0034534

UFO v Kuširu

Po pět dní trávila veškerý svůj čas u televize. Bez jediného slova sledovala, jak se hroutí budovy bank a nemocnic, nákupní zóny měst mizí v plamenech a železniční tratě a dálnice se trhají na kusy. Zapadlá do pohovky, rty pevně semknuté, neodpovídala, když ji Komura oslovil. Nevrtěla hlavou, nepřikyvovala. Nebylo ani poznat, jestli ho vůbec slyší.

Manželka pocházela z Jamagaty, a pokud bylo Komurovi známo, neměla kolem Kóbe jediného příbuzného ani známého. Přesto se od rána do večera nehnula od televizoru. Alespoň pokud se na ni člověk díval, nic nejedla a nepila. Nezašla si ani na záchod.

Krom toho, že občas vzala do ruky ovladač a přepnula program, se už téměř nepohnula.

Komura si sám opekl topinku, vypil kávu a odešel do práce.

Když se vrátil domů, našel ženu sedět před televizí tak, jak ji tam ráno nechal. Chtě nechtě si musel připravit jednoduchou večeři z toho, co našel v ledničce, a sníst ji sám. A když se šel uložit k spánku, ona tam stále ještě seděla a zírala na noční zprávy na obrazovce, obehnaná kamennou hradbou ticha. Komura to vzdal a už na ni nepromluvil ani slovo.

Když se v neděli pět dní nato vrátil z práce domů, žena byla pryč.

Komura pracoval jako prodejce na Akihabaře v jednom dobře zavedeném obchodě s audiotechnikou. Na starosti měl to nejluxusnější zboží, a když se mu dařily obchody, dostával k platu 11

navíc i odpovídající procenta. Mezi jeho zákazníky byla spousta lékařů, zámožných podnikatelů i venkovských boháčů. Dělal tu práci už skoro osm let a od samého počátku mu slušně vynášela.

Ekonomika byla na vzestupu, ceny nemovitostí rostly a celé Japonsko se topilo v penězích. Lidé měli peněženky nacpané desetitisícovkami a byli celí nedočkaví, aby je mohli všechny utratit.

Nejdražší zboží šlo na odbyt jako první. Štíhlý, vysoký a dobře oblékaný a vychovaný Komura chodil za svobodna s velkou spoustou žen. Jen se ale v šestadvaceti oženil, touhy po sexuálních dobrodružstvích ho opustily jako mávnutím kouzelného proutku. Po pět let od svatby nespal s žádnou ženou kromě své vlastní manželky. Ne že by k tomu neměl příležitost. Nezávazné, náhodné vztahy v něm už ale nevzbuzovaly téměř žádný zájem. Mnohem víc se těšil na to, že se rychle vrátí domů, v poklidu se navečeří se svou ženou, budou se na pohovce bavit o všem možném a pak si lehnou do postele a pomilují se.

Nic jiného nechtěl.

Když se Komura ženil, vrtěli nad tím víceméně všichni jeho kamarádi a kolegové z práce hlavami. S tím, jaký byl krasavec, se jeho manželka vůbec nemohla srovnávat. Navíc ani neměla zvlášť přitažlivou povahu. Moc toho nenamluvila a pořád se jen mračila. Byla malá, měla tlusté paže a působila velice flegmaticky.

Jenomže Komura – z důvodů, které dobře neznal ani on sám – se dokázal s manželkou pod jednou střechou uvolnit a zapomenout na starosti. V noci mohl klidně spát. Už ho nerušily divné sny jako dřív. Neměl problémy s erekcí a v sexu si velice rozuměli. Nemusel už hloubat o smrti, pohlavních chorobách a nekonečnosti vesmíru.

Stísněný velkoměstský život v Tokiu však jeho ženu vůbec netěšil a toužila se vrátit do svého rodiště v Jamagatě. Neustále se jí stýskalo po rodičích a dvou starších sestrách, které tam měla, a když už toho na ni bylo moc, sama se za nimi vypravovala. Její rodina provozovala rjokan a byla dobře zajištěná, otec navíc svou nejmladší dceru zbožňoval a vždycky jí ochotně zaplatil zpáteční lístek. Komurovi se už párkrát stalo, že přišel z práce domů 12

a místo ženy tam našel jen na kuchyňském stole lístek, že zajela na pár dní k rodičům. Komura na to nikdy neřekl jediné slovo.

Jen mlčky čekal, až se žena vrátí. Stačil týden, nanejvýš deset dní, a měl ji zase doma, v lepší náladě.

Když ale odešla pátý den po zemětřesení, napsala mu v zanechaném dopise, že se už k němu nechce nikdy vracet. Stručně a jasně uváděla důvody, proč s ním už nehodlá dál žít.

Problém je, že mi nemůžeš nic dát, psala mu žena. Přesněji řečeno, nemáš v sobě nic, co bys mi mohl nabídnout. Jsi milý, laskavý a krásný, ale žít s tebou je jako žít se vzduchovou bublinou. To ale samozřejmě není jen tvoje chyba. Myslím, že je spousta žen, které tě budou mít rády. Buď tak hodný a nevolej mi. A věci, co po mně zbyly, prosím všechny vyhoď.

Nezůstalo po ní ale skoro nic. Zmizelo všechno: oblečení, boty, hrnek na kávu i vysoušeč vlasů. Asi ty věci poslala najednou pryč zásilkovou službou, když byl Komura v práci, nebo co. Jediné „její věci“, co tu vůbec zbyly, bylo kolo, na kterém jezdila na nákupy, a několik knih. Ze stojanu na CD zmizela většina Beatles a Billa Evanse, což byly disky, které Komura začal sbírat ještě za svobodna.

Druhého dne zavolal do Jamagaty k manželčiným rodičům.

Zvedla to matka a řekla mu, že prý s ním dcera nechce mluvit.

Její tón zněl trochu omluvně. Formuláře mu prý pošle co nevidět, tak ať je od té dobroty, otiskne na ně své osobní razítko a odešle jim je co nejrychleji zpět.

Komura pravil, že je to sice všechno hezké, ale jde o vážnou věc, kterou by si přece jen chtěl ještě trochu rozmyslet. „Myslím, že i kdybyste přemýšlel sebevíc, už stejně nic nevyřešíte,“ řekla mu na to matka.

Komuru napadlo, že je to nejspíš pravda. Ať bude čekat a přemýšlet sebedéle, nic už teď nebude, jako bývalo. Toho si byl dobře vědom. * * *

13

Nedlouho potom, co orazítkoval a odeslal rozvodové formuláře, si Komura vybral týdenní placené volno. Jeho nadřízený už byl o celé záležitosti z větší části informovaný a v únoru toho stejně nebylo tolik na práci, takže mu dovolenou bez protestů schválil. Tvářil se sice, že chce něco říct, nakonec ale nic neřekl. „Poslyšte, pane Komuro, slyšel jsem, že si budete brát volno, máte už v plánu něco konkrétního?“ zašel se ho o polední pauze zeptat Sasaki, jeden z jeho spolupracovníků. „Ale, ještě ani sám nevím,“ zněla odpověď.

Sasaki byl o tři roky mladší než Komura, a byl svobodný.

Malý, vlasy nakrátko, na nose kulaté brýle s kovovou obroučkou.

Byl upovídaný a tak trochu agresivní, takže ho spousta lidí neměla ráda, s Komurou, kterého jen tak něco nevyvedlo z míry, však vycházeli celkem dobře. „A nechtěl byste si třeba udělat nějaký výlet?“ „Proč ne,“ přitakal na to Komura.

Sasaki otřel kapesníkem skla brýlí a pak se na Komuru zkoumavě zahleděl. „Byl jste už někdy na Hokkaidu?“ „Ani jednou,“ zněla odpověď. „A nelákalo by vás to?“ „Proč?“ Sasaki přivřel oči a odkašlal si. „Víte, já bych totiž potřeboval dopravit do Kušira takovou jednu maličkost, a rád bych o to požádal právě vás. Pokud byste to pro mne udělal, budu vám velice zavázaný a s největší radostí vám zaplatím zpáteční letenku. Postaral bych se vám tam i o nocleh.“ „Maličkost, říkáte?“ „Ta věc je asi takhle velká,“ řekl Sasaki a naznačil rukama zhruba deseticentimetrovou krychli. „Není to nic těžkého.“ „Jde o nějakou pracovní záležitost?“ Sasaki zavrtěl hlavou. „S prací to vůbec nijak nesouvisí. Je to stoprocentně osobní věc. Vyžaduje opatrné zacházení, takže to nechci posílat poštou ani zásilkovou službou, a chtěl bych ji po14

kud možno svěřit někomu, koho znám. Vlastně bych ji tam mohl dopravit i sám, jenomže se nemůžu uvolnit na tak dlouho, abych zvládal cestovat na Hokkaidó.“ „Je to něco cenného?“ Sasaki nakřivil semknuté rty, potom přikývl. „Není to ale nic křehkého nebo nebezpečného, takže nemusíte mít obavy. Nevyžadovalo by to od vás při přepravě žádné zvláštní zacházení. Bez problémů to projde i letištním rentgenem. Nebudete s tím mít žádné potíže. Že to nechci posílat poštou je spíš taková moje libůstka.“ Teď v únoru bude na Hokkaidu určitě zima jak v psírně.

Jenomže Komurovi už na nějaké zimě nebo vedru vůbec nesešlo. „A komu chcete, abych to předal?“ „Mám tam mladší sestru.“ O tom, jak stráví dovolenou, Komura zatím vůbec neuvažoval, nijak ho ani nevábilo, aby ještě něco plánoval, a tak se rozhodl, že Sasakimu vyhoví. Neměl žádný zvláštní důvod, proč na Hokkaidó nejezdit. Sasaki rovnou zatelefonoval do letecké společnosti a rezervoval letenku do Kušira. Odpolední let za dva dny ode dneška.

Druhého dne předal v práci Sasaki Komurovi cosi jako malou schránku na urnu, zabalenou v hnědém balicím papíru. Na omak působila jako ze dřeva. Přesně jak řekl, skoro nic nevážila.

Balicí papír byl omotán širokou průhlednou lepicí páskou. Komura to vzal do ruky a chvíli se na to díval. Zkusmo s tím trochu zatřásl, ale uvnitř se nic nepohnulo a nic se ani neozvalo. „Sestra vám přijde naproti na letiště. Říkala taky, že vám zajistí ubytování,“ řekl Sasaki. „Držte krabici viditelně v rukou a počkejte u východu z přepravního prostoru. Nemusíte mít obavy. Není to nijak velké letiště.“ Před odchodem z domova zabalil svěřenou krabici do rezervního tlustého trika a vložil ji doprostřed tašky. Letadlo bylo mnohem narvanější, než vůbec očekával. Co chce proboha taková spousta lidí dělat uprostřed zimy v Kuširu? Komura nad tím jen vrtěl hlavou.

15

Noviny pořád beze změny přetékaly články o zemětřesení.

Sedl si na své místo a pročetl celé ranní vydání od první do poslední stránky. Počty obětí ještě stále stoupaly. Spousta míst byla pořád bez vody a proudu, lidé neměli kde složit hlavu. Jedna za druhou vycházely najevo nejrůznější tragické skutečnosti. Komurovi se ale všechny ty podrobnosti jevily podivně ploché a postrádající hloubku. Všecko to znělo tak vzdáleně a monotónně. Jediné, na co byl schopen jakž takž myslet, byla jeho žena, ztrácející se mu čím dál víc.

Mechanicky sledoval pohledem články o zemětřesení, občas začal myslet na manželku, pak se zas vrátil ke článkům. Když se unavil natolik, že už nemohl ani přemýšlet o své ženě, ani číst noviny, zavřel oči a na chvilku si zdřímnul. Když se probral, začal zas přemýšlet o manželce. Pročpak asi od rána do večera jen sledovala televizní zprávy o zemětřesení s takovým zaujetím, že zapomínala i na jídlo a spánek? Co na tom všem viděla?

Na letišti oslovily Komuru dvě mladé ženy v pláštích skoro stejného střihu a barvy. Jedna z nich měla bělostnou pleť, měřila skoro sto sedmdesát centimetrů a měla krátké vlasy. Mezi nosem a vystouplým horním rtem vypadal její obličej podivně hloupě, málem čímsi připomínal nějakého krátkosrstého kopytníka. Druhá měřila sotva sto pětapadesát, a až na to, že měla trochu malý nos, to byla docela pěkná dívka. Vlasy měla rovné a sahaly jí po ramena. Koukaly jí zpod nich uši a na pravém lalůčku měla dvě pihy. Velice nápadné, jelikož nosila náušnice. Obě dívky vypadaly na něco přes pětadvacet. Zašly s Komurou do letištní kavárny. „Já jsem Keiko Sasaki,“ řekla ta větší. „Děkuju vám, že jste byl tak hodný a vyhověl bratrovi. Tohle je Šimao, moje kamarádka.“ „Moc mne těší,“ pravil Komura. „Dobrý den,“ řekla Šimao. „Slyšela jsem od bratra, že jste jen docela nedávno ztratil paní,“ pronesla Keiko Sasaki jemně. „Moje žena nezemřela,“ opravil ji Komura po krátké odmlce.

16

„Bratr mi to ale předevčírem docela jasně řekl do telefonu. Řekl: Pan Komura zrovna přišel o manželku.“ „To jsme se ale jen rozvedli. Co já vím, je pořád živá a zdravá.“ „To je ale divné. Tak vážnou věc jsem si přece nemohla v telefonu poplést?“ Výraz její tváře působil, jako by to byla ona, koho mylné vyhodnocení situace nejvíc ranilo. Komura si do kávy vsypal trochu cukru a v klidu ji zamíchal lžičkou. Upil doušek. Káva byla slabá a bez chuti. Sama o sobě neexistovala, byla tu pouze jako znak.

Co tady vlastně vůbec dělám, pomyslel si Komura. Samotnému mu to nešlo do hlavy. „No nic, prostě jsem se spletla. Teď už s tím nebudeme ztrácet čas,“ vzpamatovala se Keiko Sasaki. Zhluboka se nadechla a zlehka se kousla do rtů. „Promiňte, prosím vás. Řekla jsem něco, co jsem vůbec říkat neměla.“ „Ale ne, mně je to jedno. Stejně v tom není až takový rozdíl.“ Zatímco se spolu oba bavili, Šimao se s úsměvem na tváři mlčky dívala na Komuru. Zdálo se, že je jí sympatický. Komura to poznal z jejího výrazu a chování. Na chvíli se mezi nimi třemi rozhostilo ticho. „Nejdřív ze všeho vám ale musím předat jednu důležitou věc,“ řekl Komura. Rozepnul zip brašny a z tlustého lyžařského trika vybalil svěřený balíček. Napadlo ho přitom, že měl správně tu věc držet v ruce. Jako poznávací znamení. Jak ho ty dvě vlastně vůbec poznaly?

Keiko Sasaki natáhla ruce, přes stůl si balíček převzala a na chvíli se na něj zahleděla bezvýrazným pohledem. Pak zkoumala, kolik váží, a stejně jako Komura s ním lehce zatřepala u ucha.

Usmála se na Komuru na znamení, že je všecko v pořádku, a pak krabici schovala do své veliké kabelky. „Musím teď vyřídit jeden telefonát, omluvíte mne na chvíli?“ zeptala se ho. „Ale beze všeho. Samozřejmě, jen račte,“ ujistil ji Komura.

Keiko si přehodila kabelku přes rameno a vydala se k telefonnímu automatu. Komura ji chvíli sledoval pohledem. Horní po17

lovina těla se jí za chůze ani nepohnula, jen od pasu dolů rázovala dlouhými plynulými kroky, jako nějaký stroj. Způsob její chůze naplňoval člověka zvláštním pocitem, že pozoruje výjev, který nečekaně vyplul odněkud z minulosti. „Už jste byl někdy předtím na Hokkaidu?“ zeptala se Šimao.

Komura zavrtěl hlavou. „Máte to daleko, viďte.“ Komura přikývl. A pak se rozhlédl kolem sebe. „Jenomže když jsem teď tady, ani mi nepřipadá, že bych odcestoval někam daleko. Je to zvláštní.“ „To proto, že jste letěl letadlem. Jste tu pak až moc rychle,“ řekla slečna Šimao. „Fyzicky se sice přemístíte, ale vědomí se tomu nestačí přizpůsobit.“ „To je nejspíš ono.“ „A vy jste chtěl odjet někam daleko, pane Komuro?“ „Nejspíš.“ „Kvůli tomu, že jste přišel o manželku?“ Komura přikývnul. „Jenže i kdyby člověk jel nevím jak daleko, sám před sebou neuteče,“ pravila Šimao.

Komura, který doposud nepřítomně pozoroval cukřenku na stolní desce, vzhlédl a zahleděl se jí do očí. „To máte pravdu. Ať člověk utíká, jak chce, sobě samému neunikne. Je to jako se stínem. Pořád se vás to drží.“ „Vy jste musel svou paní mít hodně rád?“ Komura se vyhnul odpovědi. „Vy jste přítelkyně Keiko Sasaki?“ „Přesně tak. Děláme spolu, víte?“ „A na čem spolu děláte?“ „Nemáte hlad?“ reagovala Šimao na jeho dotaz jinou otázkou. „Já ani nevím,“ přiznal Komura. „Chvíli mám pocit že ano, a chvíli zase že ne.“ „Pojďme si někam všichni tři dát nějaké pořádné jídlo. Něco teplého k snědku vám zlepší náladu.“ * * * 18