Prolog Jedenáctého dne čtvrtého měsíce roku draka, prvního roku období Meidži (3. května 1868) Poslední třešňové kvítky se snášely k zemi jako malé obláčky a pokrývaly ji. Hana pozorovala opadající růžové lístečky a přemítala, zda se její muž vrátí domů včas, aby se alespoň příští rok potěšil pohledem na rozkvetlé stromy. Slyšela jeho kroky, jak přechází sem a tam, i náhlý třesk, když cosi svrhl na podlahu. „Nepřátelé obsadili hrad! S tím se nesmíme smířit!“ burácel jeho dobře známý hlas a služebnictvo se roztřáslo strachem. „Jižané pronikli branami, znesvěcují slavný palác a šógunovy soukromé místnosti, ale my nemůžeme dělat nic, jenom utíkat! Jenomže my se vrátíme, vyženeme je a zrádce pobijeme.“ Vyřítil se z domu a zastavil se na cestičce. Byl vysoký a impozantní ve svém tmavém stejnokroji, když se dvěma meči u boku přehlížel členy své domácnosti a svou mladou ženu, kteří se s ním celí rozrušení přišli rozloučit. U hlavní brány zazněly hlasy. Postávala tam skupinka mladíků, neklidně přešlapovali a jejich slaměné sandály skřípaly po udusané hlíně. Hana je znala. Někteří žili v nedalekých kasárnách, jiní v domcích pro učedníky a často přicházeli k nim do domu, aby uklidili a vyřídili posílky. Tentokrát se však oblékli do jasně modrých uniforem a v naškrobených suknicích s rozparky se proměnili z chlapců v muže. Z jejich tváří sálalo nadšení. Odcházeli do války, všichni bez výjimky, a zanechávali po sobě jen ji, stárnoucí rodiče jejího muže a služebnictvo. Hana
9