Rakouští koně se leskli v měsíčním světle, jejich jezdci stáli v sedlech vzpřímeně, se zdviženými šavlemi. Za nimi vyčkávaly dvě řady kráčecích strojů poháněných dieselovými motory připravenými k palbě, s děly zacílenými nad hlavy kavaleristů. Zepelín prozkoumával zemi nikoho uprostřed bitevního pole. Jeho kovový povrch jen jiskřil. Francouzská a britská pěchota se krčila za opevněním – z perořízku, kalamáře a řady plnicích per. Pěšáci věděli, že proti síle rakousko-uherské říše nemají naději. Jenže za nimi se zlověstně tyčila řada darwinských příšer, připravených zhltnout každého, kdo by se opovážil ustoupit. Útok už takřka začal, ale vtom se princi Alexandrovi zdálo, že slyší někoho za dveřmi... Provinile udělal krok směrem k lůžku – pak ale ztuhl na místě a napjatě se zaposlouchal. Stromy venku se pohupovaly v lehkém vánku, jinak však vládla tichá noc. Matka a otec koneckonců pobývali v Sarajevu a služebnictvo by se neodvážilo rušit jeho spánek.
[ 7 ]