Page 1

ANDREAS FRANZ

MRAZIVÁ BLÍZKOST


ANDREAS FRANZ

MRAZIVÁ

BLÍZKOST


Zdánlivě dobré není vždy dobré, zdánlivě zlé není vždy zlé. Je to člověk mnoha masek, jež mnoho zakrývají. Obé se v něm skrývá, dobré i zlé.


Andreas Franz, EISIGE NÄHE © 2010 Droemersche Verlagsanstalt Th. Knaur Nachf. GmbH & Co. KG, München Translation © Jan Hlavička, 2013 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-550-8


SOBOTA Sobota 7. března 2009 HANS SCHMIDT PŘISTÁL V HAMBURKU krátce po poledni, přesně podle letového řádu. V půjčovně si vyzvedl rezervované BMW a vyrazil do Kielu. Bylo chladno, mnohem chladněji než v Lisabonu, stěží nad nulou, to Portugalsko se v posledních dnech hřálo skoro ve dvaceti stupních, pouze noci mělo studené, ale pořád teplejší než tady, v severním Německu. Provoz byl plynulý a za necelou hodinu dojel Schmidt ke svému domu v lepší čtvrti Düsternbrooku. Pro cestu do Kielu měl dva důvody: první a oficiální se týkal vyhotovení odborných posudků na jeden rukopis údajně z jedenáctého století a na dvě knihy Niccola Machiavelliho, Il Principe a  Discorsi, s  rukopisnými poznámkami. Kde klient knihy vzal, to ho nezajímalo, přestože v dnešní době je skoro nemožné dostat se k takovým originálům skoro nevyčíslitelné ceny poctivým způsobem. Druhý a hlavní důvod byl ten, že přijel zabíjet. Stačilo málo a  vzal by svou životní družku Marii s  sebou. Naštěstí však byla v  Lisabonu nepostradatelná, řemeslníci měli v pondělí vsadit nový krb, který si už tak dlouho přála, a on jí to přání nedokázal odmítnout. V  Lisabonu bylo přitom málokdy tak chladno, aby člověk potřeboval krb, ale Maria pořád dokola tvrdila, jak by to vypadalo pěkně, kdyby… Několikrát si ji trpělivě vyposlechl a nakonec navrhl, ať se s tím tedy obrátí na nějakou firmu. Samozřejmě se nedala dvakrát pobízet. | 9 |


ANDREAS FRANZ

Možná je to dobře, že zůstala v Lisabonu, protože to, co měl před sebou, si vyžadovalo maximální soustředění, i když Maria by ho nijak nerušila. Byla to sice žena značně aktivní, nicméně se nikdy nedrala do popředí a nekladla zbytečné otázky. Neptala se, kam jede, na jak dlouho a kdy se vrátí. Nic takového, nebyla ten typ, jenž se na člověka ustavičně věší, jako většina žen, které v životě poznal. Byla to perla, jaká se dá najít jen jedna mezi tisíci, krásná, neokázalá, pilná, četla mu z očí takřka každé přání, a někdy mu bylo až nepříjemné, když se jakoby vnořila do jeho vnitřního světa. Mohlo by se totiž stát, že by spatřila věci, jež by si nepřála vidět, věci, které by si nepřál vidět snad nikdo. Buď by jeho nebo sebe už dávno zabila, nebo by prostě bez jediného slova odešla. Byla to zkrátka hrdá a nesmírně diskrétní žena. A kromě jedné jiné ženy jediná osoba, o níž soudil, že je mu rovnocenná, ačkoli občas žili ve dvou naprosto odlišných světech. Vřítila se mu do života jako hurikán, a to jen proto, že sháněl hospodyni. Najednou stála před ním – půvabná, zpočátku nepřístupná žena, jež ho okouzlila od prvního okamžiku. Polodlouhé, skoro černé vlasy, světlehnědá pleť, výrazné čelo a  ještě výraznější lícní kosti, kůže skoro bez pórů a  oči, jaké ještě u  žádné neviděl: hluboká modř ve skoro nepřirozeném kontrastu s hnědými a  černými tóny. Něžné, křehké ruce a  figura, jaká musela každého chlapa nutně rozpálit. Ale nejkrásnější byla na ní ústa, ty jemně vykrojené, nepříliš plné rty, které perfektně ladily s už tak dokonalým obličejem. Spatřil ji a zamiloval se do ní, i když nikdy neměl v úmyslu se zamilovat. Ale stála před ním a on věděl, že se už nikdy na žádnou jinou nepodívá – za předpokladu, že bude opětovat jeho city. Nikdy ji nehledal, nikdy žádnou ženu nehledal, vždy využíval jen příležitosti, jež se mu nabízely, přesto se za všechna ta léta neobjevila jediná, se kterou by se mu chtělo trávit život. Možná to byl osud – nebo se tak stalo proto, že ji nikdy nehledal. Měl jednu zásadu: nikdy se nesnaž nic vynucovat, ať všechno přijde samo. To se však týkalo jen soukromé a oficiální části jeho života. | 10 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

Byla dvanáctá z uchazeček, trefa, přímo výhra v  loterii. Nedokázal si ze svého života vzpomenout na  nic, co by se aspoň náznakem vyrovnalo prvnímu setkání s Marií. Až na jedno. Ale to šlo o něco zcela jiného, byl to rozdíl asi jako mezi sluncem a měsícem. A přesto to bylo svým způsobem pikantní, vzrušující, smyslné. Jeho první vražda. Zadala mu ji žena sžíraná žárlivostí, jíž vadilo, že si její muž ustavičně užívá s  mladými děvčaty. Té ženě bylo přitom teprve asi pětatřicet, ale pro manžela už příliš stará, i  když jemu táhlo už na  padesátku. Realitní magnát z  Frankfurtu, který nikdy nevyrostl z puberty. Člověk, jenž se válel ve všech postelích, jen v té své málokdy. Manželku a dvě dcery však věznil jako ve zlaté kleci. A ona z ní chtěla sebe a své děti bezpodmínečně vysvobodit. Chtěla se dostat nejen z klece, ale zbavit se i muže, kterého začala nenávidět, jak dovedou jen ženy. Ale co se skutečně za tou zakázkou skrývalo, to se měl Schmidt dozvědět až později. Tehdy mu bylo dvaadvacet, životní zkušenosti měl však jako pětačtyřicátník. Žil v  Kielu, ale uvažoval o  tom, že co nejdřív zvedne kotvy, usadí se někde jinde a sežene si nějaký přivýdělek ke studiu. Dával si inzeráty do novin a na jeden se mu ozvala tato žena. Hledala zahradníka, a protože udal, že provádí i zahradnické práce, pomyslel si, že by to mohla být přesně ta příležitost, jak vypadnout z rodného města. Poprvé se setkali v Kielu, kde prý měla zrovna nějaké vyřizování, jemu však bylo jasné, že přijela jen kvůli němu. Na to první setkání už neměl nikdy zapomenout, protože mu od základu změnilo život. Sešli se v jedné kavárně v Düsternbrooku, ve čtvrti bohatých, v níž měl později bydlet i on. Během schůzky pozoroval, jak si ho ta neuvěřitelně krásná a elegantní dáma sice nenápadně, ale bez přestání prohlíží a odhaduje, i  když zpočátku byla řeč jen o  práci zahradníka v  Hofheimu na  okraji Frankfurtu, což bylo pro něj přece jen z  ruky. Sledoval, jak si zapaluje cigaretu, jak si decentně, a přesto neskutečně eroticky přehazuje nohu přes nohu. Už jen kvůli tomu stálo | 11 |


ANDREAS FRANZ

za to strávit s ní odpoledne. Se Sarah Schumannovou, tak se mu představila. Nabídla mu, aby se přestěhoval do  Hofheimu, stravu a  ubytování bude mít zdarma, k tomu ještě dostane dobrý plat, a navíc může pokračovat ve studiu ve Frankfurtu, při troše dobrého plánování se to dá všechno skloubit. Znělo to jako rajská hudba, dosud mlhavé plány dostávaly jasné obrysy. Nakonec ho na týž večer pozvala do svého kielského domu, aby – jak řekla doslova – doladili detaily. Večer však probíhal zcela jinak, než očekával. Nikdy by nevěřil, že inzerátem nabere jeho život směr, na  jaký si netroufal pomýšlet ani v  nejsmělejších snech. Sarah Schumannová se ho jakoby mimochodem zeptala, zda si chce zcela pomalu vydělávat málo peněz, nebo si brzy vydělat velice hodně. Nechápal, jak má té otázce rozumět, ale odpověděl, že přece každý by si chtěl co nejdřív vydělat hodně peněz. Rázem před ním stála úplně nahá. Strávili spolu noc a  byl to báječný pocit, spát se ženou o dvanáct nebo třináct let starší. Měla nejen úžasné tělo, ale také intelekt a charisma a šarm, jimž nedokázal odolat. Bezprostředně po sexu mlčky kouřila cigaretu a pila sklenku vína, chvíli se na něj dívala, jako by chtěla číst jeho myšlenky nebo proniknout do jeho nejhlubšího nitra, kam dosud dokázal nahlédnout jen on, a poté konečně řekla, co po něm doopravdy chce. Vyprávěla o svém muži, o jeho ustavičných záletech s mladými ženami, někdy i nezletilými, o jeho momentálním románku s patnáctiletou a řekla, že to s tím pedofilním děvkařem už nevydrží. Především se bála, aby neublížil jejich dcerám, bylo jim deset a dvanáct. Nakonec vyrukovala s celou pravdou, slova jí vycházela ze rtů chladně, bez emocí. Položila na stůl manželovu fotografii a řekla, že hledá někoho, kdo ji toho člověka zbaví. A to navždy. A zda by se toho on, Hans Schmidt, neujal. Nebude škodný. Mlčky se na něj zahleděla, nedávala najevo sebemenší hnutí citu, pouze se jí zablesklo v očích. | 12 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

Předstíral zmatení a zděšení (i když to není tak docela pravda, ačkoli zpočátku, úplně na začátku, hned po tom, co mu přednesla svou žádost, byl skutečně zmaten a zděšen, ale jenom na pár sekund) a řekl, že něco takového ještě nedělal. Sarah však klidně namítla, znělo to skoro jako fráze, že všechno je jednou poprvé. První krůčky, první upadnutí, první den ve škole, první velká láska… Dovede si prý představit, že je to něco jako první sex, člověk má strach a zároveň cítí ono nepopsatelné mravenčení probíhající celým tělem, člověk to chce, a přesto se zdráhá, ostýchá se, ale nakonec to udělá, protože touha poznávat neznámé je mnohem silnější. Tak či podobně je to zřejmě i  s  první vraždou. Líčila, a znělo to upřímně, jak často si manželovu vraždu představovala, jak nevěrného muže zastřelila, jak pomalu klesal k zemi, jeho oči na  ni úpěnlivě a  škemravě hleděly a  ona nad ním stála rozkročena a  chladně se na  něj usmívala, zatímco z  něj zvolna unikal poslední zbytek života. „Příšerně ho nenávidím za to, co mně a dětem provedl. Mohla bych o něm vyprávět daleko víc, ale to by trvalo příliš dlouho a je to ostatně bezpředmětné. Možná ti jednou řeknu všechno.“ Když se jí zeptal, proč věc nevezme do vlastních rukou, odpověděla s nenapodobitelným úsměvem, trochu chladným, a přesto jaksi extatickým, že mile ráda, ale pak by podezření padlo pochopitelně na  ni. Potřebuje někoho, koho nikdo z  jejího okolí nezná, kdo přijde a  zase odejde. Tiše, beze stopy, jako přízrak. Že prý hned vycítila, už po tom kratičkém setkání v kavárně, že on je ten pravý. Vyzná se totiž dokonale v lidech a první dojem ji ještě nikdy nezklamal. Jedna výjimka tu ovšem byla, a to setkání s jejím mužem, prvotřídním hercem. Cítil se polichocen a  neřekl ne, i  když se sám sebe ptal, jak zabít člověka, kterého viděl jenom na fotografii a o němž ví jen to, co mu řekla jeho žena – a když navíc nemá záruku, že její historka je pravdivá. Ani ho to nezajímalo, protože mu to bylo jedno. Při pomyšlení, že by měl někoho zabít, kupodivu nepociťoval strach, bylo to zřejmě tím, že ještě nikdy v životě neměl z niče| 13 |


ANDREAS FRANZ

ho skutečný strach, protože se už brzy musel postavit na vlastní nohy a prosadit se. Cítil nějaké zábrany? Snad. Zlé svědomí? Možná. Už moc nevěděl, co se v něm tehdy dělo, vše působilo skoro nereálně. Ale – a to bylo rozhodující – nabídla mu sto tisíc marek, když bude svolný odstranit jejího muže, řekla zlikvidovat. A dalších sto tisíc, až to bude vyřízeno. Ovšem za předpokladu, že nikdo nedokáže vysledovat stopu k němu nebo k ní. Dlouho neuvažoval. Pro někoho, kdo se při studiu držel nad vodou nepříliš lukrativními brigádami, představovala její nabídka jmění. Dohodli se, jak to proběhne: až se mu v příštích dnech ozve, musí okamžitě přijet do  Frankfurtu, kde se ubytuje v  prvotřídním hotelu. Zbraň bude uložena ve  schránce na  hlavním nádraží a klíč mu do hotelu doručí kurýr. Myslela na všechno. Ona se v ty dny bude zdržovat u jedné přítelkyně v zahraničí a vrátí se, jakmile se od policie nebo od někoho z rodiny dozví o mužově smrti. On najde zbytek peněz o pár dní později opět ve schránce, klíč mu zas někdo doručí do hotelu. Dvě stě tisíc marek, pro Hanse Schmidta, který se zatím při studiu germanistiky a  romanistiky horko těžko protloukal, nepředstavitelná suma. Dvě stě tisíc marek za  vraždu nevěrného manžela. Něco takového už viděl v  kině, ale že by on měl jednoho dne provést vraždu na zakázku, to by až do onoho večera 12. října 1984 nikdy nepovažoval za možné. Ve své tehdejší naivitě se Sarah zeptal, kdy má tedy nastoupit jako zahradník, a ona mu se smíchem odpověděla: „To si vážně myslíš, že bych se kvůli nějakému zahradníkovi tahala do Kielu? U nás je zahradníků habaděj. Přijela jsem jen z jediného důvodu a ten jsem ti řekla. Tvůj inzerát mě zaujal, hned jsem věděla, že jsi ten pravý. Zatím jsi mě nezklamal. Nebo jsem se v tobě přece jen mýlila?“ „Ne, ovšemže ne. Jsem ten pravý,“ odpověděl. „Fajn. Nebudeš toho litovat.“

| 14 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

Zavolala už za tři dny a sdělila mu, že nastal čas. Odjel do Frankfurtu a ubytoval se v prvotřídním hotelu, kde ho čekala obálka s dvěma tisíci markami. Luxusní apartmá v centru města měl zaplaceno na týden dopředu. Dva dny strávil skoro výlučně na pokoji a čekal, až mu Sarah zavolá a oznámí mu, že její muž bude následující den ve své lovecké chatě v Taunusu. Aby se prý zotavil ze stresu posledních týdnů. Ještě týž večer mu kurýr doručil polstrovanou obálku s mapou, na níž byla vyznačena chata, a s klíčkem od nádražní schránky. Ve schránce našel sportovní brašnu, v ní pistoli s tlumičem a slíbenou zálohu sto tisíc marek. Půjčil si vůz a nechal jej na parkovišti v lesoparku, odkud to bylo k  lovecké chatě asi půl kilometru. U  chaty parkoval range rover, přesně jak mu Sarah Schumannová řekla. Prošel přivřenou brankou, předtím se ovšem ujistil, že ho nikdo nepozoruje. Široko daleko neviděl člověka. Několikrát zaklepal. Otevřel mu vysoký zavalitý muž v nátělníku a krátkých kalhotách – zcela jasně její manžel. Hans Schmidt tvrdil, že zabloudil a  že neví, jak se dostane na  hlavní silnici. Mrzutý domácí pán se ho chtěl co nejrychleji zbavit, ukázal k západu a zabručel pár skoro nesrozumitelných slov. A  pak už šlo všechno ráz na  ráz. Než se Schumann nadál, Schmidt mu vrazil do  prsou velkou pistoli s  tlumičem a  vtlačil ho do chaty. Přiložil prst na rty a nařídil mu, aby ani neceknul. Teprve potom spatřil tu dívku. Seděla na  posteli, jak ji pánbůh stvořil, a třeštila na něj oči. Mladičké a hezoučké děvče, kráska se slovanskými rysy, uprostřed puberty. Plavá, modré oči a postava, jež dozraje až za rok nebo dva. Mohlo jí být tak třináct, možná už i čtrnáct nebo patnáct. Děvče, o kterém se Sarah Schumannová nezmínila, patrně o něm ani nevěděla. Později si s ní o tom promluví. Jedno však bylo jasné: nemohl, nesměl ji nechat naživu, bylo by to příliš nebezpečné. Mohla by ho identifikovat. Na  stole stála láhev šampaňského a  dvě sklenice, tiše hrála hudba. Na to vše si pamatoval, jako by to bylo včera. V mužově obličeji se zračil holý strach, zmateně blekotal cosi, co Schmid| 15 |


ANDREAS FRANZ

ta nezajímalo. Přirazil podpatkem dveře, svraštil čelo a dvakrát stiskl spoušť. První výstřel zasáhl Schumanna do  hrudi, druhý do  hlavy, tak to viděl v  jednom mafiánském thrilleru. Dívka si držela před obličejem polštář, dál třeštila oči a přes rty jí nepřešel ani hlásek, trvalo jen pár sekund, než i z ní vyprchal život. To, co Sarah říkala, byla pravda: stárnoucí muž, který to nejradši dělal s mladičkými děvčaty. Muž, jenž měl peníze a mohl si dopřát všechno, i holčičky. A přesto Schmidt zcela samozřejmě vycházel z toho, že ho najde samotného. Byla to jednoduchá práce. Pohlédl na ty dva, jako by to byly jen figuríny, opustil chatu a  zvolna došel k  vozu. Opět nikoho nepotkal. Cestou do  Frankfurtu uvažoval o  tom, že by se měl zbraně zbavit, ale nakonec se rozhodl, že si ji ponechá. Na  památku. Měl ji dodnes a  už ji také několikrát použil, naposledy před půl rokem. Později v  hotelu si vše v  duchu procházel. Myslel stále víc na  děvče, jehož život skončil dřív, než vlastně začal. Nakrátko měl i špatné svědomí, ačkoli byl přesvědčen o tom, že by tak jako tak dříve či později zemřela, někde se totiž dočetl, že takové sexuální otrokyně jen zřídkakdy přežijí první tři roky. Buď umírají na předávkování heroinem, nebo na kombinaci drog, nebo je někdo zabije. Předsevzal si však, že už nikdy nebude zabíjet děti nebo mladistvé, a slib dodržel. Noviny týdny psaly o  vraždě váženého realitního magnáta a developera Manfreda Schumanna a jedné mladé ženy, jejíž totožnost se nikdy nezjistila. Vyšetřovatelé se domnívali, že pocházela z východní Evropy. Patrně ji na Západ vylákali falešnými sliby, jako tolik jiných děvčat a žen. Navzdory železné oponě jich do  domnělého německého ráje přijíždělo stále víc. V  médiích udávali stáří osmnáct až dvacet let, což byla lež, Schmidt ji přece viděl. Čím déle vyšetřování trvalo, tím více vedla stopa na  Východ. Ukázalo se, že Schumann měl podezřelé obchody s  Polskem, Československem a  se Sovětským svazem, zejména s  pobaltskými státy, a  patrně byl i  ve  styku s  obchodníky s  bí| 16 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

lým masem. Na několik týdnů bylo jeho až dosud dobré jméno poskvrněno, ale dívka brzy ze zpráv zmizela, jako by nikdy neexistovala. O dvacet let později pojmenovali ve Frankfurtu jednu výškovou stavbu a jednu uličku po Schumannovi, po muži, který se o město tolik zasloužil. Po  pachateli ani stopy. Nakonec vyšetřovatelé dospěli k  názoru, že ho snad odstranil nějaký konkurent ze stavební nebo developerské branže, ale důkazy se nenašly. Samozřejmě si vzali na paškál i jeho ženu, ale ta měla dokonalé alibi a  otevřeně přiznala, že jejich manželství nebylo právě vzorné, svého muže však vždy milovala, i když věděla o jeho nespočetných aférách – ostatně jako mnozí v jejich okolí. Díky této upřímnosti vůči policii i veřejnosti se o ni vyšetřovatelé brzy přestali zajímat. Tři dny po vraždě Schmidt obdržel zbytek peněz a krátce nato další zakázku. Zprostředkovala mu ji žena, jež, jak psal tisk, tak nesmyslně a tragicky ztratila milovaného muže. Když spáchal první nájemnou vraždu, bylo mu dvaadvacet, do té doby ani ve snu nepomyslel na to, že by kdy někomu fyzicky ublížil, natož aby ho zavraždil. A teď zabil rovnou dva lidi a nic při tom necítil, nebo aspoň jenom málo. Žádná lítost ani ono proslulé špatné svědomí, které má člověka trápit. Žádné noční můry nebo pocení ani návštěva kněze, aby se zbavil břemene hříchu. Namísto toho cítil cosi jako pýchu a  zadostiučinění, že dokázal něco, na co si troufne jen málokdo. Bylo to tak neuvěřitelně jednoduché, a když opět seděl ve voze, na okamžik se ho dokonce zmocnil dosud nepoznaný pocit štěstí. A to vše směl prožít jen proto, že se mu na inzerát ozvala ona zcela mimořádná žena, Sarah Schumannová. Změnila mu život a dala mu směr, zcela jiný, než si představoval. Jeho život by se vší pravděpodobností probíhal nudně a  jednotvárně jako život tolika jiných. Dostudoval by, nastoupil na  lépe či hůře placené místo, seznámil se s nějakou dívkou, měli by děti, večer by spolu seděli u televize a mlčky civěli na obrazovku, jednou dvakrát | 17 |


ANDREAS FRANZ

nebo na začátku i třikrát týdně by se milovali a život by jim zdegeneroval v šedou rutinu. To vše by probíhalo v jedné nekonečné smyčce až k hořkému konci za čtyřicet, padesát nebo šedesát let. Avšak Hans Schmidt vedl od  onoho říjnového večera roku 1984 bezstarostný a  plný život, peněz měl přebytek, fyzicky i psychicky byl ve vrcholné kondici, všechno klapalo, nebylo nic, z čeho by si musel dělat starosti. Až na ten první případ se v následujících letech jednalo výhradně o osoby, které hrály ve společnosti pochybnou nebo přímo kriminální roli. Za  celou tu dobu se vyskytla jen jedna zakázka, jež mu působila osobní problémy a při níž cítil zábrany. Musel zlikvidovat ženu, se kterou ho pojilo letité hluboké přátelství a volný sexuální vztah. Skoro mu to rvalo srdce, ale nedalo se nic dělat. Kdyby zakázku odmítl, už nikdy by žádnou nedostal. O  jeho poměru s  Julianne Cummingsovou nikdo nevěděl, o  poměru se ženou budoucího prezidenta USA, jehož masy už dlouho před volbami oslavovaly jako spasitele a  proti kterému neměli demokratičtí konkurenti prakticky šanci. Cummings byl skutečně žhavý kandidát. Narodil se v Portlandu ve státě Oregon, byl věrným členem jedné vlivné sekty, k níž příslušeli už jeho rodiče a prarodiče, ve dvaceti osmi se stal nejmladším guvernérem všech dob, na  konci třicítky senátorem a  v  polovině čtyřicítky kandidoval na prezidenta. Byl to charismatický muž, nepřekonatelný řečník, na  každý argument měl protiargument – někdy si vypomohl i citátem z bible. Hans Schmidt odletěl do New Yorku, tam se setkal s Julianne Cummingsovou, která ho znala pouze jako Pierra Douxe. Dodnes si pamatoval, co měla poslední večer svého života na sobě, když mu otevřela dveře bytu v  Greenwich Village a  uvítala ho polibkem. Oči jí zářily jako vždy, když se jednou za  čas viděli. Měla přiléhavé bílé průsvitné šaty, jež jí stěží zakrývaly stehna a  neponechávaly přílišný prostor fantazii. Těch pětačtyřicet let na ní nebylo vidět, její tělo si díky železné kázni nijak nezadalo s  tělem pětadvacítky. Jen pár drobných vrásek kolem očí a  úst | 18 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

prozrazovalo všímavému pozorovateli, že patrně už překročila polovinu třicítky nebo se blíží k jejímu konci. Ale pětačtyřicet by jí nehádal nikdo. Normálně se oblékala zcela jinak, zvláště když musela reprezentovat po  manželově boku, což se právě nyní, v  nastupující horké fázi volební kampaně, dělo stále častěji. Svého muže nesnášela, ale neviděla východisko, jak z manželství uniknout. On ji stejně tak nesnášel, ale pro veřejnost představovali i po dvaceti letech manželství šťastný pár se třemi dobře vychovanými dětmi. Ta nejprolhanější stránka Petera Cummingse se nikdy neprojevila. Jako všichni politikové, které Schmidt znal – a že jich nebylo málo –, byl Cummings prohnaný a  zpustlý tvor. Každého, kdo mu nebyl bezvýhradně oddán, se bezohledně zbavil. Za svou kariéru dal odstranit nejméně deset lidí. Čtyři spáchali sebevraždu, čtyři zahynuli při nehodě, dva podlehli nějaké chorobě. Tak to stálo ve zprávách. Pravdu znalo několik málo zasvěcených. Kdo nebyl pro Cummingse, byl automaticky proti němu – a něco takového se netrpělo. Schmidt se s  ním několikrát setkal, hleděl do  jeho modrých očí a pokaždé si přál, aby mu někdo zadal jeho likvidaci. Všechno však dopadlo jinak. Dostal zakázku nikoli na Cummingse, ale na  jeho paní Julianne. Proč zrovna na  ni, to nevěděl, zpočátku se domníval, že je za tím Peter Cummings. Jistě by si zvýšil popularitu, kdyby rok před volbami mohl hrát truchlícího vdovce. Cítily by s ním miliony Američanů. Schmidt by se od něj nadál ledasčeho, ale takové hanebnosti nikoli. Po  delší úvaze dospěl k  přesvědčení, že rozkaz přišel z  nejvyšších míst, z míst, kde působí mnohem mocnější muži a ženy než prezident USA. Ti skutečně mocní, ti, kdo tahají za provázky a určují pravidla politiky a ekonomiky. Od navázání kontaktu měl na  její zabití dva týdny. Místo, čas a  způsob provedení nechali na něm, to si vymínil. Kromě toho požadoval, aby Julianne Cummingsová nebyla během těch dvou týdnů ani minutu střežena. Ověří si to, a zjistí-li jen náznak nějakého dohledu, akci | 19 |


ANDREAS FRANZ

okamžitě ukončí. Po provedení úkolu dá vědět, kdy a kde hledat tělo. E-mailem se mu dostalo ujištění, že Julianne Cummingsová střežena nebude. Bylo to poprvé a také naposled, kdy málem se vším praštil, ale cítil se zavázán kodexem cti, který si sám stanovil a jenž mu už jednou přijatou zakázku přikazoval splnit. Zabil ji rychle a bezbolestně a předal informaci, kde najít tělo. Během zpátečního letu do  Lisabonu se dozvěděl, co se za  touto vraždou na objednávku ve skutečnosti skrývalo: místo činu bylo krátce po nalezení těla upraveno tak, aby podezření padlo automaticky na Petera Cummingse. Někdo si prostě nepřál, aby se stal prezidentem USA. Neměl alibi, nic, co by ho zbavilo podezření. Nakonec ho soud pro nedostatek důkazů osvobodil, ale podezření z  vraždy už na  něm ulpělo. Jakkoli se zapřísahal svou nevinou, nepomohlo mu to. Stáhl se jako zpráskaný pes do Karibiku. Zanedlouho se však otřepal, a protože byl velice slušně zaopatřený, spokojeně si žil v dobrovolně zvoleném exilu. Ale cíle bylo dosaženo: Cummings jednou provždy zmizel z politické scény. Kvůli tomu musela jeho žena a Schmidtova přítelkyně přijít o život. Julianne Cummingsová patřila minulosti, ale ona žena, která si ho před bezmála pětadvaceti lety najala, dosud žila. Sarah Schumannová byla a zůstávala jedinou, kdo kdy viděl jeho skutečnou tvář, podobu nájemného vraha, již ustavičně měnil. Stačilo pár hmatů a vypadal tak, že nikdo, ani jeho nejbližší známí (skutečné přátele neměl, i  když to sem tam někomu předstíral) by ho za jednou z mnoha masek nepoznali. Jednou vypadal jako stařec, jindy měl silné brýle a knírek, příště zas plnovous, tu pleš, úzké rty, pak zase přímo zženštilá ústa, někdy se převlékal za  ženu. Dokázal i to, že ruce a krk vypadaly starší nebo mladší. Zkrátka a  dobře, byl to v  pravém smyslu slova mistr proměn. Ke  každé podobě vlastnil samostatný pas, občanský průkaz a řidičský průkaz, celkem to dělalo jedenadvacet pasů, jedenadvacet občanských průkazů, jedenadvacet řidičských průkazů, dokonce tři | 20 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

diplomatické pasy. Byl jedním z nejhledanějších, a přesto nejsvobodnějších lidí na planetě. Sarah Schumannová ho z vděčnosti a uznalosti uvedla do kruhů, v  nichž šlo především o  likvidaci obtížných bližních a  případně i o to, aby také beze stopy zmizeli. To byla vlastně práce zametače stop, ale za  odpovídající částku bral i  odklizení oběti a uklizení místa činu. „Zametání“ stálo sice stejně tolik co vlastní vražda, ale tomu, kdo si ho najal, na pár stovkách tisíc dolarů nebo eur navíc nesešlo. Hans Schmidt a Sarah Schumannová sdíleli tajemství a  mohli se vzájemně spoléhat na  mlčenlivost. Kdyby ho práskla, zlomilo by to vaz i jí, věděl toho na ni až příliš. Lidé v jejím okolí o něm samozřejmě prakticky nic nevěděli, ani kolik mu je nebo odkud se vzal, věděli jen to, že je člověkem pro případ nouze, jemuž mohou bezvýhradně důvěřovat. Sarah Schumannová měla zásadní podíl na tom, že se stal jedním z nejžádanějších mužů pro choulostivé případy. Dodnes jej s ní pojilo úzké přátelství, přestože se vídali jen v nepravidelných intervalech a  zůstávali ve  spojení přes internet a  telefon. Mimořádná žena, která dala jeho životu mimořádný tón. Při tom všem dokončil studium, jež nyní mohl hravě financovat, neboť každá zakázka mu přinášela šestimístnou částku, zpočátku v dolarech, nyní stála likvidace podnikatele, bankéře nebo předsedy dozorčí rady od tří set tisíc eur výš, osobnost veřejného života vyšla podle jejího významu na pět set tisíc až milion, za vraždu Julianne Cummingsové inkasoval v přepočtu dokonce jeden a půl milionu eur. Ovládal devět jazyků a byl milovníkem a znalcem hudby, malířství i literatury. Celý jeho život se odehrával v umění – k němuž podle něj patřilo i výsostné umění zabíjet. Vražda ostatně nevypadala pokaždé jako vražda, hodně případů policie a soudní lékaři vyhodnotili jako sebevraždu nebo nehodu. Pouze u některých obětí zanechával dojem popravy. Ale především byl obchodník a  do  Kielu ho tentokrát přivedly mimo jiné i důležité obchody. Transakce, které měly něco společné| 21 |


ANDREAS FRANZ

ho i se smrtí. Obchody, jež proběhnou za jeho podmínek a o nichž partneři ještě nevěděli. Obchody s pevným termínem. Partneři neměli ani zdání, jak cenný pro ně bude od této chvíle každý den. Od  počátku devadesátých let se pohyboval ve  vyšší společnosti, v níž samozřejmě nikdo netušil, s jak nebezpečným člověkem má tu čest. Ve skutečnosti se ho prakticky nemuseli obávat, protože pracoval pouze na objednávku, nezabíjel proto, že by se mu někdo nelíbil nebo si s ním chtěl vyrovnat účet. Jako každý jiný, i on vycházel s někým lépe a s někým hůře, ale nikdy neměl osobní důvod, aby někoho zabíjel jen proto, že se mu nelíbí, že jejich chemie neladí nebo že se rozcházejí v zájmech. Také by nikdy nikoho nezabil z tak nízkých důvodů jako ze závisti, chtivosti nebo žárlivosti. Ani kdyby ten člověk nadbíhal Marii. Přísně odlišoval věci soukromé a  profesní. Jen dvakrát se mu stalo, že zakázka časově kolidovala s  obchodním termínem. Potom nechal uběhnout dva tři dny, než cílovou osobu usmrtil. Jednu věc však dosud neudělal – nikdy nezlikvidoval obchodního partnera, protože za žádnou cenu nechtěl, aby se o něj zajímala policie. Patřily mu tři luxusní restauranty, všechny uvedeny v kulinářských průvodcích Guide Michelin a Gault Millau. Jeden v Nice, jeden v Cannes a jeden v Saint-Tropez. Pro Schmidta bylo dost dobré jen to nejlepší, měl vysoké nároky na  sebe i  na  druhé. V  podnicích se ukazoval jen při zvláštních příležitostech: když se ohlásili výjimeční hosté nebo když přijeli staří přátelé nebo známí a on považoval za svou povinnost se jim věnovat. Většina však respektovala, že jinak žije v lisabonském ústraní. Ženy hrály v jeho životě vždy významnou roli, ale zamiloval se pouze do  Marie. Byť by se stalo cokoli, dal by vše za  to, aby zůstala. Maria byla čistokrevná Portugalka a  měla svou hrdost, nešlo o  nějakou namyšlenou pýchu, nýbrž o  generace děděnou a  hluboce zakořeněnou hrdost, která jí dávala sebevědomí, ale nikoho neurážela. Nyní tomu byly už tři roky, přesně tři roky, dva měsíce a sedm dní, co se k němu nastěhovala. Starala se o domácnost a o všech| 22 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

ny záležitosti v domě a  kolem domu. Objednávala řemeslníky, vedla jednání a  vytvářela mu zázemí a  klid pro práci. Byla to fantastická milenka, vždy šla bez velkých okolků na věc, protože od počátku vycítila, že on to tak chce. Rozuměli si beze slova a  místy se už chovali jako starý manželský pár, aniž upadali do monotónní všednosti. Když ráno vyrazil na cestu, dlouze ho objímala jako při každém loučení a tiskla se k němu jako kočka. Vdechoval vůni tmavohnědých, takřka černých vlasů, zcela zvláštní vůni, již nikdy ani náznakem necítil u žádné jiné, vůni velké, silné ženy, ačkoli Maria byla spíš drobná. Drobná, křehká, ale také nesmírně houževnatá. V  lednu oslavila sedmadvacáté narozeniny, byla skoro o dvacet let mladší než on. Jí to však nevadilo, vždy mu s úsměvem říkala, že vypadá na mnohem míň a že čtyřicet sedm by mu nikdo nehádal. Maria měla oporu ve velké rodině, v otci, jenž bedlivě dohlížel na to, aby se jí dobře vedlo, měla sestru a dva bratry, kteří na ni rovněž dávali pozor, a značně rezolutní matku. Vlídně Schmidta přijali, což bylo v neposlední řadě dáno i tím, že to byl kultivovaný a zámožný muž s vynikající pověstí. Němec, jenž už léta považoval Portugalsko za svou vlast, miloval portugalský životní styl a natolik si jej osvojil, že by ho, jak Mariin otec jednou poznamenal, mohli považovat za Portugalce, nebo aspoň za polovičního. Schmidt se musel smát, ale Mariin otec měl pravdu. Schmidtova matka pocházela z Lagosu v Algarve a na začátku 60. let přijela s prvními gastarbeitry do Německa, brzy si našla muže a zplodila s ním syna. Na rodiče měl už jen mlhavé vzpomínky – když mu bylo devět, zahynuli při požáru domu. Hasiči ho na poslední chvíli zachránili z plamenů, pak šel do dětského domova kousek od Kielu, v němž žil až do sedmnácti. Rodiče byli pohřbeni v Kielu a péčí o jejich hrob pověřil hřbitovní zahradnictví. Každé tři měsíce zavítal na hřbitov, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku. Tak tomu bude i dnes. | 23 |


ANDREAS FRANZ

V Kielu se musel pravidelně ukazovat i kvůli tomu, aby si zachoval identitu, musel dát všem známým najevo, že pořád existuje a že se svému rodnému městu neodrodil. V Kielu se narodil a vyrůstal tam, proto se s ním cítil svázán, ale skutečným domovem mu byl Lisabon, v něm chtěl být někdy pohřben. Ale než k tomu dojde, převeze rodiče do  Lisabonu a  koupí jim důstojný hrob na hřbitově nad městem s výhledem na ústí Teja nebo na Atlantik. Ještě nevěděl, jak dlouho se tentokrát v Kielu zdrží, plánoval deset až čtrnáct dní, ale mohlo se to i protáhnout, protože na seznamu měl ještě nejméně další tři osoby. Pobyt měl naplánován do  poslední podrobnosti, každou minutu, každý krok, každý okamžik až do  velikého finále, pro které si tentokrát vymyslel něco zcela speciálního. Něco, co možná otřese zemí v  základech, ovšem za  předpokladu, že se příslušné informace vůbec dostanou na veřejnost. Něco, s čím nikdo nepočítal, ani jeho dosavadní objednavatelé, z  nichž nikdo nevěděl, že je ve městě. A poprvé se zpronevěří zásadě, že nikdy nezabíjí z osobních důvodů. Když dojel do  Kielu, vyjasnilo se a  březnové slunko se pokoušelo zahnat zimu. Ale měla-li být předpověď počasí pravdivá, bude to jen krátké intermezzo a poté se zase ochladí. Nechal vůz před garáží, vytáhl z  bundy klíč a  odemkl domovní dveře. Vzduch byl zatuchlý. Otevřel v  přízemí pár oken a zapnul topení, protože mu bylo trošku zima. Pak vyšel do patra a přesvědčil se, zda je vše v pořádku. Všechno zůstalo, jak to před dvěma měsíci zanechal. Položil kufřík na  stůl v  pracovně, i zde krátce vyvětral, zul se a svlékl se do spodků. Poté sešel zase do přízemí, zavřel okna, skrz závěsy se podíval na velkou zahradu obehnanou dvoumetrovým bukovým živým plotem. Celý pozemek měl navíc zajištěn kvalitní, nejmodernější bezpečnostní technologií, jež by každého vetřelce okamžitě odstrašila nebo vehnala do rukou policie. Schmidt znal všechny své bezprostřední sousedy i většinu těch, kteří žili o něco dále. Občas byl zván na různé oslavy a sám kaž| 24 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

dý rok pořádal aspoň jednu party, zpravidla k letnímu slunovratu anebo o adventu, zval na ni všechny, kdo něco znamenali. I  tento večer půjde na party, již svou účastí poctí smetánka nejen z Kielu, ale z celého Německa, protože kdo by odmítl pozvání hraběte a  nesmírně vlivného politika a  podnikatele. Zde nešlo jen o to, aby člověk viděl a byl viděn, ale také o uzavírání obchodů. S hostitelem ho již léta poutalo povrchní přátelství. Dokonce pro něj provedl dvě zakázky, aniž hrabě věděl, že oním likvidátorem byl Hans Schmidt a  že se zhostil toho, s  čím si horních deset tisíc nechtělo špinit ruce, protože tito lidé byli zvyklí na to, že špinavou práci za  ně obstarávají jiní, zatímco oni zdobí titulní stránky, vystupují v  talk show, zasedají v  předsednictvech a dozorčích radách velkých podniků, řídí firmy, vlastní továrny, hrají významnou úlohu v politice anebo si dělají jméno na umělecké scéně… Jedno měli všichni společné: byli to slušní mužové a ženy, jejichž temná a špinavá tajemství znali jen zasvěcení, mimo jiné Hans Schmidt. Schmidt se na sebe usmál do zrcadla, přejel si dlaní obličej a přešel do kvalitně vybavené tělocvičny na druhé straně chodby. Dal si sto dvacet kliků, z  toho vždy třicet na  jedné ruce, a  sto dvacet sklapovaček, pak se dvanáct minut věnoval tchaj-ťi. Už více než dvacet let pravidelně cvičil, a kdykoli mu to umožňoval čas, běhal až deset kilometrů denně. Měřil sice jen metr sedmdesát čtyři, zato byl velmi štíhlý a  měl vypracované tělo, které spolu s mozkem považoval za svůj největší kapitál. Jedl vždy s mírou, jen tu a tam si dopřál sklenku červeného, nekouřil, natož aby bral drogy. Jako nějaký asketa považoval své tělo za svatyni a chrám. Po  cvičení se osprchoval, oblékl se do  domácího a  zavolal Marii, jíž se jako vždy ulevilo, protože se pokaždé, když byl na  cestách, strachovala, aby se mu něco nestalo. Když zavěsil, vstoupil do místnosti, kterou by neodhalili ani nejmazanější lu| 25 |


ANDREAS FRANZ

piči. Měla jen šest čtverečních metrů a skrývala se za protáhlou vysokou knihovnou, jejíž část se dala otevřít zadáním šestimístného kódu do dálkového ovladače. V ní měl vše, co potřeboval pro své zakázky, a do ní zase vše ukládal, když práci skončil. V tajné místnosti, kde stejně jako ve svém lisabonském domě archivoval ve  dvou šanonech a  navíc v  počítači všechny zakázky, strávil skoro půl hodiny. Uvědomoval si, že se na jeho archiv jednoho dne přijde, ale stane se tak až po jeho smrti, která, jak doufal, na sebe nechá ještě nějaký čas čekat. Smrti se nebál, stejně jako se nebál života. Měl ještě čas, party začne i bez něj. Vytáhl z regálu oba šanony a listoval ve vzpomínkách. Odeslal na onen svět více lidí než většina sériových vrahů. Ale na rozdíl od bestií, jež měly často těžký psychický defekt, nezabíjel nikdy z nízkých pohnutek. Skoro stoprocentně se jednalo o osoby společensky vysoce postavené, které měly moc a vliv a jež leckdy už samy vraždily nebo si někdy vraždu objednaly. Když konečně vrátil šanony na místo, cítil zadostiučinění. Opět si potvrdil, že vlastně ani vrah není, jen spoluhráč ve  hře mocných, kteří si neuvědomují, že pravidla určuje stále častěji on. Ale znovu tu bylo tušení, intuice, jež mu napovídala, že se okolnosti začínají pomalu obracet proti němu a že je načase, aby ho napadla nějaká jiná strategie. Pořád se však cítil bezpečně. Na oslavu půjde jako Hans Schmidt, pod tím jménem tu žije a na to jméno je ostatně vystavena i  pozvánka. Strčil si ji do  náprsní kapsy saka, usmál se a nastříkal si na krk trochu toaletní vody.

Sobota, 20.22 OSM MINUT PŘED PŮL DEVÁTOU opustil dům, tentokrát si vzal jaguára a jel k  rozlehlé hraběcí usedlosti, kde se oslava konala. Potkal tam hodně známých tváří, potřásal si rukama, zdálo se, že | 26 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

většina má radost z toho, že ho vidí, ale bylo zřejmé, že je v podstatě skoro každému jedno, zda tu je, či není. Přišel sem vlastně jen kvůli jediné osobě, ta se však dostaví až za dvě tři hodiny. Zdržel se dvě a půl hodiny, vedl povrchní společenskou konverzaci, kterou nenáviděl, ale perfektně ovládal jako prostředek k potřebnému účelu, vždy se dokázal přizpůsobit prostředí. Jídlo zapil skleničkou vína, potom se už držel pouze vody. Skoro celý večer se na něj lepila jakási zmalovaná atraktivní ženská, jejímuž předimenzovanému poprsí notně napomohl plastický chirurg, a šla mu stále víc na nervy. Několikrát jí to dal jasně najevo, ale bezvýsledně, patrně byla příliš hloupá, než aby jeho náznaky pochopila. Tento typ ženských znal až moc dobře. Po nesčetných marných pokusech ho konečně zklamaně opustila a věnovala se opět svému společníkovi, otylému, nejméně o třicet let staršímu muži s vykrmeným obličejem. Jeho tělnatost byla minimálně stejně impozantní jako jeho konto. Schmidt ho znal už léta, podnikal ve stavebnictví a domohl se různými pochybnými kšefty a úplatky značného jmění. Schmidtův úkol toho večera spočíval vlastně v  tom, aby určitou osobu nejen pozoroval, ale také se s ní bavil. Peter Bruhns se objevil až k jedenácté, přijel rovnou z televizního vysílání, jež nejen produkoval, ale ve kterém byl i hlavní hvězdou. Bruhnsovi bylo čtyřicet devět a měl jen něco přes metr sedmdesát, ale nepůsobil jako malý, protože na veřejnosti vždy nosil takové boty, které ho dělaly nejméně o pět centimetrů vyšším. Měl tmavohnědé, hodně nakrátko střižené vlasy a  hnědé, při důkladnějším pohledu pichlavé oči. Často se smál, hlavně vlastním, většinou sprostým vtipům. Jako hudební producent dostal už četné skladby s  různými interprety na  žebříčky hitů, ale nestačilo mu to. Před očima měl velký cíl: bezpodmínečně se chtěl dostat do ligy absolutních špiček, jako jsou Frank Farian, Dieter Bohlen nebo Jack White a další, ale tam vedla ještě dlouhá cesta. Přesto však v německém zábavním průmyslu v posledních letech snad nikdo tolik neučaroval masám jako on. Zvláště mládež ho uctívala jako boha a viděla v něm svůj vzor. | 27 |


ANDREAS FRANZ

Bruhnse znal už léta, narazili na sebe při různých akcích, soukromě se setkali také v  jedné z  jeho restaurací, hodně si povídali, většinou o  podružnostech, o  jachtě, moři, počasí, ženách. Bruhnsova vnitřní malost a  prázdnota se v  soukromí plně projevovala. Nikoli však na veřejnosti, na ní se už nějaký čas dovedl mistrovsky předvádět a  stále znovu zdůrazňovat, že je nejúspěšnějším německým skladatelem a  producentem všech dob, což se dalo na základě prodejů snadno vyvrátit, ale nedalo se vyloučit, že se za dva nebo tři roky dostane na špičku. Byl to bezmezně se přeceňující pozér, jakých je na světě jen málo, ale i  tak příliš. Nepříjemný, oplzlý a  neskonale nudný, když ho člověk poznal o něco blíž. Schmidt mu však nikdy nedal najevo, co si o něm myslí. Schmidt odešel čtvrt hodiny po  půlnoci, ještě než se společnost začala rozcházet, předtím se však chvíli přátelsky a  obchodně bavil s „cílovou osobou“ Bruhnsem. Nenápadně umístil na  Bruhnsovo bílé Porsche Cayenne miniaturní sledovač, sedl do svého vozu, popojel asi sto metrů a trpělivě čekal. Už za  sedm minut vyšel Bruhns z  vily a  projel kolem jeho vozu. Vedle něj seděla překrásná mladá blondýnka, jež se objevila na party jen pár minut před ním. Bruhns se s ní nebavil, patrně proto, aby nikoho nenapadlo, že si s tou mladou dámou chce později užívat. Schmidt o ní věděl dost. Osmnáct let a pěkně protřelá mrcha. A dokonale se hodila mezi Bruhnsovy úlovky. Čím více stárl, tím více mládly jeho milenky, všechny drobné až střední postavy, plavé až narudle plavé, prsaté, nordického nebo slovanského typu s výraznými rysy – a hlavně hodně mladé. Stejně jako Schumann a mnozí další, kteří zkřížili Schmidtovi cestu, rovněž Bruhns byl případ stárnoucího muže, jenž si stále musel něco dokazovat a něco hledal. Ženy nepřitahovala Bruhnsova inteligence nebo dobrý vzhled, ale jen jeho společenské postavení, a hlavně peníze. Mnohé, ne-li dokonce většina, doufaly, že přes něj udělají kariéru v  showbyznysu, Bruhnsovi však šlo jenom o větší pestrost v posteli. | 28 |


MRAZIVÁ BLÍZKOST

Schmidta jeho milostné pletky ani trochu nezajímaly. Znal jeho skutečné stinné stránky. Ale o tom se nemluvilo, protože ani ti nejprotřelejší novináři netušili, v  jakém bahně se brodí. Veřejnost z  něj znala jen povrch – nepřirozený úsměv, občas zdánlivě chytré výroky, na odiv vystavovanou serióznost, skoro každodenní titulky v médiích, které si dokázal zajistit, okázalou sebejistotu, řeči o  tom, jak věří v  Boha a  co pro něj znamená domov a že pochází z prostých poměrů a že rodiče si museli odtrhovat od úst, aby mu umožnili studovat… Skoro nic z toho nebyla pravda. Ukázat skutečného Bruhnse by znamenalo hotové rouhačství, národ by to šokovalo, i když se podle odborníků jednalo jen o průměrného producenta, jenž uměl perfektně vyhovět vkusu širokých mas. Měl totiž oproti mnoha svým konkurentům jednu výhodu: byl talentovaný skladatel, složil písně pro největší hvězdy a díky tomu nesmírně zbohatl. Schmidt však věděl své, protože jako málokdo nenápadně pronikal do  hlubin, z  nichž Bruhns už dávno nevycházel. Schmidt putoval mezi dvěma světy, dobře znal východ z labyrintu oněch hlubin, protože v nich prodléval jen tak dlouho, jak si to zakázka vyžadovala. Mohl existovat jen jeden Hans Schmidt nebo jeden Pierre Doux nebo Martin Sanchez nebo Henry Jones nebo Michail Petrov… Vystupoval pod mnoha jmény, skutečné znal jen on a jeho první klientka, která svůj slib až dosud dodržela a neprozradila jeho skutečné jméno. Zůstával tak fantomem – a navždy jím zůstane. Kdyby ostatní tušili, čemu se vedle své oficiální profese věnuje, zděšením by si zakryli tvář dlaněmi. Už dávno by chřadl v cele anebo – což je pravděpodobnější – by už nežil. Maska však seděla dokonale a zákazníci věděli, co v něm mají. Tentokrát si připravil zvláštní překvapení. Přinesl Bruhnsovi a jeho milence dáreček. Vlastně to ani nebyl dáreček pro ně, spíš pro policii – bonbonek, který bude dlouho cucat, protože souvisí s případy oficiálně považovanými za vyřešené. Této záležitosti se ostatně týkalo páteční komuniké ministra vnitra. Schmidt však věděl své, protože už bezmála deset let zanechával na všech mís| 29 |


ANDREAS FRANZ

tech činu stopy. Malé, delikátní stopy. Někdy na ně přišli, někdy ne. Zajímalo by ho, zda je najdou tentokrát. Ale to ještě nebylo všechno, Bruhns byl jen začátek něčeho, co Schmidt zamýšlel už od loňského léta a co nyní mohl konečně realizovat. Čekal na tuto příležitost, vše důkladně naplánoval, a  nyní nazrál čas. Potom může odejít na  odpočinek a  už nikdy nepřijme žádnou zakázku. Zruší e-mailovou schránku, přes niž s ním zákazníci navazovali kontakt, a bude žít zcela obyčejným životem. V Lisabonu, Nice, Cannes a Saint-Tropez. Bude hodně cestovat. A Marii vezme všude s sebou.

Mraziva blizkost  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you