0034473

O. K., noc, zase jednou tenhle zápas se smrtí, útržky spánku týraného strachem, můj dětský pokoj, jímž otřásají osudově mocné orchestry, a všechny tyhle hlasy lupičů ze zadního dvora, které nepřetržitě křičí moje jméno. Žádný hluk hlavní ulice ani nářek trpících příšer vynikajících v síle a ohavnosti, jež jsou právě odpoutávány. Pouze klaviatura absolutní temnoty, vřískot hlavně, tohle nerytmické bubnování, sakra. Dřív tohle všecko byla jen taková pěkně pubertální slátanina, a teď je to náročná literatura.

V 16 hodin 30 minut se probudím zamotaná do prostěradel, dezorientovaná a v hlavě sama sebou znuděná. Skrčím se. Z pravého ucha mi vytéká čůrek krve spletený do vavřínového věnce.

Hlavou mi probleskne něco, co dekóduju jako ohavnost téhle high society: dvě cigarety, dvě lajny ritalinu narovnané z hygienických důvodů nikoli bankovkou, nýbrž pokladním blokem, strouhaný parmazán a nervové zhroucení nabývající znepokojivých rozměrů, pravděpodobně nedostatek ketaminu, už několik měsíců mívám ty nejdivočejší sny o diagnóze rakovina, ne nějaké noční můry, ale cosi hlubšího, a to se pak vždycky probouzím s křikem, protože těch myšlenek je tolik, že člověk najednou už vůbec nerozezná svoje vlastní od myšlenek ostatních. Kvůli příšerným žaludečně-střevním potížím způsobeným záchvaty strachu chci vyskočit ze třetího patra, místo toho ale zapnu RTL 2, kde zrovna běží super program o zvířatech. Z toho se vyklube 7

šílená televizní událost. Najednou tam stojí takový bystrý šakal, pak se kamera obrátí k tlupě skřítků, které pak v celkovém záběru ten šakal takříkajíc rozsápe, a divák si pak láskyplně pomyslí: Ano, tihle zasraní skřítci vypadají želbohu tak neuvěřitelně pitomě, že si ani nezaslouží nic jiného, než aby je někdo sežral.

Buď si můžu dělat dobře u kvalitativně hodnotného hardcore porna, nebo zírat nejdřív na svoje nehty, a pak do zrcadla. Z mých kožních derivátů se staly krusty ekzémů přerůstající jedna přes druhou a řasy se mi lámou.

V tuhle chvíli najednou zas nastane klid.

Závan sociálních dovedností, kterým se už neprovrtává žádný drsný track, nýbrž vystřízlivění přinášející raně letní vítr. Nešla jsem do školy. Pět minut před první velkou přestávkou jsem se ve smrtelné úzkosti s bušením srdce a bolestí hlavy, která při každičkém kroku tloukla do lebeční klenby, probojovala pod přikrývku, ačkoli v tuto chvíli už jsem si vlastně musela říkat: No dobrá, tak dnes tedy pro změnu přijdu do kontaktu s rajčetem, koneckonců ho musím odstranit ze školní svačiny, na niž mi ho položil uvědomělý rodič.

Hodinu po konci vyučování stojím rozkročmo před zrcadlem, v prázdném proudu vzpomínek na propocené úsměvy minulé noci a na moc repetitivního tanečního rytmu, jenž se probudil k vlastnímu životu.

Chci postavit dětský domov v Afghánistánu a vlastnit spoustu oblečení. Potřebuju nejen jídlo a střechu nad hlavou, ale taky tři vily zařízené v titanově bílé, každý den do jedenácti prostitutku a kostým sovětské uniformy od Chanela, který mě zahalí do zlatavé elegance dvacátých let měkké jako plyš. Výrazy jako porozumění sobě samému nebo hraniční porucha osobnosti pak už neexistují. Ani nikdo, kdo dělá, jako by tě znal lépe než ty sám, poněvadž jediné, na čem tu záleží, jsou peníze. Teď je máme.

Najednou si všimnu, jak na mě všichni zírají. S pátou cigaretou v puse vyjdu na balkon a chlastám tak dlouho, dokud ty peníze konečně nejsou PRYČ. Moje existence se momentálně sestává už jen z náhlých závratí a skutečnosti, že byla napůl rozsápána 8

hyperreálnými, rohypnolem ale poněkud rozostřenými instalacemi navazelínovaných bradavek. Řeknu: „Sotva začneme něco dělat pro jiný lidi, vysvobodíme se z vězení ve svým nitru. Alice se nenávidí, ale to je taky to skvělý, vidím, jak ztrácí nervy a čím dál víc sama sebe ničí. Mám tak obrovský strach, že už ani myslet nemůžu. Chci udělat všechno pro to, abych se k tobě i nadále mohla znát. Jestli se mnou už nechceš šoustat, to je naprosto v pořádku. Teď už jsi z mýho života pryč. Taky to vůbec není tak, že bych se tu mohla pořád jen sebereflexivně a sebemrskačsky lopotit, co já vím, vlastně v tom muselo vězet ještě i něco jinýho, takový nějaký iracionální okamžik, jeden z těch, kdy se na mě upřeně zahledíš těma svýma dokonale bezbarvýma očima a já v nich pak vždycky vidím, jak přemýšlíš, kolik lidí právě stojí mezi námi. Pamatuješ si na to ještě? Jak jsme vždycky musely přemýšlet, kolik metrů jsme zrovna od sebe daleko? A jak jsem ti někdy pak řekla, když jsme konečně byly spolu o samotě, jaká je to pro mě naprostá dokonalost. Tyhle chvíle, kdy jsme spolu koukaly na moře. Ty byly tak dokonalý, že jsem si je vůbec neměla zapotřebí užívat. Cítím, jak blázním. Už nedokážu rozlišovat mezi sny a tím, čemu říkáš realita. Protože mi všechno připadá stejný. Vítr, tvoje kůže, všechno trojrozměrný.“ Ve sprše na mě jako ve zpomaleném filmu dopadají kapky, které mají vlivem povrchového napětí snahu nabýt kulovitého tvaru.

Navzdory všeobecnému předpokladu kapka vody nikdy nemá kapkovitý tvar, takovou tu dvourozměrnou hovadinu, která je na jednom konci kulatá a na druhém se zužuje do špičky. Utřu se do tyrkysového prostěradla, které vytáhnu ze špinavého prádla a které poslední dva měsíce strávilo ve velkém koši se dvěma dokonale zablitými kusy oděvu. Jsou to zvratky úplně cizího člověka, který mě překvapil na velmi intenzivně užívaných společných záchodcích? Jsou to moje zvratky? Přivede mě to ke mně samotné nějak blíž? Očividně opravdu začínám zapomínat ty nejdůležitější detaily.

K smrti deprimovaná stojím v předsíni na koberci, co tu z ně9

jakého pro mě nepochopitelného důvodu byl položen někdy v temném dávnověku, je holt takový šedozelený, je špinavý, je celý propálený od cigaret. Bože, jak je všechno strašné.

1. Ztratila jsem svou literární koláž pojednávající o análním sexu, slzách a nekrofilii.

2. Mám hnisavý zánět v hltanu.

3. Moje rodina je houf jedinců zaseklých v jakémsi stádiu důvěry ve vlastní všemohoucnost, příznačné pro rané dětství, a závislých na předvádění se. V nejkrajnějším případě sepíšou popkulturní text zabývající se otázkou, čím to, že avantgarda PŘESTO tančí břišní tance, ale to je tak všecko.

10

You’ve made my shitlist (L7)

Já: „Prosím tě, mohla bys mi pomoct s tím kuřetem, já vůbec nevím, jaký mám koupit.“ Stojím před ohromným mrazákem v Lidlu.

Citát heterosexuální komunikační designérky v modro-šedě pruhovaném pleteném kabátku: „Prosím?“ „Mám k večeři koupit kuře, tady ale máte kuře na pečení a kuře na polívku, a já nevím, který teď mám vzít.“ „Aha, sorry, ale to já přece taky nevím, jestli tvoje matka potřebuje kuře na pečení, nebo kuře na polívku.“ „Moje matka už je dávno po smrti.“ „A otec?“ „To je jeden z těch asertivních levicových kreténů s nadprůměrným příjmem, co nepřetržitě produkují umění s nárokem na věčnost a bydlí na Auguststraße. Každý den do jedenácti prostitutka, každý den vosk na vlasy. Každý den vybarvuje zvýrazňovačem melancholicky expresionistická umělecká díla, která vytváří z černobílých obalů od elpíček. Sjetý LSD je po nocích pak společně s galeristou přibíjí na zeď. Tak vypadá jeho život: depresivní hudba. Melvins, Julie Driscoll, Neil Young, jako kdyby kromě Neila Younga a Boba Dylana žádný jiný muzikant neexistoval, každý týden si objednává desky za tři sta dolarů. Sotva ho znám.“ „A kde teda bydlíš?“ „U sourozenců.“ 11

„A sourozenci se živí čím?“ „Ségra se jmenuje Annika a je to taková mazaná marketingbitch. Brácha navrhuje motivy, co si člověk může nechat natisknout na vybraný textilie, nabízený jedním z těch podniků, co dělají do social commerce, s hlavním sídlem v Lipsku. Navržený motivy vždycky vyvěsí na webu a čeká, až někdo přijde na tak slaboduchou myšlenku, že chce po světě běhat v krémový mikině s kapucí, na který je v našich národních barvách napsáno: Naše národní barvy jsou na hovno. Edmond taky ve vší vážnosti navrhuje trička s nápisama jako: I’m not an Alcoholic, I’m drunk – Alcoholics go to meetings! Je mu třiadvacet, je něco mezi Marlonem Brandem a, hmm, kým tak ještě, co já vím, vlastní jedny zlatý boty Pro Bowl 2007 Air Force 1 od Nike, kterých na celým světě existuje jen pět set párů. Nezaměstnaný, demonstrativně arogantní, fanda Raye Davise.“ If found please return to the club. „A ty?“ „Jako je tomu u všech drogově závislých teenagerů se schopností sebereflexe, i můj sklon k útěkům od reality se projevuje charakteristickou vášní po čtení. Hltavě čtu jak osvícenou beletrii o pákistánských psychoanalyticích, tak diplomové práce o souvislosti mezi Moby Dickem a národním socialismem. Denní světlo je třeba ležérním mávnutím ruky odmítnout.“ „Moc mě těší, že jsem si s tebou o tom popovídala!“ „Super, tak zas někdy!“ Pamatuju se na dobu, kdy jsem ještě za dobrého počasí dělala i něco jiného, než jen spustila žaluzie. Sklíčená hltám pověstmi opředený informativní text o praxi DJ-CULTURE: Situace na taneční ploše se v posledních sotva dvaceti vteřinách drasticky změnila. Jásot, křik, nový stupeň extrémnosti všude kolem.

12

„Haló, Edmonde, kdy teda přijdeš?“ „Netuším, jsem zrovna u Luthera v krámě na Alte Schönhauser Straße a zrovna přišla Penny, ta, co s sebou vždycky mívá PCP.“ „A kdy zas přijdeš?“ „To přesně nevím, teď zrovna přišli tamdlencten a ta malá, víš přece, takovej ten týpek s tou svou holkou, která chce vždycky něco prosazovat – Is it mixed by you? It’s mixed like shit! Berlin is here to mix everything with everything, kámo!“ „Tos vymyslel ty?“ „Berlin is here to mix everything with everything, kámo? Mifti, já si posloužím všude, kde najdu inspiraci a stimulaci. Filmy, muzika, knížky, obrazy, lyrická poezie o klobásách, fotky, rozhovory, sny…“ „Cedulky s názvy ulic, mraky…“ „…Světlo a stín, přesně, protože moje práce i moje krádež jsou zautentičtěny, jakmile něco osloví mou duši. Je jedno, odkud něco beru, důležité je, kam to dám.“ „Takže ta hláška nebyla z tvý hlavy?“ „Ne, byla od nějakýho bloggera.“ „Ale kdy teda přijdeš?“ „No, to ještě přesně nevím, možná brzo.“ „Kdy teda?“ „Brzo. Možná taky hned.“ „Jak hned?“ „No, hned, okamžitě.“ „O. K., čau.“ Otevřu dveře naší nové hospodyni a její přihlouplý obličej okamžitě zachvátí výraz šoku nad celou touhle nepřiměřenou zpustlostí. Podívá se na mě, jako by se bála, že tu narazí na nějaké tlející zvíře. „Proč vůbec chceš hospodyni, Anniko?“ „Protože je to přece úplně super, když je vyžehlený povlečení a vůbec.“ 13

„Ale nezdá se ti strašný vlastnit takovou spoustu lidí?“ „Víš, Mifti, dřív jsi byla prostě jen zpustlá, a teď jsi holt ještě i zkažená vším tímhle přepychem. Za dva měsíce už ze samé zkaženosti přepychem dokonce i zapomeneš, že hospodyně jsou taky lidi, vážně.“ Paní Messerschmidtová je důchodkyně a dvanáct hodin denně pracuje načerno, protože její manžel je hádavý kretén a neustále vysedává doma. Vyvstává otázka, jsem-li schopna vycházet s personálem, který se už po šedesáti minutách obětavé práce na balkoně rozvykládá o svých rodinných poměrech a mých sklonech k zanedbávání školní docházky. Chci personál, který neumí německy, a pokaždé, když se podívá mým směrem, mi nepřipomíná, jak je všechno strašné, především to s těmi už dva roky nevyžehlenými šaty s etnovzorem, a že v budoucnu život prostě o nic lepší nebude. Prádlo na žehlení je kapitola sama pro sebe.

Denní světlo je kapitola sama pro sebe.

Vím až podivně přesně, co chci: nedospět. Za několik let už nebudu mít dost sil, abych se mohla vážně zamyslet nad tím, jakou barvu má mít potah na mojí první samostatně pořízené sedačce.

Budu se smutně ohlížet zpátky na vývojový proces, jenž byl ovlivňován nadprůměrně kontraproduktivními kolapsy, a k smrti se stydět za všechno, co tady teď datluju do počítače, jako kdyby to byl kdovíjaký zázrak. Protože do té doby už pravděpodobně konečně pochopím Foucaulta, zbavím se jiných měřítek i své rodiny a najednou si uvědomím, že právě tady tohleto, tahle hromada odpadků tvořená propocenými prostěradly, nestrukturovaným denním pořádkem a záškoláctvím, byla vlastně nejlepší léta mého života.

Edmond je zpátky. V igelitce s logem Kauflandu přinesl cigarety a tři destičky hašiše. Nejenže vypadá jako Marlon Brando, ale také si z jeho stejnojmenné biografie vytáhl jeden element, z kterého učinil důležitou součást svého života – koncept minimalistického zařízení interiéru bytu. Dva pokoje, ve kterých je rozloženo celkem třináct matrací, k nimž má taky každý neznámý polofeťák z ulice volný přístup. Edmondovi připadá super, že 14

v bytě může každou noc spát jinde, a v létě vždycky nechává dveře od bytu otevřené, aby tahle přemrštěná průchodnost bytu fungovala ještě líp. Ještě nikdy se k nám nikdo nevloupal. Vloupání by se tomu taky ani nedalo říkat, aby se k nám totiž někdo vloupal, stačilo by akorát projít otevřenými dveřmi a pak sbalit třeba MacBook nebo tak něco a zase odejít. Jednou Edmond nevědomky otevřel domovní dveře zlodějům a ti pak vykradli všecky naše sousedy. V bytě máme repráky, rafinovaně umístěný projektor, popelník a přikrývky s postavičkami z komiksů. Na jedné z neomítnutých zdí visí bílý plakát s miniaturním nápisem: Nowhere better than this place.

Blbá hudba je blbá hudba, taky mi to nepřijde vtipné. Good Day od Kinks je docela O. K., začíná to budíkem, potom Patsy Cline, přeceňovaná, Sunday Morning od Margo Guryan, Violent Femmes zpívají The Love is Gone a já si namlouvám, že v tom rozpoznávám cosi pravdivého, a myslím na roztrhané kusy mrtvol na sněhu. V první řadě jsou to všecko písničky napsané v době, kdy ještě nebyla k mání extáze.

Tohle je Edmondova iTunes knihovna. Vysvětlím mu, že se mi vede báječně. On mi vysvětlí, že písnička Hey hey, my my představuje sloučení alternativního rocku s punkem a že podle všeobecně platných norem se považuje za naprosto omezené uvádět ve spojitosti se slovem „techno“ slovo „kultura“ a to celé pak spojovat s hnutím mládeže, které samo sebe považuje za alternativní, a nikoli s diskotékama pro zazobaný proletáře. Považovat extázi, techno a sebe samé za úmluvu, která přesahuje hranice, prý patří do devadesátých let, stejně jako jet v koksu do let osmdesátých a stejně jako rovnými vlasy dneška jsou prý kudrny. „Ale tahle úmluva, jak tomu říkáš, je všecko, co mám,“ namítnu.

Rozložíme hašiš v předsíni na koberec a celé to srovnáme, přičemž po tom nejdřív rovnoměrně poklademe nadrolené perníčky a všecek tenhle binec pak přežehlíme. „Probůh, dívej, jakou mám v očním důlku šílenou bouli, z toho bude určitě pořádnej jebák!“ všimnu si.

15

Edmond si čistí zuby, a když mi odpovídá: „Nebo z toho třeba bude nežit,“ ukápne mu napěněná zubní pasta na tričko od Christophera Kana s opičí hlavou. „Kreténe!“ „Karel Marx míval nežity na prdeli a zásadně si je nechával vymáčknout.“ „Existujou nějaký ženský, co natočily akční filmy? Když teď teda Karla Marxe necháme být?“ „Angelina Jolie. Lara Croft.“ „Myslím režírovaly, blbče.“ „Jo tak, to netuším.“ „Takový nejsou, co?“ „Ne, takový nejsou. Třeba je to tvůj úkol.“ „Prostě udělám revoluci v ženským akčním filmu.“ „Akčním melodramatu, abych tak řekl.“ „Ženským akčním melodramatu.“ „Feministickým akčním melodramatu.“ „Ne, antifeministickým akčním melodramatu! Dnes mi potvrdili strach z blízkosti. Co mi k tomu řekneš?“ „Řeknu: Tam, odkud Mifti pochází, se snídají naše nejhorší noční můry. Kamkoli Mifti přijde, zanechává za sebou škvárovou dráhu ze spálených srdcí. Dnes je tady, zítra pryč. Ovšem pro většinu lidí je ženskou inkarnací šoku ze Sputniku. Prostě k tobě budu hnusnej.“ Den se nevydává žádným rozhodujícím směrem. Bavíme se o tříletém Äneovi. Ještě před pár hodinami na prolézačce klátil nohama a volal na jednoho ze svých rodičů: „Né, já do jógy nechci.“ Jeho matku v krémové nylonové bundě k nám ségra pozvala na jídlo, a ona navíc ještě přivedla i jeho. Teď zrovna si hraje s kanónem z lega, který dokáže katapultovat cínové vojáčky napříč obývákem, a ode mě celý svět očekává, že mu z takové divné izolační fólie vyrobím kostým rytíře. Nedělám nic jiného, než že ztvárňuju scénu zmatku a zkázy a nenávisti k dětem, a tahle matka mě vyruší a řekne: 16