Kapitola 1 (Ušikawa)
To , c o s e v z p ě č u j e na samém okraji vědomí
„Byl byste tak laskav a nekouřil tu, pane Ušikawo?“ zeptal se nižší z obou pánů. Ušikawa ho chvilku pozoroval přes stůl, potom se podíval na sevenstarsku ve svých prstech. Cigareta nebyla zapálená. „Budu vám velmi vděčný,“ dodal ještě muž se vší myslitelnou zdvořilostí. Ušikawa vyloudil na tváři výraz, jako by se ptal, jak se proboha ocitlo něco podobného v jeho ruce. „No jo, omlouvám se. Naprosto chápu. Zapalovat si samozřejmě nebudu. Vzal jsem tu věc prostě do ruky, ani jsem sám nevěděl jak.“ Pán sotva o centimetr pokýval bradou, zrakem však neuhnul ani o zlomek milimetru. Pohled měl pořád dál upřený Ušikawovi do očí. Ušikawa vrátil cigaretu do krabičky a krabičku zavřel do šuplíku. Pán vyšší postavy s vlasy na koňský ohon stál zatím ve dveřích, téměř neznatelně se o ně opíral a pozoroval Ušikawu, jako by sledoval jakousi skvrnu, která se objevila na zdi. Nepříjemní hoši, napadlo Ušikawu. Jednal teď s těmi dvěma už sice potřetí, nervózní z nich však byl pořád stejně. Ušikawa měl ve své nepříliš prostranné kanceláři jediný pracovní stůl, za kterým teď proti němu seděl pán nízké postavy s hlavou dohola. Právě on tu měl na starosti hovory. Koňský ohon bez ustání mlčel. Zůstával bez pohnutí, tak jako kamenný strážní lev u vchodu do šintoistické svatyně, a jen pozoroval Ušikawův obličej. „Budou to tři týdny,“ pronesl holohlavý. 5
Ušikawa vzal ze stolu kalendář, podíval se do něj na poznámky, potom přikývl. „Naprosto správně. Budou to přesně tři týdny, co jsme se naposled viděli.“ „A tři týdny, během nichž jste nám nedodal jedinou zprávu. Myslím, že už jsem to říkal minule, ale v naší situaci teď hrajeme o každou minutu. Nemáme opravdu času nazbyt, pane Ušikawo.“ „Já vím, já vím,“ pohrával si Ušikawa v prstech se zlatým zapalovačem namísto cigarety. „Není kdy na jakékoli okolky. Velice dobře si to uvědomuju.“ Holohlavý čekal, co mu Ušikawa řekne dál. A Ušikawa pokračoval. „Jenomže víte, nerad bych tu mluvil jen tak po troškách. Něco málo tady, něco málo támhle, to já prostě nemám rád. Radši bych nejprve došel do bodu, v němž už začne být vidět celkový obraz, věci se začnou propojovat, a půjde rozeznat, co stojí za nimi. Bavit se o něčem, co není dotažené do konce, to s sebou vždycky nese naprosto zbytečné potíže. Nechci, aby to vypadalo, že vám odmlouvám, ale tohle je prostě můj styl práce, pane Ondo.“ Menší pán, oslovený tímto příjmením, sledoval Ušikawu studeným pohledem. Ušikawa dobře věděl, že si o něm ten člověk nemyslí nic pěkného. To mu však nijak zvlášť nevadilo. Co Ušikawovi paměť sahala, nemyslel si o něm nic pěkného jediný člověk od chvíle, kdy přišel na svět. Že je neoblíbený, to pro něj byl takříkajíc denní chleba. Neměli ho rádi rodiče ani sourozenci, neměli ho rádi učitelé ani spolužáci. A manželka a děti už vůbec ne. Je možné, že mít na své straně něčí sympatie, ještě by z toho Ušikawa trochu znervózněl. Na opačnou variantu byl ale dokonale zvyklý. „Pane Ušikawo, i my osobně hodláme vaše pracovní metody chovat v nejvyšší úctě. A myslím, že přesně to jsme také dělali. Až dosud ano. Tentokrát je však situace poněkud jiná. Nemáme bohužel tolik času, abychom mohli čekat, dokud nevyjdou najevo všechna fakta.“ „Však vy jste, pane Ondo, taky na ty mé zprávy nečekali jen tak se založenýma rukama, jak vás znám,“ opáčil Ušikawa. „Současně s tím, jak jsem se dal do práce já, jste dozajista vy na svou pěst museli podnikat všechno možné. No nemám pravdu?“ 6
Pan Onda mu na to neodpověděl. Rty měl tak jako dřív semknuté do vodorovné linky. Ani výraz tváře nezměnil. Ušikawa však poznal, že jeho poznámka trefila do černého. Celá jejich organizace se během minulých tří týdnů pokoušela, zřejmě jinými kanály než Ušikawa, vypátrat jednu jedinou ženu. Ovšem bez uspokojivých výsledků. Přesně a jedině proto se tihle nepříjemní pánové obtěžovali znovu až sem k němu. „Inu, jak se říká: Had se vyzná v mravech hadích, pozná zloděj zloděje,“ rozpřáhl Ušikawa dlaně, jako by prozrazoval nějaké radostné tajemství. „Co bych to skrýval, pánové, na mě to přísloví platí do puntíku. Krásy jsem sice dvakrát nepobral, ale nos mi slouží. I po slabé stopě se umím dostat pěkně daleko. Jenomže, málo platné, jsem jednou ten had, a proto se k cíli plazím po svém a vlastním tempem, jinak to nejde. Já vím, že tu jde o čas, ale snažně vás prosím, abyste ještě trochu posečkali. Pokud laskavě nebudete trochu trpěliví, můžeme ztratit úplně všechno.“ Onda trpělivě sledoval zapalovač, obíhající dokola v Ušikawově dlani, pak vzhlédl. „Byl byste tedy tak laskav a sdělil nám, byť třeba jenom parciálně, co jste doposud zjistil? Chápeme vaši situaci, ale pokud se nevrátíme s alespoň nějakými konkrétními výsledky, nebude vedení spokojeno. Což si v našem současném postavení nemůžeme dovolit. Ostatně ani vy v tom svém ne, pane Ušikawo.“ Taky jim chlapcům začíná téct do bot, pomyslel si Ušikawa. Pro svoje vyhlášené schopnosti v bojových uměních se vyšvihli pěkně vysoko, až na pozice Lídrových tělesných strážců. A pak jim najednou Lídra někdo zavraždí před nosem. No, zavraždí – on vlastně neexistuje žádný přímý důkaz. Tělo ohledalo několik lékařů z řad členů skupiny, nikdo však nenašel jediné sebemenší zranění. Je ovšem pravda, že lékařské zařízení v objektu jejich náboženské skupiny disponuje jenom jednoduchým vybavením. A neměli na to ani moc času. Odborný lékař by při komplexním ohledání v rámci soudní pitvy možná i něco objevit mohl, na to je ale už v tuhle chvíli pozdě. Lídrovy ostatky už zatím v tajnosti zlikvidovala samotná jejich náboženská skupina. Na každý pád však ti dva Lídra neochránili, a teď jsou v prekérní situaci. V tuhle chvíli je jejich úkolem vypátrat ženskou, co 7
se jim vypařila. Mají rozkaz ji najít, i kdyby přitom měli obrátit každý kámen. Co zato doposavad nemají, je jakákoli reálná stopa. Jako ostraha a tělesná stráž snad mají jisté schopnosti, mezi ty ale nepatří know-how pro pátrání po lidech, kteří se rozhodli zmizet. „Chápu,“ ujistil je Ušikawa. „Povím vám tedy něco málo o tom, co se mi už podařilo objasnit. Úplný obraz vám sice bohužel neposkytnu, parciálně se však bavit můžeme.“ Onda chvilku mhouřil oči. Pak přikývl. „To nám bude úplně stačit. I my se ostatně dopátrali několika málo zjištění. Možná že o nich už taky víte, možná že ještě ne. Pojďme se tedy nyní navzájem podělit o informace.“ Ušikawa odložil zapalovač a propletl prsty nad stolní deskou. „Mladá žena jménem Aomame byla povolána do apartmá v hotelu Ókura a provedla tam Lídrovi strečink. Bylo to počátkem září a nad centrem města té noci zuřila veliká bouřka. Žena prováděla v oddělené místnosti přibližně hodinu zákrok, a když pak odešla, Lídr spal. Žena vám řekla, ať ho tak necháte spát dvě hodiny. Vy jste ji poslechli. Lídr však bohužel nespal. Tou dobou byl už mrtvý. Bez jakýchkoli viditelných poranění. Mohl to být docela dobře i srdeční záchvat. Ta žena ovšem bezprostředně poté zmizela. Dokonce předem vyklidila byt. A to tak důkladně, že v něm nezůstalo naprosto nic. Do sportovního klubu, kde pracovala, přišla následujícího dne její písemná výpověď z práce. Jinými slovy, všechno se odehrálo podle předem připraveného plánu. Z čehož nám plyne, že nešlo o pouhou nehodu. Musíme se zkrátka domnívat, že byl Lídr slečnou Aomame úkladně zavražděn.“ Onda přikývl. K tomu zatím neměl žádné námitky. „Vaším cílem je zjistit, k čemu ve skutečnosti došlo. A abyste to zjistili, nevyhnutelně potřebujete chytit tu ženu.“ „Musíme vědět, jestli ta Aomame opravdu způsobila tomu muži smrt, a pokud ano, pak proč a co za tím bylo.“ Ušikawa se zadíval na svých deset prstů, seřazených na stolní desce. Jako by pozoroval něco, co ještě nikdy neviděl. Pak vzhlédl a podíval se na muže před sebou. „Rodinné zázemí slečny Aomame jste si už mezitím proklepli, nemám pravdu? Celá ta rodinka jsou horliví věřící Společenství svědků. Páni rodiče stále vesele pokračují v lovení nových členů. 8
Pan starší bratr, čtyřiatřicetiletý, pracovně přesídlil na ústředí do Odawary, oženil se a má dvě děti. Jeho paní je pochopitelně také oddanou Svědkyní. Z celé rodiny jedině Aomame Společenství svědků opustila, čímž se v jejich očích dopustila odpadlictví a oni se jí následně zřekli. Za celých téměř dvacet let neproběhl mezi nimi a Aomame ani náznak nějakého kontaktu. Možnost, že by Aomame ukrývali oni, je prostě nemyslitelná. Sama s nimi v jedenácti letech přerušila styky a od té doby se protloukala většinou vlastním úsilím. Jeden čas ji sice měla na krku rodina jejího strýčka, po vstupu na střední se ovšem fakticky osamostatnila. No řekl byste to do ní? Ta ženská se nezdá.“ Holohlavý mu na to neřekl nic. Všechno to pro něj už byly známé informace. „Je rozhodně nemyslitelné, že by snad do věci mělo být zapleteno Společenství svědků. To jsou známí zapřisáhlí stoupenci pacifismu a neodporování zlu. Nepřipadá v úvahu, že by snad jejich náboženská společnost jako celek usilovala Lídrovi o život. Na tom se se mnou jistě shodnete, že?“ Onda přikývl. „S tímhle případem nemá Společenství svědků nic společného. To je nám známo. Vyslechli jsme si pro všechny případy toho jejího bratra. A to velice důkladně, rozumíte? Nic ale nevěděl.“ „Velice důkladně? To jste mu trhali nehty, nebo co?“ ozval se Ušikawa. Onda otázku ignoroval. „Samozřejmě jsem jen žertoval. Nemístně žertoval. Nemusíte se tvářit tak hrozivě. Každopádně ten pán nic nevěděl ani o Aomaminých aktivitách, ani o tom, kam se poděla,“ řekl Ušikawa. „Jelikož jsem sám zapřisáhlý pacifista, k hrubému jednání se nikdy neuchyluji, aspoň tolik si však umím domyslet. Slečna Aomame už nemá nic společného ani se svou rodinou, ani se Společenstvím svědků. Což ovšem vůbec neznamená, že snad tu záležitost provedla na vlastní pěst. Podobně komplikovaný úkol je zcela nad síly jednotlivce. Vše bylo pečlivě připraveno a ona pak chladnokrevně vykonala předem stanovenou proceduru. A to, jak pak zmizela, je téměř zásah vyšších mocností. Tady se evidentně nešetřilo ani námahou, ani penězi. Nějaká osoba nebo snad orga9
nizace, stojící za slečnou Aomame, velice usilovala o Lídrovu smrt. A naplánovala ji do posledního detailu. I v tom ohledu se spolu dokážeme shodnout, viďte?“ Onda přikývl. „Povětšinou ano.“ „Nemáme nicméně ani potuchy, jaká to může být organizace,“ dodal Ušikawa. „Její sociální kontakty jste samozřejmě prověřovali, že?“ Onda beze slova přikývl. „Jenomže ona jak na potvoru ta ženská žádné sociální kontakty, co by stály za řeč, prostě neměla,“ řekl Ušikawa. „Neměla přátele, a nejspíš ani milence. Na pracovišti se sice s pár lidmi znala, s žádným se ale už nescházela soukromě po pracovní době. Alespoň mně se tedy nepodařilo vypátrat ani stopu po někom, s kým se snad slečna Aomame důvěrně stýkala. Jak je to možné, u takhle mladé, zdravé a vůbec ne ošklivé ženské?“ Na ta slova se Ušikawa zadíval na pána s ohonem, postávajícího u dveří. Jeho postoj ani výraz se od posledně vůbec nezměnily. Zřejmě proto, že vlastně žádný výraz nikdy neměl. Neměl co měnit. Ušikawu napadlo, zda má ten chlap vůbec nějaké jméno. Nebylo by tak velké překvapení, kdyby ne. „Vy dva jste jediní, kdo tuhle Aomame viděl zblízka na vlastní oči,“ konstatoval Ušikawa. „Jak vám připadala? Nevšimli jste si na ní něčeho zvláštního?“ Onda zavrtěl hlavou. „Jak jste sám říkal, byla to svým způsobem docela půvabná mladá žena. Ne ovšem zas tak krásná, aby se za ní lidé otáčeli. Taková tichá a klidná. Bylo na ní vidět, že má v své schopnosti neochvějnou důvěru. Mimo to na ní ovšem už nebylo nic, co by zvlášť stálo za pozornost. Navenek působila naprosto nenápadně. Ani si nedovedu pořádně vzpomenout, jak vlastně vypadal její obličej. Až mě to samotného zaráží.“ Ušikawa se ještě jednou podíval na pána s ohonem u dveří. Jestli k tomu třeba nechce taky něco dodat. Ohon však nevypadal, že by se chtěl dát do řeči. Ušikawa se obrátil k holohlavému. „Výpis telefonních hovorů slečny Aomame za posledních pár měsíců jste samozřejmě už prozkoumali, že?“ Onda zavrtěl hlavou. „Tak daleko jsme se nedostali.“ 10
„Vřele doporučuji. Vážně to stojí za to,“ pravil Ušikawa s úsměvem na líci. „Jeden by neřekl, kam lidi všude volají, a odkud zas volají jim. Stačí si prohlédnout výpis telefonátů, a máte před sebou život dotyčného jako na dlani. Ani slečna Aomame není žádnou výjimkou. Sehnat výpis telefonních hovorů soukromé osoby pravda není nic jednoduchého, ale když se chce, všechno jde. Tak co, neměl jsem pravdu? Váš had se vyzná v hadích způsobech.“ Onda mlčel a čekal, co přijde dál. „Když jsem si tedy pročetl výpis hovorů slečny Aomame, vyšlo najevo několik věcí. Na ženskou je to skoro neuvěřitelné, ale zdá se, že naše Aomame neměla rozhovory po telefonu až tolik v lásce. Frekvence nízké, časy jen krátké. Sem tam se vyskytl i dlouhý hovor, ale to opravdu jenom výjimečně. Ve valné většině převažovaly telefonáty s pracovištěm, jenže vzhledem k tomu, že ta dívčina byla vlastně napůl na volné noze, vyřizovala si ještě i soukromé zakázky. To jest, sama, bez zprostředkování přes kancelář sportovního klubu, si sjednávala schůzky se svými soukromými klienty. Také tyto telefonáty byly dosti časté. Žádný z nich evidentně není nijak podezřelý.“ Ušikawa se krátce odmlčel, ze všech možných úhlů pozoroval své od cigaret zažloutlé prsty a v hlavě neměl nic jiného než cigaretu. Jak si zapaluje. Jak natáhne kouř. A pak ho vyfoukne. „Vyskytly se ovšem i dvě výjimky. Zaprvé: asi tak dvakrát volala na policii. Ovšem ne na číslo 110. Volala na dopravní oddělení Tokijské metropolitní policie, do místní policejní stanice na Šindžuku. A několikrát odtamtud také hovor přijala. Ona sama neřídí a policisté zas pro změnu nepatří mezi klienty soukromých hodin v luxusních sportovních klubech. Řekl bych, že se nejspíš soukromě znala s někým z toho oddělení. S kým, to netuším. A další věc, která mi dělá starost, je fakt, že ještě krom toho měla několikrát dlouhý hovor s neznámým číslem. To číslo vždycky zavolalo jí. Nikdy ne obráceně. A mně se nepodařilo zjistit jeho totožnost, ať jsem dělal, co jsem dělal. Jistě, ona se najdou čísla, která jsou posichrovaná tak, aby nebylo zveřejněno jméno majitele linky. Jenže i těch se dopátráte, když si s tím dáte tu práci. Ovšem u tohohle čísla jsem žádné jméno nevypátral, ať jsem se 11
snažil, jak jsem chtěl. Někdo ho prostě zamkl na sedm západů. Něco takového není normálními prostředky vůbec možné.“ „Což znamená, že jde o někoho, kdo disponuje něčím víc.“ „Přesně tak. Za tímhle je zcela nepochybně vidět profesionál.“ „Nějaký jiný had,“ řekl Onda. Ušikawa si dlaní přihladil pleš na své šišaté hlavě a trochu se usmál. „Přesně. Nějaký jiný had, který se navíc jen tak před něčím nezastaví.“ „Nicméně jsme se alespoň dopracovali ke zjištění, že má ta věc profesionální podporu,“ poznamenal Onda. „Tak jest. Za slečnou Aomame stojí nějaká organizace. A nejsou to žádní amatéři, co by to dělali ve volném čase jako vedlejšák.“ Onda přivřel víčka a chvíli tak Ušikawu pozoroval. Potom se obrátil dozadu a setkal se pohledem s Ohonem, co tam stál u dveří. Ohon jedinkrát přikývl, aby dal najevo, že všechno pochopil. Onda se znovu obrátil k Ušikawovi. „Takže?“ „Takže,“ zopakoval po něm Ušikawa, „teď se budu naopak ptát já vás. Nenapadá vás k tomu všemu něco? Nemáte ponětí, jaká skupina či organizace by mohla mít na to, aby se pokusila zlikvidovat vašeho Lídra?“ Onda svraštil dohromady svá dlouhá obočí. Nad nosem mu vystouply tři vrásky. „Poslyšte, pane Ušikawo, uvažujte trochu, ano? Jsme pouhá náboženská společnost a nic víc. Jde nám jen o klid mysli a o duchovní hodnoty. Žijeme v harmonii s přírodou a denně se cele oddáváme polním pracím a duchovní praxi. Kdo by nás proboha mohl považovat za nepřítele? Co by z toho sakra měl?“ Ušikawa vykouzlil na rtech mnohoznačný úsměv. „Všude přece narazíte na nějaké ty fanatiky. A jeden nikdy neví, co takové lidi může napadnout. No nemám pravdu?“ „Pokud jde o to vaše ponětí, nemáme ani to nejmenší,“ odvětil Onda s kamenným výrazem, aniž by věnoval pozornost Ušikawově ironii. „A co třeba takový Úsvit? Víte, třeba různí jeho zbylí stoupenci, co by se ještě mohli leckde potulovat?“ Onda znovu, tentokrát rezolutně, zavrtěl hlavou. Podobné třeba nepřipadá v úvahu. Ty, co měli něco společného s Úsvitem, 12
zřejmě rozdrtili tak, že se jich už nemusejí obávat. Nezbyla po nich nejspíš ani stopa. „No dobře. Ani vás tedy vůbec nic nenapadá. Reálným faktem však zůstává, že je tu jakási organizace, která usilovala vašemu Lídrovi o život, a taky ho o něj připravila. S obratností vpravdě mistrovskou. A pak se beze stopy ztratila jako kouř. To je fakt, který se dá jen těžko popřít.“ „A my teď musíme objasnit jeho pozadí.“ „A zřejmě bez policejní asistence.“ Onda přikývl. „Tenhle problém se týká jen nás, nikoli státní justice.“ „Výborně. Problém se týká vás, a státní justice se může jít vycpat. Stručné a jasné,“ shrnul Ušikawa. „Mám ještě něco, nač bych se vás chtěl zeptat.“ „Prosím,“ vybídl jej Onda. „Kolik přesně lidí ví ve vaší skupině o tom, že Lídr zemřel?“ „Víme to my dva,“ řekl Onda. „A ještě dva další lidé nám pomáhali odklidit mrtvolu. Naši podřízení. Ví to i nějakých pět lidí z hlavního vedení skupiny. To už je samo o sobě devět lidí. Třem dívčím kněžkám jsme to ještě neřekli, dřív nebo později se to však dozvědí. Sloužily přímo jemu osobně a dlouho to před nimi neutajíme. A pak to, pane Ušikawo, víte samozřejmě vy.“ „To máme dohromady třináct lidí.“ Onda neříkal nic. Ušikawa si zhluboka povzdechl. „Mohu vám upřímně sdělit, co si myslím?“ „Prosím,“ vybídl ho Onda. „Teď už je na to evidentně pozdě, ale v momentě, kdy se ukázalo, že je Lídr mrtev, jste měli okamžitě informovat policii. Měli jste jeho smrt stůj co stůj zveřejnit. Podobně zásadní fakt nedokážete tajit věčně. Tajemství, o němž ví přes deset lidí, už vlastně vůbec není tajemstvím. Ani se nenadějete, a octnete se v neudržitelné situaci.“ Holohlavý nehnul ani brvou. „Nespadá do naší práce, abychom to posuzovali. My pouze plníme dané rozkazy.“ „A kdo to tedy u všech všudy posuzuje?“ Žádná odpověď. 13
„Nějaký Lídrův náhradník?“ Onda samozřejmě dál mlčel. „No dobře,“ pravil Ušikawa. „Vy jste tedy každopádně dostali od někoho nahoře instrukce a tajně jste zlikvidovali Lídrovu mrtvolu. Ve vaší organizaci jsou prostě příkazy shora nade vše. Jenomže nahlíženo ze strany zákona se jedná o zcela jasné hanobení mrtvoly. Což je dost závažný zločin. To je vám zajisté dobře známo, že?“ Onda přikývl. Ušikawa si ještě jednou zhluboka povzdechl. „Už jsem to sice říkal dříve, ale pokud by se nedejbože do věci měla někdy vložit policie, pak prosím, abyste trvali na tom, že mi o Lídrově smrti nikdo nic neřekl. Nerad bych se dočkal toho, že budu poháněn k trestní odpovědnosti.“ „Vy, pane Ušikawo, o Lídrově smrti vůbec nic nevíte. Vás jsme jen požádali jakožto externího výzkumníka, abyste nám zjistil, kam se poděla jistá slečna jménem Aomame. Na čemž není naprosto nic nezákonného.“ „Výborně tedy. Vůbec nic jsem neslyšel,“ konstatoval Ušikawa. „Být to jen trochu možné, ani my bychom vám nejraději jako člověku zvenčí neřekli nic o tom, že byl Lídr zavražděn. Byl jste to však vy, pane Ušikawo, komu jsme dali zelenou, aby nám prověřil Aomaminu totožnost, a jako takový jste už do celé věci stejně zapleten. Potřebujeme vaši podporu, abychom ji vypátrali. A čekáme, že budete držet jazyk za zuby.“ „Zachovávat tajemství je naprostý základ mé práce. Nemějte žádné obavy. Ode mne se nikdo nic nedozví.“ „Pokud by se snad dozvěděl a pokud bychom se dozvěděli my, že se to dozvěděl od vás, dojde pravděpodobně k nějaké neblahé události.“ Ušikawa vrhl pohled na stůl a znovu se zadíval na deset baculatých prstů, které tam ležely. Jako by zrovna náhodou objevil, že jsou jeho, a velmi ho to překvapilo. „K neblahé události…“ vzhlédl a zopakoval, co bylo řečeno. Onda nepatrně zúžil oči. „Lídrovu smrt musíme za každou cenu udržet v tajnosti. I za předpokladu, že bychom museli užít nevybíravých prostředků.“ 14