Den bez kola!
Zrovna když to u nás doma nejvíc svištělo – nejdřív argumenty, a pak i (menšími) předměty, přišla mi výzva, abych 22. září podpořila Den bez aut! a abych se též zúčastnila Velké cyklojízdy Prahou. Společná jízda na kole má poukázat na (ne)možnost používání tohoto veskrze ekologického (a manželství ničícího! – poznámka autorky) způsobu dopravy v našem hlavním městě a okolí. Co má v tu chvíli dělat žena, která má doma cyklistu, převlečeného za manžela? Jak se má zachovat spisovatelka, když sama na kole jezdí ráda a podobnou akci by jinak podpořila? Jak se má ta chuděra rozhodnout, když se manžel, převlečený za cyklistu, každé ráno vypraví na kole do práce, a pak se dlouho, dlouho nic neděje, přejde den, padne tma, začne pršet, dují větry, je noc – a kde nikdo tu nikdo? Před půlnocí pak nevejde do domu ani cyklista ba ani manžel, ale něco strašně š0astného, něco úplně vyždímaného (ačkoliv mokrého), něco kulhavého (teče tomu z levého boku krev – vždycky, když někde zastaví, spadne to na bok jako poražená kuželka), něco tou námahou šíleně svrasklého (jelo to z Prahy domů k Berounu přes Kokořín), něco, co vypadá jako babička!