(1) Kde to jsme, přátelé?
Londýn, 22. dubna 1601
VIOLETTA Zažili jste někdy drancování města? Viděli jste, co se tam děje? Viděli jste tu krev, slyšeli křik, cítili ve vzduchu kouř? Stála jsem na hradbách a sledovala, jak se blíží. Benátčané se spojili s uskockými piráty, tou mořskou špínou, aby napadli naše krásné město. Viděla jsem rudé záblesky z děl i bílý dým, cítila jsem, jak se zdi otřásají. Viděla jsem lodě rozbité na třísky. Vysoké galéry dštící oheň, který se rozléval po palubách jako hořící koberec, muže měnil v živé pochodně a plachty v plamenné cáry. Zapálené lodě pluly dál, přenášely oheň na další, až z naší flotily nezbylo nic než doutnající skelety, které se točily v silném mořském proudu jako ohořelé ořechové skořápky. A oni se stále blížili. Na věžích lodí plujících v čele měli vybudované plošiny, díky nimž se útočníci rázem ocitli na úrovni nás, kdo stáli na hradbách. Zasypávali jsme je sprškou kamení a šípů, ale ta velká plavidla stála proti nám v jedné linii, plošiny na sebe navazovaly, takže se po nich dalo přeběhnout z jednoho konce flotily na druhý. Benátčané jsou chytří. Jejich lodě přirazily ke zdem, zaklínily se mezi skalami a my jsme se rázem ocitli tváří v tvář nepříteli. Muži z plošin skákali na hradby a spouštěli provazové žebříky těm pod sebou. Brzy šplhala nahoru po zdech černá hejna nepřátelských bojovníků. 7