0034560

3. dubna 1967 pan Evan Pugh Paracelsova kolej Chubbova univerzita Holloman, Connecticut Vážený pane Pughu, přiznávám porážku. Vašich 100 000 dolarů bylo umístěno ve Vašem pokoji na koleji, jak jste si vymínil ve svém dopise z 29. března.

Pokud budu přistižen, postarám se, aby moje přítomnost v budově nepůsobila nikterak podezřele. Nepokoušejte se ode mne získat žádné další peníze, prosím. Mé kapsy jsou prázdné.

S pozdravem Motor Mouth

K

dyž si Evan Pugh četl tento dopis, třásly se mu ruce. Našel ho ve své přihrádce, vložený do obyčejné bílé obálky, na níž stálo jeho jméno a adresa, naťukané stejně jako samotný vzkaz na psacím stroji s černou páskou. Tmavý čtvercový otvor jeho schránky na dopisy zel prázdnotou pokaždé, když do něj nahlédl — od rána, kdy sešel dolů na snídani, až do konce oběda. A nyní, v půl třetí odpoledne, konečně dostal odpověď!

Na chodbách nikdo nebyl. Stoupal po jednom ze schodišť, jež se obloukovitě zvedala na onom konci vstupní haly; Paracelsova kolej byla nová a vyznačovala se nádherně čistými a rozmáchlými liniemi. Navrhl ji světově proslulý architekt, absolvent Chubbovy univerzity, který se na ní podepsal také ponurou stro-

10

Colleen McCulloughová

hostí svého stylu: byly tu podlahy a stěny z vermontského mramoru, zahrádky ve skleněných ohrádkách — tak malých, že se do nich nedalo vejít —, vysypané oblázky, bílé osvětlení, minimální výzdoba. Nahoře, kde se nacházela Evanova ložnice, byly místo bílého mramoru šedě natřené zdi a na podlaze šedá gumová krytina — velmi praktické, nicméně vzdušné a prostorné. Stejně jako samotné místnosti, za což obyvatelé Paracelsovy koleje svého architekta zbožňovali. On sám pochopitelně zažíval hrůzy spojené se sdílením pokojíků na koleji postavené v roce 1788, takže svůj výtvor obdařil velkými ložnicemi a spoustou kou­pelen.

Nahoře bylo rovněž pusto. Evan se tiše přikradl chodbou ke svému pokoji, vešel dovnitř a rychlým pohledem se ujistil, že jeho spolubydlící — Tom Wilkinson — je zrovna ve škole společně s ostatními studenty druhého ročníku z tohoto křídla koleje, orientované na přípravu ke studiu medicíny. Člověk musel mít jistotu: i svědomité typy, jako jsou budoucí medici, se občas ulijí z přednášek. Byl však sám. V bezpečí.

Pokoj překvapivě nebyl zaneřáděný věcmi. Oba mladíci vlastnili auta, takže tu nestála žádná kola, a na podlaze chyběly obvyklé hromady krabic, jež studenti podle všeho tak rádi shromažďují. Knihovničky sahající od podlahy až ke stropu od sebe oddělovaly jejich velké psací stoly, nad nimiž se nacházela okna, a obrovská lůžka pro jednoho stála po stranách vstupních dveří. V každé z delších zdí byly ještě jedny dveře. Wilkinson — veselý mladík — si polepil stěny plakáty sexy filmových hvězd, nicméně zdi Evana Pugha byly holé, až na korkovou nástěnku, na které měl připíchnuté poznámky a pár fotografií.

Vydal se rovnou ke svému psacímu stolu; jeho povrch vypadal přesně tak, jak ho ráno zanechal. Žádný z šuplíků nebyl zamčený. Evan každý z nich otevřel, prošel jeho obsah a přitom uvažoval, jak velký ten balíček asi bude. To závisí na hodnotě bankovek, pomyslel si, když zavřel poslední zásuvku. Ani v ní však nebyly žádné peníze, žádný balíček, ať už velký či malý.

Pohlédl přes pokoj na svou postel, změť prostěradel a přikrývek, načež k ní zamířil a divoce ji prohrabal od hlav až k nohám.

Zase nic — ani na posteli, ani pod ní.

Poté zkontroloval police na knihy, ovšem s týmž výsledkem, a pak stál a uvažoval, jak mohl být takový blázen. Copak jeho oběť mohla vědět, která strana pokoje je jeho? Nebo že tu nějaké strany vůbec jsou? Tom byl nepořádník, nicméně ani pečlivé

Vražedná hra

11

prohledání každičké části jeho poloviny ložnice žádný balíček neodhalilo.

Zbývaly pouze šatny. Tentokrát Evan prošel nejprve Tomovu, avšak bez úspěchu. Potom otevřel dveře té své. V těchto prostorných vestavěných skříních se nejlépe projevil architektův skutečný tvůrčí talent, neboť byl jedním z těch, kdo nezapomínají na nic ze své minulosti, a navíc dobře chápal, jakou spoustu harampádí jsou mladí muži — a co teprve ženy! — schopni nashromáždit v průběhu školního roku, když spolu bydlí v jedné místnosti. Šatny se táhly po celé délce pokoje a byly devadesát centimetrů hluboké; na jednom konci se nacházely zásuvky, pak následovaly otevřené police a nakonec byl úplně prázdný prostor, jenž tvořil celou polovinu skříně. Jedinou slabou stránku představovalo osvětlení, neboť děkan měl strach z požáru v uzavřených prostorách. Pětadvacetiwattové žárovky, ani o fous silnější! Dveře se samy zavíraly, což byl další děkanův vrtoch: nesnášel nepořádek, otevřené dveře a zásuvky pokládal za nebezpečí a právní odpovědnost zároveň.

Evan rozsvítil a vstoupil; dveře se za ním zaklaply, ale na to byl zvyklý. Okamžitě ten balíček spatřil. Visel na provázku připevněném ke stropu. Dychtivě k němu spěchal; nepřekvapilo ho, že se jeho oběť rozhodla ukrýt ho někam dovnitř, ani že ho zavěsila mimo šuplíky a police. Ke stropu Evan nepohlédl: jeho oči se soustředily pouze na ten balíček. I v mdlém světle šatny viděl, že je pečlivě zabalený do potravinářské fólie. Bankovky se daly snadno rozeznat: šlo o stodolarovky. Vypadaly nově, jejich okraje nebyly roztřepené dotykem nesčetných prstů, a spočívaly v úhledné ploché hraničce.

Už po ní sahal rukou, když vtom se zničehonic zarazil a zamyslel se nad tím, jak skvělý kousek se mu povedl. Přemítal o vítězství, s nímž se nemůže nikomu svěřit, pokud chce Motora Moutha dál vydírat. Ale přeje si v tom pokračovat? Ty peníze koneckonců nepotřebuje; je to pouze zbraň, kterou si vybral.

Skutečný požitek mu skýtalo vědomí, že on, Evan Pugh, devatenáctiletý student druhého ročníku Chubbovy univerzity, má moc způsobit jiné lidské bytosti utrpení hraničící s extrémní duševní trýzní. Jak sladký to byl pocit! Samozřejmě že bude Motora Moutha vydírat dál!

Znovu se dal do pohybu a zmocnil se balíčku zabaleného ve fólii. Když se nic nestalo, prudce jím škubnul a to nedočkavé

Colleen McCulloughová

12

trhnutí peníze uvolnilo, až klesly Evanovi k bokům. Jeho ruce je následovaly, neboť nebyly ochotné vzdát se své kořisti.

V témž okamžiku se ozval hlasitý zvuk, jenž byl kombinací rachotu a svistu. Když mu na horní část paží a hrudník zaútočila strašlivá bolest, Evan si vážně myslel, že ho snad kousl Tyrannosaurus rex. Upustil svazek bankovek a popadl to, co ho uchvátilo, ať už to bylo cokoli. Jeho prsty sevřely studenou ocel, která se mu zakousla do těla — ne jedna, ale celá řada dýk, jež se mu zabodly hluboko do masa, až do kostí.

Utrpěl příliš náhlý šok, než aby stačil vykřiknout, avšak nyní začal pronikavě vřískat, ochraptěle, s údivem, proč má ústa plná pěny, a přesto ječel a ječel a ječel…

Ten hluk pronikl z šatny do pokoje, v němž však nebyl nikdo, kdo by ho slyšel. Dál na chodbu se nedostal díky architektovi, který se skvěle vyznal ve zvukové izolaci, a navíc měl k dispozici štědrý rozpočet. Rodina Parsonových chtěla něco opravdu prvotřídního, když se musela rozloučit s jedním Rodinem a několika díly Henryho Moorea. Přece je nemohli umístit v nějaké barabizně. * * * Evanu Pughovi trvalo dvě hodiny, než zemřel; krev mu pomalu odtékala z těla, nohy odmítaly spolupracovat, dýchání se proměnilo v zoufalé lapání po dechu. Jak pomalu ztrácel vědomí, jedinou útěchou mu bylo, že policie najde ty peníze i dopis od Motora Moutha, jenž mu dosud spočíval v kapse. * * * „To snad není pravda!“ zvolal kapitán Carmine Delmonico. „A to den ještě neskončil. Kolik je proboha hodin?“ „Bude půl sedmé,“ ozval se ze šatny hlas Patricka O’Don­ nella. „Jak sám dobře víš.“ Carmine prošel dveřmi, jejichž pružinový závěs byl nyní odpojený, a ocitl se na surrealistické scéně, která vypadala, jako by byla připravena pro hororové muzeum voskových figurín Majora Minora. Patsy v šatně rozmístil dva silné malé reflektory, aby nahradily kalné světlo děkanovy pětadvacetiwattové žárovky, a každičká věc uvnitř byla jasně ozářená. Carmineův pohled upoutalo jako první tělo, jež bezvládně viselo od nízkého stropu a horní část paží a hrudník mělo krutě sevřené v čelistech če-

Vražedná hra

13

hosi, co se podobalo obrovské tlamě bílého žraloka, nicméně to bylo zhotovené ze zrezivělé oceli. „Ježíši!“ vydechl a opatrně obešel tělo. „Už jsi někdy viděl něco takového, Patsy? A co to ksakru vůbec je?“ „Mám dojem, že obří past na medvědy,“ pravil Patsy. „Past na medvědy? V Connecticutu? Na téhle straně Skalnatých hor nebyl medvěd už dobrých sto let, leda tak někde nahoře v Kanadě nebo v nějakém zapadákově.“ Carmine se zadíval zblízka na horní část mladíkovy hrudi, kde byly zuby pasti zapíchnuté do masa až po kovovou čelist. „Ačkoli,“ dodal, jako by ho to najednou napadlo, „podle mě může existovat pár lidí, kteří mají jednu z nich zastrčenou někde v zapomenutém koutě stodoly.“ Poodstoupil, než Patsy dokončil ohledání, a pak se na sebe zadívali. „Budu to muset odvézt sakumprásk celé,“ prohlásil Patsy. „Neodvážím se ho vyndat tady uvnitř — ta věc má nepochybně pružinu, co by člověku dokázala odseknout ruku, kdybychom se ji snažili rozevřít a ona se nečekaně sklapla. Strop tu je mnohem níž než v pokoji, ale někde musí být trám. To je ale sranda!“ „Je připevněná svorníky, ne přišroubovaná,“ řekl Carmine, „takže tu nějaký trám být musí. Nastal čas vytáhnout motorovou pilu? Zbořit celou budovu?“ Spatřil balíček v potravinové fólii a sklonil se, aby ho prozkoumal. „Hmm… Je to čím dál zajímavější, Patsy. Pokud nejsou uvnitř prázdné papíry, jde o spoustu peněz. Pěkná návnada pro chamtivce. Ten kluk je uviděl, ­chňapl po nich a doslova tu past strhl.“ Jakmile to Carmine zjistil, obsáhl pohledem zbytek šatny, jež — jak si pomyslel — představovala splněný sen každého studenta. Čtyři a půl metru dlouhá, devadesát centimetrů hluboká, na jednom konci vestavěné zásuvky, vedle nich otevřené police a zbytek prostoru volný, ponechaný k uskladnění krabic, nepotřebného harampádí, obvyklé studentské zátěže. Pachatel nastražil past nad prázdnou podlahou, což nebylo obtížné; majitel šatny byl čistotný a pořádkumilovný. „Ten chlap, co sem tu past dal, se vyznal ve stavařině,“ poznamenal Carmine. „Svorníky musejí být upevněné v nosníku nebo trámu. Jakmile ji nastražil, ani se nepohnula.“ „No, aspoň je natažená, Carmine. Moji kluci ji dokážou uvolnit. Už sis to dostatečně prohlídl?“

Colleen McCulloughová

14

„Nejspíš jo. Ale věřil bys něčemu takovému, Patsy?“ „Ne. S touhle to je celkem dvanáct za posledních osmnáct hodin.“ „Uvidíme se v márnici.“ * * * Členové Carmineova týmu, Abe Goldberg a Corey Marshall, stáli s omráčeným výrazem u psacího stolu Evana Pugha. „Dvanáct, Carmine?“ zeptal se Corey, když se k nim Carmine připojil. „Dvanáct, a skoro každá jiná. I když tahle vyhrává velkou cenu, chlapi — byla to past na medvědy. Obětí se stal vyzáblý třasořitka, kterého sevřela tak pevně, že ho zabila.“ „Dvanáct!“ zvolal Abe udiveně. „V celé historii Hollomanu nikdy nedošlo k dvanácti vraždám za jediný den, Carmine. Maximálně ke čtyřem, když tenkrát ty motorkářské gangy uspořádaly přestřelku na parkovišti u Chubb Bowl, a to byla jednoduchá záležitost, dokonce ani žádné velké překvapení. Vyřešil jsi to za necelý týden.“ „No, pochybuju, že by se mi tady podařilo něco podobného,“ poznamenal Carmine a zatvářil se ponuře. „To asi ne,“ ozvali se sborem oba jeho seržanti. „Všechny případy ale nejsou tvoje,“ snažil se Abe utěšit šéfa. „Je mi jasné, že Mickeyho McCoskera a jeho tým nemůžou uvolnit z drogového vyšetřování, zato Larry Pisano už dělá na těch zastřelených. Takže nám tři odpadají. S tímhle jich zbývá jenom devět.“ „Všechny jsou moje, Abe, to přece víš. Jsem kapitán a zodpovídám za detektivy. Pro vás to bude znamenat, že každý dostanete na starost jednu oběť — znáte moje metody líp než Larryho kluci.“ Zamračil se. „Ale dneska večer už ne. Jděte domů, dejte si něco pořádného k jídlu a dobře se vyspěte. Zítra v devět ráno se sejdeme u komisaře, platí?“ Muži přikývli a odešli.

Carmine otálel, pozoroval relativně prostorný studentský pokoj a dosti nápadný rozpor mezi polovinou, kterou obýval zavražděný, a tou, která patřila mladíkovi, jenž ho našel.

Tom Wilkinson čekal v místnosti, kterou mu děkan přidělil jako dočasné obydlí; jakmile byla přes dveře Evanovy šatny natažena plachta, jeden z Patsyho techniků přivedl mládence

Vražedná hra

15

zpátky a dohlížel na něj, než si vybral potřebné oblečení, knihy a různé drobnosti. Carmine pohlédl na technikův seznam a pak začal znovu zkoumat pokoj. Mladíci si klidně mohli narýsovat doprostřed místnosti čáru, tak byly jejich dvě půlky rozdílné.

Tom byl chaotický a nepořádný, i pokud šlo o obsah jeho šatny, zatímco Evan Pugh si počínal až obsesivně. Dokonce i poznámky připíchnuté na nástěnku byly úhledné a srovnané. Carmine je rychle přelétl očima, ale nevyjevily mu žádnou stopu, proč Evana zavraždili; byly to pouze upomínky, že je třeba si určitého dne vyzvednout věci z čistírny, koupit známky, nové ponožky, dopisní papíry. Všechny fotografie pocházely z nějakého teplejšího místa, než byl Holloman — zobrazovaly palmy, pestrobarevné domy, pláže. A velký dům, před nímž stáli muž a žena po čtyřicítce. Měli na sobě večerní šaty a vypadali úspěšně.

Když mu psací stůl neposkytl už žádné další informace, vydal se Carmine za Tomem Wilkinsonem, jenž nešťastně posedával na kraji své nové postele. Na první pohled se nesmírně lišil od Evana Pugha: byl to vysoký, pohledný blonďák, měl atletickou postavu a upřel na Carminea široké modré oči, v nichž se zračila směsice obav, hrůzy a zvědavosti. Tohle nejsou oči člověka, který vraždí s pomocí pasti na medvědy, pomyslel si Carmine. Mladík měl na sobě laciné oblečení — žádnou velbloudí srst a kašmír.

Snažil se, aby Carmineovi pokud možno srozumitelně vylíčil, jak zpod dveří Evanovy šatny vytékala krev, jak na Evana zavolal, ale nedostal žádnou odpověď, a tak ty dveře otevřel. Poté mu už dělalo větší potíže mluvit logicky, Carmine však dopřál mladíkovi čas, aby se mohl vzpamatovat, načež se dozvěděl, že se Tom nezdržoval zjišťováním jakýchkoli detailů. Někteří budoucí medici by to možná udělali — s tímto oborem se často pojí sklon k morbidnosti. Pokud viděl ty peníze, nepřiznal to, a Carmine se přikláněl k názoru, že si jich nejspíš skutečně nevšiml.

Tenhle student musí nepochybně škudlit, aby mohl zůstat na Paracelsově koleji, a jistě by byl v silném pokušení ten balíček stopit, než se o něm dozví někdo další. Na šatech neměl žádnou krev, a když vstoupil do šatny, tu louži obešel. Na zpáteční cestě už tak opatrný nebyl, ale ten chlápek z patologie, co ho odvedl zpátky do pokoje, mu vzal kecky, vysvětloval Tom Carmineovi a vrtěl při tom prsty, jež mu vykukovaly z děravých ponožek.

Ty kecky jsou nové, budou mu chybět, takže —? Carmine se přistihl, jak chlapci slibuje, že mu boty co nejrychleji vrátí.

16

Colleen McCulloughová

„Měl jste svého spolubydlícího rád?“ otázal se Toma. „Ne,“ odpověděl mu mladík bez obalu. „Proč?“ „No, víte, byl to takový chcípák !“ „Vy mi nepřipadáte jako typ, co soudí ostatní, Tome.“ „To taky nejsem, pane kapitáne, a s chcípákama dokážu vyjít, pokud jsou normální. Ale Evan normální nebyl. Byl tak — tak zaměřený na sebe! Vážil sotva čtyřicet kilo i s oblečením a vypadal jako ovdovělá slepice Miss Prissy z Looney Tunes. On si ale divný nepřipadal! Kdybyste ho slyšel mluvit, měl byste dojem, že vážit čtyřicet kilo i s oblečením a vypadat jak Miss Prissy je přesně to pravé. Ten měl takovou hroší kůži, že by ji neprorazil ani dělostřelecký granát.“ „Takže dost tlustou,“ poznamenal Carmine vážně. „Jak mu to šlo ve škole? Dostával dobré známky?“ „Samé jedničky, ze všeho,“ pravil Tom sklesle. „Byl nejlepší ze třídy, dokonce i v kreslení. Měli jsme toho po krk — věčně nám strkali pod nos jeho náčrtky kraniálních nervů žraloka nebo oční bulvy vola jako příklady toho, jak má vypadat anatomický nákres! Ten nám tak lezl na nervy! Nic by se nedělo, ale on nám to ještě schválně předhazoval, zvlášť klukům na stipendiu, jako jsem já. Víte, nejspíš se budu muset dát k armádě nebo námořnictvu, abych se vyhrabal z dluhů, což mi udělá pěknou díru v letech, jež mi zbydou na vlastní praxi.“ „Stýkal se se spolužáky?“ „Ani náhodou! Evan dělal divné věci, třeba se sebral a zajel si do New Yorku na nějakou operu nebo hru pro inťoše. Nikdy si nenechal ujít žádný avantgardní biják v univerzitní filmové společnosti, kupoval si lístky na charitativní večírky a takové ty diskusní večery ve venkovských klubech, na kterých vždycky vystupuje nějaký vlezlý politik — no prostě byl mimo! A pak o tom před námi v jednom kuse mlel pantem, jako bychom byli prostě burani. Řekl bych, že jestli mě něco překvapuje, tak to, že mu tady na škole nikdy nikdo nerozbil hubu.“ „Dodržoval pravidelný rozvrh? Chrápal? Měl nějaké nepříjemné, ehm, osobní zvyky?“ Tom Wilkinson se tvářil bezvýrazně. „Ne, ale ten pravidelný rozvrh — to ano. Pokud teda nepovažujete za nepříjemnou jeho nafoukanost a chvástání.“ „V kolik hodin jste ho našel?“

Vražedná hra

17

„Kolem šesté. Mám auto, protože tak se můžu vracet na oběd a večeři na kolej. Menza na Science Hill je drahá a sestra mi dala svoji starou rachotinu, když si koupila lepší auťák. Benzin je za babku a jídla tady jsou zahrnutá do poplatků za ubytování a stravu. Taky tu dobře vaří. V půl šesté mi skončila fyziologie v Burkeově biologické věži a pak jsem jel domů.“ „Většinu přednášek máte na Science Hill?“ „Jistě, zvlášť když někdo opravdu chce pokračovat na medicíně. U nás ve druháku najdete pár — mhm — diletantů, co chodí na dějiny umění a podobné blbosti, a ti navštěvují přednášky i jinde.

Tady na Paracelsově koleji má k třídě nejblíž posluchárna, kterou si děkan šetří na kázání o nepořádnosti a vandalismu.“ „Vandalismu?“ „Ále, to je prostě náš děkan. Prváci bývají trochu neukáznění a dělají takové věci, jako že házejí špinavé staré cihly do kamenných zahrádek Piera Conducciho; musejí je pak odtamtud vyndávat jeřábem s plošinou. Když někdo obleče nahou sochu ženy do erotického prádla, nenazval bych to vandalismem, pane. Vy ano?“ „Nejspíš ne,“ odvětil Carmine s vážnou tváří. „Mám za to, že všichni studenti ve vašem křídle chodí do druhého ročníku. Je to tak, Tome?“ „Ano, pane. Jsou tu čtyři křídla, jedno pro každý ročník.

Evan a já máme pokoj nahoře, ale dole pod námi jsou další druháci.“ „Takže vzhledem k tomu, že se zde klade důraz na přípravu ke studiu medicíny, znamená to, že tohle křídlo bývá mezi obědem a zhruba šestou večer prázdné?“ „Jo, to bývá. Když je někomu moc zle, než aby šel do školy, měl by být na ošetřovně, kde je sestra. Občas se někdo uleje, aby stihl dokončit nějaký důležitý úkol, ale v dané chvíli nemáme nic takového zadaného.“ „A co dopoledne?“ „Je to stejné, jenom kratší. Myslím, že se sem děkan snaží dostat řemeslníky poránu, aby na ně mohl líp dohlížet.“ Carmine se zvedl. „Díky, Tome. Kéž by všichni svědci byli z poloviny tak upřímní jako vy. Jděte si dát něco k večeři, i když třeba nemáte na jídlo ani pomyšlení.“ * * *

18

Colleen McCulloughová

Pak Carmine pokračoval dolů za děkanem Robertem Highmanem. Když scházel po půvabném, nicméně otevřeném schodišti (nesnášel ta, přes něž je vidět), na chvíli se zastavil, aby si prohlédl jádro širokého, přikrčeného X, jež tvořila Paracelsova kolej. Všechna křídla sloužila k ubytování studentů, uprostřed se však nacházely kanceláře a byty významnějších členů profesorského sboru. V pohodlných prostorách tady žili děkan a kvestor; zatímco čtyři roční postgraduanti dostali k dispozici byty bez kuchyní na vzdálených koncích obytných křídel, čtyři obdobné jednotky sousedící s jádrem komplexu ­využívali ­postdoktorandi, kteří neměli s kolejní správou nic spo­ lečného.

Kanceláře se nacházely dole, byty děkana a kvestora nahoře.

Vstupní hala byla poměrně velká a nyní, v době večeře, zcela opuštěná; za přepážkou, kde v úředních hodinách pracoval úředník, nikdo neseděl, a kanceláře, do nichž bylo prosklenými stěnami dobře vidět, rovněž zely prázdnotou.

Carmine se znovu pustil dolů, zůstal stát před přepážkou a zvažoval, jak najde děkana. Z opačné strany jádra budovy, kde se nacházela jídelna a společenské místnosti, k němu doléhal radostný šum. Carmine se s povzdechem připravil na to, že bude muset podniknout výpad mezi čtyři sta večeřících mladých mužů, ale nakonec k tomu nedošlo. Z vchodu do jídelny se totiž vynořil malý, čiperný mužík v trojdílném obleku, změřil si Carminea jediným pohledem a vykročil směrem k němu. Kolébal se jako kachna, nadváhou však netrpěl. Pouze měl nohy do X. Jeho obličej byl kulatý a zdravě červený, hnědé vlasy značně prořídlé, avšak pečlivě učesané tak, aby zakrývaly co možná největší část lebky, a záblesk v jeho tmavě hnědých očích Carmineovi napověděl, že tento muž dokáže zastrašit většinu zdejších studentů. Nikdo by o něm nemohl říct, že je hezký. „Pane děkane,“ oslovil ho Carmine a potřásl si s ním rukou.

Byl to dobrý, pevný stisk. „Pojďte se mnou nahoru do mého bytu,“ vyzval ho děkan, odklopil přepážku a odemkl skleněné dveře. Jakmile jimi prošli, nastoupili do maličkého výtahu; jízda do prvního poschodí byla nad očekávání hladká. „Děkan Dawkins — první děkan Paracelsovy koleje a můj předchůdce — byl paraplegik,“ vysvětloval Carmineovi High­ man, zatímco se vezli vzhůru, „nicméně jeho kvalifikace vyvá-