Předmluva: Návod – jak prohlédnout „Národy jsou tolik klamány proto, že vždy hledají někoho, kdo by je klamal: někoho, kdo jim nalije vína, jež by dráždilo jejich smysly. A když je dostanou, vezmou za povděk i mizerným chlebem. Opojení je pro ně vždy více než potrava – je to vnadidlo, do něhož se vždy rády zakousnou.“ Friedrich Nietzsche Fakta předkládaná v této knize pro vás budou z větší části nová. Mnohá z nich vás budou právě proto šokovat. Nejspíš budete poci,ovat nevolnost, že nám jistí lidé očividně namlouvají něco docela jiného, než jaká je podle všeho nejspíš skutečnost. Některé věci sami neurčitě tušíme, leccos tu a tam sami zažijeme. Avšak co poznat nemůžeme, to je pozadí, protože většině současníků chybí možnost prohlédnout, či lépe řečeno, je jim v prohlédnutí bráněno. Tato kniha by vám měla pomoci, abyste viděli ostřeji a nahlédli více do hloubky. Proto vám hned na začátku něco doporučím: ptejte se co nejčastěji „proč“. Vaše „proč“ je totiž zaklínadlem, jež vám umožní náležitě prohlédnout. Používejte je tudíž tak často, jak jen můžete. Zeptejte se konečně, jak je možné, že mezi obyvatelstvem západních států nepřestává narůstat nespokojenost. Ačkoli čísla z ekonomiky vypadají skvěle a kurzy na burzách míří stále výš, pan „Josef Novák“, normální spotřebitel, vidí, že musí stále víc pracovat, a přesto nemůže vyjít s penězi. A navzdory povzbudivým statistikám zločinnosti se nedostavuje ani opravdový pocit bezpečí, protože policisty v dobách „zdravých úspor“ vídáme stále méně, zato podezřelé postavy se objevují čím dál častěji. Trvalý „pokrok“ obecně nepřináší pozitivní pocit, který by měl být s tímto pojmem spojován. Mimo jiné i v důsledku všudypřítomnosti vulgarit, šokujících vystoupení, hrabání ve vlastních vnitřnostech atd. v kultuře a umění, jež „nemoderním duchům“ chutná leckdy kysele, v neposlední řadě i kvůli milionům z daní, které jsou na ně použity. Při jasném pohledu je odpově6 na příčiny vší té nespokojenosti zřejmá: ve skutečnosti totiž není tolik vychvalovaný pokrok ničím jiným než regresí. 13
Příslušníci mé generace nostalgicky vzpomínají, jak to chodilo v padesátých a šedesátých letech minulého století. Mladší čtenáře mohu ujistit: opravdu to tak bylo, věřte mi. Rodina byla pokládána za jedinou skutečnou základní buňku státu a těšila se příslušné ochraně. Kvalifikovaný dělník dokázal uživit několikačlennou rodinu, i když byla jeho životní družka „jen“ ženou v domácnosti. Existovalo sociální zabezpečení, které zaručovalo optimální péči, a to bez jakýchkoli třídních rozdílů, bez soukromého spoření do budoucna a příplatků na nejrůznější léky. Dívky říkaly „ne“, takže se uspořily výdaje na preventivní opatření, lékařskou péči a potraty. Děti a mládež dosud nekouřily jako o závod ani se nezpíjely do němoty, aby pak na internetu předváděly sebevraždy v opojení. O drogách se ještě ani nemluvilo. Na Silvestra se lidé bavili, ale nepotřebovali při tom vyhodit okolí do povětří. Studenti jezdili veřejnými dopravními prostředky. Děti prostých lidí mohly docela dobře studovat, protože při odpovídající píli a talentu dostaly stipendium. Osobnosti jako Benedikt XVI. tehdy mohly promovat, i když byly jako on syny obyčejného četnického strážmistra. Učitelé i žáci chodili slušně oblečení a na školách se nepodmazávalo. Profesorům se netykalo. Násilí ve školách se vyskytovalo nanejvýš v amerických filmech. Násilníci resp. žáci s nápadným a „originálním“ chováním dosud neterorizovali spolužáky ani učitelský sbor, protože by jinak skončili ve výchovných ústavech, jež byly ovšem mnohem humánnější než současné US-bootcamps, kde dnes vojáci z mladistvých vyrábějí „vůdčí typy“ (za což jsou jim chovanci později leckdy vděční, alespoň podle amerických televizních dokumentů soudě). Dnešní děti nejsou motivovány a v každodenním životě se chovají špatně, protože ve škole jsou vystaveny nesmírnému tlaku, aby se přizpůsobily. Tedy přizpůsobily k horšímu. Proč to tak je? Proč spustili politici i média unisono pokřik, když v červenci 2007 jeden rakouský politik žádal, aby se bezuzdnému násilí ve školách čelilo pořádkem a kázní? Myslíte si, že sankce proti násilníkům mezi žáky – například vykázání ze školy – by znamenaly návrat do temné minulosti? Rodiče si stěžují na absolutní ignorování kultivovaného chování. To samo je pokládáno za cosi dekadentního a elitářského. Tím se myslí docela nevinné projevy zdvořilosti, například pozdravit, nejíst a nepít během vyučování, neříhat, nemluvit sprostě, podržet dveře atd. Co dříve patřilo k výchově dětí, je dnes „out“. Kdo své děti usměrní, i když si to zasloužily, může skončit před soudem. 14
Proč to tak je? Nenormální výstřelky „kultury mládí“, před nimiž dnes bezmocně stojíme, by tehdy také byly nemyslitelné. Například tak oblíbené „happy slapping“. Vždy, to znáte: tlupy školáků nafilmují samy sebe, jak zmlátí jiné mladistvé tak, že jsou zralí pro nemocnici, a své činy pak šíří přes mobily nebo po internetu. Dříve to nebylo myslitelné – a to nejen proto, že tehdy ještě nebyla k dispozici příslušná technologie. Parky byly oázami klidu a zotavení. Večer se v nich mohly procházet i ženy a nemusely se bát, že je bude někdo obtěžovat. Slumy a ghetta byly v našich zeměpisných šířkách něčím neznámým. Nikdo se neznepokojoval nad přistěhovalci a žadateli o azyl. Když jste se svezli hromadným dopravním prostředkem, náprsní taška vám po vystoupení obvykle zůstala. Zločinci byli pro odstrašení a pro bezpečí ostatních konfrontováni s tvrdostí zákona, dnes jsou naproti tomu zahrnuti péčí, zatímco „oběti a jejich pocity jsou do značné míry opomíjeny, volání po pomstě jako motiv trestu zapovězeno“ (citát z Frankfurter Allgemeine Zeitung z 31. ledna 2007). Občas dokonce slýcháme, že stát řádné občany ani chránit nechce a mstít už vůbec ne – a když se brání sami, pocítí veškerou tvrdost zákona. Nehledě na to, že se zpravidla ani bránit nemohou, protože – na rozdíl od zločinců – bývají naprosto neozbrojení. Proto slýcháme názor, že humánnost vůči zločincům je hrubou nehumánností vůči jejich (nekriminálním) obětem a jejich rodinným příslušníkům. Poukazuje se na to, že v USA bývají rodinní příslušníci přítomni popravám a říkají, že teprve pak konečně docházejí klidu. Naproti tomu v „humánní“ Evropě trpívají rodinní příslušníci často po celý zbytek života, když jsou například prznitelé dětí a vrazi za pár let na svobodě, což bývá docela častý případ. Domy jsou neprávem dávány do dražby, lidé neprávem odsuzováni, zločince propouštějí a nechávají běžet kvůli formálním chybám. Politici a „špičkoví manažeři“ beztrestně porušují zákony. Nedbalost a šlendrián jsou na denním pořádku. Svévole, korupce, překrucování práva, neplnění povinnosti kontrolovat a informovat už přitom bohužel nejsou náhoda ani výjimka. Mnozí proto dospívají k závěru, že dnešní společnost je naprosto zkažená; tu nezůstane jediné oko suché. Proč to tak je? I když si to už dnes mladší lidé snad ani nedovedou představit: střední Evropa žila bez Evropské unie, bez reforem a bez globalizace. Dnes se ovšem obraz změnil natolik, že kdybychom přepravili „tehdejšího“ občana strojem času do dneška, cítil by se jako na jiné planetě. Mnozí se ptají: Proč se všechno dobré ztrácí, vždy, přece směřujeme 15
trvale „vzhůru“? Zisky společností závratně rostou, produktivita je mnohonásobně vyšší než v oněch vzdálených dnech, humanita se hlásá jako nikdy předtím – a přesto je doba pro mnohé cítit úpadkem. Čím více si to uvědomíte, tím lépe prohlédnete. S pojmy jako povinnost a slušnost jsme se dávno rozloučili. O cti už ani nikdo nemluví, jako by se stala příliš levným zbožím. Místo někdejšího stisku ruky končí dnes v tváři konkurenta pěst. Vzdělaní krasoduchové citují, když chtějí charakterizovat dnešní poměry, Immanuela Kanta (1724–1804): „Když upadne spravedlnost, život člověka ztrácí smysl.“ Pro méně útlocitné dnes panuje skrytá anarchie. Nechceme tomu snad ani věřit, i když plíživě narůstající, v současnosti ovšem plnou parouprobíhajícíprodejnárodníhomajetku (někteří mluví o „krádeži národního majetku“) může v dohledné budoucnosti vést k tomu, že všechna obslužná zařízení, jež byla zřízena z peněz daňových poplatníků, se ocitnou v držení investorů. Což by, mírně řečeno, mohlo mít za následek nepokoje. Když už jsme tak daleko, že se na burze prodává pošta a železnice, proč zůstat stát v půli cesty? Vlastně by měla jít na burzu co nejrychleji i policie a hasiči (už nám to předvádí Robocop). Mezitím se tu a tam objevují vážně míněné pokusy přeměnit ve výdělečná zařízení i zvířecí útulky, což už se velice blíží kvadratuře kruhu. A last but not least: Když se dá prodávat voda, tak proč ne vzduch? Za veřejné komunikace se platí mýtné, a přitom jsou v čím dál dezolátnějším stavu. Sloupy elektrického vedení praskají. A v zimě se bortí střechy hal. Kolejová sí, chátrá; v Anglii rychle, ale choré jsou i německé dráhy. Nejen zapřisáhlí pesimisté jsou přesvědčeni, že za pár let nastane v Evropě „normální stav“, kdy benzin, plyn a topná nafta budou tak drahé, že je nikdo nezaplatí, takže mnoho občanů umrzne ve svých bytech. A jezdit autem si nebude moci dovolit ještě více lidí, nakonec jízda je při omezování rychlosti na rozbitých silnicích (pod hlavičkou „ochrany před jemným prachem“) beztak stále obtížnější. V silách státu však nebude poskytnout k dispozici dostatečné prostředky hromadné dopravy. Masové odstávky železničních tratí, které „se nevyplatí“, jsou totiž normou už dnes. Veřejné budovy se budou zavírat, protože se budou jednoduše rozpadat. Experti, které rozhodně nelze vinit ze sympatií ke komunismu ani z apokalyptických vizí, dnes předpovídají, že pokračování v sociálních reformách, v otvírání trhu, v přesunech, v tlaku na mzdy atd. nastolí v Evropě nejdříve americké poměry a potom takové, jaké zde panovaly v 19. století – nikoli hned s veřejnými noclehárnami na jednu noc 16
a dětskou prací, ale kdo ví? Syndrom vyhoření, dření do úpadu, a k tomu ještě do 67 let, desetihodinový pracovní den, práce na dobu určitou, škrtání svátků (například „Nanebevzetí Panny Marie“ 15. srpna), práci za jedno euro, kruté dopady Hartzova systému (dnes již Hartz IV, čtvrtý stupeň reforem německého trhu práce vypracovávaných od roku 2002 komisí vedenou dr. Peterem Hartzem – pozn. překl.; z Hartzu IV má „žít“ každý čtvrtý Berlíňan a nejnověji má dojít ke zkrácení dávek, pokud děti budou z Hartzova systému dostávat příliš štědré „dary“), „working poor“ (osoby, které se navzdory tomu, že pracují, ocitly pod hranicí chudoby – pozn. překl.), dvoutřídní lékařské zaopatření (např. v Rakousku zemřelo údajně již několik dětí pár dní po banální extrakci mandlí na vykrvácení, protože se několikadenní sledování v nemocnici dnes už „nevyplatí“, a tak byly hned po operaci poslány domů), dvoutřídní vzdělání a mnoho dalších „nezbytných restrukturalizací“ máme už dnes. Mnozí se ptají, kdy se v evropské „podnikové kultuře“ objeví v USA již běžný pojem „zloděje času“. Za takového zloděje je v USA pokládána již i cesta na toaletu. V některých restauracích rychlého občerstvení je tak personál šest až sedm hodin na place, aniž má příležitost se na chvíli posadit. Případy jako je příběh jedné tovární dělnice, které nebyla dovolena přestávka, a tak musela konat potřebu do papírových plen, jež si dávala pod pracovní oděv, nejsou prý nic neobvyklého. Září 2007: v Rakousku stály příliš časté návštěvy na WC dny dovolené. Kontrola se stopkami. Protože tyto „reformy“ ještě zdaleka nedoběhly do cíle, doporučuje mnoho expertů, abychom se na ně preventivně připravili. Jak, to ovšem neprozradí. „Možná bychom si měli kupovat do zásoby plenky pro dospělé,“ žertují cynici. Ve výčtu toho, co platilo, když jsem seděl ve školních lavicích, a co bylo v zájmu „pokroku“, ale většinou proti vůli většiny voličů zrušeno anebo zavedeno jako „reforma“, bych mohl ještě pokračovat na mnoha stránkách. Není to nutné. Místo toho stačí prostá otázka, která mnohé svrbí na jazyku: „Proč není většině současníků nápadné, že zde probíhá chladnokrevně plánovaná přestavba směrem ke světovládě?“ Nebo, až k tomu dojde, bude už příliš pozdě. Pak bude takzvaný „moderní občan“, plně ovládaný a zbavený majetku i všech ostatních občanských práv, už jen bídně živořit v brutálním celosvětovém režimu – zaplatí tak účet za svůj bezbřehý egoismus. Abychom si tento vývoj uvědomili, stačilo by vlastně se na věci podívat s jasnou logikou a otevřeně se ptát na všechno, co nám kdo chce 17
namluvit. Právě tento přesný náhled nedovolí parnímu válci médií, jež nás válcují každou hodinu, aby nedůležité věci nafukoval na nesmírnou bublinu a důležité, mírně řečeno, „vytěsnil“ z pohledu. A aby se naše logika neprobudila, máme tu zábavní průmysl. Vzhledem k tunám písku, které nám každý den hází do očí, a ke každodennímu vymývání mozků není tak snadné prohlédnout a logicky myslet. Ale možné to je. Dívejte se po nesrovnalostech! Když si dáte tu námahu, není tak nesnadné je najít. Musíte ovšem trénovat své poznávací schopnosti. Bylo by ovšem příliš žádat po prostém občanovi, aby se orientoval v rozporných hospodářských údajích a falešných vědeckých argumentech. A, již jde o otázku, jestli se USA opravdu nacházejí ve stavu bankrotu, anebo o spor o klimatické změny, které mnozí odborníci opírající se o bohatý datový materiál vehementně a jednoduše prohlašují za výmysl. Ne, je toho na nás jednoduše příliš. Místo toho si položte otázku, jestli se vám někdy zkrátka a jednoduše nezdálo, že něco prostě není v pořádku. Iritoval vás snad – jako některé současníky – jednotný jazykový úzus elit a médií týkající se iráckých „povstalců“, protože vám prostě bylo jasné, že Irák není 50. spolkovým státem USA? I když krveprolití získalo od americké invaze v roce 2003 vlastní osudnou dynamiku, je odpor proti okupační mocnosti, která vnikla do země násilím, z hlediska mezinárodního práva oprávněný a rozhodně ho nelze označit za „povstání“. Stejně jako nebyl povstáním marný obranný boj původních obyvatel severoamerického kontinentu, navzdory tomu, že ve westernových filmech byla neustále potlačována indiánská povstání. Pokud jste si takové rozpory již uvědomili, jste na správné cestě. Pokud ne, doporučuji vám: pátrejte po nich cílevědomě v novinách nebo v televizi. S trochou cviku budete úspěšní. Abyste se pocvičili, uvedu vám jako malou pomůcku pár příkladů z nejrůznějších oblastí velké světové scény, ale i z každodenního běžného života. Tak tedy: otevřete oči, pryč s klapkami na nich. Položili jste si například otázku, proč nás všude a na každém kroku sleduje stále více videokamer a nejrůznějších čidel, když ty, kdo se dopustili násilných trestných činů včetně znásilnění, vidíme pravidelně na svobodě, anebo – když si jdou přece jen sednout – se mohou podomácku zařídit ve „fešáckých kriminálech“? (V Rakousku mají dokonce hodiny věnované sexu ve „šmajchlkabinetech“ zřizovaných za tím účelem; to není vtip!) Tvrzení, že dokonce i vrazi jsou často nuceni strávit za mřížemi jen pár let, a to ještě s veškerým pohodlím, není 18
přehnané. To vše jen zvyšuje utrpení rodinných příslušníků obětí, které evidentně nemají žádné lobby. Už jen samo dvojí měřítko ve veřejném politickém mínění nabízí dostatek důvodů pro zdravou nedůvěru a jasný náhled. Když v dubnu 2007 policejní síly v Moskvě hrubě zacházely s demonstranty, věnoval jeden deník s milionovým nákladem této události celou stránku s palcovým písmem vysázeným titulkem „Putin ukazuje pravou tvář“. Musíme ovšem dodat, že žádný demonstrant nepřišel o život ani nebyl těžce zraněn. Dokonce i nezakrytě agitující bývalý velmistr světa v šachu Garri Kasparov strávil v policejní cele jen pár hodin a byl na kauci 1000 rublů (29 euro) propuštěn. Docela náhodou najdeme ve stejném vydání o dvě stránky dřív nepatrnou noticku, kde se na pouhých 11 řádcích (jeden sloupeček) dočteme, že američtí vojáci v Afghánistánu po bombovém útoku, při němž byl zraněn jeden jejich kamarád, stříleli na projíždějící auta a přitom zabili 10 a zranili 33 civilistů (což tam a v Iráku dělají pravidelně). Zatímco Putin je neustále poučován o demokracii a lidských právech, na to, že média upozorní na současné americké válečné zločiny (o minulých ani nemluvě) prezidenta Bushe, jsme čekali marně. Žádné „upomenutí“, že není možné v rozporu s mezinárodním právem bombardovat cizí země, které USA nevyhlásily válku a ani je nemohou ohrozit, se pochopitelně neobjevilo. Abych vám tento nesmírný nepoměr přiblížil, ocituji z dopisu, který OSN napsal roku 2002 bývalý americký ministr spravedlnosti Ramsey Clark a který koloval na internetu. Zabránit válce v Iráku, by, založené na lžích, ovšem nedokázal: „V roce 1990 si USA vynutily sankce proti Iráku rovnající se genocidě. USA navrhly sankce proti Iráku, které Rada bezpečnosti schválila 6. srpna 1990, v den 45. výročí svržení americké atomové bomby na Hirošimu. Tyto sankce se staly přímou příčinou té nejkrutější smrti více než milionu osob. Je to největší zločin proti lidskosti v posledním desetiletí 20. století, nejsurovější v dějinách. Velkou většinu těch, kdo následkem sankcí zemřeli, tvoří kojenci, chronicky nemocní a případy vyžadující zásah lékařské pohotovosti. Sankce postihly hlavně ty, kdo trpí špinavou vodou, podvýživou, nedostatkem léků a chybějícím lékařským vybavením. Tvrzení USA, že za nedostatek potravin a léků nese odpovědnost irácká vláda, je nepravdivé. USA blokovaly po šest let prodej irácké ropy, teprve pak ustoupily humanitárním požadavkům a povolily prodej 19
ropy za účelem nákupu potravin a léků. Od chvíle, kdy byl prodej v roce 1997 obnoven, USA program OSN ropa za potraviny blokovaly a zdržovaly, takže nepřinesl příjmy, které byly nezbytné k zastavení neustálého zhoršování systému zdravotnictví a stoupající úmrtnosti. Letectvo Spojených států Irák po jedenáct let úmyslně neustále bombardovalo. Byly zabity desetitisíce iráckých občanů. Hlavní proud bomb směřoval přímo proti civilistům a civilním zařízením. Dokonce i nevybíravé útoky na Afghánistán byly nedávno připravovány s větší pečlivostí. Americké bomby ničily vodárny, elektrárny, komunikační zařízení, komunikace, továrny, pole, chlévy, zásoby potravin, zařízení na výrobu hnojiva a insekticidů, obchodní zařízení, archeologické a historické lokality, obytné čtvrti, školy, nemocnice, mešity, kostely a synagogy.“ (konec výtahu) Vydavatelé tohoto dopisu chtějí připomenout, že podle nich nebyla irácká válka v roce 2003 „chybou“, jak ji ve svém jazyce nazývají média, nýbrž vyvrcholením obludného a dlouhou dobu realizovaného válečného zločinu, v jehož průběhu se od roku 2003 počet obětí zvýšil o oficiálně odhadovaných 650 000 až 700 000 osob. A to nepočítáme mrtvé z každodenních masakrů, k nimž by bez americké invaze vůbec nedošlo a jejichž denní počty už překračují počty denních obětí irácko-íránské války. Není divu, že mnoho Iráčanů zpětně pohlíží na dobu, kdy v Iráku vládl Saddám, a na časy před sankcemi jako na dobu řádu, ba téměř ráje. V porovnání s tím, čeho se USA dopouštějí v Iráku, vypadá Putin jako zapřisáhlý humanista. Ti, kdo hlasitě protestují, když v USA popraví nějakého vraha, te6 ale ani nemuknou. Nejvyšším stupněm je lehké pokárání za zavraždění tisíců nevinných civilistů jako „vada na irácké a afghánské politice“. Tím se dostáváme k nesrovnalostem v civilní oblasti, jež slyšíme dokonce i v rozhlase. Jednou se opět vychvalovaly neuvěřitelné „výhody pro náš blahobyt“, které bude mít z rozšíření Evropské unie na východ každý jednotlivec. A ve stejných zprávách, hned v dalším hlášení, se mluvilo o desítkách tisíc zrušených míst, o propouštění, o rušení sídel firem a jejich stěhování ve velkém stylu. Pak, to je obzvláš, pikantní, přišla zpráva o prudkém nárůstu kriminality v důsledku otevření na východ. Je to jasné? Už chápete, na co vás chci upozornit? Tak tedy ještě další příklady, na nichž něco nehraje. Jak jste si mohli koncem dubna 2007 přečíst v médiích, vyjádřili 20
soudci německého ústavního soudu názor, že Magnus Gäfgen, odsouzený na doživotí za vraždu jedenáctiletého bankéřského synka Jakoba von Metzlera, by měl být propuštěn na svobodu na základě své stížnosti, že místo, kam ukryl uneseného jedenáctiletého chlapce, prozradil jen poté, co mu zástupce frankfurtského policejního prezidenta vyhrožoval mučením. Takové přiznání bylo podle nich nepoužitelné. Vrahovi tak nebylo možné vraždu dokázat, a to navzdory skutečnosti, že chlapcova mrtvola byla na označeném místě skutečně nalezena. Abychom neukazovali okolnosti přející zločincům jen z německých luhů, uvedeme si příklad z Rakouska: v červnu 2007 beze stopy zmizelo cestou ze školy čtrnáctileté děvče z Lince. Panovaly obavy, že je někdo unesl. Čtyři hodiny poté, co zmizelo, zazvonil matčin mobil. „Mami, mami!“ ozval se zoufalý hlas mladé dívky. Matka vykřikla: „Kde jsi?“, ale vtom se spojení zase přerušilo. Protože dítě nemělo svůj mobil u sebe, bylo jasné, že volalo z jiného telefonu, možná z aparátu domnělého únosce. Číslo příslušného mobilu bylo sice potlačeno, ale technicky by nebylo problémem majitele přístroje zjistit. Tím je případ vyřízen, pomyslí si normální běžný občan, ale mýlí se. Navzdory možnému „nebezpečí z prodlení“ policie nesměla číslo zjistit bez soudního příkazu, což by nějakou dobu trvalo. Potenciálním únoscům dělají takové zákony určitě radost; a nic na tom nezmění ani fakt, že případ zmizení děvčete z Lince nakonec žádným kriminálním případem nebyl. Poté, co se konečně podařilo získat soudní rozhodnutí ke zjištění potlačeného čísla mobilu, se ukázalo, že děvče uteklo a schovalo se u kamarádky a že inkriminovaný mobil je její. Jak by to ovšem dopadlo při skutečném únosu, to, otázka. Pomineme-li fakt, že nemálo našich současníků si klade znovu a znovu otázku, proč mají vlastně práva násilných zločinců v zásadě přednost před právy řádných občanů, v těchto případech dokonce dětí, je podle mě pozoruhodnější ještě jiná skutečnost. V souvislosti s otázkou, zda by vrah dítěte mohl být kvůli vyhrožování bolestí propuštěn na svobodu, se totiž v německém spolkovém sněmu objevil požadavek, aby byla v rámci ominózní „války proti terorismu“ připuštěna i přiznání, která byla od podezřelých získána násilím. Brzy na to se zvažovalo, že by se v Německu zavedly paragrafy k boji proti terorismu obvyklé v USA. Zákon, podle něhož by bylo zločinem už jen samo spiknutí za účelem trestného činu, který by ani nemusel být spáchán. Tento „univerzální paragraf“, který v Evropě neexistoval, použily se zpětnou platností v Norimberku Spojené státy proti německým generálům, aby je mohli odsoudit za „spiknutí za účelem útočné války“. Každý, kdo zná 21
historii a poukazuje dnes na to, že podle tohoto zákona by například musela stanout před soudem Bushova administrativa – která se k útoku na Irák nejen chystala, ale také ho opravdu uskutečnila –, je jednoduše odbyt jako přívrženec teorie spiknutí. Z jedné vody načisto, s beztrestným mučením a trestáním spiknutí, bylo v Německu současně požadováno i cílené zabíjení teroristů. Citujeme: „Bezpečnost nám za to (aby byli podezřelí stříleni) musí stát.“ Potom se couvlo, že to je nedorozumění. Ale to nemění nic na stále hlasitěji se ozývajících hlasech, že právě podíl na neprůhledném „boji proti teorismu“ – jako je plošné nasazení v Afghánistánu, a nejen to – by mohl zavléci teror do Německa. Nejlepší opatření proti terorismu pak není trvalé omezení vlastních občanských práv, ale zastavení napomáhání válečným zločinům „velkého Satana“, jak islamisté rádi nazývají svého úhlavního nepřítele, který je nepřestává bombardovat. Lidé, kteří se odmítli přizpůsobit, doporučují takové zamyšlení každému, komu se v této souvislosti nezdá teze, že obrana Německa začíná v Hindúkuši. Hesla jako „Pryč z Afghánistánu“ anebo „Už nechceme být prodlouženou rukou USA“ nejsou častá, ale už se ozývají. „Válka proti teroru – pro některé ve skutečnosti válka proti svobodě a občanským právům ve vlastní zemi – nabízí dobrý terén, kde se můžeme učit prohlédnout. Už jste se na letišti rozzlobili, když jste museli přebalit některé tekutiny do umělohmotných sáčků a některé jste si ani nemohli vzít s sebou? Je to nepříjemné, ale pro bezpečnost letu možná nutné, pomysleli jste si třeba se skřípěním zubů. Tak to se podržte: není to vůbec nutné. „Útok tekutou výbušninou“, v srpnu 2006 tak pompézně ohlašovaný ve všech médiích, byl prý pouhou bublinou, jak podrobně vykládám v kapitole Strach je klíč, v oddíle Pseudoteror se objevuje stále znovu. Jestli se divíte, proč bylo v říjnu 2006 přece jen zavedeno takové šikanování v souvislosti s ručními zavazadly v letecké dopravě, vidíte už docela ostře. A když se potom zeptáte: „Co to má znamenat? Má se prostý občan připravit na to, že se bude dál utahovat šroub státních represí všeho druhu?“, znamená to, že již se má k dílu vaše logika. Začínáte prozírat. Jsem si téměř jist, že když už vyzývám k jasnému pohledu, mnozí ode mě očekávají také pár slov k diskusi o klimatických změnách, která nyní zuří (jinak to nelze nazvat) v médiích. Protože je sporné, jestli k „CO2 katastrofě“ vůbec dochází, nejsem natolik domýšlivý, abych si 22