Issuu

OBČASNÍK KNIHOVEN

OKRESU OPAVA

Září/2017

OKOO

Elektronické zpracování: Marek Ulička

Obsah :  Úvodník (3)  Aktuálně     

Darkovské básně (4-6) Jak Valaši putovali (7-9) Padych prezentace (10-16) Světlo na konci tunelu (17-18) Klub maminek – 10. výročí (19-21)

 Recenze    

Novinky na DVD (22-24) Knižní tipy z Kateřinek (25-32) Podzimní tipy (33-36) Bílá Masajka po 20 letech (37-39)

 Závěrem  Bezruč – z archivu (40-47)  Křest Tajemné Opavy a výstava leporela (48-49)

Pro zvětšení na celou obrazovku klikněte na tento symbol, umístěný v pravém dolním rohu obrazovky

Milí čtenáři, každý rok je to stejné. Jenom se nadechneme a prázdniny jsou pryč. Zbývají jenom vzpomínky na zážitky z dovolené, na prázdninová dobrodružství a hlavně knihy, co jsme konečně stihli přečíst … Letní měsíce neznamenají v knihovně žádné “leháro“. Na řadu přicházejí revize, velký úklid půjčoven. Letos, ke vší té práci, přibylo označení knih RFID kódy na dospělém oddělení. Abychom nestihli ani chvilku zalenošit, zprovoznili jsme také ostrou verzi Digitální kroniky, kam chceme shromažďovat všechny důležité události, aktivity, fotografie, pozvánky a plakáty z našich akcí. Věříme, že Digitální kroniku brzy zveřejníme i našim uživatelům, zatím jsme ve stadiu horečného ladění a zkoušení. Naše letně pozdní vydání Oka přináší tradiční příspěvky od kolegů z půjčoven, kteří upozorňují na novinky, které stojí za přečtení či za vidění. Dušan Žárský připravil pár lahůdek z literárního dění na Ostravsku a velmi rádi představujeme regionálního autora Jana Padycha, který si nyní plní své literární sny a představuje zde svou literární tvorbu. S nastupujícím babím létem začíná v Opavě multižánrový festival Bezručova Opava. Letos začal nedočkavě již na konci srpna, neboť právě letos si připomínáme 150. výročí narození básníka Petra Bezruče a akcemi je festival nabitý k prasknutí. Z archivu našeho Oka si dovolujeme připomenout pár příspěvků, které nám přiblíží lidsky složitou povahu básníka i jeho vztah k Opavsku a z bulletinu Bezručovy Opavy přinášíme text o křtu knihy Tajemná Opava od Lucie Seifertové. Jako překvapení pro nejmladší generaci také vydáváme speciální číslo Novin skřítka Knihomílka, který přiblíží postavu básníka našim nejmladším! Přeji Vám hezké čtení! Zuzana Bornová 3

David Bátor: Darkovské básně I. - III. David Bátor (*1974) je básník, textař a publicista z Branky u Opavy. Mohl bych těch přívlastků přidat ještě více, neboť David se angažuje v mnoha kulturních a společenských akcích, především ve Slezsku, ať už jsou to různá literární čtení či setkání, hudební festivaly nebo i větší akce, kde můžeme jmenovat třeba Bezručovu Opavu. Publikuje v řadě časopisů, jako Protimluv, Revolver revue či internetový Ostravan.cz. Vydal šest básnických sbírek a přispěl do mnoha sborníků, jmenujme Briketa 1894 — 2013 či Láska nic nezapomíná!, který byl vydán u příležitosti šedesátin básníka Víta Slívy. Jeho básně jsou obsaženy také v ročence Nejlepší české básně 2016. Je neuvěřitelné, že všechny tyto aktivity David vykonává v součinnosti s vleklou a bolestivou chorobou, která ho nutí absolvovat různá lékařská vyšetření a následnou léčbu. Jedním ze způsobů, jež mu pomáhá zmírňovat bolest zad a kloubů, je pobyt v lázních Darkov, kde pravidelně pobývá. Tyto lázně mu nejen částečně ulevují v těchto potížích, ale David zde, okouzlen přírodou, řekou Olší a parky se sochami, které jakoby mu dodávaly duševní sílu pro další aktivity, nachází velkou inspiraci pro nové básně, neboť jak sám říká, toto místo jej uhranulo svou krásou a jedinečností. NELZE Nelze vyjádřit slovy tu mlhu valící se nízko nad řekou Olzou. Jakoby z dolů vycházely v oblacích dýmu duše mrtvých nad řeku.

PAMÁTNÝ BUK (1868–2017) V kořenech voda se blýská. Táhne mu 150 věk. V přítmí listů hmyz básně tká. Jeho řeč: padání, šumění, praskání. Jeho paměť: kočáry a uhelný prach. Není tedy divu, že už v roce 2015 vydal v nakl. ŽÁR sbírku Darkovské básně, obsahující 38 básní plných úvah, postřehů, přímých vjemů, lásky a naděje, které tady v tomto roce napsal. Některé z nich jsou věnovány konkrétním lidem, které tady potkal.

Že je toto místo pro autora, který se zde vždy úmyslně oprostí od mobilního telefonu, internetu či televize, opravdu inspirující, svědčí i to, že další a další básně napsal při svých zdejších pobytech také na jaře 2016 a 2017. Nepřekvapilo proto, že se rozhodl pro druhé rozšířené vydání své darkovské sbírky, jež vyjde v elektronické podobě v září 2017 a bude obsahovat úctyhodných sto básní.

Z celého srdce přeju Davidu Bátorovi hodně, hodně zdraví. A také mu přeju, aby mu v budoucnu Lázně Darkov nejen pomáhaly, ale stále ho inspirovaly jako doposud. NAD DARKOVEM Podivný šum vět v klenbě topolů víří odlesky ráje. Jsou to drobky smetené ze stolu při večeři páně. Chór prastarých hlasů vysoko nad Darkovem – drobky světla na dlaních listů. Amen Formát A5, 106 stran, vyjde elektronicky v září 2017. E-knihu bude možno zdarma stáhnout od prodejců el. knih. Dušan Žárský

Richard Sobotka: JAK VALAŠI PUTOVALI DO ROŽNOVA V březnovém čísle elektronického časopisu OKKO jsem psal o internetových stránkách www.okobeskyd.cz, které založil a mnoho zajímavostí do nich píše rožnovský spisovatel Richard Sobotka, a dnes bych chtěl upozornit na jeden z literárních počinů tohoto autora. Jak známo, město Rožnov pod Radhoštěm slaví v tomto roce 750. výročí od první písemné zmínky o tomto místě. Nicméně v historických dokumentech z té ani z pozdější doby nebyla nalezena žádná poznámka o tom, odkud se vlastně v Rožnově vzali Valaši. A uvědomělý Richard Sobotka, jež si je vědom důležitosti této informace, se rozhodl seznámit veřejnost s tím, jak to tenkrát bylo. Lépe řečeno – jak je on přesvědčen, že se události staly. Oslovil tedy svého dlouholetého přítele a odborníka na dobové kresby Vladimíra Bartoška, aby mu pomohl doplnit tuto historickou mezeru, a vytvořili spolu humorné povídání o deseti kapitolách psané valašským nářečím. Každá kapitola je doplněna krásnou a vtipnou ilustrací, Vladimír Bartošek je totiž rožnovský malíř a ilustrátor se zaměřením na figurální kresbu.

Ukázka: Však kolik roků už vrtá ludem v hlavě, odkud že Valaši do Rožnova přišli. Nekeří mudrovali, že Pánbíček rozesel Valachy po horách, tajak větr roznášá zrnka planého máku. Chodili v gatiskách z huně a v jakýchsi kacabajách, krpce na nohách, širáň na hlavě, obušek dycky pohotově po ruce. Ani valašskú řeč tehdy po všelijakých zemských kůtoch eště všeci ludé neznali. A když sa nekdy věc ludí z rozličných části světa potkalo, tož hatmatili každý po svém a beztak nikdo nevěděl o čem byla řeč. Enem Valaši sa dycky domluvili. 7

To všecko sa událo za dávnúcích časů, kdesi na jihu ve Valašské kotlině, kde končíjá hory a o kus dál už sa rozlévá moře. Prý Černé, ale když přinesli kapénku té vody ve flaštičce, tož byla čirá, akorát, pravda, trochu slaná. V tých časoch sa eště nevědělo, jak zem doopravdy vypadá. Jedni mudrovali, že je rovná jak stůl, akorát ty hory ju místama trochu pokrabatily. Ti s hlavů pomazanú medvědím sádlem zasej rozumovali, že je kulatá jak kyselé jabko, co pokaždé koncem léta dozraje na plané jabloni. Šak co smíchu ti rozumbradové sklidili. Tož jak prý by sa lidé na opačné straně zeměgule udržali hlavú dolú a nespadli jak přezrálé hrušky. Ale kam vlastně by padali? Odpověď na takovú otázku ti mudrlanti neznali. A tož prý ať je to jak chce. Seděli kolem plápolajícího ohňa, pili zkvašenú šťávu z kyselých jablek. A také lektvar ze spadaných slív, zvaný slivovica. A vřéskali při tom nakřáplými hlasy dlúho do noci lechtivé pěsničky. Však jich příští deň pořádně brněla palica, jak kdyby po ní dostali pantokem. Ovečky sa tlačily blíž a bečely od strachu z vlků a medvědů, co na ně měli nabrúšené zuby. Šak sa oveček kolikrát nemohl starý otecko bača Kvinta ráno dopočítať, raz mu přeskočil prst na ruce, potem mu zase počítací paměť vypověděla službu, aji jazyk sa mu plantal mezi prořídlýma zubama. Povídání nejprve vyšlo na pokračování na již zmíněném webu www.okobeskyd.cz, ale aby o ně nebyli připraveni ani návštěvníci Rožnova pod Radhoštěm, rozhodli se oba autoři vydat je v nakladatelství ŽÁR v malém nákladu i knižně, a tudíž by mělo být k dostání např. i v rožnovském infocentru nebo v místní knihovně. Knížečka vyšla v tomto nakladatelství také elektronicky, a je možno si ji zdarma stáhnout od některých 8

velkých prodejců elektronických knih, např. www.palmknihy.cz, nebo www.ereading.cz. Pro tištěnou a elektronickou verzi zvolil Richard Sobotka umírněnější formu valašského nářečí, ale na jeho webu okobeskyd.cz si toto valašské putování můžete vychutnat naplno, jak se říká: tak, jak Valachům „zobák narost“.

Formát knížky: A6, vazba: V1, počet stran: 48, ISBN: 978-80-86725-95-6, vydáno v květnu 2017.

Dušan Žárský

Jan Padych – autor příběhů z pravěku a současnosti Jan Padych je autorem příběhů z nejstaršího dávnověku i ze současnosti. Narodil se 8. 3. 1954 v lázeňském městě Jeseník. Mládí prožil v Havířově, od r. 1989 žije a pracuje v Ostravě. Nyní ve starobním důchodu. Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelství Optys v Opavě. Od r. 2006 pracuje v bezpečnostních agenturách. Publikovat začal v dospělém věku ojedinělými povídkami a fejetony (hlavně v Čs. rozhlasu). V roce 1988 vyhrál celostátní soutěž GENERACE 88 v oboru próza. Od r. 2001 členem Obce spisovatelů. Jan Padych od mládí tíhnul k nejstarším dějinám a reáliím nejstarších kultur. Velmi se zajímal o starověké dějiny, také o pravěk střední Evropy. Odtud jeho zájem o nejstarší dějiny náboženství, včetně dějin magie a pověr. Vztah k pradávné historii vedl Jana Padycha k samostudiu. Své vědomosti doplňoval i dlouholetými diskusemi a korespondencí s odborníky. Jedním z nejvýznamnějších byl Profesor Rudolf Mertlík, klasický filolog, spisovatel, básník a překladatel, jeden ze zakladatelů Antické knihovny, se kterým se setkával v letech 1972 – 1985 (antická literatura, dějiny, reálie). Mnoho poznatků získal rovněž od PhDr. Jiřího Pavelčíka, CSc, archeologa a etnografa (1993 – 2009). Také od Mgr. Martina Golce Ph.D., archeologa a speleologa (2004 – 2008). V r. 2004 se svým synem Danielem založili nakladatelství Daniel Padych. Vydaný román „Bouře ve sklenici piva“ odkoupila Česká televize k 10

natočení celovečerního filmu „Každý den karneval“, v hlavní roli s Pavlem Zedníčkem a s dalšími populárními herci. V r. 2016 pak si oba založili nakladatelství Daniel, v němž vydávají elektronické knihy na autorském portfoliu Jana Padycha - web www.padychbooks.com - kde jsou tyto eknihy volně ke stažení.

Knižní publikace Sibyla a démonismus (1991, vydalo nakl. Petit družstva Sampex Ostrava) Fotbalový generál (1995, vydalo nakl. Optys v Opavě) Krysa v hlavě (1996, vydalo nakl. Sena v Ostravě) Z pravěkých ság – Nesmrtelný (2000, vydalo nakl. Alpress ve Frýdku Místku) Bouře ve sklenici piva – pojišťovácký román (2004, vydalo nakl. Daniel Padych v Ostravě) Čas vlků (2007, vydalo nakl. Alfa Publishing v Praze) Pravěké ženy a jejich velké tajemství (2013, vydalo nakl. Daniel Padych v Ostravě) Prastará tajemství 1. díl - Syn významného (vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě) Prastará tajemství 2. díl - Drtící palice (vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě) Prastará tajemství 3. díl - Strážci ohňů (vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě) Prastará tajemství 4. díl - Jestřábí děvka (vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě)

Prastará tajemství 5. díl – Posel z nebe (vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě) Prastará tajemství 6. díl – Hněv předků (vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě) Krysa v hlavě (2016 - druhé vydání, vydalo nakladatelství Daniel v Ostravě Bankéři z pergoly (2017, vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě) Náš archaický svět (2017, vydalo Nakladatelství Daniel v Ostravě) Příběhy z pravěku a ze současnosti (2017, vydalo nakladatelství Daniel v Ostravě)

Filmový námět Námět celovečerního filmu „Každý den karneval“, natočila Česká televize v r. 2005 podle knihy Jana Padycha: „Bouře ve sklenici piva – pojišťovácký román“ Nakladatelství Daniel na svém webu http://www.padychbooks.com chystá k vydání sbírku minipovídek (od září volně ke stažení společně s dalšími knihami): Jan Padych: „Machrovat by se nemělo“ - minipovídky (nejen) o machrování motto: Machrovat by se opravdu nemělo. Ale na co jiného pak chcete vzpomínat tak zvesela až do pozdního věku? Ukázka z chystané knihy Mundur oficíra: Bylo to v devadesátém roce, když mě povolali na manévry do Plzně. Měl jsem hodnost nadporučíka. V novém munduru mi to docela seklo, šestatřicetiletý, štíhlý, černé vlasy a knírek. Ihned mě převeleli do jedné 12

maličké posádky v maličké vsi. Řekli mi, že musím ihned odjet, že se mám připravit na docela intenzivní výcvik, takže tam ani svůj civil nebudu potřebovat. Tedy jsem svůj civil nechal ve skříni v plzeňské posádce a odjel jsem v uniformě a s velkou polní do té maličké posádky na Šumavě. Tam jsem ale brzy poznal, že jsem si civil měl přece jenom vzít. S tím výcvikem to až tak hektické nebylo a volného času zbývalo dost, takže kolegové záložáci si klidně chodili v civilu do místní hospůdky, anebo se svezli autobusem do nějaké větší obce. Takže jsem občas taky zašel na jedno či dvě, nicméně v munduru jsem se necítil. Jednou ti, co odjížděli autobusem, přinesli zprávu, že v jakési obci, sice dost daleko od naší posádky, se pořádá velká taneční zábava, kam se sjíždí celé širé okolí. Bude to na celou noc, protože autobus zpátky pojede až ráno v pět. Váhal jsem, ale přemluvil mě Eda, také záložák, který mi řekl: „Já tyto zábavy s polkou a valčíkem nemám rád, já jsem na tvrdý metal, ale jedu. A ten tvůj mundur tam nikomu vadit nebude.“ Takže jsem jel s nimi. Samozřejmě v uniformě jenom já. Obec to nebyla velká, zato měla docela velký sál s výčepem. Hlavně se tam popíjelo. Popíjeli místní, popíjeli i moji kolegové záložáci. Já si také dal nějaké to vínko, ale hlavně jsem si chtěl zatančit. K tanci jsem se v poslední době nedostával často, ale kdysi dávno předtím jsem tančil hodně a docela slušně. Tak jsem si postupně vyhlédl tři ženy, které by mi vyhovovaly jak vzhledem, tak i výškou postavy a tak dále. Všechny tři měly svoji společnost, určitě tam měly své muže, vždycky u stolu sedělo víc mužů a žen, zřejmě sousedé, kamarádi a známí. Hudba začala hrát, ale nikdo se nezvedl k tanci. Ani v dalším kole. Avšak třetí kolo jsem zahájil sám. To když mi kapela doslova přihrála vojenský valčík o třeboňských kasárnách. Vyzval jsem k tanci tu pohlednou paní, kterou jsem si vyhlédl jako první. Tmavovláska s téměř průsvitnou halenkou a krátkou sukní. Ihned pochopila, co chci tančit a vůbec jí nevadily změny, které jsem navodil vždy při točení na druhou stranu. Ještě lépe se projevila u svižné polky a 13

velice skvěle se přizpůsobila mým improvizacím. Bezpochyby ji můj způsob tance nadchl, což bylo vidět, jak jí celá tvář září. Ty jiskřivé oči! Hudba dohrála a ona zvážněla. U jejího stolu nevládlo žádné nadšení. Hlavně ten muž, vedle kterého si sedla, když jsem ji přivedl ke stolu, se mi nezamlouval. Spíš jsem mu vadil. Ale možná se mi to jen zdá, řekl jsem si. Příště, když jsem pro tu paní přišel s žádostí o tanec, odmítla s chladným výrazem ve tváři. Snad jako bych jí způsobil problém. Šel jsem pro další tanečnici. Hráli nám rokenrol a také ona se skvěle přizpůsobila a celá zářila nadšením a temperamentem. Stejně tak zvládala i čardáš. A hodně jí to slušelo, když si vytáhla delší sukni trochu nahoru. Ovšem u jejího stolu se opakovalo totéž, co předtím. Také ona hodně zvážněla, stejně jako všichni u stolu. A při další hudební sérii mě chladně odmítla. Šel jsem za tou třetí. Také ona se proměnila, v rytmu při pohybu zářila a byla schopna utančit všelijaké mé taneční výmysly a záludnosti. Nakonec zvážněla a opakovalo se přesně totéž, co u předchozích dvou stolů. Stejná nálada, stejný chlad, či přímo mráz. No, dál už jsem žádné přítomné ženy k tanci nežádal. Nehodlal jsem působit jako nějaký okresní ženich. Jenomže co dál? Jen tak opíjet jsem se nechtěl. Stále jsem sledoval, jak po mně hleděli všichni ti místní, nejen muži, ale i ženy. Žádné sympatie jsem tam nevzbudil. A nejen u místních. Také jeden ze záložáků, se kterými jsem tam přijel, mi přišel povědět: „U toho čardáše, já myslel, že jsi oficír maďarských husarů.“ Pak se na mě zahleděl svým poměrně opilým zrakem a dodal: „Nejsi ty opravdu lampsák? A jenom to na nás hraješ, že jsi záložák jako my!“ Mávl rukou a šel ke svému stolu mezi své. Zůstali jsme s Edou u malého stolu jen my dva. Pořád opakoval, že ho to tam nebaví, že on je na opravdovou muziku, tedy na tvrdý metal, a ne na to, co tam zrovna hrají. No, mě to tam už také nebavilo. Ale bylo nějak kolem půlnoci a autobus měl přijet až tak kolem páté. Co tedy? Už jsem se začal smiřovat s tím, že to tam do rána nějak přetrpím. A schválně jsem sledoval právě ty moje tři 14

tanečnice, jak si vedou na parketu. Měl jsem pocit, že jde o úplně jiné bytosti, než jak jsem každou z nich poznal během těch několika minut taneční série. Předtím doslova něco vyzařovaly, něco úžasného! Ten jejich jas v očích! Ten úžasný temperament! A ten jejich skvělý cit pro moji každou změnu v pohybu. A teď? Jakési těžkopádné, jako by se jim příliš nechtělo, pohledy a úsměvy spíše ze zvyku a ze zdvořilosti, než ten jejich správný úsměv, jaký jsem na nich viděl já. Opravdu, jako by to nebyly ony. No nic, řekl jsem si tehdy. Nějak to tam fakt přetrpím do té páté. Co mi zbývá. Už jsem se doslova se vším tím smířil. Jenomže se s tím nesmířili jiní. A že jsem jim řádně pohnul žlučí, jak se říká. Napřed mě to doslova trklo, když jsem si zašel k výčepu pro dvojku vína a v dáli za prosklenými dveřmi jsem viděl pár místních statných bouchačů, jak si ukazují na ramena, tedy jako na vojenské výložky, a svírají pěsti a naznačují údery. To se asi týká mě, řekl jsem si. Pak u stolu jsem se rozhlížel po místních, kteří vesměs dělali, že mě nevidí, anebo mě prostě opravdu neviděli a jenom jsem si něco namýšlel. Jenomže za chvíli skoro přiběhl Eda a strčil do mě: „Ty ale honem vypadni, chystají se na tebe!“ „Co? Teď po půlnoci? Vždyť nic nejede!“ Ale on to fakt myslel vážně: „Jdu s tebou, půjdeme pěšky, ale hned! Já stejně jsem na jinou muziku, než co je tady.“ Tak jo, víno jsem ani nedopil, zašel jsem do výčepu, abych zaplatil. A výčepní, starší muž, objemný v pase, se na mě podíval s údivem: „Ty jdeš pryč? Ty to balíš? Teď to teprve začíná mít šťávu! Vždycky taková nuda a ty jsi to tu pořádně rozpálil. Konečně se něco děje a ty jdeš pryč! Zklamal jsi mě!“ No, zklamal jsem ho. Šel jsem s Edou ven do té noci. Kráčeli jsme do posádky něco přes tři hodiny prázdnými silnicemi, lemovanými stromy a stromky. A na nebi ohromný měsíc, jaký jsem předtím ani potom už nikdy neviděl. Takový obrovský, jaký je k vidění na starých obrázcích z vesnického prostředí.

Bylo docela chladno, ale ostrou chůzí jsme to překonávali. Takže toho uplynulého večera, tam za námi, na té tancovačce, jsem si zahrál na správného oficíra. A místní? Prostě neunesli, že jim někdo takový vyjel po jejich ženských. To samotné by jim asi až tak nevadilo. Spíš to, jak ti chlapi na svých vlastních manželkách viděli ty náhlé proměny. Ten jas ve tvářích a ten úžasný temperament, který dost možná u nich zpozorovali buďto poprvé, anebo třeba po strašně dlouhé době. A že jsem podle mínění hostinského a mnohých dalších na té zábavě neobhájil čest oficíra, když jsem tak zčerstva zmizel, sotva začala atmosféra houstnout? To se pletou. Vždyť od starého Říma až dodnes, i na tomto vojenském cvičení, se všem oficírům vtloukalo a vtlouká, že pokud se bojová situace projeví hrozbou podstatně vyšších ztrát než zisků, je třeba se rozhodnout pro takzvaný taktický ústup. Což jsem bezpochyby dodržel. Vždyť setrvat na místě by mělo vyloženě charakter lynče, všichni místní proti jednomu, jinak se to vyložit nedalo. A na to já jim nebyl zvědavý. Vždyť já jsem jenom využil toho, do jaké situace jsem se dostal s tím mundurem oficíra. Prostě nějak tak jako ve filmu. Měl jsem něco jako kostým, scénář jsem si sám vytvořil, podle toho, jak se scéna odvíjela sama od sebe. Prostě střihnul jsem si docela zajímavou roli. S vděčností a s nesmírnou chutí. To tedy musím zdůraznit, že opravdu ano.

Jindřich Malšínský: SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23 Když mne pan Jindřich Malšínský požádal o vydání knihy SVĚTLO NA KONCI TUNELU, povzdechl jsem si: to asi bude smutné čtení o posledních věcech člověka. Následně mi přišel text knihy, kde byla za titulem uvedena ještě číslovka č. 23, o níž jsem vůbec netušil, co může znamenat. Pochopil jsem, až když jsem si přečetl obsah, a v něm jako názvy kapitol třiadvacet ženských jmen. Ágnes, Beatrix. Claudie, Denisa… Začal jsem knihu graficky zpracovávat, a protože literární styl pana Malšínského přímo nutí začít hltat příběh už jen ve chvíli, kdy oči přeletí několik vět, trvalo mi mnohem delší dobu knihu „zalomit do stran“ než obvykle. Děj se odehrává v azylovém domě, kde si své krátké a někdy až neuvěřitelné životní příběhy vypráví dvacet tři žen. Teodora, jejíž manžel zahyne při předávání peněz vyděračům, Olme, kterou dostala na dno vypočítavá sestra, či Uršula, kterou přivedla na scestí despotická matka. Říká se, že každý svého štěstí strůjcem. Charlotta na konci svého příběhu konstatuje, že tomuto přísloví nelze věřit, a ostatní potvrzují, že v životě každé z těchto žen se vyskytl někdo další, kdo jejich osud krutě změnil: Chalupu jsme prodali a dalo by se říct, že jsme byli za vodou. Čekala jsem slova uznání nebo alespoň poděkování, ale chyba lávky. Místo toho mi vyčetl, že jsem se s ním měla poradit a mohlo to dopadnout daleko líp. To víte, že mě to naštvalo a řekla jsem mu poprvé, přesto velmi opatrně, co si o něm myslím. Bouchnul do stolu, až půllitr s pivem poposkočil a šel to spláchnout do hospody. Do „knihovny“, jak toto zařízení nazýval, chodil stále častěji a vracel se unavený, že padl do postele tak, jak přišel. Druhý den ho dokonce přivedli dva kamarádi špinavého a od krve. 17

S roztaženýma rukama udělal krok, zapotácel se a spadl na zem. Snažila jsem se ho dotáhnout z chodby na koberec a přikryla dekou. Ráno jsem šla do práce, a když jsem se vrátila, snažil se mně obejmout. Strčila jsem do něho a přitažlivost zemská opět vykonala své. Vstal a začal mi nadávat, on že je pán někdo a já nula, která chodí holit blázny a do starobince dědky. Já? Já chlastám za svoje, řval na mě a několikrát to opakoval. Toho chlapa zabít a zakopat je málo.“ Další ženy naletěly krásným slovům mužů-podvodníků, některé ke svým špinavým plánům zneužil nadřízený, nebo i někdo z blízkých. Všechny tyto nešťastné ženy však mají jedno společné: i v temnotě tunelu, v němž se právě ocitly, vidí na jeho konci světlo naděje, které je přivede zpět na výsluní. Vydal ŽÁR, brožováno, 200 stran, ISBN 978-80-86725-98-7, 240 Kč. Dušan Žárský

10. výročí založení Klubu maminek na pobočce v Kateřinkách Zní to neuvěřitelně, ale v září zahajujeme na pobočce v Kateřinkách již 10. ročník pravidelného setkávání knihovnic s maminkami na mateřské dovolené a jejich dětmi. Za toto období knihovnou prošlo několik desítek dětí, které si, jak doufáme, vypěstovaly kladný vztah nejen ke knihám. Dnes jsou z řady z nich pravidelní čtenáři a z toho máme velkou radost. Také pro nás knihovnice jsou tato setkání přínosem, neboť nás inspirují k novým tvůrčím nápadům. Připravit zajímavý program na každý měsíc bylo a je vždy náročnější než pro ostatní věkové skupiny. Nakoupila se proto spousta nových leporel a herních prvků, které k přípravě využíváme. A je až s podivem, kolik možností knihovna, ale i naše domácnosti, k zabavení dětí nabízí. Objevily jsme toho během této dlouhé doby opravdu hodně. Za nejšťastnější myšlenku však považujeme využití maňáskových postaviček, které nám otevřely cestu do dětských srdíček. Prostřednictvím loutek můžeme totiž zprostředkovat i nejmenším dětem jakékoli téma. Díky tomu vzniklo nespočet loutkových představení. A protože se náš loutkový soubor stále rozrůstá a neustále se zlepšujeme i my jako herečky, získala naše pobočka jakousi novou přidanou hodnotu. Během deseti let se nás na přípravách podílelo opravdu hodně, a proto prostřednictvím této vzpomínky, děkujeme i všem kolegyním za poctivě odvedenou práci. Do dalších let přejeme Klubu spoustu šikovných dětí a spokojených maminek. Pojďte s námi zavzpomínat knihovnice z Kateřinek 19

Novinky na DVD, které si zaslouží vaši pozornost KOLONIE – drama Kolonie režiséra Floriana Gallenbergera je inspirované skutečnými událostmi odehrávajícími se v chilské kolonii Dignidad za Pinochetova režimu. Kolonii Dignidad založil a vedl bývalý nacistický lékař Paul Schäfer. V 70. letech, kdy z uzavřené kolonie utekli někteří z členů, se ukázalo, že v sektě docházelo k mučení Pinochetových odpůrců a k sexuálnímu zneužívání dětí.

MÍSTO U MOŘE - po smrti svého staršího bratra Joea (Kyle Chandler) zjišťuje Lee Chandler (Casey Affleck) s velkým překvapením, že byl svým bratrem ustanoven jako jediný opatrovník synovce Patricka (Lucas Hedges). Lee opouští své současné zaměstnání a naplněn obavami se vrací do vesnice Manchester-bythe-Sea, aby zde pečoval o temperamentního šestnáctiletého Patricka. Je také nucen se vyrovnat se svou minulostí, která ho odloučila jak od manželky Randi (Michelle Williams), tak od komunity, ve které se narodil a dospíval. Lee a Patrick, které spojuje pouto jediného člověka, jenž celou rodinu udržoval pohromadě, se oba snaží smířit s životem ve světě bez Joea. Film získal dvě Ceny Akademie Oscar: Hlavní herec a Nejlepší původní scénář.

FANTASTICKÁ ZVÍŘATA A KDE JE NAJÍT - tajemné síly ohrožují ulice New Yorku roku 1926, a hrozí tak odhalení čarodějnické komunity. Mlok Scamander právě přijíždí do města na závěr své celosvětové pouti za výzkumem a záchranou magických tvorů. Když nic netušící nečar Jacob Kowalski omylem nechá několik Mlokových zvířat uniknout, musí parta neočekávaných hrdinů pochytat rozprchlé tvory ještě předtím, než někoho zraní. Srážka s Temnými silami je však zřejmě nevyhnutelná. Film podle předlohy J. K. Rowlingové popisuje děj před její slavnou knižní sérií Harry Potter. Film získal cenu Akademie Oscar za Kostýmy.

SWINGTIME - ďábelský nápad StB: falešná státní hranice uvnitř republiky. Námětem příběhu je tzv. akce Kámen, při níž agenti Státní bezpečnosti záměrně mystifikovali občany Československé republiky, kteří se pokoušeli o ilegální odchod do zahraničí, vytvářením falešných hranic i falešných pohraničních hlídek a vyslýchajících skupin amerických, německých a francouzských úřadů. Příslušníci Státní bezpečnosti při výsleších zadržené utvrzovali v domněnce, že skutečně překročili státní hranice naší republiky a získávali od nic netušících lidí informace, které byly následně používány v rámci trestního řízení. V průběhu této akce bylo zatčeno téměř dva tisíce občanů Československé republiky a většina z nich se o tom, že se stali obětí komplotu, dověděla až po roce 1968. Zajímavé televizní drama z roku 2007.

VOLÁNÍ NETVORA: PŘÍBĚH ŽIVOTA - příběhy jsou divoké bytosti. Podle ceněné knižní předlohy Patricka Nesse a Siobhan Dowdové. Třináctiletému Conorovi se do snů vkrádají noční můry. A jakpak by taky ne jeho maminka je vážně nemocná, táta žije kdesi za mořem v Americe, babička ho pořád jen peskuje a spolužáci šikanují. Vypadá to, že je na všechno sám. Tedy, skoro sám. V noci, vždycky chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor - obrovitánský chodící a mluvící starý strom, který roste na kopci za domem. Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou takové, jakými se zdají být.

ATENTÁT – film z edice Klenoty českého filmu. Je pět minut po půl jedenácté dopoledne 27. května 1942. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich sedí na předním sedadle otevřeného mercedesu a jede do úřadu. V ostré zatáčce v pražské Libni čekají na chodníku českoslovenští parašutisté. Snímek Atentát rekonstruuje přípravy na akci, její provedení, kruté represe následující po Heydrichově smrti, zběsilé pátrání po parašutistech, vyzrazení jejich úkrytu a jejich boj a nakonec dobrovolnou smrt. Film z roku 1964 dané události podává s až dokumentaristickou přesností, při inscenování řady záběrů vycházel z dobových fotografií pocházejících z archivu gestapa, výpovědí pamětníků a mnohých dalších materiálů. Realistickému výsledku napomáhalo i natáčení na místech, kde se události skutečně odehrály. Oproti skutečnosti byla změněna jména protagonistů: místo Kubiše, Gabčíka a Valčíka vystupují ve filmu nadporučík Král a rotmistři Strnad a Vyskočil, což byla jejich krycí jména, na která byly vystaveny falešné osobní doklady. 24

Knižní tipy z Kateřinek Míková, Marka: A smutek utek Praha: Cesta domů, 2016 Jak už samotný název knihy napovídá, je plná smutku. Dětského smutku. Někdy je to jen proto, že jsou děti malé, a ještě neví to co dospělí, ale mnohdy se trápí právě kvůli námdospělým. Každý smutek je ve svém příběhu jinak barevný. Tak například malého Lukáše trápí šedý smutek a to tehdy, kdy musí každé ráno jít sám do školy. Cítí se opuštěný a bojí se samoty. Lékem na tento smutek je kamarádka, kterou cestou do školy potká. To Evičku trápí bílý smutek. Strach ze snu, ve kterém se jí zdálo, že zemřela a bojí se, že už nikdy neuvidí svou maminku. Marušku zase trápí béžový smutek. Trápí se tím, že nemá takové hezké oblečení, jako její spolužačky, se kterými by tak ráda kamarádila, ale ony se jí jen posmívají. Tenhle smutek Marušku moc a moc bolí. Rozveselí ji až malý pejsek, kterému nezáleží na tom, co má na sobě, ale že je jeho kamarádkou a má ho ráda. Jiný smutek má barvu červenou a zelenou- to je smutek dvou sourozenců Tomáška a Jendy, kterým zemřel papoušek… Zkrátka a dobře smutků je kolem nás moc a moc. Někdy jsou malé, ale některé jsou velké a vlezlé a není snadné se jich zbavit. Snad dětem tato knížka vysvětlí, že nejsou jediní, kdo je někdy smutný a že na každý smutek existuje lék. Tak se snažme a hledejme léky společně.

Peroutková, Ivana: Ukradená cukřenka Praha: Albatros, 2016 Téměř detektivní příběh pro malé čtenáře od české spisovatelky Ivany Peroutkové, nás zavede do období letních prázdnin, kdy tři malí kamarádi pátrají po zločinu. Tím je zmizení starožitné porcelánové cukřenky ze svátečně prostřeného stolu na zahradě tety Emilky. Kamarádi se hned dají do pátrání. Podezření padlo na chalupáře Ondřeje Pitrmana, který byl u Frantíkova otce v čalounické dílně a má rád starožitnosti. A hlavně - říká Frantíkovi špunte! Vydají se po jeho stopách, ale je to velký silný chlap, ze kterého jde strach a tak musí být velice opatrní. Dostanou se až k jeho chalupě a pomocí dalekohledu hledají ztracenou cukřenku. Jaké překvapení, když ji opravdu objeví na jeho stole. Teď už zbývá jediné. Usvědčit zloděje! Ale vše nakonec dopadlo úplně jinak. Pan Pitrman sice měl na stole drahocennou cukřenku, ale koupil ji v obchodě u starožitníka! Jak se tedy dostala ke starožitníkovi? Odpověď je ukrytá mezi řádky této milé napínavé knihy pro malé čtenáře.

Krolupperová, Daniela: Ztracená náušnička Praha: Albatros 2016 Kniha Daniely Krolupperové z edice Druhé čtení vypráví úsměvný příběh zlaté náušničky. Zlatá náušnička je rodinná památka. Nosila ji už babička malé Natálky. Natálka náušničku dostala, když byla ještě úplně malinkatá a jednoho dne ji cestou do školy ztratila. Zahákla se jí o oko v pleteném svetru a venku pod velkou lípou spadla na zem. A nyní nastalo její putování. Náušničku zahlédla straka, té vypadla z hnízda a spadla na klobouk dámy, která ji odnesla do cukrárny, kde z klobouku spadla na hedvábný šál mladé slečny. Šál slečně odvál vítr, ale našel ho její mládenec a donesl zpět. Slečna šla se šálem kolem staré lípy a právě tam náušnička vypadla. Natálka ji pod lípou našla cestou ze školy. Lekla se a hned ji zvedla v domnění, že ji právě ztratila. To bylo štěstí!!! Tak vidíte, kolik dobrodružství zažila jedna malá památeční zlatá náušnička s modrou pomněnkou.

Černá, Olga: Jinde Praha: Baobab 2016 Organizace META, o.p.s. ve spolupráci s nakladatelstvím Baobab oslovila několik současných českých spisovatelů a požádala je o napsání povídek na téma: Mladý cizinec v nové zemi. S tímto nápadem přišli proto, že problematika migrace obyvatel je v současné době velice aktuální a bolestivá. Mnozí z nás na ni máme jednostranný 27

pohled a děti? Ty se v ní neorientují vůbec. Společnost META vydává pro učitele výukové a metodické materiály, které jim pomáhají při práci s žáky - cizinci a s jejich začleňováním do českých škol. Znají tedy i tzv. druhou stranu mince. Tyto povídky vznikly na základě skutečných příběhů dětí nebo dospívajících, a mohou tak pomoci nám všem pochopit skutečnosti, které jsou nám neznámé. Přinejmenším nás přimějí k zamyšlení nad vlastním osudem a potom možná i nad osudem těch, kteří neměli nebo nemají to štěstí žít jako my. Sedm povídek a osm ilustrovaných situací bez textu nás zavedou na rozličná místa světa, ukáží nám odlišná náboženská vyznání, provedou různými národnostmi. Jedno mají ale společné. Hlavní hrdinové v nich zažívají zlé věci. Ztratí domov, rodinu, ocitají se v cizím prostředí, kde nikoho neznají, neumí jazyky, jsou bez prostředků a odkázáni jen sami na sebe. Jen výjimečně se najde někdo, kdo jim nezištně pomůže. Je těžké v takové situaci přežít. A i když mají u sebe jen pár osobních maličkostí, uvnitř mají obrovskou vůli a touhu žít. Doufají v lepší budoucnost někde, kde budou žít v míru a porozumění. Pokud se jim podaří začít nový život v cizí zemi, často až do konce života trpí tím, že se zde nenarodili. Nejedná se o naučnou knihu, ale i tak se může stát dobrou pomůckou při výuce. Autory povídek jsou: Edgar Dutka, Olga Černá, Magdalena Platzová, Markéta Pilátová, Jan Čumlivski, Chaim Cigan, Marek Šindelka.

Ukázky: „V den, kdy to spadlo, kdy na město, v kterém se narodil, dopadly dvě barelové bomby, pochopil tu strašnou vazbu, ten fanatismus, s kterým se život drží těla. Zvracel. Bratr ho opět zvedl, podepřel jej. Všude bílý prach. Beton změnil skupenství, dostal se do plic, dřel v očích, ocelové pruty trčely z polámaných panelů, strhané kabely elektrického vedení visely k zemi jako liány. Z prachu se vynořují další a další těla, některá se hýbou, některá ne. Pak uviděl něco uvnitř těla, nedovedl říct, co to bylo, kam to patří, nebylo to na svém místě, to věděl jistě, kolem se pohyboval jakýsi ostatek, zbytek toho, kdo tu věc nosil v sobě. Věc se táhla prachem, všechno to pořád žilo, stahovalo se bolestí. Kluk pevně zavřel oči. Bůh je veliký, blesklo mu hlavou. Když oči otevřel, viděl, jak jej bratr strká po schodech dolů, někam pod úroveň země. Bratrovo tělo se pohybuje, vykonává pohyby strachu, pohyby hrůzy.“ Marek Šindelka: Únava materiálu

„ Máma říká, že Francie se k nám chová hezky. Jako uprchlíci dostáváme od státu peněžitý příspěvek a Šams bude mít na univerzitě stipendium… Moje máma se jmenuje Leila. To znamená v arabštině velikou radost nebo nadšení. Máma je v naší rodině asi jediná, ke komu se její jméno nehodí. Není veselá. Ale možná dřív byla. Dřív, než ji opustil táta. Než začala válka. Táta o mámě vždycky říkal, že není normální. Nebyla prý nikdy dobrou manželkou, protože ho neposlouchala a rozhodovala se sama za sebe. Já myslím, že máma je úžasná. Chová se jinak než většina žen u nás, a právě proto je výjimečná. Mámě je padesát dva let. Když s námi odjela 29

do Francie, ztratila všechno. Z inženýrky s vysokým platem, které si v práci všichni vážili, se stala nezaměstnanou čekatelkou na politický azyl. Žebračkou, nulou, jak sama říká. Obětovala se kvůli nám, kvůli mně a Šams. Máma říká, že jí celý život doma trápili, protože byla jiná, a že nechce, aby trápili i mě a Šams. Říká, že nás musela odvést, abychom měly takový život, jaký si samy vybereme, a ne takový, jaký nám někdo vnutí.“ Magdalena Platzová: Já, Safun

„ S Josefem jsem seděl v lavici… Měl na ruce vytetované číslo: 96042. Nevěděl jsem, co to znamená. Ptal jsem se, jestli je to nějaká šifra nebo třeba znamení, že patří do skupiny vyvolených, která má velkou moc nad světem, ale Josef řekl, že je to přesně naopak. Číslo na ruce má, protože byl v koncentráku a koncentrák je místo, kam Hitler posílal lidi, o kterých si myslel, že jsou horší než ostatní a že mají být zlikvidovaní. Takže tam skoro nikdo nepřežil. On by nepřežil taky, kdyby mu pár lidí nepomohlo. Dál Josef říkal, že si na něj kluci nedovolej, ani Šváb. Protože vědí, že ho fašisti v koncentráku chtěli zabít a nedokázali to.“ Olga Černá: Do cizích Čech

Kratochvíl, Miloš: Zajatci stříbrného slunce Praha: Triton 2015 Knihy pro děti od českého spisovatele Miloše Kratochvíla bývají vždy plné vtipu a laskavého humoru. Tentokrát ale otvíráme knihu, která se věnuje vážnému tématu. A sice tématu virtuální reality. Hlavním hrdinou je malý chlapec jménem Marek, který dostal od svého tatínka dárek – novou počítačovou hru. V hráčském zápalu se ale chlapec najednou mění, stává se popudlivým a nesnášenlivým. Rychle si osvojí pravidla hry a bezhlavě se žene za vítězstvím. Zabíjí a ničí…a má z toho radost. Jednoho večera, po odpoledni stráveném před obrazovkou svého počítače, jde Marek spokojeně spát. Usíná s pocitem velkého vítězství. Je hrdinou, který zbořil celé město a zabil všechny jeho obyvatele. Sotva však zavřel oči a ponořil se do snů, oslovil ho neznámý chlapec. Nejdříve ho nepoznal, ale pak se mu zdálo, že ho nedávno někde viděl. Ano, byl z města, které dnes v počítačové hře zničil. A tohohle kluka přeci zastřelil… Kluk byl téměř stejně starý jako Marek a jmenoval se Adam. Byl celý bílý a vypadal jako duch. Na hrudi měl tři průstřely. Adam pozval Marka do svého města, do trosek, které z něho po Markově útoku zbyly. Společně procházejí troskami města a Marek si uvědomuje dopad svého počínání. Už nemá radost z vítězství, je zoufalý, když kolem sebe vidí zkázu, kterou sám způsobil. Nejdojemnější je však závěr příběhu. Markův tatínek usedá k počítači, aby i o n vyzkoušel hru, kterou Markovi koupil. Netuší ovšem, že ve hře je uvězněn jeho syn… 31

Působivá kniha, která nás i děti nutí k zamyšlení se nad vnímáním virtuálního světa. Co si z něj odnášíme do reálného světa? A co asi naše děti? Obrázky japonské ilustrátorky Iku Dekune naše pocity jen umocňují.

Ukázka: „ Všichni zvedli hlavu. Stříbrné světlo zářilo z kopule, do níž vylezl Marek s tím velkým klukem, aby hledali ve Městě čapí komíny. Zapomněli stáhnout žaluzie.“ Vychází stříbrné slunce!“ doletěly k nim z dálky výkřiky dospělých. „Stříbrné slunce! Stříbrné slunce!“ ječely nadšené děti a hrnuly se nahoru do Města k dospělým. Marek běžel za nimi. Město bylo stříbrně ozářené, barevné, bez stínů. Malí i velcí sledovali, jak se do díry v prostřelené obloze vsouvá stříbrný disk. Nebe bylo tak čistě bleděmodré, že by po něm mohli přiletět vlaštovky i čápi. Stříbrné slunce zářilo víc a víc a točilo se čím dál větší rychlostí. Tisíc, dva tisíce otáček za minutu? Žádná planeta ani hvězda ve vesmíru se nedokáže točit tak rychle! „To je dývýdýčko“ zašeptal Marek proti nebi. Tohle dělá můj počítač, když se v něm roztáčí kompakt. Kolem Marka už nestáli malí a velcí, děti a dospělí. Všichni byli dospělí! Během dvou minut zestárli! Během dvou minut se stali dospělými! Stříbrné slunce roztočilo čas k šílenému chvatu a vzalo jim dětství a hry. Marek vyběhl z brány. Až když zvedal ruce nad hlavu, uvědomil si, že svírá v dlani Gitina hopmixe. Na monitoru se nepozná, že drží míček, co dělá legraci a někdy zázraky. Už je pozdě ho odhodit… „ tati, nestřílej! To jsem já, Marek! A mám jen jeden život…“

Romana Martiníková – pobočka Kateřinky 32

Kam na podzimní výlet… Léto ještě zdaleka nekončí, čeká nás určitě ještě léto babí a také podzimní dny nás budou vyzývat k podnikání výletů. Proto bych Vám ráda představila několik titulů knih, které Vás budou inspirovat k cestování a poznávání zajímavých míst České republiky. Pro ty, kdož chtějí lépe prozkoumat Moravskoslezský kraj, je k dispozici v Knihovně Petra Bezruče kniha s názvem „Kam na Severní Moravě a ve Slezsku“. Publikace obsahuje 400 tipů na výlety nejen na hrady a zámky, také do jeskyní, zajímavých objektů, koupališť, přírodních památek, do hor a jiných. Nechybí ani ověřené e-mailové stránky a telefonní kontakty. Milovník vůně oleje a benzínu Josef Káďa Kadeřábek vydal pro vyznavače motorek, automobilů i ostatní cestovatele Motorkářské průvodce po Čechách a Moravě, kde svým osobitým stylem zpracoval nejkrásnější silniční trasy, doplnil je mnoha fotografiemi a postřehy o památkách, zajímavostech i dobrých hospůdkách podél cest. Zejména pro muže, chlapce a kluky bude určen titul knihy „Nejkrásnější výlety na pevnosti a opevnění“, který je novinkou tohoto roku ve fondu naší knihovny. Seznámí vás se zajímavými pevnostmi v České republice a provede opevněními, jichž je na našem území velmi mnoho. Zájemci se dozví něco z historie nejen druhé světové války. 33

Zjistí, které městské opevnění sloužilo jako vzor fortifikace pro ostatní, kde zůstaly zachovány všechny městské brány, na kterou pevnost (nejmodernější v Evropě) nikdy nikdo nezaútočil a proč, nebo také který je nejkrásnější opevněný kostel v Česku. Ani rodiče s dětmi nepřijdou zkrátka, v nabídce knih Knihovny Petra Bezruče je několik takových titulů např. „Výlety s dětmi“, „Výlety s dětmi na jižní a východní Morava“ a „Výlety s dětmi v severních Čechách a pohraničí“. V těchto publikacích naleznete množství tipů na zajímavé výlety a spoustu nápadů na využití volného času s rodinou. Autoři vám poradí, kam se vydat s dětmi každého věku, které mají různé záliby, ať už vaše děti mají rády zvířata, koupání, auta, nebo je chcete již od raného věku seznamovat s historií. Speciálně na výlet do Prahy se můžete s dětmi vydat bez problémů, před tím si však prostudujte knížky: „Výlety s dětmi v Praze a středních Čechách“ a „Praha s dětmi na krku aneb výlety pro malé nožky“. Tento neobvyklý průvodce je zaměřený velmi prakticky, řeší například, kde můžete děti bez problémů přebalit a nakojit, kde pro ně dostanete zdravé jídlo, kde najdete ve velkoměstě dětské koutky a hřiště. Autoři průvodce se na tradiční objekty turistického zájmu dívají také z dětské perspektivy a nabízí nám rodičům poutavé příběhy, pomocí kterých mohou zvýšit zvědavost dítěte a přiblížit mu památky matičky Prahy.

Pro sportovní rodiny nabízíme „Výlety na kole pro rodiny s dětmi“, zde naleznete 29 cyklovýletů po celém území České republiky. Všechny trasy jsou vybrány s ohledem na jízdu s malými cyklisty, tedy na bezpečnost a nízkou fyzickou náročnost. Nechybí veškeré informace pro naplánování výletu, přírodní a historické zajímavosti, i tipy na atrakce v podobě koupališť, cukráren a zábavních parků. V nabídce naší knihovny samozřejmě nemohou chybět ani průvodce po českých a moravských horách. Zájemci o horskou turistiku si mají možnost vybrat z velkého počtu publikací, které přiblíží turistické a cykloturistické trasy Jeseníků, Beskyd, Krkonoš, Šumavy, Krušných hor, ale také Českého středohoří, Českého Švýcarska, skalních rezervací Adršpachu a Českého ráje. V příslušných publikacích naleznete informace o oblasti vašeho zájmu s mapami a podrobnými popisy vrcholů a zajímavých míst, které v dané lokalitě máte možnost navštívit a poznat. Vaším úkolem je jen si vybrat místo, kam byste chtěli vyrazit a příslušného knižního průvodce si můžete vyhledat na webových stránkách, nebo vám je pomohou najít pracovníci Knihovny Petra Bezruče. Na závěr bych chtěla opavské obyvatele upozornit na velmi zajímavou publikaci, kterou vydalo v letošním roce Statutární město Opava. Kniha se jmenuje „Opavský uličník: historie a současnost ulic a náměstí“, jejími autory jsou PhDr. Jaromíra Knapíková a Ph.D. Zdeněk Kravar. Pojďme se spolu projít známými místy, ulicemi a náměstími „bílé“ Opavy a dívejme se trochu jinýma očima na její tvář. Historici upozorňují na historii, stavební dominanty a zajímavosti, které se s různými místy 35

jednotlivých městských čtvrtí pojí. Barevné fotografie ze současnosti jsou doplněny dobovými obrázky a pohlednicemi. Na procházku s Vámi se těší Darina Peterková

Bílá Masajka po téměř 20 letech Když byla v roce 1998 vydána kniha s názvem Bílá Masajka od Corinne Hofmannové, byl to bestseller. Autobiografický příběh ženy, která se zamilovala do masajského bojovníka a provdala se za něj, byl přeložen do mnoha jazyků a měla o něj zájem nakladatelství v celé Evropě. V Česku vyšla kniha až o 6 let později, tedy v roce 2004. Také čeští čtenáři jedním dechem četli dobrodružné vyprávění ženy, která opustila svého dlouholetého přítele i Švýcarsko, aby žila v Keni. Bydlela v chýši, spala na zemi, zažila malárii, žloutenku, porodila dceru Napirai, aby se pak po čtyřech letech vrátila znovu do civilizace. Titul Zpátky z Afriky z roku 2003 byl pokračováním životních osudů hlavní hrdinky, v němž popisuje svůj návrat do Švýcarska, jak zcela bez prostředků, bez povolení k pobytu se za podpory své matky snaží začít znovu. Začíná boj s úřady, shánění rodného listu afrického manžela, kvůli změně příjmení a státní příslušnosti jejich dcery i rozvodu. Přes všechno se snaží na dálku podporovat rodinu v Africe. Buduje si nový život po boku nového přítele. Do Keni se Corinne vydává po 14 letech. Nejede sama, přijíždí do Afriky spolu s fotografem, který vše zaznamenává svým objektivem. Autorka se vydává po cestách, jimiž putovala kdysi, navštěvuje známá místa, setkává se s někdejšími přáteli i s otcem misionářem, který jí často v minulosti pomáhal. Navštíví i „svou“ rodinu a píše knihu s názvem Shledání v Barsaloi (2004). O rok později je natočen film Příběh bílé Masajky podle autorčiny první knihy. Ve čtvrtém dílu s názvem Afrika, má láska (2011) se autorka vydává do Afriky znovu, tentokrát v doprovodu dcery Napirai, která právě oslavila 20. narozeniny. Corinne chce dceři představit zemi, v níž leží její kořeny, seznámit ji s vlastním otcem, babičkou a nevlastními sourozenci. Před tím 37

ještě podnikne cestu po severní Namibii, aby poznala činnost dobročinných organizací, které se snaží pomoci tamním lidem. Afrika tak navždy zůstává její velkou láskou a druhým domovem. A konečně letos jsme se dočkali dalšího pokračování, můžeme doufat, že snad posledního. Příběh ženy s nezlomným duchem a dobrodružnou povahou se možná uzavře. Hofmannová v knize Dívka se žirafím krkem (2017) otevřeně a upřímně vypráví o svém dětství, o dospívání za těžkých životních podmínek, když jako dítě východoněmeckého otce s krušnohorskými českými kořeny byla outsiderem ve švýcarské společnosti šedesátých a sedmdesátých let. Paradoxně ji tyto zážitky z mládí připravily na budoucí život, jak v nehostinné Africe, tak i na situaci po návratu do Evropy. A jaká je Corinne Hofmannová alias Bílá Masajka dnes? Stále věří na lásku i ve svých 58 letech, jak uvedla v jednom rozhovoru. Na otázku, zda zažila někdy podobný cit jako v Keni, odpověděla: „Takhle velikou jako k Lketingovi, tenhle čistý úder z nebe už nikoliv. Ale třeba mě ještě něco čeká, vždyť ještě nejsem tak stará. Nicméně další můj vážný vztah byl mnohem klidnější. Neříkám, že horší. Trval celkově pět let. Ztroskotal na obecné neschopnosti mužů žít se mnou, s Bílou Masajkou. Mám pocit, že se nějak stále poměřují s tím, co jsem zažila v Keni, se Lketingem.“1 Na otázku, zda by doporučila podobnou zkušenost i jiným Evropankám, odpověděla: „Z té lásky se nám narodila dcera, rozhodně tedy ničeho nelituji. Jsem šťastná, že jsem měla možnost pobývat tak dlouho mimo Evropu. Poznat lásku, která mě naplnila do posledního kousku. Ale opravdu si myslím, že 1

HLOUŠKOVÁ, Lenka. Corinne Hofmannová - bílá Masajka s kořeny v krušnohorské Přísečnici. In: Novinky.cz [on-line]. 24.8.2017 [cit. 28.8.2017].

Dostupné z: https://www.novinky.cz/zena/styl/444990-corinne-hofmannova-bila-masajka-s-koreny-v-krusnohorske-prisecnici.html

zůstat kdesi v Africe, uprostřed kmene, který se kulturně vymyká všemu, na co jsou Evropanky většinou zvyklé, není pro každého, tedy spíš pro každou. Musíte mít v sobě základní předpoklady, abyste něco podobného vůbec přežila. Takže ptáte-li se mě, zda bych něco podobného doporučila jiným, říkám: Nikoli!“2 A tato slova, milé Evropanky, bychom mohly vzít jako poselství a závěr celého příběhu o Bílé Masajce… Knihy přečetla a o dojmy se podělila knihovnice Darina Peterková

HLOUŠKOVÁ, Lenka. Corinne Hofmannová - bílá Masajka s kořeny v krušnohorské Přísečnici. In: Novinky.cz [on-line]. 24.8.2017 [cit. 28.8.2017].

Dostupné z: https://www.novinky.cz/zena/styl/444990-corinne-hofmannova-bila-masajka-s-koreny-v-krusnohorske-prisecnici.html

Bezručův Maršovec Maršovec se nachází za Brankou u Opavy, na pravém břehu řeky Moravice. Začíná tam, kde stojí zahradní chatky a táhne se asfaltovou pěšinou, až ke Kylešovskému splavu. Kouzelné místo, plné tajemných zákoutí, her světla a stínu, s výhledem na lesy v okolí Podvihova, Raduně a Jakubčovic. I s výhledem na ocelový hřbet kamenolomu v Bohučovicích, který zdálky vypadá jako prehistorické zvíře. Maršovec je pozůstatkem lužních lesů, avšak ty byly v průběhu let vykáceny. A nyní obrátím vaši pozornost k Petru Bezručovi. Slezský bard často v Brance u Opavy pobýval, vícekrát ale v létě. Bydlel zde u učitele Čeňka Kanclíře. V něm nalezl oddaného přítele. Spolu se často toulali po okolí. Říká se, že Bezruč měl u Kanclířů „letní byt”. Dům rodiny Kanclířovy se nachází taktéž na pravém břehu řeky Moravice, pár metrů od míst kde Maršovec začíná. Tedy zjevná souvislost. Bezruč nechodíval jen tak po břehu řeky jako nějaký měšťan… Měl rád doteky přírody. Existují záznamy v Branecké kronice, kde se tvrdí, že se Bezruč na Maršovci rád koupal v Moravici na „Adama”. Tímto svým jednáním pohoršoval paní Kuzníkovou, majitelku sousední louky, která se při pohledu na nahého básníka určitě několikrát pokřižovala. Takovéto záznamy svědčí o tom, že Bezruč byl především člověk. Dnes máme ve Slezsku plno spolků, sdružení a festivalů, které nesou jeho jméno. A někteří pánové z řad literárních vědců a teoretiků (atd.) se často pohoršují, když na světlo prosákne neočekávaná pikantnost z Bezručova osobního života… Jako by se báli, že přijdou o svou ikonu, že se sítě důstojnosti a cti, kterými tohoto básníka opředli, najednou potrhají. Myslím si, že takové polidštění by bylo jen k prospěchu všeho. Nelze totiž oddělit život od tvorby! A pouze na základě tvorby vybudovat legendu a tu potom postavit na piedestal. Projděte se někdy po pravém břehu Moravice z Branky do Kylešovic. Spatříte krásu přírody, které se dotýkal v 40

jiném čase největší slezský básník. To místo, nazvané „Maršovec”, jsem si ve svém srdci přejmenoval na „Bezručův Maršovec”.

David Bátor

Háj Petra Bezruče v Petrohradě Petrohrad je obec v chmelové Žatecké oblasti. Leží na silnici č. I/6 Praha Karlovy Vary, 80 km od Prahy a 45 km od Karlových Varů. Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1358, kdy je Petr z Janovic, zvaný Pešek, uváděn s Petrem z Vrtby jako zakladatel a spolumajitel hradu Petršpurku. Hrad, jehož zbytky jsou dosud navštěvované, stál na tzv. Zámeckém vrchu. Po roce 1650 nechal na ruinách hradu hrabě Heřman Černín postavit kruhovou kapli Všech svatých. Kaple je dosud symbolem Petrohradu a je viditelná ze vzdálenosti několika kilometrů. Černínové získali panství roku 1621, kdy ho Heřman Černín koupil jako konfiskát zabavený po bitvě na Bílé hoře Jaroslavu Libštejnskému z Kolowrat. Černínové pak vlastnili petrohradské panství až do května roku 1945.

V údolí pod Zámeckým vrchem (dnes zvaným vrch Všech svatých) zahájili Libštejnští roku 1559 stavbu zámku. Zámek byl budován v renesančním stylu. Za Černínů postupně rozšířen a kolem zámku vytvořen koncem 18. století anglický park. Autorem parkové úpravy byl Rudolf Födisch. Park zasahuje až k úpatí vrchu Všech svatých (460 m n. m.). Na vrchu se zachoval původní lesní porost složený především z lip, borovic, habrů, javorů babyk, buků a dubů. Mezi stromy vystupují na povrch obří žulové 42

balvany a skály. Černínové se rozhodli chránit tuto část lesa, a tím byl položen základ ke vzniku pozdější státní přírodní rezervace. V roce 1812 nechal hrabě Jan Rudolf Černín vybudovat na vrchu Všech svatých systém parkových cest. Když byl majetek Černínům po druhé světové válce zabaven, převzal ochranu zmíněného lesního porostu v žulových skalách Československý stát a zřídil zde státní přírodní rezervaci. Prvním kronikářem obce Petrohrad po druhé světové válce byl Ing. Jaroslav Härtel, který v padesátých letech minulého století přišel s návrhem pojmenovat petrohradskou státní přírodní rezervaci „Háj Petra Bezruče“. Ing. Härtel byl básníkovým obdivovatelem. V roce 1955 požádaly Místní národní výbor v Petrohradě a Osvětová beseda Petrohrad básníka Petra Bezruče o souhlas. Dne 29. října 1955 napsal Petr Bezruč vlastní rukou petrohradským následující dopis: Milí, Mám na Polské – tedy na Slezské Ostravě – uhelný důl, v Olomúci železárny, v Krnově snad slezský pluk, teraz budu mět i háj v Petrohradě – kde to je vím jako bývalý pošťák dobře; možná, že tam budou i půvabné srnky, na něž se už nepůjdu podívat, můj den se zkrátil a já mravem všech přežilých staříků se už držím prahu. „Jdi kupředu, pokud můžeš; když už nemůžeš, posaď se do příkopu a hleď bez závisti na ty, kteří jdou kolem tebe vpřed; ani oni daleko nedojdou“ řekl Turgeněv. Jak vidím, došla moje pochybná sláva do západních Čech. Já se držím slov Vergiliových: „Snad byl jsem básníkem, když jménem tím mě všichni zvou, však já jim nevěřím“. A řekl Otakar Březina: „Stáří je bezútěšné, je třeba staříky vyznamenávat“. Snad jste měli na paměti jeho slova, když jste mě vyznamenali! Děkuji vám srdečně za čest prokázanou a všechny vás srdečně pozdravuji. 43

Státní přírodní rezervace „Háj Petra Bezruče“ byla oficiálně vyhlášena v den básníkových devadesátých narozenin dne 15. září 1957. V zámeckém parku v těsné blízkosti hranic rezervace se sešlo několik desítek občanů a hostů. Na improvizované tribuně (korba nákladního auta) vystoupilo několik řečníků, recitovaly se Bezručovy básně a proběhl krátký kulturní program. Druhý dopis od Petra Bezruče (jeden z posledních v básníkově životě) přišel do Petrohradu v lednu 1958. Byl psán jeho tajemnicí Zdenkou Kadlecovou a Petr Bezruč ho jen tužkou podepsal. Stalo se tak před jeho hospitalizací v olomoucké nemocnici. Text dopisu: Vážení přátelé, v srpnu minulého roku poslali jste Petru Bezručovi milý dárek a potěšili jste jej zprávou o krásné slavnosti. Rušné dny září zabránily staříčkovi odpověděti vám. Když září přešlo, byl zase příliš unaven a jeho otřesené zdraví povolilo prvnímu náporu nemoci. Nemohl vám proto napsat těch pár řádek, které si přál poslat – a až dnes touto cestou – děkuje vám za všechny pozornosti, kterými jste tichého staříčka zahrnuli. A stejné pozdravení patří i tvůrci stužkonosky – p. ing. F Velichovi! Plno zdaru a úspěchů vám z Kostelce přejeme. Petr Bezruč Zdenka Kadlecová Kostelec na Hané, 14. 1. 1958 44

Bohužel, dopisy se nedochovaly (nebo skončily v nějaké soukromé sbírce). Obec Petrohrad měla díky Ing. Jaroslavu Härtelovi i své „vesnické muzeum“, kde byly soustředěny památky obce. V roce 1965 ing. Härtel zemřel, muzeum bylo zrušeno a veškeré jím ochraňované sbírky (lépe řečeno to co z nich zbylo) byly až po nějakém čase stěhovány do budovy MNV a přitom část rozkradena a část zničena. Když jsem v roce 1972 převzal funkci kronikáře, musel jsem, v pravém slova smyslu, přehrabovat a třídit předměty, dokumenty, obrazy a další věci naházené na hromadě v malé místnosti. V této hromadě jsem našel i fotokopie části Bezručova dopisu z roku 1955 a přepis obou dopisů, ze kterého jsem čerpal i v této stati. To je stručná historie toho, jak se jméno Petra Bezruče dostalo do názvu přírodní památky ležící ve chmelařské oblasti západních Čech. Jako doplněk ještě pár slov o památném dubu v „Háji Petra Bezruče“. Citace je z příručky „Významné stromy severočeského kraje“ vydané roku 1987: „Nejčastěji bývají dnešní památné duby zbytkem původního porostu, a tedy dokladem, jaké stromy dřív v krajině rostly. Takovým stromem je dub v Petrohradě u silničky na Stebno. Je to nejmohutnější z dubů, které patří k rezervaci Háj Petra Bezruče. Jeho kmen měří v obvodu 850 cm. Koruna není příliš rozložitá. Ale to si uvědomujeme spíše z dálky, z blízka vnímá člověk hmotnost silného kmenu, rozpraskanou borku, pevné spodní větve a snad ještě náběhy kořenů, které jsou u kmene uhlazené, protože právě u nich se dobře odpočívá…“ V jiné části této publikace je uváděno: „ Vzhůru ke kapli a zříceninám vede cesta lesem. A ne obyčejným lesem. Ze země trčí velké balvany žuly ohlazené deštěm. Mezi nimi – a někdy přímo na nich – rostou babyky, habry s pokřiveným kmenem, staré lípy a duby. Hmota kmenů bojuje s kameny o prostor. Tu strom svými kořeny kámen objímá, jinde ho jakoby překračoval, a tam se zase vzpírá o kámen tak, že se dřevo rozrostlo po kameni jako lví tlapy. 45

Lípy jsou nejzajímavější. Tvoří vlastně základ lesa, rostou tu jako původní porost….“

RNDr. Václav Špilar

Nečekaný nález V archivu obce Háj ve Slezsku, při hledání podkladů pro jednu z mým soukromých literárních prací, jsem byla panem archivářem obdarována kopií zcela nečekaného dopisu. Pisatel děkuje v roce 1937 představitelům obce za udělení Čestného občanství. Mimo jiné sděluje: Ovšem kořeny mého rodu tkví v Háji: Zde seděl na gruntě můj děd, z Háje vyšel můj otec, buditel slezského lidu a bojovník za pravdu vědeckou. Já už jsem z Opavy… (atd.) Zajisté již tušíte - o koho to jde… nebo ještě ne? Tedy další úryvek: – Později, jako vášnivý turista, po letech jsem běžel Hájem každý rok; i z Místku jsem chodil pěšky do Háje: Co mi bylo šest hodin chůze ostré, když mi bylo 24 let? A třetí ukázka: Rozdělte, prosím, těch 2000 korun, které došly na adresu obce z Brna, na Vánoční svátky chudobným z Háje, Smolkova i Chabičova. Ale do novin to nedávejte… (atd.) Ano, to sám Petr Bezruč děkoval za poctu. Petr Bezruč - složitá osobnost. Jeho tvorba dosud mnohé upoutává, mnohé nutí k zamyšlení, a mnozí jdou v šlépějích tu tam vznášených pochyb stran autorství Slezských písní. Nebo lépe řečeno: uvažují o možném dvou -autorství… Ale ani pochyby nic nezmění na tom, že verše spatřily světlo světa, nadál oslovují a pomyslně plují generacemi čtenářů do budoucnosti.

V závěru listu, který není datován (alespoň mnou držená kopie), Petr Bezruč cituje ze své básně Pluh jednu sloku. „ Vzpomínám: Opa… břehy s topoli… do mostu sivých spěl polí pruh: tam šel před lety děd můj po poli a rukou těžkou obracel pluh.” Mladší ročníky čtenářské asi zaváhají nad podobou sedmého pádu podstatného jména topol. Neváhejte! Co je psáno, to je dáno. Viz vydání Slezských písní z roku 1938 + kopie dopisu.

Božena Klímová

Křest knihy Lucie Seifertové a vernisáž venkovní výstavy a výstavy Dějiny udatného českého národa Lucie Seifertová se řadí k předním současným českým autorům a ilustrátorům knih pro děti. Kromě vysoké obsahové kvality a vynikající úrovně grafického zpracování ilustrací se její knihy vyznačují především výjimečnou schopností v humorné obsahové zkratce zachytit historii, významné události, osobnosti i pověsti, zároveň ale také nejrůznější aktuální a mnohdy i kontroverzní témata. Knihy Lucie Seifertové jsou pro svůj obsahově i výtvarně originální přístup k dětské literatuře velmi populární u dětí, u kterých dokážou probudit nevídaný zájem o historická témata i četbu jako takovou. Zároveň si svou cestu dokáže najít i k dospělým čtenářům a v ne poslední řadě je její tvorba vysoce ceněna také odbornou veřejností. V rámci festivalu Bezručova Opava slavnostně pokřtíme knihu věnovanou právě našemu městu a jeho historii s názvem Tajemná Opava. Jedná se o knihu, v níž se autorce na ploše šesti prostorových obrazů podařilo nebývale výstižným a vtipným způsobem popsat historii města i s jeho památkami, významnými osobnostmi a příběhy. Spolu s knihou bude pokřtěna také desková hra na motivy knihy Tajemná Opava. Tato hra bude také ve velkoformátovém prostorovém provedení umístěna ve foyer knihovny, kde si ji budete moci sami vyzkoušet. Knihu i deskovou hru bude možno pořídit v rámci slavnostního křtu a od 14. 9. pak budou k zakoupení v Turistickém informačním centru (Horní náměstí 67, Opava).

Vernisáží zahájíme také dvě výstavy. První z nich, věnovaná právě knize Tajemná Opava, bude venkovní a umístěna bude v parku za přechodem naproti knihovny směrem k Ptačímu vrchu. Na venkovních panelech si tak budou moci lidé procházející parkem po celé září a říjen prohlédnout historii Opavy tak, jak ji svým originálním způsobem zachytila Lucie Seifertová. Mezi další známá díla Lucie patří například proslulé Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí. Právě jim bude patřit další výstava, která bude také zahájena vernisáží 13. 9. v prostorách knihovny, kde bude k vidění do 6. 10. v rámci provozní doby knihovny. Knihu vydalo statutární město Opava ve spolupráci s Nakladatelstvím Petr Prchal.