Issuu

Kniha vychází s grantovou podporou hlavního města Prahy.

© Kateřina Bečková, 2018 Majitelé reprodukčních práv k historickým vyobrazením: © Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Plzně, České muzeum stříbra Kutná Hora, Muzeum hlavního města Prahy, Národní galerie v Praze, Národní muzeum, Národní muzeum – Náprstkovo muzeum, Sbírka Patrika Šimona, Správa Pražského hradu, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, Strahovská knihovna, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., 2018 Foto © Zdeněk Matyásko – Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., 2018 (foto č. 21, 27, 46, 111) Foto © Jitka Walterová – Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., 2018 (foto č. 56) Foto © Patrik Šimon – Eminent, 2018 (foto č. 7, 8, 19) Foto © Jiří Kopřiva – Správa Pražského hradu, 2018 (foto č. 69) Foto © Jan Gloc – Správa Pražského hradu, 2018 (foto č. 70) ISBN 978-80-7432-899-2 (Nakladatelství Paseka) ISBN 978-80-87559-13-0 (Kateřina Bečková, Schola ludus – Pragensia)

Zmizelá Praha Letohrádky, libosady a výletní místa 1. díl Levý břeh Vltavy Kateřina Bečková Paseka Schola ludus – Pragensia

Motto: „Rozkošnější než vše, co lze spatřiti ve městě, jsou krásné, nepopsatelně krásné končiny kolem města.“ Neznámý cestující cizinec, 1787¹

1 Reizender aber als alles, was man in der Stadt finden kann, sind die schönen, unbeschreiblich schönen Gegenden, die um die Stadt befindlich sind. Citováno z knižního průvodce po Praze od neznámého autora označujícího se za „cestujícího cizince“: Beobachtungen in und über Prag, von einem reisender Ausländer, Prag, 1787.

Téma této knihy nás zavádí do minulosti hlubší, než jsou milovníci knižní řady Zmizelá Praha dosud zvyklí. Snad tento ponor autorce i nakladatelům nejen prominou, ale zahoří spolu s nimi zájmem o dobu, která pro zaznamenání svých reálií neměla ještě k dispozici technický prostředek, jakým se později stala fotografie, ale pouze malířský talent. Publikace je tudíž jakousi knižní výstavou kreseb, maleb a grafických listů shromážděných k vytčenému tématu. Tím se stala krajina v okolí historické Prahy a její využití pro příjemné chvíle v kruhu rodinném, přátelském nebo společenském, pro poznávání, obdivování přírodních krás či prožití malých dobrodružství. Naše téma se soustřeďuje do první poloviny 19. století s několika přesahy na obě strany časového spektra. Do té doby byla krajina vnímána buď jako zemědělský pozemek, lovecký revír, nebo nudná končina, kterou musel člověk chtě nechtě překonat, pokud se potřeboval dostat odněkud někam. Příroda a její vybrané atributy jako květiny, stromy, keře či vodní prvky byla po stránce estetické dosud vnímána jen prostřednictvím zahrad pečlivě komponovaných ve francouzském či italském stylu u šlechtických sídel, nebo jejich napodobenin u měšťanských domů. Byla to ale příroda člověkem přetvořená, ochočená, či dokonce deformovaná. Objev krajiny v její přirozenosti a kráse byl jedním z nejvýraznějších rysů období romantismu, který ovládal společnost přibližně od přelomu 18. a 19. století. V případě veřejných parků, jejichž zakládání je pro toto období typické, se šťastným způsobem prolnulo dědictví racionální osvícenské filantropie se silou romantické emoce.

Lusthauzy a libosady pražského vůkolí Území bezprostředně za hradbami Prahy a v okolí předměstských osad a vesnic bylo v 18. století využíváno několika způsoby. Na rovinatém terénu se pěstovalo obilí, zelenina a další zemědělské produkty, na svazích byly tradičně vinice, někde přetvořené v ovocné sady, na pěstitelsky méně vhodných pozemcích se pásl dobytek a další hospodářská zvířata. Mezi polnostmi, zemědělskými usedlostmi a obcemi vedly prašné cesty, v případě cest zemských vroubené stromořadím. Na místech příhodných polohou,

Mapy

i. Plán královského Hlavního města Prahy, kolorovaná kresba, 1835, MMP, inv. č. H 018 259

(4)

(3)

Divoká Šárka

(5)

Vokovice Dolní Liboc

Veleslavín

Hv�zda

avín

Jenerálka

(2)

(1)

Jenerálka – kostelík sv. Jana Nepomuckého

(2) (3) (4) (5)

Zámeček Jenerálka

Čertův (Kubrikův) mlýn Tučkův mlýn Soutěska Džbán

49. Mlýn v Podbabě Bedřich Havránek, kresba tuší, 1848, NG, inv. č. K 2949 Bedřich Havránek byl malíř proslulý realistickým detailem svého uměleckého rukopisu, což názorně dokládá i tato filigránská perokresba. Ovšem její motiv, vedený ve sbírce Národní galerie jako „venkovský kostelík v Podbabě“, zůstával dlouho adeptem na místopisnou záhadu. Jejímu vyřešení mnoho nenapomohl ani grafický list s týmž námětem v litografickém provedení

(viz obr. 50), který je označen jako Mlýn u Šárky. Teprve kresba J. Pallové (viz. obr. č. 51) jednoznačně určila zobrazované místo. Jedná se skutečně o mlýnské stavení na Šáreckém potoce. Zvoničku měl mlýn na střeše z ryze praktických důvodů, na základě patentu Marie Terezie z roku 1751 měla hlásit nebezpečí požáru.

50. Mlýn v Podbabě Autor neznámý, vydal Witek & Suchy, litografie, 1843, AMP, sign. G 2696 Týž motiv jako Bedřich Havránek zobrazil neznámý autor této litografie. Vodní mlýn, nazývaný podle majitele z poloviny 18. století Kalousovský či jednoduše Podbabský, působil na umělém rameni Šáreckého potoka. Před jeho průčelím při veřejné cestě směrem do Šárky leželo malebné zákoutí pod Božími muky, lákající poutníky

k odpočinku ve stínu vzrostlých stromů. Budova mlýna, byť ve značně přestavěné podobě je zachována dodnes s adresou V Podbabě 29. Zobrazená nerovná cesta směřuje do nitra údolí, kde se před usedlostí nazývanou Břetislavka, z níž vidíme v pozadí střechu a štít, rozvětvuje vlevo do Šáreckého údolí a vpravo do obce Lysolaje.

51. Podbaba Juliana Pallová, kresba tužkou, 1863, AMP, inv. č. G 1447 Půvabná kresba amatérské kreslířky Juliany Pallové, rozené Pechové, která je uložená v plzeňském archivu, přináší celkový pohled od západu na údolí Podbaby, které se v kolmém směru vůči řece noří mezi podbabské vrchy. Trať Severní státní dráhy překonává údolí dodnes funkčním viaduktem, který vidíme ve střední partii obrazu. Za ním bezpečně rozeznáme obrysy trojských návrší s usedlostí Sklenářka a s kaplí sv. Kláry. Pro nás je však nejdůležitější popředí obrazu, které s jistotou určuje umístění Podbabského mlýna (viz obr. 49, 50), a zároveň dokumentuje původní vesnický charakter údolí. Poté, co byla v roce 1869 v sousedství viaduktu postavena železniční zastávka Podbaba, se totiž tato část údolí stala snadněji dostupná z města a Pražané ji začali hojně využívat nejen jako výchozí bod procházek do Šárky, ale také jako ideální místo pro letní byt. Od šedesátých let 19. století vyrůstaly podél Šáreckého potoka vily určené pro letní pobyty Pražanů. Střídání původních zemědělských či viničních usedlostí s rekreační vilovou zástavbou je v podbabském údolí a v navazujícím údolí Dolní či Tiché Šárky zřejmé dodnes. Bohužel nároky na rezidenční pohodlí za sto padesát let značně vzrostly, což se projevuje na vzhledu i objemu nové výstavby v údolí.

52. Kostel sv. Matěje Pavel Körber, kresba tuší, kolem 1900, MMP, inv. č. H 033649 Známý poutní kostel sv. Matěje na vrchu Baba se může pyšnit dominantním postavením v krajině. Je dobře patrný jak od východu v dálkových pohledech od Bubenče (viz obr. 41), tak od západu z několika míst Šáreckého údolí. Nevelký pozdně barokní kostel s věží na západní straně nahradil v roce 1770 původně snad románskou

svatyni, jejíž založení je opředeno pověstmi sahajícími až do 10. století. V okolí kostela výletníci vždy našli možnost využít pohostinství, a proto bylo místo vítanou zastávkou zejména při dlouhé cestě z Prahy směrem do Divoké Šárky.

53. Matějská pouť Pavel Körber, kresba tuší, kolem 1900, MMP, inv. č. H 024411/057 Nejznámější pražskou poutí, která je jediná pořádaná dosud, byla právě ta, která se již od 16. století konala při kostelíku sv. Matěje v Šárce první neděli po svátku sv. Matěje, tedy po 24. únoru. Přestože v tuto roční dobu bývá počasí ještě velmi chladné, obliba pouti byla obrovská. Poutní křížová cesta s dvanácti barokními

kapličkami vedla od Písecké brány přes rozcestí na Růžku, kde je dnes Vítězné náměstí, k usedlosti Santinka a dále polní cestou ve směru dnešních ulic Na Šťáhlavce a Na Fišerce do kopce až ke sv. Matěji. Trasu od brány prý celou lemovaly stánky s pouťovým zbožím.

54. Jenerálka Antonín Pucherna, kresba lavírovaná sepií, kolem 1795, MMP, inv. č. H 061352 Luštit malé záhady místopisu pražského okolí je zábavné, ať už je úspěšné, či nikoliv. Kresba malíře Antonína Pucherny označená jako Jenerálka nás přivádí na známé výletní místo v samém centru Šáreckého údolí, ale usedlost malebně zasazená v krajině se dnešnímu zámečku téhož jména příliš nepodobá. Pokud jde skutečně o dvůr Jenerálka s obytnými a hospodářskými budovami,

můžeme se radovat z unikátně zaznamenaného stavu krátce před zásadní klasicistní přestavbou objektů do podoby zámečku (viz obr. č. 55). Výklad názvu Jenerálka není jednoznačný. Nejčastěji se uvádí, že zde bylo sídlo generálního štábu rakouské armády při některé z válečných událostí 18. století.

55. Jenerálka Adolf Gustav, kolorovaný lept, kolem 1818, MMP, inv. č. H 019694/040 Tento pohled na Jenerálku z oblíbeného alba pražských vedut a okolí Prahy z konce dvacátých let 19. století nás již do rozpaků nepřivede. Klasicistní zámeček vidíme po dokončené přestavbě z přelomu 18. a 19. století s mansardovými střechami a tehdy oblíbenou zelenou barvou fasády. V pozadí se rýsují kopce na severní straně údolí a mezi nimi, při silnici do Horoměřic, usedlost Jehněčí

dvůr. Střed vyobrazení patří druhé dominantě Jenerálky, baroknímu kostelíčku z roku 1713–1719, který vznikl u morového hřbitova na území spravovaném strahovskými premonstráty. Je zajímavé, že kostel byl zasvěcen Janu Nepomuckému ještě před jeho svatořečením v roce 1729.

56. Šárka Antonín Pucherna, Ludvík E. Buquoy, kolorovaný lept s akvatintou, 1808, ÚDU, sign. W-C-12-136 Mimořádná krása Šáreckého údolí okouzlovala návštěvníky nejen přírodními půvaby, ale také bájným příběhem o dívčí válce, lsti a zradě, který se měl odehrát právě zde. Válečnice Vlasta nastražila na vladyku Ctirada půvabnou dívku Šárku, která připoutána ke stromu prosila o pomoc. Mladík jí uvěřil a tato chvíle slabosti stála jeho

i jeho družinu život. Šárku prý časem zle soužily výčitky svědomí za zradu důvěřivého Ctirada, vyšplhala proto na nejvyšší vrchol nad údolím a ukončila svůj život skokem do propasti. Údolí, kde se tento bájný děj měl odehrát, se od té doby jmenuje Šárka a jeho nejvyšší vrchol Dívčí skok.

57. Šárka Karel Pescheck, kolorovaný lept, kolem 1840, NG, inv. č. R 114166 Na této dvoustraně je dvakrát zobrazena tatáž partie Šáreckého údolí. V pozadí vlevo vidíme nejvyšší šárecký vrchol Dívčí skok a vpravo na svahu skalní útvar, kterému se říkalo Čertovy vidle. V popředí zurčí Šárecký potok a ve středu obrazu lze zaznamenat osamělý mlýn zvaný Čertův. Na tomto místě se rozevřené údolí, využívané

zejména k pastvě a dalším zemědělským činnostem, začíná směrem od Jenerálky zužovat a měnit v kaňon Divoké Šárky. V první polovině 19. století výletníci dělili údolí na Šárku líbeznou či spanilou, které dnes říkáme Tichá či Dolní, a na Šárku pustou či písčitou mezi Jenerálkou a kaňonem Divoké Šárky.