Dolnobousovsko v literature a kulture

D OLNOBOUSOVSKO V LITERATUŘE A KULTUŘE

Karol Bílek B OUSOVSKÁ R EGIONÁLNÍ K NIHOVNIČKA

Svazek první OUSOVSKÁ B OUSOVSKÁ EGIONÁLNÍ R EGIONÁLNÍ KN IHOVNIČKA K NIHOVNIČKA

DOLNOBOUSOVSKO V LITERATUŘE A KULTUŘE Karol Bílek

Dolní Bousov 2014

© Autor textu Karol Bílek © Město Dolní Bousov, 2014 © obrazová příloha: autoři, příp. majitelé sbírek Grafická úprava Ing. Dita Říhová Vydala Městská knihovna – org. složka Města Dolní Bousov

Město Dolní Bousov, nám. TGM 1, 294 04 Dolní Bousov Vyšlo jako 1. svazek BOUSOVSKÉ REGIONÁLNÍ KNIHOVNIČKY. Vydání 1. Náklad 200 ks. Vytiskla Tiskárna Brno. ISBN 978-80-905841-0-5

BRK 2014

PŘEDMLUVA Souborným vydáním textů o Dolnobousovsku v literatuře a kultuře symbolicky zahajuji vydávání »Bousovské regionální knihovničky«, která má postupně doplňovat dříve vydanou monografii »Dolní Bousov, moje město«. Kniha byla vydána v roce 2000 u příležitosti oslav 400 let od udělení významných práv a znaku Dolnímu Bousovu císařem Rudolfem II. Původní text brožury bez obrazových příloh vycházel v letech 2012 – 2013 na pokračování ve zpravodaji Bousovák. Impulsem, který podnítil vznik tohoto textu, bylo naše pozvání pana Karola Bílka na besedu do knihovny s žádostí, aby pohovořil o Dolním Bousově. Beseda byla jednou ze série „slavnostních“ besed na počest přestěhování dolnobousovské knihovny do krásně zrekonstruovaných prostor bývalé fary. Beseda doplněná výstavkou regionálních tiskovin měla u všech posluchačů nebývalý ohlas. Nebylo možné si vše zajímavé zapamatovat na první poslechnutí. Nyní tedy informace pro zájemce vychází tiskem v rozšířené a upravené podobě. Přeji příjemné a objevné čtení. Dolní Bousov, srpen 2014. Ing. Dita Říhová vedoucí Městské knihovny a infocentra Dolní Bousov

3

BRK 2014

I. ÚVOD Představovat Dolní Bousov v literatuře je trochu odvážné. Město bylo vždy vnímáno hlavně jako centrum průmyslu a sportu; literární a kulturní tradice přenechávalo sousední Sobotce. Snad tu hrála svou roli i skutečnost, že Bousovsko bylo a je stále uváděno obvykle za hranicemi území, kterému se od konce 19. století všeobecně říká Český ráj. A Český ráj je především pojem kulturní. Ty jeho hranice jsou ovšem pomyslné – jinak je vymezují ochránci přírody, jinak historici, turisté, geologové, regionální publicisté, organizátoři územních svazů obcí a další. Někteří ho pojímají opravdu široce a zařazují na jeho hranice až Mladou Boleslav, Bezděz, Sychrov, Novou Paku, Veliš, Kopidlno apod. Pro některé je závaznou hranicí území Chráněné krajinné oblasti Český ráj (které ovšem také již doznalo podstatných změn), pro další je to území Geoparku Český ráj. Povětšinou je však oblast vymezována tokem řeky Jizery od Semil k Bakovu a spojnicemi těchto dvou míst s Jičínem – samozřejmě s mírnými přesahy. Takže se naskýtá otázka: je Dolní Bousov a okolí v Českém ráji nebo ne? Já myslím, že tam patří. Sobotka se svým nejbližším okolím je ve srovnání s Dolnobousovskem skutečně „úrodná“ na zmíněné literární a kulturní tradice. Je to dáno její výhodnější polohou v centru bývalého Kosteckého panství (kam obě dnešní města patřila), na křižovatce obchodních tras, dále dřívějším povýšením na město (čímž se stala mj. střediskem trhů a řemeslnických cechů), ale i skutečností, že zde bylo stálé sídlo církevního děkanátu, obsazovaného významnými osobnostmi (naopak bousovská fara neměla občas žádného faráře) a působila zde už nejméně od 14. století škola. Zakupovali se tu mnozí kostečtí úředníci. Svůj význam mělo i zřízení soboteckého okresu roku 1850 a usídlení okresních úřadů (soud, berní úřad, okresní úřad) ve městě – vždyť bez tohoto faktoru by Sobotka neměla ani svého nejslavnějšího rodáka Fráňu Šrámka, syna berního úředníka, nenarodil by se tu chemik Bohuslav Raýman a další.

5

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Všeborsko

Křižánek

1. Mapa vymezení regionu Dolnobousovsko – oblast ohraničená přibližně obcemi Dolní Bousov, Vlčí Pole, Křižánek, Veselice, Rabakov, Čížovky, Petkovy, Dlouhá Lhota, Martinovice, Všeborsko, Obruby, Přepeře, Kamenice, Dobšín a Střehom.

6

BRK 2014

Přes tyto handicapy můžeme také v Dolním Bousově a okolí sledovat odedávna i literární a kulturní tradice. Naším úkolem je pokusit se tyto tradice najít a zmapovat. Kromě tzv. krásné nebo umělecké literatury (poezie, beletrie, divadelní hry, tvorba pro děti, překlady) je třeba sledovat i literaturu odbornou (archeologie, historie, statistika, přírodní a technické vědy, pedagogika, náboženství, hospodářský život aj.), ale i díla slovníková, vzpomínková, knihy a brožury regionální – vlastivědné (včetně zachycení lidových pověstí), průvodce, almanachy a jubilejní sborníky turistické, spolkové a sportovní, díla umělecká (s reprodukcemi obrazů, grafiky, pohlednic, fotografií) atd. Nelze zapomenout ani na místní a regionální časopisy (včetně školních). A samozřejmě by bylo nevděčné ponechat stranou osobnosti a tvorbu rodáků a přátel Bousovska, mezi něž musíme počítat rovněž chalupáře z města a okolních obcí. A protože k literatuře a kultuře měly vždy blízko také škola, kostel, knihovna, kronika, divadlo, hudba, některé spolky atp., budeme alespoň okrajově sledovat i je. Pokud jde o území, které nazýváme Bousovskem a kterému se budeme věnovat, je možné zjednodušeně ho nazvat dolnobousovskou částí bývalého soboteckého okresu, ohraničenou přibližně obcemi Dolní Bousov, Vlčí Pole, Křižánek, Veselice, Rabakov, Čížovky, Petkovy, Dlouhá Lhota, Martinovice, Všeborsko, Obruby, Přepeře, Kamenice, Dobšín a Střehom. Není to snadné téma a jistě tento první pokus bude v budoucnu doplňován a upřesňován. Vždyť mnoho prací dnes neznáme a nemáme je v evidenci, neznáme ani životní data a osudy mnoha autorů. Složité je také skloubit drobnou příležitostnou regionální produkci s díly obecněji zaměřenými, v nichž je dolnobousovská tematika jen nepodstatná, ale pro toto území důležitá. Dalším problémem je otázka, zda upozornit na práce encyklopedické a slovníkové. Nebo v jaké míře zařazovat autory, kteří se územím jen okrajově mihli. Zda registrovat turistické materiály, v nichž se pouze opakují stejné základní údaje. Proto by bylo dobře, kdyby si čtenáři nenechali své názory a znalosti v tomto směru pro sebe a zaslali své připomínky autorovi publikace, redakci Bousováka nebo do Městské knihovny v Dolním Bousově, kde v krásných prostorách restaurované památné fary vzniká i zvláštní oddělení regionální literatury. 7

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

II. NEJSTARŠÍ PÍSEMNÉ PAMÁTKY Pro starší období našich dějin, ze kterého se zachovaly první písemné doklady, nenajdeme o Dolním Bousově a okolí žádné literární texty, jsou známy pouze církevní i světské úřední zápisy (z nich zjišťujeme např. nejstarší stopy existence Křižánku roku 1052, Domousnic roku 1290, Horního Bousova a Vlčího Pole 1318–1323, Dolního Bousova 1330 atd.). Z nich také víme, že první jménem známý bousovský farář se jmenoval roku 1374 Mílek. Nesídlil zde ale žádný významný literát, jako byl katolický farář Ondřej Figuli (Hrnčíř) ze Žerčic, který se na hradě Kosti ukrýval před husity a překládal a opisoval zde do roku 1436 části Bible. Nedochovala se žádná farní knihovna, jaká existovala roku 1407 na nedaleké tvrzi Stará (dnes Staré Hrady). Nebylo zde trvalé panské sídlo a Bousovští asi nevěděli ani o literární činnosti sousedních šlechticů, třeba kosteckých Hasenburků nebo Vaňka Valečovského z Kněžmosta (†1472). Lze též pochybovat, že by s literaturou seznamovali své poddané v Horním Bousově cisterciáčtí mniši z kláštera Hradiště nad Jizerou, jimž ves až do husitských válek patřila. Teprve 16. století znamená pro literární tradice Bousovska něco nového. Ani my však ještě dnes nevíme dopodrobna, jak mnoho byl literárně činný biskup Jednoty bratrské Benedikt Bavoryňský z Bavoryně (†1535), turnovský rodák z vlčopolského vladyckého rodu. Vždyť i jeho hlavní dílo, Kniha o pravém náboženství křesťanském, vyšlo až po jeho smrti roku 1543. To spíše přišli poddaní z Bousovska do styku s kosteckými panskými úředníky, z nichž si na první stránce staré sobotecké cechovní Knihy mlynářů, pekařů a perníkářů roku 1592 zaveršoval Simeon Baštecký. Jména vesnic jsou soustředěna v zápisech o prodejích panství, třeba roku 1497 Janovi ze Šelmberka. Nacházíme i nejstarší nápisy na stavbách (kostecký pivovar 1576), ba i v přírodě – nápis v Plakánku Deo ac D. Mar. Mag. 1591 na místě, kde se pak těžil kámen na stavbu soboteckého chrámu sv. Maří Magdaleny.

8

BRK 2014

2. Privilegium udělené Dolnímu Bousovu Rudolfem II. r. 1600

9

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Za nejstarší známé písemné památky určené přímo Dolnímu Bousovu (kromě záležitostí farářů) můžeme považovat až listinu Ferdinanda I. z roku 1560, jíž na prosbu Kryštofa z Lobkovic (†1590) přiznal Bousovu týdenní trhy a dva jarmarky, a listinu Rudolfa II. z roku 1600, kterou na žádost Oldřicha Felixe Popela z Lobkovic (†1604) udělil městečku znak, pečeť a právo pečetit zeleným voskem. Kdy se slova Dolní Bousov nebo Unter Bautzen objevila poprvé v tištěné podobě, není také dosud přesně zjištěno. Asi to bylo na mapě Čech Pavla Aretina z roku 1619 (v podobě Bohusow). Pro zajímavost: Na nejstarší tištěné mapě Čech Mikuláše Klaudyána z roku 1518 je okolí Sobotecka poškozeno. Na dalších mapách se objevují podoby Bohussow (Johann Georg Vogt 1712), Pautzen (Jan Kryštof Müller 1720), Unter Pautzen (mapy tzv. 1. vojenského mapování 1764–1783), Unter Pautzen b. [= böhmisch – česky] – Dolní Bausow (Müllerova mapa ve vydání 1790), Busow dol. (František Palacký 1876). Ale vypisovat všechny podoby názvů jednotlivých obcí od nejstarší doby do současnosti není cílem této práce. 17. a 18. století nepřináší k našemu tématu mnoho nového. Snad jenom přibývá písemností se zprávami o jednotlivých obcích v lobkovickém a pak v černínském archivu od kosteckých hejtmanů a v archivu pražského arcibiskupství od soboteckých kněží, kteří spravovali po třicetileté válce i bousovskou farnost. Zajímavá změna se poprvé v roce 1615 projevila v názvu Vlčího Pole: užíval se v podobě Vyšší Pole. V polovině 18. století už nacházíme jména jednotlivých dolnobousovských farářů v tištěných diecézních seznamech, zvaných Catalogus cleri, i v dalších tiscích. Pro Dolní Bousov a okolí jsou také vedeny gruntovní knihy a církevní matriky i další městské a cechovní písemnosti, ovšem některé na Kosti a některé v Sobotce. Určitě se však do městečka nedostala latinská veršování majitele panství Humprechta Jana Černína z Chudenic (1628–1682) nebo soboteckého děkana Jana Ignáce Šumy z Vlastislavi (†1708) či tištěné proslovy a pojednání jeho předchůdce, děkana Adama Ignáce Mladoty ze Solopisk (†1708). 10

BRK 2014

3. Historická mapa vydaná roku 1620, kde můžeme nalézt Dolní Bousov pod názvem Bohusow. 4. Historická mapa vydaná roku 1744, zde můžeme nalézt Dolní Bousov pod názvem Unter Pautzen. 11

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

To zde spíše mohla působit slova skvělého soboteckého kazatele, kaplana Františka Matouše Kruma (1685–1733), jehož některá kázání vyšla tiskem, či hudební skladby děkana Jana Jiřího Philippiho (1672–1722) nebo některého z mnoha členů soboteckého kantorského rodu Svobodů. A pravděpodobně si bousovští sousedé také vyprávěli o cestách do Turecka, které podnikl (a písemně v deníku dokumentoval) Heřman Černín z Chudenic (1576–1651). Asi slyšeli i o piaristickém gymnáziu v Kosmonosích, které roku 1688 založil hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic (1659–1710). Pozornost jistě vzbudila i strmá kariéra soboteckého děkana Antonína Petra Příchovského z Příchovic (1707–1793) až na stolec pražského arcibiskupa. Od všech těchto osobností máme dochovány jejich tiskem vydané práce. Zvýšení úrovně osvěty a vzdělání hodně napomohlo obnovení dolnobousovské fary roku 1753. Prvním farářem byl Jan Václav Rejman, po něm zde působil v letech 1760–1776 Jan Václav Streer a do roku 1796 Matyáš Neumann (†1806). Roku 1765 byla obsazena i fara (zprvu lokálie) na Všeborsku postupně dvěma kněžími, kteří zde žili až do smrti: Josefem Ďoubalíkem (1736– 1790) z Vysokého nad Jizerou a po něm Janem Kerchbaumem z Litomyšle (1752–1797). Roku 1795 znovu vznikla i lokálie v Řitonicích, kterou obsadil do roku 1799 Josef Hasenehrl. V místech far byly i řádné školy; do Řitonic chodily dočasně i děti z Domousnicka. Prvním známým dolnobousovským učitelem byl v polovině 17. století Jiřík Dymokurský, po něm jsou doloženi koncem 17. století Kryštof Nádvorník, Jiřík Navrátil, Mikuláš Žák a Matěj Hubatka, v 18. století Matěj a Jan Valentové, Jan Vtelenský, Jan Dolenský (†1772), František Perchsíber aj. Na Všeborsku vyučoval od roku 1763 Antonín Srb (1725–1797). V některých místech existovaly jako pobočky školy pokoutní (Rohatsko, Dobšín, Dlouhá Lhota, Horní Bousov), teprve časem – kromě Rohatska – uznané za řádné. Tehdy také asi vznikaly nejstarší dodnes dochované krajové pověsti a lidové písně. Pravdivý podklad známé pověsti o ukradení sobotecké monstrance Švédy a její záchraně u Obrubců zaznamenal 12

BRK 2014

kostelník Jan Sobotka roku 1639 na přídeští soboteckého graduálu. Pozoruhodné doklady lidové tvořivosti najdeme i na nápisech na tzv. záklopách roubených staveb. Rovněž v kostele ve Vlčím Poli byl o jeho obnově roku 1683 zajímavý nápis na varhanách z roku 1696. Zní: Ke cti a chvále nerozdílné Trojice, svaté blahoslavené Panně Marii a svaté Kateřině, tohoto chrámu Páně veleslavené patronce tento positiv postaven za správy duchovní důstojné/ho/ velebného a vysoce urozeného pana Ignat. Šumy z Vlastislavě, poetae laureati, města Sobotky děkana a spolu faráře městyse Bausova Doleního nad Brodkem z nákladu poctivých mužův Jana Bůvy provazníka, Matěje Hemy sousedův téhož města item Václava Štěpánka mlynáře mlejna červenskýho a Václava Vranovskýho mlynáře mlejna rohatskýho. Letha Panie 1696, dne 15. máje. V obnoveném zámku ve Vlčím Poli si vybudovali Netoličtí z Eisenberku a Vratislavové z Mitrovic v 18. a 19. století významnou knihovnu. Dnes je umístěna na Humprechtě. V řitonickém kostele jsou nápisy na náhrobcích Koučů z Kouče a Rašínů z Riesenberka. Nápisy a datace najdeme i na většině zvonů a na některých plastikách, např. na podstavci sochy sv. Václava pod hradem Kostí z roku 1742 stojí: Od panování kacířů osvoboď nás. Také socha sv. Vendelína z Domousnic z roku 1796 od Martina Ignáce Jelínka (*1728), dnes uložená v lapidáriu v Mnichově Hradišti, má hezké lidové veršování: Ať dobytek nevyhyne vypros svatý Vendelíne by netlačil tento statek píce, pastvy nedostatek.

13

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

III. ZA NÁRODNÍHO OBROZENÍ Dostáváme se do doby českého národního obrození. Zde historiky i vlastivědné pracovníky často nejprve zajímají zprávy o počtu domů a obyvatel a o národnostním složení obyvatelstva. Nejdůležitější jsou v tomto směru tištěné topografické přehledy Čech, Schallerův a Sommerův. Jsou rozděleny podle tehdejších historických krajů a v nich podle panství. Zatímco 4. díl práce Jaroslava Schallera (1738–1809) Topographie des Königreichs Böhmen nazvaný Bunzlauer Kreis z roku 1790 zaznamenal jen tato základní suchá data, byl Johann Gottfried Sommer (1772–1848) v díle Das Königreich Böhmen (2. díl Bunzlauer Kreis z roku 1834) mnohem sdílnější a za pomoci spolupracovníků z celých Čech shromáždil i neocenitelné množství údajů dalších počínaje dějinami obcí a konče podrobným soupisem řemeslníků z jednotlivých míst. František Palacký (1798–1876) se v Popisu Království českého z roku 1848 spokojil opět jen s údaji o správním rozdělení Čech a o počtu domů a obyvatel z roku 1843. Takováto statistická literatura však nenacházela a nenachází obvykle mnoho čtenářů, a tak se raději podívejme na krásnou literaturu doby národního obrození. Souhrnně zpracoval tuto tematiku pro Český ráj alespoň v hlavních obrysech Jaromír Plch (*1918) v knize Souhvězdí domova (1960). Bohužel pro oblast Dolnobousovska nebudeme příliš úspěšní, mnoha autory se náš kraj chlubit nemůže. Snad jen několika kněžími. Je to v prvé řadě František Matějovič Vetešník (1784–1850), dlouholetý markvartický farář a sobotecký děkan, který po studiích působil v letech 1815–1819 jako dolnobousovský kaplan. Patřil do vlasteneckého okruhu prof. Josefa Jungmanna (1773–1847) a libuňského vikáře Antonína Marka (1785–1877); Jungmannovi přispíval podklady do jeho Slovníku česko-německého. Verše psal do časopisů Čechoslav, Prvotiny pěkných umění aj., překládal, ale poznenáhlu se věnoval jen náročným historickým studiím (tiskl je v Časopise pro katolické duchovenstvo), sobotecké škole a budování 14

BRK 2014

5. Jaroslav Schaller – Topographie des Königreichs Böhmen (4. díl Bunzlauer Kreis z roku 1790). 6. Johann Gottfried Sommer – Das Königreich Böhmen (2. díl Bunzlauer Kreis z roku 1834). 15

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

své rozsáhlé a cenné knihovny. Významný je jeho kronikářský odkaz, zvláště sobotecká děkanská a markvartická farní kronika spolu s rukopisným historickým spisem Pověřené panství Kost a Rakov, psaným původně ještě německy. Z Vetešníkových překladů je nejznámější román Johanita od Karl Franze van der Veldeho (1779– 1824) z roku 1829 pro knižnici překladů povídek tohoto autora, redigovanou Josefem Josefovičem Jungmannem (1801–1833), a román Alžběta nebo vypovězenci siberští od francouzské spisovatelky Sophie Cottin (1770–1807). Tento druhý překlad vydal roku 1830 jičínský knihtiskař František Kastránek (1790–1872). Díky Vetešníkovi vstoupil Dolní Bousov v této době i do odborné literatury. Přeložil totiž do češtiny hospodářský spisek kosteckého vrchního Josefa E. Limbeka (*1785) Setba bez vláčení (vytiskl Filip Jeřábek v Mladé Boleslavi roku 1837). Doslova se zde píše: „Léta 1834 dozvěděl jsem se, že v Dolením Bohušově, městečku náležejícím ke kosteckému panství, jemuž už vůbec Bousov dí, soused obstaral si pluh nového způsobu, jímž i roli sobě zdělával. [...] Pluh ten Češi zde zovou ruchadlem, mně pak slove pluh hakový...“ Nadšeným šiřitelem myšlenek národního obrození byl Damián Šimůnek (1810–1895), v letech 1833–1836 dolnobousovský kaplan. Ve stejném postavení působil až do roku 1864 v Sobotce, pak teprve získal faru v Choustníku u Tábora. Dolní Bousov měl rád, jak dokazuje skutečnost, že se sem vrátil roku 1889 na penzi, na faře dožil a na místním hřbitově je pochován. Patřil k šiřitelům českých novin a knih, které zájemcům ochotně půjčoval, učil mládež historii, rozšiřoval i myšlenky hospodářského pokroku, dokonce byl v roce 1848 polním kurátem sobotecké národní gardy a přechovával tajně šířené zakázané spisy Karla Havlíčka Borovského. Psal i verše do matrik a zprávy do novin. Stejně jako Vetešník a Šimůnek i další dolnobousovský kaplan a poté všeborský farář, žák Bernarda Bolzana Josef Frencl (1794–1839), bakovský rodák, patřil k členům Matice české a k odběratelům Časopisu českého muzea, nejstaršího českého vědeckého periodika. Jeho jméno nacházíme mezi odběrateli českých knih v korespondenci Jungmannově a Markově. Kromě Vetešníka, Šimůnka a Frencla byli před rokem 1850 členy Matice 16

BRK 2014

7. F. M. Vetešník (vlevo/dole); 8. Damián Šimůnek.

17

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

české a šiřiteli českých knih a novin i domousnický zámecký kaplan Josef Stránský (†1839), dobšínský a poté sobotecký učitel Matěj Balcar a dolnobousovští kněží Jan Palánek, Jáchym Jindra a František Duchoň, řitonický lokalista Josef Černý a kněz na penzi Ignác Richter (1800–1881), žijící střídavě v Domousnicích, Řitonicích, v Dolním Bousově i jinde. O většině z nich ještě bude řeč. K náboženským spisovatelům patřil i dolnobousovský rodák, dominikán Stanislav Voborník (1796–1864), který působil mj. v Praze a v Olomouci. Vydal oblíbenou knihu Svatý týden před velikonocí, obsahující všecky modlitby a obřadů vyjasnění dle předpisu církve svaté římské katolické (Praha 1830, 5. vyd. 1883). Výtěžek určil ve prospěch pražského ústavu chudých. Popularizačně zpracoval Původ a osudy Svatého Kopečku u Olomouce (1852). Z farářů, kteří působili v Dolním Bousově, zde byli v této době dlouze Antonín Zwittinger († 1814) v letech 1795–1814 a Jan Grossinger (1780–1839) v letech 1815–1836. Po nich se krátce vystřídali Jan Palánek (1793–1882) a Antonín Kles (1802–1866), až roku 1840 nastoupil Jan Kolátor (1790–1872) a setrval zde až do své smrti. Jeho kaplanem v letech 1854–1858 byl Matěj Fejfar (1821–1888), rodák ze Zelenecké Lhoty, autor několika příspěvků do katolických časopisů Posvátná kazatelna (1870) a Pastýř (1888). Údajně sepsal i Dějiny kláštera v Doksanech. Jako kaplan působil po vysvěcení roku 1846 v Kosmonosích a v Libáni, později krátce i v Dolním Bousově, Mikulově a v Německu. Na Všeborsku byl v letech 1797–1825 před Josefem Frenclem farářem František Kopš (1751–1832), po Frenclovi do poloviny století Josef Voborník (*1810). V Řitonicích se vystřídali kněží Jan Seifert, Josef Hoffmann, Antonín Skála, Kristián Vodka (1779–1821), pozdější mladoboleslavský děkan Jan Durdík (†1848) a Josef Matějka (1793 Náchod – 1853 Březno). Z nich tu déle pobyli jen Vodka (1809–1821) a Matějka (1825–1843). Seifert a Matějka přešli z Řitonic do Března. Jako penzista dožíval na bousovské faře boseňský farář Jáchym Jindra (1806–1886), který pocházel stejně jako Damián Šimůnek 18

BRK 2014

9. Jáchym Jindra – Adelaida císařovna – titulní list. 10. Stanislav Voborník – Svatý týden před velikonocí.

19

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

z krkonošských Haratic. Psal do Časopisu pro katolické duchovenstvo. Roku 1843 přeložil do češtiny knihu Jana Silberta Zdráva buď, milostiplná... a téhož roku vyšel i jeho překlad „pravdivého příběhu“ Adelaida císařovna z německých dějin na přelomu 1. tisíciletí. Pokud jde o školství, počátkem 19. století se začalo učit také v Horním Bousově (Matěj Tomášů 1825) a v Dlouhé Lhotě (asi 1810). V Řitonicích učili Josef Lamač a po něm Pavel Jiránek od roku 1812 v soukromých domech, až roku 1832 zde postavili novostavbu školy, kam chodily i děti z Domousnicka. Školním učitelem v Dolním Bousově byl dlouhá léta František Nechanský (†1856), v Domousnicích a pak v Řitonicích Václav Knobloch (1779–1863; předtím školní pomocník ve Březně), na Všeborsku od roku 1797 Václav Horák, na Dobšíně učil v letech 1836–1845 pozdější řádný sobotecký učitel Matěj Balcar (1816–1878), autor zajímavých rukopisných pamětí Utrpení učitelského pomocníka (tiskem vyšly roku 1971 ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky). Učitelský kurz absolvoval v Mladé Boleslavi i domousnický rodák Josef Jiránek (1806–1882). Věnoval se hudbě, roku 1846 si založil v Praze hudební školu. Psal klavírní skladby a učebnice. V Mladé Boleslavi působil jiný dolnobousovský rodák, učitel a varhaník Karel Nechanský (1809–1874), rovněž autor řady hudebních skladeb. Cestopisnou literaturu zastupuje dílko, které bylo soukromým rukopisným deníkem a tiskem bylo vydáno až roku 2010. Napsal ho Karel Kramerius (1797–1874), syn známého pražského obrozeneckého nakladatele, a jmenuje se Putování po českých hradech (1814–1818). Je tu také záznam cesty, kterou podnikl se svým přítelem Karlem Michelem v roce 1815 do našeho kraje. V Dolním Bousově je zaujala dřevěná zástavba městečka včetně radnice uprostřed náměstí a dále kostel sv. Kateřiny. Z Bousova pokračovali přes Řitonice do Domousnic. O čtyři roky později procházel Soboteckem a Libáňskem budoucí spisovatel Karel Alois Vinařický (1803–1869); rovněž jeho cestovní

20

BRK 2014

poznámky se zachovaly v rukopisné podobě v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Významně zde zasahoval do obrozeneckého hnutí v kraji i později, kdy jako vychovatel u Schliků pobýval v Kopidlně a spřátelil se s vlasteneckým okruhem kopidlenského děkana Františka Aloise Vacka (1779–1854). Vlastenecká činnost nepočetné hrstky nadšenců našla postupně ohlas i na Bousovsku. Důkazem jsou třeba zprávy o českém ochotnickém divadle v městečku (1830, 1844–1845, 1848–1850). Jsou to však zprávy ojedinělé. Ani o bousovské národní gardě 1848–1851 mnoho nevíme, ale byla založena a měla svůj prapor. Celý kraj byl výrazně český, česky se vedly matriky i jiné úřední spisy, české byly nápisy na některých lidových skříních a truhlách, na cechovních truhlicích apod. Začaly se šířit a číst české knihy, časopisy a noviny. Přesto vlastenecké myšlenky pronikaly mezi lid jen pomalu. Úsilí hrstky nadšených kněží, učitelů a dalších jednotlivců, vedených v našem kraji vikáři – libuňským P. Antonínem Markem, kopidlenským P. Františkem Aloisem Vackem a kováňským P. Karlem Aloisem Vinařickým, zde však začalo trvale zapouštět kořeny. Projevilo se to v plné síle v roce 1848, kdy i venkov chápal, že „čas trhnul oponou a změněn svět.“ Pěkně si to můžeme ověřit třeba v dopise řitonického lokalisty P. Josefa Černého (1805–1882) Karlu Aloisu Vinařickému z 23. dubna 1848: „Jakmile se konstituce prohlásila, počal jsem všelikými prostředky národního ducha mezi osadníky svými buditi. K mému slovu brali si noviny Květy, Posla etc. To poněkud působilo, ne však dle žádosti. Lid z tvrdého spánku probuzený opět dřímati počínal. Šel jsem tedy po vesnicích a u příležitosti noviny jsem osadníkům čítal a vysvětloval. Kde jsem se okázal, byla celá obec pohromadě, okolo mne a žádostivě poslouchala. To působilo. Nyní shromažďuji lid každou neděli a svátek odpoledne po požehnání ve škole. Vyzval jsem je k tomu rychtáři. Škola jest plná mladými i staršími z mí i z cizí osady. Čtu jim noviny a vysvětluji; čtu zvláště, co pro lid se hodí a národnost budí.“ Na plné národní probuzení si ovšem Dolní Bousov s okolím musel počkat do počátku 60. let 19. století. 21

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

11. Kresba dolnobousovské radnice z roku 1846, vznik cca r. 1964. 12. Z knihy K. Krameria – Putování po českých hradech. 22

BRK 2014

IV. OD ROKU 1850 DO KONCE 1. SVĚTOVÉ VÁLKY O probuzení českého společenského života po polovině 19. století, koncem období tzv. Bachova absolutismu a na počátku 60. let, se postarali v českých městech (a dokonce i v některých vesnicích) zvláště studenti, kteří znovu „rozhýbali“ i starší spoluobčany. V blízkých obcích tomu tak bylo v Sobotce, v Markvarticích nebo v Libošovicích. Dolní Bousov s okolím není v tomto směru ještě dostatečně prozkoumaný, ale zdá se, že zde tomu bylo jinak. Hlavní zásluhu o český společenský život tu totiž měli učitelé místní školy Jan Karban (1812–1868; v letech 1856–1868 řídící učitel), Antonín Karásek, František Václav Zelinka, František Míšek, kolem roku 1868 Gustav Hurich, o něco později Jan Václav Smrž. Vedle nich kovář a písmák Josef Valenta, stavitel Václav Folprecht (1817–1885), měšťané V. Čejka, obchodník a pekař Jan Janda, kupec Matěj Horáček a další. Nemalou roli hrály také nové regionální časopisy, např. Jičínský obzor (z Bousova dopisoval František Zelinka Libuňský – zkratka F. Z. L.) nebo Boleslavan (zprávy psal opět Zelinka pod značkami Z. nebo F. Z.; další autor užíval iniciály V. B.). Zprávy z Dolního Bousova však najdeme i v Lumíru (od H–š, roku 1860), v Času aj. Z nich se dozvídáme o čilém provozování besed a divadelních her v městečku (nejméně pět v roce 1861), o založení pěveckého spolku Stojmír (1862), místního čtenářského spolku a knihovny (1863, ale již roku 1861 se zde odebíralo dvanáct českých časopisů a tři výtisky Riegrova Slovníku naučného, první české obecné encyklopedie) atp. V edici Divadelní ochotník (díl II., sv. 1, s. 92–93) publikoval zmíněný Josef Valenta (1830–1896) v roce 1863 až příliš stručný článek Ochotnické divadlo v Dolením Bohusově, přetištěný v Divadelním almanachu 1869 (s. 39–40). Vzpomíná v něm na divadelní dění v městečku v letech 1830, 1848–1850 a 1860–1862. Kupodivu se nezmiňuje o ochotnických hrách v letech 1844–1845, zaznamenaných archivními materiály, v nichž si kočovný loutkář Jan Langer ostře stěžuje na místní „konkurenci“ (uvádí Jaroslav Bartoš v knize Loutkářská kronika z roku 1963). Kromě tohoto článku psal Valenta i soukromou kroniku. 23

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

13. Otylie Sklenářová-Malá. 14. Kniha Z mých vzpomínek, vydání z roku 1912. 24

BRK 2014

Nejvýznamnější vlasteneckou událostí těchto let bylo v Dolním Bousově posvěcení nového spolkového praporu Stojmíra. Stalo se tak na velké národní slavnosti 24. září 1865, jíž se zúčastnila i známá česká herečka Otylie Sklenářová-Malá (1843–1912). Tato vídeňská rodačka trávila po smrti matky jako osmiletá asi 14 měsíců u příbuzných v Libuni (zde poznala P. Antonína Marka) a u babičky Malé v Dolním Bousově, kde chodila rok do školy a národnostně se uvědomila. Píše o tom sama v dopisech otci, v knížce Z mých vzpomínek (Praha 1912) i při jiných příležitostech. Jinak psala své vzpomínky „privátní učitelka dívek v Dolním Bousově“ Marie Dlouhá, dcera markvartického učitele Josefa Valenty (1781–1852). Nazvala je Životopis mé prababičky, vyšly vlastním nákladem v Mladé Boleslavi v tiskárně Josefa Zwikla (1828–1903, tento tiskař uváděl své příjmení v několika variantách) roku 1882. Zavádí nás v nich do severních Čech 18. století, stylem společenských románků líčí osudy osiřelých dětí, jichž se ujme milosrdná paní hraběnka a hlavní hrdinku zaměstná jako svou komornou na zámku v Kosmonosích. Ta se díky tomu seznámí i s mnichovohradišťskou hraběnkou Valdštejnovou a výsledkem je svatba se synem rychtáře z Obrubců Janem Najmanem. Kronikářsky jsou připomenuty i osudy jejich dětí v Dolním i Horním Bousově, v Obrubcích a na Všeborsku. Hlavní postava vyprávění, autorčina prababička Madlenka Najmanová, umírá roku 1799 a je pohřbena v kostele ve Všeborsku. Ze zmíněné šestice dolnobousovských učitelů byl literárně nejzdatnější František Václav Zelinka (1838–1903). Tento rodák z Tatobit bývá někdy nechtěně zaměňován se svým otcem, učitelem Františkem Zelinkou z Chotče (1810–1885), neboť oba učili v Libuni, kde ovšem chotečský F. Zelinka (otec) zůstal celý život. Tatobitský F. V. Zelinka (syn) přešel zásluhou P. Antonína Marka brzy do Dolního Bousova jako podučitel. Po krátkém, avšak úspěšném vlasteneckém působení na zdejší škole se dostal roku 1863 na své celoživotní působiště do Berouna, kde byl nakonec ředitelem dívčí školy. Kraji svého mládí však zůstal věrný i literárně. Začínal verši a kulturními zprávami z Dolního Bousova v Boleslavanu 1860–1861 a v Jičínském 25

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

15. Fr. V. Zelinka – Vodstvo království Českého. 16. Fr. V. Zelinka – Horstvo České.

26

BRK 2014

obzoru 1861, pravděpodobně psal i do ústředních listů. Největší cenu mají jeho dvě drobné práce věnované P. Antonínu Markovi. První s obsáhlým názvem Působení Antonína Marka, děkana v Libuni, co biskupského vikáře a školdozorce bývalého okresu Turnovského byla vydána v Praze roku 1875 a obsahuje především Markovy názory pedagogické. Druhou vydal vlastním nákladem rovněž v Praze roku 1896 k slavnosti odhalení Markova pomníku v Libuni s titulem Památka na duchovní a vlasteneckou působnost P. Antonína Marka na osadě libuňské. Zelinka je rovněž autorem několika učebnic. I pro naše okolí je zajímavé Vodstvo království Českého (Praha 1869), kde popisuje též menší potoky a rybníky Jičínska, Turnovska a Mladoboleslavska. Zajímavé je, že v textu i na připojené mapce je Klenice nazývána Červeným potokem (asi podle Červenského rybníka) a Žehrovka nese jméno Žehrovský potok. Podobnou pomůckou je Horstvo České. Příspěvek k vyučování zeměpisnému (Praha 1870). Zelinka přispíval rovněž do pedagogických časopisů a vydal i knížku svých veršů Pestré lístky (Praha 1894). Podobné cíle si kladl Jan Václav Smrž (1835–1921), rodák z Dolního Lochova. Po studiích učil ve středních Čechách, z Bělé pod Bezdězem přešel roku 1868 do Sobotky a po pěti letech do Dolního Bousova, kde vystřídal Josefa Chochola z Drštěkryjí ve funkci řídícího učitele a působil zde až do roku 1897. Psal i kroniku, dirigoval Stojmír a probojoval stavbu nové školní budovy. Na penzi žil v Jičíně. Jeho syn Karel Smrž (1870–1931) byl profesorem ženského učitelského ústavu v Praze a autorem pedagogických spisů. Také J. V. Smrž si byl vědom nedostatku vhodných učebnic, a tak již roku 1856 vydal Věneček z písní školních a psal různé pedagogické články do Posla z Budče, Školníka, Školy a života a jiných časopisů. Jeho nejzajímavějším dílem je Zeměpis Čech s místopisem okolí a města Sobotky, drobná brožurka, kterou „k úžitku svých žáků sepsal“ a vlastním nákladem v tiskárně mladoboleslavského Josefa Zvikla vydal roku 1872. Je to vlastně učebnice vlastivědy, která po všech stránkách seznamuje žáky v první části s domovem, ve druhé s okre27

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

17. Fr. V. Zelinka – Památka na duchovní a vlasteneckou působnost P. Antonína Marka na osadě libuňské. 18. J. V. Smrž – Zeměpis Čech s místopisem okolí a města Sobotky z r. 1872. 28

BRK 2014

sem a ve třetí s Královstvím českým. Smrž je také autorem několika dalších školních příruček. Vlastivědě Bousovska se pilně věnoval i hraběcí vychovatel u Kouniců v Březně a vrchnostenský úředník Josef Pitr (1822–1887), který nakonec žil a zemřel v Obrubcích. Jeho práce však zůstaly v rukopise a jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Mladé Boleslavi. Část z nich, a také své vlastní výzkumy, zpracovala v několika článcích národopisná pracovnice z Mladé Boleslavi Barbora Hoblová (1852–1923), jejíž zájmová oblast zahrnovala i značnou část Dolnobousovska, obzvláště Obrubce s okolím. Do našeho kraje zavítal i jiný významný národopisec, univerzitní profesor Čeněk Zíbrt (1864–1932); výsledkem návštěvy byl jeho článek Větrný mlýn u Dolního Bousova, publikovaný v ústředním národopisném časopise Český lid roku 1925. Dalšími z autorů druhé poloviny 19. století, kteří mají vztah k Dolnímu Bousovu a okolí, jsou místní humoristé. Prvním byl Jan Havlík (*1839) z Ošťovic. Vystudoval jičínské gymnázium, maturoval roku 1859 a pak se stal lékárníkem. Koncem 19. století vlastnil lékárnu v Černošíně u Stříbra, později v Dobrovici; jeho další osudy neznáme. Přispíval do Humoristických listů, známá je jeho povídka Výlet na Kost, otištěná v Boleslavanu roku 1862. Několik jeho veršů z mládí uveřejnil Václav Jaromír Černý (1832–1883) v Památníku soboteckých a okolních rodáků roku 1882. V něm najdeme i životopisné medailónky několika dalších osobností z Bousovska. Smutný osud měl Václav Šolc (1850–1883), dolnobousovský rodák, zesnulý ve stejném stáří jako jeho slavnější sobotecký jmenovec. Nechme pro změnu zaznít slova nekrologu z Urbánkova věstníku bibliografického (roč. 4, 1883, č. 8–10, s. 279) – již proto, že jako rodák si delší připomenutí zaslouží, a také je možné začíst se do literárního stylu užívaného před 130 lety: „ÚMRTÍ. Václav Šolc, ředitel advokátní kanceláře v Sobotce, zemřel dne 21. srpna [1883] v Dolním Bousově po nedlouhé nemoci v 33. roce. Zesnulý byl muž poctivý, jenž pro svou ryzí a bodrou povahu těšil se všeobecné úctě a přízni. Rodné město jeho ztrácí v něm svého upřímného přítele, který povždy radou i skutkem seč byl 29

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

k rozkvětu města působil, město Sobotka pak, v jehož středu sedm let působil, ztrácí v něm tichého a mírumilovného občana, literatura humoristická svého činného příznivce. Uveřejnilť zesnulý ještě za redakce Augustina Nevšímala značný počet humoresek svých v ‚Palečku‘ v roč. III., z nichž zejména humoresky: ‚Nechtěli v Buchtově silnici‘, ‚Divadlo v Markvarticích‘, ‚Pan doktor a kozí brada‘, ‚O tom praporu‘, ‚Nehoda divadelního ochotníka‘ a mnohé jiné zvláštní zmínky zasluhují. Též do ‚Humoristických listů‘ přispíval rozličnými drobotinami v dřívějších dobách. Již co student na vyšším gymnáziu v Mladé Boleslavi zabýval se krásnou literaturou naší, z kteréžto doby mnohé jeho, dosti cenné, básničky pocházejí. Dopisy jeho v ‚Národních listech‘ uveřejněné nasvědčují tomu, že vždy důstojně a se vší rozhodností staral se o zvelebení a rozkvět svého rodného města.“ Právě kvůli jménu, délce života a době působení v kanceláři soboteckého advokáta Jana Jirčáka byl dolnobousovský Václav Šolc občas zaměňován se stejnojmenným soboteckým básníkem. Vtipným autorem četných příležitostných humoristických veršů byl také řitonický a dolnobousovský učitel, od roku 1909 první správce školy ve Vlčím Poli Jan Havlík (1866–1930). Dolní a Horní Bousov i další obce z okolí zařadil do své písně Když jsem šel od Vídně přes ty hranice sobotecký švec a humorista Jan Kubů (1861–1935). Příslušné sloky této tzv. Sobotecké nebo Pošťácké písně, zpívané na nápěv Boleslav, Boleslav a publikované v knížce Ze zákoutí Sobotky (1906), zněly: Bousovy oba dva dohromady dám, ze Spařenec do Mrchvojed taky chodívám. Vlčí Pole, Kdanice, Trní, Spíšova, Vosek, Vesec, Kamenice, Kost a Semtina. Malá Lhota, Dobšín, Zájezd, Dobšice, Obruby, Dehetník, Písek, Žďárek, Matice. Bořenovský „Povětrník“, Vránovna, v Ryji Srba, Vošťovice, Střehom, Šlejferna. 30

BRK 2014

Stále byly oblíbeny i kramářské písně, které se zpívaly „na známou notu“. Většina měla obsah náboženský, určený hlavně poutníkům, ale řada z nich zpracovávala tematicky i formou blízkou dnešnímu bulváru různé dobové senzace, vraždy apod. Z našeho okolí se tak zachovala Nová píseň o vražedlném činu, který se stal ve vsi Veselici v soboteckém okresu dne 2. května 1869. Složil ji Josef Tér (1811–1897), vytiskl na čtyřech stránkách J. Zwickl v Mladé Boleslavi a má dvanáct slok. Vypravuje o vraždě dívky, které se dopustil žárlivý milenec v den pouti ve Vlčím Poli. Byla přetištěna ve Zpravodaji Veselice roku 2013, č. 39. Další Térova píseň se nazývá Pravdivý příběh, který se stal v soboteckém okresu ve vsi Obruba dne 17. června na den Srdce Pána Ježíše roku 1870 a jejích 15 slok na čtyřech stranách vytiskl rovněž mladoboleslavský J. Zwikl. Námětem byla tentokráte vražda dítěte, po které matka oněměla a teprve po letech těsně před smrtí za pomoci Panny Marie opět začala mluvit. Pro změnu až v Litomyšli u J. S. Bergrové vyšla v letech 1887–1890 další Térova skladba. Měla rovněž 14 slok textu na čtyřech stranách s titulem Nová píseň o strašném příběhu, který se stal v Soboteckém okresu ve vsi Obrubcích dne 12. října 1887, což se z písně lépe vyrozumí. Píseň líčila vraždu těhotné ženy a následnou sebevraždu jejího manžela a zároveň vraha. Začínala: Pozastavte se krajané, slyšte žalostné noviny, zvláště vy, ctnostní manželé, co vám v krátkosti oznámím, zapláče vám srdce v těle. Blíže městečka Bausova stala se strašná nehoda, v Obrubecké osadě žili tam mladí manželé... 31

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

19. Pěvkyně Ema Destinnová pobývala na zámku v Domousnicích. 20. Kramářská píseň – Jos. Tér – Nová píseň o strašném příběhu…

32

BRK 2014

Po literárním ztvárnění volala také rozšířená pověst o zkáze Křižánku. Jako první ji zpracovali veršem kopidlenský rodák, redaktor Václav Antonín Crha (1836–1905) formou balady a sobotecký dramatik a politik František Věnceslav Jeřábek (1836– 1893) v básni Rouhač. Kdo ví, zda znali rukopisné záznamy v nejstarší libáňské matrice o skutečných smutných osudech obce a jejího kostelíčku. Asi ne. Drobnou zmínku věnoval Křižánku i spisovatel Rudolf Jaroslav Kronbauer (1864–1915) v povídce Vyšopolská hrobařka (Zábavné listy 1886, č. 20, s. 457–463). Autor měl od dětství blízko k našemu kraji (Bakov nad Jizerou, Mladá Boleslav, Dětenice a okolí) a zasadil do něho několik svých prací, především román Řina. K Dolnímu Bousovu měl blízký vztah i osenický kantorský a muzikantský rod Foersterů. První manželkou osenického učitele Josefa Förstera st. (1804–1892) byla Anna Kocverová, dcera bousovského zednického mistra (zemřela roku 1851 na tyfus). Jejich dcera Amálie si vzala za manžela bousovského (zprvu markvartického) a později libošovického učitele Antonína Karáska. O nich píše Förstrův vnuk Josef Bohuslav Foerster (1859–1951) ve svých vzpomínkových knihách Poutník (1942) aj. Mezi literáty se hlásila i pěvkyně Ema Destinnová (1878–1930). Psala verše, divadelní hry i různou beletrii. Před 1. světovou válkou pobývala snad roku 1907 a 1911 na zámku v Domousnicích, kde ji navštívil i její kolega z Metropolitní opery v New Yorku, světoznámý operní tenor Enrico Caruso. Psali o tom např. Marie Martínková (1886–1972) v knize O Emě Destinové (1946), Václav Holzknecht (1904–1988) a Bohumil Trita (1919–1979) ve velké monografii Ema Destinnová (1972), Vladislav Mareš (1925–2004) zpracoval tuto domousnickou epizodu v povídce Amor a slavíci (1994); Marie Bajerová (1902–1993) v knize O Emě Destinnové (1979) však o tomto pobytu neví... Známou pěvkyní byla také dolnobousovská rodačka Antonie Havlíková (1860–1942), která působila i v Německu a v Rusku. Její vzpomínání Jak jsem se měla na světě najdeme ve Věstníku soboteckém 1940, s. 200–202. 33

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Tiskem vydávali své hudební skladby někteří dolnobousovští učitelé, např. Václav Košíček (1882–1935) nebo známý František Doskočil (1872–1944). O domousnickém rodákovi Josefu Škodovi (1902–1978) napsala Jitka Bílková (*1984) drobnou brožuru Slepý učitel hudby Josef Škoda z Libáně (2. rozš. vydání 2004). Škoda měl v Libáni hudební školu, psal i verše a prózu do slepeckého tisku, byl přítelem Jaroslava Ježka. O psaní divadelních her se údajně pokoušel také dolnobousovský rodák, herec Jan Poláček (1848–1892). Působil jako komik u kočovných společností i u pražských divadel. Mladoboleslavský rodák Antonín Hejda (1863–1903) se stal známým pražským knihkupcem a nakladatelem. Přiženil se do Domousnic, kam rád jezdíval. Pohřben je v Řitonicích. K významným právníkům a čelným politikům své doby patřil dolnobousovský rodák, jičínský advokát František Lohař (1831– 1897), publikující v regionálním a odborném tisku. Byl spoluzakladatelem odborného časopisu Právník. Známým rakouskouherským diplomatem byl znalec Blízkého východu Bohumil Pára (1863–1915), rodák z Čížovek. Nakonec působil jako legační rada na ostrově Korfu, byl povýšen do rytířského stavu s titulem ze Žlunova. O zdraví občanů Dolnobousovska se v této době starali lékaři František Mrázek (1814–1878) a jeho nástupce František Ptáčník (1850–1919). Oba působili v různých kulturních spolcích. V duchovní správě Dolního Bousova se po Janu Kolátorovi vystřídali Josef Benda (1843–1903), mj. v roce 1881 zakladatel a první předseda místní Občanské besedy (farářem 1874–1894) a Josef Koláček (1861–1919), v Dolním Bousově farářem 1894–1903. Oba odešli do úřadu děkana v Sobotce. Dlouhá léta pak byl novým bousovským farářem František Kollátor, rodák z Horního Bousova. Na Všeborsku sloužili Bohu Filip Vrťátko (1814–1856) v letech 1851–1856, Jan Matouš (1822–1902) v letech 1857–1896, František Pokorný (1858–1933) v letech 1897–1909 a Josef Kříž (1866–1930) v letech 1910–1930. V Řitonicích působil po Josefu Černém (1805–1882) od roku 1854 Josef Procházka (1823–1901), 34

BRK 2014

který tu zůstal i na penzi, když se jeho nástupcem stal roku 1893 Antonín Buchta (1857–1915) a po smrti tohoto do roku 1921 Matěj Toman (*1874). V těchto letech se rozrostla i síť vesnických škol na Bousovsku o školy v obcích Přepeře (1850, nová škola postavena 1887), Bechov (1892), Domousnice (1898) a Vlčí Pole (1909, budova postavena 1910). I mnozí páni řídící a učitelé tohoto období byli psaví, nejvíce v regionálním tisku a v turistické propagaci (zvláště Josef Bernard z Dobšína). Další byli známi, jak jsme již uvedli, jako výteční muzikanti. Jiní byli duší spolkového života a ochotnického divadla. A mnozí byli skvělými kronikáři svých škol – za všechny (protože zdaleka všechny školní kroniky nejsou k dispozici) jmenujme alespoň Antonína Boučka (1853–1906) z Horního Bousova. Před 1. světovou válkou se objevila ještě celá řada knih, které Dolní Bousov představovaly slovníkovými hesly (i když nedostatečně – Riegrův Slovník naučný v roce 1860 pouhými 4 řádky, Ottův slovník naučný v roce 1891 36 řádky a kresbou městského znaku, oba texty se týkaly i Vlčího Pole) nebo stručným vlastivědným popisem – Severní Čechy Josefa Vítězslava Šimáka (1870–1941) vyšly jako 12. díl souboru Ottovy Čechy (1902); Sobotecko Josefa Bernarda (1863–1942) v 7. dílu souboru Körbrova nakladatelství Království české (1919). Sem patří i oddíl Z Boleslavska v knížce soboteckého spisovatele Josefa Ladislava Turnovského (1838– 1901) Putování po vlasti (1883) a „cestopisné obrázky“ učitele z Rovně Čeňka Kalandry (1848–1928) Na prahu českého ráje (1894). Při pohledu od Babylonu Kalandra píše (zachycuje stav roku 1892): „V pozadí bělají se domky městečka Dolního Bousova a blíže něho rozeznati lze cukrovar při nádraží, nedávno vyhořelý.“ Za pozornost stojí práce mladoboleslavského gymnaziálního profesora Františka Bareše (1851–1924). Jeho kniha má zajímavý osud, neboť byla později uváděna jako dvě díla. Ve skutečnosti vyšla nejprve na pokračování ve dvou Programech c. k. gymnázia v Mladé Boleslavi v letech 1907 a 1908. První část beze změny, druhá část s malými úpravami a třetí část nově přidaná vytvořily pak knihu s názvem na titulním listě K vycházkám po Boleslavsku (s kapitolou 35

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

21. Průvodce Josefa Bernarda – Ze Sobotky na Kost. 22. Pohlednice dolnobousovské radnice, odeslána 1890. 36

BRK 2014

o Sobotecku a Dolnobousovsku), ovšem dílo bylo opatřeno obálkou s názvem Historicky a umělecky památná místa v Boleslavsku (citovanou někdy jen jako Památná místa v Boleslavsku). Obsahuje kromě textu (129 stran a 7 příloh) četné fotografie, kresby, plány, přepisy nápisů z náhrobků a zvonů apod. Navíc stihl Bareš vydat text o Sobotecku a Dolnobousovsku roku 1908 v Mladé Boleslavi u Ludvíka Horáka jako separátní brožurku o 32 stranách s názvem Sobotka a okolí. Cenné knihy Historické obrázky z Boleslavska (1891) a Okres mladoboleslavský – nástin statisticko historický (1878) učitele z Bezna Václava Vaňka (1840–1900) obsahují z našeho regionu zvláště zajímavosti o staré škole v Domousnicích a v Řitonicích. K těmto dílům se blížily turistické průvodce a podobné knihy. Připomeňme alespoň nedatovanou drobnou brožurku již zmíněného dobšínského učitele Josefa Bernarda Ze Sobotky na Kost, vydanou v řadě Körbrových průvodců. Velká většina těchto průvodců se v tomto období Bousovsku vyhýbala, respektive se věnovala jen oblasti Českého ráje a končila u Sobotky, Kosti a v Plakánku. Od konce 19. století vycházejí četné pohlednice Dolního Bousova i okolních obcí. Beletrizovaným průvodcem je i kapitola Z Mladé Boleslavi do Sobotky z knihy Svatopluka Čecha (1846–1908) Pestré cesty po Čechách. Autor ji vydal roku 1891 na podkladě svých autentických zápisků, které editoval roku 1910 Ferdinand Strejček (1878–1963) pod názvem Cestovní poznámky Svatopluka Čecha z roku 1889. Hrdinové příběhu trasu prošli po hlavní silnici, takže si dobře prohlédli Martinovice, Obrubce a Horní Bousov a zajímali se především o lidovou řeč a roubené stavby. Čech si tuto trasu prošel dvakrát – podle záznamů v zápisníku také v září roku 1890. Dolní Bousov a jeho železniční stanici poznalo letmo několik dalších autorů, jak uvádí mj. Karel V. Rais (1859–1926) v kapitole Z mých vzpomínek soboteckých (1919), zařazené později do knihy Ze vzpomínek II (1922). Píše zde: „Pamatuji se dosud na tu překrásnou cestu od bousovského nádraží...“ Také několik Raisových povídek je 37

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

23. Josef Pekař. 24. J. Pekař – Kniha o Kosti: 5. souborné vydání z r. 1998. 38

BRK 2014

situováno do našeho kraje (např. V parnu na Dobšín, Ve skále na Podkost). K Sobotecku měl blízký vztah také politik, spisovatel a dramatik Ladislav Novák (1872–1946) ze starého soboteckého rodu. Hlavně ve svých vzpomínkových pracích zaznamenal trvale mnoho zajímavých krajových událostí, např. motocyklové závody 1906 (Pásmo vzpomínek, 1941, 1947) nebo válku 1866 (Pardubák, 1906), obě díla byla částečně situovaná i na Dolnobousovsko. Známá je i jeho básnická sbírka Z Českého ráje (1942). Několik vzpomínkových prací a povídek z okolí napsal historik a archivář Zemského archivu v Praze Julius Pažout (1837–1911), který měl rodový vztah k Hornímu Bousovu a jako student zde žil. Většina však zůstala v rukopise. Vydal jen několik historických studií a podílel se na významných edicích (Sněmy české aj.). Jeho strýcem byl královéhradecký kanovník Jan Pažout (1795–1862), rodák hornobousovský. Mnoho nových poznatků přinášely odborné knihy, zvláště historické. Z nich je třeba jmenovat na prvním místě dílo Josefa Pekaře (1870–1937) Kniha o Kosti (1909–1911), v níž je množství údajů i o Dolním Bousově a přilehlých obcích zvláště z období, kdy Kostecko patřilo v 17. a 18. století rodu Černínů z Chudenic. Kompletní včetně nedokončeného 3. dílu ji editovala v 5. vydání Marie Ryantová (*1964) v roce 1998. Všechna vydání obsahují jako přílohu i zmenšenou reprodukci velké mapy Kosteckého panství od Ignáce Hötzela z poloviny 18. století, uloženou nyní ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. Kromě všech obcí na ní najdeme panskou i poddanskou půdu, lesy, rybniční soustavu a další podrobnosti. Zakresleny jsou i obě tehdy mladičké Semtinské lípy. Také velkolepé dílo Augusta Sedláčka (1843–1926) Hrady, zámky a tvrze Království českého přináší ve svém X. díle (1895) základní poučení nejen o Kosti, ale samostatná hesla jsou věnována i Vlčímu Poli, Dolnímu Bousovu, Rachvalám, Obrubům, Obrubcím, Veselici, Domousnicím, Žlunovu, Skašovu, Hájku a Chvístonosům, z území za hranicemi Bousovska Humprechtu, Markvarticím, Rakovu, Milkovicím, Dětenicím, Březnu atd. Z údajů Sedláčkových 39

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

25. Jindřich Gustav Maštálka. 26. Úplný adresář a popis politického okresu jičínského – od Václava Kudrnáče. 40

BRK 2014

Hradů pak čerpali a čerpají historici i vlastivědní pracovníci četné podrobnosti dodnes. Řadu materiálů zvláště ke starším církevním dějinám našeho kraje publikoval Josef Kurka (1846–1924) v knize Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecéze litomyšlská (1915). Velkou práci představují pro celý kraj i Paměti města Sobotky od její založení až po rok 1875, které autor, sobotecký řídící učitel Antonín Vojtěch Sakař (1835–1920) tiskl na pokračování ve Věstníku soboteckém v letech 1911–1918. I v tomto jeho životním díle najdeme množství faktů týkajících se Bousovska. Připomeňme i knížku Primuse Sobotky (1841–1925) Kratochvilné historie měst a míst v zemích koruny svatováclavské (1885), kde se rozebírá i vznik posměšku o „Bousovu chlupatém“. I toto dílo se dočkalo několika vydání. Více pozornosti věnovaly Dolnímu Bousovu a okolním obcím různé kalendáře, v nichž bývaly též oznamovány termíny konání výročních trhů apod. Úřední statistické lexikony obcí vycházely pravidelně po deseti letech s výsledky sčítání lidu a domů od roku 1869 německy a česky pro Čechy, Moravu a Slezsko (podobné práce vycházejí dodnes). Také se objevovaly první adresáře. Pro náš kraj to byl Úplný adresář a popis politického okresu jičínského, který sestavil a vydal Václav Kudrnáč (1856–1923) v Turnově roku 1900. Obsahoval všechny základní údaje i o obcích soboteckého okresu, samozřejmě včetně Bousovska (rozloha, počet obyvatel a domů, stručné dějiny obce a její hlavní představitelé, údaje o škole, faře, poště, spolcích, obchodech a živnostech atd.). Pro Sobotku a Dolní Bousov jsou uvedeni i majitelé jednotlivých domů. Tiskem vyšel i nový Podrobný adresář okresního hejtmanství jičínského. Sestavil Karel Hylský, vydala Hylského knihtiskárna v Jičíně roku 1912. Podrobné údaje mívaly i různé celostátní adresáře (např. Chytilův z roku 1914), schematismy apod. Později adresáře částečně nahrazovaly telefonní seznamy.

41

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Řada literárních osobností je překvapivě spjata s dolnobousovským cukrovarem. Škoda, že se to neprojevilo v jejich díle. Myšlenka na postavení cukrovaru vznikla roku 1869, kdy také přípravný výbor nechal v Mladé Boleslavi vytisknout Návrh stanov akciové společnosti rolnické továrny na cukr u Doleního Bousova. Osudů tohoto podniku se podrobněji dotkly práce A. Těšitele, O. Holého, L. Beneše aj., jak bude uvedeno později. Správcem cukrovaru byl od roku 1875 známý přírodovědec, bývalý sobotecký lékárník a starosta Antonín Fierlinger (1812– 1893). Na místním hřbitově byl do roku 1971 pohřben, pak byly jeho pozůstatky na přání vnuka Zdeňka Fierlingera převezeny do rodinné hrobky v Olomouci. V častém styku s úředníky cukrovaru, zvláště s Fierlingerem, byl v letech 1877 až 1879 český nakladatel Jan Otto (1841–1916) jako představitel První české občanské záložny v Praze, jíž podnik tehdy patřil. Svědčí o tom četné dopisy v jeho osobní pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. V roce 1893 byl krátce úředníkem cukrovaru Josef Vik, manžel spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické (1862–1934), autorky četných povídek a dramat. Byla první zvolenou českou poslankyní Zemského sněmu. Bližší údaje o jejich vztahu k Dolnímu Bousovu se zatím nepodařilo objevit. U své dcery Olgy Sedláčkové, manželky kontrolora cukerní daně, prožila v Dolním Bousově závěr svého života Aloisie ČelakovskáKnafová (1837–1904), žena botanika prof. Ladislava Čelakovského (1834–1902) a snacha básníka Františka Ladislava Čelakovského, překladatelka, významná pracovnice ženského hnutí – mj. starostka Ženského výrobního spolku českého. I její manžel čerpal v našem kraji materiál ke svým velkým dílům o české botanice (Prodromus květeny české I–IV, Praha 1868–1889). Např. u Vlčího Pole našel vzácný brambořík obecný (Cyclamen europaeus). Údaj o putování „Z Dolního Bousova do Chicaga“ obsahuje výbor starších fejetonů, obrázků a črt spisovatele a novináře Karla

42

BRK 2014

Horkého (1879–1965) Cestou necestou, vydaný roku 1954. Ani v tomto případě zatím neznáme podrobnosti o vztahu autora k našemu městu, i když okolí znal – měl manželku z Kláštera nad Jizerou a v červenci 1912 datoval své dopisy V Plakánku. A v souvislosti s cukrovarem (a také se železnicí) nesmíme zapomenout ani na jeho dlouholetého spolumajitele Jindřicha Gustava Maštálku (1866–1926), soboteckého městského tajemníka a zemského a říšského poslance, autora mnoha politických a národohospodářských statí v regionálním i ústředním tisku. V Domousnicích ho navštěvoval a na zámku také zemřel jeho švagr, právník, poslanec a senátor Josef Seifert (1870–1926).

43

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

V. V OBDOBÍ PRVNÍ REPUBLIKY A PROTEKTORÁTU Kulturní a literární činnost za první republiky a v době Protektorátu, tedy v letech 1918–1945, byla různorodá. Kladem byl neustálý růst vzdělanosti, stabilizovala se síť škol provázená modernizací či novostavbami jejich budov (např. Dolní Bousov, Obruby). Jejich výborní učitelé – u nás především absolventi jičínského Raisova učitelského ústavu – navázali v mnohém na předchozí období a působili na vesnicích i ve městech také jako osvětáři, knihovníci, kronikáři, varhaníci, režiséři divadelních souborů, funkcionáři kampeliček a spolkoví činitelé. Ovlivňovali i hospodářský pokrok. Měli přirozenou autoritu u všech generací, které neuškodila ani rostoucí feminizace učitelského stavu. My se však chceme věnovat hlavně literárním tradicím, a tak musíme ponechat stranou další oblasti kultury: ochotnické divadlo (hrálo se téměř v každé vesnici), hudbu (Stojmír, MUDr. Vaněk, učitel Severa aj., ale i dechové hudby a tamburaši), školství, náboženský život (včetně pronikání spiritismu), spolkovou činnost (hasiči ve všech obcích, spolky agrární strany, baráčníci, včelaři, sokolové, sportovci, šachisté atd.), knihovnictví (Josef Kaluha), kronikářství (již byla připomenuta kronika kováře Josefa Valenty; cenné jsou zápisy ředitelů zdejší školy Jana V. Smrže, Rudolfa France a čestného občana města od roku 1927 Jana Kulhánka /1866–1939/, později Ladislava Pokorného), péči o památky (Jan Fiedler) atd., případně se jich jen okrajově dotkneme. Především do řad učitelů se musíme podívat, chceme-li sledovat literární vývoj našeho kraje v tomto období. Najdeme mezi nimi mnohé zajímavé autory, např. Jožu Zindra (1899–1929) z Plhova. Ten na počátku své pedagogické dráhy vystřídal krátce i Dolní Bousov, Všeborsko a Domousnice, pak učil na Slovensku a na Semilsku. Je autorem jediné básnické sbírky Bludaři (1930). Pěknou monografii Jsme květy této země (1964 – s výborem jeho prací) o něm napsal sobotecký učitel a literární historik Václav Frýba.

44

BRK 2014

K Dolnímu Bousovu se hlásil i literární kritik, překladatel a organizátor našeho školství Josef Folprecht (1879–1950), syn Eduarda Folprechta (1847–1939), zdejšího rodáka, učitele a národopisného pracovníka až v dalekém v Lanžhotě na Moravě. Překlady z francouzštiny a italštiny se zabýval dolnobousovský farář František Kollátor (1864–1941). Např. roku 1923 nabízel k tisku Ottovu nakladatelství překlady povídek Xaviera de Maistre (1763–1852), ale záměr vydat je se nezdařil. Starosti mu také působil vznik Československé církve, jejíž čilý sbor se ve městě ustavil, a rostoucí farní obvod, o který se musel administrováním farnosti Všeborsko starat. Řitonice zůstávaly obsazené, po Matěji Tomanovi zde sloužili v letech 1921–1923 Karel Vítek a po něm do roku 1938 Alois Dumek (1884–1953). V Dolním Bousově učil krátce po svém návratu ze Slezska koncem 30. let 20. století i Jaroslav Šulc (1903–1977), autor mnoha básnických sbírek, povídek i románů. Vyniká mezi nimi životopisný román o soboteckém básníku Václavu Šolcovi Marnotratný syn (1943) a sbírka veršů Český ráj (1940). Zajímavé jsou i jeho drobné knížky o Petru Bezručovi a vzpomínková črta K. V. Rais v Sobotce (1936). Po různých časopisech a sbornících, zvláště v Bousováku, jsou roztroušeny verše Josefa Kozáka (1903–1998). Vyšla mu jediná knížka – bibliofilský Výběr z poezie 1978–1979 (Bratislava 1979). V našem okolí učil v Přepeřích, potom v Sobotce a v Horním Bousově, v letech okupace byl jako účastník hasičského odboje vězněn v Terezíně. Také František Stuchlík (1891–1954), v mládí učitel v Dlouhé Lhotě a v Dobšíně, výborný muzikant, přispíval verši do Věstníku soboteckého. Vyšla mu z nich celá básnická sbírka Písničky domova (1941). Stejně jako Kozák byl krátkou dobu předsedou MNV v Sobotce. Regionálním básníkem byl také dolnobousovský kaplan, pozdější markvartický farář a sobotecký děkan František Soukal (1866– 1938), spolužák historika Josefa Pekaře. Přispíval do Věstníku 45

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

27. Eduard Doškář. 28. Učitel Joža Zindr.

46

BRK 2014

soboteckého, jeho verše zhudebnili Václav Lemberk (1879–1951) – (Sobotecké písničky z roku 1914) a Jan V. Šolc (1877–1953) – (Z rodného kraje z roku 1948). Sám vydal sbírku prostých básniček v lidovém tónu Sobotecké písničky (1936) a několik drobných tisků. Jako básníka ho uznával i Fráňa Šrámek. Verše pro Věstník sobotecký psal rovněž nadaný Ladislav VolfRachvalák (1897–1930), rodák ze Sobotky, bankovní úředník v Jičíně. V rukopise zůstaly jeho prózy a překlady. Uznávanou básnířkou za první republiky byla pěvkyně Marie Calma-Veselá (1881–1966) ze starého markvartického rodu Pažoutů, o němž napsal její bratr Otakar Hurych (1876–1949) půvabnou knížečku Dědečkové a babičky (1934). Marie Calma často zajížděla i do Dolního Bousova ke své přítelkyni paní Frankové. Někam sem patří při sledování dolnobousovských literárních tradic i osobnost Jaroslava Haška (1883–1923), autora Osudů dobrého vojáka Švejka (1921–1923), v nichž Bousováky potěšila vyčerpávající odpověď „inteligentního člověka“ Pecha na otázku, odkud je: „Dolní Bousov, Unter Bautzen, 267 domů, 1936 obyvatelů českých, hejtmanství Jičín, okres Sobotka, bývalé panství Kost, farní chrám svaté Kateřiny ze 14. století, obnovený hrabětem Václavem Vratislavem Netolickým, škola, pošta, telegraf, stanice České obchodní dráhy, cukrovar, mlýn s pilou, samota Valcha, šest výročních trhů“. Více se o této „kauze“ rozepsal Leoš Jeleček v Bousováku a v časopise Geografické rozhledy 1997/1998, s. 150– 153. Divadelní hry a fejetony, některé situované do našeho kraje, psal pražský advokát Jaroslav Mellan (1887–1961). Na letní byt jezdíval na Dobšín, stejně jako jeho manželka Míla Mellanová (1899–1964), organizátorka divadla pro děti, a jeho teta Tereza Mellanová (1863–1950), autorka a překladatelka knih pro děti (Obrázky z prázdnin – 1895, Z dětského světa – 1902, Všudybylka – 1904 aj.). Zvláště tato posledně jmenovaná a nejrozsáhlejší povídka, líčící z větší části pobyt pražské rodiny Černých na prázdninách na venkově, je situována přímo na Dobšín, ke Kosti a do Obrubců. O výborné znalosti kraje svědčí i užitá příjmení dobšínských sousedů: 47

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Svobodovi, Javůrkovi, Bočkovi apod. Autorčinu lásku k těmto místům dokumentují např. slova „Dobšín, krásný lesní koutek vesnický v kraji soboteckém, býval letním sídlem rodiny Černých a pro maličkou pravým rájem. ... Již hrčel kočár mezi nízkými domky dobšínskými, jež ze svěží zeleně lesů a zahrad mile vyhlížely. ... Zlatý Dobšín! Zlatý Dobšín!“ Sem se vracel i hudební skladatel Zdeněk Folprecht (1900– 1961), jehož otec Václav pocházel z blízkého Dolního Bousova. Také František Hampl (1901–1977) nechal ve své knize Poznamenaní zavzpomínat Josefa Ladislava Turnovského v povídce Láska starého vlastence na Bousov. Kniha vyšla roku 1940, v pozměněné podobě pod názvem Z bouřného času roku 1955 a 1966. Na tradici dolnobousovských humoristů a příležitostných veršotepců navázal asi nejvýrazněji Eduard Doškář (1903–1942). I on zahynul jako oběť okupace, verše tiskl většinou časopisecky nebo jako drobné tisky, mnohé zůstaly v rukopise. Kulturní život Dolního Bousova si nikdo neuměl představit bez Bohumily Linkové (1878–1971) a její dcery Marie Linkové (1905–1992), slepé učitelky hudby a znalkyně esperanta. Škoda, že obě publikovaly minimálně. Učitelé měli také největší podíl na vzniku řady odborných prací. Nejvíce samozřejmě produkovali příspěvky pedagogické, ovlivněné známým pokusným školstvím. V tomto směru byli nejvýznamnějšími osobnostmi na Bousovsku Václav Medonos (1888–1962), Ladislav Kafka (1891–1953), Alois Fikar (1892–1972) a Jaroslav Mánek (1899–1947). Poznali školy v Dolním Bousově, na Všeborsku a v Domousnicích, často psali do učitelského tisku, vydávali odborné příručky a spolupracovali na vzniku učebnic. Medonos se stal ústředním školním inspektorem, Mánek přežil koncentrační tábor a byl okresním školním inspektorem v Turnově, Fikar v Praze. Všichni se věnovali i osvětové činnosti. O činnosti Jaroslava Mánka, Václava Medonose a také Josefa Hakena najdeme příspěvky ve sborníku Učitelé v práci a v boji (1968).

48

BRK 2014

I tento čelný funkcionář sociálně demokratické a potom komunistické strany, učitel Josef Haken (1880–1949) z Markvartic, který rovněž učil v Dolním Bousově, se totiž věnoval minulosti své rodné obce; práce zůstala v rukopise. Jinak psal hlavně politické články. Jeho působení v našem kraji si všímají některé práce o něm: Vladimír Kašík (*1925): Josef Haken a dělnické hnutí na Jičínsku před první světovou válkou, Práce muzea v Hradci Králové 1961; František Ptáčník (*1907): Z dějin dělnického hnutí a KSČ na Jičínsku, 1961, Josef Haken člověk, učitel, politik, 1971; Ludvík Cibulka: Putování za Josefem Hakenem, 1980 aj.; přinášejí také vzpomínky pamětníků z Dolnobousovska. Ve stejném stranickém sociálnědemokratickém duchu psal své politické články a projevy i dolnobousovský rodák, poslanec Ludvík Aust (1863–1924). Působil hlavně na Kladensku a Lounsku. Na odpočinku u svého syna Jaromíra žil v Dolním Bousově učitel z Rovně Josef Severa (1879–1957), výborný hudebník, divadelník a amatérský archeolog, který prokopal hrádek Nebákov a výsledky řádně publikoval. Vlastivědné činnosti se věnovali a v regionálním tisku se uplatňovali i další (alespoň krátce) dolnobousovští učitelé: Gabriela Mačenková (1881–1961), Václav Frýba, František Kalferst (1893–1968), řitonický Josef Novák (1889–1943), výborný šachista, který zahynul v Osvětimi, a zvláště velmi plodný dopisovatel regionálních novin František Kučera (1896–1944), rodák ze Samšiny. Václav Frýba (1900–1968) psal literárně-historické studie, pedagogické příručky, turistické průvodce (Procházka včerejší a dnešní Sobotkou, 1937), redigoval regionální sborníky (Vyznání milosti, 1941, Básník mezi námi, 1947) a časopisy (Věstník sobotecký 1932–1942, školní časopis Budujeme 1949–1950), do dalších novin a časopisů často přispíval, cizí mu nebyla ani spolupráce s rozhlasem. Knihu Vyznání milosti výtvarně doprovodil další výborný hudebník a malíř, ředitel sobotecké měšťanské školy Josef Fejfar (1895–1968), který jako začínající učitel poznal Všeborsko a Dolní Bousov. Jeho životní osudy vypsala pedagogova pravnučka Jitka Bičišťová (*1977) v knížce Josef Fejfar, učitel – muzikant – malíř (1995), úryvek ze 49

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

29. Jiří Mrštík – Pověsti Jičínska. 30. Adolf Wenig – V Českém ráji. 50

BRK 2014

vzpomínek editovala jeho vnučka Olga Bičišťová (*1951) pod názvem Josef Fejfar: Moje paměti (1995). Učitelští nadšenci často popularizovali výsledky práce odborných, regionálně zaměřených historiků (Kniha o Kosti Josefa Pekaře, četné studie Josefa Vítězslava Šimáka, Šimákovy a Václava Chaloupeckého (1882–1951) práce o Arnoštu z Pardubic atd.). Psali též články o dějinách jednotlivých škol (např. Josef Václav Bayer /1860–1932/: Některé příběhy školy ve Všeborsku, Náš domov 2, 1926/1927; Josef Novák: Dějiny školy v Řitonicích, Věstník sobotecký 1935). Vlastivědným obsahem je zčásti naplněna i brožurka Spořitelní a záložní spolek pro Řitonice a okolí, která posloužila jako pozvánka na jubilejní valnou hromadu spolku roku 1930. Autory byli učitel Josef Novák a starosta Václav Pavlíček. Za povšimnutí stojí i drobná genealogická studie Miloslava Pažouta (1892–1941) Rod Pažoutů (Brno 1933), sledující jednotlivé větve rozšířeného rodu našeho kraje. A nesmíme zapomenout na sběratele a vydavatele krajových pověstí, k nimž v této době náleželi především dva zkušení jičínští pedagogové: Jiří Mrštík (1877–1944) knížkou Pověsti Jičínska (nedatováno) a sobotecký rodák Jaroslav Mencl (1893–1971) sbírkou Pověsti jičínského kraje (1938). Spolupracoval na nich i přepeřský učitel František Barkman (1869–1933). Velkou popularitu si získal spisovatel Adolf Wenig (1874–1940) oblíbenou knihou pověstí V Českém ráji (1941, 2. vyd. 1942). Velmi zajímavá je popularizace náboženského sporu kolem zániku kostelíka na Křižánku počátkem 17. století. Celou událost objevně popsal Josef Pekař v Knize o Kosti a následně ji podrobně zpracoval na základě materiálu z jindřichohradeckého archivu František Teplý (1867–1945) ve studii O zrušení husitského kostelíka na Křižánku, otištěné v Pekařově sborníku roku 1930. Tento text zpřístupnil krajanům generál Josef Pícek (1874–1950) ve Věstníku soboteckém roku 1931 pod názvem Husitský kostelíček v Křižánku a jeho zkáza. Práce vyšla jako příloha časopisu ve formě brožurky. Vzpomínkových a popularizačních článků napsal Pícek více, zvláště se věnoval svému bratranci Fráňovi Šrámkovi a děkanu Františku 51

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

31. J. Pícek – Husitský kostelíček na Křižánku a jeho zkáza. 32. Brožura Spořitelního a záložního spolku pro Řitonice.

52

BRK 2014

Vetešníkovi (jeho rozsáhlá studie Sobotecký jemnostpán zůstala v rukopise). Teplého příspěvek připomněl také ve stejné době spisovatel František Křelina (1903–1976) rozsáhlým článkem O zrušení husitského kostelíka na Křižánku, otištěném ve Venkově 15. ledna 1932, a o několik let později spisovatelka Blažena Kodlová (1890–1953) v železnobrodské Besedě roku 1941 (článek Les Křižánek v sešitě nazvaném Turnovský šperk a drahé kameny). Do svých sbírek zařadili zkázu Křižánku rovněž zmínění sběratelé pověstí Jiří Mrštík a Jaroslav Mencl. Vynikajícím výsledkem této etapy vlastivědné práce je sborník Pojizeřím k Labi (1940), který uspořádal Václav Kozák (1898–1974) a do něhož přispěli mj. učitelé působící určitý čas v Dolním Bousově Gustav Baumhaier (1895–1972), František Holý (1910–1976), Josef Macoun (1905–1981) a již výše zmínění Jaroslav Šulc, Gabriela Mačenková a Václav Frýba. Zachytili všechny stránky minulosti kraje – přírodu, historii, literaturu, umělecké památky, kulturu, hudební tradici, hospodářský vývoj atd. Podobně bylo zaměřeno i „sobotecké“ číslo turistického mladoboleslavského časopisu Český ráj (1941). K vlastivědné literatuře můžeme přiřadit i útlou brožuru Jaroslava Bošiny (*1889) Padlým legionářům ze Sobotecka, vydanou roku 1938. Nově tuto problematiku zpracoval František Staška (1924–2010) v knížce Legionáři ze Sobotecka (1998), věnovalo se jí i několik článků v Bousováku. Měli bychom zmínit i odborné práce našich rodáků v jiných oblastech techniky a vědy, např. v lékařství by si to zasloužil ředitel pražské Všeobecné nemocnice Josef Doškář (1872–1945), rodák z Dolního Bousova, Josef Ort (1866–1945) ze Střehomi a František Janatka (*1866) z Ošťovic či zubní lékař Václav Folprecht (*1866) z Dolního Bousova – všichni vrstevníci a spolupracovníci Časopisu lékařů českých. Na to však současný stav výzkumu nestačí. Výborným lékařem, přírodovědcem, cestovatelem a malířem byl Jindřich Tauber (1894–1970) z Dlouhé Lhoty. V době jeho mládí rodina žila v Domousnicích. Právnické literatuře se věnovali bratři Václav (1881–1937) a František (*1888) Tomsové z Přepeř. Vydávali a redigovali časopis Právnický přehled, Sborník zákonů a nařízení a 53

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

roku 1930 založili právnické nakladatelství. Redaktorem časopisu Technický obzor byl řadu let skyšický rodák, architekt Josef Lhota (1856–1927), projektant sobotecké školy. Mezi staviteli se dobře uplatňoval rodák z Ošťovic Jan Vodňaruk (*1885). V oboru půdoznalectví vynikl František Kyntera (1897–1958), rodák z Obrubců, autor značného množství knih a studií, zvláště o půdách Pojizeří a Slovenska. Zajímavě psal na toto téma i geolog Josef Soukup (1904–1980). Citujme alespoň část věty z jeho článku v časopisu Od Ještěda k Troskám 1937/1938, s. 12: „V lese Křižánku, jižně nad vsí Vlčím Polem, západně od Hladoměře (kota 371) jsou hojné trychtýřovité propadliny, zvané „vlčí jámy“, které nejsou uměle vykopány a snad daly jméno blízké obci.“ Stranou ponecháme také většinu přírodovědecké literatury i některá okrajová témata, jako třeba práce o chovu králíků, na což se zaměřil dolnobousovský rodák, učitel Bohuslav Folprecht (1884– 1943). Koho však nelze vynechat, to jsou novináři. Na Dolnobousovsku sice žádné noviny v této době nevycházely, ale narodili se zde známí redaktoři krajinského tisku. Populární byl František Novák (1862– 1945) ze Zlivi, původně regionální učitel, pak úspěšný soudničkář Mladoboleslavských listů a Pojizerských listů. Václav Rýdl (1894– 1977) pocházel z Petkov, pracoval zvláště v agrárním tisku – nejen v mladoboleslavském Rodném kraji, ale i v Táboře, v Plzni, v Českých Budějovicích aj. Je autorem vzpomínkové knihy na 1. světovou válku Na dně propasti (1931). Četné vzpomínkové fejetony publikoval v ústředním i regionálním tisku učitel Ferdinand Mačenka (1872–1938), pozdější zemský školní inspektor na Slovensku. Pilným amatérským novinářem byl František Dolenský (1895–1970) ze Sobotky. Přispíval nesčetnými zprávami hlavně do Pojizerských listů, troufl si i na povídky. Asi nejznámější byla Kačka, část jejího děje je situována do Obrub. Nejméně víme o Josefu Nejedlém z Ošťovic (*1898), redaktoru časopisu Reforma a Národní hospodář a autoru vzpomínek Z nedávných dob (1940). Toto období bylo zlatým věkem pro české noviny a časopisy včetně regionálních. Na Bousovsku se prolínaly zájmové oblasti Mlado54

BRK 2014

boleslavska, Jičínska a částečně i Turnovska a Nymburska, takže zprávy o našem kraji musíme hledat v periodikách všech zmíněných oblastí. Ovšem nelze na tomto místě vyjmenovávat všechny noviny a časopisy; byly jich desítky. Tak alespoň ty nejvýznamnější. Literární a odborná periodika v našem regionu nevycházela žádná. Zajímavé příspěvky byly v časopisech vlastivědných, které vydávali hlavně učitelé. Jmenujme třeba Boleslavan (1926–1941), jičínský Náš domov (1925–1928) a Ročenku, později Sborník Musejního spolku v Jičíně (1933–1941), okrajově i turnovské tituly Od Ještěda k Troskám (1922–1938) a Radostnou studánku (1939–1943); vyšly také první ročníky semilské Besedy (1939–1941). Tuto tematiku sledovaly i sokolský list Ruce (1919–1940), vycházející v Mnichově Hradišti a v Mladé Boleslavi, katolický jičínský Český ráj (1933–1942) a stejnojmenný turistický časopis mladoboleslavský (1937–1941). Z novin, které přinášely hodně vlastivědných článků, připomeňme alespoň Mladoboleslavské listy (1890–1943), Jizeran (1880–1938) a Rodný kraj (1908–1940), turnovské Pojizerské listy – střídaly zprvu názvy Listy pojizerské a Hlasy pojizerské (1886–1948) a jičínská periodika Krakonoš (1872–1941) a Hlas našeho venkova (1920–1945). Nejbližším měsíčníkem byl Věstník sobotecký (1892–1942). Ten redigovali hlavně místní učitelé – František Donát (1861–1894), Václav J. Luštický (1852–1913), Josef Bureš (1865–1932) a Václav Frýba, ale krátce i okresní starosta František Havlík (1862–1938) z Vesce, rodák z Obrub. Řada dalších učitelů s nimi spolupracovala – připomeňme znovu Gabrielu Mačenkovou, Jaroslava Šulce, Františka Stuchlíka, Josefa Macouna, dále jmenujme alespoň Josefa Ždímala (1863–1941) ze Všeborska, Františka Matouška z Dlouhé Lhoty, Leopolda Švandrlíka (1862–1937) nakonec z Markvartic, Františka Vojtíška (1888– 1963) z Obrub atd. A nezapomeňme, že své rozmnožované zpravodaje vydávali v Praze i sobotečtí a bousovští krajané – i když bousovský spolek připravil svým členům asi jen dvě čísla pod názvem Zpráva Klubu rodáků a přátel Dolního Bousova a okolí se sídlem v Praze (1944).

55

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

33. Sborník Od Ještěda k Troskám, 1936. 34. Věstník Sobotecký, 1942.

56

BRK 2014

35. Klub rodáků a přátel Dolního Bousova – 2. zpráva, 1944.

57

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

VI. V

NEDÁVNÉ DOBĚ

V našem putování po stopách kultury a literatury vztahující se k Dolnobousovsku jsme se dostali do doby po 2. světové válce. I v této kapitole se zaměříme hlavně na písemnictví. Květnové události roku 1945 na Bousovsku asi nejvýstižněji popsali středoškolský profesor Václav Čep (1908–1985), bratr spisovatele Jana Čepa, se svou chotí Alenou (1910–1999), dcerou místního lékaře, hudebníka a kulturního pracovníka Františka Vaňka (1884–1957), v květnu 1945 velitele města, v několikrát otištěném článku Velký týden Dolního Bousova. Tato poválečná doba s sebou přinesla po krátkém období relativní svobody (kdy třeba obnovené středisko bousovských skautů vydalo v roce 1948 za redakce Zbyňka Kučery /1923–2004/ pět čísel svého rozmnožovaného časopisu Bousovák), čtyřicetiletou tvrdou nadvládu komunismu, narušenou v polovině nadějemi a prvními projevy pokusu o „socialismus s lidskou tváří“, tzv. Pražského jara 1968. Na mnohé z období komunistického režimu bychom rádi zapomněli. Řada událostí a činů poválečného období byla ovšem podmíněna vzpomínkami na nedávný prvorepublikový život mnoha rodin v chudobě, zejména však na ukrutnosti okupace a 2. světové války, jejíž výsledek znamenal zahrnutí naší vlasti do mocenské sféry SSSR. Tento fakt byl dohodnut vítěznými mocnostmi již v Jaltě, západními včetně USA pak plně respektován (i v únoru 1948 a srpnu 1968). Své sehrála také naivní důvěra v demagogická předvolební či prvomájová hesla, hlásající lidu jasné zítřky v komunismu. Skutečné charaktery lidí ukázala nejlépe nastupující „normalizace“ v letech 1968 až 1970. To vše prožíval i známý dolnobousovský rodák, výborný divadelní i filmový herec Vítězslav Vejražka (1915–1973), pocházející z rodiny sociálnědemokratického předáka Františka Vejražky (1885– 1968). Národní umělec, poslanec, šéf činohry Národního divadla, profesor Akademie múzických umění atd. Škoda, že nevydal své paměti, jistě by to byla poučná četba. Takto se o něm víc dozvíme

58

BRK 2014

36. Junácký zpravodaj Bousovák, 1948. 59

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

třeba jen v díle Antonína Dvořáka (1920–1997) Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi (1975) nebo v knize Aleny Urbanové (1923– 2008) Vítězslav Vejražka (1963). Připomeňme, že do vrcholné politiky zasahoval koncem svého života i právník Oldřich Průša (1927–1969) z Domousnic, autor řady odborných prací, který tragicky zahynul na dovolené u moře. Málo známý svým krajanům je rovněž generál Vladimír Janeček (*1933), rodák z Dobšína, rektor Vysoké vojenské technické školy v Liptovském Mikuláši a autor odborných vojenských spisů. Ale vraťme se ke krásné literatuře. Vzpomínkové knížky napsaly významné osobnosti, které mají vztah k Dolnobousovsku. Případně je napsali zkušení autoři podle jejich vyprávění. Zde mám na mysli především potomky Bousováků – herce Luďka Sobotu (*1943) a zpěváka Pavla Bobka (1937–2013), ale patří sem i plakánecký chalupář Josef Dvořák (*1942). Uveďme u každého alespoň jedno dílo: Luděk Sobota: Facky místo pohádek (1998), pokračování Dvě facky a pohřeb (2008), Jaroslav Kříženecký: Pavel Bobek. Půlstoletí na pódiu (2009), Josef Dvořák – Marie Formáčková: Šmátrání v paměti (1996). Škoda, že téměř žádné příhody ze svého života nesvěřil papíru oblíbený divadelní, filmový a televizní komik Zdeněk Najman (1928–1974), který měl rodové vztahy k Obrubům. Mnoho vzpomínkových článků, zvláště v časopise Amatérská scéna, publikoval učitel a uznávaný organizátor ochotnického amatérského divadelnictví Ladislav Lhota (1907–1989), rodák ze Skyšic. Zajímavé jsou i dokumentární vzpomínky „vesnické učitelky“ Hany Markové-Brožkové (1931–2000) v knížce Já, vesnická učitelka (nedatováno). Vybavuje si v nich i své učitelské začátky v Dolním Bousově, Markvarticích, Dlouhé Lhotě a Řitonicích na počátku 50. let 20. století. Poté učila na Mnichovohradišťsku. V roce 1997 vydala vlastním nákladem knížku veršů Moje smuténky, knížka z roku 2000 má název Netrhám luční květy. Také vzpomínky vnučky MUDr. Františka Vaňka Mahuleny Čejkové-Daníčkové (*1936), poslankyně České národní rady po 60

BRK 2014

Přebaly knih: 37. H. Marková – Já, vesnická učitelka; 38. J. Brož – Dostaveníčko na Kosti; 39. L. Sobota – Facky místo pohádek; 40. J. Kříženecký – Pavel Bobek, Půlstoletí na pódiu.

61

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

roce 1989, by jistě nalezly mnoho vděčných čtenářů. Zatím se omezila na knihu Po stopách památek reformace v České republice (2011) a na několik příspěvků do Bousováka, kam psala i její matka Sylva Daníčková-Vaňková (1909–1985). Nejznámější dolnobousovskou spisovatelkou krásné literatury a překladatelkou je herečka Sylva Daníčková (*1935), další dcera Sylvy Daníčkové-Vaňkové a vnučka MUDr. Františka Vaňka. Poprvé zazářila na EXPO 58 v Bruselu, pak uváděla pořady v Laterně Magice, v Kinoautomatu, působila v Semaforu, a hlavně v Černém divadle. Nezapomenutelná byla ve filmu Florenc 13.30. Později využila svých vysokoškolských studií na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako redaktorka několika časopisů, pracovnice tiskového odboru Československé akademie věd a Akademie věd České republiky, kde po řadu let redigovala Akademický bulletin. Oblíbený je její malý lyrický cestopis Opeřeného hada viděti (1974), rozhovory s významnými vědeckými pracovníky všech generací a oborů Skrytá poselství vědy (2009, 2. rozš. vydání 2012), několik překladů pro Lyru Pragensis (turecké pohádky Křišťálový serail, Stendhalovo O lásce a Richarda Bacha Nikdo není daleko) i další práce. Napsala i několik krásných vyznání svému Dolnímu Bousovu a jeho obyvatelům. Velmi plodným básníkem je učitel ze Lhotic Josef Brož (*1921), který našemu kraji již věnoval řadu svých sbírek, např. Kostecká zastavení (1997), Dostaveníčko na Kosti (1999), Český ráj, má láska (2003) nebo Krajinou Českého ráje (2012). Ilustroval je většinou učitel Josef Marek (1921–2009) z Obrub. Zde je alespoň ukázka z básně Pozvání na cestu ze sbírky Český ráj – má láska: Bousov si lehl naznak na břehu rybníka. Sluní se, čeká zázrak a čas mu utíká.

62

BRK 2014

41. Spisovatelka a překladatelka Sylva Daníčková. 42. Josef Brož – autor desítek básní o Českém ráji. 63

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Hoření na návrší jak kočka hrbí hřbet. Při pohlazení srší a hledá cestu vpřed. Silnice na přelomu už klesá k Přepeřím. Že cesty vedou domů rád vždycky uvěřím Obruby schoulily se jak zajíc v pelechu. Pod strání mají v míse i vánek do slechů. Známou básnířkou se stává také Tereza Riedlbauchová (*1977). Tato autorka několika básnických knih vystudovala češtinu a francouzštinu na Karlově univerzitě, po získání doktorátu byla lektorkou českého jazyka a literatury na pařížské Sorbonně, nyní působí jako vědecká tajemnice Památníku národního písemnictví v Praze. Od dětství tráví prázdniny a chvíle volna na rodové chalupě v Dobšíně. Verše psala v této době kromě uvedených autorů také Věra Proftová (1924–2004). Otiskovala je v časopisech a novinách v Mladé Boleslavi, často i v Bousováku. Zde nalezly své místo i básničky dalších občanů z města a okolí, např. Václava Luky (1913–1995) z Rohatska, úspěšného malíře Josefa Jakubce (*1948), Heleny Pajerové (* 1938) aj. Podobně Domousnický zpravodaj tiskl prosté verše Josefa Horyny (1906–1991), rodáka ze sousedních Skyšic, nebo Jaroslava Šimáčka (*1931) i anonymních autorů. Křižánku věnoval báseň ve své sbírce Země česká, domov můj Jožka Hanzlíček-Víchovský (*1908). V rukopise zůstaly verše dolnobousovského rodáka, lékaře ve Žďáru nad Sázavou Oldřicha Šolce (1922–2002). Jiří Slavík (*1927), kronikář z Horního Bousova, je autorem knihy Zrcadlo duše (2001). Hlavně verše pro děti publikovala asi v patnácti drobných knížkách Jitka Novohradská-Černá (*1924), častá návštěvnice

64

BRK 2014

43. J. Folprecht – Známé i neznámé pověsti, písně a báje z Českého ráje, titulní list 1. vyd. 44. Zpravodaj Náš Rabakov. 65

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Domousnic. Mnohé byly zhudebněny. Hudební literatuře se věnuje také dlouholetý ředitel Základní umělecké školy v Jeseníku Vladimír Vraňovský (*1935), rodák z Dobšína. Jinak se Dolnobousovsko v krásné literatuře neobjevovalo vyjma sbírky pověstí, v nichž jejich autoři přetiskovali nebo upravovali zvláště pověsti o zkáze Křižánku, o Kosti, o Plakánku nebo o tajemných jezdcích u Řitonic. Tak vyšla znovu roku 1947 (již ve 3. vydání) doplněná sbírka Adolfa Weniga V Českém ráji, do svých celostátně pojatých souborů je zařadil Josef Pavel (1889–1948) – Pověsti českých hradů a zámků (1934–1935, znovu 1947 a ještě několikrát) a jiní autoři; převážně východočeským tématům se věnovala Leontina Mašínová (1882–1975) do souboru Tajemný věků hlas (1976) zařadila také pověst z okolí Domousnic Křížek. Ale své čtenáře nalezly i regionálně zaměřené drobné brožurky Františka Vojtíška (1907–1981) – Libáňské pověsti, doplněné ve 2. vydání Josefem Stránským (*1940), Jaroslavy Velartové (*1943) – 10 zastavení v Českém ráji (1990), či přepeřského Jaroslava Folprechta (*1927) – Známé i neznámé pověsti – písně a báje z Českého ráje (2000, 2005). Všechny vycházejí především z výše uvedené sbírky Jaroslava Mencla. Osudy Křižánku připomněli v posledních letech také Oldřich Rajman v jičínském Předvoji, Jaroslav Čuban (*1921) v Bousováku, Jaroslav Matějů (1914–1996), Jaroslav Čuban a Josef Kupec (1888–1959) v Listech starohradské kroniky, Vladimír Šulc (1911–1993) ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky a Rudolf Dufek ve Zpravodaji Veselice. Pověst o Zkáze Křižánku zpracoval vlčopolský a dolnobousovský učitel a knihovník Karel Syrovátka (1878–1964) dokonce do podoby loutkové hry, kterou uvedlo s velkým úspěchem divadélko soboteckých skautů. Oč méně krajové beletrie a poezie, o to více přibývalo vlastivědné literatury. Dolní Bousov, Domousnice a Veselice se mohou pochlubit dlouho vycházejícími místními časopisy, v nichž podstatnou složkou jsou četné vlastivědné příspěvky. O Bousováku ještě bude řeč. Domousnický zpravodaj vycházel v letech 1964–1993, dosáhl 104 čísel a zásluhou zvláště Aloise Černého (1901–1987) a Václava 66

BRK 2014

45. Zpravodaj Veselice. 46. DomousnickĂ˝ zpravodaj.

67

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Petráška (1899–1989) uveřejnil mnoho materiálu k historii obce, místní školy, spolků atd. Zpravodaj Veselice (dosud 42 čísel) si také našel věrné dopisovatele a od roku 1992 informuje o minulosti i přítomnosti obce. Redakci vedl Josef Pažout (1924–2009) a od roku 2003 Jiří Campr (*1932). Vlastivědné příspěvky psali hlavně Josef Doškář (1922–2008), Rudolf Dufek (*1926) a Ladislav Matoušek, nechybí ani články Josefa Antoše (*1957) a Miloslava Konývky (*1955) o přírodních zajímavostech. Nejnovějšími přírůstky mezi časopisy Dolnobousovska jsou Zpravodaj obce Rabakov (20002006), redigoval Miloslav Švorc a Zpravodaj obce Obruby, oba jsou k dispozici na internetu. Obrubský začal vycházet jako čtvrtletník roku 2013, rediguje ho kronikář Josef Tomeček. Články o Bousovsku najdeme i v časopisech vycházejících v okolí (Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, Listy starohradské kroniky, Libáňské noviny, Zpravodaj obce Kněžmost, Pramínek – vychází v obci Bačalky-Lično) – a také v poválečných mladoboleslavských, jičínských a mnichovohradišťských regionálních novinách. Vlastivědný časopis Od Ještěda k Troskám dokonce od roku 2008 uvádí výslovně Dolnobousovsko v podtitulu svého názvu mezi dalšími sedmi regiony Českého ráje a Podještědí. V redakční radě zasedal Jaroslav Folprecht z Přepeř, nyní Tomáš Grindl z Dolního Bousova, přispívá Josef Vynikal aj. Nejčastějšími brožurkami jsou různé sborníčky k výročím obcí a při té příležitosti k rodáckým sjezdům. Tak se objevily např. Domousnice – 700 let obce (1970), redigoval Alois Černý, U nás v Přepeřích (1995) a Přepeře 1457–2007 (2007), obě redigoval Jaroslav Folprecht, textem přispěli mj. Karel Herčík (*1936) a Jiří Waldhauser. Domousnice měly k dispozici i tisky Českého svazu invalidů o zdejším zámku, sídle svazové rekreace, např. nedatovanou skládačku Svaz invalidů – Rekreační středisko Domousnice. Ani bousovský Strojtex nezapomínal na své počátky. Nejprve napsal Alois Těšitel jen rozmnožovaně publikované nejstarší dějiny závodu Průmysl zemědělský a textilní v Dolním Bousově (1951) a pak Vlastislav Vošňakovský (1919–1978) sestavil jubilejní brožurku k 15 letům trvání podniku s názvem Strojtex (1965). K dispozici je i přehledná práce Luďka Beneše, Sylvy Městecké (*1975) a kol. 68

BRK 2014

47. Sborník od Ještěda k Troskám, číslo zaměřené na D. Bousov. 48. Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, 1/2014. 69

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

49. Školní časopis dolnobousovské základní školy – Proud. 50. Školní časopis dolnobousovské ZŠ – Plamínek. 70

BRK 2014

Historie a současnost podnikání na Mladoboleslavsku (2001). Záslužný je podrobný přehled Oldřicha Holého (*1926) Hospodářský vývoj města Dolního Bousova a okolí (příloha časopisu Bousovák 2007– 2009). Dolnobousovský učitel, sportovec a kronikář František Jeleček (1910–1991) připravil s Josefem Procházkou (*1945) cenné dějiny dolnobousovského hokeje v publikaci 50 let ledního hokeje v Dolním Bousově (1982). Časopisecky v Bousováku zpracoval i minulost zdejší kopané, v čemž pokračují jeho spolupracovníci a následovníci. Jubileum základní školy v Dolním Bousově bylo příležitostí vydat dobře textově i graficky vybavenou brožuru Historie a současnost školy dolnobousovské (1994), která je dílem kolektivu učitelů v čele s Františkem Koníčkem (1939–2000). Chybí snad jen údaje o nejstarším období školy. U příležitosti 120. výročí byl vydán doplněk s údaji za posledních 20 let (redigovala Kateřina Karnová). Bousovská škola se může pyšnit i několika školními rozmnožovanými časopisy (Proud v pol. 60. let, Plamínek počátkem 70. let, nyní Školák od počátku 90. let 20. stol.), dramatickým (Jindra Sůvová) a národopisným (Marie Buchtíková) kroužkem i sportovními úspěchy. Pro potřebu škol vyšla i vlastivědná brožurka Miloslava Stejskala (1912–1979) Z minulosti Mnichovohradišťska (1960). Děti potěšilo pexeso Sobotka – Dolní Bousov (nedatované, vydáno 2010). Mnoha jubilejními brožurami se mohou pochlubit hasiči z Dolního Bousova (Sto let požární ochrany v Dolním Bousově – redigoval Karol Bílek 1982) i z okolních obcí: Horního Bousova (Sto let Sboru dobrovolných hasičů v Horním Bousově – redigoval Karol Bílek 1992), Řitonic (Radomír Švorc /1936–2002/: Sto let požární ochrany v Řitonicích – 600 let založení obce – 1990) aj. Své kulaté výročí založení oslavili i včelaři brožurkou Sborník k 90. výročí založení Včelařského spolku pro Dolní Bousov a okolí 1919–2009; autorem je Milan Procházka (*1946). Na 81 stranách přináší podrobné údaje o veškeré práci spolku. Také Obec baráčníků byla pilná a nezapomínala připomínat svá jubilea nebo župní sjezdy vždy po deseti letech příležitostnými tisky. 71

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

51.–53. Jubilejní brožury hasičských spolků z Dolnobousovska. 72

BRK 2014

Připravovali je v roce 1970 především Václav Telenský (1899– 1976) a Jan Kolátor, v roce 1980 a 1990 Jan Hlaváček (*1938) a Karol Bílek. Na velmi dobré úrovni jsou publikace vydávané nadšenými historiky železniční dopravy. Postupně vyšly brožury 75 let železniční trati Mělník – Mladá Boleslav – Stará Paka roku 1981, 90 let místní dráhy Skalsko – Mladá Boleslav – Sobotka (Martin Bárta – Pavel Kainrath) roku 1995, Sto let železnice Skalsko – Mladá Boleslav – Sobotka (Karel Jirásko /*1940/) roku 2005 a Sto let železnice Sobotka – Libuň – Lomnice nad Popelkou – Stará Paka (Karel Jirásko – Kamil Brož /*1974/) roku 2006. Patří sem i soubor 12 exlibris Jiřího Boudy (*1934) 90 let železnice Mladá Boleslav – Sobotka (1995) s kresbami nádraží v Dolním Bousově a Dlouhé Lhotě. Všechny turistické průvodce a mapy našeho kraje nelze ani jen vyjmenovat. Uveďme proto jen ty nejzajímavější. Několik vět věnuje Dolnímu Bousovu Antonín Pařízek (1872–1947) v Průvodci Severními Čechami od Jizery k Labi (vydal Hynek Pfeifer v Mladé Boleslavi roku 1924). Samostatnou kapitolu o Dolním Bousově obsahuje nedatovaná propagační publikace Čechy krásné, vydaná brzy po 2. světové válce. Hned po ní vyšly průvodce Zlatou stezkou po Českém ráji (2. vyd., 1948) od Jaroslava Dostála (1884–1950) a Pojizeří (1947) Josefa Čestmíra Kernera (1877–1970) s přispěním Rudolfa Turka. Z mnoha dalších uveďme alespoň Český ráj Františka Šaldy (3 svazky 1955–1956, znovu v jednom svazku 1960), Český ráj a Podkrkonoší (1982) a Český ráj – Jičínsko (1996). Dobře jsou sestavené i brožury Státní památkové péče – od Marie Maršákové-Němejcové (1926–2008) a PhDr. Jaroslava Wagnera (1921–2006) Český ráj (1955, 1957) a od Dobroslavy Menclové (1904–1978) a kol. Kost (1957, 1966). Ve všech je alespoň krátká informace o Dolním Bousově, případně i dalších obcích v okolí. Zvláště starších údajů Augusta Sedláčka využívají autoři dalších nejrůznějších turistických průvodců, např. Luboš Y. Koláček (*1960) v knize Český ráj, kde bory šumí po skalinách (2011). Množství dalších turistických průvodců a podobných drobných tisků 73

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

54., 55. Jubilejní brožury železniční trati; 56. Almanach k 50. výročí hokeje; 57. Brožura k župnímu sjezdu baráčníků r. 1990.

74

BRK 2014

nezaznamenáváme, neboť (jak již bylo konstatováno) pouze stručně a heslovitě opakují základní údaje o kraji. Ze současných turistických materiálů zaměřených přímo na Dolnobousovsko je nejzajímavější Plán města s leteckým snímkem Dolní Bousov, zajímavě graficky ztvárněný a doplněný stručným textem a fotografiemi. Vydal Kompakt Poděbrady, bohužel bez uvedení autora a vročení. Výborný je i přehledný Plán města Dolní Bousov, který vydala Geodézie ČS Česká Lípa roku 1996. Kromě plánu města i přináležejících obcí má stručný text o lokalitě, abecední seznam ulic a reklamy místních podnikatelů. Podobně lze pochválit skládačku Sobotecko – Dolnobousovsko, realizovanou zásluhou MÚ Sobotka, MÚ Dolní Bousov a OÚ Osek po roce 2008. To další turistický leták Slavomíra Římana s mapkou a základními údaji o jednotlivých lokalitách s názvem Český ráj – Sobotecko a Dolnobousovsko (Sdružení Český ráj Turnov 2012) se vyznačuje tradičním nešvarem – opisují se údaje z předchozích turistických průvodců i s chybami (např. u hesla Střevač je zaměněn rod Schliků za nesprávné Šporky), neprovádí se pečlivě korektury (viz místo Hřmenín patvar Hřemín), řada podstatných údajů je vynechána (vesecký Plakánek) atd. Vycházely však kvalitní práce i z jiných oborů. Třeba chemii se věnoval český emigrant v Kanadě Jindřich Volf (*1932), který v dětství žil v Obrubech a do školy chodil v Přepeřích. Hospodářskými články přispíval za svých studentských let do Věstníku soboteckého rodák z Bechova Josef Stránský (1880–1954). Obdobnou tematikou se zabýval také majitel zámku v Domousnicích v letech 1934–1937, národohospodář Dušan Zachystal (1894–1976). Znalosti o přírodě Dolnobousovska rozmnožily články Karla Samšiňáka (1923–2008), Bohumila Slavíka (1935–2004), Jana Charváta (*1926), Františka Kropáčka (1921–1991), Pavla Kverka (*1959) či Tomáše Grindla (*1948) v odborném i regionálním tisku nebo krásně vybavené knihy Zdeňka Mrkáčka (*1956) o přírodě Českého ráje – např. Příroda v Českém ráji (1998) nebo Ptáci Českého ráje (2000, 2011). Jan Charvát pracoval jako docent geografie na Technické univerzitě v Liberci a v mládí 75

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

58. Jubilejní brožurka k 15 letům Strojtexu. 59. Brožura k výročí 100 let základní školy. 76

BRK 2014

býval výborným hokejistou. Dobšínský učitel František Kropáček se specializoval na motýly; Pavel Kverek se věnuje dlouho především pozorování slavíků. Mohli bychom sem přiřadit i monografii dolnobousovského rodáka, vysokoškolského pedagoga doc. Leoše Jelečka (*1945) Zemědělství a půdní fond v Čechách ve 2. polovině 19. století (1977, 1985) o vývoji zemědělství u nás. Je rovněž spoluautorem Nového geografického místopisného slovníku (2012). Redigoval sborník Československé akademie věd Historická geografie a hodně publikoval a přednášel doma i v zahraničí, zvláště v USA. Významným českým historikem se zvláštním zaměřením na přemyslovské Čechy je rovněž univ. prof. Josef Žemlička (*1946), dlouholetý chalupář v Přepeřích. Škoda, že se zatím nevěnuje více i dějinám našeho kraje. Také archeologie se dočkala kvalitních prací. Nejprve to byly roku 1947 Dějinné počátky Českého ráje Jana Filipa (1900–1981), o rok později studie Rudolfa Turka (1910–1991) Sobotecko v pravěku ve sborníku Sobotka 1498–1948, posléze řada krásně vybavených knih Jiřího Waldhausera (*1945), hlásícího se k rodovému původu v Horním Bousově. Našeho kraje se týkají hlavně jeho díla Český ráj očima archeologie (2006), Keltové na Jizeře a v Českém ráji (1996, 2002) a Archeologie Germánů v Pojizeří a v Českém ráji (1997) s Lubomírem Košnarem (*1944). J. Waldhauser napsal i desítky článků a studií, zpracoval a odborně v tisku popsal také mnoho archeologických nálezů, které se podařily jemu i místním nadšencům. Několik místních zájemců se věnovalo místním a pomístním jménům v okolí svého bydliště, nejdůkladněji asi kronikář Václav Petrášek v Domousnicích. Navázali tak na práce celostátního významu, jakými jsou např. stěžejní pětisvazkové dílo Místní jména v Čechách (z let 1949–1961) Antonína Profouse (1878–1953), Jana Svobody (1899–1973) a Vladimíra Šmilauera (1896–1983) nebo Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách (1959) od Františka Roubíka (1890–1974). Ten je rovněž autorem důležité práce Silnice v Čechách a jejich vývoj (1938). Problematika místních jmen již dříve 77

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

zajímala např. jičínské profesory Jaroslava Pažouta (1883–1934 – Názvy vsí a samot na Sobotecku, Věstník sobotecký 1923, s. 181– 183), Josefa Veselého (1888–1936 – Výklad místních jmen na Sobotecku, Sborník Musejního spolku v Jičíně 1935, s. 54–66), Jaroslava Mencla (Místní jména, jejich vznik, původní význam a změny. Sobotecko. Vlastivědný list 1957–1958, Vlastivědné listy 1960, nedokončeno) a Františka Šaldu (1890–1974 – Vlastivěda Jičínska 1969). Vyšlo také mnoho cenných knih a edic pramenů, z nichž mohou čerpat poučení zájemci o dějiny našeho kraje. Z celostátní produkce můžeme upozornit na edici Berní ruly – Kraj boleslavský 2001, editoři Aleš Chalupa (1924–1993), Jaroslav Čechura (*1952) a Marie Ryantová, na ni navazující Soupis poddaných podle víry z roku 1651 (Boleslavsko svazek I–II), v roce 2005 editovala Alena Pazderová (*1952) a Tereziánský katastr český, v letech 1964–1970 editoval Aleš Chalupa a kol. Důležitý je čtyřsvazkový přehled Emanuela Poche (1903–1987) Umělecké památky Čech (1977– 1982) a práce Zdeňka Fišery (*1954) a Karla Kibice (*1973) z let 2009–2010 Historické radnice Čech, Moravy a Slezska. Na práci Augusta Sedláčka navázalo kolektivní dílo Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severočeský svazek (3. díl – 1984) redigoval Rudolf Anděl (*1924), východočeský (6. díl – 1989) Tomáš Šimek (*1936). V severočeském svazku mají samostatná hesla Dolní Bousov, Domousnice, Chvístonosy, Obruby, Obrubce, Skašov, Veselice, Vlčí Pole a Žlunov; z oblasti přímo sousedící s Bousovskem Dětenice, Humprecht, Kost, Milkovice, Sobotka, Spařence a Rakov. Ve východočeském svazku se opakují Milkovice. Proti dílu Sedláčkovu tedy přibyla samostatná hesla Sobotka a Spařence, ubyla hesla Hájek, Markvartice a Rachvala. Rudolf Anděl sepsal již dříve knihu Hrady a zámky Libereckého kraje (1957), Zdeněk Fišera vytvořil knihu Hrady a tvrze Mladoboleslavska (2002). Nejnovější kniha Renaty (*1972) a Vratislava (*1976) Košťálových Historická sídla Středočeského kraje I – Mělnicko, Mladoboleslavsko, Nymbursko (2012) podchycuje mj. obce Březno, Domousnice, Vlčí Pole atd. Dolnobousovský rodák Česlav 78

BRK 2014

60. J. Waldhauser – Keltové na Jizeře…; 61.–63. K. Bílek: Zmizelé Čechy Sobotecko, Malé dějiny Sobotecka, Kdo je kdo v dějinách…

79

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Kverek (*1966) obhájil diplomovou práci Počátky hradů v Českém ráji (1997). Z monografických historických prací, v nichž najdeme poučení i o Dolnobousovsku, uveďme dále knihu Rudolfa Anděla Husitství v severních Čechách (1961), Zdeňka Berana (*1983) Poslední páni z Michalovic (2010) a článek Vladimíra Rudy (1922–1990) a Hany Chocholouškové-Rudové (*1951) Sobotecko v dobách husitského hnutí (Sborník prací východočeských archivů 4, 1978, s. 221–248), věnovaný přehledu nejstarších církevních dějin Sobotecka. Této tematice se rovněž věnují nové práce Ondřeje Vodičky, např. jeho bakalářská a diplomová práce o kléru mnichovohradišťského děkanátu v době předhusitské a husitské (Brno 2008, 2011). Vladimír Ruda napsal i Stručný historický nástin vývoje Sobotky do sborníku Sobotka 1498–1948, v němž se věnuje také okolí. Části historických prací F. M. Vetešníka, týkajících se Dolního Bousova, zveřejnili tehdy mladí sobotečtí badatelé Josef Ort (1915–1994) a Vladimír Šulc (1911–1993) pod společnou značkou O. Š. v Pojizerských listech (15. 1. 1943 a 9. 2. 1945) a v 35. rodáckém oběžníku Spolku rodáků a přátel města Sobotky a okolí v Praze roku 1951. Novějším dějinám kraje dominují přehledné slovníkové práce – např. osmidílný přehled Karla Kuči (*1961) Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1996–2011), v němž je Dolní Bousov zařazen v 1. dílu (A–G) na stranách 686–688. Z dalších uvádím Jiřího Čarka (1908–1985) Městské znaky českých zemích (1985), Karla Lišky (1910–1993) a Aloise Přibyla (1914–1988) Znaky a pečeti středočeských měst (1975), dvoudílný Československý hudební slovník (1963–1965) a šestisvazkový Lexikon české literatury (1985–2008). K nim se řadí regionální slovníkové práce Luďka Beneše (*1954) Osobnosti Mladoboleslavska (2009) a Karola Bílka (*1939) Kdo je kdo v dějinách Sobotecka (1995), jakož i zmíněná Vlastivěda Jičínska Františka Šaldy. Celkový dějinný vývoj našeho kraje zachytil stručně se svými spolupracovníky Karol Bílek v knihách Malé dějiny Libáňska (2005) a Malé dějiny Sobotecka I–II (2008, 2013). 80

BRK 2014

64. Pozvánka na výstavu O. Homolky pořádanou 1996 v Bousově. 65. Lukáš Martinka – Dolní Bousov (kresby historické architektury). 81

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

Z dílčích prací uveďme snahu Miroslava Koreckého (1910–2004) rozluštit podíl Francesca Carattiho na stavbě černínského fišhausu v Dolním Bousově, řadu příspěvků Miloše Suchomela (1930–2014) o sochařském rodu kosmonoských Jelínků a jejich dílech v našem kraji, diplomovou práci Rudolfa Koldovského (*1948) o Františku Matějoviči Vetešníkovi a dvě rukopisné studie Miroslava Vlacha (1896–1968) o ochotnickém divadle na Sobotecku. Vetešníkovi se věnovala i Milada Macounová (1925–2014) ve sborníku Sobotka 1498–1948 a Josef Pícek v rukopisné práci Sobotecký jemnostpán. Téma odboje v regionu je zachyceno v knihách Národní odboj na Jičínsku 1939–1945, I–II, redigoval Antonín Knížek (1890–1974) a František Vojtíšek (vyšlo 1975 a 1980) a ve sbornících Odboj na Mladoboleslavsku 1939–1945 (1995) a Protinacistický odboj v Pojizeří (2003). Je tu zachycen i osud dolnobousovského učitele, malíře, knižního ilustrátora a odbojáře Františka Chlíbka (1906–1945). Osudům venkova, zvláště období zakládání JZD, se věnuje brožura Josefa Orta (1923–2008) Kronika a historie venkovského lidu na Sobotecku, vydaná po roce 1998. Vyšlo i několik prací uměnovědných, např. o dolnobousovském rodákovi a nejznámějším zdejším malíři Otmaru Homolkovi (1925–1999 – malý katalog Otmar Homolka – obrazy, kresby, sochy, Karlovy Vary 1982) či o restaurovaném kostele sv. Kateřiny a obnovené faře v Bousováku. Připomeňme i soubor kreseb lidové a památné architektury z roku 2011 Dolní Bousov a okolí od Lukáše Martinky (*1983). Mnoho radosti působí knižní soubory starých fotografií a pohlednic, např. Album starých pohlednic Českého ráje Romana Karpaše (*1951) a Karola Bílka z roku 1999, Zmizelé Čechy – Sobotecko Karola Bílka z roku 2005 nebo Český ráj – pohledy do zašlých časů Karla Čermáka (*1954) z roku 2007 a další jeho kniha Kronika obrazů života s podtitulem Český ráj v letech 1848–1900 (2013). Kalendář starých pohlednic Dolního Bousova vydal městský úřad v roce 2010. Z fotografických publikací stojí za pozornost Rybníky Českého ráje Siegfrieda Weisse (*1933) z roku 1995, Mladoboleslavsko Jana Knoba (1904–1977), Otakara Hrdličky (*1927) a Ivana Krejzlíka (*1935) z roku 1979 a 82

BRK 2014

66. Helena Koníčková, od r. 2002 kronikářka D. Bousova. 67. Magda Procházková v r. 1983 s dětskými čtenáři (v letech 1977 – 2009 byla vedoucí dolnobousovské knihovny). 83

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

vlastivědně zaměřený sborník Mladoboleslavsko v proměnách času od kolektivu autorů z roku 1997. Snímky z Bousovska najdeme i v knize Jaromíra Kuchaře (1906–1993) a Karla Samšiňáka Sobotecko minulého století (2008). Novinářské kresbě a karikatuře se věnoval Miloslav Švorc (*1942) z Rabakova, jeho obrázky vycházely především v Záři Mladoboleslavska. Je i výborným kronikářem obce. Do oblasti literatury patří i práce Magdalény Šrůtové (*1969) a Jany Šimáňové (*1955) z Dolního Bousova, které se jako pracovnice Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech podílely na zpracování mnoha cenných pozůstalostí našich spisovatelů a dalších kulturních pracovníků. Vedoucím Literárního archivu Památníku národního písemnictví je Tomáš Pavlíček (*1972), rodově spjatý s Řitonicemi. Nesmíme zapomenout ani na kronikáře Dolního Bousova. Nejdéle vedli městskou kroniku v této době Ladislav Pokorný (1878–1965) v letech 1928–1963, František Jeleček v letech 1964–1990 a Oldřich Holý v letech 1991–2001. Od roku 2002 je kronikářkou města Helena Koníčková (*1938). Nespravedlivě vynecháváme jména vesnických kronikářů z okolí – připomeňme alespoň kronikáře Obrub z let 1926–1962, učitele Františka Vojtíška. Velkou zásluhu o rozvoj čtenářství a kultury na Bousovsku mají místní knihovny, zvláště ta dolnobousovská. Její dobrou pověst šířila práce jejích vedoucích: učitelů Karla Syrovátky a Josefa Kaluhy (1893–1970), dále mj. Josefa Pajera (1897–1985), v posledních letech Magdy Procházkové (*1948), Dity Říhové (*1976) a Olgy Třískové (*1981). Za zaznamenání stojí uspořádání mnoha besed. Kromě regionálních osobností tu byli hosty např. spisovatelé Ota Dub (1909–1987) v roce 1984, Stanislav Rudolf (*1932) o rok později a František Nepil (1929–1995) v roce 1994, malíř Vladimír Komárek (1928–2002) v roce 1996, Sylva Daníčková v roce 2000 aj. A opět jako u kronikářství nelze vyjmenovat obětavé knihovníky z vesnic.

84

BRK 2014

Na okraj zájmu společnosti se naopak dostává náboženství. Římskokatolickou dolnobousovskou farnost spravovali v této době Jan Fornůsek v letech 1939–1951 (kterému byl odebrán státní souhlas a byl internován v klášteře Želiv) s kaplanem Karlem Kvítkem, dále František Appl (1951–1955), Václav Filip (1955), nejdéle Josef Buchta (1912–2000) v letech 1955–2000. Ten však nakonec sídlil na faře v Březně. Od konce 2. světové války přibyla farnosti Dolní Bousov péče o farnost Řitonice a občas i o Markvartice. Nyní jsou farnosti Dolní Bousov a Řitonice spravovány ze Sobotky, Všeborsko z Plas. O chrám sv. Kateřiny i o faru se výtečně stará město. O zakoupení fary, její rekonstrukci a přeměně k využití jako městské knihovny a informačního střediska vyšla v Bousováku řada článků. Československá církev husitská ve městě často měnila své duchovní (J. Rataj, Ant. Kocián, J. Mitlener, Vl. Hnízdo, B. Kavan, V. Svoboda aj.); známý byl hlavně zdejší bývalý římskokatolický kaplan Jan Chromý (1873–1937), propagátor motorismu. I vliv této církve se v poslední době téměř utlumil. Na závěr našeho putování literaturou a kulturou Dolnobousovska jsme si ponechali dva asi nejdůležitější tituly dolnobousovské literatury. Tím prvým je monografie Dolní Bousov, moje město, kterou vydal Městský úřad v roce 2000 ke čtyřstému výročí udělení znaku. Své síly k jejímu sepsání spojili pracovníci mladoboleslavského muzea Jiří Waldhauser, Luděk Beneš, Sylva Městecká a Pavel Sosnovec (*1964) s Bousováky a přáteli města Josefem Vynikalem, Sylvou Daníčkovou, Janem Charvátem, Tomášem Grindlem, Oldřichem Holým a Karolem Bílkem. Vznikla tak ucelená publikace, seznamující ve zkratce s přírodou i historií města a nejbližšího okolí i s jeho významnými osobnostmi. Škoda, že nemohla být ve všech svých částech rozšířena na celé Dolnobousovsko, jako tomu je u archeologie. Knížka se povedla i po grafické stránce a měla velký ohlas. Druhým je časopis Bousovák, dnes se nacházející asi ve svých nejlepších letech. Jeho vznik inicioval na podzim roku 1965 učitel a fotograf Jaroslav Bernart (*1941). Od té doby vychází nepřetržitě, i 85

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

68. Dolní Bousov – moje město. 69. Obálka prvního čísla městského zpravodaje Bousovák, 1/1964. 86

BRK 2014

když si musel prodělat dětské nemoci – občasný nedostatek dopisovatelů nebo opakování příspěvků, výměnu redaktorů, potíže s kvalitou tisku. Dokonce mu hrozil zánik. V posledních letech zásluhou Miloslava Ječného (*1950) a Tomáše Grindla značně pozvedl pravidelnost vydávání, rozsah, úroveň tisku i obsahu. Nyní ho rediguje Dita Říhová. Kromě dosud jmenovaných osobností budovali od počátku jeho dobrou pověst obětavý úředník Místního národního výboru Jan Kolátor (1918–1995), pamětníci Jan Žďárský (1900–1976), František Stránský (1921–2000), dopisovatelé Josef Folprecht, Josef Kocvera, Františka Tlášková (1899–1985), Bohuslav Tvaroh (1910–1985) z Vlčího Pole, později Josef Tomsa (1894– 1992), Gustav Novotný (1923–1999) a Bohuslav Cvrček (1913– 1997). Z funkcionářů MNV častěji psali Miloslav Říha (1905–1989), Jaroslav Vošňakovský (1908–1986) a jeho bratr Vlastislav Vošňakovský, po roce 1989 se pozornosti těšily aktuální příspěvky dlouholetého starosty Josefa Vynikala (*1947). Přidali se skauti Zbyněk Kučera a Arnošt Folprecht (1932–2011), další rodáci a přátelé města, např. Antonín Bažant (*1936), František Nechanský (*1936), František Doškář, Miroslava Hrdličková (*1923) a její syn Miroslav (*1955), od počátku spolupracují historický geograf Leoš Jeleček a archeolog Jiří Waldhauser, přírodovědci Jan Charvát a Pavel Kverek, učitelé František Koníček, Karel Lenc (1930-2014), Marie Ronová (*1935), Jindra Sůvová (*1944) a Marie Buchtíková (*1944), sportovci Alena (*1930) a Stanislav (*1934) Klukanovi, Josef Procházka a mnozí jiní. Dalšími spolupracovníky byli někteří kronikáři, jako František Jeleček, Oldřich Holý, Augustin Šolc (1888–1969) z Vlčího Pole, Milan Málek (*1933) z Bechova atd. Občas se ozvali i autoři zvučných jmen: Karel Herčík z Mladé Boleslavi, Vladimír Úlehla (*1926) z Jičína, Karel Samšiňák ze Sobotky, Jaroslav Vlček (1913–1998), Miroslav Korecký, František Zumr (*1933) a etnolog, senátor Jaromír Jermář (*1956) z Prahy, Mahulena Čejková z Děčína atd., atd.

87

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

70. Zpravodaj Bousovák 5/2013; 71. Zpravodaj Bousovák 1/2014. 72. Jaroslav Bernart – iniciátor obnoveného zpravodaje Bousovák – na besedě s dětmi v základní škole. 88

BRK 2014

Záštitou redakce byla i většina pracovníků a funkcionářů vedení města a vedoucí činitelé jednotlivých závodů a spolků. Nechybí ani dopisovatelský dorost z řad školních dětí, začínajících ve školních časopisech. Všichni se snažili a snaží, aby Bousovák byl kvalitní, aby přinášel čtenářům i po létech co nejvíce informací a poučení, jak se žilo a žije na Bousovsku. Snad jen politicky zaměřené příspěvky z období normalizace a dále materiály šéfredaktorky z let devadesátých 20. století Anežky Valterové (*1927) jsou diskutabilní. V každém případě by Bousovák stál za podrobnější rozbor, např. v podobě bakalářské či diplomové práce. Jsem velmi rád, že tato moje práce vyšla nejdříve na pokračování právě v Bousováku (roč. 48, 2012: č. 4, s. 10–11, č. 5, s. 8–9, č. 6, s. 9–14; roč. 49, 2013: č. 1, s. 9– 11, č. 2, s. 10–14, č. 3, s. 11–12 a č. 4, s. 9–12).

89

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

VII. ZÁVĚR Končíme naši procházku literaturou a kulturou Dolnobousovska. Našli jsme nečekaně v oněch téměř 700 letech od první známé písemné zmínky o Bousovsku řadu osobností a událostí, jimiž se tento kraj může chlubit a na něž by neměl zapomínat. A hodnotných nových prací stále přibývá, jak naposledy dokazuje solidní celkový přehled o Dolním Bousově od Dity Říhové a Tomáše Grindla v časopise Od Ještěda k Troskám, roč. 20, 2013, č. 1, s. 41–50. Upozorňuji, že životní data autorů, o nichž se píše na více místech, jsou uváděna jen jednou. Tučně jsou psána jména autorů, kurzívou názvy literárních děl. Jen výjimečně jsou uvedeny akademické tituly. Za velikou pomoc při shromažďování a upřesňování údajů a práci na konečné verzi textu patří můj dík především příteli Tomáši Grindlovi, učiteli a vlastivědnému pracovníkovi z Dolního Bousova, a kolegovi Leoši Jelečkovi, docentu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Práci rovněž pročetly a hodně mi pomohly i spisovatelka Sylva Daníčková z Prahy a archivářka Magda Šrůtová z Dolního Bousova. Jednotlivé údaje poskytli rovněž ředitel muzea v Mladé Boleslavi Luděk Beneš, archivářka SOkA Jičín Eva Bílková, historička Hana Fajstauerová z Regionálního muzea v Jičíně, ředitel SOkA Havlíčkův Brod Zdeněk Macek se svými kolegy, archivář Martin Barus z diecézního archivu v Litoměřicích, knihovnice Alena Pospíšilová z Malechovic, starosta Vít Svoboda z Libošovic, přátelé Josef Stránský a Irena Škodová z Libáně aj. Před otištěním rukopis práce přečetli také Jaroslav Bernart, Miloslav Ječný, Dita Říhová, Jindra Sůvová, Olga Třísková a Josef Vynikal z Dolního Bousova, Karel Herčík z Mladé Boleslavi a Jiří Waldhauser z Prahy. Závěrečnou redakci a grafickou úpravu provedla ing. Dita Říhová. Tato práce by nevznikla bez velké pomoci a pochopení mé manželky Hany Kábové. Na závěr ještě jednou prosím naše čtenáře, aby poslali své názory na tuto faktografickou stať, své dodatky, upřesnění jmen a dat, 90

BRK 2014

upozornění na nezaznamenané autory, jejich životní data a tisky včetně drobných brožur, prostě vše, čím by bylo vhodné tuto práci doplnit. Již předem za ně děkuje autor tohoto přehledu, redakce Bousováka a Městská knihovna v Dolním Bousově.

91

Dolnobousovsko v literatuře a kultuře

OBSAH Předmluva ................................................................................................. 3 I. Úvod ....................................................................................................... 5 II. Nejstarší písemné památky ................................................................ 8 III. Za národního obrození ..................................................................... 14 IV. Od roku 1850 do konce 1. světové války ......................................... 23 V. V období první republiky a Protektorátu ......................................... 44 VI. V nedávné době ................................................................................. 58 VII. Závěr ................................................................................................ 90 Obsah ...................................................................................................... 92

92

Městská knihovna a infocentrum Kostelní ul. 141, 294 04 Dolní Bousov tel. 322 312 001, knihovna@dolni-bousov.cz www.knihovna.dolnibousov.cz