Kapitola 1
Na normální střední škole se v krásný květnový den vět-
šinou vyučuje venku. Znamená to, že sedíte na sluníčku, čtete poezii a vítr si pohrává s vašimi vlasy… Je to skvělé. Na Hecate Hall, pasťáku pro příšery, to znamenalo, že vás hodí do rybníka. Všichni studenti na hodině Pronásledování Prodigia se shlukli kolem špinavého jezírka kousek od školy. Naše učitelka, slečna Vanderlydenová – říkali jsme jí Vandy – se obrátila ke Calovi, který, přestože mu bylo teprve devatenáct let, byl správcem školního pozemku. Vzala si od něj klubko provazu. Cal na nás čekal u rybníka, a když mě spatřil, takřka neznatelně na mě pokývl. V jeho případě to znamenalo totéž, jako by mával rukama nad hlavou a volal: „Ahoj Sophie!“ Byl jedním z těch silných a tichých mužů. „Neslyšela jste, slečno Mercerová?“ Vandy pevně svírala provaz v dlani. „Řekla jsem, abyste sem přišla.“ „Totiž, slečno Vanderlydenová,“ pokoušela jsem se zakrýt nervozitu v hlase, „vidíte tohle?“ Ukázala jsem na své vlnité vlasy. „To je trvalá, nechala jsem si ji udělat teprve včera… asi by se neměla namočit.“ Zaslechla jsem pár potlačených zachichtání a moje spolubydlící Jenna vedle mě zašeptala: „To bylo dobrý.“ 7