..................................................................................................
BYLI NA Westgate Bridge, za nimi byt na předměstí Altona. A mrtvá žena, spíš ještě dívka, špinavé vlasy obarvené načerveno, světlé u kořínků, s příliš mnoha bodnými ranami, než aby se daly spočítat, do břicha, hrudi, zad, do tváře. Také dítě, chlapec, dvou- až tříletý, s rozkopanou hlavou. Všude krev. Na nylonovém koberci louže krve, řetěz lepkavých černých jezírek. Villani se zadíval na věže města, chvějící se, neostré v sirnatém oparu. Neměl sem jezdit. Nebylo to nutné. „Ta zatracená klimatizace,“ vzdychl. „Už druhá tenhle týden.“ „Pokaždé, když sem přijdu, musím na to myslet,“ poznamenal Birkerts. „Cože?“ „Můj děda. Byl tam.“ Jednoho jarního rána roku 1970 napůl dostavěný ocelový rám mostu trčel do vzduchu, plný mužů, svobodných mužů, ženatých mužů, mužů s manželkami a dětmi, mužů s dětmi, které neznali, mužů, kteří neměli nic než práci a těžkou, těžkou kocovinu, a pak díl mezi desátým a jedenáctým pilířem povolil. Sto dvanáct metrů nedávno zvednuté oceli a betonu, dva tisíce tun. Muži a stroje, nástroje, krabice s obědem, kůlny – dokonce, jak někdo tvrdil, i malý černý psík, štěkající ze všech sil – to všechno se zhroutilo z nebe. Během několika vteřin třicet mužů zemřelo nebo umíralo, polámaná těla zapadala do odporného šedivého vysychajícího bláta na břehu Yarry. Všude kaluže nafty. Stačila malá jiskra a po břehu se rozletěly plameny, zvedl se požár, ozařující strašlivou scénu. 7