O SiLE SUMAVSKE PRiRODY A TAJEMSTViLESA
Zážitek mého života – rys
Jak velký je vlastně takový rys? Na vlastní oči ho ve volné přírodě vidělo jen málo lidí, je to tajemné zvíře, vzácné a s velmi diskrétním způsobem života – proto je v pořádku se na něco takového zeptat .
V každém případě je to největší kočkovitá šelma v Evropě, na délku měří až 1,20 metru a váží 20 až 30 kilogramů, tedy asi jako ovčácký pes . To znamená, že je větší než třeba ocelot, který váží maximálně 20 kilogramů, ale daleko menší než jaguár či levhart: jeden váží kolem 100 kilogramů a jeho tělo dosahuje délky maximálně 1,80 metru, zatímco druhý váží o něco méně, ale dosahuje délky 1,90 metru .
Se svou strakatou srstí, vousy a štětičkami na uších, které připomínají konečky štětců, je rys skutečně nápadný, téměř exotický úkaz v našich lesích . Z hlediska krásy bych si troufl říct, že se vyrovná kdejakému jagu
árovi nebo levhartovi . Bohužel (z jeho pohledu samozřejmě naštěstí) se umí prakticky zneviditelnit, nanejvýš ho můžete slyšet volat v noci v lese . Skutečnost, že ho téměř nikdy nevidíme, je možná také důvodem, proč se
Zaříkávač zvířat
neobjevuje v našich pohádkách, legendách ani bájích –v posteli babičky Červené Karkulky leží velký zlý vlk, ne velký zlý rys . Zdá se, že tak plaché zvíře, jako je on, lidskou představivost nijak zvlášť nezaujalo, a já jsem to dlouho cítil stejně .
Rys pro mě vždycky představoval něco zvláštního a tajemného, ale zároveň mi byl cizí . Se zvířetem, jehož stopy občas najdete, ale které nikdy neuvidíte na vlastní oči, si nic nespojujete . Dokonce i pro někoho, jako jsem já, kdo často navštěvuje ta nejosamělejší místa, zůstal rys až do roku 2020 přízrakem . Ale právě tehdy jsem prožil léto, které můj pohled na tuto šelmu změnilo .
Byl to opravdu nádherný letní den, který jsem chtěl strávit doma na balkoně . Chtělo se mi lenošit a až do brzkého odpoledne nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k něčemu velkolepému . Ale pak se dostavila nervozita, to náhlé vnitřní nutkání, jako by bylo třeba něco někde udělat . Tento pocit dobře znám, protože tento neklid zažívám stále častěji . Vlastně nemám nic v plánu, ale pak vyskočím z pohovky, obuju se, sbalím vybavení, nasednu do auta, neptám se proč, jak a kam, vyrazím a na cestě následuju . . . no, co vlastně? Není to vnitřní hlas, ale spíše sled impulzů, kterým se bez rozmyslu poddávám a jejichž vedení se ochotně podřizuju . Něco je se mnou v kontaktu a v naprosté většině případů se stane něco mimořádného .
I tentokrát jsem se vydal na cestu, aniž bych znal cíl . Cestu mi ukazují moje rozmary, možná i intuice . Tamhle doleva? Ne, zatím rovně . Odbočím na další křižovatce doprava? Ano, proč ne . . . A tímto způsobem jsem nenápadně veden určitým směrem a nakonec se dostávám
tam, kam chci . Ne, správnější by bylo: kam potřebuju .
V tomto případě končím na louce, na kterou si ale vzpomenu až během parkování na kraji lesa .
Takže když vystoupím, najednou vím, kam mám namířeno . Je to úrodná louka s mnoha bylinami, velmi vlhká a bujně zarostlá . Kromě toho se okolní lesy hemží srnkami, zajíci a srnci, kteří tuto louku znají a mají ji rádi . V tom se rozhodně nemýlím . Udělám si tedy pohodlí na kmeni stromu, jenž se nachází ve stínu na kraji louky, položím fotoaparát do trávy vedle sebe, dívám se, čekám a vím, že jsem tam, kam mě to táhlo . Předtím než upadnu do klidového stavu, se znovu podívám doleva, pozoruju okraj lesa, zastavím se, podívám se podruhé a teď už se nemůžu splést: fousky, štětičky na špičatých uších, skvrnitá srst – opravdu tam sedí rys . Nachází se v jedné linii ani ne dvacet metrů ode mě a je zabraný do rozjímání nad touto nádhernou, sluncem ozářenou loukou . Sáhnu po fotoaparátu, jako bych byl zasažen bleskem . Scéna se zdá být neskutečná . To, co tam vidím, je ve skutečnosti zcela nemožné . Bohužel mi štěstí kazí list, který rysa zpola zakrývá . S tím se nedá nic dělat . Teď je nejlepší ani nedýchat, dělat jen ty nejúspornější pohyby, zvlášť když teď ke mně čas od času otočí hlavu . Vyfotím ho pokaždé, když se podívá na louku . Po nějaké době se však na mě dívá stále častěji . Vzdálenost dvaceti metrů mu nejspíš přece jen připadá alarmující, ale v každém případě se po chvíli zvedne, zvolna se otočí směrem k lesu a beze spěchu ustoupí do houští . Je pryč .
Není krásnější a atletičtější zvíře . Zůstávám sedět a klepu se vzrušením a radostí . Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju, pak vezmu do ruky fotoaparát a zobrazím fotky na displeji . Byl to sen? Ne, nebyl . Na malém
Zaříkávač zvířat
displeji fotoaparátu se míhá jeden obrázek rysa za dru
hým a já si mumlám: „Šílenost, šílenost, šílenost . . . Rys .“
A oba jsme měli stejný nápad ve stejnou dobu! Já jsem po vystoupení z auta zamířil na tuto louku, protože tam ur
čitě bude něco k vidění, on ji vyhledal, protože vyhlídky na večeři jsou tu obzvlášť dobré . To znamená, že každý z nás ví, jak na to . Setkali se dva profesionálové .
Doma jsem ještě večer úplně bez sebe . V noci nezamhouřím oka . Šrotuje mi to v hlavě a spekuluju: Co tam dělal? Proč tam seděl? Proč ze mě neměl strach? Dojde mi, že mu muselo být kolem jednoho roku . Je tedy téměř dospělý, ale ještě ne dokonalý lovec . Potřebuje hojně navštěvovanou louku, aby dokázal ulovit kořist . Pak jsem si ale uvědomil, že ne všechno bylo dokonalé . Mou radost z fotek rysa kazí fakt, že byl částečně zakrytý . Po
třebuju ho bez překážek, bez listí! A najednou mám ten
pocit: Náš románek ještě neskončil, protože . . . jsi mladý . Máš hlad . Při vyhlížení kořisti ses nenechal rušit ani člověkem . Jsi do té louky zamilovaný, nemůžeš ji dostat z hlavy . Nebudeš spokojený, dokud tam něco neulovíš .
Jinými slovy, zítra se vrátíš na stejné místo .
Druhý den odpoledne proběhne krátká konverzace s mou ženou .
„Jdu znovu na tu louku . “
„Zbláznil ses? Sám víš, jak velká jsou rysí území . Teď už může být dvacet kilometrů daleko . “
„Já vím . Ale tušíš, co ještě vím? Že se vrátí . “
Jedu stejnou trasou, jdu stejnou cestou a posadím se na stejný kmen stromu . Bloudím pohledem po louce a na okraji lesa hned naproti mně sedí v trávě stejný rys .
To nemůže být pravda . Vyjdu na louku, nasadím na fotoaparát 600mm objektiv a vyfotím ho . Mezi námi je
padesát metrů, spatří mě a podívá se na mě . Pořídím další snímky, pak čekám a mlčím . Měl by mě pozorovat, ale znovu odvrací pohled, dívá se doprava, dívá se doleva a zdá se, že ho víc zajímá, co se na louce děje jiného .
Rozhodnu se jít k němu tak, jak jsem se to naučil od divočáka, tedy pod úhlem dvaceti stupňů a pomalu klást jednu nohu před druhou . Občas se zastavím, a když pak jdu dál, jeho pohled ke mně na chvíli zabloudí . Když se na mě koukne, znovu se zastavím . Ale poznávám, že ho opravdu vůbec neruším . Stále hlídá okolí, je zaneprázdněný a zůstává sedět . Na konci můj fotoaparát ukazuje vzdálenost dvacet metrů . Výhled je jasný, rys je velký
a zřetelný, zcela viditelný a vypadá naprosto uvolněně; dokonce mi dovolí, abych ho natočil na video .
Pak se rozhodne naše setkání ukončit . Nejdřív se oto
čí k lesu, a dokonce začne skákat, ale potom si to rozmyslí a znovu ke mně otočí hlavu s velkýma žlutýma očima, které má bíle olemované . Ještě jednou mě zasáhne pohled jeho černých zorniček, než klidně vklouzne do lesa, kde se znovu posadí a věnuje mi poslední, úplně poslední pohled . Pro něj bylo naše setkání ideální .
Vracel jsem se stejnou cestou přes louku a vítězoslavně si uvědomoval, že jsem pořídil životní snímky . Ale byl to také zážitek na celý život, pro mě to předčí všechno, co se mi kdy v divočině stalo . Takové štěstí si nekoupí ani ten nejbohatší člověk na světě . Navázal jsem kontakt s rysem, nesmírně plachou šelmou, a ten mě nechal půl věčnosti na pokoji – alespoň z Evropy o žádném podobném setkání nevím . Kdyby to nechtěl, byl by už dávno pryč . Mohl jsem se podívat do jeho divokých, jasných očí a v nich jsem viděl naprostou svobodu . A mezi námi, cítil
Zaříkávač zvířat
jsem takové dojetí, jako by se mě dotklo něco svatého .
Takže – velké díky přírodě!
Ještě nedávno by takové setkání s rysem nebylo vůbec možné . Ačkoliv pro člověka nepředstavuje žádnou hrozbu a v celé historii lidstva rys pravděpodobně nikomu neublížil, strašlivě trpěl vinou člověka . V Německu byl rys na počátku 20 . století zcela vyhuben, ale naštěstí se vrátil . V Bavorském lese a na Šumavě už několik desetiletí probíhají reintrodukční programy, které jsou zde úspěšné pravděpodobně proto, že největší souvislá lesní oblast v Evropě mu nabízí dostatek prostoru .
A ten on potřebuje, protože rysi jsou neustále v pohybu . Jejich teritoria mohou mít rozlohu až 300 kilometrů čtverečních a naši německo čeští rysi se nyní mísí se svými polskými a slovinskými protějšky . Ani Karpaty nejsou pro rysa nedostupné, protože tuto vzdálenost do
káže překonat za několik dní, a stejně tak jsou pro něj otevřené bavorské a rakouské Alpy . Paradoxní je, že tento neviditelný lovec je ve střední Evropě všudypřítomný .
A jak žije ve svém tajemném světě, který je našim očím skrytý? Stručně řečeno, báječně . Je dokonale přizpůsobený našim zalesněným nízkým pohořím . Miluje skály, nejraději spí ve skalních výklencích a jeskyních, ale rád nocuje i na vysokých stromech, kam šplhá jako veverka, prostě u nás nachází přesně ten nepřehledný terén, který jako chytrý lovec potřebuje .
A jako takový nečíhá na kořist jen tak někde . Rys zná stezky zvěře, cesty jelenů, jejich oblíbená místa pobytu a podobně jako kočka se usadí na skrytém místě, udělá si tam pohodlí v úkrytu a trpělivě vyčkává . Když se objeví kořist, přikrčí se, nechá ji přiblížit se, vystartuje až na poslední chvíli a pronásleduje ji závratnou rychlostí – při
pronásledovacích sprintech dosahuje rychlosti až 70 kilometrů za hodinu a skokem se proletí až sedm metrů . Tuto rychlost však dokáže udržet pouze na krátkou vzdálenost . Když zjistí, že na svou večeři nedosáhne, okamžitě to vzdá a čeká na další příležitost . Vlk se řídí zcela jinou strategií a pronásleduje kořist, dokud mu jazyk nevypadne z tlamy . Obě metody samozřejmě mají výsledky, ale u nás je rys se svou metodou mnohem úspěšnější než vlk .
To je způsobeno terénem . Pro vlka jsou výhodné široké, otevřené prostory, kde může svou kořist během pronásledování neustále sledovat, zatímco v hustě zarostlém nízkém pohoří, jako je Bavorský les a Šumava, ji rychle ztratí z dohledu, musí se stále znovu orientovat a přichází přitom o drahocenný čas . Číhající lovec, jako je rys, tento problém nemá . Buď svou kořist chytí po dvaceti metrech, nebo ji nechá být a zkusí to znovu, otevřené prostory by mu lov znemožnily, protože by se neměl kam schovat .
To, jak rozdílně vlci a rysi postupují, je patrné i při usmrcování, dokonce je to patrné i při konzumaci potravy . Rys svoji kořist usmrtí bleskově, dobře mířeným kousnutím do krku, zatímco vlci větší kořist nejprve unaví a pak jí způsobí taková zranění na bocích a končetinách, až se sama ubírá k zemi . A pokud jde o způsob krmení . . . Pokud najdete mršinu s rozpáraným bokem a vyhřezlými střevy, můžete si být jisti, že to nikdy nebyl rys . Musel to být vlk, všežravec, který z kořisti nenechává téměř nic, sežere střeva i žaludek s veškerým obsahem a využije i srst . Rys je naopak vybíravý labuž
ník . Pro něj přichází v úvahu jen to nejlepší maso, takže nejprve sežere zadní končetiny, svalovinu stehen, pak
Zaříkávač zvířat
zbytek svaloviny – a zbytek nechá dravcům; z vnitřností
nemá užitek . Vlci se chovají jako psi a rysi jako kočky .
Víte, jak to je: Pes si vděčně vezme bramboru a s chutí ji sní . Když ale kočce dáte bramboru, bude se na vás dívat, jako byste nebyli úplně při smyslech, protože kočky opravdu jedí jen maso .
Tito dva predátoři mají společné to, že loví srnčí zvěř i ovce, což bylo v dřívějších dobách dostatečným důvodem k tomu, aby lidé v našich zeměpisných šířkách rysy zcela vyhubili . Rysi však ovce loví jen zřídka, mnohem častěji se v jejich žaludku objevují zajíci a zejména myši .
Přesto rys přirozeně vyvolává rozruch nejen mezi pastevci, ale také mezi myslivci, kteří mají potíže s plně
ním kvót odstřelu, když jim rys zdecimuje srnčí populaci . Tento rozpor by však bylo možné vyřešit jednoduchým
opatřením: tam, kde se vyskytuje rys, musí být kvóta
předepsaného odstřelu snížena .
Možná je to neobvyklá myšlenka, že se člověk vzdá kořisti ve prospěch zvířete, ale rys si zaslouží naši po
zornost . V každém případě mám pocit, že už jen to, že otéto krásné, tajemné dravé kočce vím, dodává mému světu čarovný nádech .
Rozloučení se s uzdraveným puštíkem obecným před
vypuštěním
Hranostaj se zimní srstí loví hryzce
Úspěšný lov. Hranostaj se dneska navečeří
Hrdě mi ukazuje svou kořist
Hranostaj s letní srstí.
Nachází se jen dva metry ode mě
Když se hranostaji chtějí rozhlédnout, postaví se na zadní nohy
Tohle jsou chvilky k nezaplacení. Ještě jednou se na mě tento rys podívá, než zase zmizí v lese
NECHTESE NAKAZIT LASKOU K PRfRODE!
Hluboko v sumavskych hvozdech, na cesko-nemeckem pomezi, uprostred Lesa pobliz mesta Bodenmais zije clovek, ktery dokaze komunikovat se zvifaty. Wolfgang Schreil je pusobiva osobnost - Lesni muz s medvedi postavou, plnovousem, v zelenem plstenem klobouku a casto i s veverkou nebo kunou na rameni. Rikaji mu Zarikavac zvifat nebo Lesni vlk. Nikdo se k divokym zvifatumvprirodenedostane takblizkojako on: casto stoji tvari V tvar jelenum a Liskam, neboji Se jedovatych hadu, z bezprostredni blizkostifotografuje Loviciho hranostaje ci jestraba a srnky se tesne vedle nejVklidu pasou. Les pro nej znamena nejvetsi mozne bezpeci a skutecnou svobodu.
Nechte se okouzlit poutavymi zajimavostmi ze zivota zvifat a jejich fotografiemi. Wolfgang Schreil do nich vlozil hluboke znalosti o vsem, co se deje v Lese, a to vcetne poznani, ze nejvetsi dary prirody senamodhaluji samy, pokud si na ne udelame cas.
