(I)
D
va dny před uvedením Marka Tullia Cicerona do úřadu římského konzula bylo nedaleko loděnic republikánské válečné flotily vytaženo z řeky Tibery tělo dítěte. Za normálních okolností by si taková věc, jakkoli tragická, pozornost nově zvoleného konzula nevyžádala. Jenže na této mrtvolce bylo cosi tak zrůdného a tak nebezpečného pro pokojný život občanů, že úředník odpovědný za udržování pořádku ve městě, C. Octavius, poslal Ciceronovi vzkaz a požádal ho, aby se na místo okamžitě dostavil. Cicero se nejprve zdráhal a vymlouval se na spoustu práce. Jako kandidátovi na úřad konzula, který ve volbách získal nejvíc hlasů, připadlo na něj, a nikoli na jeho kolegu, aby předsedal zahajovacímu zasedání senátu, a tak právě psal svůj nástupní projev. Jenže v tomto případě si uvědomoval, že jde o víc. Byl neobyčejně přecitlivělý ohledně všeho, co se týká smrti. Rozrušovalo ho i zabíjení zvířat při hrách a této slabosti – nebo4 v politice je bohužel změkčilost vždy považována za slabost – si lidé začali všímat. Instinkt mu ihned napověděl, aby místo sebe poslal mě. „Já samozřejmě půjdu,“ odpověděl jsem opatrně. „Ale –“ nechal jsem větu vyznít do ztracena. „Ale?“ ozval se ostře. „Ale co? Myslíš, že to bude vypadat špatně?“ Držel jsem jazyk za zuby a dál jsem přepisoval jeho řeč. Mlčení se prodlužovalo. 13