Jan H. Vitvar: David Černý - Fifty Licks / ukázka

2

3

6

7

Jan H. Vitvar

David Černý — Fifty Licks

Paseka Copyright © Jan H. Vitvar, 2017 ISBN 978-80-7432-792-6

Praha

Vladimir 518

12

13

Co psát před Davidem Černým, o Davidu Černém a vlastně i pro Davida Černého? K tomu, abych napsal předmluvu k jeho nové knize, mě vyzval přímo on, je to tedy služba veskrze kamarádská a naplnit ji lze opravdu mnoha různými způsoby.

Ať už zvolím jakoukoli strategii, jak k jeho osobnosti a umění přistoupit, vždy se budu v dobrém i špatném potýkat s tím, že se mu už v průběhu jeho tvůrčí dráhy podařilo ze sebe samotného vytvořit solitérní fenomén, ke kterému by se v českém umění těžce hledala analogie. A fenomén, to je přece jenom kus kulturně-historické skály, v městském prostředí možná přesněji řečeno kus kulturně-historického betonu, se kterým se poměrně dost složitě nakládá, těžko ho začleňovat do dalších, třeba i jemnějších souvislostí. Možná i proto mi snaha uměleckého a sociálního okolí zasadit Davida Černého do jakýchkoli vztahů, pozitivních i kritických, připadá často úsměvná, až pitoreskní.

Jeho společenský obraz, a teď nemyslím ten mediální, je neuvěřitelně sladkokyselá omáčka plná obdivu a nenávisti, pochopení, lásky, programové ignorace, respektu, úspěchu i frustrace. Kdybych se měl vyjádřit naprosto zjednodušeně, málokdo má koule na to, aby si vytvořil, udržel a alespoň v jakémsi relativním klidu přežil vztah s Davidem Černým. On je opravdu jeden z těch lidí, ke kterým zaujmete vztah buď – anebo.

Což je vždy signál toho, že o něco jde.

Tahle určitá životní nekompromisnost, a stejně tak sociální nekompatibilita, přesně odráží charakter jeho práce. Tvůrce by se totiž měl ve své mánii odrážet jako objekt před zrcadlem, jinak nemá smysl to jeho divadlo sledovat. Možná i proto hledá umělecká scéna v Davidovi tak těžko poslušného kamaráda, který by s ní obrážel vernisáže a ladil společné názory. Stejně tak Černý bude stěží nalézat ve stejné scéně bezpečné útočiště a ideovou základnu pro obhajobu své tvorby.

Tím se vracím k problému jakékoli fenomenality. Nejenže si s ní okolí neví rady, stejný problém je řešen i z pohledu zevnitř. S touto energií, s tímto rozměrem a s těmito názory se těžko někam vchází, stejně tak 14

se pak blbě usedá ke stolu k ostatním. Nezbývá než založit a budovat

15

vlastní vesmír, kde fungují vlastní zákony. Ze své zkušenosti můžu po-

Spíše se mu daří pomocí svébytného humoru kritizovat, definovat

tvrdit, že podobná nevyhnutelnost nakonec člověka dožene k opravdu

a ovlivňovat – s nadsázkou můžeme tedy vlastně mluvit o angažova-

zajímavým výsledkům a uchrání ho od marnění času tlacháním po ka-

ném umění. I když v jeho kontextu nemůže už snad žádný jiný termín

várnách. Tolik prosím k vysvětlení trochu neohrabaného termínu soli-

znít nepatřičněji. Ponechme ho zde ale v naprosto opačném smyslu

térní fenomén, který jsem použil hned ze začátku.

slova, než mu ho předkládal doznívající a nechtěný soundtrack jeho

Tato solitérnost, originalita a všudypřítomná drzost rozehráva-

dětství, socialistický realismus.

ly Davida Černého nové a jiné emoce, na které by mělo smysl upozor-

Další důležitý „pouliční“ aspekt myšlení Davida Černého je jeho

nit. Jeden z aspektů, který si vybavím už z hlubší minulosti našeho vzta-

odhodlání si pro svou uměleckou intervenci ve veřejném prostoru vzít

hu, je pocit, že přede mnou nestojí umělec, ale rocková hvězda. Nebo

to, co uzná za vhodné. Tato mentalita, která je tak pevně zakořeněná

možná přesněji frontman punkové kapely. S podobným výrazem „jděte

v DNA graffiti scény, je v jeho případě často dotažená do neuvěřitelně

všichni do prdele“ se musíte narodit a v průběhu života už jen vyladit

vtipně působících poloh. Nemluvíme zde totiž o nějakých poločitel-

ostatní detaily. Dosáhnout dostatečné hlučnosti, nepřehlédnutelnosti,

ných sprejových nápisech, ale o jasných vizuálních znacích, které mají

dvakrát za den někoho poslat do háje, po nočním tahu v deset dopo-

schopnost komunikovat s drtivou většinou společnosti. Jeho práce re-

ledne bouchat hlavou o obrubník, nechat za sebou frontu ubrečených

zonuje v každém a s každým, opravdu těžko se ignoruje, a to možná

holek a pouze málokdy alespoň trochu vnímat, co vám říkají ostatní.

i proto, že je naservírována do veřejného prostoru s takovou drzostí.

Přemýšlet ale o analogii hudby a výtvarného umění v případě Davida

Naprosto obdivuhodným faktem je i pro mne ovšem to, že Černý se

Černého pouze na základě vnějších znaků by bylo nejenom naivní, pře-

nezdráhá aplikovat tuto svojí striktnost i na institucionální prostředí.

devším by to byla velká škoda. Těch vrstev je nepochybně o mnoho víc,

A musím tu teď veřejně přiznat, že když jsem viděl jeho obličej ved-

některé z nich třeba umožní akcentovat právě i tato kniha.

le pobledlého Tomáše Pospiszyla při tiskové konferenci v roce 2009

Další téma, které je paradoxně opomíjeno až neuvěřitelně dlouho, a proto má smysl se u něj zastavit, je jistá „pouliční mentalita“ Čer-

k právě explodované kauze Entropy v Bruselu, nechápal jsem, kde na podobnou superkonspiraci vzali odvahu.

ného tvorby. Velmi nerad bych ve vztahu k jeho dílu používal termín

S určitou nadsázkou lze tedy říci, že je David Černý v mnohém

street art, protože v dogmatickém názvosloví jeho současného výkla-

originálnější pouliční umělec než ti, co to mají explicitně vepsáno do

du by to ani nebylo přesné; stejně tak si myslím, že i ve volné rovině

svého programu. A to i z toho důvodu, že je schopen přecházet mezi

není nutné hledat za každou cenu argumenty pro to, aby šla Davido-

veřejným prostorem a institucionálním prostředím s nezmenšenou ra-

va svobodná tvorba začlenit do této mnoha trendy zmítané škatulky.

zancí, což se bohužel o naprosté většině světových pokusů o infiltrová-

Ale! Jestli v našem kulturním prostoru někdo tak dobře předznamenal

ní galerijního prostředí pouličním uměním říci nedá.

nástup podobného myšlení, tedy umění teď a tady, na ulici, na střeše či kdekoli ve městě, byl to právě Černý. Vracíme se opět k jeho soli-

Vladimir 518

térnosti, nechuti patřit do struktury, do intelektualizovaného provozu scény, instituce, státní galerie. Jak sám říká, umění by mělo „bejt prdel“.

16

A v jeho podání se nejedná pouze o nějaký levný společenský humor.

17

18

19

S Davidem Černým se osobně známe od chvíle, kdy před Veletržním

David mimochodem média nesnáší. Pozornost miluje, ale jen

palácem ve větru přebíral od prezidenta Václava Havla diplom za své

když se týká jeho realizací, respektive když se týká cílů, kterých chce

vítězství v Ceně Jindřicha Chalupeckého. Letos od onoho 16. listopadu

dílem dosáhnout. Na to se ho média ptají zřídkakdy. Říká se o něm, že

2000 uteče už sedmnáct let. Davidovi bylo dvaatřicet, mně o deset

se jim vnucuje, protože tak se dá nejsnadněji vysvětlit, proč je kolem

míň. Internet byl ještě v plenkách, Facebook ani Twitter neexistovaly,

většiny jeho prací vždycky takový humbuk. Zdání klame. Bezpočtukrát

všichni četli papírové noviny, které se tiskly černobíle ve statisícových

jsem viděl, jak novinářům práská telefonem, když po něm chtějí, aby do

nákladech a ve kterých byly několikastránkové kulturní rubriky se spe-

světa vyslal nějakou svou typickou peprnou větu s příslibem, že se tak

ciální sekcí o výtvarném umění.

jeho socha lépe zpropaguje. Nebo když jim to ještě častěji rovnou od-

Největší haló Davida teprve čekalo. Ať už jde o Entropu nebo

mítl zvednout. Ve skutečnosti jeho tvorba vyvolává rozruch proto, že je

jeho (jak řada lidí neopomene zdůraznit „pubertální“) vzdor vůči komu-

prostě nepřehlédnutelná. A vyvolává ho i bez sdělovacích prostředků,

nistům, Klausovi a Zemanovi. Noviny ale dokázal svými aktivitami plnit

které David potřebuje rozhodně míň, než ony potřebují jeho.

už tehdy. Jeho nevadnoucí energie byla taky jedním z hlavních důvodů,

O svých projektech nerad mluví. Tají je do poslední chvíle ne-

proč jsem s ním v následujících letech strávil víc času než s kterýmkoli

jen před médii, ale často i před nejbližšími přáteli. Libuje si v momentu

jiným umělcem či umělkyní. Vždycky bylo proč se vidět. Takže jsem

překvapení. A jakmile jsou hotové, nejradši by zmizel ze světa, kde ho

ho postupně poznal tak podrobně, až mi přijde, že některé věci jsem

nikdo nevyšťourá. Občas to udělá. Jako když po skandálu s Entropou

na něm snad ani poznat neměl, nebo minimálně poznat nechtěl. Ale

odjel do Spojených států a vypnul si telefon. Pokud jimi nemíří na po-

zpětně bych na tom nic neměnil.

litiku a společnost, svá díla odmítá komentovat. Když je někdo veřejně

Výtvarné umění každopádně z novin časem zmizelo spolu s lidmi, kteří o něm do nich psali. Prý už nikoho nezajímá. Do digitál-

20

interpretuje jinak, než zamýšlel, nevolá uraženě do redakcí, aby zjednaly nápravu, tak jak to dělá řada jeho kolegů a kolegyň.

ních médií, která tištěné zpravodajství u většinového publika vytlačují

O penězích, které za ně dostává, nemluví vůbec. Když nějakou

na okraj zájmu, se pro svou proklamovanou neatraktivnost dostává

částku prozradí jeho galerie nebo investor, nesnaží se ji nadhodnotit ani

jen ve výjimečných případech. David je jedním z nich. Žádný jiný vý-

podhodnotit, ale úplně dementovat. Nebojí se závisti, ale toho, že lidé

tvarník v nich v Česku nedostává takový prostor; většinou ale v pří-

budou mít o jeho příjmech zkreslenou představu, protože netuší, kolik

padech, které nesouvisí s jeho vlastní tvorbou. Je mistrem úsečných

investic nejprve musel do díla sám vrazit. O svých sexuálních aktivitách

glos, zvlášť když se téma týká vedení státu. Nebere si servítky a novi-

vám klidně bude vyprávět dlouhé hodiny do nejmenšího detailu. Když

náři to vědí: když svolí se jim k něčemu vyjádřit, je pravděpodobné,

se ho ale zeptáte na jeho finanční situaci, nedostanete z něj nic než

že to bude tak provokativní, že se z toho dá udělat palcový titulek.

jeho pověstné mručení. Nebo bude dělat, že vás neslyší, to je ještě

Z toho si sice čtenář udělá jistou představu o Davidových názorech,

pravděpodobnější.

o něm samém – natož o jeho díle – se však nedozví zhola nic. Máloco

Taky má pověst nezodpovědného, bezohledného a až nechutně

je v současném českém umění tak naivní jako představa, že přece

do sebe zahleděného člověka. Je pravda, že s Davidem se dá těžko vy-

všichni vědí, kdo je David Černý a čím se zabývá. Většina lidí o tom ve

jít. Jako spousta umělců je egocentrikem, pro kterého je vlastní tvorba

skutečnosti nemá ani páru.

víc než cokoli jiného. Pokud jsou jeho letití spolupracovníci věřící, tak

21

vědí, že musí přijít do Nebe – za to, co všechno od něj musí kvůli jeho jájínkovskému perfekcionismu a nehledění na potřeby ostatních snášet.

Tahle zaslepená sebestřednost, která občas vede i k problematickým spolupracím s podivnými lidmi, ale končí před dveřmi jeho ateliéru.

Stejně jako Davida spousta lidí tahala z bryndy, tahal i on z problémů bez cavyku ostatní. Na to, že je umělec, rozhodně není sobec. Holku by vám sice přebral bez mrknutí oka, ale ve štychu by vás nikdy nenechal. Ostatně bere to hodně plošně, protože značná část jeho tvorby se dá brát jako jistá služba celé společnosti. Kritická služba národu, o kterém si nemyslí vůbec nic dobrého, a i když se tak netváří, touží, aby měl důvod svůj názor na něj změnit. Ve veřejném prostoru pro to dělá opravdu hodně. Ví, že na svém egoismu musí pracovat.

Když jednu ze svých výstav nazval Über ego, myslel to i jako Uber ego.

A myslel to i sám na sebe.

Tenhle rok bude Davidovi padesát. Nevypadá, a hlavně nechová se tak. Ještě jako student si nasadil masku rockové hvězdy (i s jejími klasickými manýry), která zestárne až ve chvíli, kdy už nebude moct vylézt na pódium. David po něm zatím skáče stejně aktivně a působivě, jako když mu bylo dvacet. Vědí to nejen jeho holky, ale i jeho publikum, které o něm ale právě nic moc neví. Jiní výtvarníci v jeho letech mají za sebou i přes mnohem menší dílo obsáhlé monografie a retrospektivy, kde je všechno dopodrobna rozebráno a interpretováno, tvorba, život i dobové souvislosti. David se jim dosud bránil.

A vlastně se jim brání i teď.

Výstava naplánovaná na rok 2018 do Národní galerie rozhodně nebude klasickou retrospektivou shrnující jeho tvorbu od prvních skic do školních sešitů až po nejčerstvější práce obecně uznávaného autora. David zastává názor, že tohle mají udělat odborníci až po výtvarníkově smrti, když už nemůže korigovat jejich pohled. Ani tahle kniha není klasickou monografií. Po Promrdaných rocích kunsthistorika Tomáše Pospiszyla je to další přiznaně značně subjektivní pokus 22

podívat se na Davidovu tvorbu a život tak, jak se jeví člověku, který

23

má k němu docela blízko a který měl možnost mu u řady realizací od začátku koukat pod ruce.

Tentokrát nikoli chronologicky, ale pomocí klíčových témat, kterých se David dílem dotýká. Ať už jde o českou historii, zbraně, násilí, auta, rychlost, hlavy, sex nebo o jeho nerealizované věci či koketování s divadlem, filmem, designem a provozováním klubů a galerií. A taky jak se jeho tvorba jeví samotnému Davidovi. Citace označené kurzivou jsou jeho vlastní slova, posbíraná během našich nekonečných rozhovorů v průběhu roku 2016.

Když už se David sám považuje spíš za rockera než za výtvarníka, přišlo mi vhodné kapitoly pojmenovat podle desek jeho oblíbených Rolling Stones, kterým se ostatně začíná svým zmuchlaně nestárnoucím zjevem docela podobat. Berte to tedy jako takové konceptuální album, v jehož jednotlivých skladbách se některé tóny budou opakovat stejně neodbytně, jako se opakují v rokenrolových peckách. Těch Padesát olíznutí v názvu knihy neodkazuje jen k jednomu z alb skupiny, jejíž kytarista v Praze vystupoval v Davidem darovaném tričku s nápisem Fuck the KSČM!, ale právě i k Davidovým prosincovým padesátinám.

Kniha zabírá jeho tvorbu z let 1987–2017. Úhrnem tedy třicet let.

Jedno zásadní dílo se ale do kapitol-skladeb nevešlo. Ne že by bylo méně významné. Naopak, jde o stěžejní kousek, ve kterém se objevují všechny motivy, které jsou pro Davida typické. A v tom je právě ta potíž: o Malosti z roku 1991 by se muselo vyprávět v průběhu celé publikace,

z roku 1988, se kterými svou sochařskou kariéru ještě před vysokou ško-

tak bude lepší se jí zbavit hned na začátku.

lou odstartoval.

Psal se rok 1991 a David ještě jako vysokoškolák po šílenství kolem

Sochy z Malosti měří pouhé dva centimetry. Nic pro lidi se špat-

Růžového tanku odjel na svou první rezidenci na Západ. Možnost praco-

ným zrakem. David je navíc v Galerii města Znojmo při jejich premiéro-

vat v ateliéru ve švýcarském Boswilu využil k realizaci desítek titěrných

vém představení postavil na zem a kolem nich vytvořil plůteček z čer-

plastik odlitých do bronzu. Najdeme mezi nimi chodící auto, rozřezanou

vené nitě provlečené jehlami zapíchnutými do podlahy. Takže kdo chtěl

hlavu, kráčející vrtulník, golema, střílející pistoli... Jsou to vymodelova-

výstavu vidět, musel si před artefakty kleknout na kolena. Kdo chce číst

né náčrtky pozdějších soch, se kterými se seznámíte v dalších kapito-

tuhle knihu, může si klidně sednout na zadek.

lách. Dnes je má David obalené vatou uložené v jedné papírové krabici 24

v MeetFactory, na regálu v jeho ateliéru leží hned vedle několika Hlav

Jan H. Vitvar

25

Agrese, zbranÄ›, smrt

26

27

Je jasné, že je to všechno jen kašírka, stejně to ale pár lidí radši vzdá hned na schodech vedoucích do sklepa. Stěny zaprášeného vlhkého prostoru jsou pomazané slizkou hmotou, nad hlavou příchozím visí uřízlé nohy, kape z nich krev. Kdo se odváží sejít dolů, uvidí mrtvoly ležící v klecích. Chatrně osvětlenou chodbou zní hororová hudba, návštěvníky vítá podivná dvojice, která je bez ptaní okamžitě pomaže rudým slizem nabíraným oběma rukama z kýblů.

Ze zdi trčí odlitý ztopořený penis, ze kterého se čepuje bílé víno. Červené teče z hadičky zaražené do tepny sousední malátné ruky, stejně jako dildo je vražená jak hřebík mezi cihly. Všemu vévodí hromada jídla vytvářející obrys lidské postavy. Než z ní zmizí poslední plátky gothaje a poslední nakrájená rajčata, vykazuje nápadnou podobu s hlavní postavou dnešního večera. Dobrou chuť!

Je prosinec 1987 a David slaví v pražských Dejvicích dvacáté narozeniny. Chtěl je pojmout jako svůj pohřeb, protože po dvacítce je už člověk přece pro život nepoužitelný. Nevěř nikomu, komu je přes dvacet, že ještě žije. Kamarády pozval rozeslaným parte. Akci pojmenuje Hnus a pár lidí se na ní nepozvrací z laciného alkoholu, ale z toho, jak doslovně vezme oslavenec název. Měli to radši taky nad schody otočit a jít domů.

Zkušenější příchozí vědí, že něco podobného dělali už v šedesátých letech rakouští akcionisté. Střeva jako šperky, krása z odpadu, exkrementální bakchanálie, zabijačka povýšená na umění. V komunistickém Československu takhle pojatý mejdan působí vyšinutě z jakýchkoli norem i o dvacet let později.

David má za sebou studium střední průmyslovky a už druhým rokem se marně hlásí na UMPRUM. Chce být sochař, temný sochař. „Pohled do temnoty je přece zábavnej, ne?“ Za několik dekád se s ním povleče pověst skandalisty, který by pro vtip a efektní podívanou prodal vlastní babičku. V málokterém umělci se přitom tahle hravá exhibiční poloha důsledně protíná právě s introvertními proudy, které raději v obavách 28

z nás samotných zasunujeme hluboko do našeho podvědomí.

29

Pro nejnižší pudy Na vysokou školu se David dostane v roce 1988. Ani nečeká, že se díky ní něco dozví o umění ze Západu, které ho extrémně zajímá. V Československu probíhá perestrojka, totalitní režim pomalu dodýchává, ale o svobodě se tu zatím vůbec mluvit nedá a platí to i pro UMPRUM. Školní knihovna nabízí jen pár knížek a katalogů, bohatší informační zdroje poskytnou kamarádi s přeshraničními kontakty, polooficiální přednášky, výstavy v okrajových galeriích, za kterými se musí vyrážet na hranice hlavního města a častěji až daleko za ně.

Na veřejnosti se začínají objevovat léta proskribovaní autoři jako sochař Kurt Gebauer, který má časem zásadně vstoupit do Davidova života. Zatím se od něj učí základy modelování. Tajná policie už pronásleduje jen ty, kteří proti systému vystupují otevřeně podepisováním petic a účastí na zakázaných demonstracích. V tvorbě si ale umělci víceméně mohou dělat, co chtějí. Společensky je však ještě pořád tuho, málokdo věří tomu, že po drobounkém uvolnění zase nepřijde – jako už po tolikáté – masivní zatuhnutí. Ani Michail Gorbačov nemusí mít v Moskvě všechno pevně v rukách.

David je solitér, který se s ostatními umělci rád druží na večírcích, ale ne v ateliérech. Přátelé z konkurenční AVU ho přesto vyzvou, aby se stal členem nové studentské skupiny Pondělí. Zvědavost zvítězí nad pochybnostmi. Přijde na zakládací schůzi, když ale po pár minutách zjistí, že skupina má v duchu české tradice na pravidelných setkáních všechno konzultovat s teoretikem a nad katalogy zkušenějších kolegů s ním probírat svou tvorbu, zvedne se od stolu a nabídku odmítne. Tys fakt nepřečet nic z Baudrillarda?

Nesnáší, že se jeho kolegové tváří chytřejší, než jsou. Že se berou tak vážně, jako kdyby byla debata o umění důležitější než kecání o holkách a politice; navíc že chtějí ztrácet čas schůzováním. Tady někde se zrodil důsledný individualismus, který si David udrží celý život.

Chce si všechno dělat sám a od nikoho si do toho nenechá mluvit.

30

Zvlášť ne kunsthistorickými frázemi, za kterými se beztak většinou

31

skrývá obyčejná měšťácká touha vypadat líp, než na co má člověk potenciál. Jestli má oslňovat okolí svou výlučností, tak to už si radši koupí motorku. Tohle ho dodnes radikálně odděluje od zbytku scény, která si s ním kvůli tomu nerozumí. A naopak on si nerozumí s ní.

Hned v prvním ročníku ho lékaři odvedou na vojnu. Stáhne trenky, doktor mu sáhne na šourek, zakašle: schopen služby. Ví, že jakmile školu dokončí, bude muset rok povinně běhat v helmě po cvičišti Československé lidové armády. To je nesnesitelná představa a David má plán, jak se vojně a vůbec všemu tady vyhnout. „Byl jsem jednoznačně rozhodnutej, že okamžitě po škole zdrhám na Západ.“ Ve druháku ho ale zastihne listopadová revoluce. Komunističtí policajti tvrdě zmlátí poklidnou studentskou demonstraci a režim během pár týdnů končí. Ačkoli mu je protivný celý Socialistický svaz mládeže, který akci 17. listopadu 1989 pořádá, David je jedním z lidí, kteří na Národní třídě utíkají před běsnícími bílými pendreky. Pro studenty je to díky oficiální záštitě líhně budoucích prověřených kádrů prakticky vůbec první šance, jak dát režimu najevo svůj odpor a nebýt za to automaticky perzekvováni. David se spolužáky nese nad hlavou transparent SVOBODA, a když večer pohotovostní pluk sevře překvapené demonstranty do obklíčení a žene je ven z prostoru bicí uličkou v podloubí u Mikulandské ulice, podaří se mu zdrhnout přes střechy domů. Ve tmě přitom přeskočí metr širokou propast mezi baráky.

Pro bolševika to byla poslední kapka, brutální zákrok proti sotva dospělým studentům dosud pasivnímu národu ukáže, jaká je pravá podstata režimu, padne vláda, připravují se svobodné volby a prezidentem se hned v prosinci stává disident Václav Havel. Revoluce odstartuje i mimořádnou sepjatost české výtvarné scény. Po Pondělí se zakládají další skupiny, otevírají se galerie, formují se umělecká sdružení, všichni chtějí v získané svobodě spolupracovat. A společně dohnat zmeškaná léta.

David se od kolegů od fochu drží stranou. S jednou výjim32

kou. Už ze základní školy se zná s Tomášem Pospiszylem, který teď

33

na Filozofické fakultě studuje teorii kultury a dějiny umění. Je to jediný profesionál, od kterého si David nechá radit. Má smysl pro humor, o umění dokáže mluvit tak, že to Davida neuspává, ale naopak provokuje. V osmnácti spolu založili spolek Úchvatní, jehož největším výstupem byla akce Karlův most. O Velikonocích 1987 si před panoramatem Hradčan postavili na gotickou památku malířské stojany a házeli na ně barvu. Náhodní chodci se tak díky nim poprvé seznámili s akční malbou à la Jackson Pollock. Fízlové v autech k mostu dorazili těsně po tom, co akce skončila.

Na dlouhá léta dopředu je to právě Pospiszyl, kdo dokáže nenápadně korigovat Davidovu energii a posouvat ho k věcem, které zapadají do soudobých tendencí výtvarného umění. A David ho zase na oplátku uvádí do divokého světa, kam brýlatý intelektuál už od pohledu nezapadá. Nepřehlédnutelným výstupem jejich dlouhodobé vzájemné inspirace je jejich první porevoluční akce. V klubu Delta na okraji Prahy otevřou Výstavu pro nejnižší pudy. Davida už nějaký čas rozčiluje, jak bohorovně se lidi chovají k věcem, které vytváří, že jsou schopní je klidně na výstavě zničit. Smyslem téhle výstavy je proto nechat návštěvníky celou expozici zlikvidovat, aby si konečně přišli na své a autor netrpěl. David s Pospiszylem je k destrukci vyzývají na plakátech a heslech, kterými pomalují prezentované artefakty. V době všeobecného budování a plánování je to překvapivé gesto. Svoboda podle nich nespočívá jen v konstrukci, ale i dekonstrukci, protože když se něco staví, musí se nejdřív leccos zbořit. A začít se dá třeba konvencemi.

Jsou tu sádrová mimina přidělaná na kovadlinu, odlité ruce na kolejnici, pytel se skleněnými lahvemi. Všechno se dá rozmlátit kladivem a lidé na vernisáži příležitosti nadšeně využívají. Pojďme si vybít frustrace! Někteří to berou s rozběhem. Včetně Kurta Gebauera, který výstavu zahajuje a který začne Davida učit na UMPRUM. I pro něj je to v atmosféře všeobecného naskakování do rozjetého vlaku mířícího ke šťastnému (jak všichni nahoře slibují a všichni dole tomu věří) kapitalis­ 34

mu vítaný ventil.

35