O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:41 Stránka 5
M I L A D A M O T L OVÁ
I l u s t r ova l a V l a s t a B a rá n ková
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:41 Stránka 6
Věnováno Markétce
© Milada Motlová, 2008 Illustrations © Vlasta Baránková, 2008 ISBN 978-80-87543-95-5
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:42 Stránka 7
Kuba byl mládenec docela k světu. Pravda, hromotluk to právě nebyl, ale ani zagroškudla. Zdravý byl jak buk, pro strach měl uděláno a hlava mu nenarostla jenom kvůli čepici. Škarohlíd taky nebyl. Máma i táta mu už umřeli, a tak v chalupě u lesa zůstal sám, jenom se zrzavou kočkou Mínou. Po tátovi mu zůstal za chalupou úl se včelami a po mámě prstýnek s modrým kamínkem, pro nevěstu. Však po Kubovi pár děvčat pokukovalo. Ale on? Nic. „Ten Kuba je pořád jen samý les, po nevěstě by se měl už ohlížet,“ říkaly panímámy ve vsi. „Nemá kam spěchat,“ mínili pantátové. „Třeba se v lese zhlídl v nějaké divožence,“ šklíbili se mládenci. Ale Kuba se všem těm řečem jen usmíval a stejně byl víc v lese než na návsi. Aby ne, vždyť byl dřevorubec. Jako jeho táta. Se7
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:42 Stránka 8
kyrou se uměl dobře ohánět, ale tak jako kdysi jeho táta to přece jenom nedokázal. V lese znal Kuba kdejaký kout. Věděl, kde má svůj brloh jezevec i kde se namlouvají lišky. Srnky se ho nebály a veverky mu dováděly přímo nad hlavou. A kdo ví, jestli Kuba něco nepochytil z ptačí řeči. Jak dobře znal Kuba les, tak dobře znal i les Kubu. Když sojka hlásila, že je v lese Kubíček, nikdo před ním neutíkal. Každý tu věděl, že tento člověk nikomu neublíží. Na jedné mýtině stál starý, rozložitý dub. Strom, jakého nebylo široko daleko. Na vršek koruny byste nedohlédli. Byl to dub přímo královský. Sem Kuba chodíval nejraději. Tady nejdřív kvetly sasanky a zrály první jahody. Hříbků sameťáčků bývalo pod dubem každý rok jako máku. Na podzim tu mívala zvěř žaludové hody. Takhle jednou k večeru se Kuba zas vracel kolem dubu domů. Vtom zaslechl: „Kubo, Kubíčku!“ Ale tak tiše, jako by ptáček pípal. „Copak to,“ diví se Kuba, „snad se už na mě nějaká sojka nenaučila volat jménem?“ A zase: „Kubo, Kubíčku!“ „I propánakrále,“ rozhlíží se Kuba, „jako by to pípání přicházelo odspodu.“ „Člověče, dej pozor, ať mě nezašlápneš! Jsem u tvé pravé nohy,“ ozvalo se. 8
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:42 Stránka 9
Když se Kuba shýbl, uviděl tam sedět na mechu pod kapradím malého panáčka. Nebyl větší než palec. Kalhotky žluté, vestička zelená, kabátek hnědý a čepička červená s peříčkem na straně. „No tohle,“ brumlá si udivený Kuba. „Co to je?“ „Nejsem žádné to, ty jeden Kubo,“ durdil se panáček. „No promiň, ale jsi tak malinký...,“ bránil se Kuba a opatrně zvedl panáčka na dlani. „Myslel jsem, že znám les jako své boty, a ono ne. Tebe jsem tu ještě nikdy neviděl. Copak jsi zač?“ „My z královského dubu se lidem moc neukazujeme. Já jsem Žaludový kluk,“ představil se čtyřbarevný panáček a postavil se na Kubově dlani pěkně do pozoru. „A copak tady děláš?“ vyptával se Kuba. „Ále...,“ ošil se klučík. A pak začal Kubovi vyprávět, jak si hrál s kukačkou na schovávanou. Napřed na dubu a potom i pod dubem. „To byla samé kuku kuku Žaludový kluku, ale když mě nemohla v kapradí najít, rozzlobila se, uletěla kamsi do lesa a mě tu nechala sedět na mechu,“ povzdechl si ten mrňousek. „Tak to abych tě vysadil zas do dubových větví, ne?“ uculoval se Kuba. „O to jsem tě chtěl poprosit, Jakube. Žaludový král se už asi zlobí a Žaludová dáma má o mě nejspíš starost.“ Kuba si dal sekyru za opasek, Žaludového kluka za košili, vylezl na dub a mrňavého panáčka opatrně usadil na větev nad sebou. Dubem to zašumělo a ozvalo se cosi jako tiché plesknutí.
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:45 Stránka 10
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:45 Stránka 11
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:45 Stránka 12
„A jéje, to asi doma vítají toho neposedu,“ pomyslel si Kuba. A nemýlil se. Než však stačil z dubu seskočit, uslyšel z větve nad hlavou: „Jakube, počkej! Mluví k tobě Žaludový král. Chci ti poděkovat za záchranu našeho Žaludového kluka. A protože Žaludový král nezůstává dlužníkem, splním ti tři přání.“ „I co, taková maličkost nestojí ani za řeč,“ odpověděl Kuba. „Jen si nemysli, že Žaludový král nedokáže víc než počítat na dubu žaludy. Nu, jen řekni, jaké máš přání,“ povídal hrdě ten maličký král Kubovi a bimbal přitom nožičkama, až si Kuba pomyslil, že by mu to žaludové Veličenstvo mohlo spadnout na hlavu. „Hm, jaké já bych mohl mít přání,“ uvažuje nahlas Kuba a kouká po Žaludovém králi. Ten byl jen o kousíček větší než Žaludový kluk. Ale na hlavě měl královskou korunu, pod nosem knír a pod červeným pláštěm mu vykukoval meč. „No, když na to přijde, nejvíc ze všeho bych si asi přál, abych měl větší dřevorubecký fortel,“ svěřil se Kuba Žaludovému králi. „Nu dobrá,“ kývl Žaludový král. „Tak ukaž tu svou sekyru,“ vlídně nařídil Kubovi. Pak vytasil svůj meč a poklepal jím na Kubovu sekyru. „A teď si bafni,“ řekl, když odkudsi vytáhl žaludovou dýmčičku. Rozfoukal ji a podal Kubovi. Ten se tvářil všelijak, ale nechtěl toho vznešeného panáčka urazit. Proto popadl faječku do dvou prstů a zabafal. „Máš, Kubo, co sis přál. Tvoje sekyra je ostrá jako břitva a nikdy se ti nezlomí ani neztupí. A síly teď máš za sedm chlapů, protože jsi sedmkrát zabafal z mé královské fajfky. Ale moc ti ten tabáček z dubového listí nechutnal, co?“ smál se Žaludový král, zatímco se Kuba šklebil. „A třetí přání máš, Jakube, u mě ještě v záloze. Jednou se ti může moje pomoc hodit. Stačí, když řekneš ,Žaludy k žaludu‘ a pěkně luskneš prsty. Teď můžeš jít,“ rozkázal ten královský panáček jako opravdový král. 12
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:45 Stránka 13
Kuba poděkoval a seskočil z dubu. Namířil si to rovnou domů. Cestou si v hlavě srovnával, co se mu to vlastně u dubu přihodilo. Jestli to nebylo nějaké lesní mámení. Tu si všiml, že na kraji lesa stojí stará usychající bříza. „Tak teď se uvidí,“ řekl si a popadl soušku holýma rukama. No ne! Vytáhl ji ze země jako mrkvičku! Kuba stál celý vyjevený. Že by ten Žaludový král dokázal takové čáry? To musí hned vyzkoušet i sekyru. Ťal jednou, dvakrát, ještě jednou – a bříza byla na tři kusy. „Tak tomu říkám královská odměna,“ pochvaloval si Kuba. Vykračoval si jako knížepán a sekyru si nesl na rameni jako nejvzácnější poklad.
O Kubovi zlom–pro LK_Sestava 1 25.9.15 11:46 Stránka 14
V kraji se začalo povídat, že se v lese v jeskyni usadili loupežníci. Sedm bratrů Matějů. Řeči o nich došly i ke Kubovi. Ale cestu mu ještě nezkřížili a z nějakých povídaček si Kuba hlavu nedělal. Loupežníci o Kubovi dobře věděli. Hlavně jeho sekyra jim ležela v hlavě. Mysleli si, ťulpasové, že umí sama sekat, a tak si na ni dělali zálusk. Věc však měla háček. Matějů bylo sedm, pravda, a Kuba jenom jeden, ale ti chlapi darební moc dobře věděli, že s takovým silákem si jen tak neporadí. Proto číhali, až přijde ta pravá chvíle. Jednou o poledni, sluníčko pěkně letně hřálo a v lese to vonělo jako v ráji, zasekl Kuba sekyru do klády, aby poobědval. Po obědě na něho přišla dřímota, a tak se natáhl na měkkém mechu. Nad hlavou mu sojka pokřikovala víc než jindy, ale Kuba nedbal. Nenapadlo ho, že loupežníci jsou poblíž na číhané. Ti, jen co zaslechli, že Kuba chrupe, přikradli se potichu k sekyře. Ale ouha, žádný z nich ji ne14