0034341

Tento příběh je smyšlený. Všechny postavy, instituce a události popisované v knize jsou výplodem autorčiny představivosti nebo byly použity fiktivním způsobem.

PRVNÍ SEZENÍ

ele, doktorko, od doby, kdy jsem se dostala zpátky, nejste můj první cvokař. Ten, co ho doporučil doktor naší rodiny, hned když jsem se vrátila domů, ten teda fakt stál za to. Pokoušel se tvářit, jako že neví, kdo jsem, ale byly to jen kecy – myslel si snad, že jsem slepá a hluchá. Do háje – vždycky, když vylezu ven, tak odněkud z křoví vyskočí další blb s kamerou. A než jsem se do toho humusu dostala? Většina lidí o ostrově Vancouver, tím spíš pak o Clayton Falls, v životě neslyšela. Když se teď ale před někým o ostrově zmíníte, vsadím se, že se ze všeho nejdřív zeptá: „Není to tam, co unesli tu realitní makléřku?“ I jeho ordinace byla ujetá – černý kožený pohovky, umělohmotný kytky, stůl z chromu a skla. Jako aby se pacienti cítili příjemně, mezi přáteli. A všecko na stole měl samozřejmě dokonale srovnaný. Akorát jeho zuby jako jediná věc v ordinaci byly zkažený. Jestli chcete něco vědět, tak mně teda chlápek, co potřebuje mít všecko na stole srovnaný, a přitom si nenechá spravit zuby, přijde dost divnej.

H

7

Hned zkraje se mě vyptával na mámu a pak se mě fakt pokoušel donutit, abych do bloku pastelkama vybarvila svoje pocity. Když jsem mu na to řekla, že si určitě dělá srandu, tak mi vykládal, že se bráním svým pocitům a potřebuju ten „proces přijmout“. No ať se jde bodnout i se svým procesem. Vydržela jsem to jen dvě sezení. Většinu toho času jsem hloubala, jestli bych měla zabít jeho, nebo sebe.

Takže mi trvalo až do prosince, teda čtyři měsíce od chvíle, kdy jsem se dostala domů, než jsem se znova odhodlala k terapii. Už jsem se skoro smířila s tím, že zůstanu neurotická, ale zase představa, že ten děs budu prožívat do konce života… To, co píšete na svojí stránce na webu, je na psychiatra docela srandovní, vypadáte mile a máte mimochodem pěkný zuby. Ještě lepší mi přišlo, že nemáte za jménem hromadu písmenek, co znamenají bůhvíco. Nechci toho největšího a nejlepšího psychiatra.

To totiž znamená jen větší ego a ještě větší účet. Ani mi nevadí, že sem jedu hodinu a půl. Aspoň vypadnu z Clayton Falls a zatím jsem na zadním sedadle ještě schovaný reportéry nenašla.

Ale abyste mi správně rozuměla, to, že vypadáte jako něčí babička – měla byste radši plést, a ne si dělat poznámky –, ještě neznamená, že jsem tu ráda. A že vám mám říkat Nadine? Nejsem si jistá, co to má znamenat, ale budu hádat.

Když mám právo na vaše křestní jméno, tak bych si měla jako připadat, že jsme kámošky a je v pořádku, když vám budu vykládat věci, na který si nechci ani vzpomenout, natož pak o nich mluvit? Pardon, ale neplatím vás, abyste byla moje kámoška, tak jestli vám to nevadí, budu vám prostě dál říkat „doktorko“.

A když už si děláme jasno, musíme si určit základní pravidla, než se vydáme na tu děsnou jízdu. Jestli to máme 8

udělat, tak to budeme dělat po mým. To znamená, že mi nebudete klást žádný otázky. Ani nějaký nenápadný. Jak jste se cítila, když… a podobně. Povím vám ten příběh od začátku, a když budu zvědavá, co k tomu můžete říct vy, dám vám vědět.

Jo, a pro případ, že by vás to zajímalo, tak ne, nebyla jsem vždycky taková mrcha.

To první nedělní ráno v srpnu jsem podřimovala v posteli o něco déle než obvykle a fenka Emma, můj zlatý retrívr, mi chrupala do ucha. Neměla jsem moc času lenošit. Jako otrok jsem makala na projektu obytných domů na nábřeží.

Komplex o stu bytových jednotek je na Clayton Falls velký kšeft a měl připadnout mně a dalšímu realitnímu zprostředkovateli. Nevěděla jsem, kdo je mojí konkurencí, ale developer mi v pátek volal a říkal, že na něj moje prezentace udělala dojem a že mi dá za pár dní vědět. Ocitla jsem se tak blízko úspěchu, že už jsem pomalu mohla začít popíjet šampáňo. Vlastně jsem tohle pití ochutnala jen jednou na svatbě, ale nakonec jsem přešla na pivo – nic na holku neprozradí víc, než když v drůžičkovských šatech loká pivo z láhve –, teď jsem ovšem byla přesvědčená, že tenhle obchod ze mě udělá světem protřelou obchodnici. Něco jako když namícháte vodu do vína. Nebo v tomhle případě pivo do šampaňskýho.

Po týdnu, kdy neustále pršelo, konečně vysvitlo slunce a bylo natolik teplo, že jsem si mohla na sebe vzít svůj nejoblíbenější kostým. Světlounce žlutý, z jemňoučké látky.

Líbilo se mi, že mi z nudně hnědých dělá světle oříškové oči. Většinou se sukním vyhýbám, protože při výšce jen něco málo přes sto padesát centimetrů v nich vypadám jako trpaslík, ale něco na střihu téhle sukně způsobovalo, že mo9

je nohy vypadaly delší. Dokonce jsem se rozhodla, že si vezmu podpatky. Měla jsem zrovna přistřižené vlasy, takže mi dokonale rámovaly obličej, a po posledním ověření v zrcadle v hale, že mi na hlavě nestraší žádný šedivý vlas – vloni mi bylo teprve dvaatřicet, ale ty potvůrky se v tmavých vlasech objeví raz dva –, jsem na sebe pískla, políbila Emmu na rozloučenou (někdo pro štěstí klepe na dřevo, já se dotknu psa) a vyrazila ven.

Jediné, co jsem ten den musela udělat, bylo zajistit prohlídky jednoho domu v nabídce. Bylo by prima mít den volna, ale majitelé na prodej spěchali. Byl to příjemný německý manželský pár a žena mi upekla bavorský koláč, tak mi nevadilo strávit tam pár hodin, aby měli radost.

Můj přítel Luke měl přijít na večeři, až skončí s prací v italské restauraci. Předchozí den měl večerní směnu, a tak jsem mu poslala e-mail: „Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.“ Teda nejdřív jsem se mu pokusila poslat jednu z těch e-mailových pohlednic, jaké mi vždycky posílal on, ale na výběr byly jen samé přeslazené pitomosti jako líbající se králíčci, líbající se žáby, líbající se veverky, tak jsem se spokojila s obyčejným e-mailem. Věděl, že jsem spíš uzavřená, ale poslední dobou jsem se tak soustředila na ten kšeft na nábřeží, že jsem tomu svému chudákovi moc pozornosti nevěnovala, a ví Bůh, že by si zasloužil víc. Ne že by si někdy stěžoval, i když jsem třeba několikrát zrušila schůzku na poslední chvíli.

Mobil mi zazvonil, zrovna když jsem se pokoušela nacpat poslední ceduli Prohlídka domu na prodej do kufru auta, aniž bych si přitom zamazala kostým. Pro nepravděpodobný případ, že by to byl developer, jsem rychle sáhla do kabelky po telefonu. „Jsi doma?“ Taky tě zdravím, mami.

10

„Zrovna vyjíždím do jednoho domu, co je na prohlídku.“ „Takže to pořád ještě děláš? Val se zmínila, že poslední dobou moc tvých cedulí neviděla.“ „Ty jsi mluvila s tetou Val?“ Každých pár měsíců se máma se sestrou pohádala a prohlašovala, že „s ní už nikdy nepromluví“. „Nejdřív mě pozvala na oběd, jako kdyby mě minulý týden pořádně neurazila, ale já tuhle hru můžu hrát taky, a potom sotva jsme si objednaly, musela mi vykládat, že tvoje sestřenice prodala řadu smluv na nábřeží. Představ si, že Val s ní zítra letí do Vancouveru, jen aby jí nakoupily nové oblečení na Robson Street. Značkové oblečení.“ To se tetě Val povedlo. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. „To se Tamara má, ale ona vypadá báječně ve všem.“ Osobně jsem sestřenici ve skutečnosti neviděla od doby, kdy se hned po střední škole odstěhovala na kontinent, ale teta Val nás mailem neustále zásobovala fotkami „jen se koukněte, co dělají mé báječné děti“. „Řekla jsem Val, že máš taky pár pěkných věcí. Jen jsi prostě… konzervativní.“ „Mami, mám spoustu pěkných věcí, ale –“ Zarazila jsem se. Snaží se mi hodit návnadu. Máma není typ, co člověka hned zas pustí. Poslední věc, o kterou jsem stála, bylo strávit deset minut debatou o nejvhodnějším oblečení do kanceláře se ženskou, která si bere deseticentimetrové podpatky a šaty do společnosti, když si jde vyzvednout poštu ze schránky. To fakt nemá smysl. Máma je sice malá, nemá ani sto padesát centimetrů, ale vedle ní jsem pořád já ta menší. „Než zapomenu,“ řekla jsem, „mohla by ses později stavit a vrátit mi kávovar na cappuccino?“ Chvíli mlčela, a potom se optala: „Ty ho chceš dneska?“ 11

„Proto ti o tom říkám, mami.“ „Protože já jsem zrovna pozvala v parku pár dam na zítra na kávu. Ty si jako obvykle vybereš vždycky tu pravou chvíli.“ „Ale houby, promiň, mami, ale přijde Luke a chci mu udělat cappuccino k snídani. Myslela jsem, že si ho chceš koupit, a proto sis chtěla vyzkoušet ten můj.“ „Chtěli jsme, ale tvůj nevlastní otec a já jsme zrovna trošku na štíru s placením. Budu holt muset děvčatům dneska odpoledne zavolat a vysvětlit jim to.“ No skvěle, teď si připadám jako mizera. „Nelam si s tím hlavu, vyzvednu si ho příští týden, nebo někdy.“ „Díky, králíčku Annie.“ Najednou jsem byla králíček Annie. „Prosím, ale stejně ho budu potřebovat v–“ Zavěsila.

Zavrčela jsem a strčila telefon zpátky do kabelky. Ta ženská mě nikdy nenechá dokončit jedinou větu, když to není ta, kterou chce zrovna slyšet.

Zastavila jsem se u pumpy na rohu pro kafe a pár časopisů. Máma ty infantilní časopisy miluje, ale já si je kupuju, jenom abych se měla čím zaměstnat, když musím čekat a nikdo na prohlídku domu nepřijde. V jednom byl na obálce obrázek nějaké chudinky nezvěstné.

Koukla jsem na její usměvavou tvář a pomyslela si, že to byla holka, co si prostě žila svůj život, a teď o ní všichni všechno vědí.

V domě na prodej se moc nedělo. Napadlo mě, že lidi radši využívají hezké počasí k jiným činnostem, jako bych to ráda udělala i já. Asi deset minut před koncem jsem si za12

čala balit věci. Když jsem vyšla ven, abych do kufru uložila balík letáků, přijela novější světlá dodávka a zaparkovala hned za mým vozem. Postarší chlapík, asi tak pětačtyřicetiletý, ke mně vykročil s úsměvem na tváři. „Safra, už balíte. Patří mi to, nechávat věci na poslední chvíli. Byla by to velká potíž, kdybych se jen rychle rozhlédl?“ Na vteřinku jsem uvažovala, že mu řeknu, že už je pozdě. Chtělo se mi domů a potřebovala jsem ještě nakoupit něco k jídlu, ale zaváhala jsem a on se zatím opřel rukama v bok, ustoupil o pár kroků a prohlížel si předek domu. „Páni!“ Prohlédla jsem si ho. Plátěné kalhoty měl dokonale vyžehlené a to se mi líbilo. Moje pojetí žehlení spočívá v tom, že nacpu prádlo do sušičky. Chvilku jsem se divila, proč má na sobě sako, i když lehké. Běžecké boty mu bíle zářily a na hlavě měl baseballovou čapku s logem místního golfového hřiště. Jestli je členem klubu, tak má prachy. Domy k prohlídce obvykle lákají sousedy a lidi na nedělní projížďce, ale když jsem koukla na jeho dodávku, uviděla jsem za předním sklem náš místní realitní časopis.

No co, pár minut mě nezabije.

Zeširoka jsem se na něj usmála a řekla: „Jistěže mi to nevadí, proto jsem tady. Jmenuju se Annie O Sullivanová.“ Natáhla jsem ruku, a jak ke mně vykročil, aby mi s ní potřásl, zakopl o kamenný dlážděný chodníček. Aby neupadl na kolena, napřáhl ruce a skončil zadkem nahoru. Natáhla jsem se po něm, ale ve vteřině vyskočil, smál se a otíral si zašpiněné ruce. „Ach Bože – moc se omlouvám. Jste v pořádku?“ Velké modré oči v upřímném obličeji zářily pobavením.

Z koutků úst se k zardělým tvářím rozbíhaly vějířky vrásek 13

od smíchu a rámovaly široký úsměv plný pravidelných bílých zubů. Byl to jeden z nejopravdovějších úsměvů, jaké jsem za dlouhou dobu viděla, a obličej, na který jste se taky museli usmívat.

Teatrálně se uklonil a řekl: „Umím se postarat o báječný úvod, co? Dovolte, abych se představil, já jsem David.“ Lehounce jsem se uklonila a odpověděla: „Ráda vás poznávám, Davide.“ Oba jsme se zasmáli a on pravil: „Opravdu si vaší vstřícnosti vážím a slibuji, že vás nepřipravím o moc času.“ „S tím si nedělejte starosti, jen si v klidu všechno prohlédněte.“ „Jste moc laskavá, ale určitě se nemůžete dočkat, až skončíte s prací a budete si moct užít počasí. Pospíším si.“ Lidi, to je ale paráda setkat se s perspektivním kupcem, který s realitním agentem jedná s uznáním. Obvykle se chovají, jako když vám dělají milosti.

Vzala jsem ho dovnitř a vykládala mu o domě ve stylu typickém pro Západní pobřeží, s klenutými stropy, cedrovými obklady a omračujícím výhledem na oceán. Jak tak chodil za mnou, utrousil pár nadšených poznámek a já jako bych najednou taky viděla dům poprvé a byla jsem celá žhavá upozornit na jeho přednosti. „V inzerátu se píše, že dům je jen dva roky starý, ale stavitel uvedený není,“ poznamenal. „Je to místní firma Corbett Construction. Je na něj ještě na pár let záruka a platí samozřejmě i po prodeji.“ „To je dobře, s některými z těch stavebních firem člověk nemůže být dost opatrný. Dneska se lidem nedá věřit.“ „Kdy jste říkal, že byste se chtěl nastěhovat?“ „Neříkal jsem nic, ale jsem přizpůsobivý. Až najdu to, co hledám, budu to vědět.“ Mrkla jsem po něm a on se usmál.

14

„Kdybyste potřeboval makléře kvůli hypotéce, můžu vám dát pár jmen.“ „Díky, ale budu kupovat hotově.“ Čím dál tím líp. „Je zadní dvůr oplocený?“ dotazoval se. „Mám psa.“ „Jé, já psy miluju – jakou máte rasu?“ „Zlatého retrívra, čistokrevného, potřebuje hodně prostoru k pohybu.“ „To naprosto chápu, já mám stejnou rasu a je jí plno, když nemá dostatek pohybu.“ Otevřela jsem posuvné skleněné dveře, abych mu ukázala cedrový plot. „Jak se jmenuje váš pes?“ Zatímco jsem čekala na jeho odpověď, uvědomila jsem si, že stojí hrozně blízko za mnou. Něco tvrdého mě zatlačilo v dolní části zad.

Pokusila jsem se otočit, ale popadl mě za vlasy a trhl mi hlavou tak prudce a bolestivě dozadu, až se mi zdálo, že mě skalpuje. Srdce mi naráželo do žeber a v hlavě mi hučela krev. Přála jsem si ho kopnout, utíkat, něco udělat, cokoli, ale nemohla jsem nohama ani pohnout. „Ano, Annie, to je pistole, tak prosím dobře poslouchej.

Pustím tvoje vlasy a ty zůstaneš pěkně v klidu, až půjdeme k mé dodávce. A chci, aby ses přitom hezky usmívala, ano?“ „Já – já nemůžu – nemůžu dýchat.“ Tichý, klidný hlas u mého ucha nařídil: „Zhluboka se nadechni, Annie.“ Nasála jsem vzduch z plných plic. „A teď zase pěkně v klidu vydechni.“ Pomalu jsem vydechla. „Znovu.“ Místnost se zase zaostřila. „Hodná holka.“ Pustil mi vlasy.

Všechno jako by se to odehrávalo strašlivě pomalu. Cítila jsem, že se mi pistole zapichuje do páteře, jak mě s ní 15