Kapitola první
P
rvní, kdo mě nazval čarodějkou, byl můj otec, jemuž důvěřuji tak, jako vím, že včerejšek se stal a zítřek možná nepřijde. Řekl to láskyplným tónem, ale myslel to vážně. V pozdějších letech to někdy pronášel s náznakem vzdorné pýchy v hlase: „Moje dcera, čarodějka.“ Zavinila jsem si to sama tím, že jsem s veškerou surovou jistotou sedmileté holky, která je přesvědčena, že vidí věci ostatním skryté, varovala svého bratra Christophera, aby toho srpnového večera nejezdil se svým nejlepším kamarádem Benem do kina. Zasmál se, jak by to udělal každý bratr dvakrát starší než jeho sestřička, a řekl, že bych mohla dělat metafyzické veletoče. Vidím ho jako dnes: vyčouhlý mladík samá ruka, samá noha, v mých očích vysoký jako strom, navlečený do svého oblíbeného vyrudlého baseballového trika, které mu plandalo před odřené džínsy, a do okopaných hnědých bot. „Tak ahoj, ty malá mozkoškrabko! Na shledanou v posmrtném životě!“ zasmál se, když bral po dvou schody verandy k čekajícímu autu. Vzpomínám si, jak jsem ležela v dlouhé trávě v sadu na poli za naším domem, naslouchala cvrčkům, kteří o sebe neúnavně třeli hubeňoučké nožky, a čekala, až mi meteory povědí, že došlo k nejhoršímu. Zpočátku byla obloha klidná: jen nekonečno chladných hvězd a pár pomrkávajících planet v prázdnotě, jež si klestí cestičky tmou. Snad jsem si to vyložila špatně, doufala jsem. Jenže pak začalo nebe křižovat tolik létavic, že jsem ani nedokázala rozpoznat, která z nich mi milovaného smě-