47
Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři. Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři. Snad to funguje. Ani nevím. Ani nevím, jestli mě vůbec slyšíte. Ale jestli mě slyšíte, tak poslouchejte. A jestli posloucháte, tak vás čeká vyprávění o tom, jak se všecko pokazilo. Tohle je takříkajíc letový záznamník linky číslo 2039. Lidově černá skříňka, i když je oranžová; uvnitř je smyčka z pásky, na kterou se bez ustání nahrává všechno, co zbývá. Čeká vás vyprávění o tom, co se stalo. Tak dál. Tu pásku můžete zahřát, až žárem zbělá, a stejně bude vyprávět pořád stejný příběh. Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři. A jestli posloucháte, měli byste hned od začátku vědět, že cestující jsou v bezpečí, jsou doma. Cestující takříkajíc vystoupili z letadla na Nových Hebridách. Pak jsme se do vzduchu vznesli jen my dva, já a pilot, a pilot kdesi nad čímsi vyskočil s padákem. Někde nad vodou. Takříkajíc nad oceánem. Budu to říkat pořád dokola, ale je to pravda. Nejsem vrah. Jsem tady nahoře sám. Bludný Holanďan ve vzduchu. A jestli tohle posloucháte, měli byste vědět, že jsem v pilotní kabině linky 2039 sám s houfem těch maličkých láhví, s porcemi jako pro děti, od vodky a ginu a většinou vypitých, které jsou srovnané na tom místě, kam se dá sednout zády k předním oknům, na přístrojové desce. V kabině pro pasažéry jsou tácky s hlavními chody, kyjevské kuřecí a hovězí Stroganoff, jsou napůl vyjedené a klimatizace likviduje všechno, co z vůně jídla zbylo. Kde si lidi četli, zůstaly otevřené časopisy. Všechna sedadla jsou prázdná a jeden by mohl předstírat, že si všichni jenom odskočili na záchod. Z umělohmotných sluchátek se line tlumené hučení reprodukované hudby. 228