0034816

Křty pana Jonáše Běda běda přeběda Chovám doma medvěda Nevěda Co s ním dělat mám Odpočívá v pokoji Nikdo o něj nestojí Ach běda Komu já ho dám… (zpíval Jiří Suchý)

O sedmatřicet let později, v roce 2000, se Jiří Suchý ocitl v roli kmotra v zoo podruhé. Tentokrát spolu s Jitkou Molavcovou, známou ze Semaforu coby Žofie Melicharová, křtili dvě velbloudí mláďata. Dostala jména Jonáš a Melichar.

33

V kostýmu postavy kabaretiéra Jonáše se Jiří Suchý v doprovodu fotografa Svatopluka Sovy přišel do zoo pozdravit s medvíďaty pokřtěnými Tingl a Tangl.

34

„Jsem mladší než pražská zoologická zahrada – o dva dny,“ vzpomíná dnes Jiří Suchý, shodou okolností můj sourozenec. „Stačilo o pouhé dva dny pozdržet její otevření a byli bychom na tom stejně, jenže to tenkrát nikoho nenapadlo. Sedm let po mém narození jsme se my, rodina Suchých, přistěhovali do Prahy a já ponejprv zoologickou zahradu navštívil. Trochu se stydím přiznat se k jediné vzpomínce, která mi dodnes utkvěla – nejsou to opice ani lvi, je to močící hřebec. Snad to napravím sdělením, že při dalších návštěvách jsem objevoval další a další skutečnosti, vesměs méně trapné, a nakonec jsem se stal ve dvou případech kmotrem – jednou to byli dva medvídci, kterým kdosi vymyslel jména Tingl a Tangl. Hrál jsem tou dobou v divadle hru Jonáš a tingl -tangl, a to mě jaksi předurčilo ke kmotrovství. Jestli jim ta navrhovaná jména zůstala, nevím. O něco později jsme s Jitkou Molavcovou byli kmotry dvou velblouďat.

Když jsem pak jednou vzal do zoo svého syna Jakuba, pan profesor Veselovský se nám velmi věnoval, a dokonce vyvedl šimpanze z jeho obydlí a před-

stavil ho mému synovi. Syn z toho měl šok, šimpanz se tvářil neutrálně. Byl stejně velký jako Kuba, a tak si hleděli přímo z tváře do tváře. Jakubovi bylo pět a o existenci jiných tvorů, než jsou lidi, psi a kočky, neměl tušení. Proto ho to tak sebralo.

Od té doby jsem občas pozván, abych se zúčastnil oslavy jubilea vzniku zahrady a vždycky žasnu nad jejím rozvojem. Jo, a ještě mě napadly dvě věci: jednak, že jsem napsal povídku s názvem Proč mají v zoologické zahradě klokana, v níž zdůvodňuji, proč mají v zoologické zahradě klokana. A za druhé – po té mé první návštěvě zoo jsem prý uvažoval, že se stanu zoologickým zahradníkem.“ Ano, dvakrát byl Jiří v zoologické zahradě za kmotra. Poprvé to bylo v první polovině šedesátých let, kdy pak šel v kostýmu kabaretiéra Jonáše zapózovat panu fotografovi spolu s již zmiňovanými medvíďaty Tinglem a Tanglem. Podruhé přijeli společně s Jitkou Molavcovou, v té době ze Semaforu už chronicky známou rolí slečny Žofie Melicharové.

23. března 2000 zde pokřtili dva sa-

35

mečky velblouda dvouhrbého, a to jmény Jonáš a Melichar.

Velbloudy Jonáše a Melichara byste tu ovšem dnes už nenašli. Oba se přestěhovali v době, kdy začali dospívat, do jiných zoo. Škoda. Takhle jim nemohu tlumočit od Jitky – totiž od Žofie Melicharové – následující přání: AŤ MŮJ MILÝ MELICHAR DOŽIJE SE MNOHA JAR AŤ SE MU DOBŘE ŽIJE !!

SLečNA MELI C h AROVá ŽofiE

36

Svůj příspěvek do téhle knížky Jiří doplnil svojí dnes už téměř půlstoletí starou povídkou, odehrávající se v zoologické zahradě. To, že se jedná o docela jinou zahradu, než je ta pražská, jistě omluvíte.

PROČ MAJÍ V ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ KLOKANA Většina lidí považuje přítomnost klokana v zoologické zahradě za něco samozřejmého, ale není tomu tak. Klokan už tam totiž dávno nemusel být, kdyby... Ale nechte si to vyprávět postupně.

Nebyla to velká zoologická zahrada, ale klokana měli. Takového, co přes den běhal po ohradě a choval se tak, jak si to veřejnost žádala. Večer příjemně unaven si sedl a pozoroval muže, který mu udržoval v ohradě pořádek. Byl to starší muž s rozvrzaným trakařem, do něhož naskládal věci, které přes den házeli návštěvníci po klokanovi. Občas se shýbl a sebral ze země lesklý kulatý předmět, avšak nikdy ho neházel do trakaře, naopak, očistil ho pečlivě od hlíny a vsunul do kapsy. Tak poznal klokan hodnotu peněz.

Peníze popletly klokanovi jeho nevelkou hlavu. Zatoužil také vsunovat si

do kapsy lesklé předměty, a proto jednoho dne před příchodem dozorce vysbíral z trávy všechny mince. Na dně jeho vaku se vytvořil základ jeho budoucího jmění. Dozorce přišel a začal sbírat: škatulky od sirek, knoflíky, klacíčky, buráky... nenašel však jediný peníz. Rozmrzele opustil ohradu a klokan byl velmi spokojen. Od té doby denně vyklízel tento muž odpadky, které mu klokan přenechával, a bručel, že dneska už se lidem nevede. Klokan občas položil do trávy desetník a za tento obnos se mu dostávalo veselé podívané na lidskou chamtivost. Dozorce se vrhl střemhlav na minci v domnění, že se vracejí staré zlaté časy. Pak ještě čtvrt hodiny lezl ohradou po čtyřech a nadával. Klokan měl z této podívané velikou radost. Časem začal klokan chytračit. Většinu dne se tvářil, jako že spí. Návštěvníci však nebyli zvědavi na spícího klokana. Chtěli uvidět, jak skáče, pobíhá a skotačí. Proto po něm neustále házeli různé předměty, mince nevyjímaje. Klokan za to občas oběhl ohradu, aby snad lidem nedošla trpělivost, a pak znovu ulehl. Nápad mu vynášel.

Jednoho dne byla klokanova kapsa naplněna. Uvažoval, co počít, až došel k tomu, že musí nutně opustit zoologickou zahradu. Dostat se z ohrady bylo snadné. Klokan si získal důvěru ředitelství a opatření proti jeho útěku byla nepatrná. Horší to bylo s opuštěním zahrady. Byla obehnána vysokou zdí

Povídku Proč mají v zoologické zahradě klokana ilustroval v knížce Hovory s veverkou Vladimír Fuka.

Povšimněte si, jaké mince tehdy klokanovi návštěvníci údajně házeli – pamatujete si ještě na tyhle desetníky a pětadvacetníky?

37

a na noc téměř hermeticky uzavírána vysokými vraty. Klokan měl jedinou možnost. Nenápadně se zamíchal mezi dav odcházejících lidí. Snažil se o výraz pokud možno lhostejný a většinou měl sklopenou hlavu, jako že něco hledá. To proto, aby mu nebylo vidět do obličeje.

Tak se tlačil k východu. Všechno šlo hladce.

Až pojednou, kousek od vrat, ozval se nepřívětivý hlas: „Ten klokan se okamžitě vrátí do ohrady!" Lidé se mačkali dál a klokan znervózněl. Naoko dělal, jako že se výzva nevztahuje na něj, dokonce se lhostejně ohlédl, jako by hledal, kde je nějaký klokan. Paní, která se tlačila před ním, v domnění, že je to její muž, pravila: „Slyšíš, Jarouši, utek jim klokan!" Klokan ze sebe vydal chrčivý zvuk, podobný lidskému smíchu, a paní s ním byla zřejmě spokojena, neboť se ani neohlédla, a stále si mumlala: „Hm, klokani, ti dovedou utíkat." V ten okamžik zahřmělo klokanovi téměř u ucha: „Tak slyší ten klokan, nebo neslyší? Okamžitě zpátky!" Klokan se začal drát davem dopředu. Nějaký muž se na něj obořil: „Co strkáte, člověče? Vypadáte jako klokan, vás by

38

si tu měli nechat!" A srdečně se zasmál svému vtipu. Někdo vrazil prudce do klokana, zakolísal, přičemž mu vypadl z kapsy desetník. Cinkl o betonovou podlahu. Klokan se pro něj shýbl – ale to neměl dělat. Jeho chamtivost se mu nevyplatila. Shýbl se a z jeho kapsy se začaly sypat peníze. Jejich cinkot vnesl do lidí paniku. Kdekdo pojednou pocítil lákavost příležitosti získat nazpět alespoň dvě koruny, vydané před hodinou za vstupné. Všichni se vrhli na zem. Klokan však neztratil rozvahu a po hřbetech sbírajících lidí vyběhl na ulici.

Byl však smuten. Jeho útěk byl vykoupen velmi draze. V klokanově kapse cinkal beznadějně desetník o pětihaléř a lidé zatím sbírali u východu zoologické zahrady jeho úspory. Co teď?

Klokan bloumal bezradně ulicí. Náhle se otočil a rychlými kroky se vracel zpět k zahradě. Lidé tam dosud sbírali drobné, a tak po jejich zádech bylo možno opět nepozorovaně vniknout zpět. Dostat se do ohrady bylo snadné.

Klokan si získal důvěru ředitelství a opatření proti jeho útěku byla nepatrná. Klokan si lehl a vyčerpán usnul.

Nevěděl, jak dlouho spal, když náhle byl probuzen. Stříbrný desetník mu cvrnkl do čela. Veřejnost odměnila střelce hlasitým uznáním a pak ukáz-

něně čekala, co se bude dít. Klokan vzdychl a pak se rozběhl po trávě.

Toho večera našel dozorce v trávě čtyři šedesát.

Samec klokana rudého rád odpočívá v pohodlné pozici.

39

40

Lachtani od Vlasty Buriana Lach, lach, lach, lach…

Na jižním pólu je nehezky, a tak lachtani si vyjeli na grotesky, těšili se, jak bude veselo, když zazněl gong a v sále se setmělo, co to ale vidí jejich lachtaní zraky: sníh a mráz a sněhové mraky, pro veliký úspěch změna programu, dnes dáváme film ze života lachtanů... (zpívá Jarek Nohavica)

Hýta byla dlouhá léta hvězdou cirkusových představení, která pořádali zaměstnanci zoo.

41

V roce 1934 dostala zoologická zahrada od krále komiků Vlasty Buriana dárek – dva lachtany. Jmenovali se Hýta a Batul a bavili tam svými kousky dětské návštěvníky. (Hýta a Batul se jmenovali po dvou malých bratrech, literárních postavičkách z tehdy populární stejnojmenné knížky Johna Habbertona.)

O tom, jak Vlasta Burian přišel zrovna k lachtanům, kde je získal nebo od koho je dostal, se mohli zvídaví čtenáři dočíst

Lachtani Hýta a Batul měli kolem sebe, podobně jako jejich dárce Vlasta Burian neustále plno diváků.

42

v článku, který vyšel 12. července toho roku v deníku Národní politika: V pondělí přišlo z Hamburku do Troje aviso, že jsou právě nakládáni do rychlovlaku v Altoně dva mladí lachtani kalifornští pro pražskou zoologickou zahradu – na účet Vlasty Buriana.

V úterý odpoledne dýchali už pražské povětří a vesele se proháněli v prozatímně upraveném bobřinci, volajíce po mořských rybách. Současně Vaňhova rybárna z čerstvé zásilky dopravila do Troje mořské ryby a náhodní návštěvníci viděli, jak v lachtanech mizí půlkilové ryby, jako by polykali pecky z višní. Byl to nepopsatelný rej, jak tito štětinovousáči štěkavým hlasem loudili, stavíce se na zadní končetiny a skákajíce do vody ze všech možných poloh. Zvláštní pohled skýtali při krmení ještě v noci, neboť byli po cestě vyhladovělí. Odlesk elektrické lampičky způsobuje u nich prapodivné výrazné světélkování očí – za tmy svítily zelenavým světlem čtyři body jako nějaké tajemné velké světlušky. Širší veřejnost, jak z rozmluv u basenu bylo vidno, neví dobře, co to lachtani jsou. Pro informaci dlužno uvésti, že

lachtani patří do staré skupiny, která se v dávných dobách geologických oddělila od suchozemských šelem a přizpůsobila se k životu ve vodě. Jsou to tedy vodní šelmy, což návštěvníci dobře vidí na chrupu při pootevření tlam. Tato skupina nese jméno p l o u t v o n o ž c i , neboť jejich končetiny přizpůsobily se k životu vodnímu v jakési ploutve, ač jiného složení než u ryb. Ploutvonožci rozpadají se na tři skupiny: mrože, tuleně a lachtany.

Nejmladší skupinou (vývojově) jsou lachtani, neboť přeměna zadních končetin v ploutve pokročila nejméně.

Nuže, naši lachtani jsou příslušníci této třetí skupiny ploutvonožců, značně dnes vyhubených. Lachtan kalifornský je chráněn na několika ostrůvcích proti San Franciscu, odkud jsou občas dodáváni do zoologických zahrad. Je to tedy zvíře poměrně vzácné.

Dr.Jsk. Jak vidno, budil tehdy dar krále komiků Vlasty Buriana u návštěvníků zoo značnou pozornost. A nejen u nich; zachoval se kupříkladu snímek, na kterém vidíme lachtanici Hýtu, jak u mikrofonu „promlouvá“ k dětským posluchačům rozhlasu! Došlo k tomu při rozhlasové

V roce 1934 si přivezla filmová herečka Jarmila Beránková z Berlína dárek – dvě lvíčata.

Do jejich dospělosti si je ovšem u sebe neponechala…

reportáži z pražské zoologické zahrady 31. května 1937. Že měl Vlasta Burian s pražskou zoologickou zahradou bližší vztahy, jsem objevil při listování divadelními programy. Tam to dokazuje například fotoreportáž se dvěma lvíčaty, která bylá v Burianově divadle „na kolegiální návštěvě“ a s kterými se nechali Vlasta Burian a jeho žena Nina fotografovat.

V jiném programu si zas pro změnu

43

Lachtanice Hýta a tučňáci se představili dětem ve školním rozhlase při reportáži ze zoologické zahrady.

Praha 31. 5. 1937

44

45

Lvíčata na návštěvě v Divadle Vlasty Buriana, to byla událost! Pochoval si je jak Vlasta, tak i jeho žena Nina, a fotografie z tohoto setkání se pak objevily na stránkách programu Přestávka Burianova divadla.

46

mohli návštěvníci divadla prohlédnout fotoreportáž Václava Jíry zachycující fotogeničnost lví „slečny“ z Troje, prý adeptky na „filmovou hvězdu“.

S tím, jak se Vlasta Burian nejspíše dostal ke lvíčatům, možná souvisí následující historka.

Herečka Jarmila Beránková, která se proslavila filmem režiséra Josefa Rovenského Řeka a která byla po jistou dobu také členkou Divadla Vlasty Buriana, vzpomínala v roce 1997 na to, jaké úspěchy tento film slavil ve světě, mimo jiné také v Německu: ■ Řeka získala čestné uznání na festi-

valu v Benátkách a já byla s kameramanem Stallichem a hercem Vášou Jalovcem dokonce pozvaná Hitlerem do Berlína. Přišel na premiéru, byla to veliká sláva. Jako osobního průvodce mi přidělil Rudolfa Hesse. Tehdy jsme netušili, jak bude za pár let tohohle krasavce a všechny ostatní, kteří nás vítali, celý svět nenávidět… Já si tehdy z Berlína odvážela neobyčejný suvenýr. Hess mi v berlínské zoo koupil dvě lvíčata, a tak jsem si je nějaký čas vodila na šňůře, než ■ odrostla a přišla do pražské zoo.

Že by lvíčata, se kterými se tenkrát nechala mladá herečka vyfotografovat, putovala později i do náruče manželů Burianových? Možná ano, možná ne.

Jisté ale je, že šlo o lvíčata, která tak jako tak nakonec skončila v pražské zoologické zahradě.

V programech Přestávka Burianova divadla se také pravidelně tiskly anekdoty. Vedle těch, které občas vyprávěli členové souboru (například Václav Trégl, Čeněk Šlégl nebo Jaroslav Marvan), byla spousta vtipů, jejichž vypravěčem byl sám Vlasta Burian. A právě mezi nimi se objevily i některé odehrávající se v zoologické zahradě. Třemi z nich bych tuto krátkou, snad opodstatněnou kapitolku zakončil. „Podívej se na toho medvěda, jak si líže tlapy!“ „Copak nevíš, že medvědí tlapy jsou velká pochoutka?“ ■ ■ ■

Nerovná láska je, když se milujou dva velbloudi.

■ ■ ■

Abnormální by bylo, kdyby se klokan vylíhl místo s vakem na břiše s ruksakem.

47