Marion Poschmannová: Borovicové ostrovy / ukázka

BorovicovĂŠ ostrovy Marion PoschmannovĂĄ

Paseka

Přeložila Tereza Semotamová

Vychází s laskavou podporou Goethe-Institutu.

© Suhrkamp Verlag Berlin 2017.

All rights reserved by and controlled through Suhrkamp Verlag Berlin.

Translation © Tereza Semotamová, 2019 ISBN 978-80-7432-948-7

„Co je pinie, uč se od pinie, co je bambus, uč se od bambusu.“

Macuo Bašó

Tokio Zdál se mu sen o tom, že ho žena podvádí. Gilbert Silvester se probudil a byl úplně bez sebe. Mathildiny černé vlasy byly rozprostřené na polštáři vedle něj, chapadla zákeřné medúzy namočené do smůly. Husté pramínky se jemně pohybovaly zároveň s jejími nádechy a výdechy, plazily se směrem k němu. Tiše vstal a šel do koupelny, chvíli tam na sebe šokovaně zíral do zrcadla.

Odešel z domu, aniž se nasnídal. Když se večer vrátil z kanceláře, ještě pořád se cítil, jako by ho někdo praštil do hlavy, téměř omráčený. Ten sen v průběhu dne nezmizel, a dokonce ani dostatečně nevybledl, aby pro něj mohl použít to hloupé německé rčení „sny jsou jen pěna“.

Dojem vyvolaný dnešní nocí naopak stále sílil, byl čím dál přesvědčivější. Jasné varování jeho podvědomí, určené jeho naivnímu, nic netušícímu já.

Vešel do chodby, nechal aktovku teatrálně dopadnout na zem a podrobil manželku výslechu. Všechno popřela.

To jen potvrdilo, jak opodstatněné jeho podezření je.

Mathilda mu připadala jako vyměněná. Nepřirozeně prudká. Rozrušená. Ostýchavá. Měla mu za zlé, že se brzy ráno vykradl ven, ani se s ní nerozloučil. Dělala. Si. Starosti. Jak. Jsi. Jen. Mohl. Nekonečné výčitky. Plané odvádění pozornosti. Jako by byl nakonec viníkem on. Zašla příliš daleko. Tohle si tedy líbit nenechá.

11

Později si ani nepamatoval, jestli na ni křičel (pravděpodobně), bil ji (možná), nebo ji poplival (nu ano), možná byl tak rozrušený, že trochu prskal, každopádně posbíral několik věcí, kreditní karty a pas a odešel, kráčel po chodníku kolem domu, a když za ním nevyběhla a nevolala na něj, šel prostě dál, nejdřív trochu pomaleji a potom zase rychleji, až k nejbližší stanici metra. Zmizel v podzemí jako náměsíčný, řeklo by se zpětně, projel městem a vystoupil až na letišti.

Noc strávil v terminálu B, nepohodlně zkroucený na dvou kulatých kovových sedadlech. Znovu a znovu kontroloval svůj chytrý telefon. Mathilda se neozývala. Ráno mu letělo letadlo, první mezikontinentální let, který se mu tak narychlo podařilo sehnat.

V airbusu do Tokia pil zelený čaj, zabořený do sedadla zhlédl dva samurajské filmy a znovu a znovu se přesvědčoval o tom, že nejenže všechno udělal správně, ale že jeho jednání bylo nevyhnutelné, že nadále bylo a bude nevyhnutelné, podle jeho osobního názoru a podle názoru světa.

Ovládal se. Nedovolával se svého práva. Uvolnil cestu. Ať už komukoli. Bručounskému mačovi, jejímu šéfovi, řediteli školy. Nějakému dobře vypadajícímu mladíkovi, nedávno plnoletému, kterého údajně měla na starost, čerstvému absolventovi pedagogické fakulty. Nebo některé z jejích vtíravých kolegyň. S ženou by nic nenadělal. Kdyby to byl muž, byl by případně čas na jeho straně. Mohl by vyčkávat, jak se situace vyvine, dělat jako by nic, až si to jeho žena

12

rozmyslí. Bylo přece jasné, že kouzlo zakázaného ovoce dříve nebo později opadne. Ale proti nějaké ženě by byl bezmocný. V tomto ohledu sen bohužel nebyl zcela zřetelný. Ovšem jinak byl zřetelný až dost. Velmi zřetelný.

Jako kdyby to tušil. V podstatě to tušil. Už dlouho.

Neměla v posledních týdnech nápadně dobrou náladu? Řekněme až radostnou? A nebyla k němu i důrazně milá? Ta diplomatická laskavost, která byla den ode dne nesnesitelnější, čím dál nesnesitelnější. Kdyby tak už dříve věděl, co je za ní. Takhle se jí ale povedlo ho ukolébat. A on, on jí na to skočil, bylo to jeho naprosté selhání.

Neměl se dostatečně na pozoru, nechal se oklamat, protože jeho nedůvěra nebyla nekonečná.

Japonská stevardka s dlouhými vlasy staženými do uzlu jako gejša, mu s okouzlujícím úsměvem dolila čaj. Samozřejmě že ten úsměv nepatřil jemu osobně, ale zasáhl celé jeho tělo, jako by ho někdo polil kbelíkem balzámu.

Srkal čaj a pozoroval, že jí ten úsměv zůstal na rtech po celou dobu, co procházela chodbičkou a každému z pasažérů dolévala čaj, neměnný, strnulý půvab, který s neotřesitelnou efektivitou plnil svůj účel.

Vždycky ho děsilo, že je pro Mathildu moc nudný. Čistě zvenčí se jejich vztah zdál být bez poskvrnky. Ale dlouhodobě jí toho nemohl příliš nabídnout, společenskou pestrost, mimořádné napětí, povahovou hloubku.

Byl nenápadným vědcem, takzvaným soukromým docentem. Na profesuru to nestačilo, protože mu chyběl správný rodinný původ, protože neuměl navazovat

13

potřebné kontakty, protože neuměl lichotit důležitým lidem, neuměl se nabízet. Protože příliš pozdě pochopil, že v univerzitním prostředí jde o obsah až ve druhé či třetí řadě, že jde především o vykonávání moci v hierarchickém systému. V tomto ohledu udělal chyby, bezpočet chyb. Kritizoval svého školitele. V nevhodných okamžicích věděl všechno lépe. A když se měl naopak pochlubit, tak se zastrašeně držel zpátky.

Zatímco se pod ním táhla hustá mračna, vzpomínal na uplynulá léta, tíživou šedou masu hemžící se pokořeními a neúspěchy. Jako mladý muž si myslel, že je nadprůměrně inteligentní, že vyčnívá z davu měšťáckých, přizpůsobivých jedinců a díky svému filosofickému ostrovtipu dokáže proniknout do záležitostí světa. Nyní žil v nejistých pracovních podmínkách, střídal jednu projektovou smlouvu za druhou a sledoval, jak ho jeho někdejší přátelé, kteří měli mnohem horší známky a nikdy nepřišli s vlastními nápady, pracovně předhánějí. Přátelé, kteří, což bylo

třeba říct, byli z odborného hlediska naprosto nekompetentní. Ale na rozdíl od něj dovedli mazaně vyjednávat, což je pro kariéru to jediné užitečné.

Zatímco ostatní si užívali svých domků v osobním vlastnictví, rodin a stereotypů, on byl nucen vykonávat idiotské a pouze průměrně placené práce, diktované lidmi, kterými v hloubi srdce pohrdal. Celé roky žil ve strachu, že ho to ohne tak, až už nebude moct jasně myslet. Pak se i tento strach vytratil a vystřídala ho všeobecná lhostejnost. Dělal, co se od něj požadovalo, věnoval svůj důvtip těm nejslabomyslnějším úkolům a v mezičase, bohužel se

14

zpožděním let, ba desetiletí, se také mohl považovat za jednoho z těch, co nejsou proti ničemu, nýbrž všechno jim vyhovuje.

Japonská letuška přišla s košem, z něhož stoupala pára.

Pomocí dlouhých kovových kleští mu podala smotaný nahřátý froté ručník. Mechanicky si ručníkem utřel ruce, přiložil si ho k zápěstím, bodavé horko mu pronikalo do tepu, absolutní blaho, tento zvyk, pomyslel si, podivný let, při němž šlo jen o to, se uklidnit, přejel si ručníkem po čele, jako matčina ruka při horečce, překvapivě příjemné, ručník už ale pomalu vychladl, položil si ho na tvář, stačilo pouhých pár vteřin a byl z něj už jen vlhký, studený hadr.

Aktuální projekt z něj udělal experta na druhy vousů. Jakkoli bylo toto téma pochybné, přece jen mu na několik let zajišťovalo stálý příjem. V mezičase se mu dokonce

podařilo najít v tomto nehorázném tématu zalíbení, což ostatně odpovídalo obvyklému průběhu, kdy zájem o jednotlivosti rostl tím víc, čím hlouběji člověk pronikal do celého systému. V autoškole ho nadchla pravidla silničního provozu, v tanečních sled kroků, nebyla pro něj žádná magie s něčím se identifikovat.

Gilbert Silvester, vědec zkoumající vousy v rámci projektu financovaného třetími stranami a placeného ze sponzorského daru filmového průmyslu Porýní-Vestfálska a z menší části také jednou feministickou organizací z Düsseldorfu a židovskou obcí v Kolíně nad Rýnem.

15

Cílem projektu bylo prozkoumat použití vousů ve filmu a jejich působení na diváky. Šlo přitom o aspekty z oblasti kulturologie a genderové teorie, náboženské ikonografie a možnosti filosofické expresivity ve vizuálních médiích.

Jako vždy se jednalo o výzkumný projekt, jehož výsledky byly předem jasně dané. On měl na starosti tu každodenní dřinu, shromáždil detaily, díky bohatosti materiálu prokázal zároveň i jeho význam, potvrdil všeobecnou uplatnitelnost kulturněteoretických závěrů a v neposlední řadě tím posloužil manipulaci diváků po celém světě.

Každé ráno šel do knihovny, vypnul telefon a ponořil se do obrazů italských mistrů, do mozaik a středověkých knižních ilustrací. Zobrazování vousů bylo všudypřítomné a on si už dlouho říkal, jak je vůbec možné, že tak základní otázky dávno někdo neprobádal. „Móda vousů a zobrazování Boha“ – tak znělo téma jeho práce, jež mu podle jeho momentální formy připadalo enormně podnětné, až elektrizující, nebo zcela absurdní a hluboce deprimující.

V rámci posledních pozůstatků svého osobního odporu trval na jistých nostalgických zvycích ze školních dob.

Rukopisné poznámky psané pouze psacím perem a inkoustem, do černých zápisníků vázaných nití. Kožená aktovka, co ztmavla desítkami let užívání, v žádném případě nylonový batoh. Za každé životní situace košile a sako. Už jako školákovi se mu díky tomu podařilo zapůsobit a potvrdit

16

svůj status citlivého intelektuála. Nyní byly tyto vlastnosti spíše jen výrazem jeho porážky. Lpěl na dávno neopodstatněných představách o hodnotách a rekvizitách doby, která pominula, obklopovala ho jistá starosvětskost. Sice se snažil napravit dojem postmoderními kravatami a neonově zbarvenými kapesníčky v kapsičce saka, ale marně.

Na univerzitě byl považován za reakcionářského estéta.

Z cigaretového kouře ho bolela hlava. Fotbal ho nezajímal a nejedl maso.

Ještě jednou si přejel ručníkem po dlaních, rozprostřel bílý froté čtverec na svém vyklápěcím stolku a nechal ho ležet. Pod ním se protrhala mračna a odhalila pohled na Sibiř. Mohutný proud řeky Ob se spoustou přítoků se vznešeně vinul bažinatou krajinou a lesy. Na obrazovce se trhaně pohybovala ikonka letadla od Tomsku směrem na Krasnojarsk a dál do Irkutsku.

Evropské Rusko, Sibiř, Mongolsko, Čína, Japonsko –

letecká trasa, jež vedla výhradně zeměmi čaje. Gilbert Silvester doposud země s nadměrnou konzumací čaje kategoricky odmítal. Cestoval do zemí kávy, Francie, Itálie, s oblibou si po návštěvě pařížského muzea objednával café au lait nebo v Curychu požádal o café crème, měl rád vídeňské kavárny a celou kulturní tradici, která s nimi byla spojená. Tradice viditelnosti, uskutečněné přítomnosti, zřetelnosti. V zemích kávy byly věci jasné a zřejmé. V zemích čaje se všechno odehrávalo pod rouškou mystiky. V zemích kávy bylo možné získat věci, i s minimem finančních prostředků se opájet jistým

17

selektivním luxusem, v zemích čaje se téhož dalo dosáhnout výhradně za pomoci představivosti. Nikdy by dobrovolně necestoval do Ruska, do země, která člověka nutila si základní vybavení každodenní potřeby vysnít, i když se jednalo třeba jen o šálek obyčejné zrnkové kávy. Po pádu Berlínské zdi se NDR naštěstí proměnila ze země čaje na zemi kávy.

Ovšem on, Gilbert Silvester, se cítil být svou vlastní ženou přinucen odcestovat do vyslovené země čaje. Byl dokonce ochoten tohle Japonsko s jeho ničivě rozvláčnou, titěrně členitou, až omračujícím způsobem vyumělkovanou čajovou kulturou chápat jako nejvyšší stupeň země čaje, o to mučivější pro něj, oč sadističtější bylo od Mathildy ho do něčeho takového uvrhnout, ale už se nenechal zadržet, odcestoval tam, z čiré nezávislosti, ze vzdoru.

Sáhl do náprsní kapsy pro chytrý telefon a podíval se, jestli

nedostal nějakou zprávu. Pak si uvědomil, že si musel nastavit letový režim a se zprávami prozatím nemůže počítat.

Přesto otevřel e-mailovou schránku, přesto byl zklamaný, že nic nenašel. Necítil se dobře. Bylo mu trochu špatně, ze vzduchu, z čaje na lačný žaludek. Přesně vzato už přes třicet hodin nic nejedl. Signál lítosti by byl od Mathildy normální. Zdvořilá otázka, minimální navázání kontaktu.

Ale Mathilda se neozývala. To se Mathilda zbláznila? Jak to, že jí základní konstanty mezilidské komunikace už nic neříkají? Jak to mohla nechat dojít tak daleko, že se nyní cítil být nucený podniknout mezikontinentální cestu,

18

navíc přes celou Sibiř? Cítil, jak mu zelený čaj těžce leží v žaludku a při každém škubnutí letadla mu šplouchá v břiše.

O Japonsku toho moc nevěděl, nebyla to zrovna země jeho snů. V samurajských dobách tato země vyhnala své neoblíbené intelektuály na odlehlé ostrovy nebo je donutila spáchat seppuku, krvavou formu sebevraždy.

Podle všeho tedy vycestoval na správné místo.

Pustil si další samurajský film, ale nedíval se na něj. Zbytek letu strávil v usilovném podřimování. Přestal vnímat okolí, vytěsnil spolucestující, všechno mu připadalo nezřetelné, jakoby zahalené hustou mlhou, jenže ta mlha na něm spočívala a on se jí musel vší silou vzpírat, aby ho nerozmačkala. Napnul ramena, šíji, atlas, který se pomalu měnil v kámen. Nepodařilo se mu usnout ani na jedinou minutu.

Po přistání se podíval do zpráv v telefonu, ale nikdo

se mu neozval. Byly ovšem ještě semestrální prázdniny, takže v následujících týdnech nepromešká žádné schůzky a na univerzitě ho nebude nikdo postrádat. Přednášky začnou zase až koncem října. Do té doby má pouze vystoupit na kongresu v Mnichově. Zatímco čekal na kufr, svoji účast odřekl.

Vyměnil si peníze a v trafice si koupil cestovní průvodce a několik japonských klasiků v anglickém překladu.

Bašóova díla, Příběh prince Gendžiho, Důvěrné sešity paní Sei Šónagon. Vždycky měl pocit, že každý včetně něj samotného zná tyhle klasiky jako své boty, ale u regálu

19

s paperbacky musel sám sobě přiznat, že v životě viděl nanejvýš pár japonských filmů a nedokázal by zarecitovat ani jedno haiku.

Dal si knihy do kožené tašky a odjel expresem z letiště Narita do centra Tokia. Na hlavním nádraží si vzal taxík do hotelu. Všechno bylo tak jednoduché. Cestoval přes půlku světa, jakoby sám od sebe, žádný odpor, žádné zpoždění, žádné problémy. Taxikář měl bílé rukavice a uniformu s brigadýrkou a nablýskanými knoflíky. Nehovořil anglicky, ale když mu Gilbert podal lístek s adresou, chápavě přikývl. Cesta probíhala v hlubokém mlčení, Gilbertovi to bylo příjemné. Sedadla byla lemovaná bílou háčkovanou krajkou, vůz se vznášel městem jako kříženec svatebního dortu a princeznovského kočáru pro Barbie. Žádné zácpy ani semafory, žádná doprava, žádný venkovní svět. Když dojeli na místo, podal mu řidič za neustálého klanění jeho zavazadlo. Skleněné dveře se nehlučně otevřely.

Jeho pokoj, bílá krychle, působil vysloveně prázdně. Byla v něm bílá postel s bílou pokrývkou a u zdi stály dvě bílé kostky, které evidentně sloužily jako nábytek. Velmi strohé, velmi moderní. Chvíli stál uprostřed pokoje a absolutně nevěděl, co si tady počít. Potom si lehl do postele a okamžitě usnul.

Zbytky denního snění, země čaje, samurajové. Bojovník s mečem se večer před rozhodujícím zápasem oblékne do hedvábného roucha a vydá se k čajovému mistrovi.

Vystoupá po naleštěných kamenech k čajové chýši, která

20

se ukrývá v maličké zahradě za bambusovou stěnou, musí se sklonit, aby prošel příliš malými dvířky, musí se před mistrem skoro plazit. Čajový mistr téměř nemluví, našlehá čaj do pěny, podá jej hostu a host má příležitost před svojí nikoli nepravděpodobnou smrtí ještě jednou pozorovat květinové aranžmá, svitkový obraz se vzácnou kaligrafií, má příležitost ztratit se v prostoru, do nějž mizí nestálé stíny rostlin, v němž panuje dechberoucí klid.

Dalšího rána se opásá mečem a táhne do boje. Oplývá mystickými silami, nejen že se jeho meč pohybuje jakoby bez jeho přičinění, tam, kde jiní v nejlepším případě zvládnou skočit, on dokonce létá. Díky těmto schopnostem si vysloužil pověst neporazitelného bojovníka s mečem, a přesto jsou ti druzí v převaze, a jeho strana podlehne. Pln žalu se vznáší nad bojištěm, vidí všechna ta nepřirozeně zkroucená těla, která nedokázal zachránit, vzdaluje se od nich a stoupá výš, až v dáli spatří třpytivé moře. Japonsko shora, bezpočet ostrovů, hustě zalesněné hory, sametová zeleň, omývaná tou strhující slavnostní modří, ještě jednou letí nad krutou krásou téhle země, než si, jak vyžaduje obyčej, jakožto poražený rozřízne břicho krátkým mečem.

Gilbert Silvester viděl při příletu japonské ostrovy z výšky, ve svitu právě vycházejícího slunce, a ten pohled jej skutečně na okamžik uchvátil. Nyní se probudil ve strohém hotelovém pokoji, který nejdříve nepoznával. Kde se vzaly ty dvě kostky vysoké po kolena, které nelze k ničemu

21

využít? Krátké mdloby v posilovně? Reklama na kostky ledu, do níž se ke svému vlastnímu překvapení dostal?

Točil teď v neznámých hlubinách sebe sama televizní spoty? Šel k oknu a díval se na prosklené tokijské věžáky.

Jak se sem tak snadno dostal? Co tu pohledává? Lesklé prosklené stěny mu vysílaly do očí záblesky, takže musel pořádně mžourat, modré sluneční brýle nad poschodími a dalšími poschodími, přirozeně odmítavé, chladné. Co tu pohledává? Byl, a to řekl náhle sám pro sebe nahlas, velmi daleko od všeho, co dosud poznal. Vydal se přímo do toho největšího neznáma, do toho myslitelně nejméně známého prostředí, a bylo děsivé, že ono prostředí nepůsobilo ani v nejmenším děsivě, jen funkčně, poněkud okázale a poněkud sterilně. Vysprchoval se, oblékl si čistou košili a sjel výtahem 24 poschodí.

Byl podvečer, vzduch byl ještě teplý, ve velkoprostorových kancelářích se rozsvěcovala první světla. Gilbert se tou-

lal po rušných ulicích a nechával se Japonci, kterým už skončila pracovní doba, unášet přes obrovské křižovatky.

Rád by si koupil něco k jídlu, ale cítil se příliš propustný, než aby dokázal učinit jasné rozhodnutí, cítil se úplně průhledný, a tato průhlednost neměla nic společného s lehkostí, nýbrž byla výrazem jeho slabosti. Jeho schopnost zaplnit prostor, vypudit vzduch, aby svým tělem zabral jeho místo, se zdála být podivně narušená. Proto ho chůze zmáhala, a on cítil, že je to hektické rozčilení provázející konec pracovní doby, které ho přece jen žene kupředu, jako by podoben upíru participoval na energii,

22

kterou vyzařovali lidé kolem něj, zatímco on sám necítil žádný impuls, nevěděl, kam by měl směřovat, a tak se nechával bezmocně vést.

Mathilda se mu neozývala. V hotelu u výtahu ještě naposledy krátce zkontroloval zprávy. Zrušení jeho účasti na kongresu bylo s lítostí vzato na vědomí. Od Mathildy ani slovo.

Musel předpokládat, že vývoj, k němuž pro něj samotného došlo spíše nečekaně, veskrze přivítala a nyní měla volnou ruku k uskutečňování svých vlastních plánů. Byla to velmi zaměstnaná žena a znovu a znovu nastávaly dny, kdy na něj zcela zavalena povinnostmi vůbec neměla čas.

Učila hudební výchovu a matematiku na gymnáziu a také vyučovala budoucí učitele. Byla považována za přední osobnost v oboru odborné didaktiky, za komunikačního génia a zázračnou zbraň, v porovnání s ním velmi dobře vydělávala a byla mimořádně žádaná.

Avšak dokonce i v případě neodhadnutelných potíží musela mít možnost najít si minutu na to, aby s ním navázala kontakt. Předsevzal si, že zůstane neoblomný a bude čekat. Po všem, co se stalo, bylo zjevně na ní učinit první krok. Bylo dost dobře možné, že se neodvažovala k tomu přistoupit, protože věděl o jejích prohřešcích a ona si mohla být jistá jeho vztekem. Nu, bylo jejím úkolem přimět ho, aby jí odpustil. Už jenom to, že se vůbec neozývala, byla neslýchaná potupa. V žádném případě se jí nebude vnucovat, nepřiplazí se ke křížku, nikdy to s poníženími nehodlal nechat zajít tak daleko, aby i v tomto bodě ustoupil a v podstatě nastavil druhou tvář. Litoval ovšem, že se za těchto okolností ani

23

nedozví, že se na tuto cestu vydal, on, Gilbert Silvester, sám v Tokiu, tak daleko od domova, jako ještě nikdy.

Jinak neexistoval nikdo, komu by o tom mohl povědět.

A i Mathilda by pohledem na japonské ostrovy z takové výšky byla uchvácená.

Davy lidí proudily ke stanicím metra a autobusovým zastávkám. Ocitl se v boční ulici s malými lokály, v podstatě soutěska, hustě obklopená tyčícími se budovami, kam přesto dopadaly šikmé paprsky večerního slunce.

Posadil se v sushi baru k pultu u okna a pozoroval lidi pospíchající kolem. Byznysmeni, sekretářky, školáci, několik hospodyněk. Celkově vzato osoby bez vousů. Hladké černé vlasy, hladké obličeje, hladký strojený úsměv. Kolem pomalu prošel mladý muž, měl plnovous a široké kalhoty jako na aikidó, vlasy na temeni svázané do samurajského uzlu, ale už z dálky bylo poznat, že se v případě tohoto člověka s vousem jedná o Evropana. Ohledně tématu

japonského vousu kolovalo několik teorií. Ta nejnudnější byla založená na biologismu: mnohým asiatským národům chybí určitý gen nebo zkrátka něco, co zodpovídá za růst vousů, takže jim, pokud vůbec, naroste jen velmi řídký vous, který tudíž nelze považovat za statusový symbol, a proto se raději holí. Jiná teorie uváděla, že se u bezvousých mužů v nejlepších letech jedná prostě o příjemce rozkazů, neboť firmy od svých zaměstnanců požadují udržovaný zevnějšek, k němuž vousy za žádných okolností nepatří. Proto v Japonsku salarymen, dobře vydělávající muže, nikdy nespatříte ani s náznakem vousu.

24

Třetí teorie vycházela ze všeobecné japonské posedlosti čistotou. Kdo vyjde na ulici s vousem, ten toho dne očividně ještě nepoužil koupelnu, jak se sluší a patří, a byl prostě neumytý, v zemi purismu učiněný horor. Rozhodující otázky týkající se úpravy vousu a zobrazování Boha se ovšem tyto teorie nedotkly ani zdaleka. Gilbert Silvester ve svém bádání dosud postupoval spíše eurocentricky, teď se mu ovšem otevřelo naprosto nové výzkumné pole. To by jeho cestě dokonce mohlo dát smysl, namlouval si. Dlouho se zabýval Michelangelovým vyobrazením Boha v Sixtinské kapli. Bůh, nesený oblakem buclatých andělíčků, Bůh, jenž v této poloze nadmíru ležérním gestem natahuje ruku k Adamovi a nepatrným, elektrizujícím dotykem svého zcela uvolněného prstu mu daruje dech života, Bůh, jenž má plnovous. Protože Michelangelo, jak známo, měl rád muže, mělo kulturní působení Sixtinské kaple na homosexuální scénu pro Gilbertovu studii nemalý význam. Zcela v rozporu s klišé týkajícím

se narcismu, které veřejnost oplývající předsudky vůči homosexuálům chová, se Michelangelo nikterak neidentifikoval s Bohem, nýbrž daleko spíše s mladistvým, svalnatým, ovšem vysloveně pasivním Adamem. Tento Adam, po vzoru řeckých soch atletů ztvárněný bez jakéhokoli ochlupení, v současnosti podle Gilbertovy argumentace významně přispěl k módnímu holení celého těla. Bůh byl naproti tomu ten, kdo prolomil freudovské dotykové tabu, byl erotizující mocí, něčím zcela jiným, oním velkým Jiným, a ani v nejmenším nevadilo, že Michelangelo Boha ztvárnil v duchu nejlepších renesančních zvyklostí

25

jako sebe samého, zejména co se vousu týká. Samozřejmě by bylo přínosné tento božsko-otcovský vous evropské tradice srovnat s japonským modelem.

Za oknem proudili Japonci s hladkými tvářemi a Gilbert najednou pocítil útěchu. Nemá snad určitý úkol? Důvod tady být? Jedl sushi, přestože syrová ryba mu nijak zvlášť nechutnala, a řasy už vůbec ne. Ale lepivou sushi rýži měl rád a připadalo mu uklidňující, že sushi je relativně přehledný pokrm. Jeho první jídlo v Japonsku, neměl náladu podnikat velké experimenty a lovit lžící v jakýchsi hliněných hrncích, v nichž se z neznámých surovin smíchala kalná polévka. Jedl kousky srolované rýže bez ryby velké akorát do pusy a rýži obalenou v řasách, poté si objednal trochu saké a snědl kousek lososa. Teprve teď si uvědomil, jak moc je hladový. Snědl všechno, jen chapadlo chobotnice velké jako palec nechal ležet.

Procházel pod vícepatrovými dálnicemi, obdivoval křik-

lavé neonové reklamy a puntičkářskou čistotu ulic. Zároveň dbal na to, aby se příliš nevzdálil od hotelu. Měl dobrý orientační smysl a jen tak se neztrácel, ale toto město v něm nebudilo příliš důvěry. Z kolemjdoucích vyzařovala dokonalost, naprosté sebeovládání, antiseptičnost. Nikde žádné ty ušmudlané kouty, v nichž by se mohly hromadit nevyzrálé pocity, místa s nedbale odhozenými odpadky, kde by byli následně k vidění i zanedbaní lidé, místa s nepříjemným vyzařováním, kolem kterých by se chodilo oklikou. Gilbert kráčel uprostřed davu, ale nikdo se k němu moc nepřibližoval. Doma lidé na ulici

26

šermovali rukama, vybíjeli si špatnou náladu na ostatních, a dokonce i když nic neříkali, bylo cítit, jak cizí rozpoložení překrývají to vlastní, stejně jako člověka okamžitě kontaminovala chůze městem. Tady byli lidé naopak jakoby z plastu. Poněkud jej to skličovalo. Šel pořád dál, snažil se držet krok s ostatními, dbal ale na to, aby si pamatoval cestu, kterou se vydal. Nakonec poznal budovu nádraží, na které přijel. Neobarokní styl, červené nepálené cihly, kupole. Skutečně nevěděl, co tady podruhé za den dělá. Toužil být zpátky v hotelu, toužil být pryč. Byl to stesk po domově, touha po dálkách? Chtěl prostě být co nejdál, jenže už se nacházel, vnímáno perspektivou jeho domova, na opačném konci světa, a kdyby ke vzdálenosti, již už urazil, přidal další kilometry, sotva by to pomohlo.

Vstoupil do budovy nádraží, vstoupil do haly důvěrnosti, která mu našeptávala, co všechno už tu zná: automaty na jízdenky, turnikety a kontrolory, to všechno už dnes jednou viděl. Koupil si v automatu jízdenku a vyjel eskaláto-

rem na nástupiště.

Mezitím už se zcela setmělo. Pasažéři nastupovali a vystupovali v kuželu světla, za nimi jako neprostupná stěna padla noc. Gilbert chvíli zůstal na nástupišti a pozoroval přijíždějící vlaky. Japonské šinkanzeny elegantně klouzaly. Každá aerodynamicky tvarovaná lokomotiva končila špicí připomínající zobák, která celému vlaku propůjčovala podobu hadovitého draka. Stříbřití vodní draci, třpytiví a hladcí. Poté přijel vlak, na kterém byly namalované pořádné vousky, žluté a červené, jako plameny.

Gilbert by si rád dělal poznámky, ale jeho kožená taška

27

s psacími potřebami zůstala v hotelu. Další vlak měl za okem reflektoru, kde vnější plášť karoserie zesiloval a vytvářel drakův horní ret, purpurovou čáru táhnoucí se přes všechny vagony, nekonečně dlouhý vous, v letu pevně přitisknutý k tělu.

Gilbert svižně kráčel kolem vlaku, a zatímco uklízecí četa už vběhla do vozu, sbírala odpadky a vysávala sedadla, odvážil se purpurovou čáru trochu poplácat. Pasažéři nastoupili, vlak se rozjel a Gilbert se za ním dlouho díval. Poté si na nástupišti našel opuštěný úsek, opřel se o reklamní poutač a zavolal Mathildě.

– Tady Gilbert, řekl formálně.

– Kde jsi?

– V Tokiu.

– Prosím?

– Řekl jsem, že jsem v Tokiu.

– To je hodně špatný vtip. Plný sebelítosti. Vyděračský.

– Nikdo nemá v úmyslu dělat nějaké vtipy.

Dokonce se dokázala rozbrečet! Ona! Dvěma slovy z role původce přesedlala na oběť. Slyšel, jak do telefonu vzlyká, měl pocit, že slyší, že její slzy dopadají na nějaký povrch, znovu špatně snášel tu iracionální ženskou strategii vést rozhovor a zároveň jej nevést nebo jej každopádně zničehonic zavést zcela jiným směrem, než by člověk oprávněně očekával.

– Ani jsi mi nezkusila zavolat, řekl chladně.

– Volala jsem ti celý den. Byl jsi nedostupný.

– Seděl jsem v letadle, řekl ještě chladněji.

28

– Ale přece ne víc než deset hodin.

– Jak říkám, dlouhý let, odpověděl.

Slyšel, že sykla něco, co mohlo být „Proč mi neustále lžeš, jsi odporný“, ale špatně jí rozuměl a nechtěl jí nespravedlivě vyčítat něco, co vůbec neřekla. Než ji stihl poprosit, ať větu zopakuje, zavěsila.

Okamžitě jí zavolal znovu, ale už to nebrala.

Na jednu stranu se mu ulevilo, protože rozhovor se na jeho vkus nevyvíjel příznivě. Na druhou stranu si začal dělat starosti. Působila zmateně. Nechápala, co se děje.

Nepochopila ani to, že je v Tokiu. Kde si asi myslela, že je? Čekala, že doletí až na Měsíc? Kde jinde by měl být, když ne tam, kde nyní zkrátka je? Znechutilo ho, že se nejen musel obhajovat za to, kde se fyzicky nachází, nýbrž že je takřka nucený předkládat ještě ke všemu důkazy. Stál někde na zemi, jí může přece být úplně jedno, kde přesně.

Ani se ho nezeptala, jak se má.

Znovu jí zavolal, na jejich společné telefonní číslo, které nyní už nebylo jeho, ale spletl se, zkusil to znovu, pak toho nechal. Šel pomalu po nástupišti, pryč od cestujících, šel až na konec perónu, kde už nikdo nebyl. Tam končila bezpečnostní čára, u níž se lidé před nástupem do vlaku shromažďovali, a za ní byla mříž oddělující kolejiště od pasažérů. Gilbert se postavil do stínu sloupu, připadalo mu to útěšné. Chvíli tak čekal, přitisknutý k sloupu, čekal na další vlak, na další den, čekal vstříc té sametové noci, kterou nádražní světlo tlačilo do nedosažitelné dáli.

29