Kapitola 1
Mé dětství Nadžwa bin Ládinová
V
ždycky jsem nebyla manželkou Usámy bin Ládina. Kdysi jsem byla nevinné dítě oddávající se drobným dívčím snům. V dnešní době mé myšlenky často plynou zpátky a já si vybavuji sebe ještě jako malou dívku a bezpečné, šťastné dětství, jehož jsem si užívala. Často slyším, jak dospělí mluví o svém dětství zachmuřeni, dokonce rozhořčeni a jsou rádi, že mladým létům už unikli. Takové řeči mě matou, protože kdybych mohla, posunula bych se v čase do počátků svého života a navždy bych tím malým děvčetem zůstala. Žila jsem se svými rodiči a sourozenci ve skromné vile v přístavním městě Latákíji v Sýrii. Oblast syrského pobřeží je nádherná, s přímořským vánkem a úrodnou půdou, kde šťastní farmáři pěstují ovoce a zeleninu. Na naší zahradě se bujně zelenaly stromy a překypovaly chutnými plody. Směrem k moři jsme za úzkým proužkem planiny měli krásný výhled na hory se stupňovitými kopečky ovocných sadů a olivových hájů. V Ghánimově domácnosti žilo sedm lidí, takže náš dům byl nepopiratelně plný vzruchu. Narodila jsem se jako druhé dítě a se starším bratrem Nádžímem a mladšími sourozenci Lajlou, Nabílem a Ahmadem jsem vycházela dobře. Ještě jsme měli nevlastního bratra Alího, byl o pár let starší. Než si otec vzal mou matku, byl již několikrát ženatý. Otcem Alího se stal s předcházející ženou. 17
Mým nejbližším sourozencem byl Nádží, který byl o rok starší. Ačkoliv jsem svého bratra vroucně milovala, občas se v jeho povaze projevila, jako u většiny chlapců, zlomyslnost, která mi přivodila četné chvíle hrůzy. Od narození se například velmi bojím hadů. Jednoho dne si Nádží vzal své kapesné a proklouzl na místní tržiště, kde si pořídil umělohmotného hada. Poté velmi zdvořile zaťukal na dveře mé ložnice. Když jsem ho vyzvala, aby vstoupil, rošťácky se na mě zakřenil a znenadání mi mrštil cosi do ruky, co jsem v první chvíli považovala za živého hada. Zvíře jsem upustila a v hrůze vyběhla z místnosti, až se zdálo, že doslova letím, a celým domem otřáslo mé pronikavé ječení. Otec byl náhodou doma a okamžitě vyrazil zjistit, co se děje. Byl si téměř jist, že nás přišli zavraždit ozbrojení lupiči. Když si však uvědomil, že můj záchvat vyprovokoval Nádží, který v té chvíli pyšně šermoval falešným hadem, probodl bratra dlouhým a přísným pohledem a začal burácet své otcovské výhrůžky. Nádží zůstal neoblomný a přes otcovy nadávky ječel: „Nadžwa je zbabělec! Chci, aby byla statečná.“ Kdybych mohla nahlédnout do doby, kdy se hadi stali běžnými návštěvníky mého domova v horách v Afghánistánu, možná bych tehdy svému bratrovi poděkovala. Ve vile jsem bývala nejraději na horním balkoně. Bylo to skvělé místo, kde se malé děvče může pohroužit do svých snů. Se svými oblíbenými knihami jsem tam strávila mnoho kouzelných hodin. Většinou poté, co jsem přečetla pár kapitol, jsem držela prstem místo, kam jsem dočetla, a zahleděla jsem se na ulici pod sebou. Domy v naší čtvrti byly posazené blízko sebe a všude kolem byly rozeseté obchůdky. Velmi ráda jsem sledovala rušný pohyb postaviček, jak chvátají čtvrtí, aby dokončily své denní povinnosti a mohly se vrátit domů k večernímu jídlu a odpočívat se svou rodinou. 18
Mnoho rodin v této části města pocházelo z jiných zemí. Moje přišla z Jemenu, odlehlé země, o níž se říkalo, že je okázale krásná. Nikdy jsem se nedověděla, proč mí předkové odešli, ale do okolních zemí emigrovalo tolik jemenských rodin, že prý jemenská krev proudí celým arabským světem. S největší pravděpodobností to byla chudoba, jež je přiměla prodat dobytek, zavřít domy, odejít z nehostinných polí a navždycky opustit staré přátele z měst, která důvěrně znali. Své předky si představuji, jak sedí doma, muži si pohrávají se zakřivenými dýkami, možná žvýkají listy stromu kát, zatímco ženy, s očima zvýrazněnýma černými stíny, tiše poslouchají, jak jejich muži rozmlouvají o těžkostech ve vyprahlé zemi či promeškaných životních šancích. Starý obchod s kadidlem už vymizel a deště jsou natolik zřídkavé, že spolehlivou úrodu nezajistí. A jelikož bříška jejich dětí bolela z hladu, rozhodli se nasednout na vysoké velbloudy a projít zelená údolí lemovaná hnědými kopci. Když mí předci dorazili do Sýrie, založili své domovy na březích Středozemního moře, ve velikém přístavním městě, kde jsem se poté narodila já a kde jsem strávila své dětství. O Latákíji jsou zmínky v textech, které jsou přes dva tisíce let staré a popisují, že se zde nacházejí „obdivuhodné budovy a vynikající přístav“. Po tomto místě, ohraničeném z jedné strany mořem, z druhé úrodnou půdou, toužili mnozí, proto jej v průběhu let obývali Féničané, Řekové, Římani a Otomani. A jako všechna starobylá města byla Latákíje mnohokrát zničená a znovu vybudovaná. Do doby, než jsem se vdala a odcestovala do Džiddy ležící v Saúdské Arábii, byl můj život spojený pouze s naším domem, školou, s rodným městem Latákíjí a s rodnou zemí Sýrii. Byla jsem dcerou, která je na své rodiče hrdá. Když jsem vyrostla natolik, abych porozuměla věcem, o nichž lidé kolem mě hovoří, pochopila jsem, že lidé často mluví o tom, jak je naše rodina krásná, a to vnitřně i navenek. Samozřej19
mě mě velmi těšilo, že si nás jiní lidé váží pro dobrou povahu, nicméně mou dívčí pýchu obzvláště povzbuzovaly řeči o našem pěkném vzhledu. Otec se živil obchodem, což je pro arabské muže této oblasti běžný způsob obživy. Mnoho jsem nevěděla o tom, čím se otec během dne zabývá, protože dcery v naší kultuře nedoprovázejí otce do práce. Přesto však vím, že byl velmi přičinlivý, odcházel z domu časně zrána a vracel se až v pozdních večerních hodinách. Jeho tvrdá práce zajistila rodině poměrně hojné živobytí. Když o tom teď přemýšlím, věřím, že otec měl pro nás dcery slabost. Choval se mnohem přísněji k mým bratrům, jejichž občasné lotroviny ho přiměly k tomu, aby byl neustále ostražitý. Starost o naše osobní potřeby zůstávala na matce. Byla zdatnou kuchařkou a náruživě pečovala o domácnost. S manželem, třemi syny a dvěma dcerami nebyla její práce nikdy u konce. Většinu dne strávila v kuchyni. Nikdy nezapomenu na báječná jídla, která pro nás připravovala, počínaje chutnou snídaní z vajíček, sýru, másla, medu, tvarohu, chleba a marmelády. Na oběd jsme často jídávali hummus, jídlo připravené z cizrny a koření, dále rozmanitou zeleninu z naší zahrádky, čerstvě natrhaná rajská jablíčka a okurky, baklažán naložený v mátě a naplněný česnekem a pekanovými oříšky. Večerní jídlo se podávalo mezi sedmou a osmou hodinou. Oči se nám doširoka otevíraly nad talíři s matčinou delikátní hráškovou rýží, plněnými vinnými listy, okrou či pokrmem kibbe, který je u Arabů obzvláště oblíbeným jídlem. Je to vlastně mleté jehněčí s drcenou praženou pšenicí a smíchané se solí, pepřem, cibulí a dalším kořením. Samozřejmě jsme sestra i já s domácími pracemi pomáhaly, třebaže naše povinnosti byly v porovnání s matčinými mnohem lehčí. Stlala jsem si, umývala nádobí, a když jsem nebyla ve škole, pomáhala jsem mamince v kuchyni. A za naši výchovu zodpovídala také především matka. Když jsem byla malá, skutečně mně naháněla strach její přís20
ná pravidla, jak by se měly její dvě dcery správně chovat ve společnosti. Toto není v mé kultuře neobvyklé, neboť v rodinách děvčata představují zářící světlo, od něhož se očekává, že bude skvělé v každém směru, zatímco u synů se naopak předpokládá, že se potřebují vybouřit. Kdyby se dívka chovala nevhodně, celá rodina by v očích komunity ztratila úctu. Kdybych byla provedla něco velmi špatného, bylo by pro mé rodiče obtížné najít pro své syny a dcery rodiny, které by se chtěly s naší rodinou spříznit. Neuvážlivé dívčí chování může bratry a sestry zbavit úctyhodných životních partnerů. Když jsem byla v pubertě, nesouhlasila matka s tím, jak se oblékám. Zatímco ona byla konzervativní muslimka, zakrývala si vlasy šátkem a chodila zahalená od krku po kotníky, já jsem proti takovému tradičnímu oděvu revoltovala. Nedbala jsem na její prosby, abych se oblékla skromně, dokonce jsem odmítala zakrývat si vlasy. Nosila jsem krásné barevné šaty, které rozhodně nebyly tradiční. V létě jsem nesnesla halenky, které zakrývaly paže, či sukně, jež by dosahovaly až ke kotníkům. Hádala jsem se s matkou, jestliže pronesla něco proti mému modernímu stylu oblékání. Teď se stydím za to, že jsem jí způsobovala tolik bolesti. Vzpomínám, jak jsem byla hrdá, když jsem šla poprvé do školy. Měla jsem na sobě obvyklou dívčí uniformu, což pro malé školačky představovala šatová sukně, nicméně jakmile jsem nastoupila na střední školu, nebylo už možné, abych svou matku déle ignorovala, a ze slušnost jsem začala nosit přes šaty sáčko. Jak jen jsem školu milovala! Rozšířila můj malý rodinný svět o nové kamarádky a učitelky, které měly ve svých hlavách napěchovaných tolik vědomostí, až jsem se podivovala, jak to, že se jim nerozskočí. Byla jsem zvídavé dítě a četla jsem mnoho knih a nejvíce jsem si užívala příběhy o dalekých krajích a lidech. Brzy jsem si začala uvědomovat, kolik toho mám společného s dívkami svého věku, nehledě na to, odkud pocházejí. 21
V naší kultuře se kluci a děvčata školního věku zřídkakdy potkají jinde než v rodinném kruhu, tudíž má škola byla pouze pro děvčata. Poznala jsem celou řadu chudých studentek a jejich chudoba mně přinesla jedno z nejdůležitějších poučení života. Obzvláště si vzpomínám na kamarádku, jejíž rodina byla tak chudá, že jí otec nemohl koupit ani školní potřeby, dokonce ani jídlo na polední přestávku. Aniž jsem přemýšlela o tom, jak by to mohlo ovlivnit mou situaci, protože má rodina patřila přese všecko spíše ke skromnějším, podělila jsem se o peníze, jídlo i školní pomůcky se svou malou kamarádkou. Ona mě na oplátku dokázala zaplavit vroucným štěstím. Od těch dávno uplynulých dnů jsem poznala, že radost z obdarování je intenzivnější, je-li spojená s jistým osobním strádáním. Je snadné rozdávat, když má člověk nadbytek. Vybavuji si další kamarádku, která měla často slzy na krajíčku. Brzy jsem zjistila, že se její otec nedávno s matkou rozvedl. Chudák kamarádka nesměla dokonce svou matku ani navštívit, zato byla přinucena žít s otcem a jeho novou ženou. Srdce mi pro ni pukalo žalem, protože každé dítě touží po matce. Uvědomila jsem si, že pomoc neznamená nezbytně rozdávání peněz či materiálních věcí, nastanou okamžiky, kdy největší dar znamená odsunout své vlastní problémy, vyslechnout druhého a sdílet s ním jeho zármutek. Náhodou jsem tuto kamarádku z dětství nedávno potkala. Byla jsem nesmírně ráda, když se mi svěřila, že v druhé části života nalezla štěstí. Udělala důležité rozhodnutí a šťastně se vdala. Nepřekvapilo mě, když říkala, že největší radost jí přinášejí děti. Zatímco škola mi prohlubovala mysl, měla jsem ještě další potěšení, která mi obohacovala život. Překvapivě pro mnohé lidi a jejich představy o konzervativních muslimských ženách jsem byla zručnou hráčkou tenisu. Ačkoliv jsem nikdy nevlastnila speciální tenisové oblečení – nosívala jsem dlou22
hé šaty, abych své nohy při poskakování příliš neodkrývala – navlékla jsem si pohodlné boty a celé hodiny trénovala. Mým cílem bylo udeřit správně míček nebo odpálit podání tak silně, aby má spoluhráčka zůstala stát s pusou otevřenou. Přesto hlavní věcí byl sport. Dodneška slyším smích, který se rozezněl, když jsem s kamarádkami hrála tenis. Také jsem zbožňovala jízdu na svém barevném dívčím kole. Opět jsem zvolila dlouhé šaty, abych nevystavovala nohy náhodným divákům, a se svými bratry a sestrami jsem vyrazila z domu a zuřivě dupala do mírných kopců Latákíje. Vyprskla jsem smíchy, když jsme na zpáteční cestě prolétli kolem překvapených sousedů. Jindy jsem jezdívala na kole za kamarádkami či příbuzenstvem bydlícím poblíž. Mnoho let jsem se také těšila ze svých výtvarných pokusů, kdy jsem na plátno malovala portréty či krajiny nebo modelovala předměty z hrnčířské hlíny. Strávila jsem celé hodiny mícháním barev a tvorbou obrazů, dokud dokonale neladily mému oku umělce. Sourozenci byli úrovní mých maleb okouzleni a prohlásili, že Nadžwa Ghánimová se jednoho dne stane světově proslulou malířkou. V dnešní době si takovou zábavu dopřávat nemohu, ale dokonce i nyní, kdy jako osamělá matka nesu velkou odpovědnost za své mladší děti, si stále nacházím drobné radosti, ve kterých zapojuji svou představivost. V mysli obvykle maluji s notnou razancí nádherné scenérie či výrazné tváře nebo si představuji, jak se mi svaly napínají, když šlapu na kole do prudkého kopce, nebo dokonce jak vyhrávám tenisový zápas nad neviditelným soupeřem. Snad by se dalo tvrdit, že Nadžwa Ghánimová bin Ládinová je malířem bez barev, cyklistou bez kola a tenisovým hráčem bez míčku, rakety či dvorce. Mí sourozenci měli také své záliby. Všichni jsme milovali hudební nástroje a nebylo neobvyklé, že lidé, kteří u nás byli na návštěvě, zaslechli z nějakého odlehlého koutu v domě drnkání na kytaru. Starší bratr mi dokonce dal jako dárek 23
akordeon. Jistě to byla legrační podívaná, neboť jsem byla štíhlá a velmi drobná a akordeon by lépe slušel rukám statného hudebníka. Nejlepším a mým nejoblíbenějším obdobím bývalo léto, kdy k nám přijížděli příbuzní na delší pobyt. Největší radost jsem měla z návštěvy otcovy sestry Áliji, která bydlela v Džiddě v Saúdské Arábii. Tetička Álija byla skvělá ve všech ohledech a u každého člověka, který ji potkal, vzbuzovala respekt. Protože se u nás na návštěvě oblékala velmi elegantně, překvapilo mě, když jsem se dověděla, že doma v Saúdské Arábii nosí hidžáb, což znamená, že se žena zcela zahalí, včetně těla, obličeje i vlasů. V Sýrii samozřejmě nosila neokázalé, přesto elegantní šaty, které zakrývaly její paže a nohy. Také na vlasech nosila lehounký šátek, ale tvář nechávala odkrytou. Ještě více než stylem a šarmem byla tetička Álija proslulá svou dobrotou. Kdykoliv zaslechla, že nějaká rodina trpí nedostatkem, tajně jim přispěla na živobytí. Vyslechla jsem rodiče, když potichu hovořili o jejím prvním manželství s velmi vlivným Muhammadem bin Ládinem, bohatým podnikatelem v Saúdské Arábii. Díky svému mimořádnému přátelství s králem Abdulazízem Ál Saúdem se první manžel tetičky Áliji stal jedním z nejbohatších mužů v zemi, která boháči i tak překypovala. Manželství s Muhammadem bin Ládinem bylo krátké a tetička z něj měla pouze jedno dítě, syna jménem Usáma. Po rozvodu si tetička vzala Muhammada al-Attáse, saúdského muže, který pro Álijina prvního manžela pracoval. Al-Attás byl prý tetičce pozorným manželem a pro mého bratrance laskavým nevlastním otcem. Nikdy jsem neslyšela, že by o tetiččině manželovi promluvil někdo špatně. Tomuto páru se narodily čtyři děti, tři synové a jedna dcera. Znala jsem je všechny velmi dobře, protože tetičku při návštěvách jejího příbuzenstva v Latákíji doprovázela celá rodina. Zažili jsme mnoho společných jídel v našem domě, 24
což byly okamžiky, které si vybavuji jako obzvlášť radostné, s bezstarostným povídáním a smíchem. Usáma byl samozřejmě součástí této veselé společnosti. Můj bratranec, kterému byl v době mého narození již rok, vždycky do mého života patřil. Když mi bylo sedm či osm let, začaly mi vzpomínky zůstávat v paměti. Usáma budil dojem, že je starší o více než pouhý rok možná proto, že to byl vážný, svědomitý chlapec. Pro své bratrance a sestřenice byl záhadou, přesto jsme ho všichni milovali, protože byl velmi tichý a svým chováním jemný. Jestliže mám popsat malého chlapce Usámu, jakého jsme všichni znali, řekla bych, že byl hrdý, nikoliv však arogantní. Byl citlivý, v žádném případě ale slaboch. Byl vážný, ale ne strohý. Byl však naprosto odlišný od mých bouřlivých bratrů, kteří si mě kvůli tomu či onomu neustále dobírali. Nikdy jsem nebyla nablízku chlapci tak vážnému a hovořícímu tak mírným jazykem. I přes jeho poklidné chování by nikoho nenapadlo považovat Usámu za člověka slabé vůle, protože jeho povaha byla pevná a neochvějná. Když nás tetička Álija s rodinou navštívila, občas jsme si všichni vyrazili na den do hor či k pobřeží. Během těchto rodinných výletů jsme my děti neustále radostně pobíhaly kolem. Závodily jsme na plážích, hrály na schovávanou nebo jsme na strom přivázaly provaz a houpaly se nebo jsme si s provazem hrály přeskakovanou. Vzpomínám, jak Usáma rozvážně vybíral šťavnaté hrozny a podával mi je, abych z nich obrala kuličky vína. Mezitím nejspíš mí bratři zvesela volali, že pod větvemi stromu našli ležet pekanové oříšky, které se daly již rozlousknout. Jindy jsme třeba lezli na stromy s nízkými kmeny a trhali sladká jablka nebo jsme se rukama prodírali keři obtěžkanými bobulemi. Ačkoliv nás matka varovala před hady, byla jsem natolik šťastná, že si můžu se svými bratranci a sestřenicí hrát, že mě ani strach z hadů nedokázal v našich hrách zabrzdit. 25
Nicméně nastaly i smutné chvíle, včetně 3. září 1967, kdy Muhammad, otec mého bratrance Usámy, byl na palubě malého letedla, které se znenadání zřítilo. Usámův otec společně s dalšími pasažéry zahynul, bylo mu 61 let. Bratranec měl tehdy pouhých deset let a svého otce hluboce miloval a vážil si ho. Usáma býval vždycky ve svém chování a slovním projevu neobyčejně ukázněný, smrt otce ho však zasáhla natolik, že se stal dokonce ještě zasmušilejším. V průběhu let ale o tragické události hovořil málo. Matka měla zastřený hlas, když mi Usámovu ztrátu oznamovala. Tolik mě to ohromilo, že jsem nebyla schopná nic říct, jen jsem se vytratila na balkon a tam přemýšlela o své lásce k otci a o prázdnotě, kterou by ve mně jeho ztráta vyvolala. Když jsme byli malí, občas se můj bratr Nádží s Usámou dostali do potíží. Jednou, když kempovali, z rozmaru se rozhodli vydat se na dlouhý pěší výlet do Kasabu, města v latákíjské provincii blízko turecké hranice – a podařilo se jim projít přes hranice přímo do Turecka. V naší části světa zbloudění do jiné země může přinést závažné důsledky, neopatrný cestovatel se může dokonce ztratit už nadobro. Jak tomu náhoda chtěla, cizince na svém území spatřil nějaký turecký voják. Rozčileně začal ječet výhrůžky a namířil na ně zbraň. Nádží s Usámou si vyměnili jediný pohled, pak se otočili a pádili pryč rychleji než koně, dokud se nedostali na jakousi zahradu. Naštěstí je turecká hlídka nepronásledovala až na území druhého státu. Při jiné příležitosti se Nádží s Usámou vydali do Damašku, starobylého města, které je hlavním městem Sýrie. Usáma vždycky miloval nade vše dlouhé pochody a po ostré chůzi oba chlapci se svými kamarády zamířili do stínu stromu. Byli unavení a trochu hladoví. Větve stromu byly zrovna obsypané zralými jablky. Pohled na ovoce chlapce zlákal a Nádží s kamarády na strom vylezli, Usámovi však řekli, aby zůstal dole a hlídal. Nádží si byl vědom, jak poz26