Zmizelá Praha: Neony a světla reklama

Eva Bendová Václav Hájek

Neony ozářily noční tvář města a vnesly do jeho ulic tajemství a moderní životní styl. Vábily k návštěvě do obchodních domů, sváděly ke vstupu do restaurací a dotvářely mámivou atmosféru filmů z dvacátých a třicátých let, kdy se jejich sláva šířila Evropou a Amerikou. Staly se symbolem tužeb moderního člověka.

V českých zemích jim vtiskli avantgardní estetiku slavní tvůrci, jako byli Zdeněk Pešánek, Ladislav Sutnar nebo František Zelenka, a povýšili tak světelnou reklamu o umělecký výraz.

Po druhé světové válce se neon stal i nástrojem propagandy, ale to už jeho sláva postupně upadala až k dnešnímu zapomnění.

ZMIZELÁ PRAHA

Další svazek z edice Zmizelá Praha přináší archivní fotografie, film a časopisecky publikované návrhy ze zlaté éry neonu.

Non-fiction • Zmizelá Praha ISBN 978-80-7432-918-0 299 Kč

EVA BENDOVÁ VÁCLAV HÁJEK

1

2

ZMIZELÁ PRAHA

PASEKA

3

Kniha vychází s grantovou podporou hlavního města Prahy.

Copyright © Eva Bendová a Václav Hájek, 2018 Cover Design © Jiří Adamík-Novák, 2018 ISBN 978-80-7432-918-0

4

OBSAH

7 Světlo proniká tmou 15

Co je neon?

27

Světlo se zmocňuje reklamy 41

Avantgarda a neony pražských bulvárů 55

Neonové umění – Zdeněk Pešánek, František Zelenka, Ladislav Sutnar a Max Gerstl 71

Dynamika velkoměsta – neony a film 85

Každodennost v záři světel 105

Práce odlidštila neony – nástup totality, ideologie a pološero 127

Socialismus s neonovou tváří 145

Světla zhasínají – od normalizace k sametu 156

Prameny a literatura

5

6

SVĚTLO PRONIKÁ TMOU

7

SVĚTLO PRONIKÁ TMOU

mezi barvou roucha vodních víl a nějakým tím rýnským Rüdesheimerem. I mikulášsky drzá červeň stala se oblíbenou. A kromě toho i oranžová a žlutá, růžová a slonově bílá stejnou měrou přitahují zájem obecenstva.“

Rozžhavené jiskry, elektrické dráty, rotující cívky a komíhající se žárovky – to jsou klíčové motivy experimentálního filmu Světlo proniká tmou (1931) od Otakara Vávry. Diváky ve své době fascinoval tím, že nekladl důraz na příběh, vyprávění, ale na abstraktní útvary elektrických výbojů a míhajících se světelných zařízení. Ukazoval radikální proměnu života a světa po první světové válce, kdy skončilo tzv. dlouhé 19. století a nastal věk modernity.

Podobnými společenskými a myšlenkovými posuny se tehdy zabývali italští futuristé a ruští konstruktivisté – nový věk je epochou elektřiny, rychlé komunikace, nikoli už věkem páry a masivních strojů. Divák již nemůže postřehnout všechny procesy, které se ve strojích odehrávají. Lidský organismus je příliš pomalý a těžkopádný. I světelné reklamy a neony, jejichž éra počíná ve dvacátých letech minulého století, dávají městům, bulvárům a veřejným prostranstvím nový charakter dynamického, progresivního komplexu, v němž se mísí těla a stroje v nekončící aktivitě a kvasu moderního života, který díky elektrické energii nikdy neusíná.

Neony a světelná reklama se záhy po svém vzniku staly symbolem tužeb, přání a potřeb moderního člověka vrůstajícího do těkajícího davu. A vyhovovaly také propagačním snahám mladého státu, který chtěl ukázat svou bouřlivě moderní tvář, tolik se lišící od valčíkového rytmu zavržené Vídně. Praze bylo třeba rychle dodat velkoměstské, takřka newyorské nebo pařížské fluidum. Rozsvítit její hlavní místa a tahy. Zrychlit pohyb, probudit „matku měst“ do nového století.

Přízračná světla lamp, reklam, výloh, restaurací, dopravních prostředků i zapalovačů – to jsou recepty na převrstvení starých hmot a struktur města novým obalem modernity, technologií a politického optimismu. Obyvatelé města, občané v pravém slova smyslu – neboť již nejsou poddanými monarchie – , chtějí vidět a být viděni na otevřených i zastřešených veřejných místech. Chtějí vidět stále více a skrz. Skrz zvětšující se tabule výloh, novou architekturu využívající pásová okna, tyto na svou dobu obří skleněné plochy.

Důležité už nejsou pevné a těžké zdi domů, kameny a cihly, trámy, písek, vápno apod., ale tekutý a proměnlivý, nestálý proud svítících a projekčních obrazů. Proud světelných efektů reprezentující novou vazbu města k budoucnosti, a nikoli již k důrazu na trvanlivost a stálost minulých dob. Z prostoro-hmoty se stává časo-prostor.

Umělé světlo proměnilo pražské ulice a výlohy a tím i život zdejších obyvatel.

A nejednalo se pouze o praktické osvětlení chodníků – i když tam dějiny světla ve veřejném prostoru začínají. Výmluvně o této proměně hovoří článek Procházka večerní Prahou publikovaný v časopise Salon v roce 1936: „Neonová reklama objevila se tu v řadě zcela zvláštních barevných odstínů, s nimiž jsme se dříve málokdy setkávali. Libuje si hlavně v pohádkové modři, která byla prvním neonem pražským, pak přichází zeleň, jíž Němci říkají lahvová a která se pohybuje

Než se však pustíme do prohlížení této nové, moderní tváře české metropole, je třeba přece jen zastavit se u několika mezníků

8

zvýrazňovaly kontury budov při slavnostním osvětlení – například při iluminaci Karlova mostu během návštěvy panovníka v roce 1907, nebo dokonce ještě v roce 1926 při slavnostním osvětlení Staroměstské radnice u příležitosti VIII. sokolského sletu. Žárovkové girlandy a zdůraznění podstatných objemů a kontur stavby do dlouhých nočních hodin pak inspirovala architekty k dalším počinům a estetickému promýšlení architektury a veřejného prostoru. A po první světové válce už přichází éra výbojek – neonů, které vnesly do osvětlení města nový, dynamický impuls.

rozvoje veřejného osvětlení a světelné dramaturgie města.

První pražskou ulicí osvětlenou elektrickým světlem se stala Hybernská v roce 1881.

Tehdy ji na krátký čas ozářil obloukovými lampami František Křižík na počest pražské návštěvy korunního prince Rudolfa. Původně měl světly ozdobit Pražský hrad, ale hlavně z bezpečnostních důvodů se původní návrh zrušil a Křižíkův systém byl přemístěn do hlavního celního úřadu v Hybernské. „Až pozdě do večera bylo pracováno na zařízení 10 elektrických svítilen, jimiž Hybernská ulice, Prašná brána a prostora před ní budou elektricky osvětleny,“ píší Národní listy 8. června 1881 v článku K dnešnímu osvětlení Prahy.

Večerní a noční tvář Prahy prošla od dvacátých let obrovskou proměnou, o jejímž rozsahu si můžeme udělat představu z dokumentačních i umělecky koncipovaných fotografií, avantgardních filmů i populárních snímků, jimiž se neonová či kinetická městská kultura občas mihla. Neonové reklamy, film, kina, veřejné osvětlení, sílící hromadná doprava, zvětšující se množství automobilů – to dohromady vytváří obraz expandujícího moderního města. Dílčí příklady této expanze světelné reklamy, tvorby neonové propagace a výzdoby Prahy budeme sledovat na následujících stranách.

Ve stejném roce pak Křižík dosáhl velkého úspěchu na První mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži, kde oblouková lampa konkurovala Edisonově žárovce mírou intenzity své svítivosti. Český vynálezce zde dostal zlatou medaili. Založil si pak v Praze samostatný podnik, v němž kromě osvětlování jednotlivých obchodů navrhoval osvětlení pro slavnostní příležitosti – světelné atrakce, které mu přinesly zakázky na první veřejné osvětlení ulic, i když zpočátku mimo Prahu.

O rok později začalo Křižíkovým obloukovým lampám konkurovat žárovkové osvětlení, poprvé použité v sále Janáčkova divadla v Brně. Na jeho uvedení se přijel podívat sám americký vynálezce a obchodník Thomas Alva Edison. Právě jeho žárovky ve veřejném prostoru díky délce své svítivosti nakonec obloukové lampy vytlačily.

Od devadesátých let 19. století se jejich bílé i barevné pásy využívaly také v reklamě, aby upoutaly pozornost na zboží ve výkladech obchodů, a žárovkové pásy, girlandy,

9

Snímek z experimentálního filmu manželů Dodalových Myšlenka hledající světlo z roku 1938. Film abstraktními světelnými prostředky, kontrasty světla a stínu, ztvárňuje napjatou atmosféru před vypuknutím válečného konfliktu. Snímek: Moravská galerie v Brně, inv. č.

MGA 4278

10

11

12

Záběr z filmu Praha v záři světel Svatopluka Innemanna z roku 1928 přináší pohled skrze skleněnou tabuli výlohy do světa světelných venkovních reklam. Je metaforou prolínání vnitřních a vnějších světů – pasáží, obchodů, bulvárů – v moderním velkoměstě. Snímek: Moravská galerie v Brně, inv.č. MGA 001640

13

Plakát firmy Reklamon, specializované firmy na světelnou reklamu, která ve třicátých letech 20. století působila též v Praze. Snímek: Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. UPM GP 20369

14

CO JE NEON?

15

Z uvedeného popisu už je patrné, že výroba neonových svítidel propojila několik profesí, především elektrofyziku a sklářskou výrobu, tedy ohýbání skleněných trubic, jejich naplnění vzácnými plyny a elektroinstalaci.

A bylo to právě ohýbání skleněných trubic, které umožnilo dodat světelné reklamě dynamiku, rytmus, výraz a radikálně rozšířit možnosti prezentace ve veřejném prostoru.

Na druhé straně jejich výroba a zejména následná elektroinstalace zvyšovaly finanční nákladnost. Specializované firmy na neonové osvětlení proto od třicátých let do konce války přicházely s nabídkou katalogových výrobků částí trubic nebo hotových písmen, aby pořízení reklamy zlevnily.

Mezi velmi populární firmy s výbornou prezentací patřil Reklamon. Kolínská společnost měla svou reprezentační kancelář v budově Pražských vzorkových veletrhů v Holešovicích (dnes Veletržní palác) a jako jediná vyvážela své výrobky do „celého světa“ – Itálie, Jugoslávie, Rumunska, Indie i Číny. „Reklamon vyrábí, dodává, zařizuje veškeré druhy světelných reklam a jejich součásti jako vypinače, automatické přepinače, signály, smaltové štíty a písmena,“ zaznívá v jejich prezentaci z roku 1934. „Hlavním výrobkem jsou světelné reklamy prozářené z třívrstvého opalizujícího skla. Tyto výrobky jsou výhodné pro prostorovou reklamu, jelikož mají denní i noční postřehový výkon.“ Vedle Reklamonu v Praze mezi válkami působila dvacítka specializovaných firem včetně zahraničních, mezi nimi hlavně Osram nebo Philips.

CO JE NEON? „Slova neón a fluór znají dnes již skoro všichni obyvatelé Země a při jejich vyslovení se jim okamžitě vybaví představy různobarevných svítících nápisů, obrazů, linek. Málokdo však přesněji ví, co ten neón a fluór vlastně je,“ píše v knize Fluor – neon v praxi z roku 1960 Miloslav Vrtiška. Upozorňuje na rostoucí požadavky na „neonifikaci našich měst a na využití fluorescence k osvětlovacím účelům“, a chce proto veřejnost seznámit s principem neonových zařízení a jejich výrobou. Ty se od svých počátků po první světové válce vlastně nezměnily.

Podstatou neonového světla je elektrický výboj v plynu, jímž je naplněna skleněná trubice. Vzácné plyny jsou totiž výbornými vodiči elektrického proudu. Výroba z helia, kryptonu nebo xenonu byla ale velmi drahá, a tak se v české praxi využíval neon, který má zároveň nejnižší zápalné napětí. Vzácný plyn – jehož latinské označení neonum znamená „nový“ – tak propůjčil své jméno celému systému moderního osvětlování.

Velkou výhodou výbojek oproti žárovkám byla jejich nízká spotřeba energie a nižší byly i náklady na údržbu. Životnost trubic plněných neonem byla asi 10 000 hodin.

Pokud se plnily heliem, které k zapálení potřebuje vyšší napětí, měly životnost pouze 2000 hodin. Barvu výbojky pak ovlivňoval výběr použitého plynu. Trubice plněné neonem září jasně červeně. Trubice plněné směsí neonu, argonu a rťutovými parami svítí modře, helium žlutě a krypton žlutorůžově.

Dalších kombinací se dosahovalo slučováním barevných skleněných trubic a náplní a barvu ovlivňovaly i takzvané luminátory – barvy nanesené na vnitřní stranu trubice, které ovlivňovaly odstín a propustnost světla.

Nelehký proces výroby výbojek skvěle dokumentoval krátký film Neonové reklamy z roku 1960, vysílaný v rámci týdeníku Československé televize. Přibližoval divákům

16

vyfoukávání, následně ohýbání skleněné trubice do požadovaného tvaru podle šablony, plnění plynem a zkoušku funkčnosti, instalaci i zapojení již hotového neonového světla na konkrétním příkladu – symbolu Sluníčka tehdejšího Dětského domu Na Příkopě.

V době socialismu, po znárodnění firem, připadla celá správa, kontrola a instalace neonové reklamy pod státní podnik Pragoneon. Na výrobu technického skla nejen pro osvětlovací účely se specializovaly například Sklárny Kavalier, od roku 1964 také Slovenské závody technického skla, vybudované v Bratislavě-Dúbravce a další. Přesné složení technických skel zůstávalo výrobním tajemstvím sklárny.

Technický servis a opravy porouchaných neonů komplikovaly především skleněné trubice: „Velmi často se totiž stává, hlavně u modře zářících trubic, že noční hmyz (jepice aj.) je v letních měsících přiváben světlem výboje a usazuje se v malém prostoru kovového krytu elektrod (kapen), kde je dotykem na uzemněný kryt a přívod VN v elektrodě usmrcován,“ vysvětluje ve své knize Miloslav Vrtiška. „Těla hmyzu se v krytu hromadí a při zvlhnutí za deštivého počasí způsobují zkrat.“ Doporučuje proto alespoň jednou za rok vykonat servisní prohlídku.

K těm ale docházelo jen sporadicky nebo vůbec, a tak se neony postupem času rozbíjely, částečně zhasínaly a vytvářely hybridní texty, které bylo možné číst i jako symbolické komentáře glosující politické poměry. To když například do tmy jedné z pražských tříd v časech normalizace zářil nápis „…otraviny“.

17