Petr Šabach: Dobře zašitej frajer / ukázka

Petr Šabach

Dobře zašitej frajer

Uspořádali Emil Hakl a Václav Kahuda

Dobře zašitej frajer

To nejlepší z Petra Šabacha uspořádali Emil Hakl a Václav Kahuda

Dobře zašitej frajer

Když se u mě Marína zastavil, aby mi řekl, že ve městě je cirkus, nijak to se mnou nehlo. Nemám cirkusy moc v lásce. Je tam buď horko, nebo zase zima, a v každým případě puch. A ke všemu to, co k nám jezdí, ani pořádnej cirkus není. Je to obyčejnej, o něco větší stan, plnej záplat a zbytečnýho hluku.

To já mám mnohem radši, když jsem někde pěkně v teploučku a takhle uklizenej si vymejšlím různý ptákoviny. Dovedu se celý hodiny koukat do zdi a vidím přitom na tý zdi takový věci, že by jednomu vstávaly vlasy na hlavě. Nadevšecko mám rád tohle vysedávání, připadám si jako naloženej v nějaký zvláštní marinádě, která mě omývá a prostupuje jak utopence v láhvi. A jestli něco nemiluju, tak je to násilí a kravál. Takže jsem jenom mávl rukou, když mně Marína říkal o tom cirkusu.

Jenže tentokrát, i když na mě jinak celkem dá, si prostě nenechal poradit.

Hučel do mě jako beran, že tam spolu musíme jít. Řekl jsem mu: „Vykašli se na to, nech to plavat, je to volovina,“ ale nemohl jsem se věčně dohadovat s chlapem, kterej má skoro dva metry a ruce má, jako já jsem celej.

Mně je totiž čtrnáct a ještě chodím do školy, mám brejle, a jak říká Marína, jsem takovej inteligentní suchar. On je ze mě vůbec tak trochu vedle, protože jsem mu jednou napsal pár dopisů, a to na něj udělalo nesmírnej dojem.

Zkrátka, my jsme s bejvalým šífákem Marínou kámoši. A tak jsem nakonec svolil a šel se s ním podívat na náměstí, kde právě stavěli stan. Bylo tam ještě pár maringotek a jeden kolotoč už fungoval, ale pršelo a byl na něj smutnej pohled, jak se tam tak prázdně točil. Stáli jsme před stanicí autobusu, kde moknul první vylepenej plakát. „Podívej se na to pořádně,“ řekl záhadně Marína.

Tak jsem si ho důkladně přečet odshora dolů. „Tak co na to povíš, hochu?“ šeptal důležitě.

15

Drak

Vždycky když vylezu ven, tak málem omdlím. Takovej je to nápor čerstvýho vzduchu najednou. Domů chodím pomalu, abych ze sebe ten smrad vyvětral, a taky proto, že takhle brzo se blbě čeká na tramvaj a pro taxikáře bych velký ryto rozhodně nebyl, když bydlím necelej kilák vodsaď. Ale hlavně se mi líbí ten kousek, co chodím domů. Je pěknej. Nejdřív se motám klikatejma uličkama, v kterejch jsou sice elektrický lampy, ale s trochou fantazie vypadaj jako starý plynový, a pak jdu přes most, na kterým pózujou krásný sochy. Někdy s nima trochu tlachám a ťukám si s nima na zdraví. A na konci mostu se ještě ohlídnu, zamávám jim a říkám: „To je dobrý. Seďte, děti!“, jako nám to ve škole vždycky říkal ředitel, kterej chtěl, abysme seděli, když vešel do třídy, protože nesnášel skřípání sedátek. Ale většinou se tady na tom mostě jen tak zastavím a koukám se z něj dolů.

Ne že bych se nějak zvlášť litoval. Spíš se mě čas od času zmocní pocit, že už je na všechno napravování pozdě, pocit, kterej je naprosto definitivní. Už je pozdě si něco nalhávat. Tamhle za tím kopcem není Šangrila, kterej mě tak uchvacoval v dobách, kdy jsem věřil, že to všechno nemůže dopadnout jinak než skvěle. V dobách, kdy by mě ani nenapadlo, že jednou skončím v baru jako houslista. Já, kterýho kdekdo od mládí poplácával po hlavě.

Ještě když jsem se poprvé octnul v tý díře, říkal jsem si: Tady, hochu, dlouho nepobudeš! Jen se tu tak trochu rozhlídneš. Je to jen malý zastavení, ale zase chytnem vítr, a dál už to pojede jak za starejch časů. No a je to pět let.

Pět let mi lidi lípaj pětky na čelo a já jim za to vržu do ucha.

Stál jsem na mostě a nechal jsem si větrem chladit čelo. Vítr takhle k ránu má sílu tygří masti, musíte se tomu úplně poddat a soustředit se jenom na ten fantastickej pocit. Tady se vždycky zastavuju, protože každý ráno si říkám v podstatě ty samý věci, a když docházím sem, dostávám se v duchu až k tomu bodu, kdy mi vyrazí studenej pot na čele, a nejenom na čele, na celým těle 25

Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem

Do studia vchází Oldřich Musil. Moderátorka, paní Veselá, ho vítá. Oldřich Musil ji zlehka líbne na tvář a přitom jí oběma rukama svírá dlaň a srdečně s ní potřásá. „Měl jste dobrou cestu, mistře…?“ „Dobrou…, dneska je to z Ostravy do matičky Prahy prakticky jen skok...,“ usmívá se Oldřich Musil. „Potom se za vámi zastaví asistentka a projednáte s ní proplacení jízdenky, ano…?“ „Samozřejmě…,“ pokývá hlavou Oldřich Musil. „Dáte si kávu? Minerálku? Vodu?“ ptá se ho paní Veselá. „Trocha vody bude stačit…,“ pokývá hlavou Oldřich Musil, a tak trochu s údivem sleduje moderátorku, která mu nalévá do sklenice vodu z poloprázdné PET lahve. „Děkuji, to stačí…,“ zarazí ji pohybem ruky. „Mistře…, máme ještě malou chvilku, takže: Začneme ukázkou z Borise Godunova, tedy jednou z vašich nejslavnějších árií, ale jenom kousíčkem, jelikož jsme časově limitováni, a já vás potom uvítám a položím vám první otázku. Chcete ji slyšet…?“ „To ze zásady ne…, protestuje s úsměvem Oldřich Musil, „to by pro mě nebylo to pravé ořechové a potom – nebylo by to přeci napínavé…!“ „Rozumím…,“ usměje se paní Veselá. „Mám si vzít sluchátka…?“ ptá se pan Oldřich Musil a už už se pro ně natahuje přes stůl potažený tyrkysově zeleným, jakoby kulečníkovým suknem, ale moderátorka jen zavrtí hlavou a s pohledem upřeným na sklo, za kterým obsluhuje jakýsi vousáč ve středních letech magnetofony, 321

Vesmírná podivnost

„Tome!“ Žádná odpověď. „Tome!“ Žádná odpověď. „Řídící středisko k majoru Tomovi. Řídící středisko k majoru Tomovi...“ „Já slyším...“ „No konečně…, už jsme se lekli, co je to s vámi. Je všechno v pořádku, Tome...?“ Žádná odpověď. „Tome, tady je řídící středisko… Teď byste si měl vzít proteinové pilulky a nasadit si helmu...“ „Já vím...“ „Co víte?!“ „Já vím, co bych měl dělat…“ „Jak myslíte to ‚co bych‘. Proč je tam to ‚bych‘, Tome..?“ „Já nevím...“ „Tome, máte za sebou tisíce mil, my chápeme, jak vám je...“ Žádná odpověď. „Majore Tome, slyšíte mě?“ „Slyším výborně, řek bych...“ „Tak v čem je problém, majore Tome? V plechovce?“ „Plechovka je v pořádku, řek bych...“ „Tak v čem, v čem je ten problém, Tome?“ Žádná odpověď. „Majore Tome, slyšíte mě?“ „Když mně se nikam nechce.“

328

Obsah Předmluva Můj Petr Šabach (Zdeněk Svěrák) 7 Veselý praktický filosof (Václav Kahuda) 9 Povídky Dobře zašitej frajer 15 Člověk z galerie 20 Drak 25 Šakalí léta 34 Balada štědrovečerní 51 Vánoční pohádka 55 Student okouzlený Márquezem 60 Život za persiko 64 Lonely Planet 71 Miserere 79 Hanspaul City Limits 86 Škoda lásky 97 Požár kolchozu 104 Novely Občanský průkaz 111 Babičky 211 Z šuplíku Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem 321 Vesmírná podivnost 328 Doslov Pár slov závěrem (Emil Hakl) 337

Když jsem Šabacha poprvé dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. Autor sázel do řádků slova tak přesná, že jsem je nestačil vychutnávat.

Zdeněk Svěrák Petr Šabach (1951–2017) je jedním z nejčtenějších českých spisovatelů, autorem patnácti knih – souborů povídek a novel.

Vystudoval Střední knihařskou školu a na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor kulturologie. Během normalizace byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách své povídky. Svou první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006). Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo a U mě dobrý. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka.

To nejlepší z díla Petra Šabacha vybrali spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda. Výbor obsahuje i dvě dosud nepublikované povídky.

Česká próza ISBN 978-80-7432-995-1 399 Kč