Skip to main content

Petr Kadlec, Marko Ivanović: 11 hudebních klíčů / ukázka

Page 1

Marko Ivanović Petr Kadlec

11 HUDEBNÍCH KLÍČŮ

Výpravy za dobrodružstvím slavných skladeb PASEKA


Poslechněte si nahrávky skladeb z našich výprav v podání České studentské filharmonie.


marko ivanović petr kadlec

11 HUDEBNÍCH 11 hudebních klíčů KLÍČŮ Výpravy za dobrodružstvím slavných skladeb


Vydání knihy laskavě podpořila Nadace Český hudební fond

Text © Marko Ivanović, Petr Kadlec, 2026 Illustrations © Alexey Klyuykov, 2026 ISBN 978-80-7637-723-3


obsah Předmluva ve dvou hlasech ——— 7 1 Geniální opera v geniální zkratce Georges Bizet: předehra k opeře Carmen ——— 11 2 Jak ničema ke krásné hudbě přišel Edvard Grieg: Peer Gynt ——— 21 3 Ocelová múza Arthur Honegger: Pacific 231 ——— 31 4 Jak si staří Slované vydupali jaro Igor Stravinskij: Svěcení jara ——— 45 5 Hudební horor po francouzsku Camille Saint-Saëns: Tanec kostlivců ——— 65 6 Cesta do hlubin středověké študákovy duše Carl Orff: Carmina Burana ——— 81 7 Tajemství vykoupené muzikantským potem Miloslav Kabeláč: Mysterium času ——— 105 8 Příběh jedné slavné fanfáry Leoš Janáček: Sinfonietta ——— 121 9 Kdyby Bach uměl tančit s růží v zubech Alfred Schnittke: Polyfonické tango ——— 145 10 Veledílo, které překročilo oceán Antonín Dvořák: Novosvětská symfonie ——— 153 11 Hurá na sopku! Luigi Denza: Funiculì, funiculà ——— 185 Co dalšího si přečíst a zhlédnout ——— 190


předmluva ve dvou hlasech

marko: Když se řekne „klasická hudba“, může vás napadnout ledacos. Můžete si matně zavzpomínat na své první rande v Rudolfinu, pomyslet si něco o snobech ve večerních róbách nebo hrdě konstatovat, že „bez vážné hudby nedokážete žít!“ Tato knížka je pro každého z vás. Pro každého, kdo je alespoň trochu zvědavý a hudba ho zajímá. Ve většině slavných skladeb se totiž nachází řada skrytých komnat a jejich odhalení vám může poskytnout zážitek, o jakém se vám ani nesnilo. Přitom stačí tak málo – třeba jenom takový malý „klíček“. My vám těchto „klíčků“ nabízíme hned několik. Vybrali jsme pro vás jedenáct skladeb – různorodých, dlouhých, krátkých, složitých i jednoduchých, ale především takových, které máme rádi a které nám připadají nesmírně poutavé a působivé. A moc bychom si přáli, aby po přečtení této knížky takové připadaly i vám. Petře, takhle by to mohlo stačit, ne? petr: Bezva, ještě bych možná dodal tohle: Nechtěli bychom ale, aby na vás ty naše „klíčky“ působily dojmem – „aha, tak takhle to tedy je a nemůže to být 7


jinak“. I my máme zkušenost s tím, jak se náš názor na tytéž skladby během let vyvíjí, když se k nim opětovně vracíme a znovu se jim snažíme rozumět. Nikdy to není tak, že jsme to třeba před patnácti lety objevili a už to máme. Proto bychom rádi, abyste naši knížku brali jako takovou návnadu k vlastnímu poslouchání. K takovému, při kterém budete mít chuť pojmenovat si hlavně svůj dojem a klidně hodíte za hlavu to, co píšeme my. Někdy nám lidé, kteří klasiku evidentně milují, říkají: „Prosím vás, já přece nemám žádné hudební vzdělání ani hudební sluch, hudbě nerozumím, takže se k ní nemůžu nijak vyjadřovat… Já ji mám jenom rád…“ Ale v tom to právě je. V tom, že máte hudbu rádi, je ten nejdůležitější klíč k ní. I k tomu, abyste se nebáli formulovat to, co u hudby cítíte nebo vidíte, jaké představy vám přivolává, jaké vzpomínky ve vás probouzí. Vlastně ideálně bychom vás chtěli podpořit v tom, abyste si klidně začali psát vlastní knížku se svými hudebními klíči k hudbě, kterou milujete… Může být? marko: Naprosto souhlasím. Jenom bych možná ještě navázal na oněch tebou zmíněných patnáct let. Ve skutečnosti je to totiž už víc než dvacet roků, co se spolu s Českou studentskou filharmonií pravidelně snažíme návštěvníkům pražského Rudolfina rozšiřovat obzory a navádět je k hlubšímu a soustředěnému poslechu. Ostatně na některé z našich koncertů se můžete díky QR kódu s odkazem podívat i vy; najdete ho na přední záložce knihy. Co však neuvidíte, jsou hodiny příprav, které s Petrem každému z nich věnujeme a při nichž často objevíme spoustu méně známých detailů a zajímavostí. Často 8


je nám pak líto, že mnoho z nich publiku během dvouhodinového večera říct nestihneme. Proto nás také nápad Viktora Bezdíčka – redaktora Paseky – napsat knihu docela nadchl, i když jsme si na druhou stranu nebyli vůbec jistí, zda se naše zkušenosti z koncertního sálu dají literárně zachytit. Nakonec jsme to zkusili a výsledek právě držíte v ruce. petr: I když jsme se všem skladbám věnovali na našich koncertech, stejně jsme si je v posledních dvou letech všechny ještě znovu poslouchali a debatovali o nich. A protože Viktora tyhle naše seance zajímaly, přidal se k nám a my jsme mu vděční za sdílení jeho dojmů a zážitků s hudbou, ale taky za řadu dobře mířených otázek, které by nás možná už po těch letech, co s Markem tvoříme tvůrčí tandem, ani nenapadly. Viktorovi ale díky taky za trpělivou editaci všech našich kapitol. A já osobně děkuji ještě Ireně Záhorské a Tomáši Bargelovi, že jsem je mohl vystavit našim literárním pokusům jako první experimentální čtenáře. Ireně navíc díky za překlad básničky k Tanci kostlivců. marko: A já chci za nás oba ještě moc poděkovat České studentské filharmonii za to množství krásných společných koncertů, které nás k napsání této knížky inspirovaly. Ovšem můj osobní největší dík patří mé rodině – synu Nikolovi a hlavně mé ženě Janě, která svou trpělivostí, postřehy a poznámkami velmi přispěla k tomu, že je tato naše knížka o něco méně nudná, než by mohla být.

9


1 geniální opera v geniální zkratce

georges bizet: předehra k opeře carmen „ Jo vy myslíte takové to ramtadadadadada, ramtadadadadada…?“ Tohle bývá asi nejběžnější reakce člověka na dotaz k předehře opery Carmen. Tedy za předpokladu, že už ji někdy slyšel. Troufáme si tvrdit, že takových lidí je hodně a nemusí se ani jednat o velké hudební znalce. Při této otázce se však může projevit i rozdíl mezi hudebním laikem a profesionálem. První se při vzpomínce na tuto hudbu celý rozzáří, druhý pravděpodobně obrátí oči v sloup. Jako jistý student dirigování, který měl u zkoušek předehru k Bizetově Carmen provést. Když přišel na řadu, s určitým despektem prohlásil: „Tak já jdu dirigovat tu operetu, nebo co to vlastně je…“ Proč Carmen budí tak rozporuplné reakce? Protože je to hudba efektní a zároveň velmi jednoduchá. Pro někoho možná až banální. Taky se není úplně čemu divit. Vždyť samotná opera Carmen měla původně k operetě opravdu blízko – chytlavá hudební čísla se místy střídala s mluvenou prózou. A podívejme se na děj: fatálně přitažlivá španělská dělnice Carmen, která si pohrává s mužskými city a nejvíce si cení osobní svobody, a proti ní spořádaný voják Don José, který je ochoten 11


kvůli své milované zradit i své morální zásady… To nemůže dobře dopadnout. A taky nedopadne. Když si Carmen začne se slavným toreadorem Escamillem, José už to nevydrží a svou milou ze žárlivosti zabije. To nezní příliš komplikovaně, že? Carmen ale není jednou z nejhranějších oper na světě jen tak pro nic za nic. Georgesi Bizetovi se v ní podařilo skloubit vlastní melodickou invenci, španělský folklór a dramatickou zápletku do velmi hlubokého díla, ve kterém jsou postavy prokreslené, příběh uvěřitelný a hudba poutavá a vzrušující. A to vše se odráží i v samotné předehře, která je neobyčejně stručná. Trvá zhruba 3 minuty. Operní předehry pojímají skladatelé různě. Někdy jenom jako náladotvornou hudbu k usazení obecenstva. Jindy jako přehled těch nejlepších hudebních nápadů z celé opery. Někdy se dokonce pokusí o stručné hudební shrnutí operního děje. A Bizet? Ten zvolil všechny tři postupy najednou. Zahajovací jiskrná a břeskná hudba (ono ramtadadadadada) má představovat španělské paso doble. Nejspíš se vám vybaví stejnojmenný svůdně vášnivý tanec, ale původně se jednalo o slavnostní pochod ohlašující vstup toreadora do arény. Bizet sice zachovává náladu a rytmus originálu, ale Francouze v sobě nezapře. Jeho představa koridy je o poznání svižnější a v jistém smyslu elegantnější. Svoji roli možná hraje i to, že Bizet v orchestru vynechává – podobně jako většina francouzských skladatelů – tubu, jejíž přítomnost obvykle k pocitu odlehčenosti nevede. A tady přichází kontrast. Žestě se mírně ztiší a smyčce vstoupí s jednou z nejznámějších melodií celé opery: 12


s melodií Escamilla. Při ní dav tohoto slavného toreadora vítá a ten se odvděčuje oslavnou árií, ve které velebí sám sebe. Je to trochu sebestředné, ale shromáždění to nevadí a vesele jásá dál. A i v předehře celé opery přichází po Escamillově melodii zase ta úvodní břeskná hudba, která ouverturu zdánlivě uzavírá. Ano, schválně říkám „zdánlivě“. Protože ve chvíli, kdy už chce obecenstvo spokojeně zatleskat, přichází hudba úplně jiná. Je to jenom velmi krátký dovětek, je však temný, bolestný a vůbec dost zvláštní. Hudba postupně graduje a končí… nebo vlastně nekončí. Spíš ji rázem utne zlověstný akord, konkrétně (pro znalce) zmenšený septakord, protože zlověstnější akord ještě Bizetovi současníci nepoužívali. Co ta hudba znamená? Mohla by to být třeba Josého žárlivost, která se v opeře objevuje vícekrát, nebo prostě takový spodní hudební proud, který nevěstí nic dobrého. I pokud předehru slyšíme úplně poprvé, určitě vnímáme, že prvotní bezstarostnost začátku je pryč a přichází chvíle zoufalství s otevřeným koncem. Zajímavé je, jaké nástroje nechává Bizet hrát melodii toho spodního temného proudu. Zvuk violoncell spojuje s klarinety a fagoty, což je standardní kombinace, kterou skladatelé využívají docela často. Bizet ale přimíchává překvapivou ingredienci – ještě jeden nástroj, který účinně zabraňuje, aby to celé vyznívalo příliš romanticky: trubku v její nejhlubší poloze (to slyšíme málokdy!), která do hudby vnáší ostrost, tenzi a až jakousi sžíravost. Bizet nám ve své podivně asymetrické dvoudílné předehře představuje dva protagonisty svojí opery. Na začátku oslnivého a suverénního Escamilla a následně 13


utrápeného a tragického Dona Josého. A taky nám ve zkratce odvypráví podstatu celého příběhu včetně předzvěsti tragického konce. Dva zcela rozdílní muži, do jejichž životů osudově zasáhne temperamentní a bezstarostná Carmen, které Bizet ve své předehře paradoxně nevěnoval ani notu. Pozoruhodné, že? I když těžko říct, jestli tohle všechno byl skladatelův záměr. My jsme si ale každopádně ukázali, že i zdánlivě přímočarou a nenáročnou hudbou nám šikovný autor dokáže povědět víc, než se na první pohled zdá. tohle že má být španělsko? Možná je vám líto, že se u Bizetovy opery Carmen věnujeme jenom krátké, i když skvostné předehře. A tak přidejme – pokud chcete i nadále v bizetovských vodách setrvat – ještě jedno téma. Jak byla opera přijata, když se poprvé objevila na divadelních scénách? Dnes je pozice Carmen naprosto suverénní. Možná je to nejznámější opera naší planety, ostatně podle posledních statistik je po Verdiho La traviatě a Mozartově Kouzelné flétně také nejhranější. Proto nás může překvapit, co na ni říkali první diváci a posluchači. Pojďme navštívit tři vybrané evropské země. Přirozeně se nejdřív podíváme, jak Carmen přivítali Francouzi při pařížské premiéře, potom jak ji přijali Španělé, o jejichž zemi vypráví, a nakonec jak ji vnímalo naše české publikum konce 19. století. O pařížské premiéře v březnu 1875 se dodnes říká, že nebyla moc úspěšná a Bizetovi přivodila frustraci, která možná uspíšila jeho smrt tři měsíce nato, v pouhých 14


36 letech. Proti tomu ale mluví čísla. V oněch třech měsících se Carmen hrála třiatřicetkrát, tedy v průměru každý třetí den, a obecenstvo se na ni jen hrnulo. Když se podíváme do dobových recenzí reflektujících premiéru, na mimořádných kvalitách Bizetovy hudby panuje shoda. „ Jeho hudba, plná talentu a velké vytříbenosti, strhuje a okouzluje.“ – „Nikdo lépe než on neovládá tajemství krásných harmonií a jemných zvukových barev.“ Pravda, sem tam se objevují i výroky, nad kterými dnešní milovník Carmen asi nevěřícně zakroutí hlavou: „Pan Bizet nerozdává snadno zapamatovatelné melodie…“ Prosím?! První kritiky ale mnohem víc provokoval příběh a podle řady z nich byl pro operu naprosto nevhodný: „Libretu chybí vznešenost a velikost, žádná postava nevyvolává sympatie, většina z nich je upadlá.“ „Některé postavy, které by měly být důležité, jsou jen načrtnuté, a naopak jiné mají až oplzlé rysy.“ Vrcholem pak byla postava Carmen, nad kterou se pohoršoval nebo ji jízlivě komentoval kdekdo: „Patologický stav té nešťastnice, bez oddechu vláčené žádostmi těla, je naštěstí případ dost vzácný a patří spíše do péče lékařů, než že by měl zajímat počestné diváky, kteří přišli do Komické opery v doprovodu svých manželek a dcer.“ Co ovšem jedny popouzelo, druzí vítali: „Namísto hezoučkých, nebesky modrých a růžových panenek, které měli rádi naši otcové, chtěl Bizet ukázat opravdové muže a opravdové ženy zaslepené a mučené vášní, zmítající se ve víru šílenství, a orchestr, z něhož se stal tvůrce a básník, vypráví o jejich úzkostech, o jejich žárlivostech, o hněvu, o činech ze zoufalství.“ Tolik tedy Francouzi. 15


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Petr Kadlec, Marko Ivanović: 11 hudebních klíčů / ukázka by Nakladatelství Paseka - Issuu