0034615

Z rádia zněl hlas, který se ptal posluchačů, jak by doopravdy chtěli oslavit Silvestra. Odpovědi byly naprosto předvídatelné. Lidé, kteří byli doma a nic nepodnikali, by se nejradši někde bavili, naopak ti, kteří byli hodně zaneprázdnění, by si okamžitě zalezli do postele s hrnkem čaje a usnuli dřív, než nějaké oslavy vypuknou.

Cathy Scarletová nanosila do dodávky další podnosy s jídlem a hořce se usmála. V celém Irsku by se těžko našel někdo, kdo by odpověděl, že ideálního Silvestra si představuje tak, že se celý večer bude starat o hosty své tchyně. A právě to postihlo ji. Měla zajistit občerstvení hostům Hannah Mitchellové v jejím domě Oaklands. Co ji to vůbec napadlo?

Jednak potřebuje praxi a jednak si tím samozřejmě chce pootevřít vrátka k novým potenciálním zákazníkům. Jock a Hannah Mitchellovi se totiž znají s lidmi, kteří si mohou dovolit cateringové služby. V první řadě jí však šlo o to, aby Hannah Mitchellová viděla, že to Cathy dokáže. Že dcera chudé uklízečky Lizzie Scarletové a žena, která se provdala za jejich jediného syna Neila, dokáže vést a provozovat vlastní firmu a nosit hlavu hrdě vztyčenou.

Neil Mitchell poslouchal tentýž pořad v autě. Pěkně ho otrávil. Kdyby se na něj kolemjedoucí řidiči podívali, spatřili by na jeho pohledné a ostře řezané tváři zamračený výraz. Často od lidí slýchal, že ho odněkud znají. Jeho tvář znali z televize, ale herec nebyl. Přesto se na obrazovce objevoval často, odhrnoval si vlasy z očí a tvářil se zaujatě, angažovaně 7

a starostlivě. Obvykle mluvil za ponížené, slabé a bezmocné.

Měl jasné, pronikavé oči, které zářily zápalem křižáckého bojovníka. Mudrování lidí v rádiu ho dohánělo k šílenství. Lidé, kteří měli všechno: dům, práci a rodinu, telefonovali do rádia a stěžovali si na stres v životě. Všichni z nich mají velké štěstí a současně jsou příliš sobečtí, aby si to uvědomili. Na rozdíl od muže, s nímž se měl Neil zanedlouho setkat, Nigerijce ochotného dát všechno na světě za to, aby měl starosti jako ti hlupáci, jejichž stesky zahlcovaly rádio. Kvůli neschopnosti jiných totiž neměl v pořádku doklady, takže mu hrozilo, že bude muset do osmačtyřiceti hodin opustit Irsko. Neil jako člen skupiny právníků, kteří chtěli chránit zájmy uprchlíků, právě jel na schůzku, na níž se mělo rozhodnout, co bude dál.

Jednání bude možná trvat několik hodin. Matka mu zdůraznila, že má přijet včas, protože pořádá důležitý večírek. „Pevně doufám, že to chudák Cathy zvládne,“ pronesla významně. „Jestli chceš, aby se u vás hosté najedli, tak si dej pozor, aby neslyšela, jak jí říkáš chudák Cathy,“ varoval ji Neil se smíchem.

Bylo to tak hloupé – ty věčné hádky mezi jeho matkou a manželkou. On i jeho otec se od těch dvou radši drželi dál.

Cathy stejně tak jako tak vyhraje, tak proč kvůli tomu dělat takové cavyky?

Tom měl v rukou noviny a znovu pročítal nabídky pronájmů. Tvářil se otráveně. Ležel na malé pohovce – na jeho dlouhé nohy a rozložité tělo nikde nebylo dost místa, takže se musel na pohovku prostě nějak vmáčknout. Když si k jednomu konci pohovky přisunul křeslo, mohl se aspoň trochu uvelebit. Jednou bude mít domov, kam se vejde velká pohovka, a jemu se konečně bude ležet pohodlně. Postava drsného hráče ragby mu sice naprosto vyhovovala, ale při pročítání nabídek pronájmů byla člověku spíš na obtíž. Zatřepal novinami. Určitě něco přehlédl, to není možné. Musí existovat prostory, které by se hodily pro cateringovou firmu. On a Cathy dřeli do úmoru, aby se dostali až sem. Už v prvním ročníku 8

hotelové školy byli odhodlaní, že jednou budou provozovat tu nejlepší cateringovou společnost v Dublinu. Oba motivovala představa, že budou lidem nabízet pohoštění u nich doma za přijatelné ceny. Vynaložili na to veškeré své síly, vybudovali si potřebné kontakty, získali nezbytné finance a teď už jen potřebují prostory. Nevelký městský domek Cathy a Neila ve Waterview je sice elegantní, ale pro jejich účely příliš malý.

Jeho a Marcellin byt ve Stoneyfieldu je ještě menší. Musí najít něco jiného, a to brzy. Na půl ucha poslouchal rádio. Co by opravdu rád dělal na Silvestra? Chtěl by najít ideální místo pro jejich společnost, pak by byl doma s Marcellou. Seděli by spolu u krbu, hladil by ji po vlasech a plánovali by si budoucnost. Jenže nic z toho se zřejmě nestane.

Marcella Maloneová pracovala v kosmetickém salonu v obchodním domě Hayward’s a byla pravděpodobně nejkrásnější manikérkou, kterou kdy zákazníci viděli: vysoká, se záplavou tmavých vlasů, štíhlá jako proutek. Pyšnila se tváří, o které sní každá dospívající dívka – měla jemný oválný obličej a olivovou pleť. S lidmi jednala vstřícně a mile, takže ji měly rády také starší, ne zcela pohledné nebo plnoštíhlé zákaznice. Možná se domnívaly, že část její krásy přejde na ně, a navíc je Marcella vždy se zájmem poslouchala, ať jí vyprávěly cokoli.

I v salonu hrálo rádio a lidé si povídali o Silvestru. Zákaznice se aktivně zapojily do diskuse o tom, že na Silvestra nikdo nedělá to, co by si doopravdy přál. Marcella mlčela. Naklonila svou překrásnou tvář nad nehty, které právě upravovala, a pomyslela si, že má v životě velké štěstí. Dosáhla všeho, co si kdy přála. Má Toma, nejkrásnějšího a nejoddanějšího muže na světě, a kromě toho nedávno mohla fotit se dvěma vynikajícími kontakty. Nejdřív se jí naskytla možnost nafotit reklamu na pletené oblečení a pak přišla charitativní módní přehlídka, kde amatérští tvůrci předváděli své modely sponzorovi. Zdálo se, že v tom roce dosáhne všeho, po čem toužila. Měla k dispozici velmi dobré portfolio fotografií a Ricky, fotograf, který jí ho sestavoval, pořádal velkolepý večírek. Mělo tam být plno lidí 9

z médií a Ricky pozval ji i Toma. Když půjde všechno podle plánu, naváže spolupráci s agentem a získá opravdovou příležitost v modelingu. Příští rok touhle dobou by pak už nepracovala jako manikérka v Hayward’s.

Cathy by byla moc ráda, kdyby s ní Tom jel do Oaklands.

Měla by v něm morální podporu a příjemnou společnost, když už bude muset pracovat v kuchyni, která v ní probouzí tolik nepříjemných vzpomínek. Kromě toho by si rozdělili práci.

Jenže Tom potřeboval jít na nějakou akci s Marcellou, což chápala, protože Marcellu by to mělo podpořit v nové kariéře.

Marcella totiž byla překrásná. Lidé zůstávali stát a obdivně si ji prohlíželi. Byla vysoká, štíhlá a její úsměv by dokázal rozzářit temnou noc. Nebylo divu, že se chtěla stát modelkou, naopak spíš bylo zvláštní, že jako modelka dávno nepracuje.

Ale Neil se naštěstí nabídl, že Cathy pomůže, a jako číšníka najali Waltera, Neilova bratrance. Cathy navíc vsadila na jednoduché pohoštění, nic složitého. S Tomem připravovali zakázku celé ráno a měli s ní plné ruce práce. „Není fér, aby ses tady dřel,“ prohodila Cathy. „Ta ženská nám stejně nezaplatí ani libru.“ „Ber to jako investici… Třeba navážeme spoustu užitečných kontaktů,“ namítl Tom dobrosrdečně. „Určitě v tom není nic, z čeho by se někomu mohlo udělat špatně?“ ujišťovala se Cathy.

Hned si představila, jak hosté Hannah Mitchellové procházejí domem a útrpně se drží za břicho. Tom podotkl, že z toho blázní čím dál víc a že on sám je nejspíš taky blázen, když se dal dohromady s takovou praštěnou obchodní partnerkou.

Kdyby se provalilo, že pohodově vyhlížející Cathy je ve skutečnosti uzlíček nervů, nikdo by jim nepůjčil ani vindru. „Až uvidím opravdové zákazníky, vzchopím se, neboj,“ ujišťovala ho. „Jsem nervózní jen z Hannah.“ „Hlavně nikam nechvátej, jeď tam co nejdřív, v autě si pusť nějakou relaxační hudbu, ať se nenervuješ, a zítra mi koukej zavolat,“ dodal. „Neboj, nějak to zvládnu. Hlavně si to dneska večer užij.“ 10

„No jo, jdeme k Rickymu do ateliéru, to zase bude kravál,“ povzdechl si. „Přeju ti šťastný nový rok. A Marcelle taky.“ „Představ si, jaké to bude za rok touhle dobou…,“ zasnil se. „Budeme ti nejlepší,“ pronesla Cathy s mnohem větším sebevědomím, než jaké ve skutečnosti měla.

Tak to prostě měli odjakživa. Jeden z nich vždycky překypoval nadšením a dodával tomu druhému optimismus, když právě neměl nejlepší náladu nebo se topil v pochybách.

Dodávka už byla naložená. Neil nebyl doma, musel odjet na nějaké jednání. Není to obyčejný právník, pomyslela si hrdě. Neřídí se podle konzultačních hodin ani si nenechá vyplácet přemrštěné honoráře. Když se někdo ocitne v nesnázích, Neil je tu pro něj. Jednoduché jako facka. Proto ho miluje.

Znali se od dětství, ale nikdy se moc nestýkali. V době, kdy Cathyina matka pracovala v Oaklands, byl Neil v internátní škole, a když studoval vysokou, jezdíval domů málokdy.

Po škole si pořídil vlastní byt, takže setkání v Řecku byla obrovská náhoda. Kdyby bydlel v jiném hotelu nebo kdyby Cathy ten měsíc vařila na jiném ostrově, nikdy by se nepoznali ani o píď víc a nezamilovali by se do sebe. Nebyla by Hannah nakonec šťastnější? Cathy si nařídila, že na ni musí přestat myslet. Usoudila, že ještě nepojede, bylo moc brzy. Hannah by si pořád kvůli něčemu stěžovala a pletla by se jí do cesty.

Zajede se podívat na rodiče. Alespoň se uklidní.

Maurice a Elizabeth Scarletovi, všem známí jako Muttie a Lizzie, bydleli v centru Dublinu ve starším kamenném dvoupatrovém domku. Čtvrť se podle irského svatého nazývala St. Jarlath’s Crescent a kdysi tam bydleli tovární dělníci, které ráno co ráno probouzela siréna. Před každým domem se rozprostírala nevelká zahrádka. Všechny měly sotva pár metrů na délku, takže vypěstovat na nich cokoli, nač by člověk mohl být alespoň trochu hrdý, chtělo hodně umu a odvahy.

Lizzie v tom domě bydlela od narození. Otec se do domu 11

přiženil. Rodiče žili sice jen dvacet minut od Cathy a Neila, přesto se Cathy zdálo, že je od exkluzivního sídla Oaklands, kam měla jet večer, vzdálená tisíc, ne-li milion kilometrů.

Rodiče měli z její neohlášené návštěvy radost. Cathy vyzvídala, jak budou příchod nového roku slavit. Chystali se do restaurace kousek od nich, chtěli večer strávit s tatínkovými kolegy. Lidi, které tatínek označoval jako kolegy, znal ze sázkové kanceláře Sandyho Keanea. Všichni však přistupovali k sázení tak vážně, že si Cathy nedovolila na jejich účet ­žertovat. „Budete tam jíst?“ zeptala se Cathy. „Ano, o půlnoci se bude podávat kuřátko pro štěstí.“ Muttie Scarlet byl velkorysostí restaurace přímo nadšený.

Cathy se na rodiče pátravě zadívala.

Tatínek byl malý a kulatější, vlasy mu trčely na všechny strany a na tváři měl neutuchající úsměv. Bylo mu padesát let a Cathy si nepamatovala, že by někdy pracoval. Měl totiž špatná záda. Neměl je sice tak nemocná, aby nevstal a nedošel si k Sandymu Keaneovi vsadit na jistotu, ale práci si kvůli nim najít nemohl.

Lizzie Scarletová vypadala jako vždycky. Byla malá, energická a kypěla zdravím. Vlasy měla důsledně nabarvené a stažené do drdůlku. Nechávala si je barvit pravidelně čtyřikrát do roka v kadeřnictví své sestřenice. „Na to se můžeš spolehnout jako na termín Lizziny trvalé,“ pronesla o něčem kdysi Hannah. Cathy se tehdy pěkně naštvala. Příčilo se jí, že Hannah chodila ke kadeřnici do obchodního domu Hayward’s každý týden a utrácela za vlasy majlant, zatímco její matka klečela na podlaze v Oaklands a drhla podlahu. A teď si ještě dělá legraci z matčiných vlasů a účesu! Ale co, na to teď nemělo smysl myslet. „Mami, těšíš se tam?“ zeptala se Cathy. „Jistě! Má tam být i soutěž a vítěz získá cenu,“ oznámila jí maminka nadšeně. Cathy úplně zabolelo srdce nad tím, jak prosté má rodiče. Dokázala je potěšit i úplná maličkost.

Cathy tušila, že se Neilova matka bude o půlnoci tvářit jako ledová královna a bude hledat chyby na všem, co Cathy zařídila.

12

„Volali vám už ostatní z Chicaga?“ vyptávala se Cathy dál.

Cathy totiž byla nejmladší z pěti sourozenců a jako jediná žila v Dublinu. Oba bratři i obě sestry se usadili v Americe.

Dvojčata Mike a Marian odešli z domova v osmnácti a další dva sourozenci je následovali krátce poté. Nyní žili všichni v manželstvích kromě Marian, o které se ale poslední dobou říkalo, že má přítele polského původu. Rodiče prozatím měli dvě vnoučata, která posílala prapodivně barevné pohlednice do země, v níž ještě nikdy nebyla, prarodičům, které dosud neviděla. Lizzie o nich však věděla všechno, i když děti bydlely za oceánem, na úplně jiném kontinentu. „Ano, všichni se už ozvali,“ oznámila maminka hrdě. „Naše rodina je ryzím požehnáním.“ Cathy také věděla, že sourozenci poslali rodičům peníze, protože je adresovali Cathy. Bylo lepší nevystavovat otce pokušení při pohledu na americké bankovky. Hned by ho totiž napadlo, že na něj u Sandyho Keanea čekají zaručení vítězové, na které si musí vsadit. „Dneska večer bych nejradši byla s vámi,“ pronesla Cathy po pravdě. „Jenže místo toho zase zklamu Hannah vším, co nabídnu jejím hostům.“ „No tak, nepřeháněj,“ napomenul ji Muttie. „Cathy, prosím tě, chovej se k ní slušně. Za ty roky jsem zjistila, že je mnohem lepší jít na ni po dobrém.“ „Já vím, mami,“ pronesla Cathy ponuře. „Nebudeš mít dneska žádný proslov, že ne?“ „Ne, mami, buď v klidu. I kdybych měla padnout, odvedu svoji práci dobře a s úsměvem na tváři.“ „Kéž by s tebou mohl být Tom, byla bys klidnější,“ pokračovala Lizzie. „Ale, mami, bude tam Neil, dohlédne na mě.“ Cathy jim dala pusu na rozloučenou a cestou do Oaklands si nacvičovala úsměv.

Hannah si objednala úklidovou agenturu. Od té doby, co k ní přestala chodit Lizzie, to jinak nešlo. Dvakrát týdně k nim 13

přiběhly čtyři uklízečky, které si nenechaly nic líbit, vyluxovaly, utřely prach, vyžehlily a na všechno si vozily vlastní vybavení v dodávce.

Za práci na Silvestra si účtovaly padesátiprocentní přirážku. Hannah se proti tomu ohradila. „Je to na vás, paní Mitchellová,“ oslovily ji rázně. Dobře věděly, že spousta lidí bude naopak ráda, když jim uklidí právě na Silvestra. Hannah radši rychle souhlasila. Řada věcí už nebyla jako dřív. Přesto to za to stálo, dům vypadal výborně a ona nemusela hnout ani prstem. A Cathy i s tím svým vysokým míněním o vlastních schopnostech nakonec přece jen nabídne hostům stravitelné jídlo. Zanedlouho přijede v té příšerné bílé dodávce. Dokonce i uklízečky měly podstatně lepší auto. Cathy zase vpadne do kuchyně, bude rozdávat rozumy a všude jí bude plno. Ta „nemajetná dcera Lizzie“ se chová, jako by jí dům patřil. Bohužel, jednoho dne k tomu asi dojde.

Ale teď ještě ne, pomyslela si a pevně sevřela rty.

Jock Mitchell se cestou domů z kanceláře zastavil na skleničku. Cítil, že ji potřebuje na to, aby zase mohl čelit Hannah.

Před každým večírkem bývala rozrušená a vynervovaná, a tentokrát to bude ještě stokrát horší, protože je otrávená z toho, že catering zadala Neilově manželce. Odmítala se smířit s tím, že je manželům dobře, hodí se k sobě a navzdory jejím snahám se nehodlají rozejít. Cathy pro ni do smrti zůstane nemajetnou dcerou Lizzie a také courou, která v Řecku svedla jejich syna.

Myslela si, že Cathy určitě schválně otěhotněla, aby lapila Neila do pasti. Velmi ji zaskočilo, když zjistila, že to je jinak.

Zamyšleně popíjel skotskou a říkal si, jak by byl rád, kdyby si s tímhle a také s dalšími věcmi nemusel dělat starosti Jocka totiž rozladil rozhovor, který měl se synovcem Walterem. Walter, velký lenoch, byl nejstarší syn Jockova bratra Kennetha. Svěřil se Jockovi, že u nich doma, kde se říkalo U Dubů, není něco v pořádku. Vlastně nebylo v pořádku vůbec nic. Walter mu řekl, že jeho otec těsně před Vánoci odjel do Anglie a nedal o sobě vědět, takže nikdo doma netuší, kde je. Walterova matka nebyla zrovna silná osobnost a na zlom 14

v rodinném životě zareagovala po svém: začala pít. Problémem byla devítiletá dvojčata Simon a Maud. Co s nimi bude?

Walter pokrčil rameny, neví. Naznačil, že to nějak zvládají.

Jock si znovu povzdychl.

Cathy se blížila k Oaklands. Zazvonil jí mobil. Natáhla se pro něj a přijala hovor. „Miláčku, nezlob se, ale nemůžu přijet a pomoc ti s vybalováním,“ omluvil se. „To nevadí, Neile, počítala jsem s tím, že by se jednání mohlo protáhnout.“ „Je to složitější, než jsme předpokládali. Řekni tátovi, aby ti pomohl s krabicemi, ano? Netahej je sama. Nemusíš mojí matce dokazovat, že jsi úžasná.“ „Však ona to už ví,“ hlesla Cathy zdeptaně. „Měl by tam být Walter…“ „Kdybych měla čekat na Waltera, než mi pomůže s odnášením věcí a přípravami, tak by večírek začal bůhvíkdy…

Nedělej si starosti a vrať se k práci.“ Cathy si řekla, že do konce roku zbývá pouhých šest hodin. Musí být na Hannah milá jen šest hodin. To není tak hrozné. Horší by bylo, kdyby lidem nechutnalo jídlo a nikdo by ho nejedl, jenže k tomu dojít nemůže, protože je skvělé. Další hrozná věc by nastala, kdyby jídla bylo málo, ale v dodávce bylo dost jídla pro půlku Dublinu. „Nic nehrozí,“ prohlásila Cathy nahlas a podívala se na příjezdovou cestu k domu, lemovanou stromy. Tady v tom domě se narodil Neil. Bylo to elegantní sídlo postavené před sto padesáti lety. I přes svou strohou hranatost působilo příjemně. Dovnitř se vcházelo velkými dveřmi, v prvním patře byly k dispozici čtyři pokoje. Po obou stranách zdobila dům francouzská okna. Zdi lemoval břečťan a psí víno a před domem se rozprostíral velký oválný dvůr vysypaný štěrkem.

Dnes, na Silvestra, tam bude parkovat dvacet luxusních vozů.

Tenhle dům se od domu v St. Jarlath’s Crescent lišil skutečně každým coulem. * 15

Většina zaměstnanců z kanceláří ve velkém dublinském obchodním domě Hayward’s dávno odešla. Na Silvestra se v práci zdržoval jen málokdo. Lidé spěchali domů, aby byli připraveni na to, co jim přinese večer.

Shona Burkeová z personálního oddělení se však k vlně odcházejících zaměstnanců nepřidala. Pracovala sice jako mluvčí obchodního domu, ale byla velmi uzavřená. Lidé ji měli rádi a důvěřovali jí, ale vzhledem k tomu, že o sobě nikdy nic osobního nesdělovala, se jí postupem času přestali na cokoli vyptávat.

Vědělo se o ní, že žije sama ve velmi elegantním bytě.

Měla přitažlivou tvář, pěknou postavu a hezky se oblékala, ale záměrně se chovala rezervovaně. Zakládala si na kvalitním, vzorně střiženém a perfektně udržovaném oblečení, ale nikdo by si asi nevybavil, co kdy měla na sobě.

Nikomu nevadilo, že o sobě nemluví. Nikdo ji nepovažoval za tajnůstkářku, prostě ji brali takovou, jaká je. Její pozice v obchodním domě od ní vyžadovala, aby naslouchala ostatním, držela krok s aktuálním děním v obchodním domě, znala jeho silné i slabé stránky a nacházela řešení každodenních problémů.

Ve své kanceláři v posledním, manažerském patře Hayward’s často zůstávala poměrně dlouho. Měla vlastní klíč, aby mohla odcházet i přicházet, jak potřebovala. I ona dnes poslouchala rádio a ptala se sama sebe, jestli má opravdu možnost zvolit si, jak bude trávit Silvestra. Kdysi dávno, ve šťastnějším období svého života, by konec roku určitě oslavila, ale v posledních letech ne. Neměla ponětí, co budou dělat její bratři a sestry, jestli půjdou do nemocnice. Shona tam samozřejmě zajde, protože to považuje za svou povinnost, ale bude to bezpředmětné, stejně zůstane nepoznána a ne­ oceněna.

Pak půjde do Rickyho ateliéru. Fotografa Rickyho má každý rád. Je příjemný a nenucený, takže se u něj sejde plno lidí a budou se díky němu dobře bavit. Samozřejmě se tam objeví i zástupy pozérů, dychtivých přečíst si o sobě v bulváru…

Nepředpokládala, že by na večírku potkala svou životní lásku, 16