Issuu

Postupně vychází najevo, že Pascalova láska možná nikdy nebyla tím, čím se zdála. Jak daleko je Vivian ochotná zajít pro muže, bez něhož už si nedokáže představit svůj život? A lze zachránit někoho, kdo stále věří, že je milován? Napínavý psychologický román o manipulaci, citové závislosti a nebezpečné hranici mezi láskou a kontrolou.

L O V ER B OY

Přestává chodit domů, vzdaluje se přátelům a stále častěji se zaplétá do vlastních lží. Když po hádce beze stopy zmizí a policie odmítne zasáhnout, Lola spojí síly s jejím nevlastním bratrem Eliasem. Společně se pouštějí do pátrání, které je zavede mnohem dál, než si dokázali představit.

ANTONIA WESSELING

Když Vivian potká okouzlujícího Pascala, poprvé má pocit, že ji někdo skutečně vidí. Zahrnuje ji pozorností, dává jí pocit bezpečí a tvrdí, že ji miluje tak jako nikdo předtím. Její spolubydlící Lola jí štěstí přeje, dokud se Vivian nezačne měnit.

ANTONIA WESSELING

NIKDO TĚ NEBUDE M I L O VAT J A K O J Á

1. GONE GIRL Teď #Lola

„Moje spolubydlící zmizela.“ Vzduch páchne lacinou dezinfekcí, jaká za koronavirové pandemie stála snad u každého vchodu. Po lesklé bílé dlažbě se rozléhají kroky cizích lidí, ale ani ty nedokážou přehlušit nervózní bušení mého srdce. Od chvíle, kdy jsem před devatenácti lety přijela s rodiči do Německa, jsem byla na policejní stanici jen jednou. Asi před osmi měsíci se mi někdo naboural do účtu na Zalandu a objednal si oblečení za absurdních osm set dvacet tři eur. Proč si tu částku pamatuju tak přesně? Protože jsem pak asi tři týdny nemohla spát strachy, že těch osm set dvacet tři eur budu muset zaplatit. Pozor, spoiler: Opravdu jsem musela. A přesto se to neklidné chvění, které teď cítím v hrudi, nedá s tehdejším pocitem vůbec srovnat. Dnes totiž nejde o dva měsíční nájmy za pokoj ve sdíleném bytě (víc si člověk jako student krátce po dvacítce může dovolit jedině s bohatými rodiči), ale o Vivian. „Co přesně myslíte tím, že zmizela?“ Policistka, která se až doteď probírala papíry, zvedne hlavu a podívá se na mě přes tlusté sklo.

„Už několik dní se jí nejde dovolat.“ Zatímco tu větu vyslovuju, začnou se mi třást nohy. „A mám o ni strach.“ Policistka odloží stoh papírů, vyjde ze skleněné kukaně a ukáže doprava. „Pojďte, zavedu vás za kolegou.“ Teď už není cesty zpátky. A je to dobře. Když procházíme chodbou, všimnu si, jaký je tu mumraj. Policisté spěchají z jedné kanceláře do druhé, telefony bez ustání vyzvánějí a celou služebnu vyplňuje změť hlasů. Všude kolem se vedou uspěchané rozhovory a debaty. Jeden policista tlačí kolem vozík se spisy, jeho kolegyně si dělá poznámky na desky a přitom mluví do mobilu. Vypadá to, jako by se každý snažil zvládat několik úkolů najednou. Pohled mi padne na nástěnku plnou papírů. Na většině z nich jsou fotografie. Oznámení o pohřešovaných, dojde mi ve chvíli, kdy se zahledím do tváře dívky, o níž už určitě slyšel celý Berlín. Spočítám letáky s její fotkou a dojdu k číslu pět. Pět výzev na jediné nástěnce. „Pracujete všichni na případu Penelope?“ zeptám se policisty, který se zničehonic objeví za mnou. Je vysoký a hubený, má blond vlasy a ještě světlejší obočí. „Děláme všechno pro to, abychom tu dívku našli.“ „A máte už něco?“ „O tom vám bohužel nemůžu nic říct. Pojďte se mnou. Budeme pokračovat u mého stolu.“ „Děkuju.“ Přestože je policista snad o dvě hlavy vyšší než já, jdu tak rychle, že si musím dávat pozor, abych mu nešlapala na paty. „Tak, a teď mi povězte, proč jste přišla.“ H. Basa (nedělám si legraci, tohle vážně stojí na cedulce na jeho stole) mě gestem vybídne, abych se posadila.

Mám na sobě kraťasy, což je docela nepraktické, protože se mi už během prvních vteřin stehna přilepí k laciné plastové židli. Ano, vím, že to nezní zrovna jako důležitá starost, ale dokud řeším letní vedro, nemusím se tolik bát, že si samou nervozitou pozvracím klín. „Moje spolubydlící se jmenuje Vivian Schwarzová a už šest dní se nevrátila domů.“ Polknu. Jednou. Podruhé. Tlustý knedlík, který se mi usadil v krku, ale nezmizí. „Kolik jí je?“ „Dvacet, v září jí bude dvacet jedna.“ „Řekla vám, že chce někam odjet?“ Z H. Basy vyzařuje něco, co by se dalo označit jako profesionalita. Anebo také jako naprostá absence emocí. Způsob, jakým klade doplňující otázky, mi každopádně připomíná spíš pokladního v supermarketu, který chce vědět, proč jste si zapomněli zvážit rajčata. Možná se to lidem v takovém povolání stává. Otupí, aby všechnu tu nespravedlnost vůbec nějak unesli. Něco podobného nám říkala vyučující na semináři. „Policie je musí chytit, vy jako budoucí psycholožky a psychologové je musíte pochopit. Empatie je zbraň, kterou lze použít ve svůj prospěch, ale také proti sobě. To druhé nesmíte dovolit!“ „Nebo bývá vaše spolubydlící takhle dlouho pryč často?“ vytrhne mě policista ze zamyšlení. Zavrtím hlavou. „Ne, ještě nikdy se to nestalo. Za celý půlrok, co spolu bydlíme. Normálně stráví nanejvýš dvě noci u svého přítele.“ „Kontaktovala jste toho přítele?“ Zhluboka se nadechnu a znovu zavrtím hlavou. „To… to není tak jednoduché.“

„Jak to myslíte? Vy tedy nevíte, jestli je u něj?“ „Ne. Už nevím vůbec nic. Myslím, že chtěla jet za ním.“ Kousnu se do rtu a pod stolem křečovitě stáhnu prsty u nohou. Jak mu mám vysvětlit, co se stalo, když to sama nevím? „Vivi byla hrozně rozrušená.“ „A co rodina vaší kamarádky? Ptala jste se jejích rodičů?“ Zase mi nezbývá než zavrtět hlavou. „Pak vám radím, abyste to udělala. Třeba vaše spolubydlící odjela domů.“ „Její rodinu neznám.“ Z chodby k nám náhle pronikne vzlykot nějaké ženy a mně se napnou všechny svaly v těle. Empatie je zbraň, kterou… Hlas vyučující slyším kdesi v dálce. Stejně jako pláč té ženy, což možná souvisí s tím, že H. Basa vstane, zavře dveře kanceláře a znovu se posadí za stůl. „Podívejte, chápu, že máte starost, ale vaše spolubydlící je plnoletá, což znamená, že může jít, kam se jí zachce. Navrhuju, abyste se pokusila spojit s Vivianiným přítelem a zjistila, jestli neví víc nebo nezná její rodiče. Dokud nemáme důvod domnívat se, že se něco stalo, nemůžeme…“ „Právě že se něco stalo. Jsem si tím jistá,“ skočím policistovi do řeči. Na ruce mi nervozitou naskákají červené skvrny. Tak do toho, Lolo! Vezmi to pěkně od začátku!

EPILOG NĚKDO, NĚKDY, NĚKDE JINDE #On

Tipuju jí tak šestnáct nebo sedmnáct. Nejspíš je tu dnes poprvé. Nechtěla přijít. Večírky nejsou nic pro ni. Zároveň ale nemůže dopustit, aby ji ostatní považovali za nudnou. Až příliš jí záleží na tom, co si o ní druzí myslí. To všechno vím, protože ji už nějakou dobu pozoruju. Původně jsem to chtěl zkusit na tu vysokou blondýnu. Je hezčí a má parádní kozy, které jí málem vypadávají z těsného třpytivého topu. Jenže jako kandidátka odpadla ve chvíli, kdy se objevil nějaký kluk a vášnivým polibkem celému klubu dokázal, že tahle žena už je zadaná. Nejdřív mě to pořádně nasralo, protože ten hajzl svým výstupem překazil můj plán. Nesnáším plýtvání časem. Zatímco jsem si prohlížel blondýnu, mohl jsem hledat jinou kočku. Ale potom… potom mi padl zrak na její kamarádku. Ne, žádnou kamarádku. Jsou tu sice spolu, ale kamarádky určitě nejsou. Čím déle ji sleduju, tím je mi všechno jasnější. Právě dokončily školu. To dokonale sedí, protože dnes večer se tu má konat

414

afterparty absolventů střední. Nejspíš se v tomhle klubu sešla půlka ročníku, aby to oslavila. Oči brunety, strnulé držení těla… Ne, velká radost vypadá jinak. Způsob, jakým se úkosem dívá na svoji spolužačku, kterou právě osahává přítel, mě naplní horkou dávkou adrenalinu. Mohla by být jackpot. Najednou jsem tomu klukovi za jeho příchod nekonečně vděčný. Koneckonců právě díky němu jsem si jí všiml. Jí a jejího vyzařování ve stylu život-je-zrádce. Jak říkám, není tak hezká jako ta blondýna, za kterou by někteří chlapi určitě připlatili, jenže ona to taky ví. Ví, že vypadá průměrně. Ví to tak dobře, až jí to v hrudi hloubí černou díru. Připadá si nemilovaná. Sama. Vždycky poněkud méněcenná. To všechno čtu ze způsobu, jakým se pohybuje. Jak si popotahuje svetr, jako by jí uprostřed tanečního parketu byla zima. Jak se usmívá. A jak falešný ten úsměv je. Ptá se sama sebe, jaký by to byl život, kdyby směla být jeden den někým jiným. Kdyby mohla na jediný den pocítit, jaké to je, když ji někdo miluje. Zahrnuje pozorností. Dál čekám na svém místě u baru. Odtud mám vynikající výhled na parket. Navíc vím, že dřív nebo později se u pultu objeví každý. V jejím případě to bude dřív, protože se najednou odpojí od skupinky a podívá se nahoru k reproduktorům. Nejspíš proto, že se jí ta hudba nelíbí. Nějaký německý rap. Sleduju, jak se blíží k baru a něco si objednává. Dělí nás nejvýš dva metry. Podívá se ke mně a vzápětí uhne očima, jako by se o náš krátký oční kontakt spálila.

415

Roztomilé. Ona je jehně. Já lev. Jenže tohle bohužel není Stmívání. Tohle je divočina. „Ještě něco?“ zeptá se barman tak hlasitě, že mu rozumím i já. Jehně zavrtí hlavou a vezme si nápoj. Když se jí rukáv o kousek vyhrne, uvidím na paži jizvy. Není jich moc, ale teď vím, proč si navzdory dusnému vzduchu nechává svetr. Má za sebou těžké období. Když se vzdálí od baru a cestou usrkává pití, nenápadně kývnu na Maurice. Nespolupracujeme spolu dlouho a já většinou nepovažuju za nutné využívat jeho pomoc. Na většinu žen se dá zapůsobit snadno. On však chtěl za každou cenu jít se mnou a kvůli malé Jizvičce mi žádná námaha není zatěžko. A fuck, Maurice není špatný. Vrazí do ní z boku a pak ji seřve tak přesvědčivě, že mu to divadlo skoro spolknu. Malá Jizvička vyděšeně přikrčí ramena, ale to už jí spěchám na pomoc. Postavím se před Maurice a napnu svaly. „To nemáš oči? Málem jsi ji porazil.“ No jo, Maurice je možná dobrý, ale ani já v tomhle představení nejsem špatný. „Nelíbí se mi, když muž zapomíná na slušné vychování.“ Možná to přeháním o něco víc, než je nutné, ale co na tom? „Ta malá ti patří, nebo co?“ odfrkne si Maurice. „Ta malá není žádný zasraný pes a nepatří nikomu.“ Probodnu Maurice pohledem, čímž mu naznačím, že se může stáhnout. A že mi ta malá teď patří. „Dobře, dobře. Zase se uklidni.“ Smířlivě zvedne ruce a otočí se k Jizvičce. „Všechny končetiny pořád na místě? Fajn, tím bychom to měli vyřešené.“ Pak Maurice s otráveným zavrtěním hlavy zmizí v davu. „To… To bylo…“ Moje malá Jizvička hledá správná slova.

416

„To byl ale čurák. Vážně jsi v pořádku?“ „Jo. Ehm, nic se nestalo.“ Podívá se na nápoj v ruce a očividně až teď zjistí, že z něj Maurice trochu vylil. „Nechceš koupit nový?“ Otevře ústa, ale buď mluví tak tiše, že jí nerozumím, nebo úplně ztratila řeč. „Nebo se půjdeme raději na chvíli nadechnout čerstvého vzduchu?“ Když přikývne, musím se usmát. Musím se usmát, protože vím něco, co ona ještě neví: Dnes se jí splní velké přání. Prožije nejkrásnější večer svého života. Políbím ji. Možná dnes. Nebo možná příští týden. Podle toho, kolik času bude potřebovat. Pak ji ošukám tak, jak se jí to bude líbit. Přizpůsobím se jejím potřebám, protože jsem přítel, jakého si přeje každá žena. Budu jí dávat dárky, říkat jí, že je jediná. Krásná. Chytrá. Dokonalá. V příštích týdnech dostane všechno, po čem vždycky toužila. Ale potom… potom mi za to zaplatí.

417

L O V ER B OY

ANTONIA WESSELING

NIKDO TĚ NEBUDE M I L O VAT J A K O J Á