Prolog: Až na konec světa
Poslali ho nasbírat v lese dříví na zátop, klacky a kusy, které ze stromů pozurážel déšť. Vykročil ven a vstříc mu přišlo světlo, živý den se všemi svými drobnostmi, pošťuchující se kosi, co hnízdí na jabloni. Zamířil k lesu, volná příroda ho lákala pryč. Žluté keře hlodáše se s šelestem vlnily v jemném vánku. Táhla se do nepoznaných samot. Byl to kluk z vesnice a věděl své. Myslel, že kraj světa je jen den cesty odtud, tam, kde se obloha, jež rodí mraky, na obzoru dotýká země. Myslel, že až tam dojde, najde hlubokou jámu, do které se zadívá a spatří všechna tajemství světa. Stejně jako věděl, že se může na oblohu dívat ve vodě: chlapec v pokleku hledí na těžkou proláklou hladinu rašelinních jezírek anebo mělkého potoka, jak se blýská přes kamení. Vykročil do širé žluté vůně. Dříví nasbírá po cestě zpátky. Za chvilku byl od vesnice dál než kdy dřív, dál od chalupy, toho drsného a dobře známého hnízda. Šel dál, kde nikdy předtím nebyl, šel do světa, kde ho ptáci a kytky neznají, šel tam, kam jeho stín ještě nikdy nepadl. Zmátlo ho to. Připadalo mu, že slunce svítí z jiného dílu nebe. Zatím necítil strach: slunce ozařovalo zázraky v novém pásmu, které ho udržovalo v soustavném uchváceném úžasu. Divil se ale, jak to, že starý svět neskončil, jak to, že obzor není blíž. Šel dál a dál, a dřív než ho napadlo, že se den už musel přechýlit přes poledne, začalo světlo houstnout. Pod keři se třepotaly 7