Tu noc, co zabili naše sousedy Langleyovy, jsme neslyšeli vůbec nic. Večer bylo horko a vlhko, tak jsme zavřeli všechna okna a pustili klimatizaci, co to dalo. Ale ani tak jsme se s teplotou v domě nedostali pod čtyřiadvacet. Byl konec července a ten týden předtím byla strašná vedra, teploměr prakticky každý den vylezl k pětatřicítce, až na středu, kdy bylo sedmatřicet. Začátkem týdne trochu pršelo, ale ani to nepomohlo. I po západu slunce bylo tak osmadvacet devětadvacet. Byl pátek večer a normálně bych šel asi spát o něco později; možná bych byl vzhůru, ještě když se to stalo, ale musel jsem v sobotu pracovat. Starám se pár lidem o zahrady a ten déš. v týdnu mě zdržel. Tak jsme to s Ellen zabalili poměrně brzo, kolem půl desáté nebo tak. Ale i kdybychom byli vzhůru, nejspíš bychom koukali na televizi a je dost nepravděpodobné, že bychom něco zaslechli. Dům Langleyových nestojí hned vedle nás. Je to první dům, když se odbočí z dálnice a jede se po naší silničce. Když ho minete, je to k našemu domu ještě dalších padesát nebo šedesát metrů. Náš dům není z dálnice ani vidět. Tady na předměstí Promise Falls, v severní části státu New York, se domy netlačí jeden na druhý. K Langleyovým sice přes stromy vidíme, ale hluk z jejich večírků jsme nikdy neslyšeli, a jestli jim vadil ten rámus, co dělám na dvoře, když opravuju sekačky, tak nám nikdy nic neřekli. V sobotu ráno jsem se vzbudil v půl sedmé. Ellen dělá na univerzitě; ona do práce nešla. Když jsem se posadil, probrala se.
1
20