0034135

Červen 1179, dvorský sněm v Magdeburgu

M

ůj císaři.“ Dietrich z Landsbergu, markrabě Východní marky, poklekl na koleno před nejmocnějším světským vládcem křesťanstva. „Povstaňte, můj věrný kníže a příteli.“ Soukromé komnaty císařského páru se nořily do teplého světla nespočetných svíček, v němž se blyštěly zlatem protkávané výšivky. V místnosti byl vzduch ztěžklý vůní vzácných, orientálních olejových esencí.

Páže přineslo víno a poté císař Fridrich Štaufský pokynem ruky všechny ostatní vyzval, aby ho nechali s návštěvníkem o samotě. Zůstala jen císařovna Beatrice. Zahalena do purpurových šatů zdobených perlami a drahokamy seděla po manželově boku a zamyšleně hleděla na štíhlého, tmavovlasého markraběte, jenž nepatřil k okruhu císařových nejbližších důvěrníků, ale často pobýval u dvora, provázel ho na několika polních taženích do Itálie a na jeho pokyn převzal diplomatickou misi. Pravděpodobně Dietrich opět počítal s nějakým podobným úkolem. Tentokrát je ho však zapotřebí jako bojovníka, muže, jehož šermířská pověst nahání strach.

„

13

„Mám na vás prosbu,“ promluvil císař po chvíli mlčení a zcela vědomě nepoužil majestátní plurál.

Dietrich překvapeně vzhlédl. „Nemusíte mě prosit, Veličenstvo,“ odpověděl a rozpřáhl paže. „Řekněte, co si přejete, a já učiním, co je v mé moci.“ Zblízka nebylo možné přehlédnout, že Fridrichovy rudoplavé vlasy, pro které ho Lombarďané posměšně nazývali Barbarossa, už dávno prolnuly šedobílé prameny. Císaři je určitě už sedmapadesát let, pomyslel si Dietrich. A poslední dva roky pro něj byly dost trpké, není divu, že zešedivěl. Nejprve svár s domněle nejvěrnějším přítelem a družiníkem Jindřichem Lvem, poté potupná porážka u Milána a v jejím důsledku nevyhnutelné pokleknutí před papežem Alexandrem po téměř dvacetiletém nepřátelství. Papež si Štaufovu porážku a pokoření očividně vychutnával. Před dómem sv. Marka v Benátkách tak dlouho otálel s pozvednutím kajícného císaře ze země, až Dietrich z Landsbergu před celým tím shromážděním lidí káravě zvolal, proč papež tak tupí císařovu důstojnost.

Co asi Fridricha zasáhlo nejvíc, přemýšlel Dietrich. A co ode mě bude chtít tentokrát? Něco visí ve vzduchu… zrada nebo válka. Všichni u dvora čekají, že se stane něco zvláštního, něco neslýchaného. „Vím, že se mohu spolehnout na vaši vazalskou věrnost,“ pokračoval Rudovous. „Ale záleží mi na tom, abyste tentokrát svůj úkol přijal dobrovolně.“ Opět se na chvíli odmlčel a překlenul čas několika mocnými doušky ze zlatého poháru.

Dietrich čekal. Nehodí se projevovat před císařem netrpělivost. Kradmo pohlédl na císařovnu, jež se na něj dívala se vznešeným úsměvem, a měl pocit, že ucítil lehký závan její květinové voňavky.

14

Pořád ještě je krásná, pomyslel si Dietrich. Uplynulo víc než dvacet let ode dne, kdy se Beatrice Burgundská – tehdy mladičká dívka – provdala za císaře Fridricha Štaufského.

Jak jen ho dokáže ještě stále upoutat? Na prchavý okamžik si Dietrich představil císařský pár v posteli, ale vzápětí si takovou nepatřičnou myšlenku zakázal.

Beatrice je nejen krásná, ale i chytrá. Vždy stála při svém muži, v případě jedné z jeho největších starostí byla dokonce velmi prozíravá a z markraběte Východní marky si učinila tajného spojence. Bylo to před dvěma a půl lety, když s pomocí Dietricha a několika dalších věrných rozšířila zvěst, že císař padl na kolena před Jindřichem Lvem, svým nejmocnějším vazalem a vévodou saským a bavorským, aby ho prosil o podporu pro nadcházející tažení do Itálie.

Ve skutečnosti se nic podobného nestalo – leda to, že Lev císaři pomoc skutečně odmítl. Když se dokonce odvážil požadovat jako protislužbu vrácení bohatého Goslaru se stříbrnými doly, císař to považoval za překročení všech mezí.

Vévodu bažícího po moci, jehož dosud hájil před všemi jeho odpůrci, nechal padnout. U Milána, v bitvě o Legnano, v níž bojoval i Dietrich, utrpěl Štauf bez Jindřichových oddílů zdrcující porážku. V té době Lvovi nepřátelé opět vytáhli do boje proti vévodovi, jenž nyní nemohl od císaře čekat žádnou podporu. Beatricina chytře vykoumaná intrika zabránila smíření mezi jejím manželem a welfským vévodou.

Císař zvěst o pokleknutí nikdy oficiálně nepotvrdil, ale ani ji nevyvrátil. Beatrice se vždy nenápadně postarala o to, aby se o té scéně nikdy před ním nemluvilo, a tak se k ní ani nemusel vyjadřovat.

Císařovně zřejmě hlavou procházely stejné myšlenky, protože jí kolem rtů zahrál úsměv a hleděla na Dietricha s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Okamžitě mu před 15

vnitřním zrakem opět vyvstal zakázaný obraz dvou nahých, propletených těl.

Zřejmě mu blízkost jeho milenky sváděla mysl na taková scestí. Představa, že ji brzy konečně opět sevře v náručí, ho zaměstnávala víc, než bylo dobré. Jen díky ruchu za dnů dvorského sněmu se mohl potají scházet s jindy nedosažitelnou ženou. Protože byla provdaná – a to za jeho nejstaršího bratra.

Císařův hlas ho vrátil do skutečnosti. „Víte, že vévoda Jindřich se již dvakrát nedostavil na dvorský sněm, protože se domnívá, že knížecí soud nemá právo ho soudit a vynést rozsudek?“ Dietricha dotaz překvapil a přikývl. Na tomto dvorském sněmu, a nejen až na něm, nebylo jiné téma, o němž by se tak bouřlivě debatovalo.

Vždyť saská knížata, mezi nimi i Dietrich a jeho bratři, míšeňský markrabě Oto z Wettinu, Dedo z Groitzsche a Friedrich z Brehny, celá léta bojovali proti saskému a bavorskému vévodovi, jenž si počínal jako král a bezohledně si bral, co chtěl. Císař nad ním stále znovu držel ochrannou ruku – až do Jndřichova závažného pochybení v Chiavenně.

Od té doby se císař snaží zahájit s ním proces. Avšak Lev jako kdyby se proměnil v úhoře. Bylo těžké ho uchopit. Ledaže… „Podle spolehlivých zpráv se Jindřich od včerejška zdržuje na svém hradě Haldensleben jen několik mil odtud a dumá, jestli sem má přijet nebo ne. A já chci zabránit, aby se na tomto a příštím dvorském sněmu objevil,“ vyslovil císař Dietrichovy myšlenky.

Kdo třikrát neuposlechne císařovu výzvu, je zavržen a je na něj uvalen říšský acht, světská obdoba církevní klatby.

Tak by byl Lev zbaven moci. Ovšem to dobře ví i on. A do tří počítat umí taky, uznal Dietrich s lehkým posměchem protivníkovy schopnosti.

16

„Jak toho chcete dosáhnout, Veličenstvo?“ zeptal se s lehkým nádechem stísněnosti.

Je nemyslitelné odmítnout císařův požadavek, třebaže ho formuluje jako přání. Ale hrát si na zákeřného vraha není právě v jeho stylu. Kromě toho na takovou práci by si císař mohl vybrat vhodnější muže než je markrabě. Také si není jist, zda by Fridrich vůbec k takovému prostředku sáhl.

Třebaže by to nebylo úplně mimořádné, vždyť císař v Itálii dost často prokázal, jak neúprosný je k svým nepřátelům.

Ale že by použil tento způsob proti svému bratranci a bývalému příteli? „Potřebuji knížete, jenž se těší dostatečné úctě, aby Jindřich nemohl odmítnout jeho výzvu, a zároveň umí zacházet s mečem tak, že Lev se raději bude držet dál, než aby se s ním pustil do souboje,“ vysvětloval císař rozvážně. „Myslel jsem vás. Viděl jsem vás bojovat u Legnana. Vyzvěte ho k božímu soudu. Tady a teď. To ho odradí od příjezdu, byť opožděného. Svolám dvorský sněm do Kayny jako místa souboje.

Dietrichovi se na okamžik rozšířily oči – nikoli strachem, nýbrž úžasem. Tohle je geniální tah!

Opět poklekl. „Můžete se mnou počítat, můj císaři.“ Císař ho zase vyzval, aby vstal. „Neznám mezi svými váženými knížaty nikoho, kdo by uměl zacházet s mečem jako vy. Jindřich je navíc o hlavu menší, neměl by proti vám naději. Kromě toho je Bůh na vaší straně. Já jsem na vaší straně.

Vévoda bude mít strach a nepřijede. Pak ho budeme moci uvrhnout do klatby.“ Opravdu bude Lev riskovat a vynechá potřetí dvorský sněm? uvažoval Dietrich. Ovšem v boji o boží rozsudek nemůže doufat, že vyvázne jen s několika škrábanci. Kdo prohraje, je uznán vinným a na místě popraven. „Obviňte ho z velezrady,“ navrhl císař. „Jako záminku 17

uveďte, že neustále ve vaší marce podněcuje Slovany ke vzpourám a přepadením. Výzva bude věrohodná a natolik závažná, že ji nemůže odmítnout.“ „Jak si přejete, můj císaři. Zítra ráno to vyhlásím před shromážděným dvorským sněmem,“ slíbil Dietrich. „Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout.“ Císař se spokojeně opřel v křesle. „A odměním se vám za to. Vím, jakou tragickou ztrátu jste před několika lety utrpěl,“ odmlčel se, když viděl, jak přes Dietrichovu tvář přelétl stín. Jediný manželský syn markraběte zahynul v den, kdy byl pasován na rytíře, při turnaji. Až Dietrich Landsberský zemře, bude to znamenat konec jeho rodové větve.

Markrabě Východní marky se pokoušel potlačit obrazy, jež se mu draly do paměti. Ale marně. Opět viděl syna smrtelně zraněného kopím, jak leží v krvi na zemi. Odkašlal si, neboť se obával, že by mu selhal hlas, kdyby teď měl císaři na něco odpovědět.

Ale Fridrich pokračoval: „Máte mé slovo, že Východní marka po vaší smrti zůstane zachovaná Wettinům.“ Dietrich se hluboce poklonil.

Po chvilce mlčení promluvil: „Jedna mladá jasnovidka mi kdysi předpověděla, že to udělám.“ Císař na něj se zájmem pohlédl, dokonce se lehce naklonil a Beatrice se stěží ovládaným rozrušením položila ruku na manželovu paži. „Prorokovala též, jak boj skončí?“ „Ne.“ Dietrich si vybavoval slovo za slovem tehdejší rozhovor s Martou. „Možná proto, že se souboj neuskuteční…“ Ale na to se nebudu spoléhat, dodal v duchu. A na své štěstí také ne. Potřebuju Christiana z Christiansdorfu. Lepšího protivníka pro cvičné souboje bych nenašel.

Císař, jako kdyby uhodl jeho myšlenky, než markraběte propustil, uložil mu ještě jeden úkol. „Ještě dnes ve veřejném 18

souboji předveďte své umění bojovat mečem. Šikovného bojovníka jistě snadno najdete a záminku taktéž. Bude postaráno o to, aby souboj vidělo hodně lidí a aby se o něm saský a bavorský vévoda dozvěděl.“ Dietricha tato slova příliš nepřekvapila. Strávil u dvora dost času, aby věděl, že v tomto případě nebude nic přenecháno náhodě. Mlčky se uklonil a s dovolením císařských manželů odešel z komnaty.

Cestou z přepychového sídla magdeburského arcibiskupa Wichmanna, hostitele dvorského sněmu a císařského páru, Dietrich cítil, jak ho sledují zvědavé pohledy. Císařovy důvěrné rozhovory nebyly ničím neobvyklým, avšak tentokrát zřejmě nejen dvořané, ale i služebnictvo čekalo, že se přihodí něco mimořádného. Leckoho, kdo se s úctou uklonil, když ho markrabě Východní marky míjel, vzápětí slyšel za zády šeptat.

Dietrich dlouhými kroky přešel nádvoří před palácem a rozhlížel se po rytíři, jenž by mu nejlépe posloužil k souboji vzbuzujícímu respekt k jeho šermířskému umění.

Jak předpokládal, našel ho u panošů, kteří byli u dvora Dietrichova nejstaršího bratra na hradním vrchu v Míšni cvičeni a připravováni na své budoucí postavení a nyní s Otovými rytíři přijeli na sněm do Magdeburgu.

Chlapci mezi čtrnácti a dvaceti roky nespustili oči z Christiana z Christiansdorfu, jenž jim právě s mladším plavovlasým rytířem předváděl, jak bleskurychle podběhnout pod protivníkovým mečem, když se čepele dotknou, a pak využít sokova překvapení a zasadit mu smrtelnou ránu do místa mezi krkem a ramenem.

V markraběti se opět vynořovaly ponuré vzpomínky. Podobnou fintou Christian před pěti lety při božím soudu zvítězil nad svým úhlavním nepřítelem Randolfem, jenž nad 19

ním měl převahu výšky i síly. To on vyprovokoval Dietrichova syna, aby po úspěšném zvládnutí buhurtu při turnaji nastoupil ještě na tjost proti sokovi považovanému za neporazitelného. Teprve když se o tom dozvěděl míšeňský markrabě, přestal ochraňovat svého domněle nejvěrnějšího družiníka a dovolil Christianovi, aby vyzval na souboj rytíře, jenž se na jeho vesnici provinil nespočetnými zlovolnými činy. V boji, který se stal na hradním vrchu v Míšni legendou, se Christianovi podařilo zvítězit nad statným rytířem pouhými dvěma seky.

Když se nyní Dietrich v počínajícím soumraku blížil ke skupině, viděl, jak se panošové po předvedeném působivém bojovém manévru navzájem šťouchají do žeber a nadšeně si šeptají. „Teď vy. Jako první Georg a Hertwig!“ zvolal Christian.

Dva mladíci vystoupili ze skupiny. V tu chvíli Christian zpozoroval příchozího – téměř současně s Lukasem, oním plavovlasým rytířem, s nímž předváděl bojovou fintu. „Pozdravte markraběte Dietricha z Landsbergu, bratra vašeho pána, markraběte Oty,“ vyzval Lukas panoše, kteří okamžitě poslechli.

Dietrich odpovídal a pomyslel si, jak odlišní ti dva rytíři jsou, a i přes desetiletý věkový rozdíl jsou nejlepší přátelé.

Christian, rytíř kolem pětatřiceti let s ostře řezanou tváří a krátkým, tmavým vousem, v sobě měl něco pochmurného, co ještě zdůrazňoval tmavým oblečením, které s oblibou nosil, a vraníkem, na němž jezdil. Vysloužil si tak potichu šeptanou přezdívku „Černý jezdec“. A Lukas, kdysi Christianův panoš a učenlivý žák, dokázal s mečem a kopím zacházet stejně zručně jako jeho učitel. Mladší rytíř však rád žertoval a modrýma očima i vlnitými, plavými vlasy na sebe přitahoval zamilované pohledy mnoha děvčat.

20

Oba rytíři se před markrabětem Východní marky zdvořile uklonili. „Vy jste jediný hradní fojt jakého znám, který od svého jmenování neztloustl ani o gram a není povznesený nad to, aby panošům osobně něco předvedl,“ oslovil Dietrich tmavovlasého rytíře s lehkým posměchem. Znali se mnoho let a prožili toho společně dost, aby si mohli dovolit tak důvěrný tón. Leckdy se potají spikli ještě s Hedvikou, míšeňskou markraběnkou, aby utlumili následky některých nespravedlivých rozhodnutí jejího manžela a Dietrichova bratra Oty. „Možná jedno souvisí s druhým,“ opáčil Christian a usmál se, což u něj byl vzácný výraz. „Aspoň by tohle řekla moje žena.“ „Je tady také? Rád bych ji pozdravil.“ Christian se rozhlédl a objevil manželku v hloučku žen obklopeném asi půltuctem dětí. Právě těšila Hedvičinu nejmladší dceru, která zřejmě upadla a teď srdceryvně plakala. Marta si malou Adélu posadila na klín a položila jí ruku na rozbité koleno, přitom na děvčátko klidně, polohlasně promlouvala.

Christian si vroucně přál, aby pětileté holčičce nebylo divné, že při tom doteku bolest ustává. Obvykle se mohl spolehnout, že Marta ví, kdy může své zvláštní schopnosti využít a kdy ne. Ale někdy ji soucit strhl k riskantnímu jednání. Proto byl teď rád, že ji mohl zavolat.

Rychle kývl na jednoho z panošů. „Běž a požádej paní Martu, aby sem přišla. Rychle!“ Pihatý mladík se uklonil a vyrazil.

Dietrich položil bratrovu rytíři ruku na rameno. „Byl jsem vyzván, abych ve veřejném souboji předvedl své umění bojovat mečem. Protože neznám lepšího soupeře než vy, prosím vás, abyste mi prokázal tu čest.“ 21

„Samozřejmě. Ctí je to pro mě.“ Dietrich se krátce zasmál. „Jen doufám, že pak nebudu vedle vás vypadat moc nemotorně.“ Přicházela k nim mladá, štíhlá a drobná žena s kaštanovými vlasy pokrytými jemným závojem. Pozdravila markraběte hlubokou poklonou a pokleknutím na koleno. „Prosím, vstaňte, paní Marto,“ oslovil ji Dietrich. „Čím déle vás znám, tím jste krásnější.“ „Možná je to tím, že teď nosím hezčí šaty,“ usmála se zdrženlivě. Nemyslela si o sobě, že je krásná, a ani po deseti letech si nezvykla na dvorní lichotky. Zřejmě kvůli svému původu. Hladového slova nezasytí, ani když hodně slibují.

Markrabě však zahlédl v jejích očích záblesk šelmovství a opět se usmál. Nebylo mnoho žen, kterých by si tak považoval jako Marty pro její odvahu a moudrost. Patřil k několika málo lidem, kteří věděli, že Christianova manželka má dar jasnovidnosti a léčitelské schopnosti – což byla nadání, jež bylo lépe udržovat v tajnosti, pokud se nechtěla dostat před církevní soud, kde by byla za opakovaný projev čarodějnictví odsouzena k smrti upálením na hranici.

Když markrabě před deseti lety Martu poprvé uviděl, byla chudá porodní bába a kořenářka, ještě velmi mladá, a už vdova po muži, s nímž prožila vynucené, nešťastné manželství. Měla za sebou útěk z rodné vsi, kde ji chtěli zabít jako čarodějnici, a právě hledala nějaký způsob záchrany pro Christiana, kterého jeho úhlavní nepřítel Randolf falešně obvinil a držel v žaláři, kde ho krutě mučil. S Dietrichovou pomocí se Christianovým přátelům podařilo rytíře, jenž už byl považován za mrtvého, osvobodit a odhalit spiknutí proti míšeňskému markraběti. Jako poděkování Oto jmenoval ministeriála Christiana svobodným šlechticem a na jeho prosbu udělil stejný titul i Martě, s níž se Christian krátce 22