Z BÍLÉ STOPY valašskomeziříčských lyžařů

Josef Fabián a Jiří Baroš

Z BÍLÉ STOPY

valašskomeziříčských lyžařů

1

PROČ PRÁVĚ TEĎ?

ISBN 978-80-254-0408-9 2

Několik přátel se mě ptalo, proč vydáváme knížku o lyžování ve Valašském Meziříčí právě teď. Pokusím se jim tedy odpovědět. Protože víme, že v roce 1897 přivezli Alois a František Mikyškové z Norska první lyže a tím začaly první nesmělé lyžařské krůčky Valachů, což je letos přesně sto deset let, mohli bychom klidně tvrdit, že tuto knížku vydáváme k tomuto kulatému výročí. Ale je to o kousek složitější.

Když mi zemřel v roce 1986 otec, zdědil jsem po něm mimo jiné i písemné materiály sokolského oddílu lyžařů a turistů a fotografie z první republiky, které mi bylo líto jen tak dát někam do archivu. Chtěl jsem s nimi nejprve něco užitečného udělat, ale nevěděl jsem co. Dělal jsem jiné věci a materiály dvacet let tiše ležely dole ve skříňce.

A potom jsem se sešel při nějaké s lyžováním nesouvisející příležitosti s Jiřín Barošem, slovo dalo slovo a během těch slov mi prozradil, že má doma zase poválečnou kroniku lyžařů. Řekli jsme si, že by se to předválečné a poválečné mohlo dát dohromady a mohla by z toho vzniknout zajímavá knížka. A že bychom se o její vydání měli pokusit.

Později se sice ukázalo, že ta kronika je vedena až od roku 1970 a že je to spíš fotoalbum, ale to už nás nezastavilo. Zdeněk Lacina nám ke kronice přidal dva šanony písemností o lyžování, na něž padal prach v jeho garáži, a už jsme toho měli dost, abychom se mohli pustit do knížky. Jeden problém ovšem zůstal: co s obdobím z let 1941 – 1970, z něhož jsme měli jenom pár výstřižků z novin a několik fotografií. Rozhodli jsme se proto spojit s pamětníky a dát dohromady aspoň to, co se dnes ještě dát dohromady dá. Nakonec, dost si toho pamatuje Jiří, hodně nám pomohl můj bratranec Jindra Fabián, pomohli Vašek Vanduch, Vašek Svozil a Dáša Jaškovská – Kristová, pomohli Eva a Jaroslav Grycovi a někteří další, kteří se přihlásili na naši výzvu v novinách. A několik hodně starých fotografií nám dal František Baruch, takže jsme toho nakonec dali dohromady celkem dost. Přesto vás prosíme, abyste vzpomínkovou pasáž knihy brali tak nějak 3

bez záruky, neboť lidská paměť je značně ošidná. Pokud jde o tu část knihy, která se týká sjezdového lyžování: pro tu nám alespoň ty nejnutnější podklady dodal Ludvík Gášek se synem Robertem a dcerou Jitkou, pomohli nám s ní trochu i Zdeněk Lacina a Augustin Vrečka.

Třetím důvodem, proč vydáváme knížku o lyžování v našem městě právě teď, je skutečnost, že v lednu příštího roku, kdy oslavíme nekulaté „ostré“ 111. výročí přivezení prvních lyží do Valašského Meziříčí, se budou ve Zlínském kraji konat celostátní Hry zimní olympiády dětí a mládeže a oddíl běžeckého lyžování Tělovýchovné jednoty Valašské Meziříčí byl pověřen pořádáním jejich soutěží v bězích na lyžích. Řekli jsme si, že by bylo dobré při této příležitosti Valašské Meziříčí republice trochu připomenout.

Proto právě teď.

Naše knížka je sice malá a útlá, ale je v ní dost zajímavého čtení pro ty, kteří u toho byli, i pro ty, kteří nikdy nelyžovali a lyžovat nebudou. A já už mohu ty materiály zděděné po tátovi s klidným svědomím odnést do archivu.

Josef Fabián

TROCHA HISTORIE NIKOHO NEZABIJE První lyže přivezli do Valašského Meziříčí bratranci Alois a František Mikyškové z Norska už v roce 1897 a začali na nich s přáteli lyžovat. Těmi přáteli byli doktor Drahoňovský, paní Krausová, slečny Plešnerovy, paní řídící Pokorná, Rudolf Půst, Vambera a snad ještě někdo, jehož jméno je dnes zapomenuto. Lyže, na nichž se lyžaři plahočili, byly dlouhé, měly špice na obou koncích a „lyžníci“ se odstrkovali dlouhou bambusovou tyčí. Ale to byla jenom taková atrakce, která v očích občanů města a jeho okolí způsobovala stejný rozruch jako příjezd cirkusu. Ale po čase zase všechno skoro úplně zaniklo.

Ale jenom skoro. V roce 1910 se valašskomeziříčský fotograf Otokar Šrůtek seznámil s ostravským propagátorem lyžování panem Podroužkem a založil v tělocvičné jednotě Sokol sportovní odbor, v němž vedle populárního sáňkování a bruslení na „Žabárně“ bylo i několik zájemců o lyžování. Vedle Šrůtka to byl jeho nejstarší syn Arnošt, dále Oldřich Bublík, profesor Robert Haas, Jindra Holčák, Slávek Navrátil, inženýr Smaha, profesor Šachl, učitel František Tetřev, jenž byl předseda odboru, kroměřížský dr. Zlámal a později i profesor Polák. A někteří

Muž s velkým knírem na saních uprostřed občanů sáňkujících na Botanice je meziříčský fotograf Otokar Šrůtek, který v roce 1910 založil v Sokole odbor zimních sportů, v němž se sáňkovalo, bruslilo a také lyžovalo 4

5

z nich lyže brzy docela zvládali, Arnošt Šrůtek například jako první meziříčský lyžař získával ceny v jízdě překážkové a později také ve skoku. Ale lepšili se všichni, nejvíce ti mladí, zejména Tetřev a Haas, takže se brzy pouštěli i dál a výš než na farářovu louku a brňovské louky. Otokar Šrůtek také zorganizoval již v zimě 1910 -1911 první zimní výpravu na Pustevny, kam se do té doby chodilo jen v létě. Ta se sice konala ještě bez lyží, pouze se sáňkami a „čagany“, protože členové odboru měli jen dva páry lyží, které si navzájem půjčovali, ale další výpravy se již konaly s lyžemi. Z první výpravy pořídil Šrůtek třicet diapozitivů zimních pohledů z Pusteven a Radhoště, ty poslal Skiverinu ve Vídni jako odměnu za německou brožuru o lyžování, kterou od Skiverinu dostali, profesor Polák ji přeložil a sokolové používali k teoretické průpravě. Skiverin za diapozitivy poděkoval a zařadil je do své kolekce.

Zimní ruch na Pustevnách rychle narůstal a brzy se tam sjížděla početná společnost z Valašského Meziříčí, Hranic, Přerova, Kroměříže a Olomouce. (Zajímavé je, že z Rožnova a Frenštátu téměř nikdo, přestože to měli za humny.) Na saních se jezdilo „ke kříži“ a odtud se dál putovalo pěšky po starém serpentinovém chodníku ve sněhu, který dosahoval členům výpravy po pás a někdy i výš. A jezdily tam i ženy, většina z nich sice pouze sáňko-

vala od starých Pusteven ke zvoničce, ale ty odvážnější už také začínaly lyžovat. V sukních až po kotníky. Proslulosti Pusteven také přispěl Šrůtkem zorganizovaný Papučový bál v zimě 1912 - 1913, ohlášený v Lidových novinách jako „největší ples na Moravě“. Ples byl skutečně hojně navštíven a stěhování jeho účastníků nahoru bylo určitě nezvyklou podívanou. Rozšafní otcové a starostlivé maminky s dcerami vlekli do stráně pod Velkou Ráztokou ohromné krabice s plesovými potřebami a jen za pomoci galantních obětavců byli vyvlečeni až nahoru k útulnám. A jaké utrpení tato cesta přinesla tělnatějším a na takovou turistiku nepřipraveným gardedámám, není těžké si představit. Ale ples konal a docela se vydařil.

V roce 1912 - 1913 také byla pod vedením Podroužka, Jarky Krejčího a řídícího učitele na Hutisku Cyrila Macha uspořádána na Pustevnách první lyžařská škola a ta se každou zimu opakovala. Té první se zúčastnilo asi padesát zájemců a každý rok jich přibývalo. Po ukončení první lyžařské školy se také za účasti asi třiceti závodníků konaly na Pustevnách první lyžařské závody, druhé se konaly příští zimu v Rožnově. Závodilo se tehdy v bězích a sjezdech traťových, v překážkové jízdě a ve skoku z můstku. Lyžaři se časem také odvážili sjíždět z Radhoště do Rožnova přes Černou horu, kudy vedl jen úzký chodníček lesem, takže

Prvním obrazovým důkazem existence lyžařů ve Valašském Meziříčí je tato fotografie ze Štěpánova – Vrchoviny s „lyžníkem“

Fotografie lyžujících členek Červeného kříže z roku 1925. Lyžovat je učil řídící učitel školy na Hutisku a velký propagátor lyžování Cyril Mach, který je pochován na Valašském Slavíně v Rožnově p. R.

6

7

to byl sjezd poměrně krkolomný, často padali a občas si museli i sundat lyže a brodit se hlubokým sněhem z kopce pěšky.

V době 1. světové války se lyžování příliš neprovozovalo.

Většina lyžařů totiž musela na frontu. Ale ojedinělé dvojice se i tehdy vydávaly pod vedením ing. Smahy vlakem do Frenštátu a odtud nahoru na Pustevny. A hned po válce se toto „nejzdravější a nejvydatnější tělovýchovné odvětví pro zimní dobu“ dočkalo ve Valašském Meziříčí prudkého rozmachu. Nejprve sice na lyžích jezdilo jen několik zkušenějších lyžařů, jmenovitě Karel Demel, Vladimír Demel, profesor Haas, Gustav Strýček, poslanec Špaček, bratři Šrůtkové a někteří další, ale když v roce 1921 přišel do Valašského Meziříčí Karel Fibich, lyžování ho natolik uchvátilo, že přesvědčil domovníka Zemského ústavu pro hluchoněmé, Františka Bednáře, aby zhotovil deset párů moderních lyží pro jeho partu, v níž byli Ondřej Chrbját, Stanislav Indruch, Rudolf Janovský, Miloš Kašlík, Zdeněk Kubelka a Arnošt Žídek a také několik dam, sestry Bublíkovy, Zdena Demlová, M. Heinzová a Přibíková.

Nové lyže si potom nechal zhotovit i Karel Demel, aby šel s dobou. Lyže už byly normálního tvaru, jasanové, s vázáním Bilgeri a později Huitfeld a už se k lyžování používalo dvou hůlek. Kromě toho Fibich svým elánem nakazil také polovinu cvičitelského sboru Sokola a tak se v něm lyžová-

ní začalo v roce 1922 rychle šířit, ve městě nastala sháňka po lyžích a městské dámy si k lyžování šily první kalhoty, kterými šokovaly venkovany.

V nedaleké Poličné se stal vášnivým lyžařem Jan Herolt a jeho syn, s nimi lyžovali profesor Bohumil Cukr, PhMr. Adalbert Štěpka, učitel František Tetřev a odborný učitel Arnošt Žídek. Ti si říkali „hřebenáři“, neboť jejich pravidelné túry patřily hřebenům Radhoště přes Pustevny na Čertův mlýn do Kunčic nebo do Čeladné, nebo hřebenem Javorníků z Velkých Karlovic až do Bařin. Na hřebenech ještě nebyly žádné chaty, takže to byl úctyhodný výkon.

Vedoucím túr byl profesor Cukr a chodilo na ně až 30 účastníků.

V meziříčském Sokole členové cvičitelského sboru zařadili lyžařský kroužek do programu stávajícího sportovního odboru a o volných odpoledních, nedělích a svátcích se lyžaři vydávali na Štěpánov, Vrchovinu, Helštýn, Brňov, Trojačku a na Lhoty, jejichž obyvatelé si na lyžaře brzy zvykli a jejich děti je brzy napodobovaly. Byť někdy jen na dýhách ze sudů a s hůlkami z plotů. Podle rukopisného návrhu jednacího řádu z roku 1923 „účelem sportovního odboru bylo: a) pořádání vycházek a výletů pokud možno , každou dobu roční za účelem poznání krás přírodních, tělesného zotavení a poznání vlasti z vlastního názoru

Pověstná lyžařská hlídka Fabiánů se „švýcarskými“ klobouky

Pohled na zasněženou Malou Lhotu, první lyžařské centrum v našem regionu

8

9

b) organizování a vydatné pěstování lyžařství, sáňkování a bruslení, zejména lyžařský sport budiž v zimním období hlavním předmětem činnosti c) pořádání přednášek, kursů a závodů lyžařských společně se sborem cvičitelským d) zřizování a udržování kluziště e) táboření v přírodě (skauting) a putovní tábory.“ V roce 1923 byl předsedou odboru Karel Fibich, místopředsedou Vladimír Demel, jednatelem Ondřej Chrbát a pokladnicí byla Emilie Vítková. Odbor během roku uspořádal tyto lyžařské výpravy (v závorce uvádíme počet členů): 18. 2. Radhošťské Beskydy (14), 19. 2. Městský Háj – Veselá – Hrachovec (10), 21. 2. Brdo – Malá Lhota - Brňov (11), 24. 2. Brňov – Městský háj – Křivé (5), 27. 2.

Brňovské paseky Pišková (6), 11. 3. Pustevny - Tanečnice – Čertovy mlýny - Maňáky (3), 26. 11. Myslivna – malá Lhota – Brňov – Křivé (6), 6. 11. Poustevny – Radhošť (2 s účastí na župním lyžařském závodu v běhu), Vrch Hůry – Veselá – Hrachovec (7), 28.—31. 12. Pustevny (2 účastníci lyžařského kursu).

V roce 1925 vyslal odbor Karla Demla a Karla Fibicha a dorostence Jaroslava Šejvla a Richarda Černockého na „Prvé lyžařské závody sokolských žup Palackého a Moravskoslezské na Pustevnách“, v nichž Demel obsadil druhé místo v běhu na trati dlouhé 8800 metrů a Fibich byl čtvrtý v běhu na 12 km. V roce 1927 odbor již začal užívat název „lyžařský“ a měl celkem dvaaosmdesát členů.

V neděli 27. ledna 1929 uspořádal odbor první „Závod lyžařský sokolského dorostu a žactva tělocvičné jednoty Sokol ve Valašském Meziříčí“, kterého se zúčastnilo 56 dorostenců a žáků. Start a cíl běžecké trati byl na náměstí a běželo se přes Štěpánov a Hrachovec k myslivně do městských lesů. Závod vyhráli Emil Piškytl a Jindřich Fabián, závod žáků Jaromír Zeman. Závodilo se také ve skoku, i když na nepříliš vhodném můstku v Malé Lhotě.

Závod ve skoku bez ohledu na silnou vánici a průměrné výkony sledovalo hodně diváků a vyhrál ho Vladimír Pupík. V roce 1930 vyslal lyžařský odbor Josefa Fabiána, Vladimíra Pupíka a Jaroslava Šejvla na cvičitelský kurs ČOS na Pustevny a potom se lyžování pod vedením

Na Malé Lhotě se na lyžích od roku 1933 také skákalo na můstku, jehož projektantem byl architekt Kandyba

Lyžaři byli za první republiky velcí elegáni a když si sundali lyže, mohli jit rovnou do salónu

10

11

těchto cvičitelů zdárně rozvíjelo. Zásluhu na tom měli i mnozí další, Rudolf Cimala, Emil a Rudolf Jurečkovi, bratři Maláčovi a František Šišák, kteří zaučovali zájemce o lyžování na Štěpánově, Vrchovině a na „ES“ svahu.

Zdatnější a vyspělejší jezdívali až do Lhoty a vraceli se na lyžích domů buď Zahrádkami nebo městským lesem.

Na můstku ve Lhotách bylo v té době uspořádáno několik závodů a v jeho okolí se konaly i závody běžecké. Jezdilo tam hodně lyžařů, protože terén vyhovoval začátečníkům i pokročilým a k můstku se pořádaly i gulášové výlety.

V roce 1931 se Josef Fabián, ing. Jiří Kandyba a Vladimír Pupík zúčastnili závodů ČOS na Štrbském Plese v Tatrách a v roce 1932 začal lyžařský odbor nad Malou Lhotou stavět skokanský můstek podle projektu ing. Jiřího Kandyby, na němž bylo možné skákat až 30 metrů, který byl dokončen v roce 1933.

V dobovém tisku tenkrát napsali: „Nový lyžařský můstek vybudoval lyžařský odbor Sokola k uctění památky 100.

výročí narozenin Dra. M. Tyrše. Mohutný můstek střední velikosti je na Vrchhůře (693 m) u Malé Lhoty na nejvyšším a nejkrásnějším vyhlídkovém bodě v okolí města. Padesátiminutový výstup městským hájem po červenobílé značce odmění bohatě turisty nejen čarokrásnými rozhledy do širokého kraje valašských Beskydů, ale v zimní době znamenitým lyžařským terénem a všestrannými půvabnými sjezdy lesem i stráněmi.

Výška nájezdové konstrukce ze silných kmenů činí 8 m.

Dopadový svah sklonu 35 stupňů, obrácený k severu, umožní snad skoky až do 35 m délky. V blízkosti můstku je stanice Pohorské jednoty Radhošť, vojenská rozhledna a pod nájezdovou konstrukcí bude co nejdříve zřízena ohřívárna s čajovým bufetem. Z Valašského Meziříčí vede pěkná silnice až k můstku, která poskytuje skoro 6 km dlouhý sjezd pohodlnějším lyžařům. Nejlepší sněhové poměry trvají zde od ledna do konce března i déle. První lyžařské závody jsou projektovány na únor 1933.

Lyžařům z místa i z širšího okolí (Hranic, Holešova, Kroměříže, Přerova, Olomouce atd.) stane se toto nové středisko vítaným cílem zimních zájezdů. Můstek se nachází na půvabné lyžařské trati ze Vsackého Cábu přes Ptáčnici – Mantov – Údolní přehradu na Bystřičce – Ostrý Vrch – Valašské Meziříčí, která je dosud většině lyžařů dosti neznáma, ač právě v únoru a březnu oplývá dlouhými a výbornými sjezdy.

Ojedinělý pohled na skokanský můstek z rozhledny nám ukazuje můstek nejenom celý, ale také jeho usazení do krajiny

Ve třicátých letech minulého století už lyžaři jezdili za sněhem i do větších vzdáleností. Zde jsou při zájezdu na Kasárna

12

13

Lyžařský odbor se také postará o spolehlivé vyznačení tratí a orientační tabulky v tomto lyžařském úseku, hlášení teploty a sněhových poměrů.“ Na organizátorské schopnosti našich předchůdců vsadila i Župa valašská, která v roce 1933 pověřila lyžařský odbor uspořádáním župních závodů ve Valašském Meziříčí. A ti se neustále zlepšovali, například jen v roce 1935 složili zkoušky lyžařského rozhodčího členové oddílu Drahomíra Bašová, Rudolf Cimala, Josef Fabián, Emil Jurečka, František Roleno, Josef Šafář a Arnošt Žídek.

Karel Fibich vedl oddíl devět let, potom byl osm let předsedou Karel Demel a od roku 1940 se oddílu ujal JUDr. Vladimír Pupík, jemuž dělal jednatele Josef Fabián. V roce 1940 se oddíl jmenoval Oddíl zimních sportů a měl přes 230 členů, lyžařů, bruslařů, sáňkařů a hokejistů. Čtyřiadva-

cet lyžařů bylo registrovanými závodníky ČOS (Fabiánové, Jurečka, Kocián, Šrubařové a další) a ti nejlepší z nich dosahovali pod vedením Jana Šrubaře staršího úspěchů i v celostátních soutěžích. Třicet let činnosti oslavil Lyžařský oddíl vítězstvím v závodech na Pustevnách. Při nově založeném odboru KČST (Klubu československých turistů) byla vytvořena skupina lyžařů spadající pod Beskydskou župu Svazu lyžařů v Ostravě, jejímž předsedou se stal Rudolf Cimala.

Ale také ČOS vytvářela skupiny - lyžařské sekce, kde probíhal speciální výcvik cvičitelů.

V letech 1939—1945 byl Sokol zakázán a s ním skončila i činnost jeho lyžařského oddílu. Ale vždycky se našel nějaký způsob jak lyžovat a v roce 1941 byl na Pustevnách dokonce uspořádán přebor KČT v klasických i sjezdových závodech, což byl vlastně přebor republiky, respektive toho, co z ní v rámci protektorátu zbylo. Na těchto závodech získal titul přeborníka juniorů ve sjezdu člen valašskomeziříčského sokolského oddílu Rudolf Brandtner, který byl kromě toho ještě třetí ve slalomu a druhý v kombinaci. A ještě jedna věc málem přerušila lyžování v době 2. světové války. Když se Němci dostali v Rusku do potíží se sněhem, byla vyhlášena jakási zimní pomoc vojskům, jejíž součástí mělo být mimo jiné i rekvírování lyží.

Lyžaři z toho měli dost obavy, ale nakonec se nic nedělo a lyže jim zůstaly.

A ještě jednou Malá Lhota. Tato rozhledna byla postavena krátce po můstku a bylo z ní vidět do širokého okolí

I útulna Klubu českých turistů na Soláni sloužila v zimě lyžařům jako centrum, v němž trávili mnoho dní a nocí

14

15

Poměrně obsáhlou zprávu o lyžování v našem městě ve třicátých a čtyřicátých letech pro nás zpracoval architekt Milan Podzemný. Jde o jeho vzpomínky, které jsou pochopitelně osobní a nemusí být úplně přesné, ale jsou nesporně zajímavé. Podle nich se ve třicátých letech lyžovalo převážně na loukách a svazích jihovýchodně od města. Například na tzv. „Babské louce“ a „ES“ svahu na Vrchovině, nebo v „Zahrádkách“ poblíž Vrchoviny. Zdejší terény v délce 150 – 250 metrů byly bezpečné a vyhovovaly začátečníkům a mírně pokročilým lyžařům, kterých sem chodilo tolik, že o nedělích a svátcích zde byla hlava na hlavě. Proto pokročilejší lyžaři chodili raději na Malou Lhotu, která se stala po vybudování skokanského můstku lyžařským střediskem regionu. Zdejší terény svou délkou a obtížností umožňovaly stavění sjezdových i slalomových závodních tratí. Jedním z oblíbených svahů tam byl svah pod školou, náročnější byl prudký svah směrem k přehradě Bystřička. Nedílnou součástí areálu byla hospoda Pod dubem, kde byl v době války k dostání

sice jen čaj s náhražkou rumu a velmi prosté jídlo, ale lyžařům to stačilo. Mezi lyžaři bylo i několik takových, kteří brali tento sport jako sport „adrenalinový“. Ti jezdili s oblibou v opuštěném hrachoveckém lomu, kde sjížděli, či spíše padali, z prudké stěny, potom absolvovali velký skok a dojížděli až k poslední hrachovecké chalupě.

Neméně oblíbený byl sráz od silnice na Malé Lhotě do sedla k Vichurám, zvaný „Zlatá stezka“. Byla to skutečně pouhá stezka, z níž nebylo kam odbočit. A podobně to vypadalo i na lesní cestě z Malé Lhoty k myslivně. To vše se jezdilo výhradně „šusem“.

Zajímavé jsou i vzpomínky architekta Podzemního na vývoj lyžařské výstroje. Na počátku třicátých let lyže byla prkna z jasanového dřeva s vodící drážkou a zahnutými špicemi, později se lyže lepily z několika vrstev dřeva a nakonec se kupovaly „Hikorky“, které měly i kovové hrany. Vázání se nejprve skládalo z koženého pouzdra na špici boty a kožené patky, do čehož se bota přivazovala koženými řemínky. Říkalo se tomu „krkonošské vázání“ a to později bylo nahrazeno vázáním modernějším, kde pouzdro na špici boty bylo kovové a pata byla upínána kovovou sponou. Ve čtyřicátých letech bylo hitem vázání „Bilstein“: u něho botu k pouzdru upevňovalo kovové péro. A pak již přišla vázání „Kandahár“ a „Nohýnek“,

Rudolf Brandtner před „Micvkeyho domem“, oblíbenou chatou turistů a lyžařů na Velké Lhotě, kterou ve stylu myšáka Mikyho vymaloval akademický malíř Josef Brož

Jak se popularita lyžování zvyšovala, rostl i počet lyžařských kurzů a škol

16

17

která měla tzv. „spodní tah“, který způsobovala ocelová lanka vázání, vedená kovovými háčky po stranách lyže.

To už se používaly speciální lyžařské boty, u Bati ve Zlíně je vyráběli od třicátých let. Hole byly nejprve z lískových prutů, opatřených dole kovovými kolečky, potom to byly hole bambusové, s kolečky pletenými rovněž z bambusu a nakonec byly hole kovové, nejčastěji duralové. S mazáním lyží se tenkrát moc nemazali. Mazalo se nejprve svíčkovým voskem, potom voskem včelím a až mnohem později se začaly z ciziny dovážet první lyžařské vosky na různé typy sněhu. A kde se to všechno dalo koupit? Ve Valašském Meziříčí v jediném obchodě, u Cimalů. Tam nejen že měli velký výběr lyží a všeho potřebného k lyžování, ale také na lyže montovali vázání a hrany.

Vraťme se však od vzpomínek architekta Podzemního k ověřené historii. Po ukončení 2. světové války bylo lyžování ve Valašském Meziříčí opět organizováno na dvou místech, v Sokole, pod vedením Karla Demla, a v Klubu českých turistů, pod vedením Rudolfa Cimaly. Jenže to tak vydrželo pouze do sjednocení tělovýchovy po roce 1948.

Potom už existoval pouze jediný oddíl turistiky a lyžování v tělovýchovné jednotě Sokol. Jeho předsedou byl po tři desítky let Eduard Leinfellner.

V tělovýchově tenkrát pořád probíhaly různé reorganizace a jednota různě měnila své názvy, ale lyžovalo se pořád dál. Snahou lyžařského oddílu bylo zejména vychovat si

vlastní cvičitele a rozhodčí k výcviku mládeže i dospělých a k pořádání lyžařských závodů. To se povedlo a začal se konat pravidelný výcvik lyžování pod vedením cvičitelů vyškolených v akcích „otevřených svahů“ v bezprostřední blízkosti města. Oddílem byly také pořádány různé výlety a první lyžařské závody ve sjezdových, běžeckých a skokanských disciplinách.

Pokud jde o závodní činnost, byli ve Valašském Meziříčí po druhé světové válce a v padesátých letech dobří zejména lyžaři sjezdoví, konkrétně Zdeněk Žalmánek, Zdeněk Fortelka, Oldřich Papež, Milan Borovička, bratři Eduard a Josef Podzemní a zejména Jan Černocký. Ale když ti ukončili činnost, nikdo na jejich činnost nenavázal a oddíl vlastně ani o sjezdové lyžování příliš nestál, neboť v okolí města nebyly dobré sjezdové terény. Chloubou oddílu se pak stali běžci, díky jejichž výsledkům byl lyžařský oddíl již v roce 1953 vyhodnocen jako nejlepší v kraji a běžecké družstvo se stalo účastníkem I. běžecké ligy. Oporami tehdejšího oddílu byli Jindřich Fabián, Václav Vanduch, Jiří a Ivan Škovránkovi, Dalibor Zbořil, Vladimír a Václav Svozilovi, Milan Kreml, Pavel Dvořáček, Stanislav Pecha, Ludmila Začalová, Věra Zbořilová, Libuše Svozilová, Karla Zajícová a Dáša Jaškovská. Kromě úspěchů v rámci okresu a kraje byli úspěšní i na přeborech republiky, jenže postupně odcházeli do jiných tělovýchovných jednot nebo končili s činností a úspěšnost oddílu klesala.

A také na horských chatách bylo plno

Styl lyžařů se od dnešního stylu značně lišil

18

19

Ale ještě předtím, v roce 1951, byl na podnět ing. Karla Štrose založen lyžařský přespolní Běh Vrchovinou o putovní křišťálový pohár. Závod se konal vždy na podzim ve všech kategoriích - od žáků až po ženy a muže - a byl prověrkou jejich přípravy na sezónu. O pohár soutěžili ale jenom muži. Jen několik málo zasvěcených ví, že tento závod má nejdelší tradici ze všech sportovních soutěží pořádaných nejen ve Valašském Meziříčí, ale i v jeho okolí. Pouze frenštátský Šrubařův memoriál v běhu na lyžích má o dva roky starší historii. Podívejme se tedy, co vlastně o Běhu Vrchovinou víme.

Celou řadu let se závod skutečně běhal na Vrchovině, ale potom byl přesunut do Obory. Důvodem bylo to, že se na Vrchovině začalo hodně stavět a také se tam značně zvýšil dopravní ruch. Tak se tedy běhalo na Oboře se startem a cílem u Dělnického domu, ale i tu závod opustil, neboť část trati vedla po soukromém pozemku jehož majitel zakázal sportovcům pozemek používat. Další čtyři ročníky se tedy běžely na Bražiskách, ale tam zase nemoh-

ly přijet automobily a některé oddíly odmítly závodit. Tak se jeden ročník konal v roce na fotbalovém hřišti v Poličné, tam zase nebylo potřebné zázemí a pořadatelům nebyl dokonce umožněn ani přístup do klubovny na hřišti.

A v letech 1994 - 1996 se Běh Vrchovinou dokonce vůbec nekonal. V roce 1997 se už zase závodilo, tentokrát na lyžařských běžeckých tratích na Pustevnách. Byl to sice dobrý a hojně navštívený závod, ale snaha zatraktivnit ho vedla pořadatele k další změně a pořadatelé nechali další dva ročníky závodníky běžet z Trojanovic na Pustevny a ještě na kolečkových lyžích. Jenže to znamenalo mnoho organizátorské práce a běhání po úřadech, ale výsledek neodpovídal. Závodníků bylo méně, než se pořadatelé očekávali. Proto se závod opět přestěhoval a v roce 2000 se běžel na kolečkových lyžích od přehrady na Bystřičce na Dušnou a v roce 2001 závodníci na Dušné sundali lyže a běželi zpět na Bystřičku. V letech 2002 a 2003 se závod zase změnil na klasický přespolní běh a běžel se z Podlesí na Malou Lhotu. Ale když v roce 2003 zapršelo, stala se z trati v Městském lese taková klouzačka, že se na ni vůbec závodit nedalo. Proto došlo k dalšímu stěhování a v roce 2004 se závod běžel v Podlesí, což se zatím jeví jako dobré řešení. Start i cíl závodu jsou na jednom místě a dá se tam dojet automobily. A pořadatelé by ještě rádi v budoucnu zprovoznili a při závodech používali místní hájenku.

Ale závodilo se. Například 16. března 1947 se na Malé Lhotě konaly závody dorostu ve sjezdařských disciplinách

A v roce 1952 se konal na Vrchovině závod v běhu. Na snímku Eda a Jiří Leinfellnerové pouštějí závodníky na trať

20

21

Ještě snad stojí za pozornost, že od roku 1976 se Běh Vrchovinou běhal nejméně sedm let jako memoriál Františka Šišáka, což sice nebyl lyžař, ale známý valašskomeziříčský skaut a turista. Mysleli jsme, že pasáž o Běhu Vrchovinou uzavřeme přehledem vítězů tohoto závodu, ale nepodařilo se nám ho dát dohromady. Tak alespoň uvádíme vítěze jeho prvních pětadvaceti ročníků: 1. ročník – 1951 Ota Melichařík, Spartak Valašské Meziříčí 2. ročník – 1952 Karol Krištof, Křídla vlasti Val. Meziříčí 3. ročník – 1953 Ludvík Podešva, Spartak Z Vsetín 4. ročník – 1954 Vladimír Macků, Spartak Gottwaldov (Zlín) 5. ročník – 1955 Josef Maniš, Jiskra Otrokovice 6. ročník – 1956 Josef Maniš, Jiskra Otrokovice 7. ročník – 1957 Ludvík Podešva, Spartak Z Vsetín 8. ročník – 1958 Ludvík Podešva, Spartak Z Vsetín 9. ročník – 1959 Ludvík Podešva, Spartak Z Vsetín 10. ročník – 1960 Bohumil Zháňal, Dukla Val. Meziříčí 11. ročník – 1961 Josef Konvičný, TJ Rožnov pod Radh.

12. ročník – 1962 Vladimír Kramoliš, TJ Rožnov pod Radh.

13. ročník – 1963 Vladimír Kramoliš, TJ Rožnov pod Radh.

14. ročník – 1964 závod byl odvolán pro špatné počasí 15. ročník – 1965 Petr Kliment, Spartak Šternberk 16. ročník – 1966 Petr Kramoliš, TJ Rožnov pod Radh.

17. ročník – 1967 Karel Sacký, Sparta MEZ Frenštát pod Radhoštěm 18. ročník – 1968 Josef Zvonek, TŽ Třinec 19. ročník – 1969 Karel Sacký, MEZ Frenštát pod Radh.

20. ročník – 1970 Jindřich Kořenský, TJ Gottwaldov (Zlín) 21. ročník – 1971 Jaroslav Niedoba, TŽ Třinec 22. ročník – 1972 Jaroslav Niedoba, TŽ Třinec 23. ročník – 1973 Jaroslav Niedoba, TŽ Třinec 24. ročník – 1974 Zdeněk Langer, TJ Gottwaldov (Zlín) 25. ročník – 1975 Ladislav Mizera, Stavební fakulta Praha V roce 1957 byli bratři Leinfellnerové delegováni jako rozhodčí na lyžařské závody do Finska a Rakouska. Pro intenzivnější využití výcvikového procesu vybudovala skupina cvičitelů pod vedením Zdeňka Urce, Augustina Vrečky, Miloše Skýpaly a Augustina Bílého první oddílový 22

lyžařský vlek na Bumbálce, tzv. „sever“, a o několik let později vlek „jih“. V roce 1969 vybudovala jiná skupiny pod vedením Františka Stonavského, Jaroslava Zbořila a Vladimíra Vaculíka v katastru obce Jarcová u Valašského Meziříčí vlek „Bražiska“.

Na skokanském můstku na Malé Lhotě ze třicátých let se závodilo i po válce. S jistotou víme, že se na něm v prosinci roku 1952 konaly okresní dorostu okresu Valašské Meziříčí a přeborníkem se stal Bohuš Maleňák z Rožnova. Podle Jindry Fabiána se zde skákalo i později, až do roku 1955 nebo 1956. Ale skákání na něm bylo dost nebezpečné, protože louka, na níž závodníci zastavovali, se svažovala k cestě a navíc bývala občas rozoraná, takže tam bylo údajně dost pádů. Poslední závody se prý na můstku konaly někdy kolem roku 1954 a potom už se skákalo na rožnovském můstku s umělou hmotou. Můstek na Malé Lhotě byl v říjnu 1960 zbourán.

V roce 1962 zveřejnil Josef Pírek v Novém Valašsku zprávu z výroční schůze TJ Valašské Meziříčí, z níž vyjímáme: „…Nejlepšího plnění úkolů bylo dosaženo na úseku sportovně technickém. Závodníci i rozhodčí se zúčastnili téměř všech závodů v okrese i kraji a 4 rozhodčí na vrcholných celostátních závodech. V celkové klasifikaci mezi 102 lyžařskými oddíly Severomoravského kraje se oddíl umístil na velmi čestném 5. místě před oddíly s větší členskou základnou a s mnohem lepšími hospodářskými podmínkami. Oddíl má v současné době 74 členů, z nichž se 10 zúčastnilo mistrovství světa v Zakopaném, kde pro svoji práci načerpali mnoho nových zkušeností.“ V roce 1964, byl na počest vzniku valašskomeziříčského Sokola v roce 1864 založen lyžařský běžecký závod 100 let TJ Valašské Meziříčí. Jeho první ročníky se pořadatelé snažili pořádat tak blízko u města, jak jen to sněhové podmínky dovolovaly. Běhalo se na Vrchovině, na Malé Lhotě i v Krhové, ale nejčastěji na Horní Bečvě, na Třeštílku a na Pustevnách pod skokanským můstkem a od roku 1992 nad hotelem Tanečnice na standardních tratích. Často byly tyto závody současně i krajskými přebory nebo krajskými kvalifikačními závody. V prvních asi dva23

ceti ročnících byly vytyčovány všechny tratě, tedy i ta nejdelší, patnáctikilometrová, tak, aby se nejezdila kolečka, což způsobovalo, že tratě byly nekvalitní a málo projeté.

Kuriózní byl naopak jeden ročník na Malé Lhotě, kdy se pro nedostatek sněhu podařilo připravit jen pětisetmetrové kolečko, a pak muži a junioři těch koleček museli obkroužit třicet! Ani tohoto závodu se nám nepodařilo dát dohromady vítěze všech ročníků, dokonce jsme dopadli ještě hůř než u Vrchoviny a vypátrali jen vítěze prvních deseti ročníků.

1. ročník – 1964 Petr Bayer, TJ Rožnov pod Radhoštěm 2. ročník – 1965 Jindřich Fabián, TJ Valašské Meziříčí 3. ročník – 1966 Jindřich Fabián, TJ Valašské Meziříčí 4. ročník – 1967 Jan Blažíček, Sokol Nové Město na Mor. 5. ročník – 1968 Luboš Chlubna, TJ Jiskra Žďár na Mor. 6. ročník – 1969 Ladislav Kuběnka, TJ Lokomotiva Česká Třebová 7. ročník – 1970 Zdeněk Škuca, TJ MEZ Frenštát pod Radhoštěm 8. ročník – 1971 Josef Zvonek, TJ TŽ Třnec 9. ročník – 1972 závod se pro špatné sněhové podmínky nekonal 10. ročník – 1973 Karel Sacký, MEZ Frenštát pod Radh.

V letech 1967 – 1975 generaci Jindry Fabiána a jeho vrstevníků vystřídala nová generace běžců, která byla úspěšná v rámci okresu a kraje a kterou tvořili Pavel Kučera, Miroslav Randýsek, Petr Bačák, Zdenka Liďáková a další závodníci, ale teprve počátkem sedmdesátých let začala nastupovat další generace, která záhy dosáhla úspěchů i v rámci přeborů ČSR a ČSSR. Ale musela se nejprve přizpůsobit novým podmínkám. Už nestačilo sejít se jednou týdně na Vrchovině. Už se muselo trénovat celoročně.

V roce 1970 Eduard Leinfellner v Informačním zpravodaji města napsal o činnosti Tělovýchovní jednoty: „V současné době máme dobré zastoupení v pěti druzích sportu, a to ve sportovní gymnastice, tenisu, kopané, ženské odbíjené a stolním tenisu. Již v této sezoně lze pozorovat růst výkonnosti u lyžařů – běžců a věřím, že se trenérům Vanduchovi a Barošovi podaří s jejich svěřenci navázat na dobré tradice 24

tohoto sportu u nás.“ A od tohoto roku se skutečně lyžaři, zejména běžci na lyžích, neustále zlepšovali a zanedlouho patřili k nejlepším nejen v jednotě a ve městě, ale i v kraji a později i v republice.

V roce 1971 byl valašskomeziříčský lyžařský oddíl pověřen pořádáním 48. ročníku Hančova memoriálu, mistrovství ČSSR v běhu na lyžích na 50 km. Pořádání tohoto závodu ale vůbec nepřálo počasí a nejen během noci, ale i v průběhu závodu, tak hustě sněžilo, že napadalo až 75 centimetrů nového sněhu. Proto museli nastoupit členové technické čety, kteří od půlnoci prošlapávali trať a v průběhu závodu udržovali svěřené úseky průjezdné. Jen díky jejich nezměrnému úsilí se podařilo závod jak zahájit, tak i úspěšně dokončit. Hostem tohoto memoriálu byl vzácný host, Hančův žák, průkopník lyžování, Mistr království českého z roku 1913 a několikanásobný mistr Československé republiky, účastník Hančova posledního závodu, Josef Faistauer.

Duší sjezdového lyžování a trenérem družstva sjezdařů byl v Tělovýchovné jednotě Ludvík Gašek, který vedl sjezdaře od roku 1968. Oddíl trénoval především na základně TJ Valašské Meziříčí na Bumbálce, kde měl tři vleky.

Veškerou činnost sjezdařů zajišťovala hrstka nadšenců za podpory rodičů závodníků. Závodníci oddílu úspěšně soutěžili v rámci okresu a kraje. Díky Ludvíkovi Gáškovi a jeho kolegům začal oddíl v roce 1971 pravidelně pořádat i závod ve sjezdovém lyžování, Veřejný závod žactva ve slalomu o putovní cenu Československá televizní baňka.

I tento závod byl často spojován s jinými závody a i u něj známe vítěze několika jeho prvních ročníků: 1. ročník – 1971 Dalibor David, TJ ČSA Karviná 2. ročník – 1972 Pavel Žurek, TJ Gottwaldov (Zlín) 3. ročník - 1973 Igor vrátný, TJ MSA Dolní Benešov 4. ročník - 1974 závod byl odvolán kvůli počasí 5. ročník - 1975 Iva Havrlantová, TJ Nový Jičín 6. ročník – 1976 Lenka Míčková, TJ Rožnov pod Radh.

Není bez zajímavosti, že jako široko daleko první zavedli na Československé televizní baňce valašskomeziříčští organizátoři elektrické měření časů a světelné tabule.

25

A současně začali tyto technické novinky používat i při běžeckých závodech ve Velkých Karlovicích. Postupně meziříčští lyžaři zaváděli i další technické novinky, například první přenosný lyžařský vlek a první osvětlený svah na Bumbálce. Dnes je takové technické zabezpečení závodů normální, ale tenkrát to znamenalo nevídaný pokrok.

Ale vraťme se zpět od techniky k běžcům. V roce 1972 a v letech následujících již trénovali celoročně 6x týdně a nejlepší z nich dokázali konkurovat závodníkům z Nového Města na Moravě, Liberce, Jeseníku, Jilemnice a dalších lyžařských středisek. Náročný trénink sice nebyl nic nového, kdo chtěl uspět, musel i předtím hodně trénovat. Jenže dříve tréninkové metody nebyly tak vypracované a vědecky podložené, každý si trénoval po svém. Například Jindřich Fabián posiloval tak, že si dal do batohu 20 kg a dělal s nimi tisíc dřepů. A před sezónou běhal na lyžích po slámě, po jehličí nebo po igelitových pytlích, které rozložil na louku a postříkal vodou. (Mimochodem, něco podobného dělali meziříčští lyžaři i o dvacet let později, když si přivezli z můstku ve Frenštátu vyřazené silonové rohože a rozložili je na dráhu stadionu.) A když nebyl v Podlesí v zimě sníh, chodil Jindra pěšky na Malou Lhotu, kde si nejprve upravil stopu, pak v ní dvě hodiny běhal a zase šel pěšky domů.

A když byl sníh jenom na Radhošti, tak jel na kole do Rožnova, odtud šel pěšky na Černou Horu, tam trénoval, a potom se stejným způsobem vrátil zpět.

V roce 1972 rozeslal Eduard Leinfellner dopis lidem, kteří se tak či onak lyžováním zabývali, aby přihlásili své děti do oddílu běžeckého lyžování, v němž je trenéři odborně povedou. Tento okamžik se stal začátkem mládežnického oddílu, který vychoval řadu vynikajících mladých závodníků, z nichž ti nejlepší pokračovali v běhání ve vrcholových střediscích mládeže. Od toho roku už měli valašskomeziříčští lyžaři také k dispozici autobus n.p. Osvětlovací sklo. Jezdili s ním v zimě 4x týdně na Pustevny, do Velkých Karlovic nebo na Třeštík, v létě se zase jezdili připravovat do Vysokých Tater. Také běhali z Bumbálky na Soláň i po jiných horách, jezdili na koloběžkách a jejich výkonnost rostla. A jezdili závodit na čím dál větší vzdálenosti, proto si koupili automobil Barkas.

Je velká škoda, že přestože měl tehdy oddíl plány i peníze na vybudování lyžařské magistrály Dušná – Soláň – Třeštík – Bumbálka, nepodařilo se je tehdy realizovat kvůli nesouhlasu lyžařů z Otrokovic, kteří tenkrát provozovali tratě na Třeštílku.

Připravenost závodníků na sezónu byla každoročně prověřována čtyřmi přespolními běhy, ve Valašském Meziříčí, v Rožnově pod Radhoštěm, ve Frenštátě pod Radhoštěm a ve Vepřovicích. Vlastní výkonnost v sezóně byla hodnocena na krajských kvalifikačních závodech. Konalo se jich pět až šest a jedním z nich byl krajský přebor. Na těchto závodech byli závodníci hodnoceni FIS body, po jejich

Rok 1954 a start jiného závodu. Startérem je opět Eda Leinfellner

Borek Zbořil a Rudolf Cimala na trati

26

27

sečtení byly sestaveny krajské tabulky a určeni závodníci k reprezentaci kraje na přeboru České republiky.

Podle dochovaných úředních záznamů byl teprve v roce 1973 vytvořen v lyžařském oddílu samostatný běžecký úsek. V tom roce kromě tradičních závodů oddíl pořádal také Krajský přebor žactva a dorostu v běhu na lyžích na Pustevnách za účasti 150 závodníků. A také zahájila činnost pětidenní lyžařská škola na Horní Bečvě a na Bumbálce pro 25 dětí zaměstnanců n.p. TESLA a oddíl zajistil lyžařský výcvik pro 20 dětí zaměstnanců n.p. Urxovy závody ve Velkých Karlovicích – Pluskovci. A ještě jedno meziříčské prvenství - Eduard Leinfelner byl jako první z valašských rozhodčích jmenován Mezinárodním rozhodčím lyžování FIS a s bratrem Jiřím byli jmenováni lektory Ústřední tělovýchovné školy pro školení rozhodčích I. a II. tříd.

Začaly se také dostavovat první úspěchy v závodech.

V okresním přeboru v kategorii mladších žáků v přespol-

ním běhu vyhrál Michal Gryc a Ivo Komenda byl třetí, v kategorii starších žaček byla Marcela Novotná druhá a Irena Redlová třetí, starší žák Josef Válek byl druhý, stejně jako starší dorostenka Alena Palátová, mladší dorostenka Jitka Sekerková a starší dorostenec Václav Chládek byli třetí. A úspěchy se dostavily i na okresním přeboru v běhu na lyžích. Tam v mladších žácích obsadili kluci z Valašského Meziříčí dokonce první tři místa v pořadí Jiří Baroš, Michal Gryc a Michal Lacina, mladší dorostenec František Chládek skončil druhý a jeho bratr Václav byl mezi staršími dorostenci třetí. A abychom nezapomínali ani na sjezdové lyžování: Tomáš Janovský se stal okresním přeborníkem v obřím slalomu.

První úspěchy, byť zatím jen v podobě třetích míst, přivezli členové oddílu i z krajského přeboru: mladší žačka Věra Mořkovská, mladší dorostenec František Chládek a starší dorostenka Alena Palátová. A členové oddílu začali stoupat i na krajském žebříčku. Michal Gryc vystoupal na druhé a František Chládek s Věrou Mořkovskou na třetí místa.

Jestliže v okresním přeboru v přespolním běhu v roce 1973 získali závodníci oddílu jedno první místo, v roce

Oblíbená turistická základna na Hlavaté měla dvacet čtyři stanů, jeden velký stan a polní kuchyni

Karel Plachý, Jiří Baroš, Václav Vanduch a Jindřich Fabián na Hlavaté v roce 1956

28

29

1974 to již byla místa čtyři. V okresním přeboru v běhu na lyžích vyhráli Jana Kabeláčová a Michal Gryc, druzí byli Věra Mořkovská, Jitka Sekerková a Jiří Baroš, třetí Václav Chládek. Krajský přeber v běhu na lyžích vyhrál Michal Gryc a Jana Kabeláčová, která si přivezla i medaili bronzovou z přeboru ČSSR, kde byla členkou štafety.

Přeborníky okresu v běhu na lyžích se v roce 1975 stali Jindra Adamčíková, Jan Nosálek a Pavel Kučera, stříbrné medaile získali Renáta Knedlová, Pavel Střílka a Michal Lacina, bronzový byl Václav Svozil. Z krajského přeboru přivezl Pavel Střílka stříbrnou medaili a Michal Gryc medaili bronzovou.

Kromě prvenství a medailí ze závodů dosáhl oddíl v roce 1975 dvě jiná prvenství. Pod vedením manželů Jana a Mileny Lackových uspořádal oddíl jako první v kraji burzu použité lyžařské výstroje. Burza se stala velmi populární akcí a konala se v sokolovně každoročně.

Chodilo na ni až tisíc lidí a promítaly se tam mimo jiné i filmy o lyžování v exotických zemích, jakou je např. Nový Zéland. Burzy však hlavně oddílu přinášely tolik potřebné peníze. V roce 1975 si oddíl na hřišti u sokolovny vybudoval asfaltovou dráhu pro trénink na kolečkových lyžích.

Dráha byla nejen užitečná, ale i velmi oblíbená a jezdilo se na ní také na koloběžkách a na kolečkových bruslích.

I úspěchů v závodech přibývalo, což vyplývá z následujícího přehledu okresních a krajských přebornických titulů

členů oddílu (včetně štafet): okresní přebornické tituly: 1973 – 2, 1974 – 2, 1975 – 2, 1976 – 3, 1977 – 5, 1978 – 6, 1979 – 4, 1980 – 3 krajské přebornické tituly: 1974 – 2, 1975 – 2, 1976 – 0, 1977 – 8, 78 – 1, 79 – 8, 80 – 6 Pokud jde o rok 1976, uvádíme zde už pouze přeborníky okresu: Jindra Adamčíková a Jaroslav Hynek (ml.ž.), Jana Kabeláčová a Michal Gryc (ml.d.) a Pavel Kučera (muži); a přeborníky kraje: Jindra Adamčíková (ml.ž), Bronislav Šimara – 2x (st.ž.), Jana Kabeláčová a Michal Gryc – 2x (ml.d.) a Jaroslav Nosálek – 2x (st.d.). A v přeboru ČSR se Jindra Adamčíková umístila druhá v individuálním závodě a byla členkou třetí štafety. V následujícím roce 1977 byli nejlepší dorostenečtí reprezentanti oddílu Jana Kabeláčová a Michal Gryc povoláni do vrcholového střediska mládeže v Novém Městě na Moravě Na počátku roku 1978 se dlouholetý předseda oddílu lyžování Eduard Leinfelner vzdal funkce a tu převzal Zdeněk Lacina. Okresními přeborníky se v tomto roce stali Alena Bartozelová, Ladislav Pořický, Jindra Adamčíková, Pavel Střílka, Milada Bártková a Václav Chládek, krajskými přeborníky se stali Bronislav Šimara a Jan Nosálek. V roce 1979 se okresními přeborníky stali Kateřina

Milan Kremel a Jiří Škovránek po Běhu Vrchovinou v roce 1956

Mezi lyžaři byla velmi oblíbená také základna ve Vysokých Tatrách

30

31

Lacinová, Ladislav Pořický, Jindra Adamčíková a Lumír Goláň, krajskými Lenka Hegerová a Ladislav Pořický. Ten byl také úspěšný v rámci republiky, na přeboru ČSR byl třetí a na přeboru ČSSR druhý.

V časopise Lyžování byl ve třetím čísle roku 1979 u příležitosti padesátého výročí od pořádání prvního lyžařského závodu ve Valašském Meziříčí článek o lyžování v našem městě, kde se psalo o činnosti oddílu toto: „…Každoročně pořádá oddíl začátkem září náborové závody v jízdě na koloběžce pro sedmi až desetileté děti. V průměru přichází na start 150 žáků, z nichž je vybráno dvacet. Ti jsou pak zařazeni do družstva tzv. přípravky, kde se mladí adepti seznamují se sportem, zvykají si na pravidelnou fyzickou zátěž a na podzim se svými vedoucími podnikají turistické vycházky, učí se poznávat a chránit přírodu. Nejvyspělejší jsou postupně přeřazováni do závodního družstva, které vedou zkušení trenéři Jiří Baroš, Jiří Dostál a ing. Jaroslav Gryc. Ti nikoho z družstva nevyřazují. Někdo odejde sám, když zjistí, že na víc nemá, jiný zůstane a je rád, že může pomoci při závodech, být v dobrém kolektivu a jezdit s ním na hory.

Příprava závodníků má ve Valašském Meziříčí již vžitý a osvědčený systém. Žáci a dorostenci trénují 4 – 5 x týdně.

V letních a podzimních měsících převažuje všestrannost nad specializací. Na sněhu je kladen velký důraz na nácvik techniky a rozvoje speciální vytrvalosti. A tak každoročně oddíl patří v Severomoravském kraji k nejlepším a 8 – 10 závodníků se vždy probojuje na přebor ČSR a ČSSR….“ V roce 1980 se stali okresními přeborníky Alena Bartozelová, Pavel Střílka a Michal Lacina, krajskými přeborníky Renata Tvrdoňová, Alena Bajčíková a Pavel Střílka a ve štafetách Bartozelová, Lacinová, Bajčíková, Hynek Goláň, Střílka a Lacina, Baroš, Šimara. Na přeborech republiky byl mladší žák Martin Ertinger na přeboru ČSR druhý a starší žákyně Alena Bajčíková třetí a na přeboru ČSSR druhá.

Ve Zpravodaji lyžařského oddílu TJ Valašské Meziříčí Zima 1980 - 1981 je zajímavá pasáž, popisující historii lyžařských vleků oddílu: „Oddíl lyžování udržuje v provozu celkem 4 lyžařské vleky. Jeden byl vybudován skupinou našich členů za podpory n.p. Osvětlovací sklo v roce 1967 na ¨blízkých Bražiskách. Skupina zakládajících členů zajišťuje provoz i údržbu tohoto vleku. Stinnou stránkou tohoto zařízení je nedostatek sněhu, a to již po několik sezón.

Další 3 vleky udržuje v provozu druhá skupina naších členů

Věra Zbořilová na trati jednoho ze závodů v roce 1958

Po Běhu Vrchovinou v roce 1959. Uprostřed čtyřnásobný vítěz závodu Ludvík Podešva

32

33

na Bumbálce. Na severním svahu byl před 25 lety vybudován vlek za podpory n.p. Tesla, který je po několika rekonstrukcích stále v provozu. V roce 1968 byl předán do vlastnictví Tělovýchovné jednoty. Na jižním svahu Bumbálky, v katastru slovenské obce Makov, byl před dvaceti lety (podle Augustina Vrečky v roce 1964) toutéž skupinou vybudován vlek v délce 320 metrů, který po několika rekonstrukcích dodnes slouží.

V roce 1977 byl z iniciativy Ludvíka Gáška vybudován na severním svahu od střediska horské služby vlek v délce 150 m, který slouží pro výcvik dětí.“ Nové Valašsko 7. července 1982 napsalo: „…velmi kvalitní prací s mládeží se může pochlubit lyžařský oddíl TJ Valašské Meziříčí. Pod vedením trenérů Jiřího Baroše a Jiřího Dostála vychoval oddíl již řadu nadějných lyžařů – běžců. V minulých dnech bylo rozhodnuto o zařazení dalších úspěšných závodníků z tohoto oddílu do SVS. Alena Bajčíková a Ladislav

Pořický jsou zařazeni do SVS v Jablonci nad Nisou, kde se o jejich další sportovní růst bude starat dvojice trenérů Milena Cillerová a Jiří Bartoš. Další odchovanec valašskomeziříčského lyžování Robert Hager byl zařazen do vrcholového střediska při sportovním internátním gymnáziu v Jilemnici a Jindra Adamčíková rovněž při tomto gymnáziu do TSM. Úspěchy, které oddíl lyžování dosahuje, nejsou náhodné.

Propagace lyžování ve všech formách od rekreačního lyžování přes výkonnostní sport a turistiku na lyžích až k vrcholovému sportu, to je nosný program celého oddílu. V letošním roce oddíl otevřel celoroční lyžařskou běžeckou školu, do které se přihlásilo přes 40 dětí. Oddíl chystá i další služby pro zájemce o lyžování. Počítá se s otevřením celosezónní školy, kde cvičitelé lyžování budou pravidelně každou sobotu a neděli připraveni učit lyžovat na vybraných lyžařských svazích každého zájemce o tento překrásný sport….“ Dá se říci, že běžecká skupina lyžařského oddílu v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let systematickou tréninkovou a výchovnou prací dosahovala lepších výsledků, než na kolik ukazovaly její omezené možnosti. Největší potíže měla zejména s malým počtem trenérů, a ještě ubývalo. Když v roce 1982 zanechal tréninkové práce Jaroslav Gryc, zůstala veškerá práce na dvou trenérech a na

Nejúspěšnější meziříčský lyžař všech dob historii Jindřich Fabián na startu. Za ním se připravuje Bohuš Maleňák z Rožnova

Jindřich Fabián při tréninku na kolečkových lyžích vlastní výroby

34

35

několika rodičích, kteří jim s trénováním pomáhali. A ještě museli vytvořit celoroční školu lyžování, neboť bylo třeba najít nové talentované chlapce a děvčata k doplnění žákovských kategorií. Bylo jasné, že bez dalších trenérů to nepůjde. I když úspěchy pořád byly. V roce 1985 byli okresními přeborníky Karel Hlavica, Martin Ertinger a Jaroslav Hynek, krajskými přeborníky: Karel Hlavica, Martin Ertinger, Dagmar Urbanová a štafeta mladších žáků Hána, Plandor a Hlavica.

Přehled o situaci v lyžování na okrese Vsetín v oněch letech nám ukáže dochovaný seznam lyžařských oddílů z roku 1988: MEZ Vsetín, Zbrojovka Vsetín, Slovan Vsetín, TJ Valašské Meziříčí, VTJ Valašské Meziříčí, TJ Rožnov pod Radhoštěm, Sokol Valašská Bystřice, Sokol Horní Bečva, Sokol Hutisko – Solanec, Sokol Kněhyně, Jiskra Dolní Bečva, SKI Velké Karlovice, MS Karolinka, Sokol Nový Hrozenkov, Tatran Halenkov, Sokol Ústí u Vsetína, Sokol Seninka, Sokol Lužná, TJ Lidečko, Sokol Hošťálková, Spartak Jablůnka a Sokol Bystřička. Dvaadvacet oddílů! Kdeže ty loňské sněhy jsou!

Ve druhé polovině osmdesátých let se už valašskomeziříčským lyžařům tolik nedařilo. Sjezdaři sice vybudovali na Bumbálce nový tyčový lyžařský vlek a novou chatu, ale běžci už neměli k dispozici autobus a pokusy zajistit veškerou dopravu autobusem sjezdařů nebyly úspěšné. Také

sněhové podmínky se neustále zhoršovaly a běžci kvůli tomu neabsolvovali potřebný počet tréninků. Oddíl ale dál pořádal všechny tradiční závody a dál se jeho závodníci zúčastňovali závodů Beskydského poháru, Severomoravského poháru, krajských kvalifikačních závodů a dalších soutěží. Jenže v rámci běžců Severomoravského kraje obsadil oddíl v roce 1988 až páté místo a získal v jednotlivcích pouze jedno třetí místo na krajském přeboru, což znamenalo ve výkonnostním sportu velký ústup ze slávy. Také finanční zajištění oddílu bylo na dolní hranici únosnosti, přesto úspěšně pokračovala celoroční běžecká lyžařská škola, vedená Jarmilou Čičmancovou, a veřejná lyžařská škola sjezdařů, vedená Vladimírem Valentou.

Co vlastně tyto školy dělaly, je možno si přečíst na náborovém letáku šestého ročníku v roce 1987: „…Děvčata a chlapci, kteří se zúčastnili předchozích ročníků, zvládli základy lyžařské a běžecké abecedy, zdokonalili se v plavání, nebo se plavat naučili. Naučili se žít v kolektivu, zlepšili si fyzickou zdatnost. Dovedou se orientovat v přírodě na letních i zimních túrách. Většina dětí se o sebe dovede samostatně postarat. Školu povedou zkušení instruktoři lyžování s cílem naučit žáky chůzi a základům běhu na lyžích, ovládání běžeckých

Valašská búda Jaroslava Zbořila v Podlesí byla až do svého zrušení oblíbeným místem lyžařů

Meziříčští lyžaři v roce 1961 při tréninku na Černé hoře pod Radhoštěm

36

37

lyží z kopce přívratnou technikou, používat vosků pro sjezd i stoupání. Dále si žáci v celoroční škole zdokonalí fyzickou zdatnost a naučí se samostatnosti a pohybu v přírodě. Předpokládáme během výcvikového roku uspořádat 40 polodenních výjezdů autobusem TJ Valašské Meziříčí v zimním období za sněhem na Pustevny nebo na Třeštík a zajistit 100krát výcvik v přírodě a na hřišti. V měsíci září, říjnu a listopadu budeme jezdit do bazénu v Novém Jičíně. Chceme uskutečnit čtyři celodenní výlety do Beskyd, Malé Fatry, Vysokých Tater a Nízkých Tater.“ Po roce 1990 skončila podpora oddílu podnikem Osvětlovací sklo. Bylo nutno za všechno platit, což vedlo z výraznému zmenšení členské základny. Někteří meziříčští závodníci přestoupili do vrcholových středisek, jiní

nechali závodění. Také se lyžařům nepovedlo přesvědčit představitele města, aby nějak udrželi Bražiska, kde dnes mohlo být moderní příměstské lyžařské středisko. Vlek tam zchátral a musel být zlikvidován a chatu, která byla dlouhá léta útočištěm běžců, oddíl v roce 1993 prodal.

A nakonec přišlo i k rozdělení oddílu. Běžci i sjezdaři o to usilovali léta, ani jedné skupině koexistence v jednom oddílu totiž neprospívala, ale nedalo se s tím nic dělat, Tělovýchovná jednota na tom trvala. Takže k rozdělení oddílu na dva samostatné oddíly, sjezdový a běžecký, došlo až v roce 1994. Vedoucím běžeckého oddílu byl zvolen Jiří Baroš, ale členů moc neměl. Do oddílu sice přišli Norbert Pelc a Denisa Stodůlková, ale jen nakrátko.

Norbert po dokončení sportovní školy v Rožnově odešel do Jablonce nad Nisou a Denisa přestoupila do Veřovic.

Trenérská práce v oddíle vlastně skončila, neboť oddíl nemá trenéry. A jeho současní členové se věnují pouze dálkovým běhům doma i v cizině nebo organizační a pořadatelské činnosti. Pořádají tradiční závody v přespolním běhu, závody na kolečkových lyžích i lyžařské závody, včetně přeborů Zlínského kraje. Oddíl se také stará o běžecké stopy na Podhájí a když jsou dobré sněhové podmínky, protahuje je až na Lhoty, což představuje asi patnáct kilometrů stop. Od roku 2002 se oddíl začal

Vladimír Kramoliš z Rožnova s pohárem vítěze Běhu Vrchovinou v roce 1962

Meziříčští lyžaři na závodech v Rožnově. Vpravo vedoucí výpravy Josef Fabián

38

39

starat také o běžecké stopy na Pustevnách, jež upravuje najatá firma. A to nejen standardní běžecké tratě, které jsou dnes již homologovány a mohou se na nich pořádat mezinárodní závody, ale také stopu na Martiňák a na chatu Mír. Časem oddíl, společně s dalšími lyžařskými oddíly, založil občanské sdružení Běžecký areál Pustevny, v jehož čele stojí ing. Jiří Baroš, který je od roku 2006 vedoucím krajské běžecké sekce.

Oddíl má zpracován projekt zimního sportovního areálu Podlesí – Podhájí v návaznosti na lyžařský vlek Veselá.

Jde v něm o propojení aktivit kolem hojně navštěvovaného vleku Veselá – Vichury s lyžařskými běžeckými trasami oddílu. Ale nejen to, projekt počítá s pozdějším navázáním těchto běžeckých tras na běžecké trasy do Rožnova, na Vsacký Cáb a do Vsetína. V létě by tyto trasy sloužily jako cyklostezky. Dále projekt počítá s prodloužením stávajícího vleku na tisíc metrů a vybudováním dalších vleků směrem na Velkou Lhotu a také s vybudováním nezbytného zázemí - sociálního zařízení, obslužných komunikací a parkovišť. V dnes nevyužívané městské hájence je plánováno stravovací a ubytovací centrum.

Oddíl má také zpracovánu studii rekonstrukce běžeckého areálu Pustevny a v současné době se pracuje na jejím realizačním projektu. Měl by být rozšířen lyžařský stadi-

on, postaveny šatny, sociální zařízení, klubovny a sklady a do budoucna se počítá i se změnou tratí a s osvětlením asi kilometrového tréninkového okruhu.

V roce 2008 se budou ve Zlínském kraji konat Hry zimní olympiády dětí a mládeže. Oddíl běžeckého lyžování TJ Valašské Meziříčí byl pověřen pořádáním jejich soutěží v bězích na lyžích. Je to nejvýznamnější pořadatelský úkol oddílu od pořádání Hančova memoriálu v roce 1971 a my jsme přesvědčeni, že účastníci her budou z Valašska opět odjíždět spokojeni.

Českoslovenští reprezentanti na Mezinárodní univerziádě v roce 1962. Vpravo stojí Jindřich Fabián

Na Mistrovství světa 1962 v Zakopaném. Vpředu Josef Fabián a Jiří Leinfellner

40

41

A TROCHA HISTOREK UŽ VŮBEC NE Jak to bylo s můstkem O můstku na Malé Lhotě se toho mezi staršími lyžaři povídá moc. Například to, že největší předválečný valašský propagátor skoků na lyžích Jindřich Fabián (starší) se těžce zranil na mistrovství světa 1934 ve švýcarském Davosu a vítěz tohoto mistrovství, legendární Nor Birger Ruud, ho doprovodil domů a pomohl můstek na Malé Lhotě zrekonstruovat a také na něm závodil. Důkazem toho měly být jeho lyže, které údajně zapomněl v hostinci Pod dubem a které tam dlouho ukazovali příchozím.

Jenže mistrovství světa 1934 se konalo ve švédském středisku Solleftea, Birger Ruud tam nevyhrál a Jindřich Fabián tam nezávodil. A skákal ve zdraví až do roku 1939, kdy si zranil krční páteř při skoku na můstku na Pustevnách.

Ale na Lhotách podle jeho syna Jindřicha přece jen něco příchozím ukazovali. Byla to celá sbírka špiček lyží ulomených na můstku i s údaji, kdo a kdy tam upadl a lyži zlomil. Jeho otec u lyžování i po úrazu zůstal a vyráběl lyže, kterým říkal „Křivské jasanky“.

V Banské Bystrici na 1. Zimních sportovních hrách mládeže ČSR. Vpravo s přikrývkou Věra Zbořilová 42

Jak Fabiáni prohráli kvůli eleganci Jindrův starší bratr, Josef Fabián, byl meziříčskými dámami považován za velkého krasavce a vždycky pečlivě dbal na svůj dobrý vzhled. Nevyjímaje lyžování. Jednou s Jindrou a ještě s nějakým dalším kamarádem měli jet závod hlídek. Josef přišel na jeho start s klobouky, o kterých tvrdil, že jsou to klobouky švýcarské, a donutil ostatní členy hlídky, aby si je nasadili a jeli v nich. Tenkrát bylo docela chladno, klobouky je moc nehřály, navíc foukal i silný vítr, který jim klobouky v jednom kuse bral z hlav, a tak, místo aby běželi k cíli, neustále pobíhali podél trati a klobouky sbírali. Neskončili tenkrát sice úplně poslední, ale na závodníky jejich kvalit skončili hodně vzadu. Ovšem Josef byl spokojen, protože jedině oni vypadali jako elegantní švýcarští horalé.

Jak Jan Šrubař hostil pohlaváry Před druhou světovou válkou jezdili valašskomeziříčští závodníci na závody pod vedením Jana Šrubaře. Jednou byli na sokolských závodech ve Starém Smokovci a Šrubař se tam v Grandhotelu setkal s kompletním vedením Sokola včetně náčelnice paní Provazníkové. Jako správný valašský grand to nenechal jen tak a celé vedení bohatě pohostil. Jenže mu nějak uniklo, že ceny v Grandhotelu jsou o trochu vyšší než na Pustevnách, a když se sokol-

Valašskomeziříčští lyžaři – běžci na tréninku v roce 1963

43

ská generalita rozešla a došlo na placení, nezůstalo mu v peněžence skoro nic. Utratil za tu trachtaci peníze na týdenní pobyt celé výpravy. Chlapi se pak museli složit, aby měli aspoň na cestu vlakem domů, a celý týden závodili jenom o chlebu a vodě. Jindra Fabián později synovi povídal, že nikdy v životě nezažil takový hlad.

Jak zapomínáme Je to smutné, ale je to tak. Zapomínáme. Už jen několik málo pamětníků si dnes vzpomene na kdysi věhlasného talentovaného skokana Emila Jurečku, který ve třicátých letech sbíral poháry pro vítěze nejen na můstku na Malé Lhotě, ale také na Vsackém Cábu, Pustevnách a na dalších můstcích. Podobně to dopadlo i u vynikajícího sjezdaře čtyřicátých let, Jirky Hanuse, krásenského rodáka a bratra známého herce. I ten ve své době vyhrával všude, kam přijel, ale bohužel jenom několik let, protože zemřel ještě před svými dvacátými narozeninami. A zapomenut je dnes už i „Bizon“ František Máslo, kdysi známá figurka lyžařských svahů, který bez ohledu na tehdy módní lyžařský styl sjížděl přihrblý a s vysunutou hlavou „šusem“ i ty nejprudší kopce.

Michal Gryc, Jitka Sekerková, Věra Mořkovská, Jiří Baroš a Michal Lacina na tréninku ve Vysokých Tatrách 44

Jak se Josefovi ztratily praporky Josef Fabián dělal v jednotě hospodáře, a protože se mu všechen materiál do sokolského skladu nevešel, měl hodně věcí uložených na půdě domku své matky. Když někdy kolem roku 1950 přišla móda červených trenýrek, povídal jeho synovec Jindra stařence, jak rád by takové trenýrky měl a kde je vzít a nekrást a stařenka na to, že to není problém, že má na půdě nějaké červené praporky a že mu je na ty trenýrky dá. Bylo jich hodně a matka mu z nich našila trenýrek do zásoby. Jenže pak přišla zima a s ní závody ve slalomu na Malé Lhotě. No a Josef Fabián své pečlivě uložené praporky na matčině půdě nenašel. Kamarádi si ho za to vychutnali a říkali mu, že je „stuchlá rejž z boku lodi“, což byla pro Josefa, skladníka potravinářských balíren a znalce nekvalitních surovin ta nejhorší urážka.

Jak Jindra a Vašek poprvé vylezli na můstek Jednou v neděli se kluci Jindra Fabián a Vašek Vanduch vypravili na svých „Křivských jasankách“ na Malou Lhotu. Skokanský můstek byl zrovna čerstvě ušlapaný a několik odvážlivců na něm zkoušelo skákat. S očima navrch hlavy sledovali Jindra s Vaškem jejich výkony v délkách od desíti do patnácti metrů i časté krkolomné pády. A protože se nemohli nechat zahanbit, vylezli po chvíli alespoň do půlky nájezdu a zkusili to také.

Vašek se rozjel první a po nekonečné době desetimetrového

Družstvo valašskomeziříčských sjezdařů v roce 1971

45

„letu“ zdolal zbytek doskočiště v kotrmelcích. Jindru to ale neodradilo a skočil také. Jako vždycky byl ten lepší. Neskočil sice o nic dál, ale udělal víc kotrmelců.

Jak Josef dělal stopy Kdysi se neběhala kolečka, ale trati se značily v celé jejich délce, což nebyla snadná práce, což nedokázal každý.

Věhlasným značkařem byl Josef Fabián. Den před závodem si ráno sbalil litr rumu, chléb a šrůtek bůčku, vzal batoh se značkami a s dýmkou v hubě vyrazil. Když se večer vrátil, byla trať připravená a on na to byl patřičně hrdý. Jen kontroly si po závodě žertem stěžovaly, že všude po trati je cítit pach tabáku. Také mu později upravili starou tábornickou písničku „Tak zašla dávná sláva indiánů“.

Závěr jejich verze zněl „…než fajka smradlavá bizony vyhnala.“ Josef si zvláště potrpěl na to, že dělal krásnou úzkou stopu, jenže v průběhu let se technika běhu změnila, stopy se měly dělat široké. Nikdo si ale netroufal jít to Josefovi říct, proto to zůstalo na jeho synovci Jindrovi. Když to strýci opatrně řekl, ten se naštval jako snad nikdy předtím a prohlásil, že pořádný lyžař jezdí úzkou stopu. A protože od té chvíle podle něj Jindra nebyl pořádný lyžař, několik týdnů mu neodpovídal ani na pozdrav.

Dáša Jaškovská v cíli krajského přeboru v roce 1966

46

Jak Josefovi vypadla fajka z huby Od té doby, co Josef Fabián přestal závodit a pouze bafuňařil, neviděl ho snad nikdo bez jeho čibuku v puse.

Když dělal stopu i když dělal rozhodčího. Na jedny závody ve skoku přijeli na Malou Lhotu i závodníci z Rožnova.

Z vlaku vysedli ve Stříteži, a jen co vyšli na kopec k můstku, koukl na něj Bohuš Malenám, tehdy ještě dorostenec, a povídal Fabiánovi, že stůl můstku je lupák. (Tak se říkalo můstku, jehož stůl neměl spád, ale byl buď rovný, nebo,nedej bůh, směřoval dokonce nahoru.) Fabián ale na kritiku nebyl, tak houkl na Bohuše. „Ogare, nemudruj a ukaž co umíš!“ Bohuš poslechl a skočil, a i když se vůbec neodrazil, letěl hodně daleko, až do tzv. „přechodu“ mezi prostorem na dopad a prostorem na odjezd. Ustál to sice, ale byl z toho hodně vyděšený a ještě vyděšenější byl rozhodčí Fabián. Koukal na ten veleskok s otevřenou hubou a vypadla mu z ní fajka. Potom popadl lopatu, a než Bohuš dojel k cestě, odházel ze stolu můstku sníh, aby měl ten správný spád.

Jak se stal Jura trenérem S lyžováním začal Jiří Baroš nejstarší už v době, kdy byl ještě Jiřím nejmladším. První lyžařský závod běžel už na základní škole, lyžoval i na škole střední a na vojně začal systematicky trénovat. A po vojně s Jindrou Fabiánem a Vaškem Vanduchem jezdili po závodech. Při nich

Na fotografii z roku 1967 je s číslem 26 Václav Svozil. Ostatní jsou jeho kolegové z vojny, kterou tenkrát absolvoval 47

se staral o vyřízení přihlášek, ale také o lyže a o vše, co s účastí na závodech souvisí. Časem zjistil, že ho to baví přinejmenším stejně jak závodění, a začal se starat o celou běžeckou skupinu. Když potom do oddílu přišli mladí talentovaní závodníci, začal s nimi systematicky pracovat a brzy se dostavily i sportovní úspěchy. A protože těch mladých chodilo stále víc, založil pro ně s kamarády lyžařskou školu, učili je na Vrchovině lyžařské abecedě, ty nejlepší dál trénovali a posílali na závody a úspěchů přibývalo. V sedmdesátých letech měl lyžařský oddíl přes čtyřicet aktivních závodníků!

Jak to bylo na Hlavaté V roce 1954 mladí sokolové provozovali turistickou základnu na Hlavaté, na kterou jezdily různé kurzy škol z Olomouce, Opavy a dalších moravských měst. Je nepochopitelné, jak to ti kluci mohli zvládat, vždyť jim bylo sotva osmnáct, neměli auta a nejbližší obchod byl od tábora dva kilometry daleko. Čerstvé mléko sice kupovali od lidí v sousedství, ale pro rohlíky a ostatní potraviny musel Vašek Vanduch denně běhat do toho obchodu a pro mouku kluci jezdili s vozíkem dokonce až na Horní Bečvu.

A to všechno dělali jenom za stravu a za ubytování ve

Nástup závodníků před Během Vrchovinou v roce 1970 48

stanech. A pak ještě přišla pohroma, protože přijelo auto a odvezlo přímo z polní kuchyně od rozvařeného oběda kuchaře Kasala, u něhož zjistili, že je bacilonosičem tyfu. Nejenomže musel Jura Baroš ten oběd dovařit, ale musel potom vařit ještě celý týden, než přijela kuchařka a zachránila ho. A hlavně jeho strávníky.

Jak kluci běželi štafetu Někdy v roce 1955 se měli Jindra Fabián, Vašek Vanduch a Jura Baroš zúčastnit štafetového běhu v rámci běžeckých závodů na lyžích pořádaných na Pustevnách lyžařským oddílem VTA Brno. Jenže na start závodu přišli jenom Jindra s Vaškem - Jura nikde. Když už se mělo

Program, který lyžaři vydali při pořádání Hančova memoriálu – Mistrovství ČSSR v roce 1971 49

startovat, uprosili pořadatele, aby je nechali běžet s tím, že Jura místo prvního poběží poslední úsek. Jenže Jindra doběhl první úsek, Vašek běžel druhý a Jura pořád nikde.

Tak šel Jindra za pořadateli ještě jednou a uprosil je, aby mohl běžet i třetí úsek. Pořadatelé byli kamarádi jeho otce a předpisům to podle nich neodporovalo, tak mu to dovolili a kluci ve dvou tu tříčlennou štafetu vyhráli. Trasa závodu vedla lesem a po štafetách měli běžet muži. Někteří z nich remcali, že se na takové trati běhat nedá, a jeden z pořadatelů je usadil slovy: „Vsaďte se, že když pustím na trať toho patnáctiletého ogara, bude rychlejší než vy.“ Jindra nebyl proti, jen měl po těch dvou úsecích takový hlad, že požadoval .před startem polévku a tři rohlíky. Nedostal nic, chlapi to raději zaběhli bez něj a bez ostudy.

lovně trénovali, aby byli dobře připraveni na zimu. Poznali tak celé Vysoké Tatry a je zase znali ve všech tatranských chatách, protože kluci si přivydělávali jako horští nosiči.

Nosiče dělal později Jura Baroš i na Radhošti, na chatě Radegast. Vždycky ráno odjel na Pustevny, tam trénoval, v poledne vynesl na chatu vše potřebné, poobědval, nanosil vodu, nachystal topení v kamnech a potom zajel ještě jednou pro proviant na Pustevny. Jednou se mu ale stalo, že byl nějaký unavený a tak sedl u sochy Radegasta. Usnul a probudil se až v době, kdy byl téměř zavátý sněhem a hodně promrzlý. Nechal batoh batohem a z posledních sil došel na Tanečnici, kde mu dali horký čaj a postarali se o něj. Takže to dopadlo dobře, ale od té doby má Jura k horám respekt.

Jak Jura málem zmrzl V letech 1957 – 1958 Jura Baroš, Vašek Vanduch a Jindra Fabián vedli turistickou základnu ve Vysokých Tatrách. Ve volném čase kluci běhali po horách, lozili po skalách a usi-

Jak se Jindra válel Jindra závodil dlouho a pádů zažil hodně. Nejen na můstcích, ale i při běhu a na většinu z nich nevzpomíná rád.

Ale na jeden z nich ano. Bylo to na samém počátku jeho reprezentační kariéry, na soustředění národních družstev, které se tenkrát tradičně konalo na Vosecké boudě nad Harrachovem. Trénovalo se v nízkých lesících v okolí boudy a Jindra si tam hezky běžel a najednou bác, rána a tma.

Zběsile kolem sebe hrabal rukama i nohama, a když koneč-

Mladá krev meziříčského běžeckého lyžování v roce 1971

Družstvo mladých meziříčských běžců o rok později

50

51

ně viděl co a jak, zjistil že se s ním hrabe z hlubokého prašanu i jedna z našich nejlepších závodnic Liba Patočková, což byla tehdy asi třicetiletá krásná ženská. Nějak jim to společné hrabání nešlo a kolem probíhající závodníci to patřičně peprně komentovali. Když se konečně vyhrabali, ukončila Liba trapnou situaci tím, že podala vyjevenému Jindrovi ruku se slovy: „Bažantíku, když jsme se spolu tak krásně vyváleli, tak si budeme tykat.“ A tohle privilegium měl ze všech bažantů jenom Jindra.

Jak lyžaři zachraňovali Pražáky Když byli meziříčští lyžaři v roce 1962 na soustřední na Pustevnách, přišel za nimi jednou při večeři vrchní a poprosil je, jestli by se nepodívali po manželském páru z Prahy, který si zajel po obědě na Martiňák a odtamtud se vydal zpátky už ve čtyři odpoledne. Měl být dávno na chatě, jenže nebyl. Lyžaři se rozdělili se na dvě party. První jela rovnou na Martiňák a druhá to vzala oklikou, protože tušili, že Pražáci asi sešli z cesty. Pražáky našli promrzlé a úplně bez sil a neschopné pohybu. Už se jenom objímali a byli smířeni, že tam zmrznou. Zachránci se museli vrátit pro sáně a na nich je pak dovezli na Pustevny. Odtud je měla odvézt sanitka, jenže ta se nahoru kvůli sněhu nedo-

Jana Kabeláčová přebírá cenu za vítězství v krajském přeboru na Pustevnách v roce 1972 52

stala, proto museli lyžaři Pražáky svézt až do serpentin.

Chatař lyžařům poděkoval, ale oni dodnes nevědí jak se ti Pražáci jmenovali, ani jak to s nimi dopadlo. Pustili záchrannou akci z hlavy a nějak se na to zapomněli zeptat.

Jak se závodníci stravovali V padesátých letech to nebylo se stravováním závodníků zrovna nejlepší. Většinou neměli peníze, a i když nějaké měli, nedalo se za ně koupit maso. Lída Mořkovská a Lída Začalová si jednou vyběhly jen tak do Rožnova a tam potom zjistily, že mají ukrutný hlad. Zašly do nádražní restaurace a od servírky si vyptaly zadarmo chleba, sůl a sklenici vody. Peníze neměly. Mezi závodníky bylo velmi oblíbeným soustředění na Hlavaté, protože tam bylo vždycky jídla dost. Každé ráno se vařilo kakao z mléka, které táboru dodávali místní hospodáři, a každý mohl vypít tolik kakaa, kolik chtěl. Také masa tam bylo dost, protože tábor dostával příděl. Většinou šlo o maso vepřové,

Cenu za druhé místo v krajském přeboru přebírá Martin Ertinger a za třetí místo Petr Knedla 53

hovězího dostávali málo a drůbež se v té době vůbec neprodávala. Sekaná nebo karbanátky se těšily největší oblibě.

Jak to bylo v Zakopaném Mistrovství světa je i pro klasické lyžaře svátkem a tak se v roce 1962, když se konalo v polském Zakopaném, vydala do polských hor z Meziříčí výprava, v níž byli bratři Leinfellnerové, Josef Fabián, František Dvořák, Josef Pipek, Miloš Jusof, Jirka Baroš a Vašek Vanduch. Vlakem dojeli do Popradu, jenže tam je zastihla sněhová vánice a během další cesty autobusem ho spíš tlačili, než se v něm vezli.

A než se dostali na hranici, napadlo tolik sněhu, že veškerá doprava zkolabovala, dál nejelo nic a museli čekat.

Jenom mladíci Baroš a Vanduch se vydali do Zakopaného na lyžích. Zvládli to a pan domácí jim po příchodu dal na zahřátí „zupu pomidorovou“, rajskou polévkou, v níž plavaly těstové taštičky s podivnou masovou náplní. Tu kluci nezvládli a potají ji vylili do záchodu, Vašek dokonce dvakrát, protože polévku ze slušnosti pochválil a dostal nášup. Kluci byli z výpravy jediní, kteří stihli zahájení mistrovství, zbytek přijel na saních až o den později. Ale potom bylo všechno fajn, i když mrzlo až praštělo. Mezi diváky chodili totiž roznašeči čaje, který byl moc dobrý

Jak je důležité při závodech pít, ví nejlépe paní Hynková

54

a navíc zadarmo. Ale Valaši si do něj dávali vodku a zajídali ho klobásami, takže zas tak úplně zadarmo to nebylo.

Jenže tehdy bylo v Polsku pro našince levně a oni dodnes vzpomínají jak na ten čaj, tak na vynikající palačinky, vonící vanilkou. A pochopitelně i na nádhernou atmosféru mistrovství světa, prvního, jehož mohli být svědky.

Jak Jindra zlámal dvoje lyže Věrka Zbořilová dodnes vzpomíná, jak se v době, kdy závodila, vraceli meziříčští závodníci z tréninků na Radhošti.

Věci si sbalili do batohů, dali je na záda a od kaple na sjížděli šupem na Černou horu. Nejprve to šlo snadno, ale potom se to rozjelo: byly tam muldy, které s nimi pokaždé pěkně házely. Ten, kdo muldu neustál vyletěl a zapadl někom do sněhu. Těžký batoh ho do něj většinou ještě přirazil a vyhrabat se nebylo snadné. Jindra Fabián měl jednou nejenom batoh, ale místo hůlek měl v jedné ruce skočky a v druhé běžky. Jedna velká mulda ho vyhodila a Jindra letěl a letěl, jenže ne do sněhu, nýbrž do lesa, kde s velkým třeskotem zlámal svoje běžky i skočky. Jemu samému se naštěstí nic nestalo. Otřepal a pokračoval v cestě. Ruce pak už měl volné, tak si do nich vzal hůlky.

Lyžaři – běžci v roce 1972 při tréninku ve Vysokých Tatrách: Václav Chládek, Jiří Baroš, Michal Lacina, Michal Gryc. Věra Mořkovská, Jitka Sekulová, trenér Jiří Baroš a Pavel Kučera 55

Jak kdysi probíhal vícefázový trénink V neděli v půl čtvrté ráno Jindra Fabián vstal a za půl hodiny zaklepal na okno u Vaška Vanducha na Podhájí.

O hodinu později už seděli v Rožnovce, starém vláčku, který byl tehdy jedinou dostupnou dopravou mezi Meziříčem a Rožnovem. Rozbřesk je obvykle zastihl na hřebeni Černé hory. Když vycházelo slunce, budili paní Panáčkovou v hotelu Radegast. Uvařila jim čaj a oni jí za to nasekali dřevo. Potom už jen pendlovali mezi Radhoštěm, Pustevnami a Maňáky, kdysi otevřené louce mezi Tanečnicí a Čertovým Mlýnem. Příležitostně si zkusili sjet buben můstku na Pustevnách a sjezdovku na Knížecí cestu.

Navečer za šera sjeli přes Černou Horu do Rožnova a ranní cesta vláčkem se za tmy večer opakovala i s pěší túrou domů. Co tomu říkaly jejich nohy a žaludky, si nepřejte vědět. Na jídlo bývalo jen to, co si přivezli, a na pití voda nebo čaj, který jim paní Panáčková velkodušně darovala i při zpáteční cestě.

Jak Valaši trénovali V padesátých a šedesátých letech lyžaři během týdne netrénovali. Scházeli se v sobotu a podnikali několikahodinové běhy na Radhošť, Soláň, Cáb nebo Tesák. Přesto

Trenéři Eva Grycová a Jiří Baroš na závodech v Čeladné v roce 1973 56

byli Zbořilovi, Svozilovi, Škovránkovi a další Valaši postrachem všech ostatních. Kam přijeli, tam vyhráli. Tehdy bývaly závody jednodenní. Jedny se konaly v sobotu, druhé v neděli, jedny v Tatrách a druhé třeba v Krkonoších, takže bylo obvykle nutné celou noc cestovat, aby se to dalo stihnout. Jezdilo se vlakem. Moc se v něm spát nedalo, ale oni vyhrávali i nevyspalí. A stravování? Jejich nejoblíbenějším jídlem v restauraci byly knedlíky se zelím, pouze ochucené šťávou z masa. Stálo to dvě koruny a někdy si dali i dvakrát. Ale už tehdy zkoušeli i různé metody přípravy. Když měli soustředění, vůbec nic nesladili; kávu ani čaj, prostě žádný cukr, ale den před závodem vtrhli do cukrárny a tam snědli tolik zákusků, na kolik měli peníze.

Dobré, že? Ale lepší by stejně byla svíčková nebo řízek.

Jak si Valaši fandili Někdy v roce 1962 nebo 1963 se konaly nějaké celorepublikové lyžařské závody ve Vrbně pod Pradědem. Zúčastnilo se jich velmi mnoho meziříčských závodníků, i když někteří z nich už v té době jezdili za jiné oddíly. Pokaždé, když někdo z Valachů uspěl a postavil se na bednu, všichni Valaši jásali a volali: „Ať žije Sokol Podhájí!“ Ostatní závodníci nic nechápali a koukali na to jako vyorané myši.

Po závodech: na nejvyšším stupni Katka Lacinová

57

Valaši nikomu nic nevysvětlovali, jenom bouřlivě provolávali slávu tomu malému kousku Valašska, kde většina z nich naběhala své první tréninkové kilometry. Jásání se opakovalo mnohokrát, protože nejméně polovina závodníků na těch závodech, kteří skončili bedně, pocházela z Valašského Meziříčí. Vypadalo to tam skoro jako přebor města.

Jak Jindra doskákal Bylo to v roce 1964. Jindra jel jako jindy trénovat na můstek do Rožnova. Sníh sice nebyl, ale na můstku svítila mrazivá jinovatka. Jakmile se Jindra rozjel, hned poznal, že něco nehraje a že jede rychleji než jindy. Jenže zastavit už to nešlo. Jediné, co mohl udělat, bylo moc se neodrazit. Odrazil se tedy opatrně, ale přesto letěl a letěl… Až doletěl. Kupodivu si vůbec nic nezlomil, měl jen těžký otřes mozku a hlavu asi dvakrát větší než normálně. Jíst vůbec nemohl, pít mohl jen brčkem a na svět se koukal jen jedním okem, a to ještě pouze úzkou štěrbinou. Vypadal tak hrozně, že doktor Svozil, který k němu byl pozván na kontrolu, se ho tak lekl, že udělal několik kroků zpět, klopýtl, upadl a narazil si kostrč. A to toho už viděl jako

Věra Mořkovská na Mlynářce při tréninku na koloběžce

58

doktor dost. Jindru tenhle pád ze skákání navždy vyléčil a věnoval se pak jen běhání.

Jak se Jindra nestal olympionikem Jindra měl na Podhájí dva výborné kamarády: Milana a Jardu Stodůlkovy. V roce 1963 povolali Milana na vojnu, jenže tomu se tam nějak nelíbilo. Nasedl do transportéru a odjel s ním přes hranice, do Rakouska. A když byl Jindra o rok později nominován na olympiádu do Innsbrucku, přišel za ním pan Stodůlka a poprosil ho, jestli by Milanovi něco do toho Rakouska nedovezl, hlavně máminy buchty, které tam Milanovi hrozně schází. Jindra okamžitě souhlasil a hned se také kolegů v reprezentaci vyptával, jak by tam ty buchty mohl nejlépe dopravit. Byla to zbytečná starost. Za několik dnů byla totiž jeho nominace zrušena a ještě další dva roky se nikam za hranice nepodíval, přestože měl v té době výborné výkony. Až po letech se od kolegy z reprezentace dozvěděl, že za to mohly buchty paní Stodůlkové.

Hana Krupičková, Jana Kabeláčová, Josef Goláň, Jaroslav Hynek a sedící Zbyšek Vanduch v roce 1974 na Kněhyni 59

Jak to vlastně bylo s vleky Informací o tom, jak se stavěly vleky, je hned několik a navzájem si občas odporují. Tak jsem si zajel za Augustinem Vrečkou, který byl u toho. Podle něj už někdy v roce 1961 postavili na severním svahu Bumbálky vlek, jehož popis jsem tak docela nepochopil. Vím jen, že to mělo převodovku Studebacker a lyžaři k tomu byli připojeni jako hrozen na pěti či kolika lanech různé délky. V roce 1964 pak postavili nový vlek, tzv. cik-cak na jižním svahu, vedoucí až dolů. Obsluhoval jej Augustin Bílý. Nevýhodou tohoto vleku však bylo, že na jižním svahu mizel sníh o tři týdny dřív, než na svahu severním, takže bylo dřív po lyžování. A vlastně někdy v téže době postavila tatáž parta také první lyžařský vlek na Horní Bečvě. Když byl vlek na jižním svahu Bumbálky vyměněn, ležel prý ten cik-cak nějakou dobu v sokolovně a potom prý byl instalován na Bražiskách, kde snad sloužil ještě asi dva roky. Pan Vrečka se později podílel i na stavbě vleků na Soláni.

sikem své doby. Na mistrovství republiky získal stříbrné medaile v bězích na 10, 15 a 30 km i v závodě sdruženém, v běhu na 50 km byl čtvrtý. Ve skoku na lyžích vyhrál Československou univerziádu. Jen mistrem republiky se nikdy nestal, i když třeba v roce 1966 patřil na Mistrovství ČSSR v Tatranské Lomnici v běhu na 50 km k favoritům. Vlastně tam favorité byli pouze dva, Lupták a Jindra. Byla to Jindrova první závodní padesátka, proto se rozhodl, že nejprve poběží volně a teprve, když zjistí, že na to opravdu má, bude tempo stupňovat. Šlo mu to ale nad očekávání dobře a na osmnáctém kilometru už měl na Luptáka náskok kolem třiceti vteřin. Jenže o kousek dál mu manželka podala láhev s občerstvením. Když ji Jindra vypil, začal zpomalovat, potom se ještě chvíli motal po trati až nakonec na ní zkolaboval. Až v nemocnici přišli na to, proč: manželka mu dala omylem místo glukózy do vody škrob. Škoda, k vítězství měl tenkrát opravdu blízko.

Jak Jindra nevyhrál Jindra Fabián byl nejen nejlepším závodníkem valašskomeziříčského oddílu, ale také nejvšestrannějším lyžařem – kla-

Jak Dáša trénovala Dáša Jaškovská za oddíl dlouho nezávodila, snad jenom tři roky. Byla úspěšná v kraji, kde její největší soupeřkou byla Anežka Kubínová z Rožnova. V roce 1965 Dáša

Startéři Eda Leinfellner a Josef Bačák při Beskydském poháru 1974 v Čeladné

Řidič autobusu Jaroslav Hynek ukládá lyže před odjezdem z Pusteven

60

61

běžela i na mistrovství republiky. Když v roce 1967 dokončila průmyslovku, zajistili jí Leinfellnerové zaměstnání v Tesle i s ubytováním na bývalém Ščudlově a Jindra Fabián jí zase na horním konci Krhové, u Malinů v kůlně, dojednal uložení kolečkových lyží a všeho, co pro trénink potřebovala. Dáša tam po práci přišla, převlékla se a šla k železničnímu přejezdu trénovat. Ale bylo to dost riskantní trénování, protože její lyže neměly přední brzdu a pády na nich byly opravdu ošklivé. Řidiči, kteří Dášu míjeli a viděli, na čem to jede, si ťukali prstem na čelo. Nejhorší pro ni ale bylo trénovat takhle sama. Jenže Dáša neměla v oddíle žádnou partnerku, tehdy v něm byli jenom úplně malí závodníci nebo dospěláci, ale žádná dorostenka.

Jak se tehdy sportovalo si dnešní sportovci ani nedovedou představit, Dáši museli všechno platit rodiče, i závodní lyže jí nechal vyrobit otec v Novém Městě. Ten jí také pro letní trénink udělal doma trať z umělohmotných palet.

Vynalézavost lyžařů neznala mezí.

Jak se přelidnily Tatry Když se v roce 1970 konalo mistrovství světa v klasickém lyžování ve Vysokých Tatrách, jeli tam Leinfellerové s Dvořáčkem jako rozhodčí. Jinak se tam z Meziříčí žádná výprava nevydala. Tak se tam Jura Baroš vydal s manželkou. Závodilo se na Štrbském Plese a Barošovi bydleli v Popradu, ale v tom neměl být žádný problém. Jenže byl.

Na zahájení mistrovství a úvodní závod ve skoku na malém můstku se totiž sjelo na sto padesát tisíc diváků, a když závody skončily, diváci se vyhrnuli na silnice a dokonale je ucpali. Nic nemohlo jet dolů, ale ani prázdné autobusy nahoru, proto se většina lidí vydala ze Štrbského Plesa pěšky a ještě po osmé večer tam byly tisíce lidí, které netušily, kde stráví noc. Jura se dostal do postele až po druhé hodině ráno. Pak už šlo všechno dobře a Jura se jen koukal, jak se takové velké závody organizují. Dodnes si vzpomíná, že to tam tenkrát neměli snadné Sověti, kterým lidé nemohli odpustit osmašedesátý rok, že tam Sacký z Frenštátu dojel ve třicítce na krásném desátém místě, že závod sdružený překvapivě vyhrál Rýgl a že tam poprvé na vlastní oči viděl sněžné skútry a rolby.

Jak lyžaři málem přišli o autobus Jednou jeli lyžaři na Velkou Fatru do Harmance. Závodníci a trenéři vystoupili a prázdný autobus poslali po pol-

Petr Střílka na startu přeboru ČSSR v roce 1974 na Štrbském Plese 62

Lyžaři vyfešákovaní do prvomájového průvodu v roce 1975 63

ní cestě na Královu Studňu, což bylo asi osm kilometrů stoupání do prudkého kopce. Jarda Hynek byl skvělý šofér a dojel tam bez problémů, závodníci tam také po čase doběhli a všechno se zdálo být růžové až do večeře, kdy chatař začal pátrat po šoférovi. Jarda se přihlásil a chatař mu pogratuloval, že je prvním šoférem autobusu, který na chatu vyjel. Jenže potom tu gratulaci poněkud pokazil dovětkem, že je zvědav, jak se Jarda ráno dostane dolů, protože venku napadlo deset centimetrů sněhu. Jarda sice celou noc nespal, ale ráno se pomalu a za vydatné pomoci chataře, který šel před ním a ukazoval mu cestu, přece jen dostal dolů. Nebylo to snadné, do některých zatáček musel najíždět několikrát, ale dokázal to. A celou cestu domů nadával jako špaček a prohlašoval, že už ho nikdo nikdy nedostane někam, kde to nezná, a vůbec, že už s lyžaři nikam jezdit nebude. Ale ti Jardovi zpívali oslavné písně a slibovali mu modré z nebe a tak s nimi jezdil dál.

do závodu už jako druhý a měl navíc nehoráznou smůlu, protože začalo hustě sněžit a on musel ostatním prošlapávat stopu a jako nějaká lokomotiva za sebou táhnout celý vláček běžců. Jediný, kdo se ho tehdy zastal, byl trenér reprezentačního družstva žen Zdeněk Ciller, který ostatním povídal: „Ten Valášek vám ještě jednou ukáže.“ Brzy se ukázalo, že měl Ciller pravdu, protože Franta jim to na dalších závodech opravdu ukázal.

Jak se jezdilo na tábor Lyžaři jezdili každý rok v létě na tábor. Dělali to tak, že se přihlásili na nějaký běžný pionýrský tábor, kde si pak vytvořili samostatný lyžařský oddíl s vlastním programem.

Dvoufázově tam trénovali a chodili na dlouhé pěší túry.

Večer se vždycky scházeli na hodnocení tréninku. A po

Jak Frantovi nevěřili Franta Chládek v Jizerkách startoval v závodě na 10 km až mezi posledními, ale náročná trať s náročnými stoupáními mu vyhovovala, namazáno měl také dobře a tak skončil na krásném druhém místě. Jenže pořadatelé byli přesvědčeni, že to byla jen náhoda, na příští den ho odmítli nalosovat do nejsilnější skupiny běžců. Musel startovat

Po závodech na Pustevnách. Michal Gryc skončil druhý 64

Jitka Adamčíková převzala na Bražiskách cenu pro nejlepšího člena oddílu v roce 1975 65

hodnocení si vyprávěli strašidelné příběhy. Jura Baroš s oblibou vyprávěl příběh o sirotkovi v Radhošti a každý rok ten příběh doplňoval a vylepšoval, takže se z toho stal nakonec příběh tak strašidelný, že se ti nejmenší někdy i rozbrečeli. A vyprávěním to neskončilo, jednou si dokonce členové oddílu udělali z Černé hory do ďůr výlet. Ale jen na pár metrů, bylo to přece jen moc nebezpečné.

Jak Josef zachránil přebory Pořádání závodů je ztrátová záležitost a na jedněch závodech na Pustevnách oddíl prodělal tolik, že když přišla z Prahy nabídka na pořádání přeboru České republiky žactva a dorostu, Tělovýchovná jednota pořádání závodů oddílu zakázala. Oddíl ale závody pořádat chtěl. A tak začalo dohadování a smlouvání, jehož výsledkem bylo rozhodnutí výboru TJ, že závody povolí pouze v tom případě, že budou ziskové. Všichni si mysleli, že tím to končí, když Josef Knedla výbor zaskočil a zavázal se, že takové závody zorganizuje. Nikdo mu sice nevěřil, ale slovo je slovo, pořádání závodu mu povolili a k překvapení všech se po jeho vyúčtování zjistilo, že skutečně ziskový byl. Málo, ale přece. Jak to ale Josef dokázal, to dodnes nikdo nepochopil ani nezopakoval.

Na této fotografii z roku 1976 se mezi běžce připletl sjezdař Josef Fejk (v podřepu) 66

Jak Zdeněk neplatil pokutu Občas jsme na závody jezdili automobilem Barkas se Zdeňkem Solanským z Rožnova. Barkas už patřil mezi veterány a jeho stav tomu napovídal. Navíc v něm jezdilo místo osmi sedmnáct závodníků a ještě se musel vejít odpovídající počet lyží. Jednou nás zastavil esenbák. Zdeněk vyletěl z auta jak čertík ze škatulky a pustil se do něj, že nic neudělal, ale esenbák tvrdil, že neukázal směr při odbočení. Tak Zdeněk změnil taktiku a povídal: „Vidíte, jen Valach vyjede do světa a už má průšvih: Jenže já včera všechny peníze propil, takže nemám ani korunu a nemůžu zaplatit pokutu a nemám ani řidičák, u nás na Valašsku se vozit nemusí.“ A jak tohle všechno ze sebe Zdeněk chrlil, pobíhal po silnici a pokoušel se zastavovat auta, která také neukázala odbočení. Prostě nadělal tam takový chaos, že se ho esenbák raději zbavil a poslal ho urychleně zpátky na Valašsko.

Jak se ztrácely děti Hřebenová trasa z Bumbálky přes Třeštík na Soláň po červené značce byla jednou z obvyklých tréninkových tratí meziříčských lyžařů. Jednou z Bumbálky vyjeli asi ve tři odpoledne, a když byli kolem páté na Soláni, zjistili, že

Vlaďka Urbanová, Alena Bajčíková a Martina Dostálová po závodě v roce 1976 67

přestože jel Jura Baroš jako poslední a popoháněl opozdilce, jednoho nepopohnal a ten se ztratil. Tak se v podvečerním šeru vydali všemi možnými cestami zpět na Třeštík a tam brečícího kluka našli. Potřeboval na malou, sjel kousek z hřebene, a když se na něj vrátil, nikoho neviděl ani neslyšel a omylem se vydal zpět. Při podzimní přípravě na Roháčích při výběhu Smutnou dolinou do Smutného sedla a odtud na Žďárskou chatu, lyžaři na hoře u chaty zjistili, že jim schází dvě malé holky, Zuzana Barošová a její kamarádka. Pátrali po nich a vyptávali se a nějací turisté jim řekli, že viděli dvě děvčata, jak si hrají u Zeleného plesa. Vrátili se tam a opravdu je našli uprostřed hraní v úplné pohodě. U Barošů doma asi pohoda nebyla.

nechtěl věřit, že nějaká úplně neznámá Valaška jede na bednu, ale bylo to opravdu tak. Jana hned na svém prvním přeboru republiky skončila třetí, i když se jí to o pár měsíc později na přeboru ČSSR nepovedlo zopakovat, ani tam její sedmé místo nebylo špatné. A medaili si odtamtud také přivezla, ze štafety!

Jak si kluci zkracovali cestu Jednou meziříčští lyžaři trénovali na Štrbském plese a bydleli v chatě ČSD na Štrbě. Každé ráno vyjeli ze Štrby zubačkou nahoru a trénovali tam do oběda, na který jsme si zašli do místní restaurace, a po krátkém odpočinku trénovali od dvou hodin dál, ale už každý individuálně. Kdo

Jak Jana šokovala Jany Kabeláčová začala svou závodní kariéru impozantně.

Na svém prvním přeboru ČSR byla jako úplně neznámá závodnice celkem pochopitelně nalosována až do třetí výkonnostní skupiny. Závod se tenkrát běžel tak, že jako první vybíhaly na trať ty nejlepší, a když doběhly všechny do cíle, trenéři považovali závod za skončený, vypínali stopky a rozcházeli se, někteří dokonce i od cíle odešli.

A v tom se ukázala Jana a podle času, který jí měřil Jura Baroš, běžela na třetí místo. Všechny to šokovalo, nikdo

Po závodech ve Velkých Karlovicích. Vyhrála Jindra Adamčíková 68

Trenér sjezdařů a budovatel vleků Augustin Vrečka na Soláni 69

si naběhal svoje předepsané kilometry, mohl se vrátit do chaty na Štrbě. Trvalo to asi 20 – 25 minut a dorostence, kteří měli nejdříve natrénováno a odjížděli z tréninku první, brzy napadlo, že nejkratší a nejrychlejší cesta na chatu vede po trati zubačky. Tak si to po ní zkracovali a vůbec neuvažovali o tom, co by se asi stalo, kdyby se před nimi najednou zubačka objevila. Naštěstí se neobjevila. Jenže kluky někdo na kolejích viděl a nahlásil, takže se to vyšetřovalo. Kluci ovšem zatloukali jako zkušení recidivisté a nic se nevyšetřilo. A i tak to bylo k něčemu dobré, kluci prý už po kolejích nejezdili.

Jak Franta předjížděl auta Jedním z nejlepších letních tréninků pro běžecké lyžaře je jízda na koloběžce. Na koloběžkách pochopitelně trénovali i valašskomeziříčští závodníci a oddíl také pravidelně pořádal koloběžkové závody. Někdo měl tento způsob tréninku raději, někdo méně. Největším vyznavačem tohoto jízdy na koloběžce byl Franta Chládek, který se na ní vydával až do Opavy, Olomouce, Zlína nebo Žiliny. A nejenže dokázal jezdit tak daleko, ale dokázal jezdit i rychle a při sjezdech z kopců běžně předjížděl auta. Při jednom z takových sjezdů z Pusteven zaklepal předjížděnému řidiči na okénko a zeptal

PF 1976 - Bronislav Toman, Pavel Střílka, Jiří Baroš a Zdeněk Kopřiva 70

se ho, jak rychle jedou, což pro oba skončilo málem tragicky, protože šofér se vylekal a strhnul volant. Pak už byl Franta přece jen opatrnější a takové žertíky si raději odpustil.

Jak lyžaři získali skútr I meziříčští lyžaři měli na závody jednotné oblečení.

Například v roce 1974 měli modré vesty, modré bundy a pletené čepice. A v Jablonci si této modré skupiny všiml jeden soudruh, kterému se tak zalíbila, že pozval celou osmičlennou výpravu do Křižilic, kde měl pronajatou faru. Lyžaři se k němu odpoledne po závodech vypravili a teprve v Křížilicích zjistili, že je to velké zvíře, dokonce náměstek ministra. Trochu je sice udivilo, že si s manželkou navzájem soudruhovali a vykali si, ale on jinak mluvil docela normálně a vyptával se, co dělají, jak se mají a co by potřebovali. Baroš si dodal odvahu a špitnul, že by potřebovali sněžný skútr, což byl jejich velký a nesplnitelný sen. Soudruh prohlásil, že by to neměl být problém, že o tom promluví se soudruhem Himlem. Mezitím sou-

Dorostenec Michal Gryc po jednom ze závodů

71

družka náměstková udělala polévku a bramboráky, lyžaři je spořádali, rozloučili se a odjeli domů. Byli sytí a spokojení a soudruhovy řeči nebrali vážně. Jenže on nekecal a ten skútr opravdu zařídil.

Tam skútr nebude muset najezdit tolik kilometrů. Nový skútr je na první pohled modernější a má proti tomu starému spoustu předností, a snad bude sloužit lyžování na Valašsku alespoň tak dobře, jak sloužil jeho předchůdce.

Jak to bylo se skútrem dál Když si šťastní meziříčáci přijeli pro svůj skútr do kopřivnické Tatry, zjistili, že podle dodacího listu si mají odvézt skútry dva. Moc nad tím nepřemýšleli, naložili je a odvezli domů, i když jim nešlo do hlavy, proč jsou na ně v Praze až tak hodní. Jenže nebyli. Za několik dnů se objevili v sokolovně policisté a sháněli se po skútru, který prý byl v Kopřivnici ukraden. Naštěstí tady byl dodací list, takže z krádeže sešlo, ale druhý skútr si policisté odvezli do Krkonoš. Ten první výborně sloužil meziříčským lyžařům třicet let, ale potom byl už přece jen opotřebovaný. Tak se sháněli po novém a když ho sehnali a dovezli z Liberce, prodali starý skútr jednomu lyžařovi pro otce, bydlícího na samotě. Když tam v zimě zapadne, nemůže do hospody.

Jak se dělají závodní tratě Pořádání závodů v běhu na lyžích je pro lyžařský oddíl sice náročné, ale je prestižní záležitost. Dnes jsou již tratě standardní a pro vyšší soutěže musí být dlouhodobě homologované. Kdysi se ale na každý závod tratě pokaždé vytyčovaly.

Především na těch místech, kam se mohli rozhodčí dostat do prostoru startu a cíle bez větších problémů. Odtud se potom vytyčovala trať v celé její délce, takže se na ní někdy musely stavět i můstky, navážet sníh a svahy se musely upravovat tak, aby se na nich mohlo jet po rovině, ne po vrstevnici. O tom by mohl vyprávět pan Dobeš, pan Bajčík a další valašskomeziříčští traťaři. Ti se mnohokrát sakra nadřeli, jen aby se mohlo závodit. Nejraději stavěli tratě na Horní Bečvě, na Třeštílku a ve Velkých Karlovicích, ale teď má oddíl tratě na Pustevnách, kde jsou lepší sněhové podmínky a kde jsou tratě upravovány velkou rolbou, která vyrovná terén a vyřeže stopy do sněhu. Je to mnohem snazší a tratě jsou pro závodníky mnohem kvalitnější.

Jirka Dostál předjíždí Petra Knedlu na běžeckých závodech ve Velkých Karlovicích v roce 1976

Družstvo mladých valašskomeziříčských sjezdařů v roce 1978

72

73

Jak Láďa léčil Borkovo rameno Před závody Sto let TJ na Pustevnách vyjel v předstihu technický tým, aby připravil tratě. Byl vybavený vším potřebným, včetně proviantu. Samozřejmě nemohl chybět rum. Počasí bylo nádherné, s prací byli brzy hotovi a po odpočinku spojeném s občerstvením se rozjela živá diskuze o tom, co kdy kdo na lyžích zažil. Někdo vzpomněl, že kdosi na běžkách skákal na pustevenském můtsku. Slovo dalo slovo a pár jedinců se kasalo, že to taky svedou.

Ti opatrnější si nejdřív zkusili sjet buben. Sníh byl od slunce měkký a o pády nebyla nouze, ale Borka Zbořila to neodradilo. Když řekl, že skočí, tak skočí. Vyjel sice z nejmenšího nájezdu, ale i tak se mu to dost rozjelo a bez nejmenšího odrazu buben přelétl. Borek byl v tom čase už pořádný kus chlapa, a když dopadl do měkkého sněhu, nezadržitelně hodil tygra. Než se k němu ostatní dostali, byl už sice na nohou, ale mnohem krotší. S útrpnou grimasou tvrdil, že je v pořádku, jen ho bolí rameno. Na chatě se mu na rameno podíval student medicíny Laďa Svozil a tvrdil, že je to vykloubené a zná jednoduchý způsob, jak to dát do pořádku. Borek s důvěrou položil paži na opěradlo židle a Laďa zapáčil. Ozval se zoufalý výkřik a Borkova důvěra v Láďovy lékařské schopnosti byla ta tam. Potom Borek nosil pár týdnů sádrový krunýř, a když se Laďův otec, jinak výborný doktor, dozvěděl o léčebné

metodě svého syna, jen obracel oči v sloup, a „blbec“ bylo nejslušnější slovo, které pro svého potomka měl.

Závodníci, činovníci oddílu a rodiče závodníků po krajském přeboru v běhu na lyžích 1978 ve Velkých Karlovicích

Mladé meziříčské sjezdařky po závodech v Ostravě – Porubě

74

Jak zamrzlo auto Jednou jelo vedení výpravy s dorostenci na Přebor ČSSR do Vysokých Tater automobilem Škoda 120 pana Bajčíka.

Po tréninku zůstal Baroš na losování na Štrbském plese, Bajčík se pro něj ze Štrby vrátil asi v osm večer. Losování se ale protáhlo, takže šel také do chaty, kde počkal až do konce losování. Jenže venku mrzlo, až praštělo, a když chtěl za hodinu odjet, auto nenastartoval. Tak sjel bez motoru do Štrby s tím, že tam auto rozebere a vyčistí přívod paliva, což udělal dokonce několikrát, ale pokaždé bezúspěšně. Vždycky sice nastartoval, ale to bylo vše, do minuty motor zmlknul. Druhý den museli jet na závody

75

zubačkou a když se odpoledne oteplilo, šel Bajčík k pumpě pro velfovín do benzínu. Jenže ten nebyl k sehnání, ale byl tam takový pohádkový dědeček v kožichu, který mu poradil, aby vstříkl do palivového potrubí štamprli brzdové kapaliny. A jelo to! Motor asi dostal zabrat, ale po celou dobu závodů už Bajčík jezdil bez problémů.

Jak jsme slavili Mikuláše V chatě na Bražiskách lyžaři pořádali Mikulášské večírky, na něž se všichni těšili, protože na nich zažili hodně srandy. Mladí lyžaři během dne ještě trénovali, ale Bajčík, Dobeš a Dostál už vařili ostrý guláš na večeři. A teprve po večeři přišel Mikuláš, dělal ho někdo z dospělých, anděl, dělala ho některá z holek, a hlavně čerti, které dělali starší žáci. Těch bylo vždycky dost, někdy až osm. Potom se rozdávaly dárky, většinou sice jen úplné maličkosti, ale obdarovaní z nich měli i tak radost. Ale ani takové malé dárky se tam nerozdávaly jenom tak, obdarovaný musel přednést básničku nebo zazpívat a někdy tam zazněly úplné skvosty! Mezi básničkami se občas objevila i nějaká

Eda Leinfellner v roce 1979 dvakrát v roli startéra. Na prvním snímku s Evou Grycovou při závodech v běhu na lyžích 76

o Leninovi a mezi písničkami jednou jedno děcko zazpívalo dokonce Internacionálu, prostě všehochuť. Nakonec čerti vytáhli holky před chatu a honili je po lese.

Jaký byl Jirka Jirka Dostál už tady není, v roce 2002 podlehl zákeřné nemoci. Ale ve vzpomínkách meziříčských lyžařů zůstane Jirka navždy. Pro jeho pracovitost, pro jeho spolehlivost a hlavně pro jeho kamarádskou povahu. Jirka dokázal přes noc nachystat čtyřicet párů lyží podle počasí a podle sněhu tak, že ráno už na ně stačilo jenom namazat stoupací vosky a mohlo se jít závodit. Dnes má Jirka na Pustevnách, kde to měl nejraději, svůj pomníček. Když měl pohřeb, napadlo asi třicet centimetrů nového sněhu a na Pustevny se jet vůbec nedalo, takže pohřební průvod musel jít až z Kněhyně pěšky. Byl to průvod dlouhý, měřil několik stovek metrů. Tolik kamarádů se přišlo s Jirkou rozloučit. A u jeho pomníčku se zastavují valašskomeziříčští lyžaři pokaždé, když mají na Pustevnách závody.

Pozdravit ho a říci mu, jak moc jim chybí.

a na druhém snímku na startu Běhu Vrchovinou

77

Jak Jindra vzpomíná Jindra Fabián dnes žije na opačném konci republiky, v Kadani, ale na Valašské Meziříčí a lidi kolem lyžování nezapomíná. Právě naopak, vzpomíná na ně. Asi takhle: Vašek Vanduch – kamarád, s nímž jsem toho prožil hodně, dobrého i zlého. Byl vynikajícím běžcem v terénu a při sjezdech s kopců neměl konkurenci.

Jura Baroš – typický bafuňář, kterému chyběla odvaha a vůle trénovat.

Láďa Svozil – ohromný talent pro skok na lyžích, který ale skákal jenom tajně se mnou. Kdyby se to totiž jeho otec dozvěděl, přerazil by nás asi oba.

Vašek Svozil – jako mladší dorostenec byl hvězda, ale potom dělal spoustu dalších sportů na úkor lyžování.

Milan Kremel – byl talentovaný a ctižádostivý, ale občas i vzteklý. Potom lyžování zanechal a závodil na motorkách, kde se stal světovou třídou.

Jura Škovránek – patří do Guinessovy knihy rekordů,

protože ani jednou neskočil z můstku bez pádu. Už v letu se na to připravoval a dopadal na zadek.

Ivan Škovránek – byl sympatický kluk, ale na závodění byl moc křehký.

Věra Zbořilová a Lída Začalová – talentované holky, které ale na závodech se zajímaly spíš o kluky než o výkony.

Bafuňáři Eda a Jura Leinfellnerovi, Jarda Dvořáček, strýc Pepa Fabián, Pírko a Franta Šišák, bez nichž by se po roce 1955 lyžování ve Valašském Meziříčí jen těžko dostalo na úroveň, kterou mělo.

K nejlepším meziříčským sjezdařům patřil dnešní reportér České televize Marek Wollner

Neméně úspěšný byl jeho kamarád Robert Ottopal

78

A ještě několik „nej“ Vaška Vanducha Nejlepší lyže: pakliže Nejlepší vázání: společný průšvih Nejlepší tyčky: zeptej se fazolí Nejlepší boty: Baťa to ví Nejlepší máza: pivo a rum Nejlepší oblečení: bikiny, pro muže monokiny Nejlepší závody: Leninovy závody Vítězného února

79

Nejlepší cíl: útulná hospoda Nejlepší sníh: když máma pekla piškot Nejlepší stopa: žádná stopa Stačí si představit březnové ráno někde na horském hřebeni. Ty hory můžou být stejně tak Beskydy, Krkonoše nebo Jeseníky. Zmrzlý firn a na něm několik centimetrů prašanu. Můžeš jet, kam se ti zlíbí, a proti tobě jsou jen jiskry krystalů sněhu s nimiž se nedá srovnat ani jiskření drahého kamení.

Na spartakiádě 1979 v Liberci reprezentovala Valašské Meziříčí i Alena Bajčíková 80

Martin Ertinger skončil v přeboru ČSR 1980 na druhém místě

81

LIDÉ, BEZ NICHŽ BY NEBYLO O ČEM PSÁT MIKYŠKOVÉ Alois a František – syn meziříčského starosty a jeho bratranec. Přivezli v roce 1897 na Valašsko první lyže a s přáteli začali podnikat první lyžařské výpravy za sportem do okolí města ŠRŮTEK Otokar (*1870), meziříčský fotograf a propagátor lyžování. Založil v roce 1910 v tělovýchovné jednotě Sokol Valašské Meziříčí odbor zimních sportů, v němž se nejen sáňkovalo a bruslilo, ale i lyžovalo

MACH Cyril (*1888), od roku 1920 řídící učitel v Hutisku - Zákopčí. Jako učitel používal moderní pedagogické metody a nejvíc ze všech se zasloužil o rozvoj lyžování v kraji pod Radhoštěm. Padl v roce 1945 při obraně pražského rozhlasu a je pochován na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě FIBICH Karel (*1895), správce Ústavu pro hluchoněmé děti ve Valašském Meziříčí a autor knihy Povstalci, v níž popsal své zážitky v legiích na Sibiři. Byl velkým propagátorem lyžování a po 1. světové válce předsedou odboru turistiky a lyžování ve valašskomeziříčském Sokole ŠIŠÁK František (*1903) učitel na měšťance v Krásně, vyznavač skautingu a velký turista. Po jeho smrti v roce 1975 lyžaři pojmenovali od roku Běh Vrchovinou jako Memoriál Františka Šišáka. Kolikrát se pod tímto názvem závod běžel, dnes již asi nezjistíme, víme však jistě, že to bylo nejméně sedmkrát FABIÁN Josef (*1910), závodník, rozhodčí a funkcionář odboru turistiky a lyžování Sokola Valašské Meziříčí, autor prvního časopiseckého zpracování dějin lyžování ve Valašském Meziříčí, mapujícího jeho historii před 2. světovou válkou

a Alena Bajčíková doběhla druhá. Na trať ji pouští Jiří Leinfellner 82

Mladí sjezdaři po závodě přípravek v roce 1980 na Bumbálce 83

CIMALA Rudolf (*1912), fotograf přírodních krás Beskyd, jehož fotografie jsou v řadě turistických prospektů a kalendářů, předválečný a poválečný předseda KČST ve Valašském Meziříčí, druhého centra lyžařů ve městě

VREČKA Augustin (*1925), trenér. V šedesátých letech, nejprve s Ludvíkem Gáškem a potom tři roky sám trénoval meziříčské sjezdaře. Byl také u budování většiny lyžařských vleků n.p. Tesla Valašské Meziříčí a potom oddílu

FABIÁN Jindřich (*1912), závodník, vítěz prvních závodů pořádaných valašskomeziříčskými lyžaři v roce 1929, propagátor skoků na lyžích, výrobce lyží „Křivské jasanky“ a vynikající opravář lyží všech značek

GRYC Jaroslav (*1932), trenér a organizátor lyžařských závodů, od roku 1976 předseda krajské sekce běhu na lyžích

KANDYBA Jiří – projektant můstku na Malé Lhotě, postaveného v letech 1932 – 1933 a údajně přestavěného v padesátých letech, který byl zbourán v roce 1960 LEINFELLNER Eduard (*1920), rozhodčí, předseda oddílu lyžování v letech 1948 – 1978 a několik let i předseda TJ Valašské Meziříčí, předseda severomoravského krajského svazu, v letech 1956 – 1969 předseda organizační komise Svazu lyžařů a od roku 1973 mezinárodní rozhodčí FIS LEINFELLNER Jiří (*1925), mezinárodní rozhodčí. Byl s bratrem Eduardem u všeho podstatného, co se ve valašskomeziříčském lyžování a v lyžování na Valašsku od konce 2. světové války do roku 1978 dělo

Když má závod dobře dopadnout, je třeba namazat celý les lyží 84

GRYCOVÁ Eva (*1934), rozhodčí, organizátorka sportovních soutěží pro mládež a jednatelka běžeckého úseku oddílu lyžování VALENTA Oldřich (*1934), trenér, organizátor lyžařského výcviku dětí a vedoucí lyžařské školy sjezdařů LACINA Zdeněk (*1936) funkcionář, v letech 1978 – 1994 předseda lyžařského oddílu a po rozdělení oddílu na běžecký a na sjezdařský oddíl, předseda oddílu sjezdařů BAROŠ Jiří (*1937), trenér a rozhodčí, vedoucí lyžařské školy běžců na lyžích, člen trenérské rady krajského svazu lyžování, organizátor lyžařských závodů a vůdčí osobnost oddílu po čtyři desítky let

Po sjezdařských závodech na Bražiskách 85

GÁŠEK Ludvík (*1938), trenér sjezdového lyžování a hlavní osobnost tohoto sportu ve Valašském Meziříčí od šedesátých do devadesátých let minulého století. I jeho zásluhou bylo také vybudováno hned několik lyžařských vleků, z nichž některé slouží veřejnosti dodnes VANDUCH Václav (*1939), závodník. Ve své době dosahoval skvělých výsledků - zvlášť ve skoku a závodu sdruženém. Po ukončení závodní činnosti převzal po Pepovi Fabiánovi přípravu tratí a starost o kontroly. Staral se také o fotografickou dokumentaci. činnosti oddílu.

FABIÁN Jindřich (*1940), závodník, nejvšestrannější lyžař – klasik své doby, ale vyhýbala se mu první místa. Už v roce 1957 byl jako dorostenec druhý na dorosteneckém přeboru republiky, běhu na 10 km a stal se členem juniorské reprezentace. V roce 1959 byl na přeboru juniorů druhý a o rok později druhý a třetí. Mezi muži byl v roce 1963 3 x druhý a druhá místa si zopakoval i v letech 1965 a 1966. Pokud jde o jeho vítězství, dvakrát byl vítězem československé univerziády, na níž získal ještě čtyři další medaile. Na světové univerziádě byl dvakrát členem stříbrných štafet

Robert Ottopal na startu obřího slalomu 86

HEMZAL Vojtěch (*1944), stavař. Jako sportovní funkcionář oddílu lyžování se zasloužil velkou měrou o vybudování lyžařského areálu oddílu na Bumbálce SVOZIL Václav (*1948), závodník, několikanásobný přeborník okresu a kraje v žákovských kategoriích, v roce 1963 přeborník ČSR mladšího dorostu v běhu na 5 km na přeboru v Novém Městě na Moravě CHLÁDEK František (*1958), závodník. Kromě dalších úspěchů získal v roce 1975 stříbrnou medaili na přeboru ČSR v kategorii dorostenců, v roce 1977 byl dvojnásobným přeborníkem ČSR v kategorii juniorů a v roce 1981 se stal mistrem ČSSR v běhu na 15 km v kategorii mužů.

Na Soláni po sjezdařských závodech v roce 1980 87

Jednou reprezentoval na zimních olympijských hrách.

Z oddílu odešel v roce 1975 do Jablonce GRYC Michal (*1961), závodník. Jako dorostenec a junior získal několik medailí na přeborech republiky. Od roku 1977 byl členem vrcholového střediska mládeže v Novém Městě na Moravě BAJČÍKOVÁ Alena (*1962), závodnice. Vynikajících výkonů dosahovala v žákovských kategoriích. V letech 1979 a 1980 vyhrála celostátní finále Běhu MF, v roce 1980 byla v běhu na lyžích na Přeboru ČSR v Jedlové u Varnsdorfu třetí a v Přeboru ČSSR v Božím Daru dvakrát druhá v kategorii starších žaček. V roce 1982 přešla do Střediska vrcholového sportu v Jablonci nad Nisou, ale potom se rozhodla pro vysokoškolské studium a vrcholový sport opustila

KABELÁČOVÁ Jana (*1962), závodnice. Hned v první závodní sezóně získala 3. místo v běhu mladších žákyň na přeboru ČSR v Teplicích a totéž místo ve štafetě na přeboru ČSSR ve Vrbně pod Pradědem. Potom získávala další úspěchy na přeborech republiky a byla postupně členkou reprezentace v různých věkových kategoriích, v ženách nás reprezentovala v roce 1973 na zimní světové univerziádě v Sofii STŘÍLKA Pavel (*1964), závodník. Jeho nejúspěšnějším rokem byl rok 1975, v němž vyhrál krajský přebor a byl druhý na přeboru ČSR v sokolovském závodě

BAROŠ Jiří (*1962), závodník a funkcionář, v současné době vedoucí krajské běžecké sekce a předseda občanského sdružení Běžecký areál Pustevny

Startér Vojtěch Hemzal 88

V zimě 1980 – 1981 členové oddílu lyžování dokonce vydali zpravodaj 89

ADAMČÍKOVÁ Jindra (*1965), závodnice. Začala závodit v roce 1975 a už v roce 1977 vyhrála v kategorii mladších žaček krajský přebor v individuálním závodě a jako členka štafety byla třetí na přeboru ČSR v Benecku. V dorosteneckém věku byla na gymnáziu v Jilemnici, ale závodila dál za Valašské Meziříčí POŘICKÝ Ladislav (*1967), závodník. Od roku 1979 několikanásobný medailista na přeborech ČSR a ČSSR. Z Valašského Meziříčí odešel v roce 1982 do Střediska vrcholového sportu v Jablonci nad Nisou

Vysokém nad Jizerou. V roce 1987 odešel do lyžařského gymnázia v Jilemnici PELC Norbert (*1979), závodník. S lyžováním začal ve Valašském Meziříčí v roce 1986. Od roku 1993 chodil na sportovní gymnázium v Jablonci, v roce 1996 se stal členem reprezentačního družstva juniorů a s reprezentační štafetou se v této kategorii stal mistrem světa v běhu na 4 x 10 km v roce 1999 ve Svatém Mořici. Potom byl v Dukle Liberec a v roce 2001 se stal mistrem ČR v běhu na 30 km klasicky.

V tomtéž roce odešel studovat do USA a k lyžování se vrátil jako generální sekretář Svazu lyžování ČR v roce 2006

ERTINGER Martin (*1969), závodník. Získal řadu medailových umístění v přeboru okresu a kraje v mládežnických kategoriích a v roce 1980 byl druhý v individuálním závodě a třetí ve štafetě na přeboru ČSR mladších žáků ve Varnsdorfu. (Ve štafetě byl z TJ VM ještě Petr Knedla.) V roce 1983 odešel na lyžařské gymnáziu v Jilemnici, ale po roce se vrátil domů a po nějaké době lyžování zanechal HLAVICA Karel (*1973), závodník. Získal řadu medailových ocenění v přeboru okresu a kraje v žákovských kategoriích, v roce 1989 byl druhý v individuálním závodě a třetí ve štafetě na přeboru ČSR mladšího dorostu ve

Aby se mohlo v zimně závodit, je třeba pro to v létě něco udělat

90

Daniel Kolovrátník se stal v roce 1981 přeborníkem ČSR a vyhrál Československý pohár 91

BAROŠ Jiří (*1983), závodník, třetí z generace Barošů.

Byl dvakrát krajským přeborníkem a dvakrát v kraji druhý nejlepší. Dvakrát také vyhrál závod na 50 km ve Velkých Karlovicích

A byli tady další, kteří se za oněch 110 let, co se v našem městě lyžuje, o tento sport zasloužili, ale svůj medailon tu nemají. Často jen proto, že jsme je už nenašli a v písemných materiálech jsme toho o nich tolik, aby to vydalo na medailon, nevypátrali. Tak tedy uvádíme alespoň jejich jména. Snažili jsme se je rozdělit na závodníky, trenéry, funkcionáře a další profese, ale někteří byli v běhu let doslova vším, takže to možná není úplně přesné.

Propagátoři lyžařského sportu Bohumil CUKR, Karel DEMEL, Robert HAAS, František FORTELKA, Emil JUREČKA, Rudolf JUREČKA, Cyril MACH, Miroslav PUPÍK, Vladimír PUPÍK, Jaroslav ŠEJVL, Albert ŠLEPLA, Jan ŠRUBAŘ, Václav ŠRUBAŘ, František TETŘEV a Arnošt ŽÍDEK

závodníci Jana ADAMČÍKOVÁ, Adéla BAROŠOVÁ, Zuzana BAROŠOVÁ, Milada BÁRTKOVÁ, Milan BOROVIČKA, Eva BŘEZÍKOVÁ, Jitka BŘEZÍKOVÁ, Jan ČERNOCKÝ, Luděk ČIČMANEC, Radim DOBEŠ, Vlastimil DOBEŠ, Jiří DOSTÁL, Martina DOSTÁLOVÁ, Ivan DVORSKÝ, Pavel DVOŘÁCEK, Zdeněk FORTELKA, Jiří GÁŠEK, Robert GÁŠEK, Eliška GÁŠKOVÁ, Jitka GÁŠKOVÁ, Lumír GOLÁŇ, Josef GOLÁŇ, Robert HAGER, Lenka HAGEROVÁ, Dana HALAŠTOVÁ, Dalibor HÁNA, Richard HEGER, Nikola HEMZALOVÁ, Romana HEMZALOVÁ, Luděk HOLIŠ, Martin HOLIŠ, Leona HOLUBCOVÁ, Martin HRBÁČ, Jana HRBÁČOVÁ, Michaela HRUBOŇOVÁ, Daniel HURTA, Martina HURTOVÁ, Jaroslav HYNEK, Václav CHLÁDEK, Dagmar JAŠKOVSKÁ, Michaela JUREČKOVÁ, Petr KNEDLA, Renata KNEDLOVÁ, Daniel KOLOVRÁTNÍK, Milan KREML, Hana KRISTENOVÁ, Hana KRUPIČKOVÁ, Pavel KUČERA, Renata KUČEROVÁ, Martin KUTÁČ, Marcela KUTÁČOVÁ, Michal LACINA, Kateřina LACINOVÁ, Igor LECKÉŠI, Monika LIŠKOVÁ, Tamara LIŠKOVÁ, Petr MARKL, Alice MARTÍNKOVÁ, Irma MICHALÍKOVÁ, Zdeněk MUŽÍK, Ivana MUŽÍKOVÁ, Daniel NECHYBA, Miroslava NECHYBOVÁ, Martin NEZVAL, Ivo NOSÁLEK, Jan NOSÁLEK, Jaroslav NOSÁLEK, Zbyněk NOSÁLEK, Mojmír NOVÁK, Pavel

Mladí sjezdaři na Bumbálce v roce 1982

Ze sjezdařských závodů na Horní Bečvě

STODŮLKOVÁ Denisa (*1991), závodnice. Dnes je už pětinásobnou přebornicí republiky. Kromě toho byla na přeborech republiky ještě jednou druhá a jednou třetí a získala i druhé místo v Evropském poháru v MTB. Od letošního roku je členkou reprezentačního družstva olympijských nadějí

92

93

ODLOŽIL, Alena OLIVOVÁ, Libor ONDRUŠÁK, Robert OTTOPAL, Alena PALÁTOVÁ, Ludmila PALÁTOVÁ, Oldřich PAPEŽ, Růžena PAVLÍKOVÁ, Petr PILAŘ, Ladislav PLANDOR, Roman PLANDOR, Zdeněk PLANDOR, Eduard PODZEMNÝ, Josef PODZEMNÝ, Zdeněk POKORNÝ, Jaromír POLEDŇÁK, Petra POTÁČOVÁ, Miroslav RANDÝSEK, Iva RŮŽIČKOVÁ, Jitka SEKERKOVÁ, Petr STŘÍLKA, Martin SVOZIL, Vladimír SVOZIL, Libuše SVOZILOVÁ, Bronislav ŠIMARA, Ivan ŠKOVRÁNEK, Jiří ŠKOVRÁNEK, Ivana ŠOTKOVSKÁ, Zuzana ŠOTKOVSKÁ, Milan ŠVACHA, Vladislav ŠVÁCHA, Patrik TOMAN, Milan TOPIČ, Dagmar URBANOVÁ, Marcela URBANOVÁ, Marie URBANOVÁ, Vlaďka URBANOVÁ, Jarmila VÁLKOVÁ, Martin VANDUCH, Otto VAŠÁK, František VENTURA, René VESELÝ, Milan VREČKA, Marek WOLLNER, Tomáš ZAHRADIL, Zbyněk ZAHRADIL, Karla ZAJÍCOVÁ, Dalibor ZBOŘIL, Věra ZBOŘILOVÁ, Radim ZETEK, Roman ZETEK, Šárka ZETKOVÁ a Zdeněk ŽALMÁNEK trenéři, cvičitelé, rozhodčí a funkcionáři Josef BAJČÍK, Marcela BAROŠOVÁ, Marta BAROŠOVÁ, Dana BAZALKOVÁ, Jarmila ČIČMANCOVÁ, Jiří DOSTÁL, Jan DVORSKÝ, Jaromír DVOŘÁČEK, Zdena FABIÁNOVÁ, Dana HEMZALOVÁ, Miroslav HRBÁČ, Josef HRUBOŇ, Jaroslav KRUPIČKA, Eva LACINOVÁ,

Tibor LIŠKA, Petr MARKL, Marie MICHÁLKOVÁ, Ivana MUŽÍKOVÁ, Ivan ŠOTKOVSKÝ, Vladimír VACULÍK a Irena ZELENKOVÁ tiskový zpravodaj, ale také rozhodčí Josef PÍREK lékař zaměstnanců n.p. Tesla Valašské Meziříčí, ale také lékař lyžařů Jaroslav NEZVAL traťaři Josef BAČÁK, Josef BAJČÍK, Vlastimil DOBEŠ, František DVOŘÁK, Ján LACKO a Václav VANDUCH vlekaři ADAMEC, Augustin BÍLÝ a jeho syn, Ladislav BORTL, Bohuslav NOSÁLEK, Zdeněk PLANDOR, POBOŘIL, Miloš SKÝPALA, František STONAVSKÝ a jeho syn, Zdeněk URC, Vladimír VACULÍK a Jaroslav ZBOŘIL a řidiči autobusů Jaromír HYNEK, Jiří KURÁŇ Jiří a Jaroslav TOMAN Určitě ani v tomto výčtu nejsou všichni. Prostě si to všechno pamatovat nejde a dohledat to není kde, protože se hlavně lyžovalo a na nějakou evidenci se moc nehledělo. Tak ať nám to ti neuvedení prominou.

Trenéři Jiří Baroš a Jaroslav Gryc při hodnocení sezóny

U mikrofonu Zdeněk Lacina

94

Lyžařský oddíl ve Valašském Meziříčí byl pro všechny své členy druhou rodinou, v níž prožili tu kratší, tu delší, ale v každém případě nezapomenutelnou část života.

Většina z nich dnes lyžuje už jen rekreačně, ale někteří se dnes díky lyžování věnovali sportu nebo činnostem se

95

sportem spojeným po skončení závodní činnosti profesionálně. Tak třeba Martin Holiš působí na Soláni jako profesionální cvičitel, Luděk Holiš byl masérem nejprve českého a potom francouzského reprezentačního družstva biatlonistů, Norbert Pelc je generálním sekretářem Svazu lyžařů České republiky, František Chládek vede lyžařskou školu v Krkonoších, Ludvík Gášek měl do roku 2005 na Horní Bečvě sjezdovku s vlekem a Robert Gášek a Karel Hlavica mají obchody se sportovním zbožím.

Miluji sport a zejména běžecké lyžování už od svých třinácti let, kdy jsem běžel svůj první závod na lyžích a skončil v něm beznadějně poslední. Přesto se běh na lyžích stal mým osudem a vášní. Také proto jsem se s Josefem Fabiánem domluvil, že sepíšeme tuto knihu.

Děkuji manželce Martě, že se mnou měla trpělivost a snášela se mnou nejen všechna vítězství, ale i četné prohry, které mi činnost ve sportu přinášela. Sportem jsem vychovával své svěřence i své děti k vytrvalosti a houževnatosti a jsem rád, že se mi to povedlo. Že nejen moje děti, ale i má vnoučata mají stejnou lásku jako já.

Sport.

A že se na život kolem nás dívají s optimismem.

Jiří Baroš

Jitka Gášková na umělém svahu

96

Výkonnostní sport je sice pořádná dřina, ale po tréninku je v partě veselo 97

Na startu sjezdařských závodů: Podmanický Neubauer, Zach a Hemzal

Zuzana Barošová po závodě na Třeštíku v roce 1982

Lyžařskou sezónu uzavíraly na Bumbálce maškarní reje 98

Přebory ČSSR mladšího dorostu v roce 1984 a Martin Ertinger na trati 99

Sjezdaři – dorostenci: Michaela Jurčáková, Radim Zetek, Zdeněk Zahradil, Robert Gášek a Roman Zetek

Nástěnka lyžařského oddílu s informacemi i Celoroční škole běhu na lyžích

Valašskomeziříčské tréninkové kolečko z umělé hmoty na fotbalovém stadionu v plném provozu

Žáci této školy v roce 1985 při pěším návratu z Pusteven

100

101

Dalimil Hána a Karel Hlavica s poháry na Pradědu v roce 1985

Trenéři Jarmila Čičmancová a Jiří Baroš při vydávání startovních čísel

Vítězka Krajského přeboru dorostenek v roce 1986 Alena Bajčíková s matkou Věrou 102

Dorostenci – běžci s trenérem Dostálem v roce 1986 ve Velkých Karlovicíchh 103

Barošovi - tři generace jedné rodiny běžců na lyžích Dana Halašstová na startu závodu v roce 1987

Norbert Pelc na trati běžeckého závodu 104

Největší naděje současného meziříčského lyžování Denisa Stodůlková závodí za Veřovice 105

V roce 2007 lyžaři po mnoha letech vyměnili starý sněžný skútr za nový, takže bílá stopa kolem města by měla být zase dobře upravená

106

107

Rožnov pod Radhoštěm

Valašské Meziříčí

108

109

110

111

Josef Fabián a Jiří Baroš Z BÍLÉ STOPY valašskomeziříčských lyžařů Vydalo Občanské sdružení Valašské Athény v roce 2007 jako šestý svazek edice KRÁSNO Počet stran 114 Náklad 600 ks ISBN 978-80-254-0408-9 Tisk a sazba RAP GROUP s. r. o., Valašské Meziříčí

112

113

114