0034096

1

Vím, že to není normální. Navázal jsem citový vztah s rybou – Tomem Jahodou. Tohle jméno jí dal můj nejstarší syn C a to má váhu, protože když to ono šestileté dítě proneslo, znělo to, jako kdyby ho něco osvítilo: „Vypadá jako jahoda.“ A všichni tři dospělí v místnosti souhlasně přikývli. „Dal jsem ti jenom jednu,“ řekl mu jeho kmotr Jack, mořský biolog, „kdybys jich měl víc, navzájem se zabijou.“ Jack se zasmál.

Nemá děti. Neví, že se před dětmi o smrti nemá mluvit a ještě se u toho smát. O smrti se před nimi šeptá či mluví vážným hlasem – stejně jako se mluví o alkoholismu, rasismu nebo tajně o žvýkačce, kterou mladší sourozenec ještě nesmí. Jackovi to asi došlo, když se na něj oba, C i X, překvapeně koukli a potom zírali do malého akvária. Pravděpodobně si při tom představovali obrovskou bitvu mezi hejnem dravých ryb – nebo to, co by po ní zbylo. Zanechali jsme kluky v jejich pokoji a holčičku vzali s sebou. „Moc dlouho stejně nežijou,“ zašeptal Jack, „asi šest týdnů.“ Tohle se přihodilo na narozeniny, které C slaví v únoru. Teď máme srpen a ryba je pořád ještě naživu.

Mám ji u sebe na stole, hned vedle hromady knih a linkovaných bloků. Notebook jsem nechal u tchýně, aby si s ním C mohl hrát. Když jsem vykročil ke dveřím, povytáhla obočí. Tvrdil jsem totiž všem, že v něm na harddisku mám své životní dílo, tu knihu, se kterou prorazím a díky ní pak všechny finančně zabezpečím, jak si ostatně přála. „Výsledek je lepší, když to nejdřív napíšu rukou.“ Nevěřila mi. Byl to dárek k Vánocům od Claire. Vzpomínám si, jak jsem ho otevřel a byl vážně překvapený. Všechny tři děti hned chtěly vědět, co je v krabici.

11

„Veselé Vánoce, drahý,“ zavrkala mi do ucha. Pak mě chytla za bradu a otočila mi tvář k sobě. Tohle bude tvůj rok. Políbila mě, až moc vášnivě, a děti se jako na povel odvrátily. Byl to tenký šedý notebook, který mi skýtal možnost utřídit si myšlenky, rozvrhnout práci a čas. Měl jsem šanci nabušit do něj poslední kus knížky, na níž jsem zrovna pracoval, a upravit ji do takové podoby, abych ji mohl prodat. Tohle bude tvůj rok. Oči se jí leskly, jako by byla počítačem zelektrizovaná, a taky protože to bylo dost brzo ráno a svátek k tomu. Bylo mi jasné, že ho koupila za peníze své matky. Taky jsem moc dobře věděl, že si Edith myslí, že žádný literární talent nemám, ale chtěla svou dceru podpořit a ukázat jí, že ji má ráda. I když asi čekala, že ten počítač skončí právě tímto způsobem. C byl šťastný, když jsem odjížděl, seděl na zemi s nohama nataženýma pod konferenčním stolkem a bledou tvář mu ozařovalo světlo z monitoru. „Čau, C.“ „Ča-o.“ Natáhl to na dvě slabiky. Ani nevzhlédl.

Marco jde nahoru po schodech a zastaví se před dětským pokojem, kde zrovna teď pracuju. Klepe na dveře. Nevím, jestli mu mám být vděčný, nebo naštvaný, ale dveře jsou otevřené.

Ostatně je to jeho dům. Pokusím se být co nejmilejší. „Ahoj!“ „Ahoj! Jak je?“ Vejde. Napůl se otočím a zamávám mu. Přijde až ke stolu a zahledí se na hromadu linkovaných bloků. „Ty ses rozjel, člověče!“ „Píšu jak o život!“ Zasměje se, já však ne. Napadá mě, jestli si toho vůbec všiml. „To je román?“ Nechce se mi vysvětlovat, že tři bloky jsou jeden román a zbývajících sedm další, ale že teď zrovna píšu povídku. Nechce se mi vysvětlovat, že snad každou hodinu zažívám stav, jako když mě osvítil Duch svatý, a že pak musím začít znova – přemýšlet o svém životě. „Dáš si něco k jídlu?“ „Ne, dík, musím tuhle část dodělat.“ 12

Otočím se na stoličce. Jsem nezdvořilý. Vrátí se ke dveřím a opře se o ně. Má povolenou kravatu. V jedné ruce drží koženou tašku a v druhé má otevřené pivo. Má tmavé vlasy, olivovou pleť a velký nos. Měří asi 175 cm a je docela v kondici díky víkendovému hraní raketbalu. Stojí tam orámovaný masivní javorovou zárubní. Vedle něj se pak vyjímá další solidní truhlářská práce, bytelná javorová knihovna, obdivuhodně jednoduchá, plná knih, fotek a synových trofejí. Je tam jedna fotka jeho kluka s mým C. Chodili do stejné fotbalové přípravky. Oba se culí, drží poháry před něčím, co je nejspíš moje noha. Marco cinkne snubním prstenem o láhev. Zírám na něj. Zapomněl jsem, o čem jsme to mluvili. Doufám, že mi napoví. „Mám ti teda něco přinést?“ „Ne, dík, jsem v pohodě.“ Jsem úplně na dně, ale to mu říct nemůžu, stačí, že teď, když je jeho rodina na léto na Long Islandu, spím v posteli jeho syna a on že denně vydělá tolik, kolik já, když se snažím jako blázen, vydělám za měsíc, a že má tenhle krásný dům. Přesto ho mám rád. Myslím si, že je to slušnej chlap. „Tak jo,“ napije se a pak se zarazí. Možná se někde v sousedství doslechl o mých potížích s pitím, ale nikdy mi to nedal najevo. „Zavolej mi, jestli změníš názor.“ A pak odejde. Na okrajích papíru mám spočítané naše měsíční výdaje. „Potřebujeme ročně 140 000 dolarů,“ prohlásila minulý týden Claire. Spočítal jsem, že na to bych musel učit za semestr 22 kurzů pro studenty prvního ročníku plus dělat dál na plný úvazek na stavbě. Tom Jahoda v akvárku připlave hlavou ke mně. „Už jsi dostal,“ řeknu mu, jako by byl pes. Plave si a mává u toho žábrami. V jednu chvíli po něm celá naše rodina napodobovala to jeho nafukování žaber, ale kluky to brzo přestalo bavit.

Naše nejmenší to však dělá dál – ryba je jediné zvíře, které zatím pozná. „Jak dělá kravička?“ ptám se jí. „Jak dělá kočička?“ Kouká na mě nepřítomným pohledem, pohrdlivě, jak to umí jen děti.

Dá se za tím tušit, že je jí všechno jasné. „A jak dělá ryba?“ Našpulí rty, jako bych si řekl o pusinku – je to takový ten rybí výraz, a čelo skloní až na prsa.

13

Ženu a děti jsem naložil do tchynina obrovského mercedesu v pátek 26. června přesně v 19.45. Bylo potřeba, aby Claire s matkou vyrazily z Brooklynu před osmou s dětmi nakrmenými a vykoupanými, protože je čekala třiapůlhodinová cesta do Massachusetts, kterou děti prospí. Hádám, že se Claire naučila tuhle fintu jezdit s dětmi dlouhé štreky v době, kdy obvykle spí, od své matky. Cesty autem si žádaly pečlivý plán a jeho přesné dodržování. Já sám jsem musel zaparkovat na zastávce autobusu na Atlantic Avenue před naším domem, pak jsem běhal tam a zpět po schodech se všemi taškami, hračkami, knížkami, svačinami na cestu a snažil se být rychlejší než zloději a dopraváci. Nakonec jsem dal Claire znamení, že už může vzít děti dolů. Upoutali jsme je do sedaček, vybavili džusem a sušenkami a jejich oblíbenými hračkami. Nakonec ještě naposledy prošla dům a já mezitím uvažoval, na kolik mě přijdou všechny věci, které jsem tam nechal.

Po poslední návštěvě záchodu a kontrole pásů bychom za normálních okolností vyrazili. Zpívali bychom, vyprávěli si, hrál bych s nimi slovní fotbal. Pak by jedno dítě usnulo, a tak bychom zbývajícím řekli, aby mluvily potichu po celou dobu, co bychom jeli přes Jersey a Connecticut, a když by usnulo i to poslední, my dva bychom si šeptem povídali dál. Na dětech spících v autě je něco, co cítí jen rodiče a pravděpodobně hlavně ti, kteří mají víc dětí – to, jak mají hlavu nachýlenou stranou, pusu dokořán a zavřené oči. Do vašeho života se vrátí ticho, které z něj už dávno zmizelo, ale musíte být potichu – respektovat jejich mlčení, ten klid vzadu. Taky si to musíte patřičně vychutnat. Právě v takových chvílích se řeší nejdůležitější věci, ty, které nechcete, aby slyšely: peníze, plynoucí čas, smrt – málem až šeptáte. Vzdávali jsme poctu jejich oddychování, tichu, vědomi si toho, že jakmile se probudí, budou jejich tváře zase úplně jiné, budou o jeden spánek starší a bude mnohem těžší je uspat. Než jsme měli děti, byla to legrace, pouštěli jsme si nahlas hudbu, mluvili o budoucnosti, až budeme mít děti. „Jaké myslíš, že budou,“ ptávala se.

Já však věděl, že se ta představa – naše děti – nedá popsat slovy, že ji pro ni nedokážu zhmotnit: budou mít moji velkou hlavu, její ostrý nos, blonďaté afro a pihy – tenhle popis vůbec nepasoval 14

dohromady. Zavrtěl jsem tedy hlavou. Usmála se a zakňučela: „Jakže?“ škádlivě, jako bych s ní flirtoval nebo si ji dobíral, jenže ve skutečnosti jsem měl plnou hlavu té představy, byl celý rozpolcený. Z toho křížence, který vznikne, se mi úplně svíralo srdce.

X akorát usínal, když Edith nastartovala motor. Nad East River zrovna zapadalo slunce. Všude kolem byly sklady z vlnitého plechu, obrovské jeřáby podobající se dinosaurům, stříbřité karosérie aut se ztrácely v narůžovělém světle a stínu. Kdysi jsem na kopečku v jednom parku v Bostonu popíjel se svým nejlepším přítelem Gavinem. Opil se už na tolika univerzitních večírcích, že tam nebyl vítán, a tak jsme spolu pili sami venku. Nic jsme neříkali, jen jsme pozorovali západ slunce. A když se z oblohy světlo vytratilo, snažili jsme se jeden druhému vyprávět svá trápení. „Fajn, miláčku,“ Claire si zapínala pás, „už jsme všichni vevnitř.“ Edith se pokusila o úsměv a procedila „Nashle.“ Sundala ruku z volantu a krátce zamávala. Zavřel jsem dveře u C a podíval se dovnitř, abych mu zamával na rozloučenou, jenže on zrovna sledoval, jak se stropní světlo auta mění z halogenově bílé na oranžovou a pak okrovou – bylo měkké a hřejivé, takže částečně ztlumilo i jinak dost křiklavý odstín Edithiných zrzavých vlasů. Všiml jsem si, jak říká. „Žůžo!“, když sledoval, jak světlo na stropě auta bledne a pomalu zhasíná. Možná mu to připomnělo uhasínající oheň nebo západ slunce. Díval jsem se na něj, dokud to světlo nezmizelo, ale pak zmizel i on, částečně kvůli mému odrazu a taky kvůli tomu, že venku bylo víc světla než uvnitř.

C něco řekl babičce. Okénko sjelo dolů. Odpásal se a klekl si.

Edith zařadila. „Sedni si a připoutej se, broučku.“ C si jí nevšímal a vystrčil hlavu z okna. „Rozluč se s tátou.“ „Pa, tati.“ Mezi tati a táto je docela rozdíl. Přišlo mi, že to je poslední sbohem, které mi dává ještě jako malý kluk. X měl zavřené oči.

Má holčička si zívla, zavrtěla hlavou, dala se do hledání lahve, až ji našla u sebe v klíně. C mi pořád ještě mával. Edith zavřela 15

všechna okna. Claire se otočila a řekla mu, aby se posadil, a pak všichni odjeli.

Akvárium Toma Jahody je zakalené. Po stranách se na něm začíná dělat povlak z jasně zelených řas, zbytků jídla a čehosi, co budou nejspíš rybí bobky – takové hnědozelené kuličky, které se pohupují sem a tam a prozrazují tak podvodní proud. Vyčistit mu akvárium není žádná hračka, protože podle mě docela vážně hrozí, že ho tím zabiju. Netuším, kolik stresu je taková malá rybka schopná zvládnout. Proto čištění vždycky odkládám až do chvíle, kdy jeho obydlí připomíná spíš bažinu, která by se hodila spíš pro nějakého sumce než pro Toma. Má jasně oranžové zbarvení a pěkně krojené ploutvičky. Vypadá křehce, unaveně. Neumím si představit, že by s někým bojoval, a už vůbec ne s někým svého druhu.

Poklepu na sklo a vzpomenu si přitom na návštěvy v podvodním světě a taky na akvárium, které jsme měli ve třídě. Vždycky tam byla nějaká cedule nebo někdo, kdo hlídal, abyste se nedotýkali skla. Tom připlave ke mně, a zatímco zkoumá špičku mého prstu, strčím pod něj síťku. Vylovím ho z vody. Škube sebou, ale pak se hýbat přestane. Dělá to tak pokaždé a pokaždé si myslím, že jsem ho zabil. Vypustím ho do dočasného útočiště. Vyrazí ze síťky jako šíp, znovu plný života, a vydá se na plavbu podél mnohem menších stěn misky na cornflaky. Akvárium mu vyčistím v umyvadle v koupelně a napustím mu ho opět vlažnou vodou, protože mám dojem, že ji má rád. Vrátím se ke stolu. Přestal kroužit kolem dokola. Pomalu ho přeliju zpátky do akvária. Napadne mě, jestli ta mrtvolnost v síťce je kvůli šoku, nebo je to jen nějaká hra. Druhá možnost by však znamenala, že ryby nějakým způsobem myslí. Ale protože klukům už za dva týdny začíná škola a já pořád ještě nenašel žádné bydlení ani práci, ani placené učení, musím to nechat plavat.

Přemýšlím o tom, jestli nejsem nějak poznamenaný. Baldwin kdysi někde psal o člověku, který utrpěl ránu, z níž se neměl nikdy vzpamatovat. Nepamatuju se však, kde jsem to viděl. Také psal o chybějících údech, které přesto stále bolí. Možná něco uvnitř 16

mě už není nedotčené. Třeba ze mě něco odpadlo nebo se rozbilo.

Vedlejší produkt diaspory. Marco vypadá nedotčeně. Možná, že i on byl nějak zasažen. Možná, že přišel o všechno, co měl, nebo to ani nikdy neměl. Tom Jahoda na mě špulí pusinku. Poklepu na sklo. Odplave pryč.

Na střední jsem měl holku, jmenovala se Sally. Jednou jsem jí všechno pověděl. Jak mě v šesti letech pověsil v Bostonu rozlícený dav dospělých na strom – nelíbilo se jim, že jezdím v autobuse s ostatními. Házeli kamením a řvali na mě: Negře, táhni domů! A jak mi ten policajt, který mě zachránil, říkal Sammy. Jak mě pohlavně zneužil ve sprše Brightonského chlapeckého spolku nějaký teplouš, to mi bylo sedm, a jak mi ten samý rok o něco později řekla máma, rozvedená a na dně, že mě měla kdysi spláchnout do záchodu, když ještě byl čas. Řekl jsem Sally, že od té doby, co jsme se potkali, o tom všem píšu básně, pro ni. Pak jsem jí je taky dal. Držela tu knížku, jako by to byla chcíplá krysa, oči měla zastřené, ale ne slzami, něčím jiným, co se tvořilo za nimi. Mám strach, že jsem tím vším až moc poznamenaný. Na okraj žlutého bloku jsem si napsal názvy eventuelních povídek – takové svaté nesvaté trojice: Opilý, černý a hloupý. Černý, zničený a hloupý.

Opilý, černý, na dně. Ta poslední verze mi přijde nejlepší, je nejvíc melodická a nejmíň konkrétní. Tak či onak, je to záhada, která teprve čeká na odhalení.

Zvoní telefon. Je to Claire. „Vše nejlepší k narozeninám, blíží se to.“ „Dík.“ Už jsem svou rodinu neviděl tři týdny. Tři týdny, co si podáváme hlášení prostřednictvím telefonu. Už jsme vyplýtvali všechny otřepané fráze, které známe. Ani jeden z nás to nemá rád. „Přijedeš?“ „Jo.“ „A jak?“ Je chytrá. Ví, že nemám na lístek. „Máš zítra něco?“ „Mám,“ odpovím. Právě teď je to lež, ale ještě mám čas. Do Labor Day musím sehnat několik tisíc dolarů na nový byt, na 17

nezaplacené složenky plus ještě dalších padesát na lístek. Je to nepravděpodobné, ale ne nemožné. „Byls pro tu zálohu u Marty?“ zeptá se, na chvíli spokojená, že někdo taky dluží peníze nám. „Ne.“ „Zatraceně.“ Vzdychne. Když kleje, není přesvědčivá. Schválně do telefonu vzdychne „Máš nějaký plán?“ „Na něco přijdu.“ „Dáš mi vědět?“ „Dám ti vědět.“ „Dneska ráno jsem odvezla mámu na letiště.“ „Je to její dům. Mám tvou mámu rád.“ Je to lež, ale za těch dvanáct let, co jsme spolu, jsem nikdy nedal najevo, jak ji nesnáším. „Myslím, že C chce tričko toho fotbalisty Ronalda,“ zarazí se, „ale ne klubový, chce brazilský.“ Opět ticho. „Zvládneš to?“ „Pokusím se.“ Další mlčení. „Co tvůj nos?“ „Dobrý.“ Vzdychne si. Čeká. Je jasné, že v hlavě počítá. Pak se však přepne, aby zněla nadšeně. „Všichni se na tebe moc těšíme,“ potom však zase přepne zpátky, je sice něžná, starostlivá, ale taky nekompromisní. „Tak něco vymysli.“

18

2

Naposledy jsem je viděl koncem července u Edith. Byl jsem s kluky v kuchyni. X byl nahý a skákal na dlaždicích, snažil se skočit vždycky aspoň přes tři najednou. C přestal míchat svůj lektvar, odložil kouzelnou hůlku a dal se do nafukování míče. Upíjel jsem z hrnku kafe a pozoroval je. Poslouchali jsme Beatles. C deklamoval slova, ale X si prozpěvoval nahlas celou dobu, co poskakoval. Jak tak poletoval, střídal slova písně se jmény dinosaurů: Výskok… Dilophosaurus…Výskok… „She’s got a ticket to ride…“ Výskok… Parasaurolophus… Svaly se mu u toho napínaly a jen mu hrály. Na malého kluka je až moc svalnatý, až moc se mu rýsují, obzvlášť divné je to ve spojení s jeho tichým šeptavým hláskem. Vyskočil na kulatý stůl. Ten se skácel, ale zachytil jsem ho. Postavil se a zazubil se na mě. „Sorry, tati.“ X je celý já. Ne já, když mi byly tři, ale já jako dospělý. Má tělo chlapa a chlapskou hlavu, hranatou čelist, není ani tlustý, ani zženštilý. Má všechno kromě strniště, jizev a vrásek. X vypadá úplně jako já, tedy až na to, že je bílý. Má jasně modrošedé oči, které mu čas od času zezelenají. Ty oči jsou na něm to jediné, co někdy vypadá dětsky, divoce a nesoustředěně, dívá se sice na vás, ale ve skutečnosti rentgenuje vše kolem. V létě je blonďatý a do bronzova opálený. Vypadá jako elf, který to přehnal se solárkem a steroidy. Hodil by se k němu meč za opaskem a štít připásaný na zádech.

X by prošel. U jeho sestry se to ještě nedá říct, ale co se týče C, je jasné, že on ne. Někdy si představuji životy obou chlapců, 19

pokud by byly založeny jen na reakcích lidí kolem, přátel a rodiny – na reakcích vycházejících z jejich barvy pleti. Už dávno mým synům přiřadili určité vlastnosti: C je tichý a náladový, X je výstřední. X už od svých dvou věří, že je masožravý dinosaurus, který skáče, trhá a kouše. Nemluví s nikým kromě lidí z nejužší rodiny, kohokoliv zvenku obdaří ledovým, ještěřím úsměškem, ale je přitom tak okouzlující. Jeho modré oči nějak probouzejí laskavost druhých, vypovídají o jeho ctnostech a zaručují mu respekt, který ani nepotřebuje – je to privilegium – něco, co se jeho bratrovi nikdy nepoštěstí, i kdyby nakrásně odložil malířskou štětku, fotbalový míč a smál se na všechny stejně rozpustilým způsobem. Oba jsou to však mí kluci. Oba mi říkají tati stejně něžným hlasem: C jakýmsi nakřáplým zavrčením, X zase dětským žvatláním. Co by se muselo stát, aby se necítili jako bratři?

X klečel na stole, jako by číhal na nějakou kořist. C dofoukl míč a zrovna testoval jeho tvrdost o jeden z dřevěných rámů vitrážového okna, které vedlo dozadu na trávník. Claire vešla dovnitř, v náručí držela holčičku a ztlumila hudbu. „Broučku, slez dolů, prosím.“ X zůstal, kde byl, vůbec ji neposlechl, jako by měl pocit, že se mu matka snaží zkazit úspěšný lov. „Je na lovu,“ prohlásil jeho bratr, aniž by vzhlédl. „Slez.“ Na nic nečekala, odložila malou, která se na protest dala do křiku, popadla X, který vypískl jako pták a stáhla ho na zem. Vykroutil se jí v okamžiku, kdy spočinul nohama na zemi, a okamžitě zmizel za rohem. Po cestě vrčel. „Už tu každou chvíli budou,“ prohlásila Claire, „můžete se už všichni nachystat?“ „A kdo jako?“ zamumlal C. Jeho skřehotání znělo jako hlas nějakého mladého bluesmana. „Whiteovi.“ Tentokrát se netrefil do rámu, ale přímo do okenní tabulky. Claire se zprudka nadechla. „Okamžitě ten míč odnes ven.“ C se mě podíval. Ukázal jsem směrem ke dveřím. Vyběhl ven. „Ty ne!“ křičela za ním Claire, „zůstane tam jen ten míč.“ Holčička zaječela a začala tahat matku za nohy, protože chtěla zvednout. Claire jí vyhověla a pak se podívala na mě.

20