VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 9
1. Ashton Hilary Pelham-Martyn se narodil v táboře nedaleko vrcholu himálajského průsmyku a byl pokřtěn ve vědru z impregnovaného plátna. Jeho první křik statečně soupeřil se zlobným řevem levharta dole na úbočí a jeho prvním vdechem byl doušek studeného vzduchu, který sem zavanul od vzdálené hradby hor; přinesl s sebou čistou vůni sněhu a jehličí, jež rozptýlila dým z horkého oleje lampy a zmírnila odér krve a potu i pronikavý pach nákladních poníků. Isobel se zachvěla, když ledový závan nadzvedl cíp stanu a rozkmital plamen v začouzeném cylindru lampy, a poté co uslyšela bujarý pláč svého syna, řekla chabě: „Nekřičí jako předčasně narozené dítě, že ne? Myslím – asi jsem se přepočítala…“ Opravdu se přepočítala, a byl to omyl, který ji měl stát život. Je mezi námi jenom málo těch, kdo musí za takový omyl zaplatit životem. Podle měřítek doby, která byla dobou královny Viktorie a jejího Alberta, byla Isobel Ashtonová otřesně nekonvenční mladá žena. Nejedno obočí se káravě nadzvedlo a zazněla nejedna kritická poznámka, když přijela v roce Velké výstavy k péšávarské posádce v indickém Severozápadním pohraničí – neprovdaná jednadvacetiletá sirota – s úmyslem vést domácnost svému jedinému zbylému příbuznému, bratrovi Williamovi, který byl přidělen k nedávno založenému Sboru pohraničníků. Obočí se nadzvedla ještě výš, když se o rok později provdala za profesora Hilaryho Pelham-Martyna, známého jazykovědce, etnologa a botanika, a vydala se s ním na neuspěchaný, nijak neplánovaný průzkum rovin a kopců Hindustánu bez doprovodu třeba jen jediné společnice. 9
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 10
Hilary byl výstřední muž středního věku a nikdo – on sám ze všech nejméně – nedokázal s jistotou říct, proč se najednou rozhodl oženit s dívkou bez věna, i když bezesporu hezkou, o polovinu let mladší a naprosto neobeznámenou s Východem; proč vlastně se vůbec oženil, když už byl tak dlouho starým mládencem. Isobeliny důvody se podle mínění péšávarské společnosti daly pochopit už snáze; Hilary byl dostatečně zámožný, aby mohl žít, jak se mu zachce, a jeho publikované práce mu už získaly jméno ve vědeckých kruzích celého civilizovaného světa. Závěr zněl, že slečna Ashtonová nepochodila vůbec špatně. Isobel se však nevdala pro peníze ani ze ctižádosti. Navzdory svým přímým způsobům byla jak impulzivní, tak silně romantická a Hilaryho způsob života jí připadal jako ztělesněná romance. Co mohlo být úchvatnějšího než bezstarostný nomádský život s tábořením, neustálým stěhováním a zkoumáním cizích míst a zřícenin zapomenutých říší, spaním pod plachtou nebo pod širým nebem a ignorováním konvencí a omezení moderního světa? A byl tu ještě jeden, možná že nutkavější důvod: potřeba uniknout z nesnesitelné situace. Bylo pro ni těžkým zklamáním, když po svém neohlášeném příjezdu do Indie zjistila, že bratra její přítomnost zde ani zdaleka nepotěšila. Naopak, vyhlídka, že bude mít na krku sestru, ho vyděsila, a nebyl dokonce ani schopen poskytnout jí střechu nad hlavou. Pohraničníci byli v oné době skoro neustále v akci, jenom zřídka kdy pobývali pokojně ve svém posádkovém městě Mardánu, a proto Isobelin příjezd nejen Williama, ale i celý jeho pluk zaskočil. Nakonec se jim podařilo zajistit pro ni dočasné ubytování v domě plukovníka Pemberthyho a jeho ženy v Péšávaru. Nebylo to však úspěšné řešení. Pemberthyovi byli dobrodušní, ale nesnesitelně nudní lidé. Navíc nijak neskrývali svůj nesouhlas s tím, že slečna Ashtonová přijela na Východ bez společnice, a snažili se, seč mohli, aby smazali nepříznivý dojem, který vyvolal její příjezd. Isobel brzy zjistila, že 10
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 11
se od ní očekává, že bude zachovávat ohlupující dekorum. Tohle dělat nesmí, tamto dělat není radno… Seznam zákazů jí připadal nekonečný. Edith Pemberthyová nejevila žádný zájem o zemi, v níž strávila spolu s manželem větší část života, a na její obyvatele pohlížela jako na necivilizované pohany, ze kterých lze s trpělivostí a přísností vychovat leda znamenité sluhy. Vůbec si nedovedla představit, že by se s nimi mohla na jakékoli úrovni skutečně dorozumět, a nedokázala pochopit Isobelinu dychtivost prozkoumávat bazary a domorodá města nebo si vyjíždět na koni do kraje, rozkládajícího se jižně od řek Indu a Kábulu či na sever k divokým horám Chajbaru. „Není tam nic k vidění,“ prohlašovala paní Pemberthyová, „a ti domorodci jsou vražední divoši – naprosto nedůvěryhodní.“ Její manžel tento názor plně sdílel a osm měsíců strávených pod jejich střechou bylo pro chudáka Isobel dlouhých jako osm let. S nikým se nespřátelila, protože když ji dámy z posádky nad šálky čaje prodiskutovaly, dospěly k závěru, že slečna Ashtonová je „nevázaná“ a že nejpravděpodobnějším motivem její cesty do Indie byla touha ulovit manžela. Tento rozsudek převzali dík neustálému opakování i staří mládenci z posádky, kteří sice obdivovali její vzhled, její neafektované způsoby i její výtečné držení na koni, ale protože se nechtěli stát lehkověrnou obětí nějaké lovkyně mužů, raději se jí vyhýbali. A tak nebylo žádným překvapením, že Isobel měla už Péšávaru plné zuby, když se ve městě objevil profesor Pelham-Martyn, doprovázený svým dlouholetým přítelem sardárem bahádurem Akbarem Chánem a pestrou skupinkou sluhů, se čtyřmi zamčenými jakdány, obsahujícími botanické ukázky flóry, rukopis pojednání o původu sanskrtu a podrobnou kódovanou zprávu o různých oficiálních, polooficiálních i neoficiálních událostech v panství Východoindické společnosti… Hilary Pelham-Martyn se silně podobal onomu přívětivému a právě tak výstřednímu gentlemanovi, zesnulému panu Ashtonovi, a Isobel svého otce zbožňovala. Snad to mělo co do činění s je11
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 12
jím okamžitým zájmem o profesora a s příjemným pocitem bezpečí a nenucenosti, který jí vnukala jeho společnost. Na Isobel zapůsobilo na něm silně všechno – jeho způsob života, jeho intenzivní zájem o Indii a její lid, jeho prošedivělý, zmrzačený přítel Akbar Chán i jeho naprostá lhostejnost k pravidlům, která určovala chování a názory lidí, jako byli Pemberthyovi. Paradoxně pro ni představoval zároveň únik i bezpečí a Isobel vstoupila do manželství se stejným optimismem a stejně malými ohledy na rizika budoucnosti, jako když před časem nastoupila v Tilbury na palubu lodi S.S.Gordon Castle k dlouhé cestě do Indie. Jenže tentokrát nebyla zklamána. Je pravda, že s ní Hilary jednal spíše jako s oblíbenou dcerou než jako s manželkou, ale bylo to roztomile známé a vytvářelo to příjemnou protiváhu stability a kontinuity k nahodilému táborovému životu, který se měl pro další dva roky stát jejím údělem. A protože nebyla nikdy předtím zamilovaná, neměla žádné měřítko, podle něhož by mohla posuzovat náklonnost, kterou pociťovala ke svému nevyzpytatelnému, dobráckému a nekonvenčnímu manželovi, a byla tak naprosto spokojená, jak jen má právo být spokojený kterýkoli lidský tvor. Hilary jí dovoloval jezdit na koni obkročmo a po první dva roky cestovali spolu po Indii nahoru a dolů, zkoumali úpatí Himálaje, zajeli si po trase císaře Akbara do Kašmíru a pak se na zimu vrátili do nížin, mezi zříceniny hrobek a paláců ztracených měst. Po většinu té doby byla Isobel bez jakékoli společnice a nijak ji nepostrádala. Vždycky tu byly knihy ke čtení a Hilaryho botanické vzorky k lisování a třídění, aby vyplnily její večery, zatímco její manžel hrál s Akbarem Chánem šachy nebo se s ním úporně přel o složitých problémech politiky, náboženství, predestinace nebo rasy. Sardár bahádur Akbar Chán byl prošedivělý, zchromlý bývalý důstojník slavného jezdeckého pluku, který byl kdysi v bitvě u Mijání raněn a odešel do výslužby na své zděděné akry půdy na březích řeky Ráví, aby strávil zbytek života tak mírumilovnou činností, 12
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 13
jako je zemědělství a studium koránu. Ti dva muži se setkali, když Hilary tábořil nedaleko domovské vesnice Akbara Chána, a okamžitě v sobě našli vzájemné zalíbení. Byli si v mnoha ohledech podobní povahou i názory a Akbara Chána už přestávala uspokojovat vyhlídka, že stráví zbytek života na jednom místě. „Jsem starý člověk, teď už bez manželky, a taky bez dětí, protože moji synové padli ve službách Společnosti a dcera je vdaná. Co mě tu drží? Cestujme spolu,“ navrhl Akbar Chán. „Stan je lepší než čtyři stěny domu pro toho, kdo si už užil svoje.“ Od té doby cestovali společně a stali se výbornými druhy. Ale Akbaru Chánovi netrvalo dlouho odhalit, že zájem jeho přítele o botaniku, zříceniny a dialekty země je jenom znamenitým pláštíkem pro jinou činnost: sestavování zpráv o správě Východoindické společnosti pro jisté členy vlády Jejího Veličenstva, kteří měli oprávněné podezření, že v Indii není všechno tak, jak by je o tom rády přesvědčily oficiální zdroje. Byla to práce, kterou Akbar Chán schvaloval a při níž poskytoval neocenitelnou pomoc, protože mu jeho znalost krajanů umožňovala zvážit hodnověrnost slovních důkazů přesněji než Hilarymu. Po léta společně sestavovali a posílali domů svazek za svazkem fakta a varování, z nichž nejedno bylo otištěno v britském tisku nebo použito při debatách v obou komorách parlamentu – i když se z hlediska užitku, který to přineslo, mohli klidně omezit na botaniku, protože veřejnost, jak se zdálo, dávala přednost víře v to, co ji nejméně znepokojovalo, a nepříjemné informace ignorovala. Což je vada společná všem národům. Profesor a jeho přítel pracovali a cestovali spolu už pět roků, když Hilary připojil nečekaně ke karavaně ženu, a Akbar Chán přijal její přítomnost s klidnou samozřejmostí, která uznávala její místo v uspořádání věcí bez toho, že by tomu přisuzoval obzvláštní význam. Byl jediným z těch tří, koho nepřekvapilo nepříjemné zjištění, že Isobel je těhotná. Je koneckonců povinností žen rodit děti a samozřejmě to musí být syn. „Uděláme z něho důstojníka pohraničníků, jako je jeho strýc,“ 13
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 14
řekl Akbar Chán skloněný nad šachovnicí. „Nebo dokonce provinčního guvernéra.“ Isobel byla stejně jako většina příslušnic její generace propastně nevědomá, pokud šlo o proces porodu. Dost dlouho svůj stav neodhalila, a potom ji to překvapilo a víc než jen trochu rozzlobilo – vůbec jí nepřišlo na mysl, že by se měla bát. Malé dítě bude v táboře výraznou komplikací; bude vyžadovat neustálou péči a chůvu a speciální stravu a … Bylo to opravdu k vzteku. Stejně překvapený Hilary navrhl s nadějí, že se Isobel třeba mýlí, ale když ho ujistila, že nikoliv, zeptal se, kdy se má dítě narodit. Isobel o tom neměla ani tušení, ale pokusila se rozpomenout na několik posledních měsíců, chvilku počítala na prstech, zamračila se, počítala ještě jednou a potom se odvážila odhadu, který se ukázal být naprosto nepřesný. „Raději zajedeme do Péšávaru,“ rozhodl Hilary. „Bude tam doktor. A jiné ženy. Přepokládám, že to bude v pořádku, když tam dorazíme o měsíc dřív, že? Nebo raději pro jistotu o šest týdnů.“ A tak se stalo, že se jeho syn narodil uprostřed ničeho a bez pomoci lékařů, porodní báby či jakýchkoli léků, které měla tehdy medicína k dispozici. Kromě jedné či dvou manželek metařů a několika zahalených anonymních ženských příbuzných mužů, kteří doprovázeli tábor, byla v něm jenom jedna žena, kterou mohli zavolat na pomoc: Síta, manželka Hilaryho hlavního štolby Dajáráma, horalka z Kanganu, která se během posledních pěti let dvojnásob zostudila tím, že napřed přivedla na svět pět dcer a potom o ně zas přišla; ta poslední nepřežila ani tři dny a zrovna minulý týden umřela. „Vypadá to, že nemůže rodit syny,“ poznamenal Dajárám znechuceně. „Ale určitě už získala dost vědomostí, aby dokázala pomoci jiné ženě přivést chlapce na svět.“ Tak účinkovala při Isobelině porodu jako porodní bába ubohá, plachá, zarmoucená Síta. A opravdu toho uměla dost, aby pomohla na svět cizímu chlapci. 14
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 15
Nebyla to její vina, že Isobel zemřela. Zabil ji vítr; ten studený vítr ze vzdálených, vysokých sněhů za průsmykem. Zvířil prach a mrtvé jehličí a vehnal je do stanu, kde blikala lampa, a v tom prachu byla špína: bakterie, infekce a nečistota z tábora venku i z jiných táborů. Špína, která by v ložnici v Péšávaru, kde by o mladou matku pečoval anglický lékař, nebyla. O tři dny později se v táboře zastavil misionář, který tudy šel přes hory do Paňdžábu, a Hilary ho požádal, aby dítě pokřtil. Provedl to se skládacím plátěným vědrem, podle otcova přání dal chlapci jméno Ashton Hilary Akbar a odešel, aniž uviděl matku, o níž mu jen řekli, že se cítí „bídně“; tato informace ho ale jistě nepřekvapila, protože nešťastné dámě se v takovém táboře určitě nemohlo dostat řádné péče. Kdyby byl svůj odchod odložil o dva dny, mohl splnit svou kněžskou povinnost i při pohřbu paní Pelham-Martynové, protože Isobel zemřela čtyřiadvacet hodin poté, co byl pokřtěn její syn. Její manžel a jeho přítel ji pochovali na vrcholku průsmyku nad stany a celý tábor se zúčastnil obřadu se zjevným zármutkem. Také Hilary byl zarmoucen. Ale byl také pohněván. Co si má proboha počít teď, když Isobel zemřela, s nemluvnětem? O kojencích nevěděl vůbec nic – kromě toho, že mají sklon vřískat a v každou denní i noční hodinu se musí krmit. „Co si s ním počneme?“ zeptal se Hilary Akbara Chána s vyčítavým pohledem na syna. Akbar Chán šťouchl do dítěte kostnatým prstem a zasmál se, když se ho chlapec chopil. „Hele, je to silný, odvážný kluk. Bude z něho voják – kapitán nad mnoha šavlemi. Nedělej si kvůli němu těžkou hlavu, kamaráde. Dajárámova manželka ho bude kojit, jako ho kojí už ode dne, co se narodil, když přišla o své vlastní dítě. Určitě to tak zařídil Alláh, který řídí všechno.“ „Ale nemůžeme si ho přece nechat v táboře,“ namítl Hilary. „Budeme muset najít někoho, kdo se chystá na dovolenou, a požádat ho, aby kluka odvezl domů. Myslím, že Pemberthyovi budou o někom vědět. Nebo mladý William. Ano, tak to uděláme – mám 15
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 16
v Anglii bratra a jeho žena se o něho zajisté ráda postará, dokud se já nevrátím.“ Když bylo takto rozhodnuto, poslechl, co mu radil Akbar Chán, a pustil to z hlavy. A protože dítěti se dařilo dobře a jenom zřídka je bylo slyšet zaplakat, došli k závěru, že nakonec do Péšávaru ani nemusí moc spěchat, vyryli do kamene na Isobelině hrobě její jméno, zrušili tábor a zamířili na východ do Garhválu. Hilary se už do Péšávaru nikdy nevrátil; a protože byl politováníhodně roztržitý, opomněl zpravit svého švagra Williama Ashtona nebo kohokoli ze svých příbuzných v Anglii, že se stal otcem – a vdovcem. Občasný dopis (nebylo jich mnoho) adresovaný jeho manželce mu čas od času připomněl jeho povinnosti. Ale protože byl vždycky příliš zaměstnán, než aby jim věnoval okamžitou pozornost, odložil je pokaždé na pozdější dobu a pokaždé také na ně zase zapomněl – stejně tak, jako časem zapomněl na Isobel, a dokonce občas i na to, že má syna. „Ašbába“, jak byl chlapeček znám pěstounce Sítě a celému táboru, strávil prvních osmnáct měsíců života mezi vysokými horami a své první krůčky udělal na kluzkém, travnatém svahu v dohledu vysokého vrcholu hory Nandádéví a dlouhého hřebene jejích zasněžených průvodců. Kdybyste ho viděli, jak se batolí po táboře, považovali byste ho za vlastní dítě Síty, protože Isobel byla krásná bruneta s medovou pletí, černovlasá a šedooká, a její syn zdědil zabarvení po ní. Zdědil také hodně z jejího pěkného vzhledu, a jak konstatoval pochvalně Akbar Chán, bude z něho jednou pohledný muž. Tábor nezůstával nikdy dlouho na jednom místě, protože Hilary měl pořád plné ruce práce se studiem horských dialektů a sbíráním divoce rostoucích rostlin. Ale časem i jeho od této práce odvolaly závažnější záležitosti, a tak výprava nechala hory za zády, stočila se pozvolna k jihu a nakonec dorazila přes Džhánsí a Sátáru do bujné zeleně a na dlouhé bílé pláže Kórómandalského pobřeží. 16
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 17
Horko v nížinách a vlhkost jihu nesvědčily Ašbábovi tak dobře jako chladný vzduch v kopcích. I Sítě, která sama pocházela z vysočiny, se stýskalo po horách, a tak mu vyprávěla o svém domově tam na severu, mezi mohutnými pásmy Hindúkuše. Příběhy o ledovcích a lavinách, o skrytých údolích, kde se to v řekách hemží sněžnými pstruhy a půdu pokrývá koberec z kvítí; kde na jaře voní květy ovocných stromů a v lenivém, zlatém létě zrají jablka a ořechy. Časem z toho byly jeho oblíbené příběhy a Síta si vymyslela údolí, které bude jenom jejich a kde si postaví z bláta a borovicového dřeva dům s plochou střechou, na níž budou sušit obilí a červenou papriku, dům se zahradou, kde budou pěstovat mandlovníky a broskvoně a chovat kozu a štěně a kotě. Ona ani žádný jiný příslušník tábora neuměli anglicky a Ash dosáhl věku čtyř let, aniž si uvědomil, že jazyk, kterým ho občas oslovil otec, je – nebo by měl být – jeho mateřštinou. Ale protože zdědil po Hilarym sluch pro dialekty, pochytil jich v mnohojazyčném táboře celou řadu: paštó od Svabgula, hindštinu od Ráma Čanda a tamilštinu, gudžarátštinu a telugu od lidí z jihu. Přednost však dával paňdžábštině, kterou hovořil Akbar Chán, Síta a její manžel Dajárám. Jen zřídka nosil evropské šaty, protože Hilary málokdy pobýval na místech, kde se něco takového dalo sehnat. Stejně by byl takový oděv naprosto nevhodný pro zdejší podnebí a život v táboře. A tak chodil oblečen buď jako hinduista nebo jako muslim – rozdílné názory Akbara Chána a Síty na to, co má nosit, vyřešil kompromis: jeden týden se oblékal jako muslim a druhý jako hinduista. Ale v pátek vždycky jako muslim. Podzim roku 1855 strávili v séónijských kopcích, na oko studiem jazyka Góndů. A právě tady sepsal Hilary zprávu o událostech, které následovaly poté, co Východoindická společnost anektovala (nazval to „uloupila“) knížecí státy Nágpur, Džhánsí a Taňdžávúr. Příběh o tom, jak Společnost propustila chudáka komisaře a dřívějšího rezidenta v Nágpuru pana Mansela, protože si dovolil navrhnout velkorysejší vyrovnání s rodinou zemřelého rád17
VZDALENE VRCHOLKY HOR
22.6.2005
10:34
Stránka 18
ži (a unáhleně protestoval proti drsnosti následné akce), nepozbyl v Hilaryově podání nic ze své pravdivosti. Celá politika anexe a takzvaného odúmrtí – podle níž Společnost převzala každý knížecí stát, který neměl přímého dědice, a to navzdory staleté tradici, povolující bezdětnému rádžovi adoptovat nástupce z řad příbuzenstva – nebyla, jak prohlásil Hilary, ničím jiným než pokryteckým termínem pro ošklivý a neobhájitelný akt: bezostyšnou loupež a ošizení vdov a sirotků. Panovníci, o které šlo – a Hilary poukázal na to, že Nágpur, Džhánsí a Taňdžávúr jsou jen tři ze států, které padly za oběť této zločinné politice – bývali přitom loajální podporovatelé Společnosti; ale ani jejich loajalita nezabránila tomu, aby táž Společnost připravila jejich vdovy a ženské příbuzné o dědická práva včetně šperků a jiného rodinného dědictví. V případě titulárního knížectví Taňdžávúru, anektovaného po rádžově smrti podle zákona o odúmrtí, tu byla dcera, ale žádný syn; a předseda, jistý pan Forbes, s chvályhodnou odvahou (uváží-li se, jak dopadl nešťastný pan Mansel) obhajoval věc princezny a poukazoval na to, že podmínky smlouvy mezi Taňdžávúrem a Společností slíbily nástupnictví „dědicům“ obecně, a ne jenom mužským dědicům. Ale jeho obhajoba byla ignorována. Do paláce připochodoval najednou silný oddíl sipáhíů a veškerý majetek, státní i osobní, byl zabaven; pečeť Společnosti se ocitla na všech špercích a cennostech, oddíly zesnulého rádži byly odzbrojeny a statek jeho matky dán pod nucenou správu. A byly tu ještě horší následky, protože postihly životy a živobytí mnoha lidí. V celém okrese byl každý, kdo pracoval na kterémkoli kousku země, jež někdy patřila dřívějšímu taňdžávúrskému vládci, vyhnán z půdy a musel před britským komisařem prokázat svůj nárok na ni, a všech, kdo byli závislí na příjmech ze státních daní, se zmocnila panika, že přijdou o chleba. Do týdne se Taňdžávúr proměnil z jedné z nejspokojenějších oblastí na panství Společnosti v semeniště nepřátelství. Lidé tu ctili svou panovnickou dynastii a její potlačení je rozzuřilo – dokonce i samotní sipáhíové odmítli při18