–1–
„Neznáš její tajemství,“ řekl mi Win. „Měl bych?“ Win pokrčil rameny. „Je to zlé?“ zeptal jsem se. „Dost,“ odpověděl Win. „Tak ho možná znát nechci.“ Dva dny před tím, než jsem se dozvěděl tajemství, které deset let skrývala – zdánlivě soukromé tajemství, které nejenže obrátilo vzhůru nohama životy nás dvou, ale navíc navždy změnilo svět – mi Terese Collinsová v pět hodin ráno zatelefonovala, čímž mě postrčila z jednoho rádoby erotického snu do druhého. „Přije* do Paříže,“ požádala jednoduše. Ačkoli jsem její hlas neslyšel zhruba sedm let a ze sluchátka se ozývalo praskání, nezdržovala se s pozdravem či jakýmkoli úvodem. Jakmile jsem se probral, zeptal jsem se: „Terese? Kde jsi?“ „V jednom útulném hotelu na levém břehu, jmenuje se d’Aubusson. Bude se ti tu líbit. Air France odlétá večer v sedm.“ Posadil jsem se. Terese Collinsová. Zaplavily mě představy – její bikiny, na které by měl být zbrojní pas, soukromý ostrov, prosluněná pláž, pohled, z něhož vám roztají kolena, a ty její bikiny, na které by měl být zbrojní pas. Bikiny si zaslouží zmínit dvakrát. „Nemůžu,“ řekl jsem. „Paříž,“ zopakovala. „Já vím.“ 11