Eduard DOŠKÁŘ 1903–1942

E DUARD D OŠKÁŘ 1903–1942 Miloslav Ječný

B OUSOVSKÁ REGIONÁLNÍ KNIHOVNIČKA

Svazek devátý OUSOVSKÁ B OUSOVSKÁ EGIONÁLNÍ R EGIONÁLNÍ KN IHOVNIČKA K NIHOVNIČKA

EDUARD DOŠKÁŘ 1903–1942 Miloslav Ječný

© Autor: Miloslav Ječný © Mapa na přebalu: Archiv ČÚZK, Speciální mapy 1 : 75 000 třetího vojenského mapování, rok mapování 1875–1952

Vydalo Město Dolní Bousov, 2022

ISBN 978–80–905841–9–8

BRK 2022

EDUARD DOŠKÁŘ 1903–1942 PŮVOD A DĚTSTVÍ Asi největší osobnost dolnobousovské kulturní scény mezi válkami Eduard Doškář se narodil 27. 1. 1903 v Dolním Bousově v domě čp 76. Dnes je na původním místě nově postavený objekt mezi školou a Novotnými na bousovském náměstí. Pokřtěný byl Eduard Jan. Ve stejném domě se narodil i jeho bratr Ladislav (20. 4. 1904, zemřel 4. 6. 1905 na ochrnutí plic) a jeho sestra Marie (4.

3. 1906). V dalších letech žil v čp 122 hned přes ulici v budově bývalé spořitelny, dnes pošty. Zde se narodil jeho bratr Eugen (Evžen – 14. 5. 1914).

Rodiči byli Eduard Doškář, obchodník, narozený 10. 11. 1877 v Dolním Bousově čp 282, a Marie, rozená Kašičková, ze Starého Přerova čp 11. Otec Eduard Doškář pocházel z deseti dětí. Jeho staršími sourozenci byli Anna (3. 2. 1868 – 6. 3. 1875), Marie (15. 3. 1870 – 11. 11. 1870), Marie (nar. 26. 3. 1872), Julie (16. 11. 1874 – 24. 11. 1874), Antonie (nar. 18. 12. 1875), mladšími František (nar. 5. 10. 1879), Anna (nar. 15. 1. 1882), Karel (nar. 12. 10. 1885) a Františka (23. 10. 1889). Rodiči všech byli Antonín Doškář, tesař z Dolního Bousova čp 188 a Terezie, rozená Trakalová z Dolního Bousova 247, prarodiči Jan Doškář z čp 152 a Ludmila Francová, a František Trakal z čp 247 a Kateřina Kocverová.

Otec Eduarda Doškáře, o kterém je tato kniha, byl obchodník – obchod měl právě v čp 76, později působil v Liberci, kde mu jeho syn pomáhal. A v roce 1936, kdy se jeho syn oženil, žil na adrese Na vršku 12, Praha Smíchov. To mu bylo již 59 let.

Zastavme se u sourozenců Eduarda Doškáře staršího (nar. 1877). Bylo jich devět, z nich tři sestry zemřely brzy po narození (Marie, Julie) nebo v dětství (Anna). Dalo by se předpokládat, že v Dolním Bousově budou žít alespoň někteří potomci ostatních. Podařilo se mi dohledat, že zde žijí pouze potomci Františka Doškáře (5. 10. 1879), holiče. František Doškář se 8. 9. 1903 oženil s Boženou Mertlíkovou, bytem Dolní Bousov 223, narozenou 16. 8. 1884 v Praze, dcerou Adolfa Mertlíka, cestujícího na Královských Vinohradech a Anny, dcery Josefa Ponce, obchodníka s kůžemi v Praze. Svatba se konala v Dolním Bousově, svědky byli Eduard Vízek, krejčí v Dolním Bousově čp 223 a Eduard Doškář, obchodník v Dolním Bousově čp 76. Tedy Eduard Doškář starší, který byl později kmotrem prvorozeného syna manželů Františka a Boženy, Adolfa Doškáře (nar. 13. 6. 1906). Dalšími dětmi byli František (zahynul za války v koncentračním táboře), Jaroslav a Božena. Adolf Doškář pracoval jako úředník, měl dva syny – Františka (1929) a Václava (1939). První je 3

Eduard Doškář, 1903–1942

po smrti, v Dolním Bousově žije druhý – Václav Doškář, po mnoho let pracovník v pohostinství. Jeho tatínek tedy byl bratrancem Edy Doškáře.

Základní školu v Dolním Bousově navštěvoval Eduard Doškář v letech 1908– 1913. V první třídě ho učil František Řádek, správce školy. V průběhu školního roku Eda bojoval se zpěvem, psaním a počty, ale na konci roku měl i z těchto předmětů jedničky. Ve druhé třídě dostal dvojku z kreslení, z psaní měl třikrát ve čtvrtletí dvojku, ale na konci roku jedničku. Ve třetí a čtvrté třídě se začal zhoršovat. Na vysvědčení se objevily trojky z náboženství, kreslení i vnější úpravy písemných prací, ale i poznámka nepořádný. V páté třídě se zlepšil.

V průběhu školního roku 1912–1913 měl trojku jen ze psaní, ale na konci to byla dvojka, stejně jako z kreslení a pilnosti. Možná ho ke zlepšení vedla vidina studia na mladoboleslavském gymnáziu.

Na něm začal studovat ve školním roce 1913–1914. Bydlel u Františka Pokorného, c. k. šikovatele, zeměbranecká kasárna, 10. pluk. Ten byl i jeho odpovědným dozorcem. Studijní výsledky měl hodnocené trojkami a čtyřkami, chování bylo dobré (2). V dalším školním roce bydlel opět u Františka Pokorného, ale na adrese Mladá Boleslav č. 57 – III. Pokorný byl opět jeho odpovědným dozorcem. Studijní výsledky se nezměnily – na vysvědčení měl trojky a čtyřky, chování zákonné (3). Ve třetím ročníku gymnázia bydlel Eda v diecézním konviktu, Mladá Boleslav č. 206 – II. A jeho odpovědným dozorcem byl Václav Davídek, c.k. profesor a ředitel diecézního konviktu. Změna ale nepřinesla změnu studijních výsledků. Na vysvědčení za třetí ročník gymnázia (to mělo celkem osm ročníků) to opět byly trojky a čtyřky, chování se zlepšilo na dobré (2). Ve čtvrtém ročníku patrně na Eduarda Doškáře přišla studijní krize. Do třídního výkazu byl sice zapsán, ale hodnocení u něho není. Zato následující poznámka: „Matka žákova řádně ohlásila, že syna bere z ústavu, i bylo mu dáno toto vysvědčení na odchodnou za dobu od 16. září 1916 do 9. ledna 1917: Chování: zákonné, Náboženství: dostatečný, Jazyk český: nedostatečný, Jazyk latinský: nedostatečný, Jazyk řecký: nedostatečný, Dějepis: nedostatečný, Zeměpis: dostatečný, Matematika: dostatečný, Fyzika: nedostatečný, Kreslení: dostatečný, Tělocvik: dobrý, Jazyk německý: dostatečný. Zameškané hodiny: 36. V Mladé Boleslavi 9. ledna 1917. Žákovi byla dána na vysvědčení na odchodnou klauzule na odchodnou d. d.

9. ledna 1917. Vl. rada Jan Placek, c. k. ředitel.“ Co dělal malý Eda ve zbytku školního roku, samozřejmě nevím. Vždyť mu ještě nebylo patnáct. Dá se předpokládat, že ho rodiče donutili k přípravě na přijímací zkoušky na obchodní akademii. Svědčí o tom fakt, že ve školním roce 4

BRK 2022

Výřez z vysvědčení ze čtvrtého ročníku osmiletého gymnázia 5

Eduard Doškář, 1903–1942

1917–1918 byl na základě přijímací zkoušky přijat na Obchodní akademii v Mladé Boleslavi s poznámkou: absolvoval tři roky gymnázia. Ve výkazech mladoboleslavské Obchodní akademie je Eduard Doškář pouze ve školním roce 1917–1918 s tím, že mu bylo vydáno vysvědčení 28. 6. 1918. Jeho hodnocení se ale dost podobalo výstupnímu hodnocení z gymnázia. Mravy zákonné (3), pilnost nestálá, známky z jednotlivých předmětů trojky, čtyřky, pětky. Zda absolvování jednoho roku obchodní akademie stačilo spolu se třemi roky gymnázia k zisku titulu absolvent obchodní akademie, nevím.

Ve výkazech roků následujících se totiž jméno Eduarda Doškáře již nevyskytuje. Zato v letech 1919 až 1922 je ve výkazech jméno jeho sestry Marie. A ta studovala s lepšími výsledky, měla jedničky, dvojky, občas trojku.

PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ A SPOLEČENSKÝ ŽIVOT Eduard Doškář po ukončení svých studií pracoval jako úředník v Dolním Bousově, Liberci, Brně, Mladé Boleslavi či v Praze. V Liberci byl zaměstnán u svého otce, který zde měl obchod a zastupoval i dolnobousovský cukrovar a marmeládovnu.

Po čtyři roky psal kroniku Dolního Bousova (1929–1933), v té době pracoval jako obchodní příručí. Zapojil se i do dolnobousovského divadla. Svědčí o tom několik dochovaných plakátů na představení, na nichž se jméno Edy Doškáře vyskytuje. 22. října 1932 se v sokolovně hrálo představení Jehla v kupce sena, v němž Eda Doškář hrál Ph. Dr. Stanislava Vyšinského. Dvě představení hráli bousovští divadelníci v hostinci U Vrabců v Mladějo- Inzerát v časopisu Naše Hory, 3/1921 vě. 4. prosince 1932 to byla již zmíněná Jehla v kupce sena s Edou Doškářem v roli Vyšinského, 31. prosince 1932 pak Konto X, v němž Eda Doškář hrál Jana Ducháčka. Z roku 1936 se dochoval plakát na hru Španělská muška, hranou v hostinci U Hemů 14. listopadu, v níž Eda Doškář hrál Aloise Wimmera. A že vztah k herectví měl i Eduardův bratr Eugen (Evžen), svědčí jeho účast ve hře 6

BRK 2022

Evino nedůstojné povolání, které se hrálo 4. května 1935 v sokolovně a v němž Eugen Doškář hrál Karla Tomsu, pána.

O popularitě Edy Doškáře svědčí i text v Pojizerských listech ze dne 26. 8.

1938: Branný sbor čsl. Motoristů v Dolním Bousově pořádá v sobotu 27. srpna t. r. v sále sokolovny první přátelský večírek se zábavným programem a tancem.

Zábavný program jest pečlivě sestaven. Účinkují v něm dolnobousovští studující a několik velmi dobrých komiků, mezi nimi Eda Doškář. K tanci hraje jazz Klíma s Jarkou Maříkem. Náčelnictvo BSČM doufá, že první tento přátelský večírek bude navštíven nejen z Dolnobousovska, ale i ze vzdálenějšího okolí. Příjemně se pobavíte a podpoříte tím současně motorisaci – důležitou složku obrany státu!

V době hospodářské krize nebylo pro Eduarda Doškáře jednoduché sehnat zaměstnání. Obrátil se několikrát i na pražský Klub Rodáků a přátel Dolního Bousova (Ten byl založen 15. prosince 1933, sídlil v restauraci U Krupičků.).

Není divu, vždyť s členy Klubu se znal – v letech 1934, 1936 a 1937 se především on podílel na přípravě vystoupení dolnobousovských umělců na Mikulášských zábavách klubu. V roce 1934 Eduard Doškář pracoval v Praze. Svědčí o tom zmínka v dopise učitele Františka Kučery, jednatele Dolnobousovského SK Josefu Novotnému, sekretáři Klubu rodáků ze začátku listopadu téhož roku: „Říkal jsi, že jsi mluvil s Edou, který by musil být punktátorem programu, aby byl opravdu bousovský a pohnul Vám bránicemi. Když je v Praze, promluv s ním, aby pomalu pracoval na programu, aby zase Pepík Štajerů, náš dekorateur, se zařídil na výpravu. U nás bude Mikulášská asi 8. prosince, v Praze by byla o týden později, tedy v sobotu 15. prosince. Dosud jsme o Mikulášské nehovořili, poněvadž Eda se letos nechává viděti. Jiná léta dělal v Bousově již Václavskou, ale letos nezastihl bousovské vlaštovičky na odletu… nějak se zpozdil… nebude se „ušoun“ ženit?“ Eda Doškář se neženil a s přípravou programu Mikulášské si pospíšil. V dopise Josefu Novotnému ze dne 18. listopadu mu z Bousova posílá informace o programu a cenových nákladech.

Program měl být následující: 1. Vzpomínka na padlé (Šolc, Sobotová), 2. Bousovácká písnička (Svoboda a Vynikal – kytara), 3. Zeměpis (Macoun, 3 děvčata a 3 mládenci), 4. Bousov trio (pí. uč. Bobková, Slejšková, Farská), 5. Bousovští učitelé (uč. Bobek, Petrtýl, Chlíbek a Anděl, Šolc, Vynikal), 6. Kam se na nás… (Doškář a 3 děvčata, Vynikal, Šolc), 7. Bousovské písničky (Doškář), 8. Dragouni (Girls a Vynikal), 7

Eduard Doškář, 1903–1942

9. Bio Bousov (Doškář a Macoun), 10. Mikulášská scéna (Doškář, Macoun a celý ansámbl).

Mikulášská zábava se nakonec 15. prosince 1934 v restaurantu U Krupičků na Poříčí vedle Bílé labutě konala. Neuskutečnila se v roce 1935, kdy Klub rodáků pořádal zájezd dolnobousovských dětí do Prahy a na zábavu mu nezbyly finance. Opět se Mikulášská konala 5. prosince 1936 a o rok později 11. prosince 1937. Vždy byl hlavní postavou programu Eduard Doškář, kterému ale všichni říkali Eda. O jeho popularitě svědčí i veršovaný text Jana Vrby, člena Klubu rodáků.

Vítáme Vás, Bousováci v Praze Od Příhonu na Zahrádky, od nádraží k náměstí, plno hluku, shonu, šumu, dobrého nic nevěstí.

Rance, kufry, bedny, vaky, balíka a krabice, snášejí se ze všech koutů, do radnice nejvíce.

Co se děje? Co to značí?

Slyšíš zleva od prava: Do Prahy se k Bousovákům naše chystá výprava!

Vidíš, naši umělcové moudře hledí ve spisy, Macoun, Doškář v jednom kole balí šminky, kulisy.

Ensemble si počítají, samé hvězdy do slova: Otomanská, Šolc a Macoun, Šolcová a Bobková, Vynikal a jeho paní, Svoboda a potom dál, hvězda hvězd a slunce sluncí, vůdce jich a jejich král.

8

BRK 2022

Eda Doškář – vždyť ho znáte, nač se ptáte, tu ho máte, řekne, kde co uděláte, poví, nač se ho jen ptáte, mele páté přes deváté, nikdy nic mu není svaté, jedno mu zda je to klaté, štíhlé nebo boubelaté, maličké či baculaté, z nebes nebo pekla vzaté, oblečené, kombinaté, nebo také přenahaté!

Píše články, prázdní džbánky, trpí i na malovánky a pěstuje radovánky, nikdy nedbá na červánky, rád rušívá lidské spánky.

A přec rády maj´ ho ženy!

To je duch a vůdce scény!!!

Nuže vzhůru, milí braši, vzdejte hold dnes Mikuláši!

Buďte šťastni všichni s námi, radujte se mezi námi!

Ples a radost kolkolem, na shledanou pod stolem!

A ať čas Vám čekat nedá, hvězda vchází – Doškář Eda!

9

Eduard Doškář, 1903–1942

10

BRK 2022

Také Mikulášská 5. prosince 1936 byla v Doškářově režii: 1. Vzpomínka na padlé Bousováky (Eda Doškář), 2. Když nám na Rachvaly (Bobková), 3. Hlasy z plovárny (Eda Doškář a Voice band), 4. Rodácká písnička (Eda Doškář, Šolc), 5. Split (Bobek), 6. Duetto z rynku (Eda Doškář – Hettfleischová a Nožíř), 7. Národní písně (Bobková), 8. Hodina na měšťance (Eda Doškář, Hettfleischová), 9. Národní písně (Bobková), 10. Grand cirque illusion (Eda Doškář – Macoun), 11. Mattinata (Bobková), 12. Mikulášský proslov (Eda Doškář et comparsi).

To ale již byl Eduard Doškář opět bez zaměstnání. V zápise ze schůze Klubu rodáků ze dne 2. listopadu 1936 je napsáno: „Dále bylo oznámeno, že p. E. Doškář žádá o jakékoliv zaměstnání.“ Co mu bylo platné, že v zápise k Mikulášské ze dne 5. prosince 1936 bylo napsáno: „Srdečné díky patří konferencieru večera, p. E. Doškářovi, který se všemožně zasadil o hladký průběh večera.“ Když nebylo jeho proseb o zaměstnání vyslyšeno, psal 25. února 1937 opět.

Obrátil se přímo na předsedu Klubu rodáků, Antonína Krohu. Jeho dopis, uložený v archivu Klubu, svědčí o Doškářově vytříbeném slohu, ale také o tísni, kterou v něm vyvolává nezaměstnanost. „Vážený pane rado!

Blíží se zase první pondělí v měsíci, termín, kdy se schází v Praze bousovští rodáci ve svém klubu k rokování. Četl jsem leták Vašeho klubu nám (SK) zaslaný, v němž je podrobně vypisována činnost klubu a opravdu výstižně doložen jeho význam pro Bousov.

Vím dobře – stejně jako ostatní členové našich spolků, že v pravdě největší díl práce v Klubu rodáků připadl právě Vám. Nechci tím nikterak lichotit, pane rado, píši to jen pro omluvu, že dopis, určený spíše klubu, adresuji na Vás.

Z letáků, nám zaslaných, je vidno, že – pokud se opatření práce nezaměstnaným Bousovákům týče – bylo Klubem mnoho již vykonáno. A tu se cítím býti oprávněn požádati také o jakousi pomoc ve Vašem klubu. Psal jsem Vám již několik dopisů, a píši-li další, zdá se to býti obtěžováním. Jsem však té domněnky, že nejste – vážený pane rado – tím „sytým, který hladovému nevěří“, že totiž pochopíte, že nouze té drzosti naučí, že totiž člověk jako já nepřestává stále doufat. Vím dobře, že najdou se hlasy proti mně, které nebudou doporu 11

Eduard Doškář, 1903–1942

12

BRK 2022

čovati jakékoliv snažení mě pomoci, také ale vím, že je to věc Vaší důvěry.

A pane rado, o tu si dovoluji Vás znovu poprosit. Chci žít, a proto chci pracovat.

Psal jsem Vám to již v dopisech předchozích a jsem přesvědčen, že troška té důvěry ke mně ve Vás je.

A řekne-li mi Kučera: „Ten ti jistě pomůže“, zdá se mi, že je to pravda. Nabízel mi i svoje doporučení k Vám – a z toho usuzuji, že byl bych i jím považován za hodna Vaší důvěry. Kučera sám platí u nás za jediného – na Vás nejvlivnějšího – Vašeho přítele. Doporučoval Vám Kalenského, snad i Anděla, a ti oba jsou již zaměstnáni. Kalenský v Asapu (Akciová společnost pro automobilový průmysl – název automobilky v Mladé Boleslavi v letech 1930–1946), Anděl u ing. Horáčka a jenom já ještě nikde. Bylo-li by, pane rado, i mně doporučení třeba, pak mohu napsat, že je mám. Franta má ve mně natolik důvěry a je mi takovým přítelem, že v nejmenším nepochybuji o tom, že mi kdykoliv vyhoví. Domnívám se však, že mne pane rado natolik znáte, že můžete pro mě něco učiniti i bez předchozích doporučení.

Mám v Klubu rodáků svoje přátele, kteří jistě by mi přáli splnění mých tužeb, totiž příležitost k uplatnění vloh a k zaměstnání, tím i opravdovému životu.

Věřím i jim, že se mé prosby zastanou. Bratři Bobkové, Novotný, Najman a snad všichni ostatní by jistě rádi viděli, kdyby ten Eda mohl také zvednout hlavu a říct, že má zaměstnáno a je člověkem.

Bousov sám nemůže dát toho nejmenšího. O továrně se mluvilo – zůstalo však jen při té řeči. Jednání s Taussigy uvázlo někde na mrtvém bodě anebo již ztroskotalo úplně – snad na tom byly něčí zájmy – a moje naděje v tomto směru zůstaly zase marné. (Míněn je místní cukrovar, který před několika lety skončil výrobu, a od té doby se hledalo využití pro jeho objekty.). Nechci, pane rado, abych snad ve Vás vznikla ta mylná domněnka, že bych se nerad loučil s Bousovem, těšil-li jsem se na práci v bousovské továrně. Vždyť jsem zde užil jenom trochu nehonorované práce, trochu plahočení a zlosti s prázdnou kapsou. Nejsem již mladík, jehož by život teprve očekával, a jenž by měl snad ještě dost času. Jsem již 34 roky starý kozák, který již do života vplul, ale v jeho vlnách se potácí. Jsem ženatý, mám rodinu – roztomilého kloučka, který mi říká „táto“ – mám ženu opravdu dobrou a hodnou, která se mnou mlčky – ale s tichou výčitkou – snáší život „vyrážení klínu klínem“ a pomoc? Odnikud.

A věřte, vážený pane rado, že tihle tři lidé – já, žena a ten malý nerozuma – že by stáli za to, aby se pro ně něco udělalo. Opatřením jakékoliv práce jejich živiteli byl by vykonán opravdu dobrý skutek. A oba – já i žena – víme, že bylo by to záchranou rodiny a věřte nám – dobré rodiny. Chtěli bychom řádně svoje dítě vychovat – tak jak by to také ten roztomilý klouček zasluhoval a jak to oba dva cítíme býti povinni. A dosažení této možnosti je nám už jediným štěstím, jež by nás mohlo potkat. Nepíši ani o vděčnosti, jíž budeme povinni tomu, kdo nám jen málo pomůže.

13

Eduard Doškář, 1903–1942

Mám sdostatek schopností k různým pracem. Dovedu česky i německy bezvadně slovem i písmem – slovem dobře voleným a písmem úhledně psaným.

A jsem zdráv a silen, abych i těžké práce zastával. Ať je to práce písařská – stroj či ruční – ať je to skladnictví, sluhovství či závoznictví, ať je to vrátný či dělník – vše je lhostejné. Jen když se to jmenuje práce. A tu práci opatří v dnešní době člověku jen osobnost vlivná. A není-li jí – není ani možnosti práci nalézt. Vašemu vlivu a známostem vůbec nedalo by, vážený pane rado, mnoho práce někde mne umístiti. Jste také – pane rado – jediným, kdo by mi mohl práci opatřit.

Jedinou věcí, která by brzdila, byla by nedůvěra, obava před nestálostí, nespolehlivostí atd. Je mnoho lidí, kteří mi vytýkají tyto vlastnosti. Řeknou-li to o mně, pak jim prostě řeknu, že neměl jsem příležitost někde vytrvat, poněvadž jsem slušnou práci neměl a v minulém místě – v němž by ten, kdo mi nestálost vytýká, nevydržel ani den – byl jsem po čtyři roky! A práce bylo až do únavy.

To však není to, co bych rád, totiž možnost uživit rodinu. Řekne-li někdo, že jsem nestálým, Vám, pane rado, pak prosím řekněte mu: „Vy byste tomu Edovi nepřáli ani suchý krajíc!“ A budete mít pravdu.

Prosím znovu, pane rado, před Vaší schůzí, abyste mi laskavě pomohl. Snad mi přeci uvěříte. Budete-li psát Kučerovi, prosím, zmiňte se i o mně, abych věděl, na čem jsem. Přijměte Vy i Vaše vážená rodina můj pozdrav a pozdravujte na schůzi všechny známé, vyřiďte, že bych rád také jednou se s nimi scházel.

Váš Eda Doškář.“ Dopis patrně zapůsobil, nějaké zaměstnání bylo Doškářovi v Praze sehnáno.

Svědčí o tom fakt, že je podepsán v prezenční listině Klubu rodáků a přátel Dolního Bousova ze dne 5. dubna 1937 a poté i na dalších v letech 1938 a 1939 (naposledy 6. března 1939). A ve sdělení Policejnímu ředitelství v Praze o koná-ní valné hromady Klubu rodáků dne 12. března 1938 je uveden jako člen výboru s bydlištěm Palackého 36, Praha XI. To pochopitelně netuší, jaké kruté události na něho zanedlouho čekají. Zmiňovaným Františkem Kučerou byl dolnobousovský učitel (nar. 15. 1. 1896 Samšina, zemřel 9. 5. 1944 Mladá Boleslav), absolvent učitelského ústavu v Jičíně. V Dolním Bousově působil v letech 1924–25 a 1927–44. Vraťme se ještě ke klubu rodáků. V prezenčních listinách je 4. března 1940, 4. května 1942 a 3. května 1943 podepsán také Eduardův bratr, Evžen Doškář.

14

BRK 2022

MANŽELSTVÍ Vraťme se k letmé zmínce v dopisu „Jsem ženatý, mám rodinu – roztomilého kloučka, který mi říká „táto“ – mám ženu opravdu dobrou a hodnou.“ Eduard Doškář se oženil 23. 1. 1936 v Dolním Bousově. Jeho manželkou se stala Alžběta Vlčková, narozená 16. 6. 1911 ve Vídni, příslušná do Strážnice, okres Skalica, Slovensko. Jejím otcem byl Michal Vlček, strojník pivovaru Vídeň XV., Ottakring. Matka se jmenovala Alžběta a byla to dcera Jana Otruby, dělníka v Radějově, okres Gurding.

Zápis o sňatku Eduarda a Alžbětu oddával dolnobousovský děkan František Kollátor, ohlášky měli 5., 6. a 12. ledna 1936. Jako sňateční listiny jsou v matrice uvedeny: 1. Protokol ze dne 4. 1. 1936. 2. Křestní list z farního úřadu v Ottakringu ve Vídni XV, ze dne 25. 5. 1927. 3. Domovský list nevěstin ze Skalice na Slovensku datovaný 27. 3. 1929. Svědky byli Oldřich Beneš, úředník okresní záložny v Sobotce č. 6 a ženichův bratr Evžen Doškář, obchodní příručí, t. č. v Dolním Bousově čp 140 (Zbořený dům vedle bývalé fary, nyní infocentra. Dnes je zde zahrada knihovny.). Na stejné adrese ostatně pobýval i Eduard.

O jeho synovi, o kterém se v dopise radovi Krohovi zmiňuje, jsou k dohledání informace velmi stručné. Jediná zmínka je v protokolech z koncentračního tábora, kde v kolonce děti jsou uvedena jména Eduard a Bladjimil. Předpokládám, že Eduard byl prvorozený, ten, který říká táta. Přijít na to, jak se ve skutečnosti jmenoval druhorozený syn, se mi nepodařilo. V dolnobousovské matrice narozených Doškářovi synové zapsáni nejsou, znamená to tedy, že se narodili v době, kdy byl Eduard Doškář zaměstnán mimo Bousov. A protože matriky z třicátých let, kdy se synové narodili, jsou přístupné pouze osobní návštěvou na příslušném úřadu, je snaha zjistit o nich víc úkol hodně problematický.

15

Eduard Doškář, 1903–1942

OBDOBÍ PROTEKTORÁTU A VYŠETŘOVÁNÍ Po obsazení protektorátu v březnu 1939 se Eduard Doškář ocitl na listině nepřátel Říše za zesměšňování vůdce a posilování národního sebevědomí. Mnohé jeho předválečné texty, zaměřené proti Němcům a na obranu republiky, mu pochopitelně přitížily.

V květnu 1939 byl poslán ve sběrném transportu spolu s dalšími Čechy do sběrného tábora, kterému se říkalo Český tábor v místě Larchwalde u Elbingu (Dnes Elblag, Polsko. Město má 120 tisíc obyvatel, leží poblíž Baltského moře.

Patří mezi nejstarší polská města, je nejníže položeným městem.). Odtud chodili pracovat do různých firem v okolí. A zde se začíná naplňovat osud Eduarda Doškáře. Spolu s dalšími třemi Čechy byl souzen za poslech zahraničního vysílání. Těmi dalšími byli Jindřich Prskavec, Josef Šoltys (narozen 12. 4. 1918 v Labuni) a Josef Žáček (narozen 15. 2. 1919 v Hambornu).

Zastavme se u prvně jmenovaného, Jindřicha Prskavce. On se totiž narodil 27.

2. 1915 v Dolním Bousově v čp 220. V té době to byl dům v dnešní ulici Požárníků, kde je dnes čp 493 – číslo 220 dostala později část domu na Příhoně. Za mého mládí (přelom padesátých a šedesátých let minulého století) zde žil pan Žlůva, kterému se snad oběsila koza na šraňkách. Jindřich Prskavec se narodil jako nemanželské dítě – v matrice je uvedena pouze matka – Antonie Prskavcová, narozená 13. 6. 1893. Antonie Prskavcová měla později ještě dvě děti, tentokrát manželské. 6. 6. 1919 se narodila Marie Antonie, jejím otcem byl Ferdinand Ječný, dělník z Dolního Bousova čp 220. O čtyři roky později, 20. 4.

1923, se narodila Jaroslava Emilie, která ovšem 1. 8. 1923 zemřela na zápal plic. Narodila se jako manželské dítě, otcem byl Josef Soustružník, dělník, Dolní Bousov čp 220. Jindřich Prskavec se určitě dožil minimálně roku 1944 – z toho roku je v dolnobousovské matrice u něho zápis, že se vrátil do lůna katolické církve.

Vraťme se k osudům Eduarda Doškáře a jeho tří kolegů. Vypovídá o nich obsáhlý spis, uložený v Archivu bezpečnostních složek v Praze v oddělení rozsudků německých soudů. Spis má celkem 21 stran, ale nás samozřejmě zajímá, co vlastně ti čtyři obžalovaní provedli. Zde je tedy stručný obsah soudního spisu: Prskavec, Doškář a Šoltys opakovaně a úmyslně poslouchali od 15. 9.

1939 do konce listopadu vysílání zahraničních stanic. Všichni tři a Žáček šířili zprávy z tohoto vysílání v rozporu s § 1. a 2. Tím mohli ohrozit bezpečnost německého národa. Důkazní materiál: I. Vlastní údaje obžalovaných při výslechu. II. Svědci: 1. Vrátný Heinrich Schäfer, Hohenwalde bei El16

BRK 2022

bing. 2. Nádvorní dělník Otto Schieck, Elbing, Mühlendamm 41. 3. Pracovník u strojů Heinrich Baasner, Fichthorst, Kreis Elbing. 4. Pracovník u strojů Paul Grunwald, Elbing, II. Niederstrasse 1a. 5. Dělník Ladislav Janu, Elbing, Lager Lärchwalde. 6. Dělník Wenzel Vanik, tamtéž. 7. Dělník Rudolf Horacek, tamtéž.

8. Horník Beter Masour, tamtéž. 9. Dělník Jaroslav Sramm, tamtéž. 10. Dělník Josef Blaha, tamtéž. III. Tlumočník: Konstrukční inženýr Alois Gnida, Elbing, Kantstrasse 35.

Důležitá fakta z vyšetřování: Obžalovaným byla zprostředkována práce v květnu 1939 spolu s ostatními Čechy v místě Elbing. Tam se dostali sběrným transportem a byli ubytováni ve sběrném táboře, kterému se říkalo Český tábor v místě Lerchwalde u Elbingu. Obžalovaný Prskavec žil s dalšími svědky Vaníkem, Horáčkem, Šrámem a Bláhou a dalšími Čechy v boudě č. 54. Dne 15. září 1939 si obžalovaný Prskavec vypůjčil od jiného Čecha Skořepy dvouanténový radioaparát, který byl do té doby umístěn na boudě č. 42. Od 15. září byl umístěn na boudě č. 54 a skládali se na něj ze své mzdy všichni obyvatelé této boudy. Radioaparát obsluhoval takřka výhradně obžalovaný Prskavec. Když byl doma, nesměl ho obsluhovat nikdo jiný. Obžalovaný Prskavec poslouchal kromě vysílání Prahy často také francouzské a anglické vysílání. Obyčejně poslouchal mezi tři čtvrtě na devět a devět vysílání z Londýna v německé a české řeči. Často ale také poslouchal zprávy francouzského vysílání. Obžalovaní Doškář a Šoltys, kteří bydleli na jiné boudě tohoto tábora, se velmi často nacházeli na boudě č. 54 aby poslouchali společně s Prskavcem vysílání zahraničního rozhlasu. V návaznosti na toto vysílání se obžalovaní často bavili o tom, co slyšeli v těchto zprávách. Svědek Bláha, který také bydlel na boudě č. 54, často slyšel, že v anglickém rozhlase se nadává na vůdce a mluví se o Československu. Ve vysílání londýnského rozhlasu také slyšeli, že v Berlíně panuje velká potravinová nouze, že jsou čeští a němečtí pracovníci špatně zaplaceni a pracují dlouhé hodiny jenom za kus chleba. Dále že jsou německé lodě potopeny a německá letadla sestřelena. Přibližně o 14 dní později slyšeli v anglickém rozhlase, že v Protektorátu Čechy a Morava dochází ke stávkám a že se tam připravuje revoluce. Jednoho večera, když už ostatní obyvatelé boudy č. 54 spali, poslouchali obžalovaní Prskavec, Doškář a Šoltys zprávy francouzského vysílání v české řeči. Další ráno slyšel svědek Šrám, jak se obžalovaní baví o tomto francouzském vysílání. Když jednoho večera obžalovaní Prskavec a Doškář seděli před svědky Janů a Masourem ve společné kantýně, obžalovaný Doškář říkal „musíme jít na boudu č. 54 poslouchat rádio“. Obžalovaný Prskavec potom zapnul radioaparát, poté, co chvíli poslouchali muziku, se ozvalo 17

Eduard Doškář, 1903–1942

První a druhá strana spisu z vyšetřování 18

BRK 2022

19

Eduard Doškář, 1903–1942

hlášení Volá Londýn v české řeči. Potom bylo v české řeči oznámeno, že bylo sestřeleno 8 německých letadel. Když potom svědek Masour chtěl přibližně po deseti minutách na svou boudu, řekl mu obžalovaný Prskavec – zůstaň zde ještě, ve tři čtvrtě na deset zapnu ještě francouzské vysílání. Svědek Masour ale přesto odešel na svoji boudu. Obžalovaní poslouchali anglické a francouzské vysílání i při vědomí toho, že se jedná o zahraniční vysílání a že poslech zahraničních vysílačů v Německu je mimořádným vyhlášením zakázán.

Obžalovaní Prskavec, Doškář a Šoltys ale také vědomě šířili zprávy, které slyšeli v anglických a francouzských stanicích v německé a české řeči a které jsou nebezpečné pro bojeschopnost a morálku německého národa. Na začátku listopadu 1939 byl obžalovaný Prskavec ve společné kantýně Českého tábora a obžalovanému Doškářovi a svědkovi Janů říkal, že slyšel v anglickém vysílání, že německé lodě byly zahnány anglickými loděmi. Tuto zprávu z anglického rozhlasu potom obžalovaný Doškář vyprávěl svým kamarádům na boudě č. 50, kde bydlel i obžalovaný Žáček. Obžalovaný Šoltys, který také bydlel na boudě č.

50 spolu s obžalovanými Doškářem a Žáčkem, vyprávěl před obžalovaným Žáčkem a dalšími svědky, že slyšel v anglickém vysílání o tom, že v Německu, obzvláště v Berlíně, panuje nedostatek jídla a že němečtí pracovníci musejí pracovat od rána do večera jenom za kousek chleba. Obžalovaný Žáček, který pracoval ve firmě Thiesen v Elbingu, potom vyprávěl o zprávách z anglického vysílání 9. listopadu svědkům v německé firmě Thiesen, se kterými pracoval.

Když se svědkové během pauzy na snídani bavili o mnichovském bombovém atentátu, že by v tom mohli mít prsty Angličani, připojil se do hovoru obžalovaný Žáček a říkal, že hodně poslouchá anglické vysílání a v něm říkají, že Němci jsou zbabělí a že jejich lodě byly staženy zpátky do přístavů, když se Angličané přiblížili se svými loděmi. To se nelíbilo německým svědkům, kteří na to odpovídali, že tomu tak není, a když na to přijde, Němci na své nepřátele udeří a ukáží, zač je toho loket. Když jeden ze svědků říkal, že anglické vysílání všechno obrací a neříká pravdu, tak obžalovaný Žáček odpověděl, že Angličani nelžou, poslouchejte jejich rádio. Co prý má německý pracovník z toho, že pracuje od rána do večera. Angličtí dělníci jsou prý na tom mnohem lépe. Musíte také poslouchat anglické rádio, všechno co tam říkají, je pravda. Když se poté jeden svědek zeptal obžalovaného Žáčka, jestli vždy má naladěno anglické vysílání na přijímači, nedostal žádnou odpověď. Těmito vyjádřeními obžalovaného Žáčka vznikl mezi německými pracovníky firmy Thiesem neklid, minimálně v té části, kde Žáček pracoval. Dělníci byli rozčarovaní, že musí poslouchat od tohoto pracovníka ve válce takové poznámky a někteří už s ním ne20

BRK 2022

chtěli společně pracovat.

Obžalovaný Žáček přiznává, že 9. listopadu 1939 vědomě šířil ve firmě Thisen informace ze zahraničního rozhlasu. Obžalovaný Prskavec tvrdí, že pouze jednou omylem poslouchal vysílání londýnského rozhlasu asi dvě minuty a nebylo to úmyslně a s nikým jiným o tom, co slyšel, nemluvil. Obžalovaný Šoltys tvrdí, že nikdy neslyšel vysílání zahraničního rozhlasu a nikdy nebyl na boudě č. 54, aby poslouchal toto vysílání. Vyjádření, že v Německu panuje nouze o potraviny, slyšel ve společné umyvárně tábora a poté na boudě č. 50. Obžalovaný Doškář přiznává, že jednou slyšel na boudě č. 54 vysílání zahraničního rozhlasu, šel s dalším obžalovaným Prskavcem a se svědky Šrámem a Macourem na boudu č. 54, a věřil tomu, že pražské vysílání naladil Prskavec. Po deseti minutách boudu č. 54 opustil. Zprávu o tom, že německé lodě byly zatlačeny anglickými loděmi, údajně slyšel od obžalovaného Prskavce, a potom o ní mluvil na boudě č. 50.

Všichni obžalovaní byli usvědčeni svými vlastními výpověďmi a množstvím výpovědí svědků. Proto jsou u obžalovaných Prskavce, Doškáře a Šoltyse naplněny předpoklady pro obžalování dle paragrafu 1. a 2., u obžalovaného Žáčka dle paragrafu 2. mimořádného výnosu z 1. září 1939. Požaduje se o přidělení termínu k projednání věci před mimořádným soudem v Elbingu a požaduje se prodloužit vyšetřovací vazbu obžalovaných Prskavce, Doškáře a Žáčka a vydat příkaz k zatčení obžalovaného Šoltyse. Obžalovaný Šoltys byl dopaden 2. 10.

1940 v Praze a umístěn do vyšetřovací vazby. Je zažádáno o převoz do Elbingu.

Svědci Vaník, Horáček a Sramm jsou již nazpět v protektorátu Čechy a Morava a bylo by zapotřebí je vyslechnout.

Zvláštní soud v Elbingu zjistil 30. 11. 1940, že jsou obžalováni vinni v plném rozsahu a vynesl tresty: Prskavec trest odnětí svobody na 2,5 roku, ostatní trest odnětí svobody na 2 roky. Vyšetřovací vazba se počítá do délky trestu.

Obžalovaní platí náklady řízení.

21

Eduard Doškář, 1903–1942

KONCENTRAČNÍ TÁBOR STUTTHOF A SMRT O soudu se čtyřmi Čechy napsaly i noviny Die Zeit, Sudetendeutsches Tagblatt (Čas, Sudetoněmecký deník) vydávané v letech 1935–1945 Rudolfem Schiktanzem. V čísle 348, ročník 6 ze dne 16. 12. 1940 byl otištěn článek o skončeném soudním procesu: „Právo a soudci. Trest odnětí svobody pro rozhlasové zločince. Elbing, 15. 12. Zvláštní soud v Elbingu odsoudil občany protektorátu Heinricha Prskavce, Edmunda Doškáře, Josefa Šoltyse a Josefa Žáčka za poslech zahraničních vysílačů k trestu odnětí svobody 2 a půl, potažmo 2 roky.

Pracovali v podnicích v Elbingu a byli ubytováni v táboře v Lärchwalde. V obchodu s radioelektronikou si pronajali radiový přijímač a v táboře s jeho pomocí vícekrát poslouchali zprávy z anglických a francouzských vysílačů. Následně se bavili o vyslechnutém. Žáček také zkusil lživé zprávy šířit mezi své německé spolupracovníky. Ti mu na to ale odpověděli jediným správným způsobem, a to oznámením na policii. Správné chování německých pracovníků tak ukončilo trestnou činnost provinilců. Rozhlasový přijímač použitý k poslechu zahraničních vysílačů byl zabaven.“ Lze předpokládat, že všichni čtyři byli přemístěni do koncentračního tábora Stutthof. To byl tábor postavený na území anektovaném Třetí říší poblíž města Gdaňsk (dnes sever Polska). Před vypuknutím války připravovali Němci seznam „nežádoucích“ obyvatel Gdaňsku. 1. záři 1939 bylo zatčeno kolem 1500 osob. Druhý den z nich bylo vyčleněno 150 osob, které na předem určeném místě začaly budovat tábor. Nejprve byl veden jako zajatecký tábor pro nežádoucí osoby z řad polské inteligence a Židů. V roce 1941 byl přeČlánek z novin Die Zeit, č. 348, r. 1940 jmenován na koncentrační a sloužil jako tábor vyhlazovací. Střežilo ho 3000 členů SS a ukrajinských pomocných sil. Prošlo jím na 110 tisíc vězňů, z nichž zahynulo 65 tisíc. Tábor 22

BRK 2022

Stutthof byl osvobozen 9. května 1945 jako poslední koncentrační tábor 48. armádou 3. běloruského frontu. A v tomto táboře se ocitl Eduard Doškář a jeho kolegové.

Určitě se snažil přežít, už jenom kvůli manželce a synům. Dařilo se mu to pouhé čtyři měsíce. O jeho pobytu v koncentračním táboře a jeho smrti svědčí dokumenty, které jsem získal v Národním institutu pro holokaust ve Washingtonu D. C. v USA a v archivu koncentračního tábora Stutthof v Polsku (Většina je stejných, ve Stutthofu mají některé další.). Složka Eduarda Doškáře obsahuje dokumenty o jeho pobytu v koncentračním táboře, o jeho smrti a o informování pozůstalých. Jeho pobyt v koncentračním táboře trval pouhé tři měsíce a šest dnů (1. 12. 1941 – 6. 3. 1942).

Do tábora Stutthof byl převezen 1. prosince 1941, druhý den s ním byl sepsán protokol Přijímací slyšení. Právě v něm je jediná zmínka o jeho dvou synech a uvedena i jména: Eduard a Bladjimil. Ze dne 13. ledna 1942 je záznam o jeho propuštění z vězeňské nemocnice, kde byl léčen na furunkulózu1 a s pohmožděním horní části paže. 30. ledna 1941 byl opět přijat na ošetřovnu.

Další záznamy se týkají jeho smrti a následujícím dění. Eduard Doškář zemřel 6. března 1942 v 8.30 na srdeční selhání. 7. března byl odeslán telegram s informací o jeho smrti na adresu Baedelstrasse 257, Mladá Boleslav, patrně jeho manželce. 20. března byla na stejnou adresu odeslána informace, že Eduard Doškář byl pohřben na hřbitově v Gdaňsku (Hřbitov dnes nese název Hřbitov obětí Hitlerova teroru – Cmentarz Ofiar Terroru Hitlerowskiego na Zaspe, Boleslava Chrabrého 88, 80-414 Gdaňsk – Zaspa, Polsko.) a že úmrtní list je možné získat za 60 říšských feniků. 7. dubna posílá Marie Doškářová do koncentračního tábora Stutthof žádost o úmrtní list a sděluje, že posílá 60 feniků.

Zpáteční adresa je Hotel Král, Lysá nad Labem. Z listiny není jasné, zda jde o maminku nebo sestru Eduarda Doškáře. Obě se jmenovaly Marie. Domnívám se, že se jednalo o sestru, která absolvovala obchodní akademii a patrně pracovala v Hotelu Král. Na dopise je poznámka, že úmrtní list byl poslán 29. dubna 1942. A 60 říšských feniků je pečlivě zaúčtováno na kartě Eduarda Doškáře v kolonce příjmů i v kolonce výdajů.

1

Furunkulóza je mnohočetný výskyt vředů, vředovitost. Jedná se o trvalou kožní infekci, která se vyznačuje přítomností vředů, často chronických a opakujících se. U lidí jsou spouštěčem různé druhy stafylokoka. Většinou vzniká při snížené odolnosti (nedostatek vitaminů, cukrovka aj.)

23

Eduard Doškář, 1903–1942

ZAJÍMAVOSTI V INFORMACÍCH A dostáváme se k první malé záhadě. 7. 3. 1942 byl v 7.35 odeslán velitelstvím koncentračního tábora Stutthof telegram se zprávou o Doškářově úmrtí na adresu Baedelstrasse 257, Mladá Boleslav. Byl určený jeho manželce. Pátral jsem, která ulice v Mladé Boleslavi se v roce 1942 jmenovala Baedelstrasse, ale neuspěl jsem. Obrátil jsem se na mladoboleslavské muzeum a jeho ředitelka mi odpověděla následovně: „Tak to je tedy záhada. Podle slovníku mi k Baedel nevychází žádné existující slovo, které by se dalo přiřadit k nějakému uličnímu názvu. Když to vezmu podle popisného čísla, tak 257 stojí jednak na Podolci ve Viničné ulici a pak na Novém Městě v Bezručově ulici. Podle mapy z roku 1944 se Viničná jmenovala stejně jako dneska, jen je to tam psáno v německém ekvivalentu Weibergergasse, takže to neodpovídá. Druhé popisné číslo 257 je v té Bezručově ulici, která se za války ale jmenovala Severní ulice, čili Nordgasse. Hned za rohem, co stojí čp 257, ale vedla ulice Budovcova, a to je jediné, co mě napadá k tomu názvu Baedelstrasse. Jestli to není nějak zkomolený ten Budovec a navrch špatně přiřazené jméno sousední ulice. Ale je to takové značně nejisté a neuspokojivé vysvětlení. Sylva Městecká.“ Druhou malou záhadou je zápis v dolnobousovské matrice narozených.

V rubrice, zaznamenávající narození Eduarda Doškáře, je dopsaná poznámka: „Usnesením lidového soudu v Kraslicích ze dne 22. 9. 1959 č. j. M2/59, byl zde jako dítě zapsaný prohlášen za mrtvého. Za den jeho smrti se považuje den 6. března 1942. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 10. 1959. Zapsal dne 18.

XI. 1959 Jan Kolátor, matrikář.“ Kdo a proč žádal soud sedmnáct let po Doškářově smrti o jeho prohlášení za mrtvého? Patrně někdo z jeho dvou dětí. Obrátil jsem se na Okresní soud v Sokolově (v Kraslici již soud není) s prosbou o vyhledání výše uvedeného čísla jednacího. Bohužel nic nebylo nalezeno a dozvěděl jsem se, že agenda tohoto typu se po padesáti letech skartuje. V roce 2009 byl patrně spis zlikvidován. Zkusil jsem se ještě obrátit na Státní okresní archiv Sokolov, který sídlí na zámku v Jindřichovicích u Sokolova, ale ani zde jsem neuspěl.

Třetí a poslední záhadou jsou příbuzní Eduarda Doškáře. Vždyť měl manželku a dvě děti, sestru, bratra. Na prosbu zveřejněnou v Bousováku nikdo nereagoval. Zkusil jsem i výzvu formou inzerátu v celostátním vydání Deníku (v části vycházející ve všech okresech republiky). Nikdo se neozval. A tak jsou dvě možnosti. Nikdo z příbuzných Eduarda Doškáře dnes nežije. Nebo někdo žije, ale o prosbě o kontakt neví nebo se ozvat nechce.

24

BRK 2022

VZPOMÍNKY NA EDU DOŠKÁŘE O osobě Eduarda Doškáře napsala zkratka MP pěkný článek do Bousováku číslo 2 v roce 1966. Kdo se za iniciálami MP skrývá, nevím. Musel to ale být někdo z jeho vrstevníků, protože popisuje společné zážitky.

Kdo byl Eda Doškář?

Dlouhá léta byl typickou a nezapomenutelnou postavou Dolního Bousova. Dětství prožil v budově bývalé spořitelny, která tehdy patřila jeho rodičům. Eda Doškář byl dobrý Čech a Bousovák tělem i duší. Miloval Bousov, sebekratší vzdálenost od něho byla pro něj utrpením. Období, které tato má vzpomínka zahrnuje, spadá do počátku první nezaměstnanosti mladé republiky. My mladí jsme si její tíži nepřipouštěli. Prožívali jsme svoje nejhezčí životní období s vědomím, že strašná válka je za námi a s vírou, že jiná již nikdy nebude. Svůj volný čas jsme hleděli využít co nejveseleji a při tom nám velkou mírou pomáhal Eda Doškář. Byl bystrý a vtipný a řádnou legraci nezkazil. Ke každé příležitosti pohotově složil rýmovačky pro naše pobavení. Mnoho z nich podložil ing.

Bobek notami, a tak vznikly různé popěvky a písničky. Je škoda, že tak málo se z jeho tvorby zachovalo. Jeho schopnost a pohotovost v různých situacích byla obdivuhodná. Tak například v neděli odpoledne jsme šli na Kost. To byla pro nás tehdy nejpřístupnější možnost turistiky. Eda hrál na kytaru a my zpívali.

Cestou jsme se srazili s mládeží ze Sobotky. Netrvalo dlouho a vzplanul meziměstský boj – slovní. A než jsme se nadáli, spustil Eda: „Soboťáci, vy prťáci, kam se na nás hrabete…“ Popěvek má několik slok a je velmi legrační.

Eda měl Bousov velmi rád. Když byl zaměstnán u svého otce v Liberci, musel každou neděli přijet, aby se dozvěděl, co je nového, proběhl se po oblíbených místech, a tak snadněji odloučení překonal. Ale stalo se mnohokrát, že se Eda mezi námi objevil i během týdne. Večer s námi strávil na náměstí a v noci se pěšky vracel, aby byl ráno v kanceláři v Liberci. Na náměstí dokola kvetly růžově kaštany a my jsme seděli na lavičkách a bavili se. Při jedné takové nenadálé návštěvě nám Eda deklamoval svoji básničku Lavička pod kaštany.

V tomto období psal povídky do libereckých novin. V Bousově se konávaly slavné Dětské dny a Eda také účinkoval. Jednou byl Dětský den v Boroví a jako atrakci řídil Eda cirkus. Složil k tomu veršovaný doprovod, který začíná: „Znáte cirkus Barnum Barley? Ten je proti mému malej.“ Přítomní se tehdy velmi pobavili. (Cirkus Barnum Barley byl v té době největší světový cirkus).

Při Sportovním klubu byl odbor házené. Děvčata si vedla čile, a tak Eda při 25

Eduard Doškář, 1903–1942

výroční schůzi přednesl svoji báseň k oslavě členek házené. Eda, pokud vím, nikdy nepil lihoviny. Při tanečních zábavách, tehdy jsme měli příležitost tancovat o posvícení, mikulášské, Silvestru, masopustě aj, jsme měli svůj stůl a přesto, že nikdo nepil lihoviny, bylo vždy u našeho stolu nejveseleji. Ještě dnes jsou vzpomínky na tuto dobu krásné. My, tancechtiví, jsme samozřejmě žádnou příležitost nevynechali. První jsme zahajovali kolo a domů jsme šli, když jsme políbili basu. Eda však neuměl tancovat a za nic na světě jsme ho to nemohli naučit. Ach, jak ten byl nešikovný. A s děvčaty to také neuměl. V době, kdy mnozí chlapci měli již závažnější zkušenosti, Eda se nezmohl ještě ani na hubičku děvčeti. Jinak byl veselý a nikoho nezarmoutil. Myslím, že byl nadaný a jistě by se vypracoval v literatuře nebo v divadle a Bousov mohl mít o význačného rodáka více.

Jeho schopnosti se mu staly osudnými. Za okupace byl zatčen a obviněn z nepřátelství vůči Říši, zesměšňování Hitlera a za posilování českého sebevědomí. Byl vězněn v Německu a tam také umučen.

MP (Bousovák 2/1966) Drobnou vzpomínku na Edu Doškáře má i Josef Doškář (Narodil se 19. června 1943 v Dobrovici, což komentoval: Přestože se cítím rodilým Bousovákem, narodil jsem se jinde. Tatínek odvezl maminku ke své sestře, porodní asistentce v Dobrovici, kde jsem se narodil, pobyl zde několik dnů a byl zde i pokřtěn Josef Emil.), který městu věnoval bustu Masaryka na náměstí. „Pamatuji se, že jako chlapec (bylo mi asi deset) jsem viděl vzpomínkový panel, který byl vystaven ve výloze cukráře pana Gráfa na náměstí, kde byly vystaveny fotografie všech dolnobousovských obětí druhé světové války. U Edy Doškáře bylo uvedeno, že byl za války sťat v nějakém koncentračním táboře, Ta informace tam byla určitě, protože to bylo poprvé, kdy jsem se setkal s výrazem sťat. Později se však u něho objevil výraz zahynul. Moje maminka mi říkala, že jsme vzdálení příbuzní, že ho můj tatínek znal.“ Podíval jsem se do matrik, zda je pravda tvrzení o příbuznosti. Otec Josefa Doškáře se jmenoval Josef Václav Doškář (2. 4. 1902 Dolní Bousov – 15. 5.

1945 Roudnice). Narodil se v čp 292 proti cukrovaru, v němž také pracoval.

V letech 1918 – 24 byl v armádě, poté jako četník na Slovensku. Zde se mu narodila dvojčata Božena a Milada (11. 3. 1935 Krompachy). Obě vystudovaly pedagogickou školu v Lomnici nad Popelkou, Božena učila v Děčíně (zemřela 9.

6. 2004), Milada v Novém Boru, kde žije i dnes. V roce 1939 byl Josef Václav 26

BRK 2022

Doškář přeložen do Dolního Bousova. Zde se zapojil do odbojové činnosti, v roce 1944 byl zatčen a vězněn v Terezíně. Na následky věznění zemřel pár dní po osvobození. In memoriam byl vyznamenán Československým válečným křížem. Dědeček Josefa Doškáře se jmenoval Karel, narodil se 17. 1. 1861 v Dolním Bousově a pracoval jako vrchní dozorce v cukrovaru. Ale nebyl příbuzný do rodové linie Edy Doškáře. Ten měl sice strýčka Karla, ale narozeného 12. 10. 1885. Ani o další dvě generace dál jsem příbuzenské vztahy nenašel.

Pradědečkem Josefa Doškáře byl Josef Doškář, mistr krejčovský a policejní muž v Dolením Bousově č. 1, narozen v Dolením Bousově č. 186, syn Josefa Doškáře, policejního muže v Dolením Bousově č. 186 a matky Terezie, rodem Folprechtovy z Doleního Bousova.

Můj závěr tedy je, že předkové Josefa Doškáře nebyli příbuznými Eduarda Doškáře. Mimochodem mezi roky 1868 a 1893 se v Dolním Bousově narodilo 36 dětí nesoucích jméno Doškář či Doškářová...

27

Eduard Doškář, 1903–1942

DOCHOVANÁ TVORBA Bousovská idyla Vyšla bílá luna nad Rachvaly, do tmy lije z nebe stříbrolesklý svit.

Kaštany se ve stín noci halí, po náměstí malém vane svatý klid.

Je tak ticho kol do kola, jen vzpomínka v srdci volá, po těch chvilkách mládí dávno zašlých, po pohádce mládí, kterou chtěl bys znovu žít.

Je teskno kolem všude, už zvadly květy rudé, snad na ty chvilky zlaté si princezno má vzpomínáte?

Nad Bousovem se stmívá a do ulic jde chlad…

Je bláhový kdo zpívá že věčně chtěl by milovat.

28

BRK 2022

Měsíčku…

Tak ticho kol. Jen kaštan větrem šelestí.

Zde člověk šťasten v trampotách. Oh – zlaté náměstí!

Tak ticho kol. Jen luny svit.

Měsíček – přítel, jenž na nebi má byt.

A já mu věru závidím tu jeho věčnou pouť, jež prosta slibů, závazků i povinnosti pout.

On pluje stále po nebi – tam u svých hvězdiček.

I bez lásky je spokojen ten bledý měsíček!

Proč Bůh jen jemu srdce vzal a nasel jenom mráz?

Proč měsíc stále směje se a žerty tropí z nás?

Prý kdysi také miloval třpytivou hvězdičku.

Ta na něj stále mrkala: Kukuč, můj měsíčku.

A měsíček se rozplýval a volal zase: Hvězdičko!

A každodenně huboval, když vyšlo sluníčko.

Měsíček ten z lásky té byl celý pomaten, a jednou zůstal na nebi po celý bílý den…

Té malé hvězdě byl by celou oblohu dal snad, vždyť o ní nevěděl, že nemyslí to tak.

Až jednou spolu zapluli za černý hustý mrak.

Tam chtěl jí sladkou pusu vzít. Však vytřela mu zrak.

A tehdy? V srdci zbyl mu jen z té vřelé lásky chlad.

Však s hvězdičkou se nezlobí. Naopak. Má ji rád.

29

Eduard Doškář, 1903–1942

Rytířům lavičky Maličké náměstí tichého města.

Domy tu dokola jsou jak by z těsta.

Bůh je sem postavil. V kaštanu stínu ptáčkové zpívají jak mandolinu.

Letní den. Každý si dopřává oddechu chvíli.

Oddechu okamžik po práci milý!

Oživne náměstí prostora malá.

Kde je ta lavička, jež tu kdys stála?

Byla tu přece kdys pod kaštany!

Kde je ta společnost v podvečer na ni?

Neptej se nikdy již. Bláhový sen byla ta lavička pod kaštanem.

Dneska tu lavička prázdná stojí, jak když se kaštanů v soumraku bojí!

O peň je opřena na náměstí, jak stará babička – sní o štěstí.

Pohasla sláva jí. Rytíři její dnes se jen ubohé lavičce smějí.

Jeden z nich ve světě slouží, na lávku zapomněl. Nezatouží.

Druhý zde klidně dál žije, pro něco jiného srdce mu bije.

Chodíval z nouze prý pod kaštany v rytířů večerní zasedání.

Kde je ten třetí, jež sedal s nimi?

Také již odešel v kraj cizí – jiný.

Na lávku myslí přes! Jenom však za to, že na ní našel kov dražší, než zlato!

30

BRK 2022

Malá „Serenata“ Na náměstí pod kaštany tam, kde chodník ušlapaný, krásně bývá z večera, každého dne za šera.

Ve večerním přijde času, kde kdo dýchat jarní krásu, a zasnít si o štěstí, na tom našem náměstí.

Příjemná tu bývá chůze, to ví dobře i pan Gůze, proto denně z večera, pospíchá sem za šera.

Nevábí ho sem však vůně, na jiného něco stůně, chodí sem na čekání, až odzvoní klekání.

Z věže zvonek zaklinká a pak přijde Fanynka.

Nezávidím, nejen podlý, ale – jak se ti dva lidi shodli?

Gůze jesti člověk hezký, nerozumí ale česky.

Fanynka je Češka zas!

Jakpak ti dva mluví as?

Není třeba myslím řeči, Amorek když u nich klečí, pod kaštany když je vodí, stačí jim – když mlčky chodí.

4. 5. 1923 31

Eduard Doškář, 1903–1942

Verše pro Ni Těžko je člověku zkusit to štěstí a psát o Tobě, když cosi věstí, že není písničky, že není básně, která by o Tobě řekla vše jasně!

Nechtěj to ode mne, bych zbásnil Tebe!

Chtěj něco jiného! I modré z nebe přinesu, budeš-li v žertu jen chtíti!

Vždyť jsi jak hvězdička, která tam svítí.

Hvězdičkám rozumět nebývá jen tak. Často je přikryjou mlhavé mraky, jindy zas svítí a září tak krásně …

O těch se nedají také psát básně …

Slunéčko hřálo kdys po celý den, s radostí vyšel jsem do Lipek. Ven! Večer to letní byl – nevím již který krásně však bylo! Znáš ty večery!

Ticho kol. V Lipkách vše voní, na louce zpozdilý motýl se honí a já jdu ke mlýnu alejí starou s písní pro Tebe a myslí jarou!

Potkal jsem dívky dvě, o nichž jsem pěl, z nichž jednu opravdu rád bych mít chtěl. Řekla jsi: Pověz nám, zazpívej! Pamatuješ?

Pochvala? Nic víc než: No, je to feš!

Myslíš, že verše se básníkům řinou?

Mohla bys pro ně mít odměnu jinou!

Kdybys tak měla jen trošičku vkusu, dala bys za každou básničku pusu!

Měla bys vidět pak ty moje rýmy!

Máj bych Ti vybásnil uprostřed zimy!

32

BRK 2022

Rekrutská (píseň) Hoši dneska republika zavolala Vás, poslechněte její výzvy, slyšte její hlas.

Republika potřebuje zdatné vojáky a proto si zavolala na Bousováky.

Bousovák má otčinu svou nade všechno rád, Bousovák zná republice krev i život dát.

Jděte hrdě kamarádi, vždyť jste česká krev, v srdci mějte republiku, na rtech mějte zpěv.

Kdyby nám snad na vlast naši někdo sáhnout chtěl, bousovské by jistě chlapce v boji uviděl.

Jsou to hoši jako jedle, srdce ze zlata, že by pro ně naříkala všechna děvčata.

Bousováci ti už mají lásku ve zvyku, v jednom srdci švarnou děvu i republiku.

A kdyby šlo do tuhého, kdyby tekla krev, v každé řadě uslyšel bys tobě známý zpěv.

Refrén: Bousovák má odjakživa všechno české rád, vesele se na svět dívá, umí milovat, srdce patří české dívce, krev a tělo republice, to na světě umí jenom Bousovák.

33

Eduard Doškář, 1903–1942

Psanec – jarní idyla Je jaro tu, všude plno vzkvetlo krás.

Těch krásných zlatých blatouchů – těch prostých sedmikrás.

A toho zpěvu! Když člověku je k pláči, tu ať se jak chce namáhá, zde slzu nevytlačí.

Zde pyšné růže květy libě voní a z jedné na druhou se pestrý motýl honí.

Vše tone v syté zeleni a ptáček – zpívat nelení!

Tak krásně v přírodě vše kolem dýše, jen v srdci psancově tak příšerně je tiše.

On nezná písní, nezná úsměvy. Či nemá srdce? Mládí záchvěvy?

Ten psanec dneska toulá se a toužně hledí v dál …

Jak rád by šel si vyhrabat ztracený ideál.

Dnes jde v dálku přírodou – nic nebaví jej kol, on nezná radost, veselost, on zná jen trudný bol.

Jde zvolna. Hlavu svěšenou a ptá se každém při kroku: Proč život je mi únavou, tak prost všech mládí nároků?

Jde psanec krokem pomalým v ten krásný boží svět.

Tu shýbl se a utrhl si sedmikrásky květ…

Ten malý prostý kvíteček si za kabát dal rád a nikdo v světě širokém jej nesmí jemu brát.

A srdce jeho zžilo zas, jasněji mu zaplál slunka jas.

V té sedmikrásce Bůh mu dal ztracený nalézt ideál!

Jde však psanec po poli však – srdce ho již nebolí, jde vesel, jde zas mlád!

Ten malý prostý kvíteček má k smrti rád.

34

BRK 2022

Tím psancem, který světem štván, jsem byl do dneška já, má dívko, sám; a Tys to vzkvetla na mezi.

Tys sedmikrásky kvítečkem, jenž ze srdce mi nezmizí!

Jiná varianta poslední sloky: Tím psancem, který světem štván jsem do dneška já, Mářo, sám; a Tys to vzkvetla na mezi.

Tys sedmikrásky kvítečkem, jenž ze srdce mi nezmizí!

35

Eduard Doškář, 1903–1942

Velikonoční drobeček Velikonoce. Svatá doba. Všude plno spěchu.

Každý občan barák bílí, některý i střechu.

Jako v létě slunko hřeje mile z nebes báně a věřící katolíci jdou do chrámu Páně.

Odpusť, že jsem atheista. Nevěřím já na to, říká se však: Mluvit stříbro, mlčeti však zlato.

Nechme tedy katolíky, by nepukli zlostí, v kostele se baví jistě, líp než my na Kosti.

Já si na Kost nenaříkám, kol dokola vzato, proč? To můžeš dobře vědět. Mlčeti je zlato.

Na Boží hod je prý koncert, jak to fáma věstí, Franta Ječnu bude ráno fidlat na náměstí.

Jakmile jen frkat začne muzikantů řada, na chodnících rozvine se pěkná promenáda.

Večer? Jiná atrakce zas. Plakáty ji šíří: U Hemů se bude hráti jakýs Zlatý Jiří.

Thalia zas navštívit chce Bousováky rozmilé.

Tentokrát však vhod nám přišla: Na prvního apríle… Špatně se to bude plavat, není žádné bláto…

Nechci snad nic prorokovat: Mlčeti je zlato…

Pomalu bych mohl končit s touhle apothesou.

Chci se zeptat, jestli hodně slepice Vám nesou?

To víš, že já za kraslicí toužné točím zraky.

Uschovej si, Mářo letos, jednu pro mne taky.

36

BRK 2022

Bousov, to je krásné město…. (píseň) Že je Bousov krásné město o tom víme všichni přec, že se nám v něm dobře žije, to je dávno známá věc.

Na práci a podnikavost na to my jsme chlapíci, proto honem než spadne, dáme spravit radnici.

Bousovák se potom každý s pýchou na ni podívá, ruce složí zas do klína a vesele si zazpívá.

Až radnici opravíme, máme něco za lubem, kaštany si vyvrátíme, náměstí si oškubem. Že to bude trochu prázdné, to nám vůbec nevadí, vždyť to důvtip Bousováků zcela jistě nahradí.

Slunečnice nasázíme kolem rynku dokola, každý kdo tu krásu shlédne, z plna hrdla zavolá!

Do Bousova jezdit mohou lidé dneska ze všech stran, napřesrok prý budeme mít také vlastní aeroplán.

Jako rychlík se to žene, žádný tomu nestačí, když to někdy trochu kiksne, mašinka to zatlačí.

Možná že i raketový pohon budem v brzku také mít, potom se nám Bousovákům bude všechněm blaze žít.

Refrén Bousov to je krásné město na pobřeží Klenice, tam se žije, to je jisto, lépe než v Americe.

Kam se na nás Soboťáci, kam se na nás hrabete, s bačkorama pěkně v klidu, doma zůstat můžete!

37

Eduard Doškář, 1903–1942

Rodácká Pod Rachvalským kopcem dole v údolí, hnízdečko se světu ukrývá, a když tvoje srdce v světě zabolí, rádo se zas na něj podívá.

Podívá se na to malé náměstí, vzpomene si krásných mladých let, tam kde v mládí sladce snilo o štěstí, nežli odletělo v širý svět.

Pan učitel nás tu učil číst a psát, maminka nás tady chovala, chodili jsme s kluky na vojáky hrát a ta kaše jak nám chutnala.

Dávno už tu mámu hlava nebolí, tatínek už taky dávno spí, Rachvala jen zbyla a to údolí, v němž to naše malé hnízdo spí.

Až nás jednou ta zubatá zavolá, půjdem, kam šel táta s mámou spát, a ten žár, jenž v srdci jednou plápolá, po smrti nás nepřestane hřát.

A než duše k Pánu Bohu odletí, podívá se pod rachvalský val, v umíráčku hláskem k nebi poletí vždyť Bousovák Bousov miloval!

Refrén Městečko schoulené Rachvalským podlesem vzpomínku na tebe světem si ponesem, Pán Bůh nic lepšího nemoh nám dát, proto tě Bousove mám tolik rád!

(Zpívá se na melodii „Kaštany“)

38

BRK 2022

Vzdor Ty nevíš, jak mě tíhou svojí kruší jak lavina sněhu, jež padá z hor a ničí moji poraněnou duši Tvůj, Mářo, vzdor!

Nechť nenávist a záští na mne sočí Nechť o mně lhou, že zrádce je Lubor mně neukane chabá slza z očí.

Však: Nesnesu Tvůj vzdor!

Vše ubohého se mě dneska straní Ty bez příčin mi vypovídáš spor slepou se zlobou mračíš, až Bůh brání a tvrdě poznat dáváš vzdor.

Ta zloba trhá štěstí mého květy já chvěji se, jak bídný, slabý tvor spíš snesu bouři, hromu rachot kletý než snáším nezaslouženě Tvůj vzdor. Často jsem sám stál proti všemu světu a zůstal stát a nesklonil svůj zor.

Však nyní? Sláb jsem na odvetu a prosím: Mářo, nech ten vzdor.

39

Eduard Doškář, 1903–1942

Tango: Bousov Vyšla bílá luna nad Rachvaly do tmy lije z nebe stříbrolesklý svit.

Kaštany se ve stín noci halí, po náměstí malém vane svatý klid.

Je tak ticho kol do kola jen vzpomínka v srdci volá po těch chvilkách mládí, dávno zašlých, po pohádce mládí, kterou chtěl bys znovu žít.

Refrén Je teskno kolem všude už zvadly květy rudé snad na ty chvíle zlaté si princezno má vzpomínáte?

Nad Bousovem se stmívá a do ulic jde chlad…

Je bláhový kdo zpívá, že věčně chtěl by milovat.

40

BRK 2022

Ten tu scházel…

Už to máme tady, pane: Lísteček jen tenký, zrovna jak když vydávali na radnici „- enky“.

Policajt jak elefant přišel dneska k nám: Pro Doškáře, pro Martinů z ráthausu cos mám.

Nejsme zvyklí na návštěvy, představ si ten „rajt“, když pojednou z čista jasna do bytu vlez policajt.

Já miluju policajty jako v očích sůl, Slávek strachy začal pilně uklízet si stůl.

Byl chudák jak zařezaný, strachem celý zbled: Pro Boha jich, pane prosím, vždyť já sem nic nevyved.

A mně nad tím zůstal také celý rozum stát, proč policajt na nás podnik „pendrekovej atentát“?

Pendrek položil si na stůl a pak začal: „Pánofé, k fotfotu fy račte pšijít opa v topě májofé“.

Moraváček – duše dobrá – řek: „No mňa to nebolí.

Vyřiďte, že istě prindem, keď to mamky dovolí.“ Povinnost my dobře známe: Je to silná mast, však co máme Edo robiť, veď nás volá vlast.

V máji že to na nás „prindě“, to jsem věru nečekal, proto sem se policajta dneska tolik nalekal.

Kliden zase Slávek sedí, egyptku dál cucá, rozhodně prý rukovat chce k nim do „Holomúca“.

Má tam stréca, hodnou tetku, sestřeniště k tomu, z Holůomúca bude to mít hodně blízko domu.

Mamka bude „bochty“ robit – Slávek je tak rád, taťka muže do „pakličku“ ňákej krejcar dát.

Doma na něj vzpomínat prý bude jeho panna.

Má fešandu v Zábřehu kdes. Jmenuje se Anna.

O celé si začal dělat, té své vojně plány, začal s mamkou, zastavil se až u té své panny…

Poslouchal jsem, jak si vzdychnul roztouženě „Áááách...“ Edu tohle nezajímá, ten je Körperschwach…

(Slávek – Eduardův bratr, elefant = slon, Körperschwach = slabé tělo)

41

Eduard Doškář, 1903–1942

Našim hockeystům Že je Bousov krásné město na pobřeží Klenice, tam se žije to je jisto lépe než v Americe.

My umíme hockey hráti, proto vždycky vyhrajem, když to půjde takhle dále, do ligy se dostanem.

Hráli jsme teď první třídu, neměli jsme soupeře, divize nám zaťukala zcela jistě na dveře.

Vzali jsme sem hraničáře, branek dostali tucet, měli z toho smutné tváře, proto na nás měli vztek.

Však my vám to Bousováci, však my vám to odvedem, v neděli až na stadion do Lípy vás dostanem.

Pohasla však všechna sláva, vždyť i doma prohráli, proto se již naši hoši do divize dostali.

Z divize již jenom krůček, jistě budem ligu hrát, proto jsme sem všichni přišli, na kluky se podívat.

Celé prase na to padne, ať maj kluci síly dost, vždyť divisi musí vyhrát, Bousovákům pro radost.

Až radnici opravíme, máme něco za lubem, stadion vám postavíme, by se hrálo každý den.

Zatím je to jenom v plánu, my přec rádi plánujem, jsou obavy, že my tady, do té doby nebudem.

V kuchyni teď Pepa Austů parceluje jelita, proto Vám my oba přejem, najezte se dosyta.

Tím končíme naši píseň a voláme z plných plic, dobrou chuť Vám všechněm přejem, aby nezůstalo nic.

42

BRK 2022

Vzpomínka na padlé Bousováky My máme rádi malý koutek, jenž Bůh nám v světě dal, ten koutek světa maličký, náš světa ideál.

A třeba že je maličký, a třeba že je chudičký, přec jenom je to koutek náš, stulený u Rachval.

Z něj vede cesta do světa a ta se divně točí, a na té cestě plakalo už mnoho našich očí.

Z nás každý na té cestě stál, do světa táhnul zpod Rachval.

A na té cestě do světa, jíž táhli Bousováci, se mnoho jejich šlépějí, na věky věkův ztrácí. Šli tudy muži do boje, jak kázal zákon cizí, a na té cestě klikaté, nám jejich cesta mizí. Šli tudy muži do boje, šli tudy v cizí svět, šli po té cestě do dáli, však domů pod ta Rachvaly, jich málo přišlo zpět.

V Rusku, ve Francii, s slunné Itálii, tam kde modrý moře břeh, kde se země ztrácí, dřímaj Bousováci sen svůj tichý s bratry z Čech.

A kdykoliv vítr vál, k jejich hrobu z pod Rachval, tichou nocí žaloval: Otče náš, jenž jsi na nebesích, dopřej klidně spáti, padlým Bousovákům, již se nenavrátí, kteří někde v dálce, v kruté padli válce, nechť tam o nás v klidu sní.

43

Eduard Doškář, 1903–1942

Otče náš, jenž jsi na nebesích, tobě přísaháme, co ti mrtví za nás dali, také vlasti dáme.

Polnice až třepetavý bude volat hlas, v prvé řadě za praporem, postavíme hráz.

Dříve zhasne slunka světlo, dříve svět se skácí, nežli svoji Republiku, zradí Bousováci!

Text této písničky zazněl v sobotu 5. prosince 1936 na Mikulášské zábavě Klubu rodáků a přátel Dolního Bousova, která se uskutečnila „bez tance, za spoluúčinkování sil a hudby z řad vlastních členů a bez vstupného“, jak bylo napsáno v dopise Policejnímu ředitelství v Praze v žádosti o povolení. To ji povolilo od deváté hodiny večerní do třetí hodiny ranní. Program zajistili hosté z Bousova.

Hrál Jazz veselých hochů dirigovaný Františkem Andělem, který měl i režii celého večera. Na klavír hrála Jaroslava Pažoutová, konferenciérem celého večera byl Eda Doškář. Z řad členů Klubu vystoupil Antonín Holzinger, člen Velké operety.

Antonín Holzinger se narodil 30. 3. 1891, zemřel 9. 2. 1954. Hrál a zpíval v menších postavách v operních a operetních souborech Národního divadla, smíchovské Operety, Rokoka, holešovické Uranie (1922–1930), Velké operety (1929– 1945), Karlínského divadla (1945–1948). Hrál i ve filmu různé epizodní role (Hej Rup!, Pantáta Bezoušek, Řeka čaruje, Mikoláš Aleš a mnoho dalších).

Předchozí písnička odrážela nejen vzpomínku na kamarády padlé ve světové válce, ale v závěrečné části Doškář reaguje na aktuální situaci ve vztazích k Německu. Byl konec roku 1936, bylo jasné, že se blíží velký konflikt, do Mnichova zbývaly necelé dva roky. Eda Doškář byl především šiřitel dobré nálady a smíchu, ale zde pateticky volá po obraně vlasti. Nemohl tušit, že za ni položí i svůj život, byť ne na poli válečném, ale v koncentračním táboře…

V archivu Klubu rodáků a přátel Dolního Bousova je nejen předchozí písnička, ale i následující. Ta již navozovala veselejší náladu.

44

BRK 2022

Pražáci – na letní byt do Bousova!

Když rudě kvetly naše kaštany na malém našem náměstí, v jejich korunách když o štěstí pěl ptáčků sbor a vítr z hor přestal vát, tu bylo znát, že léto přijde zase, v celé své kráse.

Tu zavrzala u radnice vrata, pan policajt náš starostlivej táta, vzal buben přes rameno Má ty svatá Apoleno!

A volným krokem přes rynk míří.

U Elisova kaštanu, dal buben pěkně na stranu, a rynkem známý hlas už víří: Oznamuje se, že se mají přihlásit, kdo má volný byt! Čistý, světlý, aby nebyl drahý, přijedou sem páni z Prahy!

Pan tajemník psal na všecičky strany, o Bousově prospekt samou chválou psaný.

Kdo celý rok sedí v kanceláři, kdo pracuje v plné potu tváři, až je líce bledá, zajisté, že hledá odpočinku chvíli, která blaží, těší, sílí.

Kdo chce míti svatý klid, dovolenou v něm prožít, pro něj platí tahle slova: 45

Eduard Doškář, 1903–1942

Na letní byt do Bousova!

Kdo rád courá v lese hloubi, kdo rád hledá v lese houby, koho voda k sobě láká, kdo je kousek Bousováka, ať povinnost z beder svalí, ten musí jet pod Rachvaly!

Byty byly, voda taky, čekalo se na Pražáky.

Přes náměstí k lipkám v kroku pěkně měřeném, táhne Pepa Ťokan se svým čeřenem.

Koupaliště plné čisté vodičky, zametly se pěkně všechny čisté chodníčky, dvacet sudů piva od Škaloudů, složili už taky před tu boudu, bílý písek pláží rozházeli, na záhonky nové kytky nasázeli, do pořádku všechno dali, prkno na skok přidělali, jak příznivý vítr vál, nade vším tím prapor vlál.

A slunko se smálo mezi mraky, Bousov čekal na Pražáky.

Přijel prvý, druhý, třetí, a pak začali přijížděti.

Na Vilsonce v Praze divili se tomu, Bousováci všichni že snad táhnou domů.

Slečna v kase, nudila se, teď má práci znova.

Jeden lístek do Bousova – dvacet jedna šedesát, v Boleslavi přesedat!

46

BRK 2022

A Bousov žil ve znamení sezony, po celý den bylo slyšet poklony. Škaloud tonul v zdvořilosti, brejle natáh s uctivostí, chodil jenom kolem hostí, kaltoun, salát do sytosti, co jen mohou lidé prostí, podat ve své upřímnosti. Ťokan běhal s teploměrem, ráno jako před večerem, Moravec se v boudě pražil, pan Halbych se se venku smažil, Jiřka jako na koni, psala lístky sezonní.

A ti hosté, neptejte se, Pražák když svou starost střese, na houbách je je v hustém lese, ani klouzku nevyhne se, plný košík domů nese…

Ráno sluníčko vychází – u Obrázku nad pasekou, tam při Vyšším Poli, v ruce s dlouhou holí, dva stíny svou kostru vlekou.

Běda hřibům, houbám zmar, vyčerpat chcem lesa dar!

Toť pan Dušek, přítel drahý, s Brabencem sem přijel z Prahy.

U Obrázku lesa v hloubi, vysbírati všechny houby.

Na plovárně zboř se světe, v červenci se svetr plete, povídá se, hovoří se, pojednou však přijde krise, 47

Eduard Doškář, 1903–1942

oček vyšlo trochu málo, tak se to zas rozpáralo.

Je to práce velikánská, co má paní Ottomanská.

Komise sem přišla celá, tohle bude ňáká mela.

Pan starosta vysvětluje, na ventily ukazuje, pan stavitel míní zas, že propouští vodu hráz. Ťokan pláče, to je škoda, z bazénu se ztrácí voda.

Naplní prý bazén plný, najednou se dělaj vlny a voda se zvolna ztrácí.

Kroutí hlavou Bousováci.

Prohlíželi ventily, vlezli až dospodu, ventily jsou dobré, nepropouští vodu!

Prohlíželi beton – ten je dobrý, tvrdý, na tenhleten beton stavitel je hrdý.

Prohlíželi všechno, znovu a zas dál, pan Kroha se tomu ve vodičce smál.

Věděl dobře co se děje, pod vousy se tomu směje.

Do bazénu jak se houpnul, ovlažiti svoje tělo, tak ten povrch vody stoupnul, kam by se to taky dělo, přeteklo to přes tu hráz, Ťokan připouštět šel vodu zas!

Kaštanům už listí žloutlo zas, od Rachval se hlásil první mráz a rodáci z Prahy opouštěli nás.

48

BRK 2022

Slzy byly v očích, v hrdle váznul hlas, smutno je tam u nás zas.

Vykoupali se tu, houby vysbírali a zmizeli za Brandejskem v dáli.

Co nám po nich zbylo?

V srdci malinká vzpomínka a v bazénu trochu vody husté, ale zato ryby byly tlusté!

A aby pražským příznivcům Dolního Bousova přiblížil aktuální dění ve městě, připravil Eduard Doškář kabaretní vystoupení, ve kterém komentoval dění kolem dolnobousovského cukrovaru.

Hlasy z plovárny P: Dobrý ráno, mladá paní.

D: Pánbu dej, už jsem Vás neviděla, ani nepamatuju.

P: Taky se mi stýskalo. To víte, když si dva lidi na sebe zvyknou a když člověk nikam nepřijde, tak je kamarádčoft vzácnej.

D: Dejte pokoj s kamarádčoftem. Z toho kouká jenom drb a klep. Pořádnou novinku neslyšíte, jak je čas dlouhej.

P: Esli pak víte, mladá paní, co jsem slyšel včera na plovárně? Šel jsem si vyhřát regma – a to jsem žasnul, hotová bursa. To je něco pro unuděnýho Bousováka, tam se dozví novinek.

D: Co pak zase?

P: Že prej fabrika je prodaná.

D: Dejte pokoj. A koukejte, to by nebylo pro Bousov špatný. Dyť na to čekáme takovou dobu. A kdo to koupil?

P: To jsem se nedověděl, ale je prej to hotový.

D: Jen esli je to pravda, takovejch řečí už tu bylo moc.

P: Já to slyšel z dobrý huby.

D: Říkali, že to kupuje erár na kasárna.

P: To by bylo něco pro holky.

49

Eduard Doškář, 1903–1942

D: Nebo Baťa na koželužnu.

P: To by měli Soboťáci vzteka.

D: A taky jsem slyšela, že to koupí památkovej úřad, že tam postavějí rozhlednu a že se to bude menovat U zakopanejch milionů.

P: Nic takovýho, řeknu Vám, je to hotový.

D: Co tam budou vařit?

P: Marmeládu, povidla, kapsle a parkety.

D: A to je fajn.

Následoval duet na melodii Madelon: Léta bídy už jsou vzadu, zas tu bude blahobyt, budem vařit marmeládu, Bousov bude zase žít.

Přejde zase všechna krise, nadejde nám zlatý čas, do Bousova rozptýlí se, vůně marmelády zas.

Aj to bude ráj, pozvedne se kraj.

Napřesrok to bude jiné, to zas bude práce dost, blahobyt k nám zase vplyne, a s ním i spokojenost.

Bousovák zas bude pánem, zvedne trudu stavidla, a řekne bramborám ámen, a bude jíst povidla.

50

BRK 2022

Hádejte, co to je? Řezník, pekař, vedle je drogerie, dvě hospody a tam se pivo pije, barák s věží, který se drží stěží, hodiny tam neběží!

U Školniště, tam vedle koupaliště, je džungle veliká, a v té džungli je domek roztrhaný, a v něm žije všem známá slečna Anny, pes tam štěká a vedle teče řeka přehrozně hluboká.

A tam vzadu, vařili marmeládu, dokud byl k tomu ještě čas, dva komíny, stojí tam u kantýny, fabriku sebral už ďas.

My už máme nadobro po fabrice, posíláme řípu do Dobrovice, naši páni mají už po kampáni, nastalo stěhování.

Refrén Proto, že ten Pán Bůh lidi miloval, tak jim u Sobotky Bousov udělal, a poslal tam lidi správný, aby kvetlo město slavný, proto milý Pán Bůh lidem Bousov dal!

51

Eduard Doškář, 1903–1942

Ve Skyšicích hoří Bousov se chystal na večer jít spát, když v klidu večera začla trubka řvát, Bohouš Janda troubil z plných plic, carara hoří statek u Skyšic.

Z hasičů jeden spěchal pro koně, že prý hoří statek pana Bartoně, velitel sboru rozkazy hned dal, komando převzal podvelitel Král.

Vytáhli z kolny dlouhé hadice, voj obrátili hned na Skyšice, a trubka řvala, jak by zuřil mor, až byl z toho strach, carara hoří na poplach.

V mundůrech bílých kolem břicha pás, rozčilením se každý hasič třás, stříkačku z boudy vytáhli, a bujné oře do nich zapřáhli.

A trubka řvala, jak by zuřil mor, komplet se sešel hasičský to sbor, bylo to spěchu, byl to hrozný shon, když jeli z rynku na Příhon.

Bláto stříkalo skorem až nad hlavu, když bylo vidět rudou záplavu, celému sboru hrůzou zbledla tvář, pod kopečkem když zřeli rudou zář.

A vítr k nebi rozmítal, když stříkačku pan Tomsa přivítal, když se tam z kouře, jisker vyvalil, já jsem to pánové štrůzok zapálil.

Velitel vzteky ze stříkačky spad, nařídil – sbore čelem vzad, vrátili se jak zmoklé slepice, a teď se jim smějou celé Skyšice.

52

BRK 2022

Jednání prvé Je to věru divná choutka Tebe nechat a jak loutka s jinou komedii hrát jiné dívce ve stínu lipek o falešné lásce lhát.

Je to ale Tvoje přání vyzkoušet mě v milování; co mě zbývá? Hleď: Vždyť´s mi dala včera večer na čtrnáct dní výpověď.

Měj jen trochu slitování vždyť: Tohle nejde ani, s jinou komedii hrát, mám-li jednu, jenom jednu sedmikrásku rád.

Učiň konec mému bolu!

Dohrajme to třeba spolu, dej mi konec lhůty hned, nejlíp poznáš teplé srdce – že tam nemám led!

Na nápady čistě nové, v té aféře hubičkové, dneska teprv přicházím řeknu Ti je dřív, nežli si všechno v hlavě přeházím.

Dostala-lis tedy pusu, nebo víc podobných kusů, nevíš jak se zbavit jich, zkrať tu lhůtu a přijď ke mně, pomůžu Ti už od nich.

(Bousov 3. 5. 1923)

53

Eduard Doškář, 1903–1942

Liberec V Liberci se dneska zvoní jak o velkém svátku!

Na Bismarku slaví zvony. Mám k básničce látku!

Zase jednou za čas mohu básničku dát Tobě, abys Ty si nemyslila, že Lubor spí v hrobě.

Liberec se dneska vytáh v celé svojí kráse.

Nemusí být přece pořád špinavý jak prase.

Hasiči a ostrostřelci v nažehlených blůzách, poslouchají na náměstí o těch českých hrůzách.

Poslyš, Mářo, nevěděl jsem, že jsme taký národ, dneska nám to tady řekli, že jsem z toho marod.

Dokázat chtěj, že prý ještě německý lid žije, a že ho prý děsně žere „štátní“ policie.

Němec přece ve světě byl vždycky známým rekem, a najednou ocitl se v Löfum pod pendrekem.

Jo jo hoši. Nejde to furt na pány si hrát, stále jenom komandovat – a s každým se prát.

Je to na Vás trošku silné? Je to dobrá věc!

Reichenberg už žádný není! Teď je Liberec!

Ale vždyť jste také rádi! Srdéčko Vám skáče, když jedete do Německa, máte v kapse Kč.

Můžete tam za ně žíti jako Pánbu v nebi třeba byste měli jenom slámu, seno v lebi.

Vždyť se máte v republice někdy dobře taky, jen že s Vámi neděláme vůbec žádné fraky!

Slibujete odplatu nám? Nemáme z Vás strachu!

U nás ještě nedospěla kačenka ke krachu!

Máme ještě trochu síly! Bát se? Neumíme!

Pokropili jsme už jiné! I Vás pokoříme!

54

BRK 2022

Nadarmo přec netekla krev našich drahých hochů, k Vašim vzorům nemůžem mít přeci kůži hrochů.

Nemůžem a nesmíme přec zapomenout v krátku, kdo nás kdysi sprostou mocí vodil na oprátku!

Bude-li se na nás pouštět stále hrůza hromů, pošleme Vás do Berlína, mezi Vaše. Domů! Čekati bychom Vás mohli, jistě za čas krátký, přiběhli byste do Prahy pro kačenky zpátky.

Dneska se tu světí zvony, baron Libich dal je, napsal jsem Ti maličkou jen skizzu o té slávě, abys znala těch nešťastných bratrů – Němců bědy!

Přijmi mnoho pozdravečků od Lubora – Edy. Liberec, pondělí 18. 12. 1922.

Když panský národ německý v Liberci měl tisíc chutí prohlásiti pogrom Čechů a svobodu svého území, nechtěje snášeti vládu dobráckého národa českého, stál na náměstí a poslouchaje řeči známého Lodgmanna, vzpomněl si na dobrý a drahý Bousov Tvůj přítel, a tuto nepovedenou básničku, kterou zde čteš, Ti napsal jenom proto, abys viděla, na jak horké půdě se zde žije. Buď si pamětliva toho, co jsem Ti kdysi napsal do památníku. Eda Doškář.

Kdo byl onen Lodgmann, jehož projev vedl Doškáře k napsání Výše uvedeného textu? Rudolf Lodgmann von Auen se narodil 21. 12. 1877 v Hradec Králové a zemřel 11. 12. 1962 v Německu. V roce 1901 získal doktorát práv na Univerzitě Karla Ferdinanda v Praze. Poté působil ve státní službě, následně jako vedoucí kanceláře Ústředního úřadu německých okresů v Čechách, byl i poslanec Prozatímního národního shromáždění. Po 1. světové válce Němci z okrajových částí Čech a Moravy vytvořili vlastní správní struktury. 2. 11. 1918 byl Lodgmann jmenován hejtmanem německých Čech se sídlem v Reichenbergu (Liberci). Na přelomu let 1918/1919 projektu podporovanému většinou německého obyvatelstva zabránily ozbrojené české síly, které Liberec a další města obsadily. Lodgmann uprchl, v roce 1919 mu bylo umožněno vrátit se do Československa. Stal se vůdcem Německé národní strany české (DNP) založené 21. 9. 1919 v Olomouci, v roce 1920 poslancem parlamentu. Požadoval oddělení německých oblastí nebo alespoň dalekosáhlou autonomii, žádal zbavení Židů volebního práva. Aktivitu 55

Eduard Doškář, 1903–1942

mezi německým obyvatelstvem ale převzaly jiné strany a Lodgmann se stáhl z politiky. Mnichov uvítal v osobním telegramu Hitlerovi, za války žil v ústraní v Teplicích, po ní byl odsunut. V Německu se angažoval v různých organizacích vysídlených osob.

56

BRK 2022

Kocverova svatba Frantík jednou prachpodivně obličej svůj změnil…

Hoši, hoši, přišla doba, abych se už ženil! Ženskou jsem si našel dobrou, zrak má trochu plachý.

Hodná zrovna tak moc není, hlavní věc, má prachy…

Konec aby rázný proved, zemské nudě jedné, všechny známé zval na svatbu, na středu dopoledne.

Vskutku také v den ten velký Frantík bledolící, jel se svou vyvolenou ráno na radnici.

Na duši své téměř zlomen, obřadů všech dalek, při oddavkách na radnici, usnul jako špalek.

Při obřadech otázek když pár mu bylo dáno, na všechno jen kýval hlavou, říkal pořád: Ano… Oddávací úředník však zrovna někam spěchal.

Franta mu dal dvacet kaček, aby to už nechal.

Po obřadech jelo se pak ve slunečním svitu, kočárem a dvěma auty, do Frantova bytu…

Hostina tam byla velká, stoly plné kvítí, masa, kuřat, řízků, buchet a správného pití.

Po hostině řekl Franta žínce svojí spěšně: Safra, dej ten věnec z hlavy, vypadáš v tom směšně.

U stolu pak na to svižně, vstala kterás paní, předčítala přes hodinu došlá blahopřání.

Franta ani neposlouchal, řekl jenom svojí“ Támhle stojí náš gramofon, běž a zahraj tu moji…

Uděláno! A za tance, šíleného vření, utrhl Franta jedné dámě celé podsazení.

Pak hned řeči přípitkové místností se nesly, při čemž Franta od bumbání, náramně byl sklesklý.

57

Eduard Doškář, 1903–1942

Napřed povstal Karel Lenců, slzy jako hráchy: Já ti přeju, abys více, nechtěl na mě prachy.

Jeho přítel dobrý Klaban vstal a řek bez hluku: Mladá paní, mějte nad ním vždycky pevnou ruku…

Potom zase Najman Karel pojednou se vtípil a na zdraví oslavenci, touto řečí připil.

Přejeme ti milý Franto, plno krás a jasu, nezapomeň, věnuj nyní ženě více času.

Láďa Pelců také povstal, aby ho též zdravil.

Vydech sobě, odkašlal si a pak vážně pravil: Franto, milý kamaráde, muži svěžích lící, Ty už asi budeš vědět, co ti chci teď říci…

Vždycky jsi se tolik chlubil, pravdu říkám svatou, Do roka že po té svatbě, musíš býti tátou…

Abychom Tě, kamaráde, mužem mohli zváti, vyzývám Tě, abys i to hleděl dokázati.

Franta pohléd na svou žíňku jak na malé drozdě…

Z hluboka si napřed oddech: Láďo, už je pozdě.

Láďa zved pak svoji sklenku, by si s Frantou připil, byla prázdná, neb za řeči Ortík mu ji vypil.

Do rána pak plýtvalo se pokrmy a víny.

Franto, Franto, nezapomeň na nás, až budou zas křtiny…

58

BRK 2022

Boží tělo Dlouho už to u nás vřelo!

Každoroční „Boží tělo“ solí v očích bylo nám.

Takou pompu že chce „Pán“?

Hudba hrála pochod hlučný, v baldachýně farář tučný jako vladař věřících vodil průvod v ulicích.

Staré byly, veteráni, od úřadů všichni páni, za družičky malá děcka a za nimi – obec všecka.

Jako v trhu kramářů všude plno oltářů.

Farář breptá cizí řečí a ten průvod – klečí, klečí…

Po staletí se tak dělo že v Bousově „Boží tělo“ hlučnou bylo slavností k velké „Pána“ radosti.

Letos také hudba hřímá avšak do Boroví, ne do Říma.

A rudobílá plápolá…

Jdou – švarné děti „Sokola“.

A pyšně kráčí s otcem syn.

Však co jim schází? Baldachýn.

Ten není třeba. Stačí přec mít Americkej zvěřinec.

A mám stejnou legraci, jak s baldachýnem „panáčci“.

2. 6. 1923 59

Eduard Doškář, 1903–1942

Ve zvěřinci v Boroví Na svých cestách širým světem přišel jsem k bousovským dětem.

Jenom dnes a nikdy více máte přístup do zvěřince.

U mne máte spousty zvěře u mne se netrhnou dveře!

Kdo zná cirkus Barnum Bayley?

Ten je proti mému malej!

Mám tu přímo z pouště tygra, je koupen od pana Rygra, kotrmelce dělat umí.

To je on, co tuhle čumí!

V sobotu mi sežral kluka, máma pro něj dodnes fňuká.

Jinak je to dobré zvíře, po celý den leží v díře.

Berberskýho lva tu máme, div mi mříže nerozláme!

S tím je práce veliká, žere viks od Mertlíka.

Toho lva jsem chytil sám „furt“ si na to vzpomínám jak jsem jednou sám byl v poušti na „bobečku“ seděl v houští, v tom mi v žilách stydla krev a za mnou se ozval řev, ohlédnu se – on to lev.

Flintu jsem vám popad chutě, odstřelil jsem ho jak kotě a měl jsem z něj večeři.

Já to umím se zvěří!

Najednou vám: Podivná věc on měl v sobě sedm vajec.

Hned jsem věděl, co si počnu: Nasadil jsem na ně kvočnu a z těch vajec, na mou čest 60

pukavců Vám bylo šest, jenom jedno bylo dobrý.

S tamtěma jsem krmil zebry.

Bych Vám pravdu pověděl, jeden lev se vyseděl, a toho mám až do dneška je „potvora“ pěkná mrška!

Málokdo mi to dnes věří, po té kvočně že mám peří.

Na něj kouknout se, je milo.

Váží rovných šest set kilo, stářím má už hlavu dolů, denně spolkne devět volů, sedm krav a jedno tele a nesmí cítit nepřítele.

Pardál, ten mi tady chybí.

Ten šel někam chytat ryby.

Je to zvíře velmi krotký, „pucuje“ mi denně botky, když někam jdu, hlavu nahnu, jako smrad se za mnou táhnu.

Jako „ras“ je na práci!

Berana mám v Pankráci.

Ten pil denně litr rumu jednou v Praze hodil pumu a nežli jsme se naděli tak beránka zavřeli.

No tak, prosím, žádné vády jdou se kouknout na ty hady.

Tu je krajta tygrovitá, ta komáři, mouchy chytá.

Tu je hroznýš královský a brejlovec obrovský.

Oba dva jsou hezcí hadi a jak se vám mají rádi!

Celý den si hladí vlásky a jak se vám perou z lásky!

BRK 2022

A pak prosím: k všemu tomu, mám tu párek pěkných slonů.

S těma bývá těžká práce fůru sena spolknou hladce, to je jenom žertík pro ně z fůry nechat vůz a koně seno sežrat všecinko.

Má ty zlatá Márinko, já už nevím, co jim dám!

Sám o sebe strach už mám, aby jednou z hladu, z nouze ve své krvelačné touze nesežrali krotitele nebo pana řiditele a nevztáhli svoje rámě, až sežerou všechny – na mě.

S těma bejvá těžká zkouška.

Pak tady mám papouška.

Každému se stále klaní a nesmysly pořád žvaní.

Když si lehnu, podle zvyku nahlas mi čte politiku.

Pak tu máme jiné zvíře.

Vlka přímo ze Sibiře. Žere jenom samé kafe na cizince pořád rafe.

Je to velký pašák, hezký, nerozumí ale česky.

Ze všeho nadělá cáry, jmenuje se „Komm her, Harry“!

Je to duše miliónská.

Pak je tu velryba grónská.

Ta má duši z autobusu, na požádání dá pusu.

Veliká je jako kráva, její strava je jen tráva.

Po celý den leží tiše a válí se jen po břiše nebo plave po Piváku.

Pak tu mám spoustu ptáků: Supa, sojku, ba i vejra, denně zkrmím metrák sejra.

Orlům se sem dnes nechtělo protože je „Boží tělo“.

Já vím,jak se k tomu ženou tak jsem jim dal dovolenou.

Prosím: Jak vidíte tuhle boudu v té mám dva páry velbloudů a amerického bisona.

Pak tady mám „kompaňóna“ býval kdysi kostelníkem teď je u mě kouzelníkem.

Z něčeho udělá nic a co prosím ještě víc.

Z téhle boudy zlatý zámek jedním slovem zrobí Samek…

A teď prosím – zatím dost ukojte svou zvědavost a zaplaťte si u kasy pojďte shlédnout naše krásy!

Ten kdo nechce krejcar dát, zejtra bude litovat!

Velectění! Shromáždění!

U nás máme divé feny „drobnou zvěř“ a nízké ceny.

A teď jako mašina představení začíná.

29. 5. 1923 Přednášeno na Dětském dnu v Boroví dne 31. května 1923.

61

Eduard Doškář, 1903–1942

Bez názvu Dal jsem ty verše Tobě zas za pouhý Tvého oka jas a jistě – až je budeš číst si vzpomeneš – jsem zcela si tím jist!

Ty vzpomeneš si po letech až poznáš mládí svého spěch až stáří se Ti ohlásí… pak blýskne se jen na časy.

Ten hrom, ten projev lásky Tvých líček umlčí Ti vrásky…

Jen blesk – hrom neuslyšíš víc.

Přijď – Přijď, chci Tobě něco říct.

Eda

62

BRK 2022

Rapport...

Dobrému sportovci, vracejícímu se ze služeb vlasti věnuje Eduard Doškář mladší.

Liberec – Dol. Bousov v září 1922. (Složeno pro Míru Horáčka, bratrance pp Kunstů a zpíváno o sportovním večeru).

Horáček jde do civilu, to zas bude otrava, na vojně mu nesvědčilo – nedodělal kaprála!

Přišel chudák jako frajtr jako zrádce armády v uniformě bez hvězdiček a beze vší parády.

Zato řečí přibylo mu do všeho zas bude rejt, na vojně že děsně zkusi,l hloupé lidi bude lejt.

Nás však na to nenachytá u nás má už po slávě dobře víme že půl vojny proflákal jen v Bousově! Řekněte mi: „Je to vojna – když pořád doma byl sotva přišel do manévrů, vyfásnul automobil?

Za to prosím uvažte věc – mne to chytá za játra!

Za válení povýšen byl pan Horáček na frajtra!

Přes to ale přese všechno rádi jsme, že je tady, potřebujem jako soli jeho otcovské rady.

Děkujem osudu za to, že se vrátil Horáček, bez něj by se klub rozsypal jak rozeschlý baráček.

On je přec jen hybná síla – pracovat zas bude dál, až nám jednou dojdou prachy, půjde sbírat na footbal.

Teďka zase stoupnem v ceně, lepší matche budem hrát, s Libání se nikdy více na hřišti nebudem prát.

Na Bousovském hřišti bude hráti Sparta teď jenom, Viktoria i Slavia i Žižkovský Union.

Po světě teď budem hráti jen s Vídeňským Rapidem, rekord světa jistě brzy s Horáčkem dobydem.

Najednou Ti – sám nevím proč – věc to byla přetěžká, po hřišti Ti špacíruje a nadává Třebeška.

Byl Ti z toho pěkný brajgl, to se nedá povídat, 63

Eduard Doškář, 1903–1942

Třebeška chtěl mermomocí ňákej ten gól přihrávat.

Je to přec jen zlatý člověk, kdybychom ho neměli, jistě bysme hezkou řadu zápasů už projeli.

Takhle vyspělé sportovce jistě žádný klub nemá, což pak teprv kdybys viděl, kterak hraje Házená.

Nejrychlejší s útoku je ze všech Mářa Tomsová, jenže: trošku surovosti nalil do ni Kocvera.

Janoušková střílet umí, jen když se jí míč podá, za to Novotný v kopané neštěstí je hromada.

Adámková trošku líná, s míčem nikdy nechvátá, špacíruje jen po hřišti – kopíruje Charváta.

Za to ale Pačesová s Veselou když začnou hrát, to by mohla Žďánská v bráně s klidem Angličana spát.

Ty dvě jistě nic nepustí – obrana to tutová, chytí všechno, co pustila Linková a Štajrová.

Vidíš, Míro hochy čilé, kteří k světu se mají, jak se na to, žes jim přišel, převesele dívají.

Máme radost, že jsi přišel – bylo skoro na čase, chyť se vesla, ať to jede, ať zas všechno pohne se.

Ty jsi přec jen hybná síla, pracovat zas budeš dál, Láďa Pelců na Tě čeká – půjdeš sbírat na footbal!

64

BRK 2022

Dopis Máře Můj život v Liberci je plný až přes příliš bujného žití. Měl jsem tehdy pravdu, když jsem Ti psal, že ony chvilky v Bousově byly opravdové naše mládí.

Jak jsem se o Tobě dověděl? Bylo to od Tebe dosti negalantní – nezlob se proto; že jsi odešla, a pro nás jsi neměla ani to své „Nazdar“ – které nám vždy bylo milým. Nastala chvíle pátrání, hádání – všechno marno. Najednou zaznělo heslo jakési, že: „Mářa je v Praze!“ Brzy však bylo umlčeno Karlem Najmanem, jenž usilovně pátral a informoval se na magistrátě měst pražských – Mářa pryč a pryč.

8. prosince 1921 – Mikulášská zábava Dolnobousovského S. K., o níž Ti referuji také. Luis Sandin, Otto Choura a známá Ti společnost těch ne „lavičkových“, ale „lahvičkových rytířů“, k nimž i já jsem přisedl. Seděla okolo ½ 4 ráno v růžové náladě, a zcela vážně Tobě na počest zpívala „Akú som si frafolenku“. Ve vlaku v ½ 5 se mi Luis Sandin pochlubil, žes ve Varnsdorfě. Zas kromobyčejná náhoda mi k tomu pomohla. V prvním momentě se mně nemile dotklo, že my, Bousováci nic o Tobě vědět nemáme, zatím co Luis ze „zapráskanejch“ Kdanic ví všechno.

Teď o S. K. Bousov má teď krásný klub, který vítězí např. nad Mnichovohradišťským I. A 16:1. To bys ani nevěřila, že S. K. se pustil i do Mikulášské zábavy – která dopadla oproti Sokolské nade vše očekávání. Účinkovali: Koll: Pokorná A. (smutek po pí Barešové jí nevadí): Píseň (zahaj.), Slovenské písně. Jandová: Tulák, Holanďánek. Klacek zpíval kuplet Že jsem klacek. Sobota, Charvát 3x, Doležal 3x, Doškář, Zejdl, Lín 2x, Lenc (syčák), Pelc (holič), Choma (elegán), Kocvera (policajt) sehráli Figaro a Cigaro, kom. scéna o 1 dějství.

Největší úspěch získalo číslo, jež bylo v programech takto udáno: D. B. S. K. Footbalistický kuplet od Edy Doškáře, zpívá autor. Uvádím některá místa.

Míč do brány vletěla, a s ní slavný Kocvera.

Teď už sklízí pochvalu, on je hvězdou footbalu.

Sparta dnes na mou věru, nepřetrumfne Kocveru.

On je chudák ubohý, koukněte mu na nohy.

65

Eduard Doškář, 1903–1942

Ze všeho nejlíp umí, poválet se po zemi.

Ten Pelc to je taky Kunt, sebere Vám každý špunt, na pořádek hubuje, starý zlatky slepuje.

Uschne z toho šetření, moc do něj už teď není.

Jaká je to divná věc, u footbalu Karel Lenc.

Kapitán teamu je, v sobotu vždy lajnuje!

No my máme kapitána, ježíš marjá to je rána.

Z mužstva ho má každý rád, to stačí jen zavolat. Že vytáh pan kapitán, z udírny čerstvej salám.

Máte vidět paniku, Tomek křičí Karlíku, jestli mi nedáš salám, na mou duši víc nehrám.

To bousovské publikum, to je prosím unikum.

Hotová je to banda, vede ji pekař Janda.

K baráčku přišel taky, by viděl footbaláky.

A s ním jeho panička, Pokornovic Ančička.

Celý odbor házená, Adámková Božena, holič Pádr s Hugáčkem, pan účetní s tvrďáčkem, 66

BRK 2022

dva strejcové, tři ženský, i mašinfíra Kalenský.

Nadávati nemešká, ani s fajfkou Třebeška.

Do soudce už nic není, láteří zas Hoření.

67

Eduard Doškář, 1903–1942

Bez názvu Zas den přešel, zlaté sluníčko odešlo za hory, Znaven jsem dnes přišel. Vozili jsme brambory.

Máňa ještě postonává – byl jsem tedy zcela sám, a tu, jako vždycky jindy: sedím, kouřím, vzpomínám. Účetní náš – starý Hendrich – zosobněná číslice, vedle v krámě s panem šéfem disputoval o mlíce.

Já pracoval jak to stojí ve pracovní osnově, seděl, kouřil a vzpomínal, jak bych rád byl v Bousově!

Teď ten večer! Pátek večer míval jsem tolik rád, Dnes však? Nemohu než sedět, kouřit, vzpomínat!

Slíbil jsem Ti, že se sjedem v Boleslavi zlatíčko.

Pan šéf mi to poplet však! Zkřížil plány maličko.

Mrzí mě to – což však naplat? Přece to snad zlé není?

Vždyť za týden přiběhne nám naše posvícení!

A pak večer – u Hemů až starý Bobek zahude, budeme snad, Mářo, spolu? To mi smutno nebude.

Bude jinak, moje zlato, až uslyším ten tvůj smích, dneska sedím, kouřím a vzpomínám, jsem tak tich!

Kamarád můj odjel domů, mě přenechal otravě, ten už dneska děvu baví Bůh ví kde na Moravě.

Závidím mu, věř mi Mářo – bolí mě to velice, já se mohu bavit jenom s tetičkama při mlíce.

Některé texty byly složeny jako písničky a zpívány při různých příležitostech.

Ovšem notové záznamy se nedochovaly. Několik Doškářových písní se podařilo díky pomoci Václava Hašlara a Marka Ottla zapsat do not. Za to jim velice děkuji.

68

BRK 2022

69

Eduard Doškář, 1903–1942

70

BRK 2022

71

Eduard Doškář, 1903–1942

72

BRK 2022

73

Eduard Doškář, 1903–1942

74

BRK 2022

PŘÍLOHY

Zápis o narození Eduarda Doškáře v Knize narozených 75

Eduard Doškář, 1903–1942

Obálka na dokumenty vězně č. 12357, Eduarda Doškáře v lágru Stutthof 76

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně

77

Eduard Doškář, 1903–1942

Přidělení do tábora Stutthof 78

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 79

Eduard Doškář, 1903–1942

Kartotéční list z evidence tábora 80

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 81

Eduard Doškář, 1903–1942

Zápis z přijímacího pohovoru, str. 1 82

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 83

Eduard Doškář, 1903–1942

Zápis z přijímacího pohovoru, str. 2 84

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 85

Eduard Doškář, 1903–1942

Doklad o umístění do lazaretu.

86

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 87

Eduard Doškář, 1903–1942

Telegram o úmrtí 88

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 89

Eduard Doškář, 1903–1942

Úmrtní list 90

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 91

Eduard Doškář, 1903–1942

Dopis příbuzným, kde si mohou vyžádat úmrtní list 92

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 93

Eduard Doškář, 1903–1942

Dopis matky Eduarda Doškáře 94

BRK 2022

Hrubý překlad dokumentu na protější straně 95

Eduard Doškář, 1903–1942

DOSLOV Na tom, že se část tvorby Eduarda Doškáře zachovala, má zásluhu především Jan Kolátor (1918–1995). Od roku 1944 pracoval jako úředník na obecním úřadě, později na MNV. Sbíral od lidí Doškářovy texty a tím je zachránil. Některé pak byly otisknuty ve zpravodaji Bousovák v roce 1968. Složku s Doškářovými texty mi laskavě zapůjčila dcera Jana Kolátora. Několik prací Eduarda Doškáře se dochovalo také v archivu Klubu rodáků a přátel Dolního Bousova.

Nepřísluší mi hodnotit úroveň jeho textů. Ty jsou velmi různorodé. Psal básně, písničky, texty k různým příležitostem ve městě či mezi sportovci. Reagoval na aktuální politické události. Ve všech jeho pracích však zaznívá jeho veliká láska k Dolnímu Bousovu a k vlasti. Eduard Doškář byl bousovský patriot jak se patří. Útlá knížka, kterou držíte v ruce, je malou vzpomínkou na výraznou osobnost Dolního Bousova v období první republiky a poctou autorovi těchto textů.

Dolní Bousov, březen 2022 Miloslav Ječný

96

BRK 2022

OBSAH Eduard Doškář 1903–1942 ....................................................................................................3 Původ a dětství ......................................................................................................................... 3 První zaměstnání a společenský život ............................................................................ 6 Manželství ............................................................................................................................... 15 Období protektorátu a vyšetřování .............................................................................. 16 Koncentrační tábor Stutthof a smrt ............................................................................. 22 Zajímavosti v informacích ................................................................................................ 24 Vzpomínky na Edu Doškáře ................................................................................................ 25 Dochovaná tvorba ................................................................................................................... 28 Přílohy .......................................................................................................................................... 75 Doslov ........................................................................................................................................... 96 Obsah ............................................................................................................................................ 97

97

EDUARD DOŠKÁŘ 1903–1942 Autor textu: Miloslav Ječný Editor: Ing. Dita Říhová Sazba a grafická úprava: Ing. Dita Říhová Vydalo: Město Dolní Bousov nám. TGM 1, 294 04 Dolní Bousov Vyšlo jako 9. svazek BOUSOVSKÉ REGIONÁLNÍ KNIHOVNIČKY Vydání 1., 2022 Náklad 60 ks Tisk: MSD, spol. s r.o., Minská 103, 616 00 Brno ISBN 978–80–905841–9–8

Městská knihovna a infocentrum Kostelní ul. 141, 294 04 Dolní Bousov tel. 322 312 001, knihovna@dolni-bousov.cz www.knihovna.dolnibousov.cz