an jü
paseka
ozvěny přízraků Přeložila Daniela Orlando
OZVĚNY PŘÍZRAKŮ
AN JÜ
OZVĚNY PŘÍZRAKŮ
PASE KA
Přeložila Daniela Orlando
GHOST MUSIC Copyright © 2022 by An Yu Translation © Daniela Orlando, 2026 Epilogue © Zuzana Li, 2026 ISBN 978-80-7637-724-0
Čím víc je znáte, tím méně jste si jisti jejich určováním. Každá je sama sebou. Každá houba je tím, čím je – středobodem sebe sama. John Cage: For the Birds
NOC V pokoji byla taková tma, až jsem po probuzení musela několikrát zamrkat, abych se ujistila, že mám oči opravdu otevřené. Dívala jsem se do té syté černi, za níž byl zřejmě strop, dlouze jsem se nadechovala a čekala, až se rozkoukám. Minuty ubíhaly a pořád se mi nedařilo v pokoji rozeznat nic konkrétního. Zřejmě jsem pozvolna zase usnula a spala, dokud jsem neprocitla znovu. Tentokrát mě probudil slabý pisklavý hlásek. „Pardon, je tady někdo? Velice by mi přišla vhod špetka pomoci.“ Posadila jsem se, upřela pozornost do míst, odkud se hlásek linul, a skoro až u země jsem spatřila tlumenou oranžovou záři. Honem jsem vstala, přistoupila k ní a přidřepla si, abych lépe viděla. Z prken vyrašila houbička velká asi jako jehlice do vlasů. Měla tenkou stopku, z níž vyrůstal velký, plochý a maličko zvrásnělý klobouk. Horní polovina houby slabě žhnula, ale nic neosvětlovala. Šťouchla jsem do kloboučku ukazováčkem. „Bylo by mi milejší, kdyby ses mě nedotýkala,“ řekla houba. Byla jsem přesvědčená, že se mi to zdá. Zvedla jsem ruku k nosu a ucítila na špičce prstu sotva patrnou pižmovou vůni. „Můžeš mi prosím pomoct?“ zeptala se houba znovu. „Co potřebuješ?“ „No, víš, chci, aby se na mě nezapomnělo.“ Rozhlédla jsem se. Všechno kromě houby tonulo ve tmě. To bylo zvláštní, jelikož tchyně vždycky nechávala 9
v obývacím pokoji rozsvíceno pro případ, že by si v noci potřebovala dojít na záchod. Nenacházela jsem se v našem bytě, to mi bylo jasné. Byla jsem určitě v nějakém starém domě. Ve zdech se držel pach kouře a oleje na smažení. „Je normální, že mi nerozumíš,“ pravila houba při pohledu na moji bezradnost. Vnímala jsem, jak na mě civí, ačkoli by bylo šílenství představovat si u ní oči. „Bylo by ale hezké, kdybys na mě nezapomněla, až odejdeš z této místnosti,“ pokračovala. Dokázala jsem myslet jen na to, jak se probudit. Ve vzduchu byla vlhkost už od začátku, ale ve chvilce jí ještě přibylo. Štípla jsem se do předloktí. „To bohužel nezabere,“ podotkla houba. „Tohle není sen. Ne tak úplně.“ „Jestli to není sen, tak jak je možné, že jsem tady, v téhle tmavé místnosti, a povídám si s houbou?“ „Nejsem houba. Ne tak, jak si myslíš. A bohužel nedokážu vnímat světlo a tmu.“ „Ale sen a skutečnost vnímat dokážeš?“ „Tak nějak. Ale tyhle dvě věci se od sebe často zas tak moc neliší.“ Vstala jsem. Musela jsem z toho pokoje odejít, ať ve snu, nebo ve skutečnosti. „Jak se odsud dostanu pryč?“ zeptala jsem se houby. „Doporučuju ti vrátit se do postele, zalézt si pod peřinu, udělat si pohodlí a spát. Žádný jiný východ z této místnosti nevede.“ Nepřesvědčila mě a já jsem se rozhodla jí dokázat, že se mýlí. Přitiskla jsem dlaně na zeď před sebou. Byl tam roh. Vydala jsem se doleva. Zdivo bylo neomítnuté, pod prsty jsem cítila maltové spáry. Po sedmi krocích jsem došla 10
k dalšímu rohu, tak jsem se pootočila a pokračovala. Do sousedního rohu to bylo dalších sedm kroků. Celou dobu jsem nespouštěla oči z té oranžové záře, abych neztratila orientaci. Třetí stěna byla stejně dlouhá a po ohledání čtvrté zdi jsem zjistila, že se nacházím ve čtvercové místnosti bez dveří. Nemohla jsem dělat nic jiného než dát na houbu. Říka la jsem si, že postel bude nejspíš uprostřed místnosti, a tak jsem po ní ve tmě chvilku tápala, opatrně, abych si o ni nenarazila nohu. Našla jsem ji snadno a udělala jsem, co mi houba radila. Usnout mi kupodivu netrvalo dlouho. Oranžová houba už nic dalšího neřekla. Když jsem se znovu probudila, ležela jsem ve své posteli, ranní obloha byla světlounce modrá a v rohu pokoje trůnil jen můj květináč s dračincem. Pro jistotu jsem ho odtáhla a prohlédla podlahu. Nikde žádná houba. S úlevou jsem se zadívala na budík. Bylo krátce před sedmou. Řekla jsem si, že už se nebudu povalovat v posteli, a zahájila jsem svou obvyklou ranní rutinu – uvařila jsem si konvici oolongu, pustila jsem si první větu Schubertovy klavírní sonáty B dur a vytáhla notový list, abych ji mohla doprovázet. Až později, když sonáta skončila a já vcházela do sprchy, jsem na prstu ucítila pižmovou vůni.
11
D ONÁŠ K Y Tchyně seděla v rohu obývacího pokoje na jediné stoličce v bytě a ovívala se. Jednou rukou držela vějíř, od něhož se linula vůně santalového dřeva, druhou ruku měla zaťatou v pěst a poklepávala si jí na tlakové body na nohou. Vytírala jsem podlahu, abychom mohli po bytě chodit v ponožkách, a Po-wen právě našel nůž a rozřezával igelit, do něhož byl zabalený gauč. Kdyby bylo po mém, přestěhovali bychom se do nového bytu na podzim, až bude chladněji, ale Po-wenovi před měsícem zemřel otec a u tchyně se začala projevovat deprese. Přes den prý polehávala v posteli a dokázala sebrat sílu jen k tomu, aby si došla na záchod. Každé pondělí si uvařila velký hrnec rýžové kaše a vystačila si s ním na zbytek týdne. Navečer začala brát prášky na spaní. Po-wen byl příkladný syn, dalo se jedině čekat, že nedopustí, aby matka zůstala v Jün-nanu sama, a tak jsme prodali byt a rychle si pořídili větší. Pak matku přivezl do Pekingu, a proto jsme teď ve třicetistupňovém vedru vybalovali krabice, jedli přitom meloun a připravovali se na to, že u nás tchyně dožije zbytek času, který jí byl na tomto světě vyměřen. Byla pořád docela mladá, takže bych to tipovala minimálně na dalších dvacet roků. Když se o ni budeme dobře starat, třeba bude žít ještě třicet let. Zvonek u dveří zazvonil, zrovna když jsem si vzala kousek melounu z talíře na klavírní stoličce, abych zahnala žízeň. Po-wen na mě mávl, ať jdu otevřít. Byl to kurýr a podal mi balík. Krabice byla na omak studená. „Dejte to co nejdřív do ledničky. Jsou v tom čerstvé potraviny.“ 12
Novou adresu jsme ještě nikomu neoznámili – ne že bychom ji chtěli tajit, ale posledních několik dní jsme měli dost napilno. Kurýr odchvátal na další adresu a Po-wen už mě pobízel, ať matce rozestelu, a tak jsem balík postavila na podlahu a běžela se o ni postarat. Zastihla jsem ji v ložnici, kde už si vybalovala peřinu a povlečení. Seděla na posteli a snažila se uvolnit plastový stahovací pásek holýma rukama. „Vždyť si ublížíte, maminko,“ řekla jsem. „Skočím vám pro nůžky.“ Došla jsem si k Po-wenovi pro bednu s nářadím. Pořád to byl zvláštní pocit, oslovovat někoho, koho sotva znám, „maminko“. Popravdě řečeno už jsem neměla kdovíjak úzký vztah ani ke své vlastní matce. I před svatbou jsem rodiče navštěvovala maximálně dvakrát třikrát do roka. „Jé, děkuju. Jen jsem nechtěla otravovat Po-wena,“ vysvětlovala mi s jistými rozpaky tchyně, když jsem se vrátila s nůžkami. „Vypadalo to, že má plno práce s tím gaučem.“ Vystřídala jsem ji a pustila jsem se do stlaní, zatímco ona nervózně postávala u dveří a pozorovala mě. „Zdá se ti to povlečení čisté?“ zeptala se a přitom se škrábala špičkou vějíře za uchem. „No, je nové, jen asi ne tak čisté, jak by se nám líbilo. Ale pračka zřejmě dneska nedorazí.“ „To je škoda,“ ona na to. „Já jsem zkrátka vždycky všechno před použitím prala. Asi jsem ten zvyk pochytila od manžela. V tomhle byl dost nekompromisní.“ Bylo mi žinantní reagovat na cokoli souvisejícího s Po-wenovým otcem, jelikož Po-wen mi výslovně zakázal se o něm před matkou zmiňovat. Přikývla jsem a dál jsem uhlazovala povlak na přikrývku, ani jsem se na tchyni nepodívala. 13
„Byl tak čistotný,“ pokračovala, zjevně lhostejná k mým rozpakům. „Zeleninu před vařením myl vždycky aspoň třikrát. Povlečení převlékal po čtyřech dnech. A k čemu to všechno bylo, to mi tedy pověz. Měl díky tomu snad pevnější zdraví?“ Nemohla jsem se dočkat, až to dodělám a budu moct odejít za manželem do obývacího pokoje. Nikdy jsem ne uměla moc dobře utěšovat ani mluvit o zesnulých tak, aby to neznělo příliš odtažitě. Nebylo to tím, že bych nedokázala soucítit s truchlícími, spíš jsem měla pocit, že na takový zármutek a ztrátu nemám co nabídnout. Třeba tchyně beztak neočekává odpověď, říkala jsem si. Mluvila stejným tónem, jako kdyby si povídala s kytkou. Dokud může pořád vyprávět o Po-wenově otci, není pro ni důležité, jestli ji někdo poslouchá. Tak jsem ji nechala povídat. „Bojím se, Sung Jen, že umřu brzo stejně jako můj manžel. Mohla bych taky dostat infarkt. A ani bych se nedožila vnoučat.“ „To neříkejte. Dobře se o vás postaráme.“ „Plánujete s Po-wenem děti už brzo?“ Začala si pohrávat s kroužky úchytek na dveřích šatní skříně. „On se teď hodně věnuje práci.“ Uhladila jsem deku i polštáře a zamířila ke dveřím. Tchyně neodpověděla, ovšem při odchodu z pokoje jsem ji slyšela vzdychnout. Než se přistěhovala do Pekingu, viděla jsem se s ní jen několikrát, ale v posledních několika dnech jsem si začala dávat dohromady obrázek o její povaze. Chovala se trucovitě, často vzdychala a vznášela požadavky, přestože si nikdy o nic neřekla přímo. Když venku narazila na nějakého svého známého, obdařila ho 14
úsměvem, který zmizel, jakmile odvrátila hlavu. Její prosby často neponechávaly prostor pro odmítnutí – vezměte si třeba to přestěhování do Pekingu. Sice na něm trval Po-wen, ale původní nápad určitě vzešel od ní. Odmítla si najmout pečovatelku a pak večer co večer synovi volala, aby mu připomněla, že není schopná se o sebe postarat. Byla to dobře vychovaná dáma, to se jí muselo nechat. Jenže čím zdvořileji se chovala, tím jasněji jsem cítila, že na moje přání nebere ohled. S Po-wenem jsme byli manželé tři roky. Ze začátku jsem chtěla dítě, ale on ve firmě usiloval o povýšení, a tak jsem se rozhodla, že to nadnesu až později. Časem jsem se utvrdila v přesvědčení, že si pořád ještě můžu dovolit pár let počkat. Pokud stihnu mít dítě před třiatřicátým rokem, bude to v pořádku. Ale když na ně teď zavedla řeč jeho matka, umínila jsem si, že to téma zkusím nadhodit. „Už jsme manželé tři roky,“ pronesla jsem tu noc, když jsem se v koupelně česala. „Tři roky? Už?“ Po-wen seděl v bílém nátělníku na posteli, opřený o pelest, a četl si vytištěné powerpointové slajdy. Vypadal unaveně. Byl čerstvě ostříhaný a holič mu vytvořil nezvykle elegantní a úhledný účes, který mu vůbec nešel k obličeji. Vlasy mu seděly na temeni toporně jako paruka. „Vím, že máš plno práce,“ pokračovala jsem. „Ale když tady teď máme tvoji matku, snad bychom přece jen mohli začít uvažovat o dítěti.“ „Teď je to i tvoje matka, Sung Jen.“ Zasunul papíry do složky a vzdychl. Všimla jsem si, že vzdychá stejně jako jeho matka. Dlouhý nádech následovaný krátkým vydechnutím. 15
„Ještě jsem si na to nezvykla.“ Zhasla jsem v koupelně a posadila jsem se naproti němu na postel. „Ale maminka nám může pomáhat s péčí o dítě.“ „Ona ti něco říkala?“ Přikývla jsem. „Zmínila se o tom. A taky mě to napadlo, když jsem onehdy učila Jü-jü. Její matka zase čeká dítě. Tentokrát kluka.“ Naklonil se ke mně a smetl mi z tváře řasu. „Vždyť jsi právě přibrala dalšího žáka, ne? A já, no, poslední dobou nemám čas skoro ani na tebe.“ Pak se usmál, na okamžik se odmlčel, aby svým slovům dodal na upřímnosti, a zhasl lampičku.
Druhý den jsem měla výuku až odpoledne. Celé dopoledne jsem klábosila s tchyní a drhla přitom dřez. „Včera jsem konečně dobře spala, úplně bez léků,“ oznámila mi a zívla. „Ráno jsem dokonce měla co dělat, abych vůbec vstala. To asi kvůli všemu tomu kyslíku tady.“ „Kvůli kyslíku?“ „No jistě, kyslíku. Říká se tomu horská nemoc naruby. Prožila jsem celý život v horách. Tady je na mě až moc kyslíku.“ „Když o tom tak mluvíte, posledně jsem byla ospalá ještě několik dní potom, co jsme se s Po-wenem vrátili z Jün-nanu. Myslela jsem si, že jsem jenom unavená po cestě.“ Opláchla jsem houbičku a stáhla jsem si gumové rukavice. „Prý tam bývá tak příjemně, že si člověk pořád připadá jako na jaře. Až bude mít Po-wen volněji, chtěla bych si Jün‑nan projet autem. Mohli bychom doletět do Kchun-mingu a pak dojet do Šangri-la. Co myslíte?“ 16
„Kde jsou hrnky?“ Tchyně se zvedla ze stoličky. „Chci se trochu napít. Je tady hrozně sucho, na to si nikdy nezvyknu.“ Umyla jsem si ruce a natočila jí hrnek teplé vody. Přemítala jsem, jestli ví, že teď, během častých letních dešťů, kdy se ve vzduchu drží vláha, je v Pekingu největší vlhko v roce. V tu chvíli jsem si vzpomněla na balíček, který nám včera doručili. Pořád ležel u dveří, kam jsem ho postavila. „Co je to?“ zeptala se tchyně, když jsem ho přinesla. „Asi ho doručili na špatnou adresu. Nic jsme si neobjednali. Nebo je možná pro předchozí nájemníky.“ „Tak se do něj podíváme.“ Odebrala mi ho a nařízla izolepu nůžkami, ačkoli ho zjevně ani ona neobjednala. Konečně se o něco zajímala a já jsem nechtěla přestřelit tím, že jí budu něco zakazovat, tak jsem ji nechala, ať balíček otevře. Uvnitř byly pytlíky s houbami, jaké jsem ještě v životě neviděla. Chladicí sáčky přes noc roztály. „Ťi-cung!“ zvolala tchyně. „Cože?“ Trochu jsem se lekla. Takhle nadšenou jsem ji viděla prvně. „To jsou ťi-cung. V Jün-nanu rostou divoce. Ty koupil Po-wen?“ Důkladně jsem si houby prohlédla. Byly ošklivé, špinavě hnědé, s dlouhými, zbytečně tlustými nožkami a malými povadlými kloboučky. „Dám je zatím do ledničky a řeknu kurýrovi, ať si pro ně přijede,“ prohlásila jsem. „Mezitím se zkazí!“ Zaštítila balíček vlastním tělem. „Proč jsi je nedala do ledničky už včera? Naštěstí pořád 17
vypadají úplně čerstvé. Po-wen je jako malý měl moc rád. Copak nevíš, že jünnanské houby jsou vyhlášené široko daleko? Mimo provincii se přitom shánějí těžko, hlavně takhle čerstvé. Mohli bychom si k večeři uvařit houbovou polévku.“ V názoru na jejich čerstvost jsem se popravdě řečeno s tchyní rozcházela. Za svůj život jsem viděla máloco, co by vypadalo ještě nechutněji. Pořád bych je nejradši vrátila, ale tchyně už se pustila do vybalování. Zřejmě se nijak nerozpakovala ponechat si cizí zásilku a už se na tu zabalenou připomínku domova stihla až podezřele upnout. Pohled na houby ji vytrhl z apatie. „Naučím tě je vařit,“ navrhla s hrdým úsměvem a vyhrnula si rukávy. „Po-wen bude mít obrovskou radost.“ „Já teď musím jít, maminko. Mám hodinu. Do večeře budu doma.“ „Zbytečně se nezdržuj. Když už jdeš ven, můžeš koupit kuře?“ Přitakala jsem, protože se mi s ní nechtělo dohadovat. Převlékla jsem se a odešla.
Byla to moje první lekce se Šao-poem a najít starou zděnou budovu, v níž bydlel, mi trvalo skoro hodinu, přestože to od nás nebylo daleko. Pokud mi bylo známo, klouček neměl matku; možná se jeho rodiče rozvedli, nebo se jí něco přihodilo, ale neslušelo se vyptávat. V bytě jeho otce zabíral spoustu místa nábytek a všechno možné – hračky, misky, noviny, pamlsky, deska na go, malířské štětce a různé další věci. Dokonce tam měli i červeno-černou indiánskou čelenku, kterou si Šao-po nasadil a po zbytek hodiny ji nesundal 18
z hlavy. Klimatizace byla vypnutá a i při otevřeném okně bylo v bytě dusno a zatuchlo. Šao-povi bylo šest let a jeho otec si usmyslel, že by se měl naučit hrát na nějaký hudební nástroj, protože s klavírní průpravou bude mít lepší šanci na přijetí na špičkovou školu, až půjde na vysokou. Chtěla jsem mu říct, že to není tak lehké a dosažení potřebné zdatnosti je pro většinu dětí vyloučené. Pokud chce, aby se Šao-po dostal na špičkovou univerzitu, bylo by asi efektivnější využít ten čas ke studiu. Podobné ambice měli rodiče mnoha mých žáků, a vždycky když jsem o nich slýchala, byla jsem vděčná, že můj otec nikdy klavír nepovažoval za prostředek, s jehož pomocí mám dosáhnout něčeho jiného. Otec je koncertní pianista a klavír je pro něj středobodem vesmíru. Univerzita, vztahy, dokonce i kariéra, to všechno jen doprovází jeho uměleckou činnost. Je to prostý a přímočarý člověk. To na něm obdivuju. Vím, jak je to těžké, koneckonců jsem tak sama žít nedokázala. Vylovila jsem z tašky Thompsonovu klavírní školu pro začátečníky. Šao-po měl tak malé ruce, že musel roztáhnout prsty, aby obsáhl pět po sobě jdoucích kláves. Čelenka mu byla moc velká a pořád mu padala do očí. Navíc se v ní potil, ale když jsem se ho zeptala, jestli si ji nechce sundat, přimáčkl si ji k hlavě a odmítal ji pustit. Než jsme začali, řekla jsem mu totéž, co říkám všem svým žákům: „Ještě důležitější než hrát na klavír je poslouchat se, jak hraješ.“ Sice přikývl, ale nechápal, co se mu snažím vštípit, a já jsem mu to nezazlívala. Přesto mě mrzelo, že moje učitelka mi tohle nesdělila hned na začátku, když jsem se jako malá poprvé dotýkala těch černých a bílých kláves. Až na vysoké mě někdo upozornil, že se neposlouchám. 19
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se tehdy své starší spolužačky Tung Mo. „Neposloucháš se,“ odpověděla. „Tak jak potom víš, co hraješ?“ Tehdy jsem si uvědomila, o kolik těžší je změnit zvyk vypěstovaný v průběhu let než si osvojit úplně nový. Možná právě proto se ze mě nestala koncertní pianistka a místo toho jsem se spokojila s výukou hry na klavír. Šao-po jevil první zhruba čtvrthodinu silný zájem, ale pak zničehonic seskočil ze stoličky a jako posedlý si začal nazouvat kolečkové brusle. Odmítal se klavíru třeba jen dotknout, ať mu otec říkal cokoli, a tak jsem lekci ukončila předčasně a ujistila Šao-pova otce, že podle mých zkušeností se to při výuce dětí stává běžně a není za co se omlouvat. Koupila jsem celé kuře, jak si tchyně přála, a dorazila jsem domů včas, abych stihla přípravu večeře.
„S houbami se to při vaření hlavně nesmí přehánět,“ vysvětlila mi tchyně, když se pustila do krájení. „Zavolej Po-wenovi a zeptej se ho, kdy se vrátí.“ „Pošlu mu esemesku. Ještě je v práci.“ Tchyně byla sice pomenší a kypré postavy, ale prsty měla dlouhé a štíhlé. Nehty si stříhala nakrátko jako já. Na hřbetech jejích rukou prosvítaly stařecké skvrny zasahující až na předloktí. Budilo to dojem, jako by každá z nich pod sesychající kůží ukrývala nějaký kratičký příběh. Na rukou stárnoucí ženy je něco podmanivého, říkala jsem si, znaveného, ale houževnatého, ošlehaného dlouholetými zkušenostmi a vším, čeho se dotkla. Je to kniha beze slov. 20
Po-wen se vrátil krátce po osmé. Houby jsme přidaly do kuřecí polévky a před podáváním jsme ještě půl hodiny počkaly. Na Po-wenovi bylo poznat, že ho trápí něco, co se ten den stalo. Byl zamlklý a každou chvíli zničehonic zavrtěl hlavou. „Někdo nám včera poslal nějaké ťi-cung, synku,“ oslovila ho tchyně, když jsem nesla hrnec s polévkou na stůl. „Polovinu jsme jich daly do polévky, aby bylo dost i na zítra. Přijde mi, žes zhubl. Měl bys víc jíst.“ „Kdo nám je poslal?“ zeptal se Po-wen. Vylovila jsem několik kousků kuřecího a naservírovala je s trochou polévky tchyni. Vzala si ode mě misku a podala ji Po-wenovi. „Podle mě nebyly pro nás,“ odpověděla jsem. „Balík byl určený někomu jinému.“ Vzápětí jsem těch slov zalitovala, jelikož tchyni jsem jimi určitě popudila. „S tím si nelam hlavu, synáčku,“ pronesla, jako bych nic neřekla. „Jen si dej.“ Polévka Po-wenovi chutnala, snědl nejmíň půlku hrnce. Byla mnohem lepší, než jsem původně očekávala. Houby měly jemňoučkou konzistenci a lahodnou, zemitou vůni. Trochu připomínaly kuřecí. „Pamatuješ, jak jsme chodívali na houby s tvým otcem, když jsi byl malý?“ zeptala se tchyně. Po-wen se přinutil k úsměvu. „Musíš si taky trochu dát, mami.“ „Dám si, dám si. Ještě nemám hlad.“ Sledovala ho, jak se dává do třetí misky. „Pamatuješ, jak jsi snědl nějaké houby a musels do nemocnice? To ti bylo asi tak deset nebo jedenáct. Ukázalo se, žes měl alergii. Dodneška nevíme, co to bylo za houby.“ „Já vím, mami. Už jsi mi to vyprávěla hodněkrát.“ 21
„A pamatuješ se na svého prastrýce? Ten umřel, protože omylem snědl muchomůrku hlíznatou.“ „Muchomůrku hlíznatou?“ zopakovala jsem. „Jak vypadá?“ „Je bílá,“ odpověděla tchyně. „Nic extra, co se vzhledu týče. Ale je smrtelně jedovatá.“ Jako malé mi otec tvrdil, že jedovaté jsou jenom barevné houby. A stejně jako u lecčeho, co rodiče vykládají dětem, mě nikdy nenapadlo, že by se mohl mýlit. Vzala jsem to jako fakt a ten se mi vryl do paměti jako jeden z přírodních zákonů našeho světa. Pozorně jsem poslouchala, jak tchyně vypráví všechny houbařské příhody z Po-wenova dětství, když vtom něco ztěžka dopadlo na stolní desku. Sklopila jsem oči a uviděla, jak se po ní kutálí Po-wenova miska. Polévka se rozlila, ušpinila ubrus a Po-wen vztekle odpochodoval do ložnice. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mám jít za manželem, nebo zůstat u stolu a dojíst si s tchyní večeři, a tak jsem jen seděla a těkala očima mezi hrncem polévky na stole a rozlitou miskou, která zůstala po Po-wenovi. Tchyně si křečovitě odkašlala. Buď se snažila prolomit ticho, nebo mi naznačit, že se mám jít podívat za Po-wenem – těžko říct. Vstala jsem a po špičkách došla do ložnice. Po-wen seděl na posteli, kouřil a zase si pročítal ty powerpointové slajdy ze včerejška. „Co se stalo?“ vyzvídala jsem. Nevšímal si mě. Mžoural do dýmu, který se linul z cigarety v jeho ústech. Když pochopil, že neodejdu, dokud mi neodpoví, zeptal se: „Jaká byla dnešní hodina? Nový žák?“ „Ano. Kluk.“ 22
„Velké ruce?“ „Ne.“ Udělal „hmm“ a pokračoval ve čtení. Bála jsem se tahat z něj podrobnosti, a tak jsem zavřela dveře a vrátila jsem se k jídelnímu stolu. Tchyně zrovna vyplivovala na talíř kuřecí kosti. Na Po-wena se nevyptávala a místo toho mi pokynula, ať se posadím. Byl teplý, dusný večer, jako by vzduch zadržoval dech v očekávání prudkých nočních bouřek. Seděly jsme s tchyní mlčky. Připadalo mi důležité nechat ji, ať se v klidu nají. Počítala jsem kousky kuřecího, které snědla, i kosti, co vyplivla. Po jedenácté kůstce konečně promluvila. „Mám dceru. Ale byli jsme tak chudí, že jsem ji musela dát pryč, když jí byly tři roky. Jmenuje se Po-jen. Jen jako ‚vlaštovka‘. Když o tom teď tak přemýšlím, je to stejné jen jako ve tvém jménu.“ Tak jsem se dozvěděla, že Po-wen má sestru. Než jsme se vzali, chodili jsme spolu dva roky a vždycky mi tvrdil, že je jedináček. Jak mi to celé ty roky mohl tajit? Proč by to dělal? „Je starší než Po-wen?“ „Po-wen je starší. Byly to sice tři krátké roky, ale hodně se sblížili. Postupem času o ní Po-wen mluvil čím dál míň a dneska se tváří, jako by nikdy nežila.“ Odložila jídelní hůlky a opřela se. Nevěděla jsem, co mám cítit – hněv, nebo soucit? Namlouvala jsem si, že Po-wen mi o ní nepověděl, jelikož neumí vyjádřit ztrátu někoho tak blízkého, jako je sestra, ale najednou jsem si při tom ujišťování začala připadat sobecky, jako bych se stavěla do hlavní role v jeho duševním otřesu. 23
„Víte, kde je?“ zeptala jsem se a snažila se přitom myslet na odloženou dívku. „Tehdy jsem si řekla, že to nechci vědět, jinak bych se za ní vydala. Ale co Po-wenův otec umřel, pořád se mi zjevuje ve snech. Ve dnech, jako je tenhle, mívám pocit, že mi Po-wen ještě ani trochu neodpustil.“ Už zase jsem nevěděla, co odpovědět. Než jsem si uvědomila, co dělám, stiskla jsem jí ruce. Měla je pevné a studené, maličko mastné od kuřete a pevně sepjaté. „Asi brzy zaprší,“ prohodila zastřeně.
Než jsem si šla lehnout, ještě jsem vynesla odpadky. Zatím se nerozpršelo, ale v dálce bylo slyšet tlumené sténání hromu. Zadívala jsem se na prázdnou krabici od hub, kterou jsem držela v ruce, a začetla se do natrženého kousku papíru přilepeného na víku. Odesílatel: Paj Jü Adresát: pí Tchien Otcův oblíbený současný klavírista se taky jmenoval Paj Jü. Dokonce se to psalo i stejnými znaky, které znamenají „bílé pírko“. Klavírista Paj Jü byl fenomenální talent. Otec mě často nabádal, ať hraju jako on, dám city stranou a držím se záměrů skladatele. Nikdy se mi to však nepodařilo, i když jsem se snažila sebevíc. Bylo to tím, že jsem v Paj Jüově hře slyšela něco jiného, jak jsem později pochopila. Byl nesporně brilantní klavírista – z jeho hry čišela stejná lehkost a čistota jako z jeho jména, ale ve mně vždycky probouzela zdrcující strach, jako by se pod těmi nesčetnými vrstvami dokonalosti ukrývala nějaká bezedná jáma a v ní něco těžkého jako celý svět. 24
Paj Jüova nejslavnější chvíle však přišla, až když zmizel. To jsem ještě chodila na vysokou. Ten den se strhla bouřka. Bylo to po nějakém recitálu mého otce. Vešel do dveří, z fraku mu kapala voda a v kožené brašně měl promáčené noviny. Posadil se na gauč a přečetl nám článek o pohřešovaném klavíristovi, zatímco matka mu vysoušela vlasy ručníkem. Příslušné orgány Paj Jüa ani po několika týdnech nevypátraly. Postupem času se na fenomenálního klavíristu začalo zapomínat, dokud na jednom blogu nevyšel krátký příspěvek vyjadřující obavu, že by mohl být po smrti. Měl slušný ohlas a otázka: „Je Paj Jü mrtvý?“ patřila několik dní k nejvyhledávanějším informacím na internetu. Lidé, kteří se ve vážné hudbě vůbec nevyznali, si najednou pouštěli jeho videa a sledovali zprávy, ale nikdy se nezjistilo, co se mu přihodilo. Nebyl živý ani mrtvý, prostě zmizel. Znovu jsem si přečetla štítek na zásilce. Neobsahoval zpáteční adresu ani telefonní číslo, na které bych mohla zavolat, takže jsem krabici vyhodila a vrátila se dovnitř.
Když si Po-wen ráno chystal kufřík, rozhodla jsem se znovu zavést řeč na děti. Ne kvůli tchyni, opakovala jsem si, ale kvůli sobě, kvůli nám. Nemohla jsem usnout, přemýšlela jsem o tom, že mi Po-wen o letech prožitých před příchodem do Pekingu skoro nic neprozradil, a před očima mi vířily mlhy jeho minulosti. Jako bych toho muže, který je mým manželem, znala jen napůl. Už jsem se ho zkoušela vyptávat na dětství a tehdy mi jeho stručné odpovědi vyhovovaly, ale když jsem teď věděla o Po-jen, bylo to jiné. „Nechala jsem si to projít hlavou,“ začala jsem. „To dítě vážně chci.“ 25
„Teď nemám čas. Prší. Určitě bude děsný provoz.“ Viděla jsem na něm, že je pořád podrážděný kvůli tomu, co ho naštvalo včera u večeře, ale nedala jsem se. Moje odhodlání bylo jako plevel, který jednoho rána zcela nečekaně vyraší. „Když na to prostě přistoupíš, nebude to dlouhý rozhovor,“ opáčila jsem co nejasertivněji. „A pak si můžeš upalovat do práce, jak rychle chceš.“ „Proč najednou ten spěch?“ Nacpal si mobil do aktovky a zamířil ke dveřím, ale já jsem ho předběhla, stoupla jsem si před ně a zatarasila mu cestu. Zvedla jsem tři prsty. „Za rok mi bude třicet.“ Zdál se mi vyšší než obvykle. Pochopil, že se odmítám hnout, a tak se nakonec posadil na židli u dveří a kufřík si položil na klín. Chvíli jsme tak zůstali. „Na dítě nebudu mít čas,“ utrousil. „Uděláš si ho. Kdoví, co bude za dva za tři roky. Třeba budeš ještě vytíženější než teď, hlavně pokud tě povýší. Já jsem se kvůli téhle rodině vzdala dráhy koncertní klavíristky.“ „Té ses vzdala dávno předtím, než jsme se seznámili.“ Nadechla jsem se k odpovědi, ale žádná mě nenapadala. Zvedl se, odešel a nechal mě stát v ložnici. Ani se nenasnídal.
26