0034915

KAPITOLA 1

Železný dvůr Přede mnou stál Železný král, úžasný a vznešený ve své kráse, a stříbrné vlasy mu splývaly kolem hlavy jako divoký vodopád.

Za ním se vzdouval černý plášť a zdůrazňoval jeho bledou tvrdou tvář, poloprůsvitnou kůži a modrozelené žíly, které mu prosvítaly pod povrchem. V hloubce jeho uhlově černých očí jiskřily blesky a ocelová chapadla, která mu vyrůstala podél páteře a z ramen, ho obtáčela jako podivná široká křídla zářící ve světle. Připlouval ke mně jako anděl pomsty, paže vztažené kupředu a na rtech smutný, ale zároveň něžný úsměv.

Popošla jsem mu vstříc a železné kabely se mi jemně ovinuly kolem ramen a přitáhly mě blíž. „Meghan Chaseová,“ zamumlal Mechano a prohrábl mi rukou vlasy. Otřásla jsem se a snažila se udržet ruce u boků, zatímco kovová chapadla hladila mou kůži. „Přišla jsi. Co si přeješ?“ Zamračila jsem se. Co jsem to chtěla? Proč jsem sem přišla?

Pak jsem se upamatovala. „Chci svého bratra. Unesl jsi mého bratra Ethana, abys mě sem přilákal. Vrať mi ho.“ „Ne.“ Mechano zavrtěl hlavou a přistoupil blíž. „Nepřišla jsi pro svého bratra, Meghan Chaseová. Nepřišla jsi ani pro tem-

8

ŽeLezná dcerA

ného prince, o kterém tvrdíš, že ho miluješ. Přišla jsi sem jen kvůli jediné věci. Kvůli moci.“ V hlavě mi bušilo a já se pokoušela ustoupit, ale železná chapadla mě svírala pevně. „To ne,“ zamumlala jsem a snažila se bojovat proti železné síti. „Tohle… to je špatně. Takhle to nebylo.“ „Tak mi to tedy předveď.“ Mechano uvolnil paže. „Jak to podle tebe bylo? Co jsi sem přišla udělat? Ukaž mi to, Meghan Chaseová.“ „Ne!“ „Ukaž mi to!“ Ucítila jsem, jak se mi něco pohnulo v ruce. Byl to naléhavý tlukot šípu ze Srdce stromu. S výkřikem jsem zvedla ruku, vrazila jeho hrot Mechanovi do hrudi tak, že se zabořil do jeho srdce.

Mechano se zapotácel a upřel na mě pohled plný nevěřící hrůzy. Jenže už to nebyl Mechano, ale férijský princ s vlasy černými jako půlnoc a jasnýma stříbrnýma očima. Štíhlý a nebezpečný, celý v černém, a jeho ruka sklouzla k meči, který mu visel u pasu, těsně předtím, než si uvědomil, že je příliš pozdě. Zapotácel se, s velkým úsilím se snažil udržet se na nohou a já na rtech zadusila výkřik. „Meghan,“ zašeptal Ash a z koutku úst mu přitom vytryskl tenký pramínek rudé krve. Rukama sevřel šíp, který mu trčel z hrudi, pak klesl na kolena a jeho bledý pohled hledal mé oči. „Proč?“ Když jsem celá roztřesená pozvedla ruce, zjistila jsem, že jsou pokryty lesklým karmínem, který mi v pramíncích stékal po předloktí a odkapával na zem. Pod tím kluzkým povrchem se mi pod kůží začaly pohybovat jakési podivné věci a snažily se proniknout ven jako pijavky, které vám někdo přiloží na kůži.

Někde v hloubi duše jsem věděla, že bych měla být zhrozená, vyděšená, strachy téměř bez sebe. Nebyla jsem. Cítila jsem se silná – silná a mocná, jako kdyby mi pod kůží probíhal tělem elektrický proud, jako kdybych mohla udělat, cokoliv bych chtěla, a nikdo by mě nedokázal zastavit.

ŽeLezný dvůr

9

Podívala jsem se na temného prince a ušklíbla se nad tou patetickou postavou. Vážně jsem kdysi milovala takového slabocha? „Meghan.“ Ash klečel přede mnou a život z něj kapku po kapce unikal, i když se ze všech sil snažil udržet si ho. Na krátkou chvilku jsem obdivovala jeho tvrdohlavou umíněnost, ale ani ta ho nakonec nezachrání. „Co tvůj bratr?“ naléhal na mne. „A tvá rodina? Čekají, že se vrátíš domů.“ Z mých zad a ramen se zvedly železné kabely a rozprostřely se kolem mě jako lesklá křídla. Podívala jsem se na temného prince, který přede mnou tak bezmocně klečel, a vrhla na něj trpělivý úsměv. „Já jsem doma.“ Pak se kabely pohnuly jako stříbrný blesk, udeřily férije do hrudi a přibily ho k zemi. Ash se zmítal, jeho ústa se otevřela k němému výkřiku, ale po chvilce mu padla hlava ke straně a on se rozpadl na kousky jako krystal na betonové podlaze.

Obklopena lesklými zbytky temného prince jsem zaklonila hlavu a rozesmála se. Můj smích se změnil v přerývavý výkřik a já se probudila.

JMENUJU SE MEghAN ChASEOVá.

Už nějakou dobu jsem v paláci zimních férijů. Jak dlouho přesně? To nevím. Na tomhle místě plyne čas úplně jinak. Zatímco jsem uvězněna v Kdesikdys, venkovní svět, svět smrtelníků, a jeho čas plynou dál beze mne. Jestli se odsud někdy dostanu, pokud se mi podaří vrátit se domů, možná zjistím, stejně jako Rip van Winkle, že zatímco jsem byla pryč, uběhlo sto let a má rodina a všichni přátelé jsou dávno mrtví.

Pokouším se nemyslet na to příliš často, ale někdy se těm chmurným myšlenkám neubráním.

V mém pokoji byla zima. Tady byla vždycky zima. A mně byla taky vždycky zima. Dokonce ani safírové plameny v krbu nestačily zahnat ten věčný chlad. Stěny a strop byly vyrobeny

10

ŽeLezná dcerA

z matného kouřově šedého ledu, a dokonce i svícny zářily tisíci rampouchů. Ten večer jsem na sobě měla teplé kalhoty, rukavice, tlustý svetr a vlněnou čepici, ale ani to nestačilo. Za oknem zářilo ledovou krásou podzemní město zimních férijů. V šeru poskakovaly a přelétávaly temné stíny, blýskaly zuby a drápy, pleskala křídla. Otřásla jsem se a zvedla pohled vzhůru. Strop nekonečné jeskyně byl příliš vzdálený, než abych ho v temnotě zahlédla, ale zářily na něm tisíce droboučkých světel, kuliček vílího ohně nebo dokonce ohně samotných férijů, které vypadaly jako pokrývka utkaná z hvězd.

Někdo zabušil na dveře.

Nezavolala jsem dále. To už jsem se v minulosti naučila. Tohle byl Temný – Zimní – dvůr a pozvat je k sobě byl špatný, opravdu velmi špatný nápad. Nedokázala jsem je tak docela udržet venku, ale férijové se ze všeho nejvíc drží pravidel a z příkazu jejich královny mě neměl nikdo vyrušovat, pokud jsem o to sama nepožádala.

Kdybych je pozvala do svého obydlí, bylo by to, skoro jako bych to vyžadovala.

Přešla jsem po podlaze, zatímco se za mnou táhly obláčky sraženého dechu, a pootevřela jsem dveře.

Na zemi před nimi seděla vyhublá černá kočka s ocasem obtočeným kolem nohou a zdola mě pozorovala nehybnýma žlutýma očima. Dřív než jsem stačila cokoliv říct, zasyčela a proběhla skulinou ve dveřích jako proužek stínu. „hej!“ Rychle jsem se otočila, ale kočka už nebyla kočka. Stála tam púka Tiaothin, usmívala se na mě a ve slabém světle jí blýskaly špičáky. Jasně. Kdo jiný než púka, púkové totiž společenská pravidla nerespektují. Dalo by se dokonce říct, že jim dělá neobyčejnou radost, když je můžou porušit. Ze zcuchaných vlasů jí vyčnívaly srstí porostlé uši, které se tu a tam trhavě pohnuly. Na sobě měla okázalý kabátek, který se třpytil falešnými drahokamy a nýty, roztrhané džíny a těžké vojenské boty. Oproti Světlému – Letnímu – dvoru dávali temní férijové přednost šatům

ŽeLezný dvůr

11

„smrtelníků“. Nedokázala jsem říct, jestli to dělali Světlému dvoru navzdory, nebo proto, že chtěli víc splynout se smrtelníky. „Co chceš?“ zeptala jsem se opatrně. Když mě přivedli ke dvoru, projevila o mě Tiaothin neobvyklý zájem. Obrátila ke mně nenasytnou zvědavost púky. Několikrát jsme spolu rozmlouvaly, ale nedalo se říct, že bych ji mohla nazývat přítelkyní.

Znervózňoval mě způsob, jakým se na mě vždycky dívala: bez jediného mrknutí, jako kdyby pozorovala své příští jídlo.

Púka zasyčela a přeběhla si jazykem po ostrých zubech. „Nejsi připravená,“ řekla svým syčivým hlasem a přelétla mě skeptickým pohledem. „Pospěš si. honem se převleč. Musíme okamžitě jít.“ Zamračila jsem se. Tiaothin jsem vždycky špatně rozuměla, protože přeskakovala z předmětu na předmět tak rychle, že bylo těžké ji sledovat. „Jít kam?“ zeptala jsem se a Tiaothin se zachichotala. „Královna,“ zapředla, sklopila uši a zase je vztyčila. „Královna tě volá.“ Žaludek se mi sevřel do pevného uzlíku. Už od chvíle, kdy jsem s Ashem dorazila do Zimního dvora, jsem se téhle chvíle obávala. Když jsme se v paláci ocitli poprvé, prohlédla si mě královna s úsměvem šelmy a okamžitě mě propustila s tím, že by si chtěla promluvit se svým synem o samotě a mě si brzo zavolá. Je samozřejmé, že „brzo“ byl ve Férii výraz velmi relativní, a já se od té doby cítila jako na skřipci a čekala, až si na mě Mab vzpomene.

To bylo zároveň naposled, co jsem viděla Ashe.

Vzpomínka na Ashe také vyvolala zvláštní chvění v mém žaludku, protože mi připomněla, jak mnoho se změnilo. Když jsem do Férie přišla poprvé, protože jsem tam hledala svého uneseného bratra, byl Ash mým nepřítelem; chladný nebezpečný syn královny Mab, vládkyně Temného dvora. Jelikož oběma dvorům hrozilo, že vypukne válka, vyslala Mab Ashe, aby mě zajal, protože doufala, že mě bude moct využít jako páku proti mému otci, králi Oberonovi. V zoufalé snaze zachránit svého

12

ŽeLezná dcerA

bratra jsem se zimním princem uzavřela smlouvu: Jestliže mi pomůže zachránit Ethana, vrátím se s ním pak dobrovolně na Temný dvůr. Tenkrát v tom okamžiku to byla zoufalá hra o všechno, potřebovala jsem získat každou pomoc, jakou jsem mohla, abych se postavila Železnému králi a bratra zachránila. Někde v té proklaté pustině plné prachu a železa jsem si uvědomila, zatímco jsem pozorovala, jak Ash bojuje s prostředím, které otravuje jeho vlastní podstatu, že jsem se do něj zamilovala.

Ash mě skutečně dostal, kam bylo potřeba, ale svou šarvátku s králem Mechanem téměř nepřežil. Král Železných férijů byl neuvěřitelně silný, téměř neporazitelný. Proti veškeré pravděpodobnosti se mi nad Mechanem podařilo zvítězit, zachránit bratra a odvést ho domů.

Téže noci pro mě, na základě naší smlouvy, přišel Ash. Nastal čas dostát mé straně dohody. Znovu jsem opustila svou rodinu a následovala Ashe do Tir Na Nogu, do země věčné zimy.

Cesta Tir Na Nogem byla chladná a temná, a vzbuzovala ve mně strach. Přestože jsem měla po boku zimního prince, byla Férie pořád ještě divoká, nehostinná a nepřátelská, zvláště pak k lidem. Ash byl dokonalý osobní strážce, nebezpečný, bystrý a vnímavý, ale občas se mi zdál velmi vzdálený, jakoby duchem nepřítomný. Čím hlouběji jsme pronikali do Zimního království, tím víc se mi vzdaloval a uzavíral se jak mně, tak okolnímu světu. Proč, to mi neřekl.

Poslední noc naší cesty nás napadli. Vystopoval nás obrovský vlk, kterého poslal sám Oberon. Šelma měla za úkol zabít Ashe a mě dopravit zpět k Letnímu dvoru. Podařilo se nám uniknout, ale Ash byl při boji zraněn, a tak jsme se museli uchýlit do ledové jeskyně, dokud se mu rány nezahojí. Férijové se uzdravují pozoruhodně rychle, zvlášť když jsou na svém vlastním území. Věděla jsem, že do druhého dne nebude po pokousání ani stopa, ale i tak jsem ho přinutila posadit se a opřít o stěnu, abych ho mohla ošetřit.

Když jsem mu provizorně ovazovala paži, mlčel, ale jak jsem obvaz utahovala, cítila jsem na sobě jeho pohled. Pustila jsem

ŽeLezný dvůr

13

jeho ruku a zvedla zrak, přičemž jsem se setkala s jeho stříbřitým pohledem. Ash pomalu přimhouřil oči a zkoumavě si mě prohlížel. „Proč jsi neutekla?“ zeptal se tiše. „Kdyby mě ta věc zabila, nemusela by ses vracet do Tir Na Nogu. Byla bys volná.“ Zaškaredila jsem se na něj. „Souhlasila jsem s tou smlouvou stejně jako ty,“ zamumlala jsem a prudce zatáhla poslední uzlík na obvaze, ale Ash nevydal ani hlásku. Rozzlobeně jsem se mu zadívala do očí. „Takže ty si myslíš, že z celé té věci vycouvám jen proto, že jsem člověk?

Věděla jsem, do čeho jdu, a svoji půlku smlouvy dodržím, bez ohledu na to, co se stane. Jestli si myslíš, že bych tě opustila jen proto, abych se nemusela setkat s Mab, pak mě vůbec neznáš.“ „Právě proto, že jsi člověk,“ pokračoval Ash stejným tichým hlasem a stále se mi přitom díval do očí, „jsi propásla taktickou příležitost. Zimní férij by se na tvém místě rozhodně nevrátil. Žádný z nich by nedovolil, aby se mu cesty pletly nějaké emoce.

Jestli chceš u Temného dvora přežít, musíš začít myslet jako oni.“ „Víš, já nejsem jako oni.“ Vstala jsem a ustoupila o krok a pokoušela jsem se přitom nevšímat si pocitu zrady a bolesti, i když se mi do koutků očí tlačily ty hloupé slzy. „Nejsem zimní férij, ale člověk, a mám lidské city a emoce. A jestli chceš, abych se za to omlouvala, tak na to klidně zapomeň. Já prostě své pocity nedokážu vypnout, jako to umíš ty.“ Otočila jsem se, abych se od něj vzdálila, ale Ash se s bleskovou rychlostí zvedl na nohy a sevřel mi paže. Ztuhla jsem, napjala nohy, narovnala záda, ale zápasit s ním by bylo zcela zbytečné. I zraněný a krvácející byl mnohem silnější než já. „Nejsem nevděčný,“ zamumlal mi do ucha a mně se znovu proti vlastní vůli sevřel žaludek. „Chci jen, abys to pochopila.

Zimní dvůr těží ze slabých. Je to podstata zimních férijů. Pokusí se tě roztrhat na kusy, jak fyzicky, tak duševně, a já tam pokaždé nebudu, abych tě mohl bránit.“ Roztřásla jsem se a má zlost se rychle vytrácela, vystřídaly ji

14

ŽeLezná dcerA

pochybnosti a strach. Ash si vzdechl a já jsem ucítila, jak se čelem dotkl mých vlasů, a jeho dech mě zašimral na krku. „Tohle vlastně dělám proti své vůli,“ připustil hlubokým sklíčeným hlasem. „Nechci vidět, co se ti pokusí udělat. Letní férij nemá na Temném dvoře skoro žádnou naději. Bohužel jsem přísahal, že tě přivedu nazpět, a jsem tím slibem vázaný.“ Zvedl hlavu, stiskl mi ramena tak silně, že to skoro zabolelo, a jeho hlas ještě o něco poklesl. Byl chmurný a studený. „Proto musíš být silnější, než jsou oni. Bez ohledu na to, co se děje, musíš být neustále ve střehu. Budou se tě snažit rozptýlit pomocí různých hrátek a pěkných slovíčkek, a budou se pást na tvém neštěstí. Nedovol, aby k tobě pronikli. A nikomu nevěř.“ Odmlčel se a pak dodal ještě hlubším hlasem. „Ani mně ne.“ „Vždycky ti budu věřit,“ zašeptala jsem bezmyšlenkovitě. Jeho ruce zesílily stisk a téměř divoce mě obrátily obličejem k němu. „Ne,“ řekl a oči se mu zúžily. „To právě nesmíš. Jsem tvůj nepřítel, Meghan. Na to nikdy nezapomínej. Kdyby mi Mab nařídila před celým dvorem, abych tě zabil, je mou povinností ji poslechnout. Kdyby nařídila Rovanovi nebo Sageovi, aby tě pomalu rozřezali na kusy tak, že bys každou vteřinu strašlivě trpěla, bude se ode mě čekat, že tam budu stát a nechám je, aby to udělali. Chápeš to? Na Temném dvoře mé city k tobě nic neznamenají. Léto a zima budou vždy na opačných stranách a nic to nezmění.“ Věděla jsem, že bych se ho měla bát. Vždyť to byl přece princ Temného dvora a naprosto otevřeně připustil, že by mě zabil, kdyby mu to královna Mab přikázala. Připustil však také to, že ke mně chová určité city, city na kterých sice nezáleží, ale i tak jeho přiznání způsobilo, že se mi žaludek podivně sevřel. Možná jsem byla naivní, ale nedokázala jsem uvěřit tomu, že by mi Ash úmyslně ublížil, dokonce ani u Temného dvora ne. Nevěřila jsem tomu už kvůli způsobu, jakým se na mě teď díval. Stříbrné oči měl plné rozporů a zlosti.

Díval se na mě ještě chvíli a pak si povzdechl. „Ty jsi neslyšela jediné slovo z toho, co jsem řekl?“ zamumlal a zavřel oči.

ŽeLezný dvůr

15

„Nebojím se,“ prohlásila jsem, což byla lež. Byla jsem doslova zděšená z Temného dvora i z královny Mab, která na mě čekala na konci té cesty. Jestliže tam však bude Ash, je všechno v pořádku. „Jsi strašlivě tvrdohlavá,“ zamumlal Ash a prohrábl si vlasy rukou. „Nevím, jak tě dokážu ochránit, když ty sama nemáš ani špetku pudu sebezáchovy.“ Přistoupila jsem k němu blíž, položila mu dlaň na hruď a ucítila, jak mu pod košilí bije srdce. „Já ti věřím,“ řekla jsem a pozvedla tvář, takže naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe, zatímco jsem mu pomalu sklouzla prsty na břicho. „Vím, že nějakou cestu najdeš.“ Dech se mu zadrhl a on na mě upřel hladový pohled. „Víš, že si zahráváš s ohněm?“ „To je opravdu zvláštní, když si uvědomím, že jsi ledový princ –“ dál jsem se nedostala, protože Ash se ke mně sklonil a políbil mě. Objala jsem ho kolem krku, jeho paže mě sevřely v pase a já jsem na několik šťastných okamžiků přestala vnímat zimu.

PříŠTí RáNO ByL ZNOVU DUChEM nepřítomný a jakoby vzdálený, přes veškerou mou snahu se mnou skoro nemluvil. Té noci jsme konečně dorazili do podzemního paláce Zimního dvora a Mab mě prakticky okamžitě propustila. Služebník mi ukázal, kde budu bydlet, a tak jsem seděla v malém ledovém pokoji a čekala, až si mě Ash znovu najde.

Ze svého setkání s královnou se už nikdy nevrátil. A po několika hodinách čekání jsem se nakonec odvážila vyjít do velkých síní Zimního dvora, abych se po něm podívala. Tak jsem našla Tiaothin, nebo spíš ona tak našla mě. Bylo to v knihovně, kde si zahrála na honěnou s mohutným honzou v řetězech1, 1/

Honza v řetězech (Jack-in-Irons) je mytický obr z yorkshirských pověstí, který straší na opuštěných cestách. Je pokrytý řetězy a ozdobený hlavami svých obětí.

Vyzbrojený je obrovským kyjem okovaným hřeby. (Pozn. překladatele)

16

ŽeLezná dcerA

který se za mnou plížil v uličkách. Když se obra zbavila, řekla mi, že princ Ash už v paláci není a nikdo nemá ani tušení, kdy by se mohl vrátit. „Ale to je celý Ash,“ prohlásila a vesele se na mě šklebila z vrcholku knihovny. „Stejně bývá u dvora jen výjimečně. Sotva ho zahlédneš a fúúú! Je pryč na dalších bůhvíkolik měsíců.“ Proč by měl Ash zmizet tak narychlo? Tuhle otázku jsem si položila snad milionkrát. Mohl mi alespoň říct, kam má namířeno a kdy se vrátí. Nenechávat mě zbytečně v téhle nejistotě.

Pokud se mi ovšem nevyhýbal úmyslně. Co když všechno, co řekl, polibek, který jsme si vyměnili, cit v jeho očích a hlase, pro něj vůbec nic neznamenalo? Možná že všechno, co udělal, dělal jen proto, aby mě dostal na Zimní dvůr. „Přijdeš pozdě,“ zapředla Tiaothin, a vrátila mě tak zpátky do přítomnosti, přičemž mě pozorovala světélkujícíma kočičíma očima. „Mab není ráda, když ji někdo nechává čekat.“ „To je pravda,“ řekla jsem slabým hlasem a snažila se probrat ze své chmurné nálady. Hopla, to je pravda. Jdu teď na audienci k férijské královně zimy. „Dej mi jen minutku, abych se převlékla.“ Čekala jsem, ale když se Tiaothin nehýbala, zamračila jsem se na ni. „A co takhle trochu soukromí, prosím?“ Tiaothin se zachichotala, udělala zvláštní pohyb a změnila se v černou kozu s dlouhými chlupy, která vyrazila z místnosti. Zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a přitom jsem cítila, jak mi srdce buší v hrudi. Mab mě chtěla vidět. Královna Temného dvora si mě konečně povolala. Otřásla jsem se a odstoupila ode dveří. Popošla jsem k prádelníku a k ledovému zrcadlu, které na něm stálo.

Z něj se na mě díval můj obraz, mírně zdeformovaný prasklinami v ledu. Občas jsem se sama nepoznávala. Mé rovné světlé vlasy byly v šeru pokoje skoro stříbrné a oči jako bych měla na svou tvář příliš veliké. A byly tady další věci. Stovka malých drobností, které jsem nedokázala přesně popsat, ale které mi naznačovaly, že nejsem člověk, že jsem něco, čeho je třeba se bát. A pak tady byl samozřejmě ten nejviditelnější rozdíl. Po stra-

ŽeLezný dvůr

17

nách hlavy se mi tyčily vzhůru špičaté uši jako vykřičníky, zdůrazňující, jak moc jsem jiná.

Odtrhla jsem oči od svého obrazu a podívala jsem se na své šaty. Byly teplé a pohodlné, ale byla jsem si jistá, že vydat se na audienci ke královně Temného dvora oblečená v kapsáčích a vytahaném svetru by nebyl dobrý nápad.

Tak to je úžasné. Předpokládá se, že do pěti minut navštívím královnu zimních férijů. Co si vezmu na sebe?

Zavřela jsem oči a pokusila se soustředit kolem sebe Okouzlení a překrýt jím své šaty. Nic. Jako by ten neuvěřitelně mohutný nával energie, který jsem dokázala vyvolat, když jsem bojovala s Železným králem, zmizel natolik, že už jsem nedokázala vyvolat ani to nejmenší kouzlo. A nebylo to tím, že bych se málo snažila. Připomněla jsem si lekce, které mi dával grimalkin, férijský kocour, s nímž jsem se setkala při první cestě do Kdesikdys, a pokoušela jsem se stát se neviditelnou, pozvednout myšlenkou boty z podlahy a vyvolat bílý oheň. Ani jedno se mi nepodařilo. Dokonce jsem žádné Okouzlení ani necítila, i když jsem věděla, že je všude kolem mne. Okouzlení je poháněno a zesilováno emocemi a čím divočejší a vášnivější je emoce – nenávist, touha, láska –, tím snazší je Okouzlení používat. Přesto jsem ho nedokázala použít jako dřív. Zdálo se, že se ze mě stala znovu ta obyčejná, kouzly nenadaná Meghan Chaseová. A ke všemu ještě se špičatýma ušima.

Bylo to zvláštní. Mnoho let jsem nevěděla, že jsem poloviční férij. Teprve před několika měsíci, na své šestnácté narozeniny, mi můj nejlepší přítel Robbie odhalil, že není obyčejný Robbie, ale Robin goodfellow, ten proslulý Puk ze Snu noci svatojánské.

Můj malý bratr Ethan byl unesen fériji a já ho musela zachránit.

Ach ano, a jen tak mimochodem, jsem pololidskou dcerou krále Oberona, pána letních férijů. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla jak na to, že jsem poloviční férij, tak na to, že můžu používat magii férijsko-vílího Okouzlení k vlastnímu čarování.

Ne že bych v tom byla nějak zvlášť dobrá. Ke grimalkinově pohrdavé zlosti se mi to moc nedařilo, ale to není to podstatné.