K tématu
Je tomu přesně padesát pět let a stalo se to na základní škole ve městě Schaffhausen ve Švýcarsku. Bylo mi tehdy deset a z úst našeho učitele náboženství jsem se dozvěděl, že na nebi došlo k boji. Jednoho dne údajně předstoupil archanděl Lucifer se svým vojskem před Hospodinův trůn a prohlásil: „Už ti nebudeme sloužit!“ Nato všemocný Bůh přikázal mocnému archandělu Michaelovi, aby Lucifera i s jeho vzbouřenci z nebe vyhodil. Michael splnil zadaný úkol s plamenným mečem v ruce. Od té doby – jak řekl náš učitel náboženství – se stal Lucifer 6áblem a všichni jeho stoupenci se smažili v pekle. Onoho večera jsem byl poprvé ve svém mladém životě opravdu zamyšlený. Nebe, jak nám dětem vštěpovali, je místem absolutní blaženosti, kam přijdou po smrti všichni hodní. Je to také místo, kde jsou všechny duše vroucně spjaty s Bohem. Jak tedy mohl v tak rajském prostoru vzniknout spor? Kde panuje dokonalé štěstí, kde je spojení s Bohem tak perfektní, tam přece nemůže být žádná opozice, žádné rozbroje. Proč se tedy Lucifer se svými anděly najednou proti všemohoucímu, přelaskavému Bohu vzbouřil? Ani matka, kterou jsem požádal o vysvětlení, si nevěděla rady. U Boha, pravila zamyšleně, je prostě všechno možné. Tak to zřejmě je. Dokonce i nemožné je možné. Později, na gymnáziu, kdy jsme měli latinu, jsem pochopil, že slovo Lucifer se skládá ze dvou slov „lux“ (světlo) a „ferre“ (dělat, nosit). Lucifer je vlastně něco jako světlonoš. Zrovna 6ábel má být nositelem světla? Můj nový poznatek z latiny celou věc ještě víc zkomplikoval. O dvacet let později jsem si důkladně prostudoval Starý zákon, jak křesAané nazývají prastaré báje a pověsti. U judského proroka Izajáše (cca 740 př. Kr.) jsem se dočetl: 7