ROBERT SILVER
Stín stříbra Čtenář se stává součástí hry. PETR A. BÍLEK
Í DETEKTIVN VNÍ R P RO M Á N O II F A R FOTOG
IO
Stín stříbra
RO B E R T S
ILVERIO
Stín stříbra DETEKTIVNÍ NÍ ROMÁN O PRV FOTOGRAFII
PASEKA
Vychází s laskavou podporou Státního fondu kultury ČR
STÍN STŘÍBRA
Copyright © Robert Silverio, 2026 ISBN 978-80-7637-755-4
Sáře a Samuelovi
1 PROLOG KONZERVATIVNÍHO VYPRAVĚČE
Sérií náhod jsem strávil zimu roku 20xx v Londýně. Byla to smutná, temná a na anglické poměry extrémně chladná zima. Pobytu ve městě nad Temží jsem nicméně nelitoval. Stal jsem se svědkem podivuhodných událostí. Z osobních důvodů a také proto, abych dosáhl jisté objektivity, jsem se rozhodl vyprávět vše ve třetí osobě. Všichni zúčastnění souhlasili, že mohu knihu vydat pod podmínkou, že budou změněna jejich jména. Existuje jedna výjimka. Poté co protagonista příběhu zmizel z mého života, obdržel jsem od něj dopis výslovně žádající, že pokud bych se snad rozhodl být kronikářem příběhu, musí jeho jméno zůstat nezměněno. Argumentoval (podle mého názoru poněkud pochybně), že skutečný příběh musí respektovat detaily, a to včetně jmen. Jeho přání jsem se podvolil, i když lituji, že na něm můj přítel trval. Jmenoval se Zsigmond Csikszentmihalyi a doporučuji, aby čtenář jeho jméno, kdykoli na ně narazí, což bude téměř na každé stránce, jednoduše vyslovil jako Či, a vyhnul se tak
[11]
frustraci pramenící z pocitu opakovaného lingvistického selhávání. Abyste do hloubky procítili autentickou atmosféru příběhu, musíte si představit ony velmi vzácné zimní dny, kdy je Londýn pokryt sněhem. Změna klimatu znovu prokázala svou sílu. Horký vzduch z Atlantiku narazil s brutální silou na arktické ledovce, ty v předsmrtných křečích poslaly nad celou severní Evropu svůj mrazivý dech, jako když v parném létě otevřete dveře ledničky. Sníh zklidní, téměř umlčí obvyklý ruch a shon měst. Vše se tedy odehrává v tichu. Výjimek naleznete pramálo – rachot vagonů londýnského metra, tři tradiční puby, jednoho zuřivě štěkajícího psa či křik nad jedním z mnoha mrtvých těl.
[12]
2 Všechno, co si dokážete představit, je skutečné. Pablo Picasso
SMRT
Nad Britskými ostrovy ještě nezačalo svítat. Předpověď počasí správně varovala před sněhem, nikoli však před jeho množstvím. Veliké vločky zakryly Londýn jako hustá mlha a v závějích se kupily na střechách, chodnících a silnicích. Město, stále ponořené do spánku, vypadalo mírumilovně a nevinně. Policista na ranní směně se brodil sněhem ve čtvrti Mayfair poblíž Oxford Street. Jeho pozornost zaujal bílý Volkswagen Golf. Zaparkován byl napůl na obrubníku. Levý blinkr pod čerstvou vrstvou sněhu stále ještě do šera vysílal zprávu o tom, kam řidič mířil. Policista botou odhrnul vrstvu sněhu, aby zkontroloval, zda na asfaltu nejsou značky zákazu stání. Vše, co viděl, byla jen další vrstva sněhu odrážející teskné ranní světlo pouličních lamp. Rozhodl se, že je vše v pořádku. Muž, který tu auto zanechal, byl doktor Zsigmond Csik szentmihalyi, odborník na staré fotografické techniky
[13]
z 19. století. Jeho maďarské jméno (ˈtʃiːksɛntmiːˌhɑːjiː) jeho přátelé zkracovali na Chee, Chick, Chickie, nebo dokonce Cheetah, jeho nepřátelé na Chicken nebo Cheeman. Pro ty, kdo jej oslovovali křestním jménem, byl spíše Ziggie než Zsigmond. Teď spěchal ke svému cíli, chvílemi přecházel až do klusu. Byl vysoký, štíhlý, na hranici čtyřicítky. Měl málo vrásek, protože obličejové svaly k projevům emocí používal jen zřídka. Oči měl šedé, o něco světlejší než krátké popelavé vlasy, nyní zakryté černou kapucí béžového tří čtvrtečního kabátu. Na zledovatělém chodníku podklouzl a zpomalil, ale byl blízko svému cíli – majestátnímu šestipodlažnímu domu ve stylu art deco. Navštívil jej dosud jedinkrát, ale vstupní kód 121212 šlo těžko zapomenout. Stiskl tlačítka a vstupní dveře budovy se pomalu a neochotně otevřely. Před výtahem Csikszentmihalyi zaváhal a pak se intuitivně rozhodl raději nahoru vyběhnout. Elegantní kruhové schodiště bylo bezvadně čisté a vydávalo jemný pach oceli, tak typický pro staré budovy. Sníh na jeho lesklých černých botách roztával a na mramorových schodech zůstaly mokré skvrny. Když vystoupal do posledního patra, překvapeně strnul. Dveře bytu, do kterého mířil, byly pootevřené. Nechtěl zvonit. Jen zaklepal. Žádná odpověď. „Haló?“ Ticho. Vstupní chodba vedoucí do obývacího pokoje byla dlouhá a na luxusní byt překvapivě úzká. Už při předchozí návštěvě mu připomínala únikový tunel ze středověkého hradu nebo vchod do pavoučího doupěte. Jenže tehdy chodba vedla do sluncem zalitého obývacího pokoje. Nyní bylo to místo
[14]
temné a tísnivé, tak jiné, že si Csikszentmihalyi chvíli nebyl jist, jestli nevstoupil do nesprávného bytu. Popošel dál. Nikoho neviděl, dokud se neobrátil doprava. Tělo leželo na zemi v groteskní poloze, s rozhozenýma nohama, napůl skryté za pohovkou. Osvětlovalo ho jen slabé světlo pouličních lamp za okny a záře obrazovky notebooku linoucí se otevřenými dveřmi pracovny. Tvář mrtvého muže hleděla na vetřelce se soustředěnou vážností. Krvavá skvrna na stěně nad tělem byla zřetelná i ve zšeřelé místnosti. Jednu paži měl muž zkroucenou za zády, jako by při pádu bojoval o rovnováhu. Mohl zemřít na infarkt, narazit do zdi, když upadal do bezvědomí? Množství krve a poloha těla to nenapovídaly. Ale i kdyby tu nebyla krev, Csikszentmihalyi by věděl, že o infarkt nejde. Muž, který teď klidně ležel na podlaze, mu před hodinou volal ve strašlivé úzkosti. „Proboha, přijďte teď hned, myslím hned teď,“ zajíkavě křičel do telefonu tak, že jeho hlas zaplnil celý Csikszentmihalyiho byt. Před dvěma dny se onen muž svěřil Csikszentmihalyimu s těžko uvěřitelnou historkou. Bylo třeba najít důkaz, který by příběh zvěrohodnil, ale majitel důkazu zde ležel mrtvý. Tělo bez života, nic víc než maso. Ale když v tomto těle sídlila duše a jeho majitel dýchal, přemýšlel, analyzoval, zkoumal, klamal a konspiroval, mělo také jméno. To jméno znělo Stanley Grimshaw. Grimshaw byl historik umění, specializující se stejně jako Csikszentmihalyi na fotografii 19. století. Měl vynikající odbornou pověst, ale rád ho neměl nikdo. Dokázal být okouzlující, pokud se mu zachtělo,
[15]
ale to bývalo jen zřídka. Byl obdařen jistým smyslem pro humor, jenže ho užíval především k tomu, aby dával najevo svou aroganci a pohrdání. V životě i odborně byl Grimshaw na rozdíl od Csikszentmihalyiho konzervativec a tradicionalista. Csikszentmihalyi sám nebyl progresivista ani liberál, ale prostě vyrostl nezakořeněn v jakýchkoli ideologických postojích. Jeho pestrý život, ve kterém se střídaly domovy, země a so ciální skupiny s rychlostí a fatalitou rozjetého nákladního vlaku, nabízel jen málo příležitostí k ochranné izolaci, jakou poskytují ideologie uzavřených sociálních a kulturních bublin.
*** Csikszentmihalyi se narodil jako jediné dítě maďarského komunistického diplomata a sedmnáctileté slovenské středoškolačky, kterou museli kvůli sňatku předčasně zplnoletnit. Dětství prožil kromě Maďarska také v západním Německu a Španělsku, kde jeho otec pracoval a svou nespokojenost se životem utápěl v alkoholu, až nakonec jeho matka nevydržela už déle snášet manželovy záchvaty alkoholismu, deprese a následné agresivity. Jednoho dne beze slova vyzvedla Zsigmonda ze školy a o několik hodin později byli v Terstu. Usadili se v Itálii a poté v Jižní Africe. Volba nové domovské země byla ovlivněna tím, že Jihoafrická republika nabízela občanství okamžitě. Jako vždy byla Csikszentmihalyiho matka netrpělivá. Byla to vlastnost, kterou její syn nezdědil. Divoké dětství
[16]
si kompenzoval striktně soustředěnými studii a emočně komplikovaným vztahům se vyhýbal. V osmnácti se odstěhoval zpět do Evropy, kde také dostudoval. Během posledních patnácti let vystřídal šest zaměstnavatelů ve čtyřech zemích, až ho osud zavedl do Londýna. I zde se snažil vést tak nudný život, jak jen bylo možné. V zásadě se mu to dařilo. Přinejmenším do chvíle, než mu zavolal Stanley Grimshaw.
[17]
3 Mít Shakespearovu fotografii by bylo jako mít hřebík ze svatého kříže. Susan Sontagová
PŘED VRAŽDOU
„Potřebuji se s vámi setkat,“ oznámil ostrý hlas, když Csik szentmihalyi před třemi dny vzal telefon. „Promiňte, kdo volá?“ „Copak nevidíte jméno na displeji?“ Tón byl netrpělivý. „Ne.“ „Nemáte moje číslo?“ „Ne.“ „To je dobře, že ne každý má moje číslo. Pořád je tu nějaké soukromí.“ „Neprozradil byste mi své jméno?“ zeptal se Csikszentmihalyi klidně. To, že pro volajícího byl „každý“, stejně jako absurdita hovoru ho nijak neuráželo. „Grimshaw.“ Csikszentmihalyi se zvedl ze židle – spíše překvapením, než aby vzdal poctu slavnému jménu.
[18]
„Jak vám mohu pomoci, pane Grimshawe?“ „Říkal jsem vám to. Musím vás vidět. Zítra.“ „Aha, a oč jde?“ Grimshawův tón se rázem změnil. „Je tu fotografie, o které se chci poradit…“ zasyčel šeptem, jako by se bál, že ho někdo zaslechne. „Je to trochu choulostivé. Nechci o tom mluvit po telefonu.“ Absurdní tajnůstkářství jen posílilo Csikszentmihalyiho zájem. Naprosto nepřekvapivě se schůzkou souhlasil.
*** Chladné, ale prosvětlené odpoledne, kdy slunce poprvé po mnoha dnech proniklo pokrývkou mraků barvy škváry, mohlo jen stěží Londýňany připravit na přicházející příděl arktického klimatu a Csikszentmihalyiho na nadcházející ponuré události. Když Grimshaw otevřel svému hostu dveře luxusního bytu, byl oblečen tak dokonale, jak si ho Csikszentmihalyi pamatoval ze dvou předchozích letmých setkání – jako by šel na výroční zasedání správní rady. Byl také vážný jako vždy, ale ne tak odtažitý. Štíhlá postava a středně dlouhé černé vlasy neprozrazovaly, že se blíží šedesátce. Jeho černé oči za brýlemi bez obrouček vyzařovaly horečnatý lesk. Grimshaw nenabídl svému hostu sklenici vody ani kávu. Nikoli z neúcty; takové gesto bylo mimo jeho sociální inteligenci. Csikszentmihalyi tento přístup „žádné ciráty, hrrr do práce“ oceňoval. Hostitel otevřel krabici z tvrdého kartonu. Soustředěnými pohyby chirurga nebo
[19]
profesionálního filmového zabijáka si natáhl bílé rukavice. Konečky prstů se mu ale třásly. Položil velký list neposkvrněného nekyselého papíru na zcela vyklizený secesní mahagonový stůl a pak na něj položil fotografii. Byl to fotografický portrét o velikosti zhruba devět krát čtyři palce. Rané dílo – 40. léta 19. století byl Csikszentmihalyiho první odhad. Rysy portrétovaného, i když nebyly ostré, byly jasné. Z fotografie na ně zíral muž s mírně rozcuchanými šedými vlasy, výraznými kotletami, vysokým čelem a plnými rty. Když byla fotografie pořízena, mohl být portrétovaný už poměrně starý, ale bylo těžké to určit s jistotou – vrásky na raných fotografiích nejsou příliš zřetelné. V této rané průkopnické fotografické technice byl negativ vyroben z papíru, nikoli ze skla nebo z plastu, jak tomu bylo později, proto je vidět jen velmi málo jemných detailů. Grimshawovo vážné chování bylo stejně pozoruhodné jako fotografie samotná. „Víte, kdo to je?“ zeptal se Grimshaw přísným učitelským hlasem. „Ne. Měl bych?“ Grimshaw otázku ignoroval. „Mohl byste mi pomoci s datací?“ Jak to, že to, proboha, nedokáže sám? pomyslel si Csik szentmihalyi, ale nahlas řekl: „Proč já?“ „Řekněme, že nechci jen tak někoho…“ Po krátkém zaváhání to Grimshaw upřesnil. „Je to otázka důvěry.“ Csikszentmihalyi byl chemik, ale analýza historických fotografií chemickými metodami neposkytuje mnoho informací. Fotocitlivá vrstva složená z halogenidů stříbra je
[20]
pozoruhodně stabilní a prozradí jen málo o svém skutečném stáří. Abyste si byli jisti, že zdánlivě stará fotografie je podvrh, musíte dokázat, že papír není dobový. Nebo téma, samozřejmě. Grimshaw zvrátil hlavu ke stropu. „Osoba na obrázku je…“ začal poněkud zdráhavě. „Není to…?“ začal Csikszentmihalyi, který náhle měl pocit, že tvář poznává. „Ano, je to slavný básník Samuel Taylor Coleridge.“ Csikszentmihalyi pocítil záchvěv euforie. Objev rané fotografie renomovaného spisovatele byl významnou událostí – může jít o jedinou jeho existující fotografii. Pokud to byl opravdu on, byl to důvod k oslavě. Csikszentmihalyi se v duchu snažil rozpomenout na Coleridgeovy portréty, ale živě se mu vybavil jen jeden olej od Thomase Phillipse. „Vidím tu podobnost, ale…“ Grimshaw zaznamenal pochybnosti svého kolegy. „Je to on,“ trval na svém. „Jste si opravdu jistý?“ „Rysy nenechávají žádný prostor k pochybám. Poslední týden jsem zkoumal všechny existující portréty. Kromě toho… je to napsané na zadní straně.“ Úžasný, skutečně historický nález. „V čem je problém?“ zeptal se Csikszentmihalyi. Grimshaw pohlédl na svého kolegu se směsí smutku a frustrace. Znovu nasadil učitelský tón: „O literatuře toho moc nevíte, že?“ Csikszentmihalyi toho věděl poměrně dost, ale neměl pocit, že je třeba polemizovat. „Proč?“ zeptal se pouze.
[21]
„Sir Samuel Taylor Coleridge zemřel v roce 1834.“ Csikszentmihalyi zůstal stát doslova s otevřenými ústy. Nevěděl, jak reagovat. Oficiálně je za vznik fotografie považován rok 1839, a i když existují i starší fotografie, první úspěšný pokus o převedení trojrozměrného předmětu do dvou dimenzí pomocí negativu je z roku 1835. Csikszentmihalyi chápal Grimshawovy obavy. Narazil na poklad a – což bylo pro Grimshawa ještě důležitější – na velký objev. Na fotografii z dob, kdy fotografie neexistovala. Mělo to háček. Pokud by se ukázalo, že se mýlí, byl by navždycky všem pro smích. „Provedl jste invazivní, nebo neinvazivní testy?“ zeptal se Csikszentmihalyi. „Samozřejmě oboje.“ „A?“ „Problém je, že je všechno v pořádku.“ Byl to skvělý způsob, jak to vyjádřit: všechno bylo v pořádku, což znamenalo katastrofu. Grimshaw byl příliš konzervativní na to, aby uznal, že svět a historie mohou být zcela odlišné od toho, čemu věříme. Víra je jako peníze, neradi o ni přicházíme. Hostitel vzal z konferenčního stolku kus papíru a podal ho Csikszentmihalyimu. Byl to standardní formulář zprávy o stavu díla, ale políčka pro titul, číslo sbírkového předmětu a rok původu zůstaly nevyplněny. Csikszentmihalyi přelétl text: chlorid stříbrný (co jiného?), neidentifikované skvrny (tyto byly pro datování irelevantní, protože se mohly objevit později), plíseň 17 % plochy (předvídatelné). Deteriorace papíru: v souladu s ranou fotografií… okraje
[22]
roztřepené… výrobce papíru nezjištěn… typ papíru odpovídající první polovině 19. století… „Takže?“ „Není toho moc.“ Csikszentmihalyiho oči sklouzly zpět k fotografii. Dlouho si prohlížel obličej portrétovaného. Plné tváře, středně velká brada, poměrně široký obličej, vysoké čelo. Škála hnědých odstínů – typická barva starých pozitivů – byla bohatá. Textura papírového negativu dala fotografii mírný závoj. Kromě technických aspektů se výraz muže na snímku nápadně lišil od malovaných portrétů z období romantismu. Byl upjatý, stejně jako mnoho pozdějších fotografických portrétů ze 40. a 50. let 19. století. Když se rodina střední třídy doslechla o nových magických obrazech za dostupnou cenu, oblékla se co nejlépe a navštívila fotografův ateliér. Portrétovaní usilovali o co nejdůstojnější výraz, ale netušili, jak se chovat před objektivem. Jejich tváře často měly útrpný pohled. Tato neobratnost byla způsobena nejen držákem, který jim pevně svíral hlavu, aby se při dlouhé expozici nepohnuli, ale také jejich dychtivou snahou napodobit vznešený vzhled malovaných portrétů aristokracie. „Vidíte tam něco anachronického, ale ne v technickém smyslu?“ zeptal se Grimshaw. „Těžko říct.“ Datování podle oblečení? Nemožné. Bílé košile s na škrobenými límečky byly populární v celé polovině osmnác tého století. Kabát by možná vypověděl víc, ale portrét byl oříznutý nad hrudí. Klopy nebo počet nebo tvar knoflíků… ne, nic zvláštního.
[23]