Jedna
B
yl čas oběda. Dopolední trh už skončil, místní odešli domů, přespolní trhovci se buď usadili na zahradě hostince před hradbami, nebo už na svých vozech krytých plachtami ujížděli pryč. Náměstí rozpálené sluncem bylo liduprázdné, sem tam přeběhla po horké dlažbě kočka, občas zapleskala holubí křídla, jak se celé hejno vzneslo a usedlo o kus dál. Na nízké zídce oddělující roh náměstí od dlážděné cesty stoupající vzhůru ke kostelním vratům sedělo děvče oblečené do pomačkaných zaprášených šatů. U nohou jí stálo jakési zavazadlo zakryté zánovním šátkem, skloněnou hlavu stínil velký slamák. Seděla bez hnutí a snažila se potlačit pocit paniky, která se jí zmocňovala stále silněji. Seděla tu už od samého rána, na místě, které jí ukázali trhovci. Přišla sem hned za svítání a teprve po ní dorazilo asi půl tuctu dalších lidí, kteří stejně jako ona hledali práci. Většinou to byli venkované, děvčata nabízející se jako děvečky a mladí muži schopní vykonávat jakoukoli práci v hospodářství. Dva se drželi stranou a tvářili se trochu povýšeně, protože to byli mladíci z města vyučení řemeslu a obyčejnými venkovany pohrdali. Dívka se slamákem si původně myslela, že sehnat práci nebude zase tak těžké. Bylo sice už po žních, ale v hospodářství je až do listopadu stále co dělat. Zpočátku to vypadalo dost slibně. U zídky zastavovaly povozy, hospodáři vracející se z trhu prohodili pár slov, řekli, pro jakou práci hledají lidi, a pak se vyptali na poslední službu. A to byl kámen úrazu. Všichni uchazeči o práci měli buď doporučení, nebo se mohli odvolat na někoho známého, jehož jméno mělo v tomto městě dobrý zvuk. Nic z toho dívka se slamákem udělat nemohla. Přitom se zdálo, že právě ona bude mít největší úspěch. Hned první povoz zastavil přímo před ní a statná žena, která seděla vedle kočího, si
7