PODZIM 1933
Giuseppe Mariposa čekal u okna s rukama opřenýma v bok a upíral pohled na newyorský mrakodrap Empire State Building. Aby dohlédl na vrcholek budovy, na anténu ve tvaru jehlice zabodnutou do bleděmodré oblohy, naklonil se k oknu a přitiskl obličej na sklo. Kdysi sledoval, jak stavba roste ze země, a rád chlapcům vypravoval, že byl jedním z posledních lidí, kteří si dali večeři ve starém hotelu Waldorf-Astoria, velkolepém podniku, jenž kdysi stával na místě, kde se dnes vypíná nejvyšší budova světa. Odstoupil o krok od okna a oprášil si prach ze saka obleku. Dole pod ním se líně blížil k rohu ulice povoz s harampádím, na jehož kozlíku seděl jakýsi velký chlapík v montérkách. Na koleně měl naražený černý tvrPák a poškubával ošoupanými koženými otěžemi visícími podél boků herky s propadlým hřbetem. Giuseppe se díval, jak vůz projíždí kolem. Když zahnul za roh, Giuseppe zvedl z okenního parapetu klobouk, přitiskl si ho na srdce a zadíval se na svůj odraz ve skle. Vlasy už měl bílé, ale pořád ještě husté a bohaté. Sčesal si je dozadu dlaní. Upravil si uzel a narovnal si mírně vyboulenou kravatu v místech, kde mizela pod vestou. V temném koutě prázdného pokoje za ním se pokusil promluvit Jake LaConti, ale Giuseppe zaslechl jen bublání deroucí se Jakovi z hrdla. Když se Giuseppe otočil, uviděl Tomasina, jak zrovna vstupuje do pokoje a nese hnědý papírový sáček. Vlasy měl jako obvykle rozcuchané, přestože mu Giuseppe snad stokrát kladl na srdce, že se má
1
9
česat – a jako vždy potřeboval oholit. Na Tomasinovi bylo neupravené úplně všechno. Giuseppe na něj upřel pohled plný opovržení, ale Tomasino si jako obvykle ničeho nevšiml. Kravatu měl povolenou, horní knoflíček u košile rozepnutý a na pomačkaném saku se červenala krev. Z rozhaleného límce košile mu koukaly chomáče kudrnatých černých chlupů. „Vyklopil něco?“ zeptal se Tomasino, vytáhl z papírového sáčku láhev skotské, odšrouboval uzávěr a dopřál si pořádný lok. Giuseppe se podíval na náramkové hodinky. Bylo půl deváté ráno. „Vypadá, že by moh něco říct, Tommy?“ Jake měl obličej rozmlácený k nepoznání. Dolní čelist mu volně visela nad hrudním košem. „Nechtěl jsem mu přerazit sanici,“ poznamenal Tomasino. „Dej mu napít,“ vyzval ho Giuseppe. „Uvidíme, jestli to pomůže.“ Jake seděl bezvládně s trupem opřeným o zeP a nohy měl zkroucené pod sebou. Tommy ho vytáhl z hotelového pokoje v šest ráno a Jake měl na sobě stále ještě černobíle pruhované pyžamo, které si oblékl večer předtím na noc. Jenže teP byly horní dva knoflíky utržené a odhalovaly svalnatou hruP třicátníka, muže zhruba polovičního věku, než kolik bylo Giuseppovi. Tommy k Jakovi přiklekl, trochu ho nadzvedl a zvrátil mu hlavu tak, aby mu skotskou mohl nalít do hrdla. Giuseppe to se zájmem sledoval a čekal, jestli kořalka zabere. Poslal Tommyho do auta pro láhev, když Jake omdlel. Mladý muž zakašlal a vydávil si proud krve na hrudník. Pokusil se rozhlédnout opuchlýma očima a řekl něco, čemu nemohl nikdo rozumět, kdyby ovšem stejná čtyři slova neopakoval pořád dokola celou dobu, co dostával nakládačku. „Je to můj otec,“ řekl, i když to znělo jako Jé-o-uj-oec. „Jo, to my víme,“ Tommy se podíval na Giuseppa. „Jedno se mu musí přiznat,“ poznamenal. „Ten kluk je věrnej.“
10
Giuseppe poklekl vedle Tomasina. „Jaku,“ začal. „Giacomo. Stejně ho najdu.“ Vylovil z kapsy kapesník, aby si neumazal ruce od krve, a otočil mužovu hlavu obličejem k sobě. „Den tvýho starýho pána,“ pokračoval, „Rosariův den prostě přijde, a basta. Ty proti tomu nemůžeš nic udělat. Rosariovy dny jsou prostě sečtený. Rozumíš mi, Jaku?“ „Si,“ přitakal Giacomo a tuhle jedinou slabiku ze sebe dostal docela čistě. „Dobře,“ přikývl Giuseppe. „Tak kde je? Kde je ten zatracenej zmetek?“ Giacomo se pokusil pohnout pravou paží, jenže ta byla zlomená, a tak jen zachroptěl bolestí. „Tak řekni nám, kde je, Jaku!“ zaječel Tommy. „Co je to sakra s tebou?“ Giacomo se ze všech sil snažil otevřít oči, jako by potřeboval vidět, kdo to na něj křičí. „Jé-o-uj-oec,“ zachrčel. „Che cazzo!“ Giuseppe bezmocně rozhodil rukama. Zadíval se na Jaka a poslouchal, jak raněný namáhavě oddychuje. Z ulice k nim hlasitě dolehlo pokřikování dětí hrajících si na babu, ale pak rychle utichlo. Než Giuseppe vyšel z místnosti, podíval se na Tomasina. V chodbě za dveřmi pak počkal, až uslyší přidušené štěknutí tlumiče, zvuk připomínající ránu kladívkem do dřeva. Když se k němu Tommy přidal, Giuseppe se zeptal: „Víš jistě, žes ho dorazil?“ Nasadil si klobouk a upravil si ho tak, jak to měl rád, s krempou staženou do tváře. „Co si o mně myslíš, Joe?“ ohradil se Tommy. „Že nevím, co dělám?“ Když Giuseppe neodpovídal, obrátil oči v sloup. „Hořejšek hlavy má úplně pryč. Mozek je všude kolem po podlaze.“ Nahoře nad jednoduchým schodištěm vedoucím přímo na ulici se Giuseppe zastavil a prohlásil: „Nikdy by svýho tátu nepoložil. Za to si ho člověk musí vážit.“ „Byl to tvrdej chlap,“ přidal se Tommy. „Stejně si pořád myslím, žes mi měl dovolit, abych mu šáh na zuby. Stačí trochu přitlačit a promluví každej, to ti garantuju.“
11
Giuseppe pokrčil rameny a v duchu si připustil, že má Tommy možná pravdu. „Pořád je tu ještě ten druhej syn,“ řekl nahlas. „Udělali jsme v tomhle směru nějakej pokrok?“ „Zatím ne,“ odpověděl Tommy. „Možná se skrejvá někde s Rosariem.“ Giuseppe se na kratičký okamžik zamyslel nad Rosariovým druhým synem, ale hned se v myšlenkách vrátil zpátky k Jaku LaContimu a k tomu, že z toho kluka nedokázali vymlátit, aby zradil svého otce. „Víš co?“ obrátil se na Tomasina. „Zavolej jeho matce a řekni jí, kde ho najde.“ Odmlčel se, chvíli přemítal a pak dodal: „Dostanou dobrýho funebráka, ten ho dá náležitě do kupy a ještě z toho může bejt funus jaksepatří.“ „Nevím, jak to dopadne s tím dáváním do kupy, Joe,“ poznamenal Tommy. „Jak se jmenoval ten majitel pohřebního ústavu, co si tak dobře poradil s O’Banionem?“ zeptal se Giuseppe. „Jó, vím, kterýho chlápka máš na mysli.“ „Sežeň ho,“ přikázal Giuseppe Tommymu a poklepal ho po rameni. „Já to zatáhnu, všechno to jde na můj účet. Rodina to ani nemusí vědět. Řekni mu, aZ jim svoje služby nabídne zadarmo, jako že byl Jakův kamarád nebo tak něco. To bysme mohli takhle udělat, ne?“ „Jasně,“ přikyvoval Tommy. „To je od tebe hezký, Joe.“ Poplácal Giuseppa po paži. „Tak dobře,“ přikývl Giuseppe. „To bychom měli,“ dodal a vyrazil dolů po schodišti. Bral to po dvou schodech jako malý kluk.
12
Sonny se uvelebil na předním sedadle nákladní dodávky a okraj měkkého plstěného klobouku si stáhl do očí. NáklaPák mu nepatřil, ale široko daleko nebyl nikdo, kdo by se ho na to vyptával. Ve dvě ráno byla tahle část Jedenácté avenue velmi klidná, až na jednoho osamělého opilce, který se potácel po širokém chodníku. Časem by se tu mohl objevit pochůzkář, ale Sonny předpokládal, že v takovém případě si prostě lehne na sedadlo, a pokud si ho policajt vůbec všimne, což nebylo moc pravděpodobné, bude ho považovat za ožralu, který tam vyspává sobotní noc – a to nakonec nebude mít tak daleko k pravdě, jelikož Sonny toho do sebe nalil opravdu hodně. Ale nebyl opilý. Byl to urostlý chlápek, ve svých sedmnácti měřil sto osmdesát tři centimetry, byl podsaditý a ramenatý a vůbec nebylo snadné ho opít. Stáhl si postranní okýnko, aby mu mrazivý podzimní vítr od Hudsonu pomáhal v úsilí udržet se vzhůru. Byl utahaný, a sotva se usadil za širokým volantem náklaPáčku, začala na něj jít dřímota. Ještě před hodinou si užívali se Špuntem a Nikem ve staré tančírně Juke’s Joint v Harlemu. A hodinu předtím seděli v nějaké nálevně někde dole ve městě, kam ho Špunt zatáhl potom, co někde v Greenpointu společně prohráli sto babek s bandou Poláků. Když Špunt prohlásil, že se Sonnym odejdou, dokud mají na sobě ještě košile, všichni se tomu smáli. Sonny se smál taky, ale jen vteřinu předtím se už už chystal oznámit největšímu Polákovi u stolu, že je zkurvenej podvodník. Špunt se v Sonnym vyznal a dostal ho ven, než
2
13
hřmotný mladík vyvede nějakou hodně velkou hloupost. Ve chvíli, kdy dorazili do Juke’s Joint, nebyl Sonny možná ještě úplně namol, ale rozhodně k tomu neměl daleko. Po troše tancování a dalším nasávání už toho bylo na jednu noc dost, když vtom ho u dveří zastavil jeden ze Špuntových kamarádů a řekl mu o Tomovi. Málem toho kluka srazil k zemi, ale včas se stačil vzpamatovat a strčil mu místo toho do dlaně pár babek. Kluk mu dal adresu, a tak teP Sonny seděl v otlučeném náklaPáčku, který nejspíš vyrobili už někdy za světové války, a pozoroval stíny, které se promítaly na závěsy za okny bytu Kelly O’Rourkeové. V bytě se Tom zrovna chystal oblékat, zatímco Kelly přecházela po pokoji a kolem hrudi měla omotanou deku. Ta se jí svezla pod jedno ňadro a Kelly ji tahala za sebou po zemi. Byla to coura s dramaticky půvabnou tváří – bílá pleZ bez jediné pihy, rudé rty a zelené oči lemované loknami zářivě rusých vlasů – a v tom, jak se pohybovala po pokoji, bylo také něco dramatického, jako by hrála ve scéně z nějakého filmu a představovala si přitom, že Tom je Cary Grant nebo Randolph Scott. „Proč tam ale musíš jít?“ zeptala se ho ještě jednou. Volnou ruku si přiložila na čelo, jako by sama sobě zkoušela, jestli má teplotu. „VždyZ je hluboká noc, Tome. Proč chceš zrovna teP utíkat od holky?“ Tom si natáhl nátělník. Lože, ze kterého právě vstal, připomínalo víc polní lůžko než postel a všude kolem něj byla podlaha pokrytá společenskými časopisy, nejčastěji šlo o výtisky Saturday Evening Post, Grand a American Girl. Zrovna u nohou měl obálku starého čísla The New Movie, ze které na něj vábivě hleděla Gloria Swansonová. „Kočko,“ začal. „Neříkej mi kočko,“ odsekla Kelly. „Všichni mi říkají kočko.“ Opřela se o zeP vedle okna a nechala deku spadnout na zem. Trochu vysunula bok, aby pro Toma zapózovala. „Proč tu se mnou nechceš zůstat, Tome? Jsi snad chlap, nebo ne?“
14
Tom si oblékl košili, a zatímco si ji zapínal, zíral na Kelly. V očích měla něco elektrizujícího a naléhavého, něco, co hraničilo s rozpustilostí, jako by čekala, že se každým okamžikem začne dít nějaká lumpárna. „Seš možná nejnádhernější holka, jakou jsem kdy viděl,“ prohlásil Tom. „Tos nikdy nešel s holkou, která by vypadala líp než já?“ „V životě jsem nebyl s holkou, která by byla hezčí než ty,“ ujistil ji Tom. „Ani náhodou.“ Z Kellyina pohledu se vytratila naléhavost. „Tak zůstaň tuhle noc u mě, Tome,“ vyzvala ho. „NechoP pryč.“ Tom se posadil na okraj Kellyiny postele, zamyslel se nad tím a pak si obul boty. Sonny pozoroval světlo linoucí se z litinové pouliční lucerny, které ozařovalo dvě linie železničních kolejí přetínajících ulici. Ruku měl položenou na kulečníkové kouli našroubované na řadicí páce náklaPáčku a vzpomínal, jak jako malý kluk sedával na okraji chodníku a sledoval nákladní vlaky rachotící dolů po Jedenácté ulici a newyorského policajta na koni, jak si to vykračuje kolem, aby chránil opilce a malé děti před zpustnutím. Jednou zahlédl na střeše nákladního vagonu stát nějakého člověka v legračním oblečení. Zamával na něj a muž se zašklebil a odplivl si, jako by se mu pohled na Sonnyho hnusil. Když se ptal matky, proč to ten chlápek udělal, zvedla ruce nad hlavu a prohlásila: „Sta’zitt’! Mlč! Nějakej cafon‘ si odplivne na chodník a ty se na to ptáš mě? Madon’!“ Načež naštvaně odkráčela, což byla její nejčastější reakce na většinu otázek, které jí Sonny jako chlapec kladl. Měl pocit, že každá její věta začínala nějakým Sta’zitt’! nebo Fannabala! nebo Mado’! nebo podobným pohoršeným zvoláním. V bytě byl Sonny škůdce, otrapa čili scunn’, a tak trávil většinu času venku a lítal s dětmi ze sousedství po ulicích. To, že se ocitl ve čtvrti Hell’s Kitchen, to, že se díval přes ulici na řadu přízemních obchůdků a na patrové až dvoupatrové domy nad nimi, to všechno přeneslo Sonnyho do dětství. Do let, kdy jeho otec každé ráno vstával a odjížděl
15
do centra na Hester Street do své kanceláře ve skladišti, kde ostatně pořád ještě pracoval – když už je teP Sonny dospělý, je pochopitelně všechno jinak, teP se na otce a na to, čím se živí, dívá úplně odlišnýma očima. Ale tehdy byl jeho otec obchodník a s Genkem Abbandandou vlastnili podnik na zpracování olivového oleje Genco Pura Olive Oil. Když v těch dobách viděl Sonny přicházet otce ulicí, rozeběhl se k němu, seč mu síly stačily, chytil ho za ruku a štěbetal o všem, co se mu v klukovské mysli honilo. Sonny vnímal, jak se na jeho otce dívají ostatní lidé, a byl na něj nadmíru hrdý, protože otec byl velké zvíře, vždyZ měl svůj vlastní podnik a všichni – všichni – se k němu chovali s úctou, takže Sonny, když byl ještě docela malý chlapec, viděl sám sebe jako nějakého prince. Syn velkého zvířete. To všechno se změnilo, když mu bylo jedenáct let, nebo by možná bylo lepší říct posunulo než změnilo, jelikož o sobě stále ještě uvažuje jako o princi – i když teP pochopitelně jako o úplně jiném typu prince. Na druhé straně ulice, v bytě Kelly O’Rourkeové v patře nad holičstvím, se za důvěrně známou konstrukcí požárního schodiště z černého mřížoví otřela o závěs jakási postava, trochu závěs odhrnula, Sonny zahlédl proužek jasného světla a kousek narůžovělé kůže se záplavou ryšavých vlasů a najednou měl pocit, že se vyskytuje na dvou místech najednou: sedmnáctiletý Sonny se dívá nahoru na závěs v okně bytu Kelly O’Rourkeové v prvním patře a současně se jedenáctiletý Sonny krčí na požárním žebříku a nakukuje přes zataženou záclonu oknem do zadní místnosti baru U Murphyho. Vzpomínka na večer v Murphyho baru byla dodnes místy velmi živá. Nebylo tehdy ještě nijak pozdě, možná kolem půl desáté, nanejvýš deset. Sonny zrovna zalehl do postele, když vtom zaslechl, jak se matka s otcem hádají. Ne hlasitě – máma na tátu nikdy nezvedala hlas, a tak Sonny nerozuměl slovům – ale tón řeči si chlapec nemohl s ničím splést, byl to tón, který jasně říkal, že matka je rozčilená nebo vyděšená. A pak se otevřely a zavřely dveře a na scho-
16
dech se ozval zvuk tátových kroků. Tehdy u předních dveří nikdo nevartoval a nikdo nečekal ve velkém packardu nebo černém osmiválcovém essexu, aby tátu odvezl, kam si bude přát. Toho večera se Sonny díval z okna svého pokoje, jak otec vychází z domu, jde dolů po schodech a vyráží po chodníku směrem k Jedenácté ulici. Než dorazil na roh a zmizel z dohledu, byl už Sonny oblečený a sbíhal dolů na ulici po požárním schodišti. Než se obtěžoval zeptat se sám sebe, co to vlastně dělá, dělilo ho od domova už několik bloků. Kdyby ho tu otec načapal, dostal by od něj pořádný výprask, a proč taky ne? Byl přece na ulici v době, kdy měl už ležet v posteli. Obavy ho trochu zpomalily a Sonny se málem otočil a vyrazil zpátky – ale zvědavost v něm zvítězila, a tak si stáhl okraj vlněné čepice téměř až na nos a dál otce sledoval, skákal od stínu ke stínu a nechával muži před sebou náskok celého jednoho bloku. Když takhle došli do čtvrti, kde bydlely irské děti, obavy v Sonnym o poznání zesílily. V téhle čtvrti měl zakázáno si hrát a stejně by ho to ani nenapadlo, i kdyby to měl povolené, jelikož věděl, že tady dostávají italští kluci výprask, a slyšel o dětech, které se do irské čtvrti zatoulaly, několik týdnů o nich nikdo ani neslyšel a pak najednou plavaly v Hudsonu. Blok před ním rychle kráčel otec, ruce vražené do kapes a límec kabátu zvednutý před studeným větrem vanoucím od řeky. Sonny došel za otcem až téměř k přístavu a tam uviděl, jak se otec na okamžik zastavil pod pruhovanou markýzou před parkovacím místem vyhrazeným pro Bar a grill U Murphyho. Sonny se schoval do vchodu jakéhosi obchůdku a čekal. Když otec vcházel do baru, vyrazil otevřenými dveřmi na ulici halasný smích a mužský zpěv a pak se zase ztišil, jak se dveře podniku zavřely. Sonny ho slyšel dál, ale už tlumeně. Přešel ulici a pokračoval dál od stínu ke stínu, od jednoho vchodu do obchodu ke druhému, až se ocitl přímo naproti Murphyho podniku, odkud viděl úzkým oknem temné mužské postavy hrbící se nad pultem. Otce tam nikde nemohl najít, a tak se chvíli krčil ve stínu
17
a vyčkával, ale po několika vteřinách znovu vykročil, přeběhl přes kočičí hlavy ulice na druhou stranu a zamířil k postranní uličce plné odpadků. Asi by nedokázal pořádně vysvětlit, jaká úvaha ho k tomu vedla, snad že by tam mohl být zadní vchod a že by tak třeba mohl něco zahlédnout. A skutečně – když se dostal zezadu k Murphyho podniku, našel tam zavřené dveře a vedle nich okno se zataženými záclonami, ze kterého se do uličky linulo nažloutlé světlo. Oknem nebylo nic vidět, tak Sonny vylezl na těžkou železnou popelnici stojící na protější straně uličky a z ní dosáhl na poslední příčku požárního žebříku. Stačila chvilička a Sonny ležel na břiše a mezírkou mezi horním okrajem okna a záclonami se díval do zadní místnosti Murphyho baru. Pokoj byl plný dřevěných bedýnek a papírových krabic a Sonnyho otec tam stál s rukama v kapsách a klidně mluvil na nějakého muže, který byl podle všeho vsedě připoután k židli. Sonny muže na židli znal. Vídával ho v okolí jejich domu s manželkou a dětmi. Na mužovy ruce neviděl, protože ty měl zkroucené za opěradlo židle a tam svázané, tedy alespoň Sonny si to tak představoval. Kolem pasu a přes prsa měl muž uvázanou prádelní šňůru, jež se mu zařezávala do zmačkaného žlutého saka. Krvácel ze rtu a hlava se mu klimbala a padala mu, jako by byl opilý nebo ospalý. Před mužem seděl na sloupku dřevěných bedýnek Sonnyho strýček Peter a mračil se, zatímco strýček Sal stál s rukama zkříženýma na prsou a vypadal velmi vážně. To, že se strýček Sal tvářil vážně, nebylo nic divného, vypadal takhle téměř pořád – zato zamračený strýček Peter, to bylo něco docela jiného. Sonny ho znal celý život jako někoho, kdo se v jednom kuse chechtá a vždycky má po ruce nějakou veselou příhodu. Sledoval to celé ze své pozorovatelny a uvádělo ho v naprostý úžas, že vidí otce a dva strýce v zadní místnosti baru s mužem ze sousedství přivázaným k židli. Vůbec si neuměl vysvětlit, co se tam vlastně děje. Prostě to nechápal. Pak otec položil ruku na mužovo koleno, přiklekl si k němu a muž mu plivl do tváře.
18