Věci skryté Neblahá předtucha
Tehdy ráno jsem byl určitě jediný, kdo se toho dotkl. V uličce se kolem mne shlukli, jakmile jsem však hmátl do rakve, všichni do jednoho ucouvli. Den byl šedivý, nový rok se sotva překulil. Obloha jako ušpiněný hadr, na dlažebních kostkách ještě ulpíval sníh potřísněný sazemi. Zrovna jsem – snad vůbec naposledy – vyšel ze svého bytu kousek za Novou Rybí ulicí a kráčel vzduchem, který už začínal houstnout kouřem z krbů, kde lidé po ránu rozdělávali oheň. V uličce puch zkyslého piva a zvratků a tichá hrozba. „Doktore Dee…“ Muž, jenž se protlačil kruhem čumilů, měl na sobě dlouhý černý plášť, přehozený přes černý kabátec, který byl sice drahý, ale nezdobený. Vlasy, lesklé jako krtčí kožíšek, měl přilíznuté k lebce. „Snad si na mě pamatujete, doktore.“ Jeho hlas zněl jemně a ubíral mu na letech. „Ehmm…“ „Začal jsem studovat v Cambridgi krátce předtím, než vy jste ji opustil.“ Nehtem palce jsem opatrně přejel po žlutavém obličejíku v rakvi. Tenkrát si všichni mysleli, že bych je měl znát. Nač to? Chvíli něco znamenali, pak zas ne a nakonec se po nich slehla zem. Škoda času, který se dal věnovat studiu. „Univerzita je poměrně velká,“ odtušil jsem.