Zpravodaj Jednoty českých právníků 4/2020

Zpravodaj Jednoty českých právníků 4/2020

Zpravodaj

4

Jednotyy českých ý právníků p

2020 quam Co nikdo kd Must neví, nulparis jako k bby se nedělo daccus l

Zpravodaj č. 4/2020 Vydává Jednota českých právníků Ročník XXX – prosinec 2020 Jednota českých právníků Ovocný trh 587/14, Staré Město, 110 00 Praha, IČO: 00444995 Sekretariát: tel.: 221 093 259, e-mail: info@jednotaceskychpravniku.cz.

Pravidelná služba sekretariátu je zajištěna každou středu od 10.00 do 15.00 hodin. www.jednotaceskychpravniku.cz Redakční rada: JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., JUDr. Eva Barešová, JUDr. Pavel Blanický, JUDr. Martin Foukal, JUDr. Ladislav Jouza, JUDr. Jana Kurková, JUDr. Antonín Mokrý, JUDr. Ludmila Suchá, JUDr. Karel Wawerka. Vedoucí redaktorka: JUDr. Jana Jindrová, MBA. Za původnost a obsah příspěvků odpovídají autoři. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Předplatné: cena 380 Kč vč poštovného (ČR), 4 čísla ročně.

Objednávejte na www.jednotaceskychpravniku.cz, případně e-mailem info@jednotaceskychpravniku.cz. Členové JČP budou i nadále dostávat jeden výtisk zdarma, další event. výtisky si mohou objednat. Elektronicky je publikován pouze obsah Zpravodaje.

Grafické zpracování, tisk a inzertní služby Impax, spol. s r. o., tel. 244 404 555, zpravodaj@impax.cz.

Toto číslo vyšlo dne 17. 12. 2020 v nákladu 700 ks.

MK ČR E 21160, ISSN 2464-5982 Autorem citátu na obálce je Lucius Apuleius Platonicus, latinsky hovořící a píšící rétor, platonský filozof, prozaik a básník. Jeho hlavním dílem jsou Metamorphoses sive Asinum aureus (Proměny čili Zlatý osel), antický román s řadou epizodických novel různého charakteru.

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Obsah

Obsah vydání

4/2020

Aktuálně Právo v době koronavirové (prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 JUDr. Pavel Rychetský, dr.h.c., vyznamenán (JUDr. Antonín Mokrý). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Rozhovor s JUDr. Danielou Zemanovou (JUDr. Martin Foukal) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Články Dvě generace v obnovené Jednotě českých právníků (JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.) . . . . 12 Anketa k 30. výročí obnovy demokratické JČP (red.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Trvání majetkových autorských práv spoluautorů díla (JUDr. Jan Špaček). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Praktické problémy nové právní úpravy dovolené od 1. 1. 2021 (JUDr. Dominik Brůha, Ph.D.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Svěřenské fondy. Podivné, avšak úspěšné zvíře (JUDr. Vlastimil Pihera, Ph.D.) . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Svěřenský fond a katastr nemovitostí (JUDr. Eva Barešová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Nařízení eIDAS a jeho aplikace v praxi (Ing. Petr Budiš, Ph.D., MBA) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Sdílená (dělená) pracovní místa v novele zákoníku práce (JUDr. Ladislav Jouza). . . . . . . . . . . . . . 72 Znalecký posudek ve správním řízení od 1. 1. 2021 (JUDr. Viktor Hodek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Rozbor nálezu týkajícího se zvýšené výměry přídavku na dítě (Mgr. Tomáš Urban) . . . . . . . . . 87

Z činnosti Jednoty českých právníků Informace o výroční členské schůzi Pražského sdružení JČP (JUDr. Marek Bukva) . . . . . . . . . 95 Informace o Konferenci JČP (JUDr. Marek Bukva) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Informace o schůzi sjezdového výboru Sjezdu českých právníků (JUDr. Marek Bukva) . . . . . . 99 Medaile Antonína Randy za rok 2020 (JUDr. Marek Bukva) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

Informace, zajímavosti, upozornění Úmrtí prezidenta Exekutorské komory JUDr. Vladimíra Plášila, LL.M. (JUDr. Pavel Rychetský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 750 let Vyšehradské notářské školy (JUDr. Jan Kotous) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Soudnička: Chcete auto? aneb Zajíc v pytli (JUDr. Ladislav Jouza). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Kalendárium (JUDr. Karel Wawerka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Kulturní okénko (JUDr. Eva Barešová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Myšlenky moudrých (JUDr. Ludmila Suchá) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

1

Jednota českých právníků děkuje všem partnerům, kteří podporují, či se podílejí na vydávání Zpravodaje.

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Úvodem

Právo v době koronavirové

T

ento podzim a vlastně skoro celý rok 2020 je jiný, než na co jsme zvyklí.

Týká se ve větší či menší míře všech profesí, tudíž i právníků, ať již působí v praxi, nebo v akademické sféře. COVID-19 změnil náš život a práci.

V právní praxi se to možná projevilo o trochu méně, protože většina soudů a úřadů úplně nezastavila svou práci. Přesto se některá jednání odročují nebo se účastníci omlouvají. Mnohé úřady omezují svou činnost, pokud jde o styk s veřejností, velká část práce a pracovníků se přesouvá domů (na tzv. home office). To se týká i advokátních kanceláří. Taková práce z domova má možná své výhody, ale také četná úskalí. Nejde jen o technické problémy, i když prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. přenos práce do virtuální sféry dá také zabrat, zejména zpočátku. Postupně se ale ukazují jiné problémy, mezi něž patří chybějící osobní kontakty. A to i těm, kteří si nikdy nemysleli, že se jim bude po jejich kanceláři stýskat. A v neposlední řadě se také pomalu stírá rozdíl mezi pracovní dobou a volnem. Je těžké posoudit, zda to představuje větší riziko pro lidi se sklonem k prokrastinaci nebo pro workoholiky. Ovšem na tom, že je to problém, se asi shodnou obě skupiny.

Mimořádná situace letos už podruhé výrazně zasáhla školství, a to nejdříve a na nejdelší dobu především vysoké školy. Zdálo by se, že právnické fakulty, které nemají laboratoře a jen v omezené míře organizují praktickou výuku, nemusí čelit velkým problémům. Situace je ale složitější. Uzavření škol na jaře vedlo k velkému omezení výuky, improvizaci, která sice zahrnovala pár nahraných přednášek, ale převážně obsahovala zasílání písemných materiálů, prezentací a úkolů. Podzimní omezení výuky se už dalo trochu předvídat, proto také právnické fakulty a jejich učitelé jsou o něco připravenější. Jednotlivé fakulty postupovaly různě a přecházely na online výuku v různé době. Pražská fakulta původně plánovala „hybridní

3

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

podzim“, tedy kombinaci prezenční a distanční výuky, ale rychlé šíření epidemie tyto plány změnila. Ani začátek výuky v prvním týdnu října pro studenty v českém programu nemohl proběhnout prezenční formou. V anglických programech pro zahraniční studenty (LL.M a Erasmus) se pro podzim ani s prezenční výukou moc nepočítalo. Kromě některých předem nahrávaných přednášek většina výuky tak probíhá online, zejména přes platformu MS Teams, popř. Zoom nebo jiné programy. Není sporu, že to není snadné pro všechny vyučující a studenty, a to nejen kvůli různým zkušenostem s počítačovou technikou a ne vždy ideálním internetovým připojením.

Nicméně výuka se nezastavila a na výše zmíněné platformy se přesunuly i některé schůze, včetně zasedání vědecké rady a také oborových rad doktorských studijních programů. Totéž se týká vědeckých konferencí, zejména s mezinárodní účastí. Už od jara docházelo k rušení nebo přesouvání termínů mnoha mezinárodních konferencí kvůli problémům s cestováním. Kromě toho se ale mnoho konferencí v plánovaných termínech koná, ale přesouvá do virtuální formy. Podobně jako s výukou, technické problémy jsou celkem dobře zvládnutelné, účastníci z různých zemí se mohou zapojit bez nutnosti cestování. Publikace vzešlé z takových konferencí se edituji a vycházejí. Ale i přes určité výhody (ušetřené náklady za dopravu a hotely), jako účastník či organizátor více takových virtuálních konferencí musím potvrdit, že je to sice dobrá náhrada, ale jen náhrada skutečných osobních setkání.

Tato doba zasáhla také do života Jednoty českých právníků, a to nejenom tím, že slavnostní setkání spojené s předáváním Randových medailí, naplánované na 9. 10.

2020, se nemohlo uskutečnit. Vyhlášená omezení se velmi dotýkají naplánovaných přednášek a seminářů JČP, které tvoří podstatnou část její činnosti. V této oblasti by se ale mohla alespoň část odborných setkání, po vzoru výuky na fakultách, převést dočasně do online formy.

Koronavirová doba se ale dotýká nejen formy práce a vzdělávání právníků, ale také obsahu práva. Není předmětem tohoto stručného úvodu věnovat se legislativním změnám, přijímaným již od jara v rámci nouzového stavu a v reakci na problémy vyvolané COVID-19 a opatřeními k jeho zvládnutí. Na tomto místě bych chtěl jen upozornit na dva právní problémy, které vyvolaly velké diskuse mezi odbornou veřejností. Na jaře to byly převážně ústavní aspekty omezení zaváděných před a po vyhlášení nouzového stavu, ať již podle zákona o ochraně veřejného zdraví, nebo podle krizového zákona. Ústavní teoretici diskutovali hlavně o právním zá-

4

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Úvodem

kladu vyhlašovaných opatření a o přiměřenosti omezení lidských práv, právní praktici řešili spíše otázku, zda stát zaplatí odškodnění podnikatelům, kteří museli uzavřít své provozovny. O něco menší pozornost byla věnována mezinárodněprávním aspektům, totiž otázce, zda by ČR měla v souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem uplatnit tzv. derogaci (tj. dočasné suspendování) některých práv podle Evropské úmluvy o lidských právech (1950) a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966). Některé smluvní strany tak učinily, ale většina států ne.

Vláda se nakonec přiklonila k názoru, že vyhlášená omezení jsou takové povahy, že je lze zdůvodnit jako legitimní omezení některých práv z důvodu ochrany veřejného zdraví, takže silnější krok (derogace) není nutný. To se jeví v souladu i s Obecným komentářem č. 29 Výboru pro lidská práva.

Na podzim se ovšem mezi částí odborné veřejnosti rozvinula ještě vášnivější a patrně závažnější debata, kterou vyvolaly dva materiály odborníků na zdravotní právo a etiku. Na straně jedné tým kolem doc. Tomáše Doležala (z Ústavu státu a práva AV ČR) zveřejnil „Etická a právní východiska pro tvorbu doporučení k rozhodování o alokaci vzácných zdrojů při poskytování zdravotních služeb v rámci pandemie COVID-19“. Na druhé straně skupina vedená doc. Petrem Šustkem (z Právnické fakulty UK) sepsala „Právní rozbor situace nedostatků vzácných zdrojů v systému zdravotní péče“. Ač oba materiály vycházejí z podobných východisek a platného právního řádu ČR, rozcházejí se zejména v otázce, zda lze předem nastavit kritéria pro tzv. triáž pacientů v případě nedostatečné kapacity systému zdravotní péče (např. podle věku), anebo zda není možné odmítnout přijetí pacienta nebo poskytování intenzivní péče podle jiných než zdravotních kritérií (a případně postupovat podle kritéria first come, first served). Ač se jarní debata ústavních právníků týkala zásahů do sice důležitých, ale omezitelných práv, v této diskusi jde o právo na život, resp. o to, zda lékaři či jiní experti smějí o něm rozhodovat.

Proto bych chtěl na závěr vyjádřit přání, aby v naší zemi lékaři nestáli před takovouto volbou a aby právníci následně nemuseli řešit trestní a občanskoprávní následky těchto rozhodnutí. prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc., vedoucí katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

5

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

JUDr. Pavel Rychetský, dr.h.c.

VYZNAMENÁN K letošnímu státnímu svátku – Dni vzniku samostatného československého státu (1918) udělil prezident České republiky Miloš Zeman předsedovi Jednoty českých právníků JUDr. Pavlu Rychetskému, dr.h.c., nejvyšší státní vyznamenání – Řád T. G. Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Je to významná událost nejen pro samotného vyznamenaného, ale i pro JČP, v jejímž čele JUDr. Rychetský od r.

2010 stojí. Upřímně mu gratulujeme a přejeme mu, aby ve zdraví a osobní pohodě dále zvládal odpovědné státnické a veřejné funkce. Těšíme se také na to, že zůstane v čele naší JČP.

P

ři bližším pohledu na dosavadní kariéru JUDr. Pavla Rychetského nutno konstatovat, že je pro běžného právníka zcela neobvyklá, protože vedle běžné a obvyklé právní praxe určitého zaměření JUDr. Rychetský svůj právnický talent a rozhled uplatnil i v dalších významných oborech: jako mladý právník začal v justici, přešel do sféry akademické na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, pro své demokratické zásady se dostal

6

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Aktuálně

do konfliktu s totalitním režimem, o jehož transformaci se v rámci Pražského jara marně pokoušel, stal se součástí disentu a při listopadové konfrontaci s režimem opět stál na straně sil usilujících tentokrát již úspěšně o demokratický zvrat. Posléze se JUDr. Rychetský zapojil s plnou vervou do politického a státního života naší nové společnosti: již v r. 1990 se stal místopředsedou vlády ČSFR, v letech 1998–2002 byl místopředsedou vlády ČR a předsedou Legislativní rady této vlády Miloše Zemana a později Vladimíra Špidly, na nějaký čas byl i ministrem spravedlnosti, v letech 1996–2003 byl senátorem Parlamentu ČR a posléze se jeho státnické působení v roce 2003 přesunulo do předsednictví Ústavního soudu ČR. Předsedou ÚS je dodnes a jeho postavení je tu pevné a k prospěchu naší společnosti. Je také v povědomí mezinárodní společnosti právnické a politické jako předseda mezinárodní federace ústavních soudů. Uplatnění JUDr. Rychetského v mezinárodním ohledu bylo oceněno v r. 2005 i mimo hranice ČR udělením francouzského řádu Čestné legie v hodnosti důstojníka. Je nad možnosti krátkého hodnocení činnosti, o jaké tu při této příležitosti jde, vzpomenout úplně všech jeho aktivit ve veřejném životě. Vzpomněl jsem proto jen těch nejdůležitějších.

Ani Jednota českých právníků nezůstala stranou Rychetského zájmu. V r. 1990 se účastnil obnovení demokratického charakteru tohoto nejstaršího českého spolku spojeného s nejvýznamnější českou právnickou osobnosti 19. století prof. Antonínem Randou a stal se jejím prvním polistopadovým předsedou. Pro své plné angažmá v náročné polistopadové státní politice a legislativě byl sice nucen brzy své předsednictví v Jednotě postoupit svému příteli JUDr. Otakaru Motejlovi, ale po jeho smrti v r. 2010 se do této funkce opět obětavě vrátil. Za jeho předsednictví Jednota podstatně rozšířila nejen své působení, ale i svůj význam a postavení nejen v právnické veřejnosti. K tomu nepochybně napomáhá i vynikající pověst a význam jejího nejvyššího představitele. Snad se můžeme právem domnívat, že i jeho spolkové působení v JČP přispělo k jeho vyznamenání a že tak je naším společným důvodem k radosti a hrdosti.

JUDr. Antonín Mokrý, čestný předseda Pražského sdružení JČP

7

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Rozhovor s JUDr. Danielou Zemanovou, která po šesti letech předává svou funkci v čele Soudcovské unie ČR

„Každá z právnických profesí má svoji sílu, pokud je spojíme v konkrétním záměru, může to být působivé a účinné.“ Rozhovor s končící prezidentkou Soudcovské unie ČR uskutečnil JUDr. Martin Foukal, předseda Pražského sdružení Jednoty českých právníků.

Vážená paní prezidentko, před několika dny proběhly volby do vedení Soudcovské unie ČR, v jejímž čele jste stála po dobu dvou funkčních období od 18. října 2014. S jakými pocity předáváte tuto funkci nově zvolenému prezidentovi JUDr. Liboru Vávrovi?

Především s úlevou, že se nám podařilo v současné složité situaci uspořádat korespondenční volby, které proběhly bez jediného problému, se 100% účastí delegátů. Výsledek volby je přesvědčivý, to byl můj cíl! Také s mírnou „rodičovskou“ hrdostí, protože Soudcovská

8

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Rozhovor

unie je v době předání novému vedení v dobrém stavu. S důvěrou, že nové vedení naváže na činnost toho předchozího, tak jako je to v Soudcovské unii tradicí. A nakonec s radostí, se kterou se těším na věci v pracovním i osobním životě, na které jsem při výkonu funkce prezidentky neměla dostatek času V roce 2017 přijala Republiková rada Soudcovské unie ČR programové prohlášení do roku 2020, ve kterém mimo jiné vyjádřila nezbytnost vytvořit reprezentativní orgán soudní moci, který by byl způsobilý zastupovat soudce vůči moci zákonodárné a výkonné. Kde, nebo v čem spatřujete hlavní překážku v uskutečnění tohoto cíle?

Zřízení orgánu typu Nejvyšší rady soudnictví je politické rozhodnutí, musí o něm rozhodnout politická reprezentace. A ta zatím nemá snahu přistupovat zodpovědně k problémům soudnictví. Naše snaha o vytvoření orgánu tohoto typu vyplývá z analýzy dlouhodobých problémů, u kterých je zřejmé, že je nemůže vyřešit subjekt, který je k tomu ze zákona povolán – většinou Ministerstvo spravedlnosti. Takže se neřeší, spoléhá se na to, že naše soudnictví není tak špatné a ono si nějak poradí. Ale pokud je špatný systém, problémy se budou dále hromadit. Soudnictví není nijak silné, v krizích nebude schopné plnit očekávání společnosti, bude ztrácet důvěru, a to vede ke špatným koncům. Části politické reprezentace tato vidina vyhovuje, části naštěstí ne, ale zatím to není tak silná část, aby tuto změnu prosadila.

V roce 2017 jste jako prezidentka SU ČR podepisovala dokument „Memorandum o spolupráci“ mezi Jednotou českých právníků a ostatními právnickými stavy. Jak hodnotíte spolupráci mezi právníky na této platformě a co může do budoucna přinést?

Spolupráci právnických profesí pod záštitou Jednoty českých právníků považuji za velmi důležitou a přínosnou. I předtím jsme spolu komunikovali, ale byly to nahodilé příležitosti. Každý z nás je zaneprázdněný, takže zdánlivě jednoduchá věc, jako je vytvoření prostoru pro setkávání, o které stojíme, je zásadní. Jednota Českých právníků to udělala, v pravý čas a díky za to. Je důležité, aby si zástupci právnických profesí navzájem sdělovali názory a vyměňovali si zkušenosti. Posiluje to důvěru mezi nimi.

A na základě takto vybudované důvěry si mohou nejen lépe pomoci, ale dávat si i důležitou zpětnou vazbu, upozornit na případné problémy některého právnického stavu dříve, než to udělá někdo jiný.

9

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

V první polovině tohoto roku se objevila myšlenka obnovit tradici právnických sjezdů, kterou SU ČR podpořila. Co očekáváte od tohoto záměru a v čem může SU, případně Vy osobně, jako členka přípravného i sjezdového výboru, k uskutečnění přispět?

Záměr obnovit právnické sjezdy je dobrá myšlenka. Smysl vidím v tom, že společně vybereme téma, které všichni považujeme za aktuální, vyjádříme se k němu z pohledu každé profese. Výstupem bude takto komplexní pohled na určitou problematiku, je to důležitý podklad pro případnou legislativní úpravu. Každá z právnických profesí má svoji sílu, pokud je spojíme v konkrétním záměru, může to být působivé a účinné.

Nalézt shodu mezi právnickými stavy a osobnostmi není jednoduché, právě zde bych mohla využít své zkušenosti z vedení Soudcovské unie, která se jako dobrovolné sdružení silných osobností bez diplomacie nemůže obejít.

Pobočný spolek JČP – Pražské sdružení, vyvíjí formou přednášek a seminářů vzdělávací činnost, činnost, při které často soudci působí jako lektoři, což je u účast-

10

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Rozhovor

níků seminářů velmi kladně přijímáno. Považujete tuto formu spolupráce za přínosnou i pro soudcovský stav?

Rozhodně ano. Soudci jsou ve své profesi relativně osamoceni, izolovaní, kontakt s ostatními právníky je pro nás důležitý. Soudce při svých společenských aktivitách musí být opatrný, akce Pražského sdružení Jednoty Českých právníků mu dávají jistotu důstojného a bezpečného prostředí.

Současná pandemická opatření komplikují i činnost soudcům a nutí je ve větším rozsahu využívat IT technologií. Dá-li se na této situaci vidět něco pozitivního, je to právě urychlení zavádění nových technologií do justiční praxe. Jsou na to soudci připravení a soudy vhodně vybavené?

O tom v soudnictví přemýšlíme už od první jarní vlny epidemie. V našich procesních řádech máme určité možnosti pro využití nových technologií a umožnění vzdálené komunikace v soudním řízení, dosud jsme je nijak intenzivně nerozvíjeli. Je to také dáno tím, že na soudech nemáme zcela spolehlivé internetové připojení, a jsou zde i další problémy s technologickým vybavením. Zatím jsme si zlepšení v této oblasti příliš silně nevymáhali, to by se nyní mělo změnit. Soudci jsou schopni zvládnout všechny potřebné změny a inovace, jen musí věřit, že se tím činnost soudů zjednoduší a nepřinese to více problémů než užitku.

V rozhovoru pro Zpravodaj JČP č. 2/2019 jste vyslovila přání předat svému nástupci Unii jako silnou, důvěryhodnou a respektovanou instituci. Splnilo se Vám toto přání a co byste přála nově zvolenému vedení?

To, zda Soudcovská unie je v současné době silná, důvěryhodná i respektovaná, by měl hodnotit někdo jiný z vnějšího pohledu. Já ji takovou vidím, ale jsem v tomto vztahu mírně podjatá. Novému vedení bych přála, aby se toto mé hodnocení potvrdilo a aby Soudcovská unie taková zůstala i v budoucnu.

Vážená paní prezidentko, děkuji Vám za rozhovor, a především za výbornou spolupráci mezi JČP a SU ČR, v jejímž čele jste od roku 2014 stála. Jménem svým i všech členů JČP Vám přeji pevné zdraví a mnoho úspěchů v osobním i profesním životě.

JUDr. Martin Foukal, předseda Pražského sdružení Jednoty českých právníků

11

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

Dvě generace v obnovené Jednotě českých právníků

J

ednota českých právníků si v letošním roce připomíná 30. výročí od mimořádné konference, konané dne 20. března 1990 z podnětu tzv. iniciačního výboru, na níž došlo ke schválení nových stanov a volbě orgánů Jednoty, čímž se „podařilo tuto ctihodnou instituci nejen zachovat, ale i oprostit od minulosti poznamenané lety přisluhování komunistickému režimu a vrátit jí důstojné místo v naší právnické obci“.1 Ve výročním roce stojí Jednota českých právníků na pomezí hranice historie, na němž se mísí vzpomínky a paměť těch, kteří u tohoto přerodu Jednoty stáJUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. li, s pohledem mladší generace, pro niž jsou události roku 1990 již historií. I v tomto případě tak lze říci, že „za této situace, která je pro historika obtížná tím, že díky směsi poznání pramenného a mimopramenného do pokusu o objektivní analýzu takové doby nezabranitelně vstupují dojmy subjektivní, pro pamětníka naopak inspirující v tom, že četba pramenů a vzpomínky dalších pamětníků evokují jeho nezřídka v paměti dosud upozaděné vzpomínky vlastní, se přímo nabízí ‚oprášení‘ historické paměti, vzpomínkové úvahy a připomenutí dosud nezaznamenaných či nekomentovaných momentů doby“.2 Generační téma, jež se pokusím nastínit v tomto příspěvku, s sebou nese otázku, do jaké míry byla po dobu komunistického režimu uchována v paměti tradice předúnorových právnických jednot a zda lze období po 20. březnu 1990 považovat za etapu navázané kontinuity. I třicetiletá nejnovější historie Jednoty českých právníků pak dává příležitost k bádání a vzpomínkám a jejich zaznamenání pro budoucí uchování historické paměti.

1 Srov. Rychetský, P. Jednota českých právníků – malé jubileum. Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2020, č. 3, s. 3.

2 Srov. Balík, S. Rok 1990 očima historika a pamětníka. Bulletin advokacie, 2020, č. 6–7, s. 7.

12

Zpravodaj Jednoty českých právníků

„Kdysi jsem se zmínil o tom, že v nynější postmoderní době už nikoho historie nebaví a že dějiny pomalu přestávají existovat, což časem povede k tomu, že zbude zbytečné perfektum i futurum, a tak nám zbude jenom to neuchopitelné presens, které se každým okamžikem bude měnit z neodhadnutelné budoucnosti v bezvýznamnou minulost,“ napsal skepticky v roce 2001 Karel Čermák v úvodním slově k Lexikonu českých právníků 2000. Nad touto publikací, vzniklou z iniciativy Jednoty českých právníků, však obratem poznamenal: „Obsahuje jména a osobní údaje advokátů a některých dalších významných právníků, působících na konci 20. století, a mnozí z vás se v něm tudíž jistě najdete. Ale ono nejde tak úplně o tu neuchopitelnou přítomnost, jako spíš o budoucnost, o níž přece jenom asi všichni pořád věříme, že nás, dnes ještě žijící, po nějakých těch padesáti nebo stu letech úplně neodepíše, a že tedy bude mít příležitost něco o nás odhalit. Bůhví, v jakých to bude souvislostech, ale doufejme, že nebudou nepříznivé a že budoucí archivář nebo historik bude moci s potěšením konstatovat, že ten či onen z nás byl na konci 20. století českým právníkem.“3 Lze říci, že na slova Karla Čermáka došlo, ba o třicet let dříve, než předpokládal.

Citovaný Lexikon českých právníků, přinášející mimo jiné kapitolu Bibliografická hesla vedoucích osobností Jednoty českých právníků, je jedním z hlavních informačních zdrojů pro mé úvahy nad předestřenou otázkou.

Podle biografických údajů osobností, stojících u zrodu obnovené Jednoty českých právníků a v jejím čele v roce přelomu tisíciletí lze konstatovat, že mezi nimi jsou právníci, kteří buďto dokončili studia, nebo studovali na právnické fakultě ještě před únorem 1948, svoji roli hraje i skutečnost, že někteří z nich pocházeli z právnických rodin, jejichž příslušníci byli členy Právnické jednoty v Praze. Členy Právnické jednoty v Praze byli již dědové Otakara Motejla a Antonína Mokrého Karel Motejl (1855–1925) a Antonín Mokrý (1855–1925),4 kteří od dob svých právnických studií osobně znali i jednoho z jejích zakladatelů, Antonína Randu.

O Vladislavu Brožovi, který po návratu z koncentračního tábora dokončil právnická stu-

3 Srov. Čermák, K. Slovo úvodem. In: Brož, V., Balík, S., Tuma, P. (eds.) Lexikon českých právníků 2000. Praha: Academia, 2001, s. 7.

4 Srov. Výroční zprávu o činnosti Právnické Jednoty v Praze za rok 1925. Právník, 1926, s. 676.

13

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

dia v roce 1946, v nekrologu pro Bulletin advokacie napsal člen Jednoty českých právníků, advokát Drahoslav Sojka, že „rok 1989, přes pokročilý věk, pro něj znamenal novou naději a inspiraci. Spolu s několika svými kolegy vytyčil za vzor sobě i ostatním právníkům znamenitého právníka, velkého Evropana, tvůrce české právnické terminologie, rytíře Randu.

S tímto symbolem se zapojil do probuzení Jednoty českých právníků.“5 Antonín Mokrý konstatoval, že Vladislav Brož „od počátku nejen pilně studoval, ale pracoval také ve funkcích v právnickém spolku Všehrd. Na fakultě ho formovaly tehdejší významné právnické osobnosti, které byly vesměs žáky svých slavných předchůdců, např. prof. Randy a prof. Krčmáře.“6 Za studií Vladislava Brože a Antonína Mokrého7 na Právnické fakultě UK působil poslední předúnorový starosta Právnické jednoty Arnošt Wenig-Malovský (1883–1964).

Již z těchto tří skutečností lze dovodit, že u obrody Jednoty českých právníků stály osobnosti, které měly o tradici Jednoty povědomí a usilovaly o navázání přerušené kontinuity.

Obdobně jako v Praze probíhala obroda Jednoty českých právníků za účasti pamětníků tradice i v Brně. Významnou osobností, která se takto zapsala do dějin Jednoty a sama o dějinách právnických jednot psala,8 byl brněnský právník a historik Jan Kober.9 Jan Kober, narozený 17. 9. 1911, měl dokonce vlastní zkušenost z členství v Moravské právnické jednotě, jejímž členem se stal již jako advokátní koncipient v první polovině 30. let 20. století.10

Přestože komunistický režim usiloval o to, aby se na tradiční právnické jednoty a jejich představitele pozapomnělo, na shora uvedených příkladech se ukázalo, že se tento zavrženíhodný plán zcela nezdařil.

Po únoru 1948 přitom došlo k přerušení kontinuity vývoje dosavadních právnických jednot. Vydávání časopisů právnických jednot bylo zastaveno nebo byly tyto časopisy

5 Srov. Sojka, D. Ohlédnutí za JUDr. Vladislavem Brožem. Bulletin advokacie, 2002, č. 3.

6 Srov. Mokrý, A. Vladislav Brož (1918-2001). Dostupné z: https://www.jednotaceskychpravniku.cz/ vladislav-broz-1918-2001.

7 Srov. Kotous, J. Soudce Antonín Mokrý vzpomíná. Memarabilia iuridica, 9. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2018, s. 26.

8 Srov. Kober, J. Právnické jednoty na Moravě a ve Slezsku. Brno, 1993.

9 Koberovu biografii přináší Balík, S., Poledník, P. Advokát. Příklad Jana Kobera. In: Fasora, L., Hanuš, J., Malíř, J., Nečasová, D. (eds.) Člověk na Moravě ve 2. polovině 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011, s. 38–51.

10 Srov. Kober, J. Advokacie v českých zemích v letech 1848-1994. Praha: Česká advokátní komora, 1994, s. 230.

14

Zpravodaj Jednoty českých právníků

převzaty jinými, státními vydavateli. Na ustavující schůzi konané dne 13. února 1949 vznikla v podstatě bez členské základny Jednota československých právníků. „Dříve bývalo běžné, že jednotlivé profesní obory považovaly za účelné prezentovat před veřejností údaje o svých příslušnících, a také stavovská hrdost taková biografická díla podporovala. Udržovaly se tak dobré tradice, podporovala se historická paměť, upevňoval se význam osobností, o praktických potřebách nemluvě. Druhá polovina končícího století všemu tomu nepřála: namísto zveřejňování informací se zavádělo jejich utajování, seznamy členů různých skupin se pořizovaly nikoliv za účelem jejich občanského a profesního zviditelnění, ale z důvodu jejich perzekuce. Bylo lépe o sobě navzájem nevědět a neupozorňovat na sebe. Atomizace společnosti, izolovanost jedinců, to byl paradoxní důsledek režimů, vydávajících se za kolektivistické. Ve skutečnosti byl kolektivní jen pocit strachu, bezmoci a odcizení,“11 napsal o těchto časech přiléhavě Antonín Mokrý.

Demonstrativně lze připojit dvě ukázky z 50. let 20. století: „Nám, právníkům naší generace, kteří stojíme bok po boku naší dělnické třídě, kráčející v čele, a na stejné frontě s ní, se dostává neocenitelného štěstí, že nemusíme svůj tvůrčí optimismus utápět jako Randa v právnických iluzích, nýbrž můžeme jej naplnit poznáním jediné a skutečné pravdy, jejíž čistý a široký proud před námi otevírá marxisticko-leninská nauka o státu a právu. A jest naším velkým, radostným a odpovědným úkolem, abychom – naplněni tímto tvůrčím optimismem, vzdělávali českou marxisticko-leninskou nauku o státu a právu, tím vykovali ostrou zbraň naší dělnické třídy proti úkladům nepřátel a přispívali svým dílem k stálému rozvoji naší socialistické hospodářské základny, a k stálému upevňování našeho socialistického státu,“12 napsal Viktor Knapp v medailonku Antonína Randy pro sborník k 75. narozeninám Zdeňka Nejedlého v roce 1953.

O rok dříve, 13. ledna 1952, rozšířený ústřední výbor Jednoty československých právníků rozhodl o tom, že „má zůstat Jednotě především organizace mezinárodních styků a publikační činnost zaměřená pro zahraničí“.13 Na zasedání ústředního výboru Jednoty promluvil i tehdejší ministr spravedlnosti Štefan Reis, který mimo jiné zdůraznil: „Jednota bude i nadále reprezentovat naše právníky vůči zahraničí jakožto složka Me11 Srov. Mokrý, A. Slovo úvodem. In: Brož, V., Balík, S., Tuma, P. (eds.) Lexikon českých právníků 2000.

Praha: Academia, 2001, s. 8.

12 Srov. Knapp, V. Antonín Randa. In: Zdeňku Nejedlému ČSAV. Sborník prací k 75. narozeninám. Praha, 1953, s. 609.

13 Srov. Nové úkoly Jednoty čs. právníků, Právník, 1953, s. 139.

15

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

zinárodního sdružení demokratických právníků… Jednota bude muset více než dosud prohlubovat styky v prvé řadě se sovětskými právníky a s právníky lidově demokratických zemí. Pro potřeby informování mezinárodní veřejnosti o našem právu a o snahách našich právníků má Jednota k dispozici Bulletin de droit tchécoslovaque a Bjuletěn čechoslovackovo prava. Oba tyto orgány jsou povolány, aby plnily důležité politické úkoly, a to seznamováním právníků v kapitalistickém světě se skutečnou povahou socialistického práva. Již tím je možno rozbíjet všechny lživé výmysly, jimiž operuje proti nám a celému socialistickému světu imperialistická prolhaná propaganda.“14 K pokusu o demokratizaci Jednoty sice došlo v roce 1968, tyto snahy však byly po srpnové okupaci v období normalizace zastaveny.15 Orgány federální Jednoty právníků ČSSR a národních jednot byly konformní s normalizačním režimem. Poněkud volnější byla pouze atmosféra v některých základních organizacích Jednoty.

Povědomí o předúnorových právnických jednotách existovalo však před listopadem 1989 nejen mezi pamětníky a potomky členů předúnorových právnických jednot, ale též v obci právních historiků. K 125. výročí Jednoty právnické v Praze byl v létě 1989 odevzdán do Právněhistorických studií příspěvek o jejích dějinách v letech 1864–1882,16 v následujícím hektickém období došlo k jeho publikaci až v roce 1992.17 Není pak divu, že v čele pražského iniciačního výboru stál právní historik Karel Malý, v Brně bylo z iniciativy právního historika Jana Kobera v lednu 1990 „přijato Programové prohlášení, v němž se jednota přihlásila k demokratizačnímu procesu v našem státě“.18 Tím, co bylo napsáno, není řečeno, že obroda Jednoty českých právníků byla pouze dílem těch, kdož udržovali historickou paměť o předúnorových právnických jednotách, neboť k těmto aktérům se připojily další osobnosti, které byly nezřídka zapojeny i jinde do po14 Srov. tamtéž, s. 140.

15 Blíže srov. Brož, V., Balík, S., Stupková, M. a kol. Právnické jednoty a Jednota českých právníků. Stručný historický přehled. Vydáno k připomenutí 135. výročí vzniku Jednoty právnické v Praze a k 10. výročí vzniku Pražského sdružení Jednoty českých právníků. Edice Miscelanea iuridica, sv. 1. Praha: Pražské sdružení JČP, 2000, s. 22–23.

16 Srov. Balík, S. Jednota právnická v Praze v letech 1864–1882 (příspěvek k 125. výročí založení).

Právněhistorické studie, 1992, č. 32, s. 145–154.

17 Srov. (redakce): Vážení čtenáři. Právněhistorické studie, 1992, č. 32, s. 4.

18 Srov. Brož, V., Balík, S., Stupková, M. a kol., op. cit. sub 15, s. 35.

16

Zpravodaj Jednoty českých právníků

litického a justičního života při transformaci právního řádu a demokratizaci společnosti.

Biografické údaje o vedoucích osobnostech Jednoty českých právníků uvedené v Lexikonu českých právníků ukazují, že věkově se jednalo přibližně o 80 % narozených do roku 1950 včetně, přibližně o 50 % pak narozených mezi lety 1910–1938. U obrody Jednoty českých právníků tak stáli příslušníci starší a střední právnické generace.

Prvním předsedou byl zvolen Pavel Rychetský, tehdy příslušník střední generace. Při projednávání návrhu zákona o komerčních právnících při poslední 27. schůzi České národní rady konané dne 18. května 1990 podle stenozáznamu19 vstoupil do diskuse nad návrhem zákona o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované i tehdejší generální prokurátor a předseda Jednoty českých právníků Pavel Rychetský, který mimo jiné řekl: „Jsem současně už 2 měsíce nově zvoleným předsedou Jednoty českých právníků a z titulu této funkce bych se měl snažit trochu sjednotit zájmy celého našeho stavu, který, jak jste toho byli svědky, se rozdělil na 2 tábory.“ Nejen z tohoto příkladu, ale i ze vzpomínek dalších aktérů, lze zcela jednoznačně dovodit, že ti, kteří stáli u obrody Jednoty, se s ideou Jednoty jako všeprávnického spolku ztotožnili. Bylo by nad rámec tohoto příspěvku jmenovat všechny zúčastněné,20 nelze však alespoň demonstrativně nezmínit, že jedno z nejnižších členských čísel, totiž číslo 4, drží právní historička Karolína Adamová.

Při generačním zamyšlení se nabízí nahlédnutí do Lexikonu českých právníků, kde je k dispozici seznam členů grémia Jednoty českých právníků, založeného z iniciativy Vladislava Brože v roce 1996.21 V roce 2000 byli mezi členy grémia mimo jiné již zvěčnělí Jaromír Alexa, Vladislav Brož, Karel Čermák, Jakub Čermín, Zdeněk Kessler, Drahomíra Pálenská, Lubomír Voleník a Jan Vyklický.22 19 Srov. stenozáznam z 27. schůze České národní rady konané dne 18. května 1990. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/027schuz/s027010.htm.

20 Srov. i Rychetský, P. Jednota českých právníků – malé jubileum. Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2020, č. 3, s. 3.

21 Blíže o Vladislavu Brožovi a jeho činnosti pro Jednotu srov. Brož, V. Dies atri aneb od první do třetí republiky. Praha: Pražské sdružení Jednoty českých právníků – Univerzita Karlova v Praze – Právnická fakulta, ediční středisko – Vodnář 1999.

22 Budiž čest jejich památce.

17

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

Citovaný seznam dává vzpomenout i na další významné osobnosti, které se zapsaly do dějin Jednoty, v porovnání se seznamem dnešních členů grémia však též jasně dokumentuje, že Jednota českých právníků se od svojí obrody generačně obměnila.

Závěrem tohoto příspěvku pak lze z autorova pohledu říci, že obrodu Jednoty českých právníků v roce 1990 realizovaly osobnosti právnické obce, které měly na paměti tradici předúnorových právnických jednot. K nim se připojili myšlenkou demokratického vše-

18

Zpravodaj Jednoty českých právníků

právnického spolku oslovení příslušníci tehdejší střední právnické generace. Přerušená kontinuita tak byla navázána.

Oproti tradičním právnickým jednotám, jejichž členy se nezřídka stávali i začínající mladí členové právnické obce, zůstává dnešní Jednota českých právníků dosud především spolkem starší a střední právnické generace.

Lze jenom doufat, že postupem času k Jednotě přistoupí i příslušníci dnešní mladé právnické generace, neboť bez jejich zapojení do činnosti Jednoty by mohlo dojít k naplnění shora citované skeptické myšlenky Karla Čermáka...

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni

19

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

Anketa k 30. výročí obnovy demokratické JČP Vážené kolegyně, vážení kolegové, končí rok, kdy jsme si připomínali 30. výročí navrácení Jednoty českých právníků k demokratickým principům. Jak vše probíhalo a kdo se na této přeměně podílel, jsme se již v minulosti dozvídali z četných příspěvků v našem časopise. Jak na tuto dobu, i na další léta, vzpomínají naši dlouholetí členové dnes, pokusili jsme se zprostředkovat touto anketou. Obrátili jsme se na některé naše členy, kteří se v minulosti aktivně zúčastňovali činnosti JČP nebo dosud v JČP pracují, se žádostí, aby při letošním významném výročí zavzpomínali nejen na doby minulé, ale aby se současně zamysleli i nad výhledy JČP do budoucna. Odpovědi na uvedené otázky vyhodnotíme a získané náměty využijeme v další činnosti. Šlo o tyto otázky:

1) 2) 3)

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé jako právník seznámil s Jednotou českých právníků a co Vás na jejím programu zaujalo?

Kdy jste se rozhodl v JČP aktivně působit, event. s JČP spolupracovat – co bylo hlavním důvodem tohoto Vašeho rozhodnutí?

V čem spatřujete hlavní a nejdůležitější působení JČP? Domníváte se, že by některý dosavadní úsek činnosti JČP měl být více zvýrazněn, než je tomu dosud?

Redakce časopisu Zpravodaj JČP

20

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Odpovědi na tyto otázky přinášíme na následujících stránkách:

JUDr. Eva Barešová 1) S Jednotou českých právníků jsem začala spolupracovat v polovině 90. let minulého století, kdy mě oslovila JUDr. Suchá, abych přednášela pro JČP o katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že jsem od roku 1993, kdy vznikl katastr nemovitostí, pracovala v legislativě Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, přijala jsem nabídku ráda, protože jsem zde viděla dobrou příležitost, jak prezentovat to, co jsme vytvářeli na ČÚZK JUDr. Eva Barešová, a jak jsme krok za krokem budovali katastr nemovitostí bývalá dlouholetá pracovnice ČÚZK, členka výboru PS JČP k dnešní podobě. V 90. letech se všichni teprve seznamovali s katastrem nemovitostí a zvykali si na to, že o zápisech práv k nemovitostem rozhodují správní úřady. O fungování katastru nemovitostí mnozí tehdy věděli jen málo. Musím přiznat, že do té doby jsem nic moc o JČP nevěděla. Teprve postupně jsem se seznamovala s její činností a po vstupu do JČP jsem začala vyhledávat odborné i společenské akce, které pořádala, a také jsem začala přispívat do Zpravodaje.

2) Mé aktivní působení v JČP opět souvisí s JUDr. Suchou, která mě po roce 2000 oslovila, zda bych nechtěla působit ve výboru Pražského sdružení JČP. Tehdy jsem velmi ráda tuto nabídku přijala, protože jsem se v té době již účastnila různých akcí pořádaných JČP a zaujala mě myšlenka, že se budu moci na vytváření programu akcí i podílet. Díky JČP jsem poznala řadu nových známých a přátel z řad právníků, se kterými bych se jinak neměla možnost seznámit.

3) Líbí se mi, že JČP je platformou pro všechny právníky bez rozdílu jejich specia lizace a věku. Vzhledem k tomu, že jsem celý svůj profesní život působila ve státní správě, mám radost, že i právníci veřejné správy mají možnost někam „patřit“. Je již pak na nich, zda tuto možnost využijí. Často se na tyto právníky trochu zapomíná, jsou mnohdy až „neviditelní“, a přitom jejich spolehlivá a pečlivá práce v různých úřadech přispívá velkou měrou k dobrému fungování celé veřejné správy.

21

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

JUDr. Marek Bukva 1) O JČP jsem se poprvé dozvěděl už jako student během podnikové praxe v polovině 80. let. Zaujala mě zejména možnost setkávat se s právníky z různých oborů a profesí, mnohdy slovutnými, čerpat z jejich bohatých zkušeností a sdílet s nimi poznatky z teorie i praxe.

2) Členem jsem se stal na začátku let 90., vedle již zmíněného důvodu mě k tomu vedla i možnost zúčastňovat se vzdělávacích akcí organizovaných tehdejšíJUDr. Marek Bukva, advokát, místopředseda PS JČP mi odbornými sekcemi. K práci ve výboru Pražského sdružení JČP mě před více než 20 lety na jedné schůzi přesvědčil jeden z jeho členů – noblesní JUDr. Evžen Chroust, jehož naléhání nešlo odolat. Hlavním důvodem byla možnost aktivně ovlivňovat výběr takových témat pro vzdělávací akce, která budou pro praktiky přínosná. Doufám, že se mi to aspoň trošku daří.

3) Vyjdu-li z úloh JČP vyjádřených v jejích stanovách, za nejdůležitější úkol či funkci Jednoty považuji nezávislé apolitické „zastřešení“ všech právnických profesí a jejich reprezentaci + koordinaci spolupráce mezi těmito profesemi. „Třešničkou na dortu“ jsou pak vzdělávací a publikační činnost Jednoty, jakož i společenské akce (pravidelná setkání, Randovy medaile, zasedání grémia). Myslím, že „orgánové Jednoty“ (řečeno postaru) se zdatně věnují udržitelnému rozvoji všech těchto oblastí.

JUDr. Božena Burdychová, bývalá advokátka, bývalá členka výboru PS JČP

JUDr. Božena Burdychová

1) Koncem 70. let během výkonu své podnikové praxe jsem se seznámila s tehdejší Jednotou právníků, která byla jedinou profesní organizací působící v rámci tehdejšího systému a dle možností vyvíjela i vzdělávací činnost pro širokou právnickou veřejnost.

Automaticky pak zaujala činnost zreformované Jednoty českých právníků po roce 1990, v níž v následujících letech dominovala vzdělávací činnost, organizovaná Pražským sdružením JČP, kterou realizovalo pořádáním odborných seminářů a diskusních setkání, jimiž aktuálně a velice profesionálně reagovalo na rozsáhlé legislativní změny po roce 1990.

22

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Výběrem aktuálních témat těchto seminářů a přednášek, přednášených vysoce erudovanými lektory, získala vzdělávací činnost PS JČP široký zájem a vysoké ocenění právnické veřejnosti především pro významný přínos pro právní praxi.

JUDr. Brož, první předseda PS JČP, který měl zkušenosti ze spolkové činnosti, dal základ spolkové činnosti PS JČP jak v odborném působení pro širokou právnickou veřejnost, tak i pro adekvátní společenskou a popularizační a publikační činnost.

To vše posilovalo zájem široké právnické veřejnosti o PS JČP a přitažlivost její činnosti.

2) K aktivní spolupráci jsem se dostala v roce 2002, kdy mi byla nabídnuta spoluúčast ve výboru PS JČP při organizačním zajišťování vzdělávací činnosti, jejíž úroveň jsem i já velice oceňovala a byla předmětem mých zájmů.

3) Považuji za stěžejní působení JČP ve vzdělávací činnosti, kterou zcela naplňuje Pražské sdružení JČP ve formě odborných seminářů a odpoledních přednášek na aktuální témata, jejichž vysoká úroveň vstoupila do povědomí široké právnické veřejnosti.

Vedle této formy přispívá k šíření odborných informací publikační činnost v pravidelném čtvrtletníku Zpravodaji, včetně informací z kulturního a společenského života.

Neopomenutelná zůstává i společenská činnost jako součást spolkové činnosti PS JČP. Tedy nadále posilovat dosavadní úspěšné formy činnosti za pomoci vyvíjejících se nových interpretačních technických prostředků a za současného rozvíjení spolupráce s ostatními profesními právnickými organizacemi, což přispívá ke zvýšení prezentace činnosti JČP i ve veřejném životě.

JUDr. Martin Foukal 1) O Jednotě českých právníků jsem se dozvěděl prakticky ihned na začátku mé právnické praxe, na Státním notářství Praha západ, kam jsem v roce 1978 nastoupil jako notářský čekatel. V oné době nás obklopovaly různé instituce, např. SSM, KSČ, ROH, a také JČP. Logicky všechny sloužily, nebo přisluhovaly, tehdejšímu režimu. Po listopadu 1989 došlo k zásadním politickým i společenským změnám a díky několika osobnostem z řad právníků (které byly zmíJUDr. Martin Foukal, něny v předchozím čísle Zpravodaje) se zachránil i náš nejnotář, předseda PS JČP starší právnický spolek. Prvním předsedou obnovené Jednoty se stal JUDr. Pavel Rychetský, po něm předsednictví převzal JUDr. Otakar Motejl, aby

23

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

se následně opět vrátil JUDr. Rychetský. Zásluhou mnoha dalších osobností spolek navázal na tradiční odborné, morální a etické hodnoty Jednoty právnické založené v roce 1864.

O činnosti a poslání JČP jsem se více dozvěděl od JUDr. Motejla v souvislosti se vznikem grémia a dne 29. 10. 1996 jsem byl radou JČP schválen za jeho člena. Vedle vzdělávací a společenské činnosti mě přitahoval už samotný název spolku vyjadřující snahu po vzájemném porozumění mezi všemi právníky bez rozdílu profesního zaměření. To je blízké i mé povaze.

2) Jednání grémia, kterých jsem měl příležitost se zúčastnit, vyobrazila činnost JČP velmi atraktivně. Tato setkání poskytovala příležitost k diskusím na aktuální témata napříč mezi všemi právníky. V roce 1998 jsem podal přihlášku a stal se řádným členem. K mému aktivnímu zapojení do činnosti došlo v roce 2016, kdy jsem byl zvolen členem výboru Pražského sdružení JČP. Díky tomu jsem poznal mnoho vzdělaných, chytrých a slušných lidí, a je pro mě ctí s nimi spolupracovat.

3) JČP nabízí jedinečný prostor pro pravidelnou diskusi všech právníků. Přínosná jsou nejen odborná setkání, ale i ta společenská a neformální, která umožňují bližší osobní poznání. Důležitý je také rozvoj vzdělávací činnosti, s jejíž organizací má Pražské sdružení JČP dlouholeté zkušenosti a trvale si zachovává vysokou úroveň. Navíc v dnešní době pandemie Pražské sdružení ukazuje, že se dokáže přizpůsobit i současným požadavkům na distanční formu výuky.

Ke zvýraznění činnosti a získání prestiže JČP by jistě prospělo uskutečnění plánovaného Sjezdu českých právníků, kdy má mít JČP roli organizátora. Přípravný výbor i sjezdový výbor složený ze zástupců všech právnických profesních komor a spolků již vypracovaly organizační i obsahový návrh sjezdu a já optimisticky věřím, že se podaří tuto myšlenku v dohledné době úspěšně realizovat.

Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.

Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc., vysokoškolský pedagog

24

1) S činností Jednoty českých právníků jsem se prvně setkal, když jsem byl požádán, abych na setkání členů Jednoty pronesl odbornou přednášku. Dnes si již nevybavuji, zda to bylo ještě v Plzni, kde jsem po studiích pracoval v právním odboru „Škodovky“ (a také občas přednášel pro odbornou i „širší“ veřejnost), nebo až v době, kdy jsem se stal učitelem na brněnských právech. Tam jsem pro členy Jednoty přednášel opakovaně a k vystoupení pro členy Jednoty „dohodil“ i manželku – lékařku, která posluchače seznamova-

Zpravodaj Jednoty českých právníků

la se znaleckou činností v oboru psychiatrie a sexuologie. Oba nás zaujal a potěšil živý zájem o naše vystoupení. Dokonce bych řekl, že zájem o přednášku mé manželky byl výraznější.

2) S Jednotou českých právníků jsem začal pravidelně spolupracovat při jedné z akcí Jednoty (myslím, že šlo o předávání medailí v pražském Karolinu), kde se na mne obrátila paní doktorka Ludmila Suchá a ptala se mne, zda bych nechtěl něco napsat pro Zpravodaj, když jsem i jinde publikačně činný. Rád jsem tuto výzvu přijal. Paní doktorka Suchá mi pak vždy vlídně připomínala, že se blíží uzávěrka dalšího čísla Zpravodaje a uvítá můj fejeton.

3) Za hlavní a nejdůležitější v činnosti Jednoty považuji mezioborová setkávání jejích členů. Zdůrazněno by mohlo být setkávání mezigenerační. To bude přicházet v úvahu, až skončí opatření vyvolaná koronakrizí.

JUDr. Ladislav Jouza 1) S Jednotou českých právníků jsem se poprvé seznámil v roce 1991, téměř na počátku obnovení její činnosti. Bylo to zásluhou JUDr. Ludmily Suché, která stála u zrodu (obnovy) demokratických principů JČP. Požádala mne, abych vykonal pro JČP několik přednášek z oblasti pracovního práva. Rád jsem vyhověl a v této činnosti pokračuji do současnosti.

2) K aktivnímu působení v JČP mne přivedla opět JUDr. L. Suchá. Jako aktivní členka výboru mne navrhla do kontrolJUDr. Ladislav Jouza, ní komise JČP, kde jsem pak působil jako člen za předsednicadvokát, předseda kontrolní tví JUDr. Plášila. Po jeho odchodu jsem převzal funkci předkomise PS JČP sedy kontrolní komise, kterou vykonávám dosud. Hlavním důvodem mého rozhodnutí bylo pomoci JČP v rozšíření lektorské činnosti na pracovněprávní oblast a v zaměření kontrolní komise na úlohu výboru při zajištění výhod a práv členů JČP. 3) Hlavní a nejdůležitější působení JČP je vyjádřeno ve stanovách. S tím se ztotožňuji.

Zejména oceňuji obsah a zaměření seminářů a přednášek, které pomáhají široké právnické veřejnosti. Podobné úkoly s úspěchem plní Zpravodaj JČP, což kladně hodnotí jeho čtenáři.

S ohledem na složení výboru, jehož členy jsou významní odborníci z různých právních oborů, bych viděl rozšíření činnosti JČP na posuzování některých připravovaných právních předpisů ještě před zahájením legislativního připomínkového řízení. Realizace by byla složitější otázkou, ale při „zrodu“ nových předpisů v rámci ministerstev by se o tom dalo uvažovat.

Domnívám se, že by se měla zvýšit úloha a podíl JČP při udělování ocenění v celojustiční soutěži Právník roku.

25

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

JUDr. Hana Kantorová 1) S JČP jsem se poprvé seznámila v roce 1987, a to spíše náhodou. O nějakých akcích právníků nebylo ani vidu ani slechu. Proto mne překvapila informace o tom, že v našem okrese tehdy již 10 let působila Jednota českých právníků. A tak se stalo, že jsem se dostavila na jejich schůzi. V čele stál tehdy předseda okresního soudu. Jaké bylo mé překvapení, když na schůzi navrhl mne na funkci předsedkyně, a ještě víc, když to bylo schváleno. ZřejJUDr. Hana Kantorová, notářka, členka stavovské mě všichni očekávali, že s mládím je spojen elán a že kokomise JČP nečně bude i jiný program než členská schůze.

Pro mne to byla velká výzva a velice mne potěšilo, že mne kolegové podpořili svojí účastí na našich akcích.

2) Jak již bylo uvedeno, rozhodnutí bylo náhlé. Důvodem bylo nenechat se zahanbit a přispět k tomu, aby právníci různých profesí našli prostor pro vzájemnou komunikaci a výměnu zkušeností.

V roce 1990 se naše okresní organizace přihlásila k demokratickým změnám, rozrostla se členská základna a dokázali jsme na naše akce přilákat i právníky z jiných okresů.

Naše aktivity směřovaly nejen vůči vlastní členské základně, ale pořádali jsme i akce pro širokou právní veřejnost a i neprávníky s cílem přispět k většímu právnímu vědomí.

Na mimořádné konferenci JČP konané v Praze v roce 1990 jsem byla zvolena i do předsednictva JČP a až do května 2017 jsem působila na různých pozicích v ústředních orgánech JČP. Nejvíce mne bavila práce ve stavovské komisi.

3) Nejdůležitějším posláním a smyslem JČP je dle mého názoru výměna zkušeností mezi právnickými profesemi, vzájemná podpora a pospolitost, vzdělávání a též nepracovní vyžití lidí, kteří jsou si vzájemně blízcí. Nedomnívám se, že by v programu něco chybělo. Možná bychom se mohli od komorních akcí posunout i k plesu JČP – tedy až pomine koronavirus...

26

Zpravodaj Jednoty českých právníků

JUDr. Martina Kasíková 1) Poprvé jsem se akcí pořádaných JČP zúčastnila před více než 20 lety a okamžitě mě oslovila atmosféra kolegiálního mezioborového a mezigeneračního setkávání. Při respektu ke každému, kdo se podílí na činnosti sdružení, pro mě osobně tvoří duch JČP velmi milé a obětavé zkušené kolegyně, které činnost JČP dlouhodobě zajišťovaly.

Těším se vždy na setkání s nimi a chtěla bych jim touto cestou poděkovat, protože bez jejich neutuchající iniciatiJUDr. Martina Kasíková, soudkyně, místopředsedkyně vy by většina akcí neproběhla tak hladce a přívětivě.

Krajského soudu v Praze 2) Byla to právě JUDr. Suchá, která mě zapojila do přednáškové činnosti pro JČP, a vždy se velice ráda podílím na naprosto perfektně zorganizovaných školeních.

3) Myslím, že hlavním posláním JČP je vytvoření platformy pro setkávání kolegů působících na různých právních pozicích, jejich vzájemná podpora, snaha o porozumění a pochopení různých úhlů pohledu. Podle mého se také osvědčilo úzké propojení JČP s profesními sdruženími právníků, které v budoucnosti též může být dobrou pojistkou před případným ohrožením některých právnických profesí a destabilizací právního státu, jak se ostatně děje v některých sousedních zemích…

doc. JUDr. Vladimír Kindl

doc. JUDr. Vladimír Kindl, emeritní děkan PF UK, bývalý člen výboru PS JČP

1) Během studia na začátku osmdesátých let minulého století. Samozřejmě to nebyla JČP, ale tehdy se organizace, tuším, jmenovala Právnická jednota, ale jist si nejsem. Sídlila ve třetím patře fakultní budovy na straně, kde jezdí tramvaje, dnes sídlo katedry evropského práva. Před očima mám ještě tamní administrativní pracovnici paní Líbu a modrou, nezvykle velkou ceduli na vstupních dveřích.

Zaujalo mě vydávání cizojazyčného Bulletinu o tehdejším československém právu, např. ve francouzštině.

27

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

2) Krátce poté, co jsem převzal funkci proděkana, mě tehdejší děkan prof. dr.

D. Hendrych, myslím, že hned na první schůzi nového kolegia, pověřil pravidelným kontaktem s obnovenou JČP a tehdejším předsedou pražského sdružení JUDr. Brožem. Přijal jsem to jako samozřejmou věc.

3) Myslím, že by se měla pokoušet svojí autoritou eliminovat extrémní postoje, projevy a názory, které se u všech právnických profesí v tomto malém právním prostoru vyskytují. Možná že by stálo za úvahu, zda se nevrátit k ediční činnosti pamětí, vzpomínek apod. významných příslušníků právnického stavu.

JUDr. Jan Kotous 1) Někdy v polovině 90. let, kdy se na mne jako na ředitele kanceláře Vyšehradské kapituly obrátil tehdejší předseda Pražského sdružení JUDr. Antonín Mokrý se žádostí o spolupráci při uctění památky Antonína Randy na Vyšehradském hřbitově. Pak už následovala poměrně intenzivní spolupráce, např. Randovo výročí v roce 2004, každoroční vyšehradské právnické akce (v květnu a na podzim), články do Zpravodaje (např. Právníci JUDr. Jan Kotous, vysokoškolský pedagog, na Slavíně) apod. bývalý člen výboru PS JČP 2) Vlastně hned od prvního rozhovoru s dr. Mokrým.

Stal jsem se nejen členem, ale později i členem výboru PS Jednoty. Moje činnost v Jednotě byla oceněna nejprve bronzovou a později v roce 2015 stříbrnou medailí Antonína Randy.

3) V zásadě jde o to, aby se Jednota stala univerzálním sdružením českých právníků, tak jak to její zakladatelé zamýšleli, a to bez rozdílu členství v profesních komorách nebo nejrůznějších „společnostech“. Jednota by podle mého názoru měla čas od času svolávat sněm všech českých právníků, složený nejen ze zástupců komor, justice apod., tedy praxe, ale také ze zástupců právní teorie.

28

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Prof. Karel Malý, Dr.Sc., dr. h. c.

1–2) S Jednotou jsem se seznámil již v minulém režimu, když jsem byl do jejího městského sdružení vyslán tehdejší normalizační právnickou fakultou, kde jsem byl v té době považován za politicky nevhodnou osobu a vzhledem k mé aktivitě při popularizaci znalostí prvního řádu se zdálo za vhodné mne uklidit do, jak se domnívali, prostředí, kde budu pod dohledem soudruhů, kteří ohlídají mé případné aktivity. Upřímně řečeno, Prof. Karel Malý, Dr.Sc., dr. h. c., emeritní rektor Univerzity byl jsem tehdy zděšen stavem vedení Jednoty a názory, Karlovy které zastávalo, a to i při pěstování zahraničních kontaktů. Po pádu režimu, kdy hrozil zánik Jednoty, jsem si uvědomil, že by byla škoda přerušit kontinuitu jejího trvání a naopak že by bylo účelné pokusit se využít Jednotu při budování demokratického právního státu a získat pro tuto myšlenku právnickou obec a pokusit se o transformaci Jednoty. A tak se postupně při využití stávajícího sekretariátu na právnické fakultě dařilo pro tuto myšlenku získat řadu vynikajících právnických osobností, mezi jinými i Pavla Rychetského, a vytvořit novou podobu Jednoty, nové stanovy a novou členskou základnu. A nebylo to vůbec snadné. Po roce 1990 začaly vznikat i jiné stavovské právnické organizace a hrozil rozpad právnické obce na dílčí zájmové skupiny. Vzpomínám, jak jsem se snažil jejich představitele přesvědčit, že síla právníků je v jejich spolupráci a že právě Jednota je pro to vhodným orgánem. Má práce na univerzitě, v Radě vysokých škol, v konferenci rektorů a při vytváření nových vysokoškolských zákonů mne pak odvedla od bezprostřední aktivní práce v orgánech už nové Jednoty.

3) V současné době, charakterizované přímo legislativní explozí, jejímž důsledkem je nepatrná znalost práva v široké veřejnosti či spíše často pokřivené představy o právu, kdy se i v politickém a veřejném životě stává právní řád nástrojem prosazování osobních politických cílů, kdy dochází k ohrožování autority soudního rozhodování a pověsti justice, by snad mohla naše Jednota vedle mimořádně záslužného rozvíjení právnické vzdělanosti a kultury svých členů více působit i při kultivování znalostí práva v široké veřejnosti. Dalším problémem, na který by se Jednota mohla zaměřit, je po mém soudu etika právnického povolání, tak jak jsem o tom hovořil kdysi při vyhlašování Právníka roku.

29

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

JUDr. Antonín Mokrý 1) S JČP jsem se seznámil již v době totality, kdy jsem do ní vstoupil proto, abych byl „zapojen“ alespoň do nějaké socialistické společenské organizace. Byla totiž ze všech ostatních nejméně „socialisticky“ angažovaná. Už tehdy jsem se tam seznámil a prof. Karlem Malým, který se po roce 1989 výrazně zasadil o její důslednou demokratizaci.

2) Zúčastnil jsem se sice v roce 1990 celostátní konference JČP, která dala podnět k obnově tohoto historickéJUDr. Antonín Mokrý, bývalý předseda Nejvyššího ho spolku na základě demokratických principů právního a Vrchního soudu ČR, státu. Byl jsem však tehdy natolik zaměstnán v justičních čestný předseda PS JČP funkcích, že jsem se hned aktivně zapojit do její činnosti nemohl. Až později, po zklidnění a konsolidaci poměrů, jsem na naléhání vedení Pražského sdružení JČP, zejména jeho nezapomenutelného předsedy JUDr. Vlastimila Brože, přijal místopředsednictví PS a začal v něm aktivně pracovat. Od Dr. Brože, který byl vášnivým spolkovým činitelem, jsem se tomuto záslužnému společenskému působení prakticky učil a pak, po odchodu svého učitele na odpočinek, jsem jeho předsednickou funkci převzal. Ve výboru sdružení jsem měl, jak se snad právem domnívám, dokonalou podporu. Moje místopředsedkyně JUDr. Ludmila Suchá byla mojí iniciativní a nepostradatelnou oporou. Předsednickou funkci jsem vykonával déle než 20 let a pak se mně podařilo přesvědčit JUDr. Martina Foukala, aby pokračoval v mé práci. Jak se ukazuje, měl jsem šťastnou ruku. Domnívám se, že nejaktivnější sdružení JČP, tedy to pražské, se nejvíce zasloužilo o zachování zakladatelských tradic demokratických idejí právnických profesí, jak je vytyčil před více než 150 lety spoluzakladatel JČP prof. Antonín Randa. Rád přiznávám, že kolegiální soužití v našem milém spolku bohatě doplnilo a obohatilo závěr mého profesního i osobního života.

3) Domnívám se, že záměry působení JČP do budoucna, jak je vytyčuje jeho dnešní vedení, jsou správné, protože vystihují podstatu působení tohoto spolku. Jsou ambiciózní a směřují do budoucnosti realisticky a odvážně. Pokud se skutečně podaří uspořádat s podporou všech profesních právnických komor celostátní sjezd právníků, publikovat jeho výsledky v tištěné podobě a posléze udržet navázanou spolupráci jednotlivých právnických profesí, půjde o historický čin. Jinak se domnívám, že i když je JČP nepolitický spolek, neznamená to, že nemůže nepozvednout hlas na podporu zásad a prin-

30

Zpravodaj Jednoty českých právníků

cipů právního státu, jsou-li zpochybňovány, nebo dokonce podkopávány. Nemíchat se do politiky neznamená nečinně přihlížet ohrožování demokracie. Hlas JČP by v takových případech měl vždy důrazně a otevřeně zaznít.

JUDr. Ilona Mouchová 1) Někdy v polovině devadesátých let jsem se zúčastnila odborného semináře pořádaného Pražským sdružením JČP. Prezenci zajišťovali JUDr. Suchá a JUDr. Brož, kterého jsem znala z minulosti jako vedoucího právního odboru našeho společného, pro oba již minulého, zaměstnavatele. A on mne přesvědčil, abych se stala členkou Pražského sdružení JČP. 2) Ve zpravodaji jsem se dočetla o obecně prospěšné spoJUDr. Ilona Mouchová, lečnosti Právnický dům a přihlásila jsem se ke spolupráci. členka výboru PS JČP Ta myšlenka byla úžasná, ale jak se časem ukázalo, bohužel nerealizovatelná. Následovala spolupráce s výborem pražského sdružení, která trvá dodnes.

3) Podle mého názoru současná činnost JČP zahrnuje všechny oblasti vyvážené spolkové činnosti, a to jak vzdělávací, tak společenské, což je velmi pozitivně hodnoceno i členy Pražského sdružení JČP, s nimiž se pravidelně setkáváme jak na odborných seminářích a přednáškách, tak na společenských akcích.

JUDr. Vladimír Plášil, LL.M.

JUDr. Vladimír Plášil, LL. M., bývalý prezident Exekutorské komory ČR, bývalý člen výboru PS JČP

1) S touto stavovskou organizací jsem se seznámil počátkem 80. let minulého století, tedy v době, kdy jsem jako relativně nedávný absolvent Právnické fakulty UK v Praze začal působit v aktivní praxi. Zaujalo mne na ní to, že byla relativně nepolitická, nebyla zařazena ve struktuře společenských organizací Národní fronty a její společenská a vzdělávací činnost umožňovala dostat se k novinkám v platném právu a rovněž informovala o činnosti dalších právnických profesí.

31

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

2) Osud nám někdy určuje linii působení tak, že sami často vstupujeme, v dobrém slovy smyslu, do neznáma. V roce 1988 jsem se stal na prosbu prof. JUDr. Karla Malého, DrSc., pedagoga z katedry právních dějin Právnické fakulty UK v Praze, dlouholetého člena Jednoty, tajemníkem JČP. Naším společným záměrem bylo posunout tuto stavovskou organizaci směrem k moderní a nepolitické, tedy čistě odborné společenské organizaci, sdružující členy bez ohledu na jejich aktuální profesní zařazení.

To se podařilo na jaře roku 1990, kdy pan profesor Malý v čele iniciativního výboru obrozené Jednoty českých právníků formuloval základní zásady její činnosti v podmínkách svobodného a demokratického právního státu.

3) Činnost JČP akcentuje především publikační a vzdělávací činnost ve všech oborech platného práva, a to s vynikajícími výsledky. Pokud bych mohl doporučit, dávám v úvahu navázat kontakty s partnerskými mezinárodními organizacemi, například Právnickou jednotou SR.

JUDr. Daniela Sezemská 1) Jednotu českých právníků jsem začala vnímat v souvislosti s nástupem nové kolegyně do společné kanceláře poskytující právní služby v rámci jednoho z úřadů státní správy. Ona již v té době v Jednotě českých právníků nějaký čas působila jako členka výboru, o činnosti, aktivitách i problémech Jednoty jsme spolu hovořily a já jsem si čím dál víc začala uvědoJUDr. Daniela Sezemská, movat, že by bylo fajn být u toho – mít možnost se právnička na MPO, nejen blíže seznámit s činností různých jiných právčlenka kontrolní komise nických oborů a profesí, ale také mít možnost se i troPS JČP chu podílet na organizaci činnosti Jednoty. Zaujala mě nejen problematika organizování právních seminářů, přednášek a dalších vzdělávacích akcí, ale i organizování různých kulturních a jiných společenských akcí, které bezesporu napomáhají bližšímu vzájemnému poznávání právníků ze všech sfér našeho života.

2) A tak jsem se stala členkou Jednoty a téměř současně jsem se aktivně zapojila do její činnosti (v té době totiž zrovna chybělo několik právníků ochotných tzv. při-

32

Zpravodaj Jednoty českých právníků

ložit ruku k dílu). Jak jsem již uvedla shora, vždy vítám příležitost se aktivně podílet na organizaci nějaké smysluplné, zajímavé a užitečné činnosti, mít možnost uplatňovat své myšlenky, vyjadřovat se k nápadům ostatních, prostě ovlivňovat chod nějaké činnosti (ať už se jednalo např. o spolupráci se starostou obce ohledně údržby cest a dodržování pořádku v osadě či organizování karnevalu pro děti či dospělé, houbařského bálu s tombolou a jiných zajímavých společenských akcí v chatové osadě nedaleko Mníšku pod Brdy, kde jsem byla mnoho let jedním z členů osadního výboru, nebo dnes o spolupráci na činnosti dobrovolné stavovské organizace právníků v pozici člena kontrolní komise).

3) A v čem spatřuji hlavní a nejdůležitější působení Jednoty? Budu se asi opakovat, ale je to hlavně pořádání právních seminářů, přednášek a dalších vzdělávacích akcí.

Hned na druhém místě bych jmenovala vydávání Zpravodaje, který během mého působení v Jednotě několikrát změnil svou podobu a obsah a stal se z něj velmi pozoruhodný právní časopis. Přečtu si vždy ráda nejen řadu odborných článků významných odborníků z různých oblastí práva, ale současně i informace o společenském dění, o akcích nabízených Jednotou a spoustu jiných zajímavých informací. Další významnou a důležitou aktivitou Jednoty je oceňování těch nejlepších z nás – každoroční udílení Randových medailí, na které jsou jejich držitelé vždy právem hrdí. Konečně nemohu vynechat ani naše velmi úspěšné společné akce, jako byly výlety spojené s návštěvou historicky významných památek, divadelní představení ve Viole, návštěvy obrazárny v Komerční bance, adventní koncerty na Vyšehradě atd. Všechny tyto akce jsou vždy velmi příjemné a pomáhají nám všem ke společnému sblížení a vzájemnému poznávání nás osobně i naší práce.

Nedomnívám se, že by měl být některý úsek naší činnosti více zvýrazněn než dosud. Podle mého názoru je její činnost dostatečně odborně zaměřená a zajímavá a díky vyvážené spolupráci výboru i kontrolní komise také rozumně vyvážená z hlediska jejích příjmů a výdajů.

Ráda bych Jednotě popřála v dnešní velmi složité „koronavirové“ době, aby všechna nutná ekonomická omezení ve zdraví přežila a mohla pak bez větších problémů navázat na předchozí úspěšné roky, a pokračovat tak ve své další činnosti ve prospěch právníků.

33

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

JUDr. Ludmila Suchá 1) Mám-li vzpomenout na první setkání s Jednotou českých právníků, musím se ohlédnout daleko do doby, kdy jsem jako mladá právnička začala pracovat na úseku pracovního práva v oblasti školství. Na pozvání kolegyně jsem se zúčastnila přednášky organizované Jednotou českých právníků, kde přednášela JUDr. Dagmar Burešová. Přesné téma si již nepamatuji, ale její výklad mne přímo uchvátil, obdivovala jsem způsob, jak dané téma JUDr. Ludmila Suchá, členka výboru PS JČP řešila, i odvahu při výkladu, v té době nevídanou. A tak jsem se stala členkou JČP, což se ukázalo jako jedno z mých velmi dobrých rozhodnutí.

2) Po roce 1990, kdy se začaly utvářet odborné sekce, nabídl mi tehdejší předseda Pražského sdružení JUDr. Brož, abych se ujala sekce pracovního práva jako koordinátor. Činnost spočívala ve spolupráci s vedoucí této sekce, ve výběru témat pro pravidelné přednášky, organizačním zajištění a pozvání členů, kteří byli do této sekce přihlášeni. V té době byla oblast pracovního práva značně frekventovaná a členů se do této sekce hlásilo značný počet. Odbornou vedoucí sekce byla prof. JUDr. Marie Kalenská, DrSc., kterou jsem znala jako vynikající odbornici na úseku pracovního práva, spolupráce s ní mne velmi lákala, a tak začalo mé aktivní působení v JČP. Často na paní profesorku vzpomínám, na její ochotu předávat své zkušenosti mladým i spolupracovat s JČP. Postupem času jsem začala odborné semináře připravovat, což mně umožnilo poznat řadu vynikajících, mimořádných osobností z oblasti práva, ale i skvělých lidí z řad členů JČP. 3) Za nejdůležitější úsek působení JČP považuji oblast vzdělávací. Díky této činnosti dochází nejen k získávání nových členů, ale i k širší prezentaci Jednoty. Další oblasti činnosti – osvětová a ediční – vhodným způsobem přispívají k celkovému působení Jednoty. V posledním období vystupuje do popředí funkce „sjednocující“, kdy Jednota vytvořila potřebnou platformu pro společné jednání všech důležitých právnických uskupení, což se ukazuje jako velmi potřebné s ohledem na celospolečenskou situaci. Současné členění jednotlivých úseků činnosti považuji za vyvážené, odborná část činnosti je vhodně doplňována společenskými akcemi a pomocí Zpravodaje pak je udržován kontakt s celou členskou základnou.

34

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Prof. JUDr. Petr Tröster, CSc. 1) Poprvé jsem se s JČP seznámil v době svého působení na Právnické fakultě UK v roce 1972. Byl jsem tehdy odborným asistentem na katedře pracovního práva vedené prof. Karlem Witzem. Nebylo tehdy mnoho společenských organizací, které by do svých řad přijímaly i nestraníky. Členem jsem od 1. 6. 1972.

2) Hlavním důvodem, který mne vedl ke vstupu do JČP, bylo její odborné právnické zaměření, a pak prof. JUDr. Petr Tröster, CSc., také některé přednášky a kulturní akce, jež pořádala. vysokoškolský pedagog Mezi členy této organizace byli někteří moji přátelé nebo osobnosti, jichž jsem si osobně vážil.

3) Po změnách v roce 1989 jsem měl a se mnou jistě i mnozí další radost z toho, že padají všechna tabu a je možné navazovat i mnohé zahraniční kontakty a učinit z této organizace modernější platformu pro profesionální diskuzi i setkávání. Skvěle se také rozvinula a zkvalitnila dramaturgie kulturních akcí i různých zajímavých výletů. Pokud mi to zdraví dovolovalo, rád jsem se všeho zúčastnil. Nyní už vše sleduji jen prostřednictvím časopisu Zpravodaj JČP. Přeji mnoho úspěchů a inspirace do dalších let Jednotě českých právníků a všem jejím členům.

JUDr. Pavel Tuma 1) S Jednotou českých právníků (resp. tehdy československých) jsem se seznámil někdy o prázdninách v roce 1975, krátce po ukončení vysoké školy a získání akademického titulu. V té době byla Jednota organizována zcela jinak, než je tomu v současné době. Tehdejší Československá socialistická republika byla federálním státem, čemuž odpovídala i struktura Jednoty. Na federální úrovni Jednota československých právníků zajišťovala zejména svůj JUDr. Pavel Tuma, místopředseda JČP vztah vůči federálním orgánům a na mezinárodní úrovni, kdy byla např. členem Světové federace demokratických právníků. Na úrovni obou národních republik struktura Jednoty kopírovala státopráv-

35

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

ní uspořádání a měla své okresní, resp. obvodní pobočky jako své základní organizace ve všech okresech republiky. Její činnost byla úzce napojena na Ministerstvo spravedlnosti, které i formou příspěvků a dotací zajišťovalo rozhodující část jejích příjmů a návazně i její činnosti. Mě v té době oslovila prof. Dagmar Císařová z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, která byla členkou a později předsedkyní základní organizace Jednoty v Praze 1. Ta mě seznámila s posláním a cíli Jednoty a já jsem se stal v září 1975 nejprve členem Jednoty a krátce na to i členem výboru obvodní organizace. Už samo organizační uspořádání, tj. okresní (resp. obvodní) organizace, krajské organizace, národní a federální organizace, znamenalo, že základní organizace se nezabývaly celospolečenskými otázkami, ale řešily práci právníků a akce v rámci svého teritoria. Musím přiznat, že v určitém okamžiku pro mě Jednota znamenala určité zklamání, poněvadž činnosti a rozsah práce základní organizace byly minimální, byl minimální prostor pro vlastní inciativy a aktivity. Na druhé straně výbor tvořil vynikající skupinu spolupracovníků. Vzpomínám např. na prof. Karolínu Adamovou nebo prokurátora JUDr. Karla Bognera. Podle mého názoru si všichni byli vědomi, že v možnostech Jednoty je daleko více, než se dělalo, ale tehdejší doba v obecné poloze práci občanských sdružení (dnes spolků) tohoto typu příliš nepřála. Nicméně výboru se podařilo vytvořit z členské základny aktivní jádro v počtu několika desítek členů, kteří si k práci v Jednotě vytvořili pevný vztah, podíleli se na jejích akcích a v rámci možností se snažili vyvíjet co nejširší činnost.

2) Toto navazuje na odpověď na předchozí otázku. Koncem 80. let, a to i v souvislosti s narůstáním celospolečenské krize, podle mého názoru činnost Jednoty doznávala značného útlumu a počet lidí, kteří byli ochotni se angažovat, se spíše snižoval. Impulsem pro mé pokračování práce v Jednotě a mého aktivního působení bylo období celospolečenských změn v roce 1989. Byl jsem velmi příjemně překvapen, kolik právníků se chopilo iniciativy a možnosti přetvořit JČP v aktivní spolek, který bude skutečně hájit zájmy právníků a který se bude moci svobodně rozvíjet. Nemohu v této souvislosti opomenout přední osobnosti, bez jejichž aktivního působení by se podle mého názoru nepodařilo po událostech roku 1989 Jednotu českých právníků transformovat v moderní demokratický spolek. Kromě nynějšího předsedy a předsedy Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského je třeba připomenout i bývalého předsedu Jednoty a bývalého ministra spravedlnosti JUDr. Otakara Motejla a prof. Karla Malého z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Začátek 90. let byl podle mého názoru krásným obdobím, kdy se Jednota a její členská základna skutečně transformovaly, a byly to pro Jednotu věru těž-

36

Zpravodaj Jednoty českých právníků

ké doby. Jako spolek byla Jednota den ze dne odstřižena od svého napojení na Ministerstvo spravedlnosti, které ji přestalo fi nancovat a přispívat na její činnost. Členská základna se rovněž podstatným způsobem snížila, neboť bylo jasné, že v minulém období řada členů, ať už z jakéhokoli důvodu, brala členství v Jednotě jako nezbytnost, případně jim členství bylo „doporučeno“ jejich nadřízenými. V mnoha případech došlo k zániku celých okresních organizací. Podle mého názoru to však nebylo v neprospěch věci, protože členové, kteří v Jednotě zůstali, jakož i členové, kteří do ní postupně nově přicházeli, byli ti, kteří o práci Jednoty měli opravdový zájem, kteří byli ochotni a schopni se angažovat, převzít iniciativu, podílet se na přetvoření Jednoty a na její činnosti. V tomto směru se jednalo v pravém slova smyslu o obrodu Jednoty. Sám jsem nikdy nelitoval a vážím si dodnes toho, že jsem mohl být při tom, když se Jednota přetvářela v moderní demokratický spolek hájící práva demokracie a spravedlnosti.

3) Jednota českých právníků má podle mého názoru nezastupitelné postavení v tom, že sdružuje všechny právníky bez ohledu na jimi vykonávanou profesi. Každá profesní komora, kterých je v České republice několik, zcela logicky hájí především zájmy svých členů, a pokud přichází s jakoukoli iniciativou, pak i když se jedná o smysluplnou a dobrou věc, je mnohdy bezdůvodně napadána, že některé věci prosazuje pouze v zájmu svých členů z hlediska své profese. Jednotu z tohoto nemůže nikdo obviňovat, protože ona „zastřešuje“ všechny právníky. Jednota má rovněž silné zázemí v právnících-důchodcích, kteří se, ať už z jakýchkoli, zejména věkových, důvodů již aktivně v činnosti jednotlivých komor nebo ve své profesi jako takové neangažují. Právníci-důchodci představují obrovský potenciál teoretických i praktických zkušeností, které nelze ničím nahradit. Tito důchodci, tak jak jsem se s nimi setkal a nakonec k nim patřím i já, mají zájem a ochotu angažovat se, přispívat svými zkušenostmi a radami v každodenní činnosti Jednoty a troufám si tvrdit, že bez jejich práce, píle a zkušeností by se Jednota nemohla obejít. Tito důchodci se angažují při přípravě akcí pořádaných i pro nečleny Jednoty, podílejí se na vydávání právnických publikací, organizují přednášky, semináře, výlety, setkání atd., které mají hojnou účast, a to i z řad nečlenů Jednoty.

Velice oceňuji, že zejména v posledním období si skutečnost jedinečného postavení Jednoty jako obhájce zájmů všech právníků uvědomují i profesní komory, s nimiž Jednota nyní čím dál více spolupracuje. Z tohoto pohledu bylo velice důležitým okamžikem podepsání Memoranda o spolupráci, které podepsaly všechny profesní komory, tj. Česká advokátní komora, Exekutorská komora, Notářská komora, Soudcovská unie, Unie podnikových právníků a Unie státních zástupců. Tato spolupráce se ukázala jako

37

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020 3/2020

nesmírně přínosná a jejím prvním faktickým úspěchem je příprava obnovené tradice Sjezdu českých právníků, který se naposledy uskutečnil koncem 30. let, než pokračování této tradice zabránil nástup totalitních režimů. Přitom Sjezdy českých právníků mívaly tradičně celospolečenský dopad, jejich jednání se zúčastňovali přední představitelé státu, ministři atd. Je tedy nutno jednoznačně přivítat snahu o obnovení této tradice a uskutečnění sjezdu. Z hlediska zvýraznění činnosti Jednoty vidím pak do budoucna za nesmírně důležité zvýšení propagace Jednoty mezi právnickou i laickou veřejností.

Jsem si vědom toho, že se v této oblasti za uplynulá léta mnohé změnilo. Nejvýznamnější právnické akce Jednoty, udělování medailí Antonína Randy, se každoročně zúčastňuje i řada nečlenů Jednoty, stejně tak i kurzů a seminářů, které Jednota pořádá. V tomto směru ale Jednotu čeká ještě hodně práce.

Závěrem bych si dovolil Jednotě českých právníků i všem jejím členům popřát do dalšího období hodně úspěchů.

JUDr. Karel Wawerka 1) O existenci Jednoty českých právníků jsem se dozvěděl již v předlistopadovém období, ale chápal jsem ji jako jednu z tehdejších společenských organizací. Již tehdy mě však zaujalo, že Jednota navazuje přímo na historický právnický spolek.

2) Do JČP mě přivedl na začátku tohoto století dlouholetý předseda výboru Pražského sdružení JUDr. Antonín Mokrý, s nímž jsem se dobře znal již z jeho dřívějJUDr. Karel Wawerka, emeritní notář, člen výboru šího působení v notářském odvolacím senátu. Myšlenku PS JČP spojení právníků všech oborů bez ohledu na jejich konkrétní životní cesty považuji za nadčasovou. Stejně tak je to s posláním práva jako takového a s etikou právní teorie i praxe. V Jednotě jsem se seznámil s řadou skutečných a nezištných fandů těchto myšlenek, a našel jsem tak řadu nových přátel.

3) Dominantní význam připisuji organizaci vzdělávacího působení, které je v právnické obci oblíbeno a navštěvováno. Neméně významný je obsah Zpravodaje JČP, který představuje základní sjednocující prvek. Kéž by se v postkovidové době podařilo udržet i společenské aspekty našeho působení!

38

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Informace / zajímavosti / upozornění

ϮϬ > d WZ h: D WZK sK< dz EKd \ >KW>KaE Wp^K EK^d s Z

NEJSNAZŠÍ CESTA K CERTIFIKÁTU sLJƐƚĂǀĞŶş ĐĞƌƟĮŬĄƚƵ /͘ ƉƎşŵŽ ǀ ŬĂŶĐĞůĄƎŝ Nastavení PC, zaškolení CzechPOINT Elektronická komunikace se státní správou – epodatelna WƌĂǀŝĚĞůŶĄ ƐƉƌĄǀĂ /d WŽĚƉŝƐ W & ĚŽŬƵŵĞŶƚƽ͕ ĞůĞŬƚƌŽŶŝĐŬĄ ĐĞƌƟĮŬĂĐĞ WŽĚƉŝƐ͕ ƓŝĨƌŽǀĄŶş ĞŵĂŝůƽ ĂďĞnjƉĞēĞŶş Ɛşơ ^ŽŌǁĂƌĞ ƉƌŽ ĂĚǀŽŬĄƚŶş Ă ŶŽƚĄƎƐŬĠ ŬĂŶĐĞůĄƎĞ

ůĞŬƚƌŽŶŝĐŬlj ƉŽĚƉŝƐ Ăǎ Ŭ sĄŵ ĚŽ ŬĂŶĐĞůĄƎĞ

ǁǁǁ͘ŶŽƚƐĞƌǀŝƐ͘Đnj ŶŽƚƐĞƌǀŝƐΛŶŽƚƐĞƌǀŝƐ͘Đnj +420 724 334 750 ǁǁǁ͘ĨĂĐĞŬ͘ĐŽŵͬŶŽƚƐĞƌǀŝƐ ƉŽůŝŶĄƎƐŬĄ ϭϮ͕ ϭϮϬ ϬϬ WƌĂŚĂ Ϯ

39

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Trvání majetkových autorských práv spoluautorů díla

JUDr. Jan Špaček

Mohlo by se zdát, že otázka trvání výlučných majetkových autorských práv je v právních předpisech zakotvena natolik jednoznačně a jasně, že použití příslušných zákonných ustanovení nemůže v praktickém životě vyvolat žádné problémy. Přesto mohou nastat, a jak popisuji dále, i skutečně nastávají, situace, kdy správná aplikace příslušné právní normy není vůbec snadná.

V

oblasti českého práva je problematika autorských práv upravována především zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“ nebo „AutZ“). Je notorietou, že právo autorské zahrnuje výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Zatímco osobnostní práva smrtí autora zanikají, s výjimkou uvedenou v § 11 odst. 5 AutZ,1 majetková práva trvají, s určitými výjimkami, po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Zmíněné výjimky představují díla anonymní nebo pseudonymní a díla ko-

1 Ani po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu. Dílo smí být užíváno jen způsobem nesnižujícím hodnotu díla. Je-li to obvyklé a nejde-li o dílo anonymní, musí být při užití díla autor uveden.

40

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

lektivní, u kterých majetková práva trvají (byť opět s určitými výjimkami 2) 70 let od prvního oprávněného zveřejnění díla, a dále pak díla vytvořená společným úsilím více osob, o kterých pojednávám dále.

Jak uvádím již výše, doba trvání majetkových práv je zvláštním způsobem, odchylným od základního pravidla, stanovena pro případy, které lze souhrnně označit jako díla vytvořená společným úsilím více osob. Jedná se především o díla spoluautorů, 3 dále o díla audiovizuální,4 hudební díla s textem, byla-li obě díla vytvořena pro účely užití ve spojení, a díla hudebně dramatická. V těchto případech se doba trvání majetkových práv počítá až od smrti poslední z osob, které se na vytváření příslušného díla podílely. V případě díla spoluautorů od smrti spoluautora, který ostatní přežil. V případě díla audiovizuálního od smrti poslední přeživší z osob režiséra, autora scénáře, autora dialogů a skladatele hudby zvlášť vytvořené pro užití v audiovizuálním díle.

V případě hudebního díla s textem a díla hudebně dramatického od smrti poslední přeživší z osob autora textu a autora hudebního díla.

Uvedené pravidlo je vyjádřením principu nedělitelnosti práv osob, které se na vytvoření díla podílely (dále budu pro zjednodušení o těchto osobách hovořit jen jako o spoluautorech). Z právních úkonů týkajících se díla spoluautorů jsou oprávněni a povinni všichni spoluautoři společně a nerozdílně. O nakládání s dílem spoluautorů rozhodují spoluautoři jednomyslně. Neuplatňuje se tedy princip majorizace; spoluautoři s větším podílem nemohou přehlasovat menšinového spoluautora a s dílem disponovat proti jeho vůli. Prolomit tento princip může svým rozhodnutím pouze soud, který na návrh ostatních spoluautorů může nahradit chybějící projev vůle oponentního spoluautora, to však pouze v případě, že tento spoluautor bez vážného důvodu brání nakládání s dílem. V ostatních případech ale spoluautorům nezbývá nic jiného 2 Je-li pravé jméno autora díla anonymního nebo pseudonymního obecně známo nebo se autor takového díla veřejně prohlásí, pak se doba trvání majetkových práv stanovuje podle základního pravidla, tedy po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Obdobně v případě kolektivního díla, když jsou jeho autoři u díla nebo na díle při jeho zpřístupnění veřejnosti jako autoři označeni, se doba trvání majetkových práv stanovuje podle základního pravidla.

3 Právo autorské k dílu, které vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné (dílo spoluautorů), přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně (§ 8 odst. 1 AutZ).

4 Audiovizuálním dílem je dílo vytvořené uspořádáním děl audiovizuálně užitých, ať již zpracovaných, či nezpracovaných, které sestává z řady zaznamenaných spolu souvisejících obrazů, vyvolávajících dojem pohybu, ať již doprovázených zvukem, či nikoli, vnímatelných zrakem, a jsou-li doprovázeny zvukem, vnímatelných i sluchem (§ 62 odst. 1 AutZ).

41

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

než nalézt společnou řeč a jednomyslnou shodu nad otázkami týkajícími se dispozice se společným dílem.

Princip jednomyslnosti má v případě nakládání s autorským dílem samozřejmě své hluboké opodstatnění. Nakládání s autorským dílem nezahrnuje jen majetkové aspekty, ale nezřídka má též přesah do osobnostních práv spoluautorů, do kterých nemůže být zasahováno proti vůli subjektu těchto práv rozhodnutím jiných, byť jsoucích ve většině. To ale bohužel neznamená, že by se ve všech okamžicích jednalo o princip praktický.

Za života spoluautorů se neshody jistě také vyskytují, nicméně mezi spoluautory se předpokládá nějaký osobní vztah, poznání jeden druhého, a s tím spojená schopnost nalézt vzájemnou shodu. Problémy tak častěji nastávají až po smrti spoluautorů. Byť na dědice přecházejí pouze majetková práva, a nikoli též práva osobnostní, aplikuje autorský zákon na vztahy mezi dědici, samozřejmě pouze pokud jde o vzájemné vztahy k dílu, stejná pravidla, podle jakých se řídí vztahy mezi spoluautory. Tedy i všichni dědicové, bez ohledu na jejich počet, musí při rozhodování o nakládání s dílem rozhodovat jednomyslně. Majorizace je i v tomto případě vyloučena.

Zde se opět dostáváme k problematice doby trvání majetkových autorských práv.

Dříve byla doba jejich trvání stanovena podle Bernské úmluvy5 v délce 50 let od smrti autora. Následně došlo směrnicí Rady evropských společenství č. 93/98/EH ze dne 29. 10. 1993 k jejímu prodloužení na dobu 70 let od smrti autora. V obou případech byla doba zamýšlena tak, aby poskytla ochranu autorovi a prvním dvěma generacím jeho potomků.6 I během dvou generací se počet dědiců může rozrůst do značné míry.

V době krátce před uplynutím doby trvání majetkových práv nezřídka dosahuje počet dědiců desítky osob. V případě děl vytvořených spoluautory se počet dědiců logicky násobí počtem spoluautorů, tedy již nehovoříme o desítce, ale o desítkách.

Zde připomínám, že v případě děl spoluautorů počíná doba 70 let běžet až od smrti spoluautora, který ostatní přežil. U generačních souputníků nemusí být problém tak patrný, ovšem u spoluautorů, jejichž data úmrtí dělí více let, již začíná být markantní. Ilustrativním příkladem může být tvůrčí dvojice Štýrský – Toyen. Český malíř, fotograf, grafik, výtvarník a básník Jindřich Štýrský zemřel 21. 3. 1942. Doba 5 Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl uzavřená roku 1886.

6 Prodloužení z 50 na 70 let je, mimo další ekonomické a právní důvody, vysvětlováno tím, že průměrná délka života ve Společenství se prodloužila do té míry, že doba 50 let není dostatečná k tomu, aby pokryla dvě generace.

42

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

trvání majetkových práv k jeho samostatným dílům tak započala běžet 1. 1. 1943 a uplynula 1. 1. 2013, čímž se jeho díla již stala volnými.7 Česko-francouzská malířka Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, zemřela 9. 11. 1980. Doba trvání majetkových práv k jejím samostatným dílům tak započala běžet 1. 1. 1981 a uplyne až 1. 1. 2051. Uvedené znamená, že majetková práva k dílům, která jmenovaní vytvořili jako spoluautoři, uplynou až 1. 1. 2051, tedy 109 let po smrti dříve zemřelého spoluautora.

Dědicové dříve zemřelého spoluautora se tak dostávají do poněkud specifické situace. Majetkovými právy k samostatným dílům autora již nedisponují, zároveň jim ale zůstává část majetkových práv k dílům vytvořeným jako díla spoluautorská s dalšími autory. S ohledem na dlouhou dobu, která uplynula od smrti spoluautora, dědicové již nezřídka nedisponují doklady potřebnými k doložení svého dědického práva, případně s ohledem na rozdrobení podílů již vůbec nemají zájem věc řešit.

Bohužel, problém se přenáší i na dědice později zemřelého spoluautora, kterým nečinnost dědiců dříve zemřelého spoluautora fakticky znemožňuje s předmětným spoluautorským dílem disponovat, neboť, jak uvádím výše, jednomyslnost rozhodování je nutná i v těchto případech. Újma tak vzniká nejen dědicům později zemřelého spoluautora, neboť nemohou ze svého majetku brát užitky, ale z širšího pohledu i celé veřejnosti, neboť mladší generace takto možná vůbec nedostanou příležitost seznámit se s některými autorskými díly, která by si to zasloužila.

Jakkoli princip nedělitelnosti práv osob, které se na vytvoření díla autorsky podílely, výše obhajuji a považuji za ve své podstatě správný, z pohledu praktikujícího advokáta bych zavedení principu majorizace alespoň v těchto okrajových případech uvítal.

JUDr. Jan Špaček, advokát ŠACHTA & ŠPAČEK, advokátní kancelář v. o. s.

7 Dílo, u kterého uplynula doba trvání majetkových práv, může každý bez dalšího volně užít (§ 28 AutZ).

43

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Praktické problémy nové právní úpravy dovolené od 1. 1. 2021

D

nem 1. 1. 2021 nabývá účinnosti zbývající, ovšem z hlediska aplikační praxe ta významnější, část Novely ZPr 2020 (dále jen „Novela ZPr 2020“), kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPr“). Jedná se v pořadí již o 67. změnu ZPr za dobu necelých 14 let jeho účinnosti od 1. 1. 2007, což ze ZPr činí – ve srovnání s našimi ostatními platnými a účinnými zákoníky – „rekordmana“ v počtu i frekvenci novelizací.1 První část NoJUDr. Dominik Brůha, Ph.D. vely ZPr 2020 nabyla účinnosti již dnem 30. 7. 2020 a přinesla zejména zjednodušení v oblasti doručování písemností v pracovněprávních vztazích, změny v právní úpravě přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (nový koncept tzv. hospodářské jednotky), změny ve vysílání zaměstnanců (rozšíření tzv. tvrdého jádra pracovních podmínek v případě vyslání zaměstnance z jiného členského státu EU k výkonu práce na území ČR), dílčí změny v oblasti pracovní doby (např. vícesměnný režim namísto třísměnného), odvolávání z vedoucího pracovního místa a některé další menší změny.

Novela ZPr 2020 má tzv. dělenou účinnost, přičemž ty nejpodstatnější změny, které se bez výjimky dotknou všech zaměstnavatelů a zaměstnanců v pracovním poměru, nabývají účinnosti dnem 1. 1. 2021. Jedná se o doslova revoluční změny v oblasti právní úpravy dovolené, které si mimo jiné vyžádají implementační náklady na straně zaměstnavatelů, ať již v nutnosti přizpůsobit mzdově-personální soft ware nové právní úpravě, nebo proškolit zaměstnance ve vztahu ke změnám, které nová úprava přináší. S Nove-

1 Zatímco ZPr o rozsahu cca 400 paragrafů byl za dobu necelých 14 let účinnosti dotčen téměř sedmi desítkami změn, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, čítající cca 3100 paragrafů byl za dobu necelých 6 let účinnosti od 1. 1. 2014 do současné doby dotčen pouze sedmi novelizacemi.

44

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

lou ZPr 2020 končí přepočítávání dovolené na pracovní dny a nahrazuje se vyjádřením dovolené v hodinách. Tato skutečnost sice nic nemění na tom, že dovolená bude nadále plánována i čerpána ve dnech, nicméně nárok na dovolenou bude zaměstnavatelem nově kalkulován a zaměstnancem i následně „spotřebováván“ v hodinách. Účelem tohoto příspěvku je demonstrovat na konkrétních příkladech praktické dopady změn i některá výkladová úskalí související s novou právní úpravou dovolené od 1. 1. 2021.

Dovolená za kalendářní rok od 1. 1. 2021 Na základě Novely ZPr 2020 se mění dikce § 213 odst. 1 a 2 ZPr tak, že zaměstnanec musí pro vznik práva na dovolenou za kalendářní rok současně splnit dvě podmínky: a) nepřetržité trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli po dobu 52 týdnů v kalendářním roce, a b) odpracování 52násobku stanovené nebo kratší týdenní pracovní doby (dále jen „TPD“).

Jestliže jsou obě podmínky splněny, přísluší zaměstnanci dovolená za kalendářní rok v délce TPD vynásobené výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo. Uvedené pravidlo vyjadřuje, že délka dovolené vyjádřené v hodinách představuje součin délky TPD a výměry dovolené v týdnech.

Příklad č. 1: Zaměstnanec je zařazený a) v jednosměnném pracovním režimu v 40hodinové TPD, výměra dovolené u zaměstnavatele činí 5 týdnů. Právo na dovolenou vyjadřuje součin 40 x 5 = 200 hodin dovolené, b) jako pedagogický pracovník v jednosměnném pracovním režimu v 40hodinové TPD, výměra dovolené u zaměstnavatele činí ze zákona 8 týdnů (§ 212 odst. 3 ZPr). Právo na dovolenou vyjadřuje součin 40 x 8 = 320 hodin dovolené, c) ve dvousměnném pracovním režimu s TPD 38,75 hodiny týdně, výměra dovolené u zaměstnavatele činí 5 týdnů. Právo na dovolenou vyjadřuje součin 38,75 x 5 = 193,75 hodiny, po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru 194 hodin (§ 216 odst. 5 ZPr), d) v kratším úvazku a pracuje ve 20hodinové TPD (odpovídající úvazku 0,5; výměra dovolené u zaměstnavatele činí 4 týdny. Právo na dovolenou vyjadřuje součin 20 x 4 = 80 hodin dovolené.

45

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Poměrná část dovolené za kalendářní rok od 1. 1. 2021 Na základě Novely ZPr 2020 se mění dikce § 213 odst. 3 ZPr tak, že zaměstnanec musí pro vznik práva na poměrnou část dovolené za kalendářní rok současně splnit dvě podmínky: a) tzv. čekací dobu, tj. nepřetržité trvání pracovního poměru po dobu alespoň 4 týdnů (tj. 28 dnů) v kalendářním roce, a b) odpracování alespoň 4násobku stanovené nebo kratší TPD. Jestliže jsou obě podmínky splněny, přísluší zaměstnanci za každou odpracovanou stanovenou TPD nebo kratší TPD v daném kalendářním roce dovolená ve výši 1/52 stanovené nebo kratší TPD zaměstnance vynásobené výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo (§ 213 odst. 4 ZPr).

Příklad č. 2: Zaměstnanec je zařazený v jednosměnném režimu v 40hodinové TPD, do zaměstnání nastoupí 15. 3. 2021 a ve směnách (nikoli prací přesčas!) zvládne odpracovat do 31. 12.

2021 celkem 1 672 hodin. Výměra dovolené u zaměstnavatele činí 5 týdnů, tj. 200 hodin.

Jaký je jeho nárok na dovolenou?

Skutečně odpracované hodiny vydělíme délkou TPD, čímž zjistíme počet násobků TPD, které zaměstnanec odpracoval, tj. 1 672 / 40 = 41,8násobku TPD. Pro účely výpočtu poměrné části dovolené se započtou pouze celé násobky odpracované TPD. V daném případě tedy 41 celých násobků TPD (hodnota 0,8násobku nad 41 celých násobků se tedy nezohlední). Právo na poměrnou část dovolené vyjadřuje vzorec: (celé násobky TPD / 52) x výměra v hod. = dovolená v hod.

41 / 52 z 200 hodin = 157,692; po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru 158 hodin dovolené Novinkou je, že nová právní úprava dovolené pamatuje i na situace, kdy zaměstnanec odpracuje v kalendářním roce podle rozvrhu směn více než 52násobek stanovené TPD nebo kratší TPD. V takovém případě se délka dovolené prodlouží vždy o 1/52 dovolené za kalendářní rok za každou další odpracovanou stanovenou TPD nebo kratší TPD (§ 213 odst. 5 ZPr). Toto pravidlo se týká jak dovolené za kalendářní rok, tak i její poměrné části.

46

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

Příklad č. 3: Zaměstnanec pracuje v nepřetržitém pracovním režimu ve 37,5hodinové TPD, do zaměstnání nastoupil 1. 1. 2021 a ve směnách (nikoli prací přesčas!) odpracoval do 31. 12. 2021 celkem 2 105 hodin. Výměra dovolené u zaměstnavatele činí 5 týdnů, tj. 37,5 x 5 = 188 hodin (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru). Jaký je jeho nárok na dovolenou?

Standardnímu fondu TPD za celý kalendářní rok by odpovídalo odpracování 1 950 hodin (52 x 37,5 = 1950). Skutečnost, že zaměstnanec odpracuje více hodin, může být důsledkem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, kdy vyrovnávací období nekončí na konci roku, ale plynule přechází z jednoho kalendářního roku do roku následujícího.

Odpracováním 2 105 hodin zaměstnanec v úhrnu odpracoval 56 celých násobků TPD (2105 / 37,5 = 56,133). I v případě zmíněné anomálie však použijeme stejný vzorec výpočtu, jako je uveden v předchozím příkladě č. 2.

56 / 52 x 188 = 203 hodin dovolené (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru) Uvedený výsledek (nárok na dovolenou je o 15 hodin vyšší než celoroční předpokládaná výměra dovolené) demonstruje uplatnění nového § 213 odst. 5 ZPr. Vzhledem k povinnostem zaměstnavatele na úseku rozvrhování pracovní doby však zaměstnanec nemůže trvale (např. několik let po sobě) v úhrnu odpracovat více než 52násobek TPD. V uvažovaném příkladě by tak nárok na dovolenou o 15 hodin vyšší, než odpovídá celoroční předpokládané výměře dovolené, byl „neutralizován“ hned v roce následujícím, kdy by dovolená musela být naopak nižší než plná výměra 188 hodin.

Změny délky TPD a jejich dopad na právo na dovolenou od 1. 1. 2021 Novela ZPr 2020 přináší prostřednictvím nového § 212 odst. 4 ZPr pravidlo, že pokud dochází u zaměstnance v průběhu příslušného kalendářního roku ke změně délky stanovené TPD nebo kratší TPD, přísluší mu za tento rok dovolená v poměru, který odpovídá délce jednotlivých období s rozdílnou délkou stanovené TPD nebo kratší TPD. Příklad č. 4: Zaměstnanec pracuje a) od 1. 1. do 15. 7. 2021 v 40hodinové TPD a za tuto dobu odpracuje 966 hodin, b) od 16. 7. do 31. 12. přejde z rodinných důvodů po dohodě se zaměstnavatelem na sní-

47

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

žený pracovní úvazek 0,5, čemuž odpovídá TPD v délce 20 hodin, celkem v uvedeném období odpracuje 482 hodin.

Výměra dovolené u zaměstnavatele činí 5 týdnů. Jaký je jeho nárok na dovolenou?

Dikci zákona nejvíce odpovídá a nejpřesnější metodu výpočtu představuje použití váženého průměru dle délky jednotlivých období s rozdílnou délkou TPD. Při použití této metody je třeba nejprve zjistit průměrnou délku TPD. Tu zjistíme následujícím postupem: 1. období od 1. 1. do 15. 7. 2021 představuje 196 kalendářních dnů → 196 x 40 hodin = 7840 (toto číslo vyjadřuje součin počtu dnů a délky TPD platné pro uvedené období), 2. období od 16. 9. do 31. 12. představuje 107 kalendářních dnů →169 x 20 = 3380 Celkový součet počtu dnů vynásobených délkou TPD za obě období s různou délkou TPD činí 11 220 (7 840 + 3 380), celkový počet kalendářních dnů trvání pracovního poměru od 1.

1. do 31. 12. činí 365 dnů. Průměrnou délku TPD zjistíme vydělením 11220 / 365 = 34,137 hodiny. Číslo 30,739 představuje průměrnou délku TPD za obě období s různou délkou TPD. Abychom zjistili počet násobků TPD odpracovaných zaměstnancem, musíme takto zjištěnou průměrnou délku TPD následně poměřit s úhrnným počtem odpracovaných hodin. Za obě období s různou délkou TPD zaměstnanec celkem odpracoval 1 448 hodin (966 + 482). Počet násobků TPD odpracovaných zaměstnancem zjistíme vydělením 1 448 / 34,739 = 47,106. Na základě § 213 odst. 4 ZPr se pro účely výpočtu poměrné části dovolené započtou pouze celé násobky odpracované TPD. V daném případě tedy 47 celých násobků TPD (hodnota 0,106násobku nad 47 celých násobků se nezohlední a „propadne“).

Právo na poměrnou část dovolené vyjadřuje vzorec: (TPD/52) x celé násobky TPD x výměra v týdnech = dovolená v hodinách 47 / 52 x 30,739 x 5 = 139 hodin dovolené (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru)

Tzv. náhradní doby od 1. 1. 2021 I podle nové právní úpravy dovolené se budou i některé doby, kdy zaměstnanec práci nevykonává považovat pro účely vzniku práva na dovolenou za odpracované (výkon práce). Jedná se o následující tzv. náhradní doby: plně započitatelné náhradní doby (§ 348 odst. 1 ZPr) a) doba, kdy zaměstnanec nepracuje pro překážky v práci, s výjimkou doby pracovního volna poskytnutého na žádost zaměstnance, bylo-li předem sjednáno jeho

48

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

napracování, a doby, po kterou byla práce přerušena pro nepříznivé povětrnostní vlivy, b) doba dovolené, c) doba, kdy si zaměstnanec vybírá náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek, d) doba, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho mzda nebo plat nekrátí; částečně započitatelné náhradní doby, které se za výkon práce pro účely dovolené za kalendářní rok považují jen za podmínky, že zaměstnanec mimo dobu jejich trvání v kalendářním roce odpracoval alespoň 12násobek stanovené TPD nebo kratší TPD (§ 216 odst. 3 ZPr). Na rozdíl od plně započitatelných náhradních dob se tyto doby započítávají pouze částečně, a to nejvýše v rozsahu 20násobku stanovené nebo kratší TPD daného zaměstnance. Částečně započitatelné náhradní doby (§ 216 odst. 2 ZPr) představují doby zameškané zaměstnancem v témže kalendářním roce z důvodu: a) dočasné pracovní neschopnosti, s výjimkou pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, b) karantény nařízené podle jiného právního předpisu, c) čerpání rodičovské dovolené, s výjimkou doby, po kterou zaměstnanec čerpá rodičovskou dovolenou do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, d) jiných důležitých osobních překážek v práci podle § 199 ZPr, s výjimkou překážek uvedených v prováděcím právním předpisu podle § 199 odst. 2 ZPr. Pod toto písm. d) tak lze jako částečně započitatelné náhradní doby podřadit např. tzv. sick-days (tj. krátkodobé indispoziční volno), pracovní volno poskytnuté zaměstnanci (na jeho žádost) k vyřízení jeho soukromých záležitostí, volno poskytnuté k péči o dítě starší 3 let (nad rámec rodičovské dovolené) apod.

V důsledku uplatnění plně a částečně započitatelných náhradních dob dochází k tomu, že ZPr fakticky promíjí (plně či částečně) nepřítomnost zaměstnance v práci (např. dobu čerpání mateřské dovolené), a tím mu zachovává právo na vyšší výměru dovolené za kalendářní rok (její poměrné části), než jakou si počtem skutečně odpracovaných dnů fakticky zasloužil. Jedná se o výrazný projev ochranné funkce pracovního práva.

49

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Příklad č. 5: Zaměstnankyně se 40hod TPD a) v období od 1. 1. do 15. 4. odpracuje celkem 600 hodin, b) v období od 16. 4. do 30. 9. zamešká v důsledku dočasné pracovní neschopnosti (rizikové těhotenství) celkem 960 hodin, c) v období od 1. 10. do 31. 12. zamešká v důsledku mateřské dovolené celkem 536 hod.

Výměra dovolené u zaměstnavatele činí 5 týdnů. Jaký je její nárok na dovolenou?

Jako doba odpracovaná se pro účely dovolené započtou jednak skutečně odpracované hodiny ad a), a dále doba mateřské dovolené ad c) jako tzv. plně započitatelná náhradní doba. Celkem se tedy jako doba odpracovaná pro účely dovolené započte 1 136 hodin (600 + 536), což odpovídá 28,4násobku TPD. Protože zaměstnankyně „odpracováním“ 28,4násobku TPD splnila podmínku odpracování alespoň 12násobku TPD (§ 216 odst. 3 ZPr), vznikne jí tím také právo na započtení doby dočasné pracovní neschopnosti jako tzv. částečně započitatelné náhradní doby, a to v maximálním rozsahu 20násobku TPD. Z celkem 960 hodin zameškaných v důsledku dočasné pracovní neschopnosti jí bude částečně započteno 800 hodin (20 x 40).

V daném případě tedy zaměstnankyni započteme 48 celých násobků TPD (28,4 + 20 = 48,4; hodnota 0,4násobku nad 48 celých násobků se tedy nezohlední a „propadne“). Právo na poměrnou část dovolené vyjadřuje vzorec: (celé násobky TPD / 52) x výměra v hod. = dovolená v hod.

48 / 52 x 200 = 185 hodin dovolené (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru)

Dodatková dovolená od 1. 1. 2021 Na základě Novely ZPr 2020 se mění dikce § 215 odst. 1 ZPr tak, že zaměstnanci, který pracuje u téhož zaměstnavatele po stanovenou TPD celý kalendářní rok pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, a zaměstnanci, který po celý kalendářní rok koná práce zvlášť obtížné, přísluší dodatková dovolená v délce stanovené TPD, a pracoval-li za těchto podmínek po kratší TPD, přísluší mu dodatková dovolená v délce odpovídající této kratší TPD. Pracuje-li zaměstnanec za uvedených podmínek jen část kalendářního roku, přísluší mu za každou odpracovanou stanovenou nebo kratší TPD v příslušném kalendářním roce dodatková dovolená v délce 1/52 stanovené nebo kratší TPD (§ 215 odst. 2 ZPr); s výjimkou práce v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech, která má specifická

50

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

pravidla odlišná od obecných pravidel výpočtu poměrné části dodatkové dovolené [§ 215 odst. 4 písm. f) ZPr].

Výše popsané zápočty plně a částečně započitatelných náhradních dob se od 1. 1. 2021 již nebudou – až na výjimky2 – vztahovat na posuzování práva na dodatkovou dovolenou zaměstnanců vykonávajících práce zvlášť obtížné. Jedná se o zaměstnance, jejichž taxativní výčet je uveden v § 215 odst. 4 ZPr. Tradiční výčet zaměstnanců s nárokem na dodatkovou dovolenou se od 1. 1. 2021 rozšiřuje o zaměstnance, kteří při čištění stok, kalových prostor, kanálových odpadů, žump, vpustí, kanalizačního potrubí a přípojek, hubení škodlivých živočichů ve stokách a při obsluhování čistíren odpadních vod přicházejí do přímého styku s biologickými odpadními vodami a odpady alespoň v rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby.

Příklad č. 6: Zaměstnankyně se 40hod TPD a) v období od 1. 1. do 15. 4. odpracuje celkem 600 hodin, b) v období od 16. 4. do 30. 9. zamešká v důsledku dočasné pracovní neschopnosti (rizikové těhotenství) celkem 960 hodin, c) v období od 1. 10. do 31. 12. zamešká v důsledku mateřské dovolené celkem 536 hod.

Výměra dovolené za kalendářní rok činí 5 týdnů, výměra dodatkové dovolené délku stanovené TPD zaměstnankyně. Jaký je její nárok na dovolenou?

Jedná se o totožné zadání jako v předchozím příkladu č. 5, tudíž právo na dovolenou za kalendářní rok činí 185 hodin (v podrobnostech viz výše příklad č. 5).

Právo na dodatkovou dovolenou je však třeba posoudit samostatně, a z tohoto důvodu také samostatně zaokrouhlit (na celé hodiny nahoru) vypočtený nárok. Pro účely dodatkové dovolené se jako doba odpracovaná započte pouze 600 hodin odpracovaných od 1. 1. do 15. 4. (odpovídá 15 celým násobkům TPD), nikoli ostatní náhradní doby. Právo na dodatkovou dovolenou za kalendářní rok 2021 tak bude činit 15/52 z ročního nároku 40 hodin, což odpovídá 11,538 hodinám, resp. po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru 12 hodinám.

Celkové právo zaměstnankyně na dovolenou za kalendářní rok a na dodatkovou dovolenou bude za r. 2021 činit 197 hodin (185 + 12).

2 Neplatí pro zaměstnance, kteří pracují pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, a dále pro zaměstnance pracující v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech.

51

4/2020

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Převádění dovolené nad 4 týdny od 1. 1. 2021 Novela ZPr 2020 dále umožňuje převést část dovolené do následujícího kalendářního roku. Dochází tak ke zmírnění dosavadního pravidla, které umožňovalo část dovolené převést do následujícího roku, jen pokud určení celého nároku na dovolenou v příslušném kalendářním roce zaměstnavatel nemohl uskutečnit z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance (např. dočasná pracovní neschopnost) nebo pro naléhavé provozní důvody (např. v důsledku pandemie COVID-19). Ustanovení § 218 odst. 2 ZPr nově zní: „S přihlédnutím k oprávněným zájmům zaměstnance lze na základě jeho písemné žádosti část dovolené za kalendářní rok, na kterou vzniklo právo v příslušném kalendářním roce a která přesahuje 4 týdny a u pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol 6 týdnů, převést do následujícího kalendářního roku.“

Čerpání dovolené od 1. 1. 2021 i v den svátku Významnou novinkou je i zlegalizování možnosti výjimečně čerpat dovolenou v den státního svátku. Novelou ZPr 2020 tak dochází k prolomení dosavadního pravidla, že pokud připadne v době dovolené zaměstnance svátek na den, který je jinak jeho obvyklým pracovním dnem, nezapočítává se mu do dovolené. Změna spočívá v doplnění § 219 odst. 2 ZPr o novu část věty za středníkem, která stanoví, že zmíněné pravidlo neplatí v případě, kdy zaměstnanec by byl jinak povinen v den svátku směnu odpracovat podle § 91 odst. 4 a čerpání dovolené v tento den bylo určeno na jeho žádost.

Novela ZPr 2020 s ohledem na ochranu zaměstnance omezuje možnost čerpání dovolené v den svátku jednak žádostí zaměstnance (ta nemusí být písemná, postačí jen ústní nebo konkludentní projev vůle), jednak tím, že se musí jednat o zaměstnance, který by jinak v den svátku směnu musel odpracovat podle § 91 odst. 4 ZPr. Možnost čerpání dovolené i v den svátku se tak vztahuje jen na výkon prací, které je možné zaměstnanci nařídit ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu (§ 91 odst. 3 ZPr), prací v nepřetržitém provozu a prací potřebných při střežení objektů zaměstnavatele.

JUDr. Dominik Brůha, Ph.D. advokát se specializací na pracovní právo

52

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

Svěřenské fondy.

Podivné, avšak úspěšné zvíře Kontext Když jsem v roce 2012 psal článek „Nejpodivnější zvíře v lese – poznámky ke svěřenskému fondu“,1 byl osud svěřenských fondů nejistý. Ve své podstatě avantgardní právní koncept byl zpravidla brán s nedůvěrou. V rámci diskuzí nad novým občanským zákoníkem byl často zmiňován jako určitá nepřístojnost a vážně se diskutovalo o nutnosti jeho zrušení. Naštěstí k tomu nedošlo. Snahy o zkrocení svěřenských fondů vyvrcholily novelou č. 460/2016 Sb., jíž byla zřízena evidence svěřenských fondů, aniž by JUDr. Vlastimil Pihera, Ph.D. však došlo k jejich zrušení či podstatnému omezení jejich funkcionality. Mezitím, po počátečním období ostychu a nejistoty, začal počet svěřenských fondů narůstat s tím, že v době, kdy píši tento článek, se jejich počet blíží číslu 2 500, a je jich tedy u nás zhruba stejně jako nadací. Svěřenské fondy tedy slaví nečekaný úspěch. Proč?

Uzákoněním svěřenských fondů (a podobně, byť zatím méně úspěšně, též liberalizací nadačního práva) tvůrci občanského zákoníku vyšli (ať již vědomě, či náhodně) vstříc vzrůstající poptávce po nástrojích správy rodinného majetku. V tomto ohledu lze zřejmě identifikovat dvě konvergentní tendence. Jde jednak o globální trend růstu objemu soukromého majetku (úzkých) vysokopříjmových vrstev, jednak o lokální specifikum spočívající v potřebě zajistit předání majetku z pionýrské generace podnikatelů, kteří začali podnikat po roce 1989 a dnes jsou zpravidla v důchodovém věku. Od nástrojů správy rodinného majetku se očekávají dvě základní funkce: zajištění mezigeneračního předání majetku („estate planning“) a zajištění jeho ochrany („asset protection“). Svěřenský fond plní obě tyto funkce. Navíc se vyznačuje (především oproti právnickým osobám) vysokou mírou flexibility, rozumným daňovým režimem a nízkými pořizovacími náklady.

1 Pihera, V. Nejpodivnější zvíře v lese – poznámky ke svěřenskému fondu. Obchodněprávní revue, 2012, č. 10.

53

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

V této souvislosti lze upozornit, že funkcionálně podobné struktury byly využívány i před účinností nového občanského zákoníku. Avšak nebyly domicilovány v České republice. Čeští občané využívali soukromé nadace v Lichtenštejnsku, trusty na Kypru či v offshorových jurisdikcích, jako jsou Bermudy či Singapur. Tato řešení však byla drahá a vyžadovala svěření správy majetku do rukou zahraničních správců, k nimž neměli zakladatelé žádný osobní vztah. Potřeba komunikace v cizím jazyce byla vnímána jako obtíž. Zahraniční trusty čelily riziku, že nebudou českým právem uznány, a jejich působení v ČR tak bylo velmi obtížné. V tomto ohledu představují svěřenské fondy nepochybně jednodušší řešení. Z hlediska veřejného zájmu pak není bez významu, že majetek ve svěřenských fondech zůstává zpravidla v ČR, podléhá standardní regulaci a je zde též daněn.

Ostatně zřejmě právě souboj o kapitál vede v poslední době tradiční kontinentální jurisdikce k tomu, že navzdory zakořeněným stereotypům implementují do svých právních řádů instituty inspirované trustem anglického common law. Vedle ČR uzákonily v posledních letech takové struktury např. Francie, Maďarsko, Rumunsko nebo Litva.

Itálie a Švýcarsko otevřely dveře zahraničním trustovým strukturám a umožňují jejich využití pro čistě tuzemské poměry. Rakousko liberalizovalo své nadační právo a slaví úspěch s konceptem rodinných nadací. České svěřenské fondy je tedy nutné vnímat též v širším kontextu těchto vývojových tendencí.

Koncept autonomního jmění Česká právní úprava převzala původní quebecký koncept a pojímá svěřenské fondy jako autonomní jmění, tedy jako souhrn majetku a dluhů vzniklých v souvislosti s jeho správou. Tím se zásadně odlišuje od trustu zemí common law, který je chápán výhradně jako zvláštní status majetku, přičemž dluhy tedy v trustu být nemohou. Koncept autonomního jmění je dále zvláštní tím, že majetek ve svěřenském fondu není ve vlastnictví žádné ze zúčastněných osob, tedy především není ve vlastnictví svěřenského správce, byť ten ze zákona vykonává vlastním jménem k tomuto majetku vlastnická práva. Není ani ve vlastnictví obmyšleného, tedy osoby, v jejíž prospěch se případně svěřenský fond zřizuje.

Podobně je nutné nahlížet na dluhy, které tvoří součást svěřenského fondu – svěřenský správce vystupuje vlastním jménem v pozici dlužníka, nicméně tyto dluhy nezatěžují jeho „osobní“ jmění a jejich věřitelé je mohou uspokojit pouze z majetku ve svěřenském fondu. Na rozdíl od trustu common law tak může být svěřenský fond předlužený nebo upadnout do platební neschopnosti, a může být tedy předmětem insolvenčního

54

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

řízení. Pro účely insolvenčního zákona pak vystupuje svěřenský správce na pozici dlužníka, byť řešení úpadku nebo hrozícího úpadku se v takovém případě dotýká pouze svěřenského fondu (nikoli jeho osobního jmění).

Skutečnost, že majetek ve svěřenském fondu nemá vlastníka, neznamená, že by se jednalo o věci opuštěné. Vlastnické právo působí v konstrukci svěřenského fondu, byť jej nelze alokovat na konkrétního nositele. Zde je vhodné zdůraznit, že svěřenský fond nemá právní osobnost. Byť by se mohlo zdát, že jejím přiznáním by se jeho koncept zjednodušil, je takové úvahy nutné odmítnout jako zjevně odporující jeho zákonné konstrukci.2 Ostatně právě absence právní subjektivity poskytuje svěřenskému fondu vysokou míru flexibility, kterou by jinak mohla omezovat obecná úprava právnických osob.

Vznik Zakladatel vytváří za svého života svěřenský fond tak, že u notáře sepíše statut, v němž jsou obsažena hlavní pravidla jeho správy, a uzavře smlouvu se svěřenským správcem, v níž se správce zaváže svěřenský fond spravovat a jíž k jeho rukám zakladatel převede určitý majetek, který má tvořit svěřenský fond. Jakkoli v takovém případě nenabývá svěřenský správce převáděný majetek do svého vlastnictví, jde ve své podstatě o standardní převod vlastnického práva. Svěřenský fond vytvářený za života zakladatele (inter vivos) vzniká až zápisem do evidence svěřenských fondů, přičemž tedy i účinky takového převodu ve formě změny vlastnického práva k majetku takto vyčleněného do svěřenského fondu (a tedy vznik autonomního jmění) nastávají až k okamžiku takového zápisu. V praxi provádí zpravidla zápis notář v souvislosti se sepsáním statutu, který musí mít formu notářského zápisu.

Zakladatel může vytvořit svěřenský fond též pořízením pro případ smrti, a to zpravidla tak, že v závěti zřídí ve prospěch svěřenského fondu dědické právo nebo právo na odkaz. V takovém případě vzniká svěřenský fond k okamžiku smrti zakladatele. Svěřenský správce, který byl zakladatelem povolán ještě za jeho života nebo bude za tímto účelem jmenován soudem, se pak tedy ujímá správy svěřenského fondu až po jeho vzniku. Shodně i do evidence svěřenských fondů se v těchto případech svěřenský fond zapisuje zpětně. Podle některých názorů by pořízením pro případ smrti mohlo dojít k přímému transferu majetku do svěřenského fondu, tj. tento majetek by se stal k oka2 Srov. Pihera, V., Ronovská, K. K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech. Bulletin advokacie, 2020, č. 7–8.

55

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

mžiku smrti autonomním jměním a netvořil by součást pozůstalosti. Takové řešení je však dle mého názoru neslučitelné s principy českého dědického práva.

V praxi však svěřenských fondů mortis causa vzniká jen minimum (zda vůbec nějaké), protože zakladatelé dají zpravidla přednost tomu, zřídit svěřenský fond ještě za svého života. Motivací je kromě naznačených pochybností o dopadech dědického řízení především možnost vidět, jak takový svěřenský fond bude fungovat. Při vzniku je tak do svěřenských fondů obvykle vyčleňován minimální majetek (např. částky v řádech několika tisíců korun), přičemž podstatný majetek je do nich vkládán teprve následně.

Lze podotknout, že zakladatel může ve prospěch již existujícího svěřenského fondu zřídit dědické právo nebo odkaz. Též může se svěřenským správcem ve prospěch takového svěřenského fondu sjednat dar pro případ smrti.

Struktura rodinných trustů Většina svěřenských fondů vzniká pro správu rodinného majetku. Hlavním účelem těchto fondů je zpravidla podpora členů rodiny v několika generacích. Obvykle jsou konstruovány jako tzv. diskreční fondy, kdy statut vymezuje např. kritériem příbuzenství se zakladatelem určitý okruh osob, z nichž následně svěřenský správce jmenuje obmyšlené, a to vždy pro účely konkrétního benefitu (jednotlivého plnění). Jeden člověk tak může být jmenován opakovaně. Statut takových svěřenských fondů pak formou tzv. benefičního plánu definuje jednotlivé formy benefitů a stanoví podmínky pro jejich poskytování.

Zatímco beneficienti trustů common law mají ekvitní vlastnické právo k majetku v trustu, obmyšlení svěřenských fondů mají pouze obligační právo vůči svěřenskému správci na poskytnutí určitého benefitu, tj. nemají žádné věcné právo k majetku ve svěřenském fondu. Je dále nutné odlišovat postavení obmyšlených od osob, které se jimi mohou stát za splnění stanovených podmínek nebo které pouze může svěřenský správce obmyšlenými teprve jmenovat. Těmto osobám nenáleží žádné právo na benefit ani jiná práva obmyšlených (především právo kontroly). Toto řešení sice na jednu stranu staví tyto potenciální obmyšlené do velmi slabé pozice, současně ale zajišťuje efektivní ochranu svěřenského fondu před jejich věřiteli. Zatímco pohledávka na výplatu benefitu může být předmětem exekuce, v těchto případech není co exekuovat.

Kontrolní funkci v rodinných svěřenských fondech plní obvykle tzv. protektoři. Zákon explicitně existenci této funkce nepředvídá (hovoří pouze obecně o osobách vykonávajících dohled nad správou), nicméně v trustových strukturách je standardní. Úkolem

56

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

protektora je dohlížet nad činností svěřenského správce a zajistit, že řádně naplňuje účel svěřenského fondu, resp. historickou zakladatelovu vůli. Souhlasu protektora zpravidla podléhá jmenování obmyšlených svěřenským správcem a poskytnutí některých benefitů.

Protektor může být jediný, neobvyklé ale nejsou ani kolektivní rady protektorů.

Vedle protektorů se lze v rámci struktur rodinných svěřenských fondů setkat s rodinnými radami, tedy jakýmisi více či méně formalizovanými shromážděními členů rodiny, zpravidla vnitřně dále členěnými podle jednotlivých rodinných větví. Rodinné rady poskytují platformu pro komunikaci mezi zástupci obmyšlených, svěřenským správcem a protektorem. Ve výjimečných případech je jim svěřována i věcná působnost (např. jmenování protektora). V této souvislosti lze zmínit existenci (německým právním prostředím inspirované) tzv. rodinné charty. Rodinná charta je dokument popisující strukturu správy rodinného majetku a související práva (a povinnosti) členů rodiny. Charta mnohdy zavazuje členy rodiny, aby se zdrželi jejich zpochybňování či jiného napadání. Členové rodiny zpravidla přistupují k chartě, když dosáhnou plnoletosti.

Postavení zakladatele Citlivou otázkou je postavení zakladatele svěřenského fondu. Zakladatelé si často chtějí podržet nad svěřenským fondem maximální kontrolu. To je lidsky pochopitelné, nicméně podstatou svěřenského fondu je vydělení majetku z volní sféry zakladatele a jeho přiřazení vymezenému účelu. Zachová-li si zakladatel takovou míru vlivu, která mu umožní rozhodovat o majetku ve svěřenském fondu, jako by byl jeho vlastnictvím, lze pochybovat o tom, zda vůbec mohly být naplněny podmínky pro jeho vznik. Jednání směřující ke vzniku svěřenského fondu by pak mohla být považována za simulované právní jednání. Na tom nic nemění ani skutečnost, že byl svěřenský fond zapsán do evidence svěřenských fondů.

Tomuto riziku se vystavuje zakladatel především, ponechá-li si právo měnit účel svěřenského fondu. Účel je základním konstitutivním znakem svěřenského fondu a jeho arbitrární změny by měly být vyloučeny. (To nevylučuje možnost jej měnit v případech, kdy se tím reaguje na nepředvídané změny či změnu poměrů.) Kdy vliv zakladatele překročí únosnou mez, však musí být posuzováno případ od případu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.3 Vyhradí-li zakladatel určitá práva, může se jich následně 3 Blíže srov. Pihera, V., Ronovská, K. Fundační principy a hranice jejich flexibility. K otázce možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských fondů a fundací. Právník, 2018, č. 9.

57

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

vzdát. Mnoho trustových struktur svěřuje zakladateli extenzivní práva, kterých se zakladatel vzdá po uplynutí určité „zkušební doby“. Toto řešení může být zřejmě funkční i v českém právním prostředí, byť může vést ve výsledku k závěru, že svěřenský fond vznikl až k okamžiku, kdy relevantní práva zakladatele zanikla.

Zakladatel může být, a v praxi zpravidla bývá, obmyšleným. V praxi se mnohdy setkáváme s explicitním pravidlem, podle kterého může zakladatel požadovat výplatu jakéhokoli benefitu, a dokonce i to, aby mu byl touto formou „vrácen veškerý majetek, který do svěřenského fondu vložil“. Posuzování dopadu takových ujednání na svěřenský fond je velmi složité. Pochybnosti vznikají především v situacích, kdy takové právo není nijak podmíněno (např. navázáno na uplynutí určité lhůty). Domnívám se však, že je-li takové právo slučitelné s účelem svěřenského fondu, lze jej zakladateli přiznat.

Vklady majetku do svěřenského fondu (ať již při jeho vytváření, či poté) mohou být zpochybněny jako relativně neúčinné věřiteli zakladatele (ale i jiné osoby, vkládající majetek do svěřenského fondu), pokud by jimi bylo zkracováno uspokojení jejich pohledávek. Vzhledem k tomu, že na vklad do svěřenského fondu je nutné hledět jako na bezúplatné právní jednání (a to i v případě, kdy je vkládající současně beneficientem), mohou se věřitelé dovolávat neplatnosti ve dvouleté lhůtě, bez nutnosti prokazovat vědomost svěřenského správce o tom, že vkladem dochází ke zkrácení. Je tedy zřejmé, že svěřenské fondy nepředstavují nijak zvláště vhodný nástroj pro poškozování věřitelů.

Zahraniční trusty Poměrně málo pozornosti je věnováno zásadní změně, k níž došlo v důsledku přijetí nového zákona o mezinárodním právu soukromém ve vztahu k zahraničním trustovým strukturám. Zatímco před 1. 1. 2014 čelily zahraniční trusty v ČR riziku, že jejich existenci české právo neuzná, po tomto datu platí, že svěřenský fond nebo podobné zařízení řídící se cizím právem se uznává i v oblasti českého práva, vykazuje-li základní znaky požadované pro něj českým právem. Zákon neupřesňuje, co se rozumí „základními znaky“ svěřenských fondů vyžadovanými českým právem, ani nekonkretizuje důsledky takového uznání. To vyvolává určité nejasnosti.

Extrémně stručná důvodová zpráva k zákonu o mezinárodním právu soukromém uvádí jako svůj inspirační zdroj Haagskou úmluvu o právu použitelném pro trusty a jejich uznávání z roku 1985. Byť Česká republika není (paradoxně) její smluvní stranou, lze mít zřejmě za to, že základními znaky by měly být znaky vymezené touto doho-

58

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

dou. Jde tedy o trustové struktury, které byly zřízeny dobrovolně a jsou prokazatelné písemným dokumentem, přičemž (a) jde o oddělený majetek, který není součástí jmění správce, (b) vlastnické právo k němu vykonává vlastním jménem správce nebo jiná osoba jménem správce, (c) správce odpovídá za výkon svých pravomocí vztahujících se k dispozici se spravovaným majetkem v souladu se zákonnými a smluvními pravidly, jimiž se daná správa řídí.

Tyto požadavky splňuje většina standardních zahraničních trustů. Důsledky uznání zahraničního trustu v českém právu by pak obdobně měly odpovídat důsledkům uznání zahraničního trustu podle výše zmíněné haagské úmluvy. České právo by tak ve vztahu k zahraničním trustům mělo zajistit, že zahraniční správce bude moci efektivně nakládat s majetkem v trustu, že budou zaručena práva beneficientů na plnění z takového majetku a že takový majetek bude chráněn před nároky osobních věřitelů správce.4 Z funkcionálního pohledu bude v těchto ohledech postavení zahraničních trustů shodné jako postavení českého svěřenského fondu. To vede k otázce, zda v budoucnu nezačnou být v ČR využívány vedle svěřenských fondů i zahraniční trustové struktury. Tak by tomu jistě mohlo být, ukázalo-li by se, že svěřenské fondy vykazují ve srovnání se zahraničními trusty významné nevýhody. V tomto ohledu sehraje významnou roli judikatura českých soudů, kterou v této chvíli zatím stále ještě jen vyhlížíme.

Závěrem Svěřenské fondy mají svoji budoucnost otevřenou. Nejedná se o kuriozitu či módní záležitost. Svěřenské fondy jsou již dnes pevnou součástí hospodářského života a jejich efekty zasahují všechna odvětví soukromého práva, včetně práva rodinného či dědického. Již proto si zaslouží pozornost široké právnické obce. Navíc, inovativní a relativně obtížný právní koncept svěřenských fondů může posloužit k lepšímu pochopení jinak ne zcela zřejmých aspektů soukromého práva, včetně konceptu vlastnictví, právnických osob a struktury subjektivních práv. Snad k tomu bude i tento článek skromným příspěvkem.

JUDr. Vlastimil Pihera, Ph.D., advokát Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o.

4 Hayton, D. The International Trust. 3rd Edition. Jordans, 2011, p. 172.

59

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Svěřenský fond a katastr nemovitostí Úvod Svěřenské fondy si postupně přes počáteční nedůvěru nacházejí své místo i v naší společnosti. Řeší se jimi obvykle správa rodinného majetku nebo jiného majetku (soukromé svěřenské fondy), ale jistě nelze pominout ani svěřenské fondy veřejně prospěšné, zřízené k naplňování účelů kulturních, vzdělávacích, vědeckých či charitativních apod. Výchozí pro právní úpravu svěřenských fondů je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ObčZ), ve znění pozdějších předpisů, JUDr. Eva Barešová ale dále jsou důležité i zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) [KatZ], ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že do majetku svěřenských fondů jsou velmi často vyčleňovány nemovitosti, je nutné věnovat zápisu do katastru nemovitostí, souvisejícímu se správou svěřenského fondu, náležitou pozornost.

Vyčlenění majetku a vznik svěřenského fondu Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou nebo pořízením pro případ smrti a svěřenský správce se zaváže tento majetek držet a spravovat. Dochází tak k tomu, že vznikem svěřenského fondu vznikne oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku a svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto majetku a jeho správy (§ 1448 odst. 1 a 2 ObčZ). Svěřenský fond je zřízen (§ 1451 ObčZ), když svěřenský správce přijme pověření k jeho správě, ale vzniká až dnem zápisu do evidence svěřenských fondů podle zákona č. 304/2013 Sb. ve znění zákona č. 460/2016 Sb. Byl-li však svěřenský fond zřízen poří-

60

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

zením pro případ smrti, vznikne smrtí zůstavitele a do evidence svěřenských fondů se zapíše až po jeho smrti. Svěřenský fond není právnickou osobou, a nemá proto právní osobnost. Evidence svěřenských fondů není veřejným rejstříkem, obsahuje část veřejnou a část neveřejnou. Na evidenci svěřenských fondů se ustanovení zákona č. 304/2013 Sb. použijí obdobně.

Každý svěřenský fond musí mít statut, který vydává zakladatel (§ 1452 odst. 1 ObčZ).

Statut vyžaduje formu veřejné listiny, tj. notářský zápis, a obsahuje alespoň označení svěřenského fondu, označení majetku, který tvoří svěřenský fond při jeho vzniku, vymezení účelu svěřenského fondu, podmínky pro plnění ze svěřenského fondu, údaj o době trvání svěřenského fondu (není-li uvedena, platí, že fond byl zřízen na dobu neurčitou), má-li být ze svěřenského fondu plněno určité osobě jako obmyšlenému, určení této osoby nebo způsobu, jak bude obmyšlený určen, a počet svěřenských správců a způsob jejich jednání.

Správa svěřenského fondu Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet svěřenského fondu správce svěřenského fondu, který ale vlastníkem majetku není. Vykonává toliko správu tohoto majetku. Majetek ve svěřenském fondu není jeho vlastnictvím, ale ani vlastnictvím zakladatele, a ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno (obmyšleného) [§ 1448 odst. 3 ObčZ]. Pokud se však jedná o nemovitosti vyčleněné do majetku svěřenského fondu, je nutné, aby tyto nemovitosti, pokud jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, byly v katastru nemovitostí řádně vedeny s údaji, které stanoví katastrální zákon a vyhláška č.

357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) [KatV]. Podle § 1456 ObčZ svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do veřejného seznamu se svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský správce“.

Údaje, které se evidují v katastru nemovitostí u majetku ve svěřenském fondu U majetku ve svěřenském fondu se evidují v katastru nemovitostí tyto údaje (§ 15 odst. 2 KatV):

61

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

a) text „svěřenský správce“, b) údaje o svěřenském správci, c) označení svěřenského fondu, d) údaj o době trvání svěřenského fondu, e) spoluvlastnický podíl, f) údaje o nemovitosti, která náleží do majetku svěřenského fondu, g) údaj o tom, že k užívání nemovitosti, která náleží do majetku svěřenského fondu, slouží nemovitosti v přídatném spoluvlastnictví, h) údaj o uložení dohody spoluvlastníků o správě nemovitosti do sbírky listin a i) údaje o zakladateli.

Tyto údaje o nemovitostech náležejících do majetku svěřenského fondu jsou uvedeny na listu vlastnictví (LV), který je založen v rámci katastrálního území jen pro svěřenský fond, takto: Část A LV V této části, kde bývají údaje o vlastníkovi nemovitostí uvedených v části B, je uvedeno označení svěřenského fondu [§ 23 odst. 2 písm. a) KatV]. Svěřenský fond musí mít vlastní označení, které má vyjadřovat jeho účel a obsahovat slova „svěřenský fond“ (§ 1450 ObčZ). Z tohoto důvodu je často v samotném názvu svěřenského fondu uvedeno, ve prospěch koho se svěřenský fond vytváří, např. Svěřenský fond ve prospěch Jakuba a Tomáše, aby bylo zřejmé, jaký účel fond má. Označení některých svěřenských fondů však účel fondu dle mého názoru nevyjadřují. Účel svěřenského fondu např. nevyjadřuje označení Svěřenský fond Jinonice nebo Svěřenský fond Marie. Dále je pak v této části uveden svěřenský správce, neboť podle § 1456 ObčZ je správce svěřenského fondu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník s poznámkou „svěřenský správce“ (náleží mu plná správa majetku svěřenského fondu). U svěřenského správce je uveden i spoluvlastnický podíl, pokud do svěřenského fondu byla vyčleněna jen ideální část nemovitosti. Údaje o svěřenském správci jsou stejné, jako se uvádějí u vlastníka nemovitosti, neboť podle § 2 odst. 3 KatV se ustanovení katastrální vyhlášky týkající se vlastníka obdobně užijí i na svěřenského správce, tj. u fyzické osoby jméno, popřípadě jména, a příjmení, rodné číslo, a nemá-li je, datum narození, adresa místa trvalého pobytu, a nemá-li ji, adresa bydliště. U právnické osoby název nebo obchodní firma, identifi kační číslo osoby nebo jiný obdobný identifi kační údaj, je-li přidělen, sídlo (§ 4 odst. 2 a 3 KatZ). Nutno

62

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

však připomenout, že právnická osoba může být správcem svěřenského fondu, jen pokud tak stanoví zákon (§ 1453 odst. 2 ObčZ), a tím je prozatím jen zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, který v § 11 odst. 6 písm. a) připouští, aby investiční společnost za určitých podmínek byla svěřenským správcem svěřenského fondu, který není investičním fondem.1 Část B LV V této části jsou uvedeny nemovitosti, které náleží do majetku svěřenského fondu. Část B1 LV V této části je uveden údaj o tom, že k užívání nemovitosti, která náleží do majetku svěřenského fondu, slouží nemovitosti v přídatném spoluvlastnictví [§ 23 písm. b) KatV]. Část D LV V této části se uvádí údaj o době trvání svěřenského fondu, pokud byl fond zřízen na dobu určitou. Např. po dobu studia obmyšlených, do věku 26 let obmyšlených nebo po dobu života obmyšlených apod. Listinou, která je podkladem pro zápis tohoto údaje, je statut svěřenského fondu (pokud tento údaj nelze zjistit z evidence svěřenských fondů), ve kterém je tento údaj povinným údajem. Údaje o této listině jsou též uvedeny v této části LV. Údaj o době trvání svěřenského fondu je údajem, který se zapisuje do evidence svěřenských fondů podle § 65d zákona č. 304/2013 Sb. ve znění zákona č. 460/2016 Sb. jako jiná důležitá skutečnost, jen pokud o její zápis požádal svěřenský správce.

Dále je uveden údaj o uložení dohody spoluvlastníků o správě nemovitosti (vyžaduje formu veřejné listiny) do sbírky listin katastru nemovitostí (správní poplatek 1 000 Kč) a údaje o této listině (pokud tato dohoda byla sepsána) [§ 34 odst. 2 KatZ a § 1138 ObčZ].

Posledními údaji této části jsou údaje o zakladateli, kterými jsou údaje, které se zapisují u vlastníka. Listinou, která je podkladem pro zápis tohoto údaje, je statut svěřenského fondu, ve kterém je údaj o zakladateli povinným údajem. Údaje o této listině jsou 1) Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, 2014.

63

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

též uvedeny v této části LV. Údaj o zakladateli nemůže katastrální úřad zjistit z evidence svěřenských fondů, protože tento údaj se neuvádí v opisu z evidence svěřenských fondů ani se neuveřejňuje (§ 65e zákona č. 304/2013 Sb.). Rovněž se neuveřejňují listiny zakládané do sbírky listin evidence svěřenských fondů.

U majetku ve svěřenském fondu v katastru nemovitostí nejsou údaje ohledně skutečných majitelů svěřenských fondů ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a fi nancování terorismu.

Zápis správy svěřenského fondu do katastru nemovitostí Správa svěřenského fondu se do katastru nemovitostí zapisuje vkladem podle § 11 odst. 1 písm. j) KatZ (správní poplatek 2 000 Kč) po vzniku svěřenského fondu, tj. v okamžiku, kdy je svěřenský fond zřízený smlouvou zapsán v evidenci svěřenských fondů. To lze bez problémů ověřit v evidenci svěřenských fondů dostupné na internetové adrese https://isesf.justice.cz/evidence-vyhledavani, včetně identifikačního čísla svěřenského fondu (jedná se o uveřejňovaný údaj). Údaje o zakladateli, obmyšleném a o osobě oprávněné k výkonu dohledu nad správou svěřenského fondu se podle § 65e zákona č. 304/2013 Sb. v opisu z evidence svěřenských fondů neuvádějí ani se neuveřejňují, ledaže byl ke zpřístupnění dán souhlas. Je-li svěřenský správce fyzickou osobou, neuvádějí se v opisu z evidence svěřenských fondů ani se neuveřejňují údaje o jeho bydlišti a datu narození nebo rodném čísle; vždy se však uveřejní jeho doručovací adresa. Nutno poznamenat, že svěřenský fond zřízený pořízením pro případ smrti vzniká smrtí zůstavitele před zápisem do evidence svěřenských fondů.

Vkladové řízení Návrh na zahájení vkladového řízení se povinně podává na stanoveném formuláři, jehož vzor je stanoven vyhláškou č. 359/2013 Sb., o stanovení vzoru formuláře pro podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu. Vzor formuláře je dostupný na internetových stránkách ČÚZK: https://www.cuzk.cz/Je-dobre-vedet/Formulare-v-resortu-zememerictvi-a-KN/Zapis-vkladem/Navrh-na-vklad.aspx, včetně interaktivní aplikace pro vytvoření návrhu na vklad, která oproti ručnímu vyplňování nabízí celou

64

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

řadu automatizovaných kroků a kontrol. V případě, že navrhovatel využije tuto aplikaci, je namístě uvést název svěřenského fondu a jeho identifi kační číslo do položky „Volný popis“.

Pokud se mění osoba správce svěřenského fondu, provede se tato změna jako zápis jiných údajů (§ 27 KatZ) [bez poplatku]. Účastníky vkladového řízení jsou v případě vkladu správy svěřenského fondu svěřenský správce a zakladatel svěřenského fondu, který majetek vyčlenil do svěřenského fondu. Účastníkem vkladového řízení nemůže být samotný svěřenský fond, protože ten není právnickou osobou, nemá právní osobnost, tj. nemá způsobilost mít práva a povinnosti a nemá ani způsobilost být účastníkem řízení (§ 15 a § 20 odst.

1 ObčZ, srov. usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn.

14 Co 138/2020).

Vkladovou listinou je smlouva o svěření vyčleněného majetku svěřenskému správci.

Přílohou návrhu na vklad musí být kromě vkladové listiny i statut svěřenského fondu, protože podle něj se zapisují do katastru nemovitostí údaje o trvání svěřenského fondu, pokud je doba svěřenského fondu omezena, a údaje o zakladateli. Statut musí mít formu notářského zápisu a může být buď součástí smlouvy o svěření vyčleněného majetku svěřenskému správci, nebo samostatným dokumentem.

Závěr Ačkoliv svěřenské fondy jsou součástí našeho právního řádu teprve 7 let od účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v roce 2014, našly si již své příznivce (i kritiky) a začaly být využívány jako vhodná a oblíbená forma správy majetku. Teprve budoucnost ukáže, zda se jedná o kvalitní právní úpravu, která zajistí bezpečnou správu určitého majetku. Nutno však přijmout skutečnost, že svěřenský fond není právnickou osobou, nemá právní osobnost, ale je tzv. právním uspořádáním bez právní osobnosti.

JUDr. Eva Barešová

65

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Nařízení eIDAS a jeho aplikace v praxi

S

tále častěji se setkáváme s právními předpisy, které upravují náležitosti elektronické komunikace a nástrojů pro její zajištění.

S ohledem na stále širší uplatnění této „bezpapírové“ formy je to zcela pochopitelné. Je žádoucí, aby zejména ty postupy, u kterých oprávněně očekáváme značnou míru ICT bezpečnosti a spoléháme na věrohodnost komunikovaných dokumentů, měly jasný právní rámec. Tak jistě není nutné upravovat náležitosti běžné e-mailové komunikace, ale za pozornost stojí zejména taková komunikace, jeIng. Petr Budiš, Ph.D., MBA jíž obsah má nebo může mít právní důsledky. Nové právní předpisy přinášejí i řadu nových pojmů, a ne vždy je širší veřejnosti, resp. všem potenciálně dotčeným osobám zcela zřejmé, jaký je jejich význam a jaké jsou vztahy mezi nimi. Při přípravě nové legislativy je zcela nezbytná součinnost legislativců a ICT odborníků. Ostatně to platí i pro naplňování těchto předpisů v praxi.

Zásadním legislativním počinem bylo přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ ES (zkráceně „nařízení eIDAS“). Toto nařízení navazuje na zrušovanou směrnici, ovšem má nesrovnatelně širší záběr. Poměrně detailně a zcela odděleně upravuje dvě hlavní oblasti, a to – jak sám název napovídá, oblast služeb vytvářejících důvěru a oblast elektronické identifikace. Obě oblasti jsou samostatné a nezávislé, ale v jistém smyslu i úzce propojené a navzájem se doplňují s cílem vytvořit funkční celek.

Do první z nich náleží služby, jejichž převážná část se tradičně nazývá „certifikační služby“, tj. vydávání kvalifikovaných certifikátů pro elektronický podpis a pro elektronické pečetě, ověřování platnosti elektronických podpisů a pe-

66

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

četí a jejich uchovávání, vydávání kvalifikovaných časových razítek, vydávání kvalifikovaných certifikátů pro autentizaci internetových stránek a požadavky na hardwarové prostředky pro vytváření těch typů elektronických podpisů a pečetí, které jsou považovány za bezpečné a získaly příslušné hodnocení. Tyto prostředky slouží podle nařízení eIDAS mimo jiné pro vytváření kvalifikovaných elektronických podpisů, pro které podle čl. 25 toho nařízení platí, že mají právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu a že kvalifikovaný elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě se uznává jako kvalifikovaný elektronický podpis ve všech ostatních členských státech.

Výše zmiňované nařízení mimo jiné umožňuje vzájemné uznávání dotčených produktů a služeb v rámci EU, tj. mají přeshraniční dosah. Jak se uvádí v recitálu nařízení eIDAS, jeho cílem je eliminovat „nedostatečnou důvěru, zejména v důsledku pocitu nedostatku právní jistoty“. Dříve než nařízení eIDAS vstoupilo v platnost, byly právní úpravy záležitostí jednotlivých členských států a přeshraniční uznávání bylo odkázáno na uzavírání dvou či vícestranných dohod mezi účastníky komunikace. Jako příklad je možné uvést službu vydávání kvalifikovaných časových razítek, která jsou v ČR vydávána již od roku 2006 a v dalších letech byla běžně a v poměrně velkém rozsahu používána. Právní úprava však existovala pouze na národní úrovni, a tak jejich přeshraniční uznávání bylo značně problematické.

Druhý tematický blok nařízení eIDAS, elektronická identifi kace, zohledňuje skutečnost, že v řadě členských států jsou nástroje elektronické identifi kace běžně používány a je zájem jejich použití rozšířit i za hranice těchto států. Nařízení eIDAS si vytklo za cíl „odstranění stávajících překážek přeshraničního využívání prostředků pro elektronickou identifi kaci, které se v členských státech používají k autentizaci, alespoň pro účely veřejných služeb“. Zpravidla jsou uváděny jako příklad možnost studenta z jednoho členského státu přihlásit se na univerzitu v jiném členského státě, aniž by tam musel vycestovat, případně možnost daňového poplatníka na dálku vyplnit a odevzdat daňové přiznání v jiném státě EU. Až praxe ukáže, zda to bude opravdu takto jednoduché.

Na nařízení eIDAS v naší legislativě navazují dva adaptační právní předpisy – zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a zákon č. 250/2017 Sb., o elektronické identifi kaci. Je nutné zmínit i zákon č.

67

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů, pro který se v době jeho přípravy vžil název „digitální ústava“. S uvedenými zákony souvisí i řada novel dalších zákonů, např. zákon č. 298/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

Pokud se jedná o oblast elektronické identifi kace, díky výše uvedeným právním předpisům je zde právní základ pro prokazování totožnosti s využitím elektronické identifi kace, pokud právní předpis nebo výkon působnosti prokázání totožnosti vyžaduje. Aby bylo zajištěno, že tato elektronická identifi kace použitá pro prokazování totožnosti byla důvěryhodná, je povinností tuto elektronickou identifi kaci provést prostřednictvím tzv. kvalifi kovaného systému elektronické identifi kace.

Službu elektronické identifi kace mohou poskytovat jednak státní orgány a jednak ty subjekty, kterým Ministerstvo vnitra udělí akreditaci pro správu kvalifi kovaného systému elektronické identifi kace. Těmto subjektům, kvalifi kovaným správcům systémů elektronické identifi kace, zákon stanovuje základní povinnosti, které jsou podmínkou pro věcně správný výkon jejich činnosti, která spočívá ve správě kvalifi kovaného systému elektronické identifi kace. Pro soukromoprávní subjekty, obce či kraje, pokud by hodlaly poskytovat služby elektronické identifi kace, je zaveden režim akreditace zajišťovaný Ministerstvem vnitra.

Zdrojem informací o tom, kde je možné v rámci eGovernmentu elektronickou identitu využít, je portál „eidentita.cz“, resp. portál národního bodu pro identifikaci a autentizaci. Zde pod pojmem „Poskytovatelé služeb“ najdeme v přehledném grafickém zpracování seznam všech dostupných služeb a subjektů, které je poskytují. Poskytovatel je zároveň tím, kdo určuje, jakou formu elektronické identifi kace akceptuje, resp. jakou úroveň záruky bezpečnosti musí splňovat příslušný nástroj elektronické identifi kace ze stupnice nízká – střední – vysoká.

Samozřejmě nic není dokonalé. Tak v nařízení eIDAS nacházíme v čl. 32 poněkud problematické ustanovení, které explicitně požaduje, aby se platnost podpisů (i pečetí) ověřovala „k okamžiku podpisu“. Ten však zpravidla neznáme, pokud nechceme za důvěryhodný považovat údaj pocházející ze systémových hodin, který si kdokoli může libovolně upravit. Spoléhat se můžeme jen na časový údaj v kvalifi kovaném časovém razítku, pokud je připojeno, a pokud není, musíme ověřovat splnění všech podmínek pro platnost v čase, kdy se ověřování provádí.

Ani zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické trans-

68

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

akce, se nevyhnul určité kontroverzi a z pohledu mnohých zainteresovaných osob obsahuje poněkud nešťastné ustanovení týkající se používání elektronického podpisu. Na jedné straně tento zákon v § 5 a 6 stanoví, že při právním jednání, kdy je alespoň jedna z komunikujících stran veřejnoprávní podepisující, je nezbytné použít kvalifi kovaný elektronický podpis, resp. zaručený elektronický podpis založený na kvalifi kovaném certifi kátu, tedy z hlediska bezpečnosti vyšší typy elektronického podpisu. Ve všech ostatních situacích zákon výslovně stanoví možnost použití jakéhokoli typu elektronického podpisu, konkrétně „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ Tím může být i z klávesnice napsané „tvůj strýc Karel“, i elektronický podpis založený na certifi kátu vydaném jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobou, aniž by např. publikovala CRL – seznam certifi kátů, které byly zneplatněny dříve, než uplynula jejich platnost, a na které již tedy nelze v žádném případě spoléhat. Taková certifikační autorita, jak se tyto subjekty běžně nazývají, nemusí den po vydání certifi kátu vůbec existovat, nepodléhá žádné kontrole a nikdo negarantuje, že fyzická osoba, na kterou byl certifi kát vydán, vůbec kdy existovala. Je patrně nutné vzít na vědomí, že nelze zákonem zakázat používání těchto nástrojů, které v žádném případě nelze označit jako důvěryhodné. Možná by se však našlo i elegantnější a pro praxi vhodnější řešení, pokud jde o ustanovení právního předpisu, než je explicitní umožnění jejich používání, a to bez náznaku skutečnosti, že na ně lze spoléhat ve velmi omezené míře.

Naopak v případě subjektů, které jsou oprávněny vydávat tzv. kvalifi kované certifi káty, tj. kvalifi kovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru, se vyžaduje splnění celé řady náročných požadavků a pravidelné provádění auditů. Kromě toho jsou dozorovány Ministerstvem vnitra.

Neměla by uniknout pozornosti ani skutečnost, že Česká republika připouští při komunikaci s veřejnoprávním podepisujícím použití zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifi kovaném certifi kátu, a nevyžaduje tedy použití kvalifi kovaného elektronického podpisu. To není v rámci EU zcela obvyklé, takto „měkký“ požadavek např. nemají ani naši slovenští sousedé.

Další problematickou záležitostí se do budoucna může stát tendence nahrazovat elektronický podpis elektronickou identitou, resp. zavádět institut fi kce podpisu.

69

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Někdy taková záměna pramení z neznalosti, často je motivována nadměrnou snahou o uživatelskou přívětivost – když už jeden prostředek mám, např. certifi kát, proč ho nepoužít k více účelům. V tomto případě nezbývá než trpělivě a zároveň důrazně upozorňovat na úskalí, která by takový vývoj představoval.

Již zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, upravuje tzv. fi kci podpisu právního jednání učiněného datovou schránkou, konkrétně v § 18 odst. 2 citovaného zákona stanoví, že „Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný.“ Nově je obdobná úprava v § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby. V tomto ustanovení se stanoví, že uživatel služby má právo činit digitální úkon vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím informačního systému veřejné správy umožňujícího prokázání totožnosti uživatele služby s využitím elektronické identifi kace, autorizaci digitálního úkonu uživatelem služby a zpětné prokázání projevu vůle uživatele služby učinit digitální úkon. Fikce podpisu se tedy rozšiřuje i mimo datové schránky.

Je žádoucí, aby uvedené právní úpravy byly opravdu poslední, které fi kci podpisu umožňují. Podpis, vlastnoruční i elektronický, je projevem vůle vztahujícím se ke konkrétnímu textu dokumentu. S využitím elektronické identity by mělo být možné se k informačnímu systému přihlásit a poté mít k dispozici zde uložené dokumenty – pro příklad uveďme daňová přiznání a související dokumenty vztahující se k nositeli konkrétní elektronické identity. Ovšem v případě, že je vkládáno nové daňové přiznání, mělo by být opatřeno příslušným typem elektronického podpisu.

Je nutné si uvědomit, že jednotlivé dokumenty mohou následně existovat i mimo daný informační systém, případně i komunikovány do jiného členského státu. V takových případech bude možné uplatnit fi kci podpisu jen stěží. Už proto, že takový institut nařízení eIDAS nezná. Je na posouzení povolaných, zda popsanými způsoby nejsou „rozmělňována“ ustanovení nařízení eIDAS, které striktně odděluje elektronickou identifi kaci od služeb vytvářejících důvěru. Je nutné mít na paměti i skutečnost, že ověřování platnosti elektronického podpisu je v zásadě rutinní technická záležitost, kdežto s prokazováním platnosti elektronické identifi kace jako nástroje pro projev vůle dané osoby mohou nastat problémy a není známo, jak by takové ověřování standardně probíhalo.

70

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

K mýlce dochází patrně i z toho důvodu, že v obou případech mohou být použity obdobné technologie. To je možné demonstrovat na konkrétním případu – v naší společnosti, První certifikační autoritě, a. s., která byla prvním komerčním subjektem, jenž získal statut kvalifikovaného správce, je zájemcům poskytován nástroj elektronické identifikace, který splňuje nejvyšší úroveň záruky bezpečnosti s označením „vysoká“, stejně jako nový občanský průkaz s čipem. Protože v tomto konkrétním případě je nástrojem čipová karta Starcos 3.5, která je zároveň tzv. bezpečným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů, tj. kvalifikovaných elektronických podpisů, je možné použít jednu čipovou kartu, která je „nosičem“ jak soukromého klíče pro vytváření elektronického podpisu, tak soukromého klíče spojeného s komerčním identitním certifikátem určeným pro elektronickou identifikaci. Při vlastním používání je však uživatel nesmí zaměňovat – v některých případech to aplikace ani neumožní. Zásadní rozdíl je již při samotném vydávání certifikátů – v případě kvalifikovaných certifikátů pro elektronický podpis i jiných typů kvalifikovaných a komerčních certifikátů, ověřuje totožnost žadatele kvalifikovaný poskytovatel. V případě certifikátů pro elektronickou identifikaci (komerčních identitních certifikátů) se totožnost ověřuje navíc u tzv. identity providera. Realizuje se prostřednictvím národního bodu pro identifikaci a autentizaci Národní identitní autority (NIA) provozované Správou základních registrů. Pouze při takovém postupu se má za to, že se jedná o nepopiratelné prokázání identity žadatele o službu v online komunikaci s poskytovateli jednotlivých služeb.

Rozsah tohoto příspěvku neumožňuje detailní popis celé problematiky, a je tedy určitou zkratkou. Já osobně i moji spolupracovníci se velmi rádi budeme věnovat zájemcům z řad právnické veřejnosti, pokud se touto problematikou zabývají nebo to mají v úmyslu. Pro nás budou naopak mimořádně přínosné jejich názory.

Ing. Petr Budiš, Ph.D., MBA předseda představenstva a generální ředitel První certifikační autorita, a. s.

71

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Sdílená (dělená) pracovní místa v novele zákoníku práce

S

restartem ekonomiky se objevují nové trendy v zaměstnávání a na trhu práce. Ovšem ani pracovníci se již nespokojují s tradičními formami práce, jako je např. pevná pracovní doba, ale požadují flexibilní způsoby zaměstnávání a další výhody. Důvody jsou zřetelné: sladění pracovního a rodinného života, více volného času, přizpůsobení organizace pracovní doby vlastním potřebám, možnosti pracovat doma apod. To by mělo pomoci usnadnit vstup na trh práce rodičům s malými dětmi, zdravotně postiženým či lidem staršího věku, zaměstnavatelům JUDr. Ladislav Jouza pak řešit problém s nedostatkem zaměstnanců.

Myšlenka sdílení pracovního místa není nová. Objevovala se již před řadou let. Tato organizace práce byla často popisována jako řešení určené pro ženy. Často se uvádělo, že šlo o kompromis mezi „zůstáním v domácnosti a zaměstnáním na plný úvazek“. Sdílení pracovního místa se stává čím dál běžnějším na začátku 21. století, kdy ženy se začínají více věnovat kariéře a hledají alternativní uspořádání pracovního poměru. Mezi nejčastěji uváděné profese patří bankovnictví, pojišťovnictví, učitelství a knihovnictví.

Tato metoda se nejvíce rozšířila v USA a nyní se prosazuje i v západní Evropě, zejména v Německu.

Řešení v novele zákoníku práce Jednou z forem flexibilního zaměstnávání je sdílení pracovního místa (job-sharing).

Ministerstvo práce a sociálních věcí se řešením právní úpravy tohoto zaměstnávání zabývalo již delší dobu. Výsledkem je právní řešení, které se objevuje v novele zákoníku práce (dále ZPr) č. 285/2020 Sb. Nabývá účinnosti od 1. ledna 2021.

Mnozí zaměstnavatelé nečekají na přijetí právní úpravy a tuto formu organizace prá-

72

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

ce praktikují již v současnosti. Sdílené (dělené) pracovní místo má velmi blízko k práci na částečný pracovní úvazek. Spočívá v tom, že na jednom pracovním místě pracují dva či více zaměstnanců na částečný úvazek na pracovní pozici, kterou obvykle vykonává jeden pracovník na plný úvazek. Odměna se mezi ně rozpočítává. Zaměstnanci se sami dohodnou na střídání tak, aby pokryli celou pracovní dobu.

Rozhoduje dohoda Nová právní úprava uvádí, že zaměstnavatel se může se dvěma nebo více zaměstnanci s kratší pracovní dobou se stejným druhem práce dohodnout, že si zaměstnanci budou na sdíleném pracovním místě sami rozvrhovat pracovní dobu do směn po vzájemné dohodě tak, aby každý z nich na základě společného rozvrhu pracovní doby naplnil průměrnou týdenní pracovní dobu nejdéle ve čtyřtýdenním vyrovnávacím období. Souhrn délky týdenní pracovní doby zaměstnanců nesmí překročit délku stanovené týdenní pracovní doby.

Dohoda musí být uzavřena se zaměstnancem písemně a musí obsahovat bližší pravidla pro rozvržení pracovní doby. Dohodu lze sjednat na dobu určitou nebo neurčitou.

Dohodu lze uzavřít (oproti původnímu návrhu novely) i u zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3. Jedná se o zaměstnance státu, územních samosprávných celků (např. obce, města apod.), státních fondů, některých příspěvkových organizací, jejichž náklady jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz z rozpočtu zřizovatele, školské právnické osoby zřízené MŠMT nebo územními samosprávnými celky podle školského zákona nebo regionální rady regionů soudržnosti.

Zaměstnanci jsou povinni předložit zaměstnavateli společný písemný rozvrh pracovní doby na sdíleném pracovním místě, a to nejméně týden před počátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena. Případné změny tohoto rozvrhu jsou povinni zaměstnavateli písemně oznámit 2 dny předem, nedohodnou-li se zaměstnavatelem na jiné době seznámení. Nepředloží-li zaměstnanci společný rozvrh pracovní doby, určí bez zbytečného odkladu rozvržení pracovní doby do směn zaměstnavatel.

S případnými změnami rozvrhu jsou zaměstnanci povinni zaměstnavatele písemně seznámit nejméně dva dny předem, nedohodnou-li se se zaměstnavatelem na jiné době seznámení. Zaměstnavatel může požadovat po zaměstnanci zastupování nepřítomného zaměstnance na témže sdíleném pracovním místě pouze tehdy, dal-li k tomu zaměstnanec v dohodě nebo pro konkrétní případ souhlas.

Příklady vyplývající z praxe mnohých zaměstnavatelů a kombinace různých forem

73

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

organizace práce mohou být různé. Např. jedna zaměstnankyně bude pracovat na stejném místě s totožnou pracovní náplní od 7 do 11 hodin, druhá zaměstnankyně od 11 do 15 hodin. Může nastat situace, kdy jeden den bude pracovat zaměstnanec na plnou pracovní dobu, druhý den další zaměstnanec rovněž na stanovenou pracovní dobu. Nebo jeden zaměstnanec bude pracovat od pondělí do středy, druhý od středy do pátku.

Ukončení dohody Výhodou je, že zaměstnanec může zastupovat druhého zaměstnance, který se nedostaví na směnu. Ovšem jenom tehdy, dal-li i zaměstnavateli pro konkrétní případ výslovný souhlas.

Dohodu o sdíleném pracovním místě lze rozvázat písemnou dohodou smluvních stran ke sjednanému dni. Zaměstnavatel nebo zaměstnanec mohou rovněž dohodu písemně vypovědět, a to z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně.

Zanikne-li závazek z dohody alespoň jednoho zaměstnance, pracovní režim sdíleného pracovního místa se u ostatních zaměstnanců na témže sdíleném pracovním místě uplatní do konce probíhajícího vyrovnávacího období.

Postup zaměstnavatele Sdílení pracovního místa má mnoho výhod, ale i pastí. Je proto třeba dát si pozor na několik věcí, aby nedošlo k případným nepříjemnostem. Důvěra a kooperace zde hraje významnou roli. Je třeba, aby zaměstnavatel jasně stanovil pracovní náplň každého zaměstnance na sdíleném pracovním místě. I když pracovní náplň není podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, pro tyto případy by ji měl zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat nebo stanovit.

V žádném případě však nesmí přesáhnout hranice druhu práce, který byl sjednán v pracovní smlouvě. Jinak by se mohlo jednat o převedení zaměstnance na jinou práci podle § 41 ZPr. Nemělo by chybět vymezení odpovědnosti zaměstnanců za jednotlivé pracovní úkoly.

Zaměstnavatel by neměl zapomenout na předávání informací k výkonu práce všem zúčastněným, kteří budou na sdíleném pracovním místě pracovat. Pokud by zaměstnanec preferoval individuální činnost, nebylo by pro něj sdílení pracovního místa dobrým řešením.

Práce na sdíleném pracovním místě rovněž představuje společné vybavení zaměstnanců technikou (např. počítačem), pracovním stolem apod. S těmito podmínkami by měl zaměstnavatel seznámit zaměstnance ještě před uzavřením pracovní smlouvy a zejmé-

74

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

na zajistit ochranu soukromí. Případně by měla být vymezena i hmotná odpovědnost, zajištěna přístupová hesla apod. Zaměstnanci mají podobně jako pracovníci na částečný úvazek zaměstnanecké výhody a bonusy (benefity). Konkrétně by je měl zaměstnavatel upravit v pracovní smlouvě nebo uvést v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpise.

Existují nevýhody?

Mezi nevýhody patří organizační a administrativní náročnost a komunikace mezi těmi, kteří sdílí jedno pracovní místo. Ti se spolu musí dohodnout na pracovní době, odpovědnosti, dělbě úkolů a dobře spolu komunikovat Svobodné zaměstnance poloviční mzda, která je na sdíleném pracovním místě, obvykle uživit nemůže. Sdílené zaměstnání je proto zajímavé zejména pro manželské páry, kde oba pracují a jeden z nich se takto může více věnovat rodině. Je určen pro muže i pro ženy, ale statistiky ukazují (i když právní úprava ještě nebyla přijata), že je využívají především ženy.

Navíc zaměstnavatelé v tomto případě nemohou namítat, že ženy s mateřskou dovolenou, výchovou dětí a domácími povinnostmi jsou méně rentabilními zaměstnanci než muži. Při sdíleném místě může jeden z účastníků zaskočit za druhého např. v případě nemoci dítěte, o které je třeba se starat. Kdy a jak mu to jeho společník nahradí, záleží na jejich dohodě.

Názory odborníků Ty byly publikovány v řadě periodik ještě před přijetím novely ZPr. Většinou sdílené pracovní místo charakterizují jako jednoduchý a efektivní systém. Jiný názor má však Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Zájem ze strany firem prý bude nízký, a to z ekonomických či organizačních důvodů. „Sdílené místo malým a středním podnikům určitě nijak zásadně neprospěje, tedy za současně daných podmínek,“ uvedla generální ředitelka Asociace Eva Svobodová. Podle ní není tento typ úvazku pro podnikatele žádným benefitem, spíše naopak. „Jde o obdobu polovičních úvazků, které nepředstavují poloviční náklady na zaměstnance, ale spíše sedmdesátiprocentní,“ doplnila.

Rizika v právní úpravě vidí ředitel společnosti J.I.P. Jiří Jemelka: „V současné době se řada firem potýká s velkou administrativní zátěží, která je vyžadována ze strany státu.

Sdílené pracovní místo by mohlo řadě podnikatelů pomoci, ale otázkou je, zda tento nový model nepřinese více administrativy a vyřizování.“ Podle něj je důležité, aby firmám papírování obecně ubývalo, a nikoli naopak.

75

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Tisková mluvčí Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Jana Kašparová uvedla: „Je dobré, že si zaměstnanci rozhodnou, kdy do práce budou chodit, a tomu přizpůsobí i osobní život.“

Částečný pracovní úvazek Patří mezi nejdůležitější flexibilní formy. Evropská unie zdůrazňuje ve svých opatřeních tyto formy zaměstnávání a orientuje na ně členské státy. Česká republika je jednou ze zemí, kde se tento způsob zaměstnávání jen velmi pomalu rozbíhá. ČR je podle čerstvé statistiky Eurostatu co do počtu lidí pracujících na kratší úvazek čtvrtá od konce mezi zeměmi EU. Za průměrem zaostáváme třikrát. Na kratší úvazek u nás pracuje jen šest procent lidí, kdežto průměr zemí EU je přes sedmnáct procent. Většina lidí u nás pracuje na plný úvazek (91 % žen a 98 % mužů).

Sdílené pracovní místo má některé společné znaky s částečnými pracovními úvazky.

Nízké procento zaměstnaných v ČR na zkrácené (částečné) pracovní úvazky rozhodně nelze omlouvat nedostatečnou právní úpravou. V zákonech překážky ke zřizování kratších úvazků nebo jiných flexibilních forem zaměstnávání nejsou. ZPr upravuje problematiku částečných úvazků především v souvislosti s úpravou pracovní doby a doby odpočinku a zvláštních pracovních podmínek některých zaměstnanců.

Z právní úpravy v ZPr vyplývá: 1. Zaměstnanci v pracovním poměru na kratší pracovní úvazek se zaručuje právo na přidělování práce v rozsahu sjednané pracovní doby (tedy i kratší pracovní doby) a na rozvržení pracovní doby před zahájením práce (§ 38).

2. Zaměstnanci s kratší pracovní dobou nelze nařídit práci přesčas, neboť výkon práce nad sjednanou kratší pracovní dobu lze po zaměstnanci požadovat jen s jeho souhlasem a prací přesčas je v tomto případě jen práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu [§ 78 odst. 1 písm. i)].

3. Byla-li sjednána kratší pracovní doba, přísluší zaměstnanci mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní době (§ 80). V této souvislosti je však nutno rozeznávat „kratší“ a „zkrácenou“ pracovní dobu. „Kratší“ pracovní doba je výsledkem dohody zaměstnavatele se zaměstnancem, kdežto „zkrácená“ pracovní doba může být provedena kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem, např. v obtížném pracovním prostředí apod. V těchto případech není zaměstnanci snižována mzda a má nárok na mzdu za plně stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 79 odst. 3).

76

Články

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Příklad: Zaměstnancům na pracovišti, kde je 40hodinová týdenní pracovní doba a obtížné pracovní podmínky, byla vnitřním předpisem zaměstnavatele zkrácena na 35 hodin týdně. Mzdu budou dostávat, jako kdyby pracovali 40 hodin týdně.

Je zřejmé, že sdílené pracovní místo může být vykonáváno na částečný (zkrácený) pracovní úvazek s uplatněním uvedených právních důsledků.

Shrnutí Sdílené pracovní místo je flexibilní (alternativní, dělenou) formou zaměstnávání.

Zpravidla dva zaměstnanci se dohodnou, že budou ve formě zkráceného (částečného) pracovního úvazku pracovat na pozici (druhu práce), kterou obvykle vykonává jeden pracovník. Proto se v článku zabýváme i právními důsledky částečných pracovních úvazků. Někteří zaměstnavatelé tuto formu organizace práce praktikují již v současnosti a nečekají na novelu ZPr od 1. ledna 2021.

Vzor

DOHODA O SDÍLENÉM PRACOVNÍM MÍSTĚ Zaměstnavatel ……………… a zaměstnanec……….a zaměstnanec ……… se podle § 317a zákoníku práce dohodli, že budou vykonávat druh práce ………. (uvést druh práce, který musí být shodný pro oba zaměstnance) v následujícím rozvrhu pracovní doby: Zaměstnanec ………. bude vykonávat uvedený druh práce od pondělí do pátku od 7 do 11 hodin a zaměstnanec …….. od 11 do 15 hodin.

[Může být dohodnut jiný rozvrh pracovní doby, např. jeden zaměstnanec bude pracovat od pondělí do středy, druhý zaměstnanec od čtvrtka do pátku, nebo že budou pracovat obden pod. Musí však být rozvržena a dohodnuta pracovní doba tak, aby každý z nich splnil průměrnou týdenní (nikoliv stanovenou) pracovní dobu, kterou má sjednánu se zaměstnavatelem v pracovní smlouvě].

Podpisy: Zaměstnanci……..

Zaměstnavatel……..

JUDr. Ladislav Jouza, advokát

77

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Znalecký posudek ve správním řízení od 1. 1. 2021 Úvodem Nebude zajisté sporu, že znalecký posudek je velmi důležitým důkazním prostředkem v soudních řízeních, a nejinak je tomu i v řízeních správních, byť odborná literatura se věnuje ponejvíce právě znaleckým dokazováním v trestním a civilním řízení. Nejen z tohoto důvodu, ale i s ohledem na přijetí nového zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, bych rád pojednal o této problematice.

JUDr. Viktor Hodek

1. Prameny právní úpravy

V návaznosti na výše naznačenou změnu si ponejprv dovolím stručně zmínit o pramenech práva dokazování a úpravy postavení znalců, a to jak v současnosti platných a účinných, tak i budoucích.

Budeme-li hovořit o dokazování jakožto součásti správního práva procesního je samozřejmým základem zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále i „SpŘ“), který obsahuje úpravu dokazování v § 51 až 56. Právě § 56 SpŘ obsahuje úpravu dokazování znaleckým posudkem ve správním řízení, avšak je de facto ustanovením jediným.1 Předchozí správní řád 2 byl rozsahem úpravy dokazování srovnatelný (§ 33 až 39) – ve vztahu k dokazování znaleckým posudkem však dokonce odkazoval toliko na příslušné předpisy. 3 Tímto se de facto dostáváme k pramenům úpravy samotného znalce, které v současné době představují zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, vyhláška č. 37/1967 1 Např. v trestním řízení je provádění důkazu znaleckým posudkem obsaženo v § 105 až 111 zák. č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

2 Zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).

3 § 36 zák. č. 71/1967 Sb.: „Je-li k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodování třeba znaleckého posudku, ustanoví správní orgán znalce podle příslušných právních předpisů.“

78

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, vyhláška č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, jakož i instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 8/2017 ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-26/2017-OJD-ORG/32, o správním řízení ve věcech znalců a tlumočníků a o některých dalších otázkách.

S účinností od 1. 1. 2021 se bude znalecké právo řídit, jak bylo již poznamenáno úvodem, zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. K jeho provedení bude nutno ještě přijmout vyhlášku, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, dále vyhlášku o odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za ztrátu času včetně času stráveného na cestě za výkonem znalecké činnosti, vyhlášku, kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, výčet oborů a odvětví, pro které je nutné doložit získání jiného osvědčení o odborné způsobilosti, a výčet oborů a odvětví, pro které je nutno doložit osvědčení vydané profesní komorou, a vyhlášku o odměně konzultanta přibraného pro účely trestního řízení a náhradě jeho hotových výdajů.

Z pohledu evropského práva nelze v současné době hovořit o nějaké komplexní úpravě znaleckého práva. Činnost znalce se dle čl. 49 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie o svobodě usazování a navazující judikatury Soudního dvora EU ve spojených případech C-372/09 a 373/09 Fa považuje za poskytování služeb ve smyslu SFEU. Evropské právo však výrazně zasáhne do práv uchazečů o výkon funkce znalce, neboť s účinností nové právní úpravy od 1. 1. 2021 se v souladu s právem Evropské unie zavádí právní nárok na jmenování znalcem (samozřejmě po splnění předem jasně stanovených kritérií).

V rovině ústavního práva lze zmínit především čl. 26 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo na svobodnou volbu povolání, jakožto i právo podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost. Zákon však může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání či profesí, což v případě výkonu znalecké činnosti činí výše citovanými recentními i budoucími právní předpisy.

2. Obecně o dokazování ve správním řízení Dříve než přejdeme k otázce samotného dokazování, je vhodné uvést, že pojem důkazy je užší než podklady pro vydání rozhodnutí. Správní řád,4 kromě důkazů, 4 § 50 odst. 1 SpŘ.

79

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

zařazuje mezi možné podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.

Důkazem rozumíme každý přímý a nepřímý poznatek, který správní orgán získal o předmětu dokazování z kteréhokoli důkazního prostředku v průběhu procesního dokazování. Jinými slovy, lze hovořit o výsledné informaci získané provedením konkrétního důkazního prostředku. Důkazním prostředkem je konkrétní procesní činnost správního orgánu sloužící k poznání skutečnosti, která má být zjištěna. Důkazní prostředek je nástrojem, jak dospět k přímému poznatku o předmětu dokazování, tj. k důkazu určité relevantní skutečnosti.

Pramenem důkazů jsou nositelé poznatků či informací, z nichž se čerpá poznatek, který je předmětem dokazování. Pramenem důkazů jsou věci nebo osoby.5 Dokazování je právem upravený postup správního orgánu, kterým získává poznatky o rozhodných skutečnostech sloužících pro meritorní rozhodnutí, tedy právo vyhledat důkazy o těchto skutečnostech, tyto důkazy provést, získané poznatky procesně zajistit a zhodnotit.6 Dokazování se vždy vztahuje ke skutkovému, resp. skutečnému, stavu posuzované a rozhodované věci. V režimu platné právní úpravy správního řízení je dokazování koncipováno jako postup spočívající v provádění důkazů, realizovaný užitím důkazních prostředků.7 Rozvedením zásady volného hodnocení důkazů je § 51 SpŘ, který stanoví, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Pouze demonstrativním výčtem správní řád uvádí v praxi nejběžnější důkazní prostředky, kterými jsou listiny, ohledání, svědecká výpověď a právě znalecký posudek, který je stěžejním předmětem zájmu tohoto článku. Příkladem ve správním řádu neuvedených důkazních prostředků mohou být rekonstrukce, konfrontace, rekognice, 8 vyšetřovací pokus či prověrka na místě. Tyto důkazní prostředky nacházejí své místo např. při vyšetřování okolností příčin a průběhu závažnějších či nejasných dopravních ne-

5 V oblasti trestního řízení obdobně: Fryšták, M. Znalecké dokazování v trestním řízení. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 19.

6 Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. 5. vydání. Praha: Nakladatelství Leges, 2015, s. 160.

7 Průcha, P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. 4. aktualizované a doplněné vydání podle právního stavu k 1. 7. 2019. Praha: Nakladatelství Leges, 2019, s. 184.

8 V podrobnostech k provádění tohoto důkazu rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2009, č. j. 7 Azs 22/2008-107.

80

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

hod. Dále mohou být takovými důkazními prostředky obrazové a zvukové záznamy, zde však nelze neupozornit na poměrně přísné posuzování přípustnosti těchto prostředků, jak dokazuje četná judikatura.9 Důkazy, které jsou potřebné pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu, opatřuje správní orgán. Účastníci správního řízení však mohou (a současně je to i jejich povinností) navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou jim známy. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.10 Správní orgán provádí důkazy zásadně za přítomnosti účastníků řízení (především při ústním jednání), kteří se však mohou vzdát práva účastnit se dokazování. Správní orgán tuto skutečnost zaprotokoluje. Nekonalo-li se však ústní jednání, nebo byly-li některé důkazy provedeny mimo rámec ústního jednání, je povinností rozhodujícího správního orgánu tuto skutečnost účastníkům řízení s předstihem sdělit.

3. Znalecký posudek 3.1. Obecně o znaleckém posudku Znalecký posudek řadíme mezi důkazní prostředky sloužící k poznání prokazované skutečnosti. Od běžných důkazních prostředků se liší tím, že nejde o získání přímé informace o pozorované skutečnosti, ale o pochopení jevu podstatného pro rozhodnutí ve věci samé.

Znalecký posudek je pouze pramenem skutkových zjištění. Znalecký posudek pomáhá pochopit události života, lidské chování, přírodní zákonitosti. Podstatou obstarávání posudků je odbornost, kdy existuje veřejný zájem na úplném a pravdivém zjištění skutečnosti. Znalecký posudek je sice důkaz sui generis, podléhá však rovněž volnému hodnocení orgánů veřejné moci. Znalecký posudek není nadán presumpcí správnosti.

Správní orgán je tak povinen posuzovat, zda znalec vyčerpal zadaný úkol a odpověděl na všechny položené otázky, zda je posudek přesvědčivý a vnitřně logický, zda obstojí v souvislosti s dalšími důkazy. V souvislosti s výše uvedenou zásadou volného hodno-

9 Namátkou rozsudky NSS ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013-24; ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010-68; ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Afs 40/2012-68.

10 § 52 SpŘ a např. rozsudek MěS v Praze ze dne 4. 10. 2007, č. j. 11 Ca 402/2006-113.

81

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

cení důkazů je nutné upozornit, že znalecký posudek není privilegovaným důkazem11 a není ani důkazem kvalifi kovaným.12 Znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Kromě součinnosti, kterou je správní orgán povinen znalci poskytnout, je znalec oprávněn požadovat přítomnost při výslechu obviněného nebo svědků a má možnost jim klást otázky, které jsou nezbytné pro zpracování znaleckého posudku. Rovněž může navrhnout, aby byly provedeny před podáním posudku i jiné důkazy k objasnění okolností nezbytných pro podání posudku.

Za situace, kdy účastník řízení vznese faktickou námitku proti znaleckému posudku, měl by správní orgán provést výslech znalce, aby byla odstraněna jakákoli pochybnost o závěrech znalce. Správní orgán je vázán zásadou zákazu libovůle a je povinen se vypořádat se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo. Pokud by nebyl rozpor odstraněn výslechem znalce, měl by správní orgán přistoupit k ustanovení jiného znalce a nechat znalecký posudek přezkoumat. Zpracovaný znalecký posudek je tudíž možné podrobit tzv. reviznímu zkoumání. Revizní znalecký posudek může být zpracován jiným znalcem nebo znaleckým ústavem. Návod pro tento postup není správním řádem upraven.

Jelikož § 56 SpŘ pojednává o důkazu znaleckým posudkem obecně, není žádného důvodu, aby se předmětné ustanovení netýkalo i znaleckého posudku revizního. Účelem revizního znaleckého posudku je vyvrácení, potvrzení, upřesnění nebo doplnění dílčích závěrů jiného znaleckého posudku tak, aby byla zjištěna veškerá fakta potřebná k rozhodnutí věci. Revizním posudkem tedy provádíme kontrolu závěrů jiného znalce.

Posudková část revizního znaleckého posudku obsahuje navíc část, v níž se revizní znalec vypořádává se závěry přezkoumávaného znaleckého posudku.

V praxi někdy nastane zajímavá situace, kdy svědek je současně znalcem13 (tzv. „svědek-odborník“). Pokud se tato osoba vyjádří k určitému problému, který ustanovený znalec posuzuje, není znalecký posudek úplný, jestliže se znalec s náhledem svědka-odborníka nevypořádá.

11 Privilegovaným důkazem je důkazní prostředek, jemuž je soud povinen uvěřit a který jediný slouží k prokázání sporné skutečnosti. Např. podle čl. 16 Protokolu 4 týkajícího se prokázání původu výrobků pocházejících ze zemí EU je třeba předložit osvědčení o původu (viz rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 9 Afs 33/2008).

12 Kvalifi kovaným důkazem je takový důkazní prostředek, který je soud povinen za účelem zjištění určité právní skutečnosti provést a musí se s ním vypořádat, ale není povinen mu uvěřit.

Např. během řízení o omezení svéprávnosti soud musí za účelem posouzení zdravotního stavu vyšetřovaného vyslechnout znalce (§ 38 odst. 1 ZŘS).

13 Např. při dopravní nehodě.

82

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

Jinou otázkou je situace, kdy „znalecký posudek“ nesplňuje náležitosti dané § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., neboť byl zpracován osobou, která nebyla zapsána do seznamu znalců pro daný obor, jehož se posudek týká. Podle Krajského soudu v Brně14 takovýto posudek nemůže být podkladem správního rozhodnutí.

Zůstává však, podle mého názoru, otázka, zda se v této situaci nejedná o listinný důkaz, se kterým je správní orgán povinen se vypořádat ve svém odůvodnění.

3.2. Znalecký posudek předložený stranou Zajímavou otázkou je možnost účastníků řízení předložit znalecký posudek, pokud tento má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Pro účely trestního řízení15 i občanského soudního řízení16 zákonodárce tuto možnost vyjádřil explicitně.17 Odlišná situace je ve vztahu k řízení správnímu. Zde tato možnost, resp. právo účastníka řízení bylo dovozeno až rozhodnutím Nejvyššího správního soudu,18 které říká: „Má-li posudek předložený účastníkem správního řízení náležitosti znaleckého posudku dle § 127a občanského soudního řádu, postupuje se při jeho provádění stejně jako při provádění znaleckého posudku znalce ustanoveného správním orgánem podle § 56 správního řádu z roku 2004.“

14 Rozsudek KS v Brně ze dne 17. 6. 2009, č. j. 31 C 181/2008-37.

15 § 110a TrŘ: „Jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“ 16 § 127a OSŘ: „Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“ 17 Byť nelze neuvést, že názory na právo účastníka předložit vlastní znalecký posudek se různí. Ostatně i Ministerstvo spravedlnosti předložilo parlamentu v rámci rekodifikace znaleckého práva omezení tohoto oprávnění. Zákonodárce však ponechal status quo, viz sněmovní tisk 74/1 Vládní návrh zákona o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o znalcích a soudních tlumočnících a schválené znění.

18 Rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 206/2014-48.

83

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Nejvyšší správní soud staví takovýto posudek na roveň posudku znaleckému, splňuje-li všechny požadované náležitosti. Tato úvaha vychází z požadavku na nerozpornost a souladnost právního řádu jako takového. Institut znaleckých posudků je upraven primárně v procesních předpisech. V soudním řízení správním se na základě § 64 soudního řádu správního přiměřeně použije ustanovení občanského soudního řádu. Na základě § 127a OSŘ je tak v řízeních před soudem (i ve správním soudnictví) znalecký posudek předložený účastníkem řízení, pokud splňuje stanovené formální požadavky, považován za důkazní prostředek – znalecký posudek, a to bez ohledu na to, zda byl předložen až v řízení před soudem, nebo v rámci správního řízení. Z logiky věci je pak nepřípustné, aby ve správním řízení byla tatáž listina považována za jiný podklad pro rozhodnutí (důkaz listinou), na který nemusí být nahlíženo jako na znalecký posudek, zatímco v řízení před soudem by takovému dokumentu byla přiznána důkazní síla znaleckého posudku. Proto i v řízení před správním orgánem musí být takový posudek předložený účastníkem řízení, pokud splňuje náležitosti uvedené v § 127a OSŘ, hodnocen stejně jako důkaz znaleckým posudkem. A obdobně znalec, který vypracoval odborný posudek, bude případně vyslechnut jako znalec, tedy k odborným otázkám, nikoli k okolnostem, které vnímal svými smysly.

Přes judikatorní uzavření debaty o přípustnosti znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení se domnívám, že by bylo vhodné novelizovat správní řád analogicky, jako je tato otázka upravena v trestním a civilním řízení.

3.3. Zadání znaleckého posudku Jak bylo uvedeno již výše, správní řád důkaz znaleckým posudkem výslovně připouští v § 51 odst. 1 a upravuje ho v § 56. Na rozdíl od trestního či občanského soudního řízení zde však nemá natolik výsadní postavení.19 Správní orgán v konkrétním správním řízení ustanoví znalce teprve v situaci, kdy odborné znalosti jeho úředníků nejsou20 pro posouzení odborné otázky dostatečné21 a současně se nelze za pomoci § 8 odst. 2 nebo § 13 SpŘ obrátit na jiné orgány veřejné moci, které mají danou odbornou otázku ve své 19 Ševčík, P., Ullrich, L. Znalecké právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 45.

20 Avšak za situace, kdy rozhodnutí správního orgánu závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a není-li možné opatřit odborné posouzení skutečností od jiného správního orgánu, má správní orgán podle § 56 SpŘ povinnost usnesením ustanovit znalce (rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 As 159/2012-63).

21 V případě běžně vedených správních řízení se však vychází z obecného předpokladu, že úřední osoby mají mít dostatečné odborné znalosti, aby mohly obvykle se vyskytující odborné otázky posuzovat samy.

84

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

gesci. Příkladem může být např. pomoc katastrálních úřadů fi nančním úřadům při výběru daně z nemovitosti. Opačným příkladem je jednoduchá dopravní nehoda, u níž lze vyhodnotit průběh a příčinnou souvislost laickým úsudkem, případně odborným posouzením správního orgánu projednávajícího dopravní přestupky.22 Ustanovení znalce k vypracování znaleckého posudku je tedy subsidiárním prostředkem k opatření odborného posouzení, na něž správní orgány vlastními silami, resp. za využití vlastních odborných (personálních) zdrojů, nestačí. Samotná skutečnost, že existuje určitý obor, pro nějž jsou jmenováni soudní znalci, ještě neznamená, že znalec z příslušného oboru musí být též ustanoven, a to ani v případě, že k posouzení určité skutečnosti daných odborných znalostí potřeba je. Významné může být, zda úřední osoba potřebné znalosti má, např. pokud vystudovala příslušný obor.

Subsidiarita využití odborných znalostí třetí osoby má rovněž aspekt ekonomický, neboť využití vlastních odborných kapacit správních orgánů šetří náklady vynaložené na správní řízení. Zásada hospodárnosti, resp. procesní ekonomie (viz § 6 odst. 2 SpŘ) totiž vyžaduje takový postup správních orgánů, aby nikomu, tzn. ani dotčeným osobám, ani dotčeným orgánům, ani správnímu orgánu, který danou věc vyřizuje, nevznikaly zbytečné náklady. Respektování zásady ekonomie řízení však samozřejmě nesmí jít k újmě účastníka řízení a správní orgán musí vždy s ohledem na zásadu materiální pravdy (viz § 3 SpŘ) postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.23 Znalec je ustanovován prostřednictví usnesení, které se doručuje samotnému znalci, přičemž účastníci řízení jsou o takovém postupu správního orgánu informování předem, aby mohli případně vznést námitku podjatosti podle § 14 odst. 7 SpŘ.

Vyžádání znaleckého posudku má vliv na lhůtu pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 písm. b) SpŘ, neboť běžná 30denní lhůta se prodlužuje o dobu nezbytnou pro zpracování znaleckého posudku.

Pojednání o zadávání znaleckého posudku si dovolím zakončit citací rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009-113, který k tomuto velmi výstižně uvádí: „Znalci se ve správním řízení přibírají k tomu, aby jednak pozorovali skutečnosti, jejichž poznání předpokládá zvláštní odborné znalosti, jednak z takovýchto pozorování vyvozovali znalecké úsudky (posudky). Znalci se však nepřibírají, aby sdělovali úřadu nebo soudu své názory a úsudky o otázkách rázu právního nebo o otázkách, k je22 Rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 14/2013-23.

23 Rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2009, sp. zn. 2 Ad 64/2009.

85

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

jichž správnému porozumění a řešení není zapotřebí odborných vědomostí nebo znalostí, nýbrž stačí, s ohledem na povahu okolností případu, běžná úřední zkušenost a znalost.“

3.4. Náležitosti a obsah znaleckého posudku Povinné náležitosti znaleckého posudku jsou v dosavadní právní úpravě vymezeny v § 13 zákona o znalcích a tlumočnících a v § 13 odst. 2 jeho prováděcí vyhlášky.24 V případě, že se jedná o znalecký úkon, kdy je posudek zpracováván písemně, musí jej znalec podepsat a otisknout svou znaleckou pečeť na každé jeho vyhotovení. V popisu je nutné uvést, z jakých podkladů znalec vycházel. Tento popis se označuje jako nález. Součástí znaleckého posudku je dále seznam otázek, které jsou uvedeny v usnesení správního orgánu a na které je nutné odpovědět. Tato část se označuje jako posudek. Na poslední straně písemného posudku připojí znalec znaleckou doložku, která obsahuje označení seznamu, v němž je znalec zapsán, označení oboru, v němž je oprávněn podávat posudky, a číslo položky, pod kterou je úkon zapsán ve znaleckém deníku. Písemný znalecký posudek musí být sešit, jednotlivé strany očíslovány, sešívací šňůra připevněna k poslední straně posudku a přetištěna znaleckou pečetí.

Ani ve správním řízení nelze vyloučit, že za účelem odborného posouzení skutečností je potřeba spolupráce znalců – odborníků z více oborů, výstupem znaleckého zkoumání je v takovém případě tzv. společný znalecký posudek.

Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech zakotvuje širší možnost přezkoumávání a kontroly znaleckých posudků․ Podaný znalecký posudek bude muset být úplný, pravdivý a přezkoumatelný․ Znalecký posudek bude muset být kromě odůvodněných případů zpracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy daného oboru a odvětví. Závěr posudku bude obsahovat jednoznačné odpovědi na položené otázky. Pokud podklady nebo metoda neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru.

JUDr. Viktor Hodek, odbor insolvenční a soudních znalců Ministerstva spravedlnosti, člen rozkladové komise Ministerstva zdravotnictví* 24 Od 1. 1. 2021 pak v § 28 zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, přičemž podrobnosti stanoví prováděcí vyhláška. * Názory obsažené v tomto článku jsou vlastní názory autora a nelze je vnímat jako oficiální postoje institucí, pro které je činný.

86

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

Rozbor nálezu týkajícího se zvýšené výměry přídavku na dítě

V

e svém minulém článku publikovaném ve Zpravodaji č. 1/2020 jsem zmínil problematiku posuzování souladu sociální legislativy s ústavním pořádkem. Zároveň jsem uvedl, že přístup českého Ústavního soudu (resp. ústavního soudnictví) k mantinelům legislativce v sociální oblasti je spíše liberální, o čemž svědčí i jeden z jeho posledních nálezů – Pl. ÚS 31/17 ze dne 17. 12. 2019, který byl posléze publikován pod č. 30/2020 Sb., a to ve věci zvýšené výměry u přídavku na dítě podle Mgr. Tomáš Urban § 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. V tomto nálezu Ústavní soud zamítl návrh na zrušení výše citovaného ustanovení, resp. jeho části, který předložila skupina senátorů (J. Dienstbier a další). Na základě testu racionality potvrdil poměrně široké mantinely, které u nás legislativec v oblasti sociálního zákonodárství z hlediska ústavnosti má. Nález je ovšem také zajímavý tím, že ani tento přístup není v rámci současného složení Ústavního soudu zcela jednoznačný, o čemž svědčí celkem pět odlišných stanovisek soudců (z celkem 13 v plénu přítomných rozhodujících), kteří byli při posouzení tohoto případu v menšině. Pokusím se tedy na principy rozhodování v této věci, kterými je současný Ústavní soud veden, podívat podrobněji. Ústavnímu soudu byl dne 16. 10. 2017 doručen návrh skupiny 20 senátorů (dále též „navrhovatelka“) na zrušení § 18 odst. 1, 2 a 3 ve slovech „ve zvýšené míře“ (správně „ve zvýšené výměře“) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Napadená zákonná ustanovení upravují výši přídavku na dítě, a to v základní a zvýšené výměře. Navrhovatelka v napadených zákonných ustanoveních spatřovala rozpor s čl. 1 a čl. 3 odst. 1

87

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhovatelka tvrdila, že napadená ustanovení popírají zásadu obecné rovnosti i zákaz některých diskriminačních kritérií podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Podle navrhovatelky jsou faktickou sankcí za skutečnost, jež je nepřičitatelná tomu, komu je důsledek přičítán, čímž je porušen princip předvídatelnosti práva, jakož i popřeny principy právní oblasti, jejíž jsou součástí.

Současně tím podle mínění navrhovatelky neplnila účel, který měla plnit, a nesplňovala požadavek na racionalitu normy. Ve vztahu napadené právní úpravy k porušení zásady rovnosti navrhovatelka uvedla, že v rámci skupiny osob, které mají nárok na dávku, je nově stanoveno další kritérium, jehož splnění či nesplnění vede k tomu, že je přiznána dávka ve výši vyšší či nižší. Tímto kritériem není sociální situace ani dítěte, ani rodiny, ani jakéhokoli z jejích členů. Rozlišovací kritérium tak dle názoru navrhovatelky nemá žádný obhajitelný účel, který by bylo možno vztáhnout k účelu dávky, jímž je garance minimálního standardu lidské důstojnosti skrze materiální podporu.

Tím je podle ní porušen princip akcesorické rovnosti, jehož podstatou je dodržení zásady rovnosti i v rámci jednotlivých skupin osob majících přístup k nějakému právu, statku, možnosti nebo výhodě. Vedle porušení obecného principu rovnosti v jeho akcesorické podobě má navrhovatelka za to, že byl porušen i princip zakázaného znevýhodnění ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny podle vybraných kritérií skupinové příslušnosti. Dítě je vystaveno odlišnému právnímu a ekonomickému zacházení pouze na základě příslušnosti k rodině, která se hodnotí podle druhu příjmu jejích členů.

Strukturálně vzato se podle jejího názoru jedná o rozlišení na základě příslušnosti k rodu nebo jiného postavení. Rodiny jsou různé a mají různé příjmy. Podle jejich typu pak zákon odlišuje příjem jejich dětí, což je rozlišení, které je podle navrhovatelky nepřípustným zásahem do záruk stanovených čl. 3 odst. 1 Listiny. Navrhovatelka v této spojitosti odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i judikaturu Ústavního soudu. Na jejím pozadí připouští, že sociální práva sice nemají bezpodmínečnou povahu, kdy domáhat se jich je možné jen v mezích příslušných zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny), přesto však nesmí být taková úprava diskriminační a v rozporu s ústavními principy, zejména pak musí vylučovat prostor pro libovůli.

Výše uvedené otázky byly tedy podstatou ústavní stížnosti. Abych věc uvedl do kontextu, je třeba si nejprve říct, jakým způsobem se předmětná napadená ustanovení do zákona o státní sociální podpoře dostala. Poslaneckou sněmovnou schválené nové znění § 18 bylo předloženo poslancem Romanem Sklenákem v rámci podrobné rozpravy ve druhém čtení návrhu zákona č. 200/2017 Sb., které se konalo dne 1. 3. 2017. Svůj

88

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

pozměňovací návrh poslanec Roman Sklenák podrobně zdůvodnil jak v písemně předloženém návrhu nového znění ustanovení, tak v rámci obecné rozpravy ve druhém čtení.

Jednalo se o projednávání sněmovního tisku 854. Skutečnost, že bylo inkriminované ustanovení do zákona začleněno poslaneckým pozměňovacím návrhem, a nikoli klasickým vládním návrhem, který prošel standardním legislativním procesem, a to včetně meziresortního připomínkového řízení, kde je dostatek časového i argumentačního prostoru pro odůvodnění navrhované právní úpravy, situaci určitým způsobem komplikuje.

Pro pochopení „podstaty sporu“ a poměření souladu obsahu předmětné právní úpravy s ústavním pořádkem se však hodí argumentace, kterou Ústavnímu soudu jménem vlády podal tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu pan JUDr. Jan Chvojka. Vláda uvedla, že názory skupiny senátorů na neústavnost napadené právní úpravy nesdílí, a navrhla zamítnutí návrhu jako nedůvodného. K námitce, že napadená právní úprava popírá principy právní oblasti, jejíž je součástí, a neplní účel, který má plnit (resp. nesplňuje požadavek racionality), vláda uvedla, že Ústavní soud ve svých nálezech týkajících se sociálních práv opakovaně vyjadřuje zdrženlivost, a to s odůvodněním, že rozhodování o rozsahu sociálních práv patří mezi významné politické otázky, které jsou v první řadě předmětem volební soutěže, a nakonec o nich proto rozhodují volení reprezentanti v zákonodárném sboru. V této souvislosti podotkla, že v oblasti těch hospodářských, sociálních a kulturních práv, jichž se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích prováděcích zákonů, je tímto ustanovením otevřen široký prostor pro zákonodárce při volbě nejrůznějších řešení. Zákonná úprava proto nemusí být v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován, tj. nemusí jít o opatření v demokratické společnosti nezbytné, jako je tomu u těch práv, jichž se lze dovolávat přímo z Listiny. Ústavní soud tak podle názoru vlády konstantně zastává názor, že testem ústavnosti projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a jež tak činí způsobem, který si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Na tomto místě odkázala příkladmo na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 61/04 (N 181/43 SbNU 57; č. 16/2007 Sb.), ze dne 12. 3.

2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 SbNU 629; č. 116/2008 Sb.), a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; č. 186/2012 Sb.). Vláda má za to, že napadená právní úprava nepopírá principy právní oblasti, jejíž je součástí, plní účel, který má plnit, a činí tak způsobem, který lze označit za rozumný (racionální), předvídatelný a vylučující libovůli při jeho aplikaci.

89

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Právě argumentaci vlády, která odkazuje na předchozí konstantní judikaturu Ústavního soudu v sociální oblasti, lze považovat za jeden ze stěžejních momentů pro rozhodnutí Ústavního soudu v této věci. K navrhovatelkou nastolené otázce rovnosti v právech a zákazu diskriminace vláda připomněla judikaturu Ústavního soudu, z níž dle vlády plyne, že Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní. Speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikací zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoli volné uvážení těch, kteří ji aplikují.

Intenzita ústavního přezkumu pak není primárně závislá na existenci rozdílného zacházení, nýbrž na důvodu tohoto rozdílného zacházení. Podle názoru vlády je zřejmé, že v posuzovaném případě nedochází k porušení obecného principu rovnosti podle čl. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť princip rovného přístupu v oblasti nepojistných sociálních dávek, kterou je třeba vnímat a posuzovat v celkové souvislosti, je naplněn jednak dávkovým systémem pomoci v hmotné nouzi garantujícím domácnostem definovanou minimální životní úroveň, jednak i samotným vymezením nároku na přídavek na dítě ze systému státní sociální podpory, tj. „obecnou“ hranicí rozhodného příjmu v rodině. K otázce konstrukce dávky vláda uvedla, že přídavek na dítě je sice popsán jako nárok nezaopatřeného dítěte, ale zákonem stanovené podmínky nároku musí být vždy plněny všemi členy rodiny, tzv. okruhem společně posuzovaných osob. Přídavek na dítě je tak z povahy věci dávkou „rodinnou“, neboť podmínku příjmovou, případně pobytovou, musí splnit všechny společně posuzované osoby. K tomu vláda dodala, že smysl a legitimita motivačního mechanismu vyšší výměry dávky jsou dány tím, že je v nejlepším zájmu dítěte život v rodině, která se vlastním úsilím a přičiněním snaží vytvořit a udržet takové sociální prostředí, které je pro rozvoj dítěte příznivé. Dítě přejímá do určité míry vzorce chování rodiny, neboť v ní žije, a budoucí chování dítěte je tak ovlivněno. Motivační prvek dávky může dle názoru vlády působit přímo na dítě v tom smyslu, že samo dítě může přispět ke zlepšení sociální situace své rodiny tím, že vlastní činností přispěje k zajištění příjmu jako člen rodiny, tj. osoba společně posuzovaná, neboť status nezaopatřenosti je po splnění zákonných podmínek přiznáván až do 26 let věku dítěte. K navrhovatelkou nastolené otázce faktického sankčního charakteru napadené právní úpravy vláda poznamenala, že přídavek na dítě nemá kompenzační charakter. Původně byl konstruován jako univerzální dávka, kterou stát v souladu s § 1 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. přispívá (nikoli kompenzuje) na krytí nákladů na výživu

90

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin, tj. rodin do stanovené hranice příjmu.

Nárok na přídavek na dítě má tedy podle zákona o státní sociální podpoře nezaopatřené dítě, avšak toliko v případě, že rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,70. Nárok na dávku je tedy dán splněním rozhodného příjmu rodiny, tedy příjmu okruhu společně posuzovaných osob. Výše dávky je tudíž podle názoru vlády spíše zvýhodněním, které má motivační prvek.

Závěrem svého návrhu vláda vzkázala, že nemá pochybnosti o ústavnosti napadených zákonných ustanovení, a upozornila, že v případě zrušení § 18 odst. 1 a 2 i slov „ve zvýšené míře“ v § 18 odst. 3, případně celého § 18 zákona o státní sociální podpoře může dojít k narušení smyslu celé normy, neboť úprava přídavku na dítě zasahuje do dalších ustanovení tohoto zákona. Ústavní soud zvážil argumentaci navrhovatelky, účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Ústavní soud nejprve připomněl svoji judikaturu týkající se ústavněprávních východisek přezkumu právních norem vydaných v oblasti sociálních práv. V nálezu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85; č. 166/2008 Sb.), Ústavní soud znovu poukázal na pojmový znak sociálních práv, kterým je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů, jak stanoví čl. 41 odst. 1 Listiny. „Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv. Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu … V rámci těchto mezí má zákonodárce poměrně širokou možnost upravit provedení jednotlivých sociálních práv, včetně možnosti jejich změn … Zakotvení jejich existence v Listině znamená, že při zákonné úpravě musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv.“ Právě toto je podstata pohledu Ústavního soudu na sociální práva – zdůraznění jejich relativity ve srovnání s některými dalšími absolutními právy, která jsou zakotvena v Listině. Ústavní soud uvedl, že posuzuje-li

91

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

ústavnost právní úpravy dotýkající se oblasti těch hospodářských, sociálních a kulturních práv, na něž dopadá již zmíněný čl. 41 odst. 1 Listiny, poměřuje ji v první řadě testem rozumnosti (racionality), který se v judikatuře Ústavního soudu jako metodologický nástroj k přezkumu zásahu zákonodárce do oblasti ústavně garantovaných sociálních práv prosadil a ustálil (srov. kupř. bod 42 nálezu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, publikovaného pod č. 224/2019 Sb.). Test racionality sestává z těchto čtyř kroků: 1. vymezení smyslu a podstaty, tedy esenciálního obsahu (jádra) hospodářského, sociálního či kulturního práva, 2. zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu, 3. posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv, a 4. zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální), byť nikoli nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Vzhledem k tomu, že ve všech těchto bodech předmětná úprava obstála, mohl Ústavní soud konstatovat, že napadená právní úprava zákona o státní sociální podpoře není ve výše rozebraných ohledech v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud tudíž podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadených ustanovení zákona o státní sociální podpoře jako nedůvodný zamítl.

Na tomto místě by bylo možné výklad ukončit, ale vzhledem k tomu, že celkem pět (!) ústavních soudců užilo v této věci votum separatum, pokládám za vhodné, abych vás ještě seznámil s jejich motivací a důvody: Odlišné stanovisko soudců Ludvíka Davida, Pavla Rychetského a Kateřiny Šimáčkové vycházelo z toho, že napadená úprava je podle nich v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, protože přistupuje k dětem, jimž ze zákona o státní sociální podpoře vzniká nárok na přídavek na dítě, diskriminačním způsobem, neboť je rozděluje podle kritéria jejich sociálního původu. Uvedení soudci nijak nerozporují skutečnost, že je primárně politickou otázkou, zda vůbec bude ve státě podporováno rodičovství a jak bude zajišťována sociální podpora natality. Je tedy na rozhodnutí vlády a parlamentu, zda bude podporovat spíše rodiče či zda bude adresovat podporu přímo dětem. Je rovněž nezpochybnitelné, že má aktuální politická většina širší míru uvážení při rozhodování a že systémy sociální podpory mají v sobě obsaženy motivační mechanismy. Avšak v tomto případě napadená úprava adresuje dávku přímo dětem a současně některé z nich zatěžuje důsledky jednání, které ony nemohou nijak ovlivnit. V demokratickém právním státě založeném na rovnosti lidí však není možné, aby docházelo k nespravedlivému rozlišování mezi lidmi podle jejich sociálního původu. Tím je porušena zásada

92

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Články

rovnosti, zakotvená v čl. 1 Listiny, a zákaz diskriminace lidí podle jejich sociálního původu, zakotvený v čl. 3 Listiny. Výše uvedení soudci se neztotožnili ani se závěrem většiny, že k péči o dítě dochází v rámci rodiny jako entity se vzájemným velmi úzkým propojením sociálních vztahů, a proto je nárok na poskytnutí přídavku vázán na okruh společně posuzovaných osob, a nikoli výlučně na situaci samotného dítěte jako recipienta dávky. Tento závěr totiž zbavuje dítě jako takové hodnoty lidské bytosti a činí je jen součástkou rodiny a jeho cenu a péči státu o něj dovozuje z kvality jeho rodiny, nikoli z kvality jeho jedinečného lidství. Napadená úprava tak zasahuje do podstaty lidské důstojnosti dotčeného dítěte, kterou chrání čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka vychází z přesvědčení, že označil-li zákonodárce jako adresáta této dávky výslovně „nezaopatřené dítě“ (§ 17 zákona o státní sociální podpoře), není dán žádný rozumný důvod, aby bylo diferencováno mezi těmito dětmi podle toho, o jaký typ příjmů společně posuzovaných osob se jedná. Podle § 19 citovaného zákona se tento přídavek vyplácí přímo tomuto dítěti, pokud je zletilé, a jiné osobě jen tehdy, jedná-li se o dítě nezletilé. Je tak podle něho zřejmé, že rodiče jsou nikoli adresáty této dávky, nýbrž pouze platebním místem. Základní problém předmětné dávky spočívá v tom, že se tváří jako motivační zvýhodnění některých rodin. Ve skutečnosti však nejde o nic jiného než o znevýhodnění některých konkrétních rodin. Sociální dávka má totiž sloužit k zajištění důstojného života dotčené osoby (aspekt sociální potřebnosti), a nemá být proto odstupňována podle formy příjmů. V tomto případě navíc dítě nemůže toto znevýhodnění vůbec nijak ovlivnit, čímž je popřen i tvrzený motivační aspekt předmětné dávky. Argumentaci většiny pléna použitou ohledně motivačního charakteru této dávky (jejíž „smysl lze spatřovat v tom, že v nejlepším zájmu dítěte je život v takové rodině, jejíž členové se vlastním úsilím snaží vytvořit podmínky, které jsou pro péči o dítě a jeho samotný rozvoj příznivé. Nepochybně je pro dítě dobrým vzorem, pokud alespoň někdo z rodiny získává prostředky k životu prací“) považuje soudce Šimíček v tomto kontextu za zcela zavádějící. Závěrem konstatuje, že vůbec nezpochybňuje okolnost, že zákonodárce má plné právo koncipovat nárok na sociální dávky (rovněž) podle motivačních kritérií. Pokud by se však měl tento přístup promítnout i do odstupňování přídavku na dítě, musel by v tomto směru zákonnou úpravu úplně přepracovat a koncipovat zcela odlišně. Není totiž možné současně vycházet ze zákonného předpokladu, že se jedná o sociální dávku dítěte, a přitom odlišovat její výši podle druhu příjmů blízkých osob, což je okolnost, kterou toto dítě nemůže nijak ovlivnit.

Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře vychází z následujících důvodů:

93

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Shodně s disentujícím soudcem Vojtěchem Šimíčkem uvádí, že napadené ustanovení zákona je v rozporu s čl. 1 a s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Argument, že zvýšená míra přídavku na dítě bude motivovat jeho nejbližší rodinu ke zvýšenému pracovnímu úsilí, nemůže podle jeho soudu obstát, a to ze tří důvodů. Prvním důvodem je problematický charakter přídavku na dítě, který podle svého názvu (a zřejmě i historického původu) měl sloužit jako dávka určená rodičům.

Fakticky tak působí v případě nezletilých dětí, kdy je přídavek vyplácen osobě, která má dítě v přímém zaopatření, byť náleží nezletilému.

Druhým důvodem je skutečnost, že pracovní povinnost byla de facto zrušena v roce 1990 zrušením trestného činu příživnictví podle § 203 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Otázkou, zda může být někdo nucen pracovat pod hrozbou případné sankce, se zabýval zevrubně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12 (N 195/67 SbNU 333; č. 437/2012 Sb.), kdy zrušil institut veřejné služby vyplývající z § 18a zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Soudce Uhlíř má za to, že i v tomto posuzovaném případě měl Ústavní soud zvažovat soulad napadených ustanovení se zákazem nucené práce, byť finanční dopad (tedy sankce) je v případě přídavku na dítě na postavení rodiny podstatně nižší, než byl v případě uchazeče o zaměstnání.

Třetím důvodem je všeobecná problematičnost tzv. „workfare“, tedy systému sociální podpory závislé na pracovním úsilí příjemce podpory. Aby tento systém byl účinný, nemůže spočívat v jednom osamoceném zákonném ustanovení, ale musí být součástí dobře připravené strategie, která bude sahat od podpory předškolního a školního vzdělání, rekvalifi kace, pomoci při nalezení zaměstnání (i jeho udržení), sociální práce a sociálního bydlení.

Závěrem lze tedy uzavřít, že jakkoli se odlišná stanoviska jednotlivých soudců vzájemně liší i od sebe navzájem, jejich společným rysem je důraz na postavení dítěte nikoli jako pasivního objektu, ale subjektu, na který přiznání nároku na přídavek na dítě v určité výši bezprostředně dopadá. Motivační role chování jednotlivých členů rodiny zde ustupuje do pozadí. Bude zajímavé sledovat, zda a do jaké míry tento druh názorů v rozhodování Ústavního soudu v těchto věcech převáží, či zda se tato ctihodná instituce bude i nadále držet svého osvědčeného přístupu, pokud jde o sociální problematiku.

Mgr. Tomáš Urban vedoucí oddělení sociální legislativy na Ministerstvu práce a sociálních věcí

94

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Z činnosti Jednoty českých právníků

Informace o výroční členské schůzi Pražského sdružení Jednoty českých právníků

L

etošní výroční členská schůze Pražského sdružení Jednoty českých právníků, pobočného spolku Jednoty českých právníků, která byla v březnu kvůli pandemii onemocnění COVID-19 odložena, proběhla dne 10. 9. 2020 s laskavou podporou Právnické fakulty Univerzity Karlovy tradičně v jejích prostorech. Schůzi řídil místopředseda PS JČP a člen prezidia JČP JUDr. Marek Bukva. Po přivítání přítomných, schválení programu a volbě pracovních komisí schůze vyslechla, projednala a posléze i schválila zprávu o činnosti výboru PS JČP za rok 2019, včetně vzdělávacích akcí a informace o činnosti v 1. pololetí r. 2020, které přednesli JUDr. Martin Foukal a JUDr. Božena Burdychová, o které bylo posléze diskutováno a hlasováno v rámci schválení usnesení. JUDr. Foukal pak poděkoval JUDr. Burdychové, která v dalším funkčním období už nekandidovala do výboru PS JČP, za její nepřehlédnutelný přínos pro vzdělávací činnost, za organizaci tradičních výletů atd. a přivítal její příslib další spolupráce v těchto oblastech činnosti. Členská schůze dále projednala a schválila informace o členské základně, zprávu o hospodaření za uplynulý rok s návrhem rozpočtu na rok 2020 přednesené hospodářkou výboru JUDr. Ilonou Mouchovou i navazující zprávu kontrolní komise přednesenou jejím členem JUDr. Jiřím Ondrouškem.

95

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

V úvodu velmi bohaté diskuse, v rámci které přítomní reagovali na přednesené zprávy, nejprve referoval JUDr. Foukal o přípravách Sjezdu právníků a práci sjezdového výboru, v němž jsou zastoupeny všechny profesní komory a spolky, které se na přípravách sjezdu spolupodílejí.

Dr. Novotná a dr. Mouchová informovaly o nepříznivých dopadech epidemiologických opatření na vzdělávací akce a z toho vyplývající nezanedbatelný výpadek letošních příjmů. Na druhé straně v důsledku neuskutečnění některých akcí byly v letošním roce prostředky ušetřeny, každopádně PS JČP hospodaří a i nadále bude hospodařit jen s tím, na co si v rámci své činnosti vydělá.

Mgr. Karásek členy seznámil se složením a narůstajícím počtem pravidelných uživatelů facebookového profi lu JČP. Dr. Novotná, JUDr. Hrádela, Mgr. Karásek a dr. Brůha se v diskusi dále zaobírali případnou vzdělávací činností formou „webinářů“.

Dr. Tuma připomněl 30. výročí obnovení činnosti Jednoty v demokratických poměrech.

Prof. Gerloch kladně hodnotil spolupráci Jednoty s PF UK, která, vedle Obvodního soudu pro Prahu 1, Jednotě i jejímu pobočnému spolku umožňuje konání celé řady akcí.

Další diskutující (dr. Wawerka, JUDr. Longaver, JUDr. Ondroušek) kladně hodnotili přínos stávajícího předsedy pro rozvoj činností nejenom PS JČP, ale i celé Jednoty, neustále se zvyšující úroveň Zpravodaje atd.

Poté bylo přikročeno k volbě členů výboru a kontrolní komise na další funkční období. Na návrh odstupujícího výboru a volební komise byli poté jednomyslně aklamací zvoleni členové výboru PS JČP: JUDr. Eva Barešová, JUDr. Pavel Blanický, JUDr. Dominik Brůha, JUDr Marek Bukva, JUDr. Martin Foukal, JUDr. Jana Jindrová, JUDr. Jana Kurková, JUDr. Karel Longaver, JUDr. Ilona Mouchová, JUDr. PhDr. Alena Novotná, Ph.D., JUDr. Ludmila Suchá, prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc., JUDr. Ivana Švehlová, JUDr. Pavel Tuma a JUDr. Karel Wawerka; členové kontrolní komise PS JČP: JUDr. Ladislav Jouza, JUDr. Jiří Ondroušek a JUDr. Daniela Sezemská; a dále delegáti PS JČP na konferenci JČP, která se konala den nato.

Na závěr členská schůze jednomyslně hlasovala o usnesení, jímž mimo jiné schválila zprávu o činnosti výboru za uplynulé období a vytyčila úkoly pro další období s přihlédnutím k aktuální situaci a případným omezením vyplývajícím z pandemie onemocnění COVID-19.

JUDr. Marek Bukva

96

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Z činnosti Jednoty českých právníků

Informace o Konferenci JČP konané dne 11. září 2020 Konference JČP se uskutečnila 11. 9. 2020 v Praze za účasti členů prezidia, delegátů zvolených největším pobočným spolkem – Pražským sdružením JČP a delegáta za místní sdružení Kyjov. Chyběl toliko předseda JČP JUDr. Pavel Rychetský, který se omluvil ze zdravotních důvodů, a dále 5 delegátů za místní sdružení Brno a 2 delegáti za místní sdružení Kyjov, kteří se omluvili z důvodů epidemiologických.

J

ednání konference zahájil člen prezidia a předseda PS JČP JUDr. Martin Foukal, který nezištně poskytl prostory pro její konání. Po kontrole usnášeníschopnosti konference zvolila předsedajícím místopředsedu JČP JUDr. Pavla Tumu, schválila program konference a zvolila pracovní komise.

Místopředseda JČP JUDr. Tuma ve svém projevu informoval o práci Jednoty, vyzdvihl její rozvoj i stoupající prestiž. Zdůraznil, že Jednota začala v řadě případů hrát nezastupitelnou roli stmelujícího a koordinačního prvku. I velké a silné organizace právníků začaly brát Jednotu jako svého rovnocenného partnera, s nímž je v řadě případů výhodné spolupracovat. V tomto směru byl velice důležitým počinem podpis Memoranda o spolupráci. Signatáři Memoranda se pravidelně scházejí a rozšiřují spolupráci. Jedním z důležitých závěrů této spolupráce je rozhodnutí o obnovení tradice Sjezdu českých právníků. JUDr. Tuma se též zabýval tradičním udílením Randových medailí i aktivní činností grémia JČP. Zdůraznil, že se naštěstí nenaplnily obavy o razantním odlivu členů po zvýšení členských příspěvků. Smutným faktem však je, že pouze místní sdružení v Praze má jako jediné nyní postavení pobočného spolku, zatímco ostatní místní sdružení se rozhodla pokračovat v práci jako místní sdružení bez právní osobnosti. Prezidium se zcela jednoznačně domnívá, že právníci v Brně, centru nejvyšších justičních orgánů, které je též centrem právnického života, by neměli pracovat jen jako místní sdružení bez právní osobnosti („postaru“ subjektivity), ale měli by působit jako pobočný spolek se všemi právy a povinnostmi. Z hlediska práce jednotlivých místních sdružení podtrhl práci největšího pobočného spolku, tj. Pražského sdružení Jednoty českých právníků. Věnoval se též neustále se zvyšující úrovni Zpravodaje.

Závěrem shrnul, že za nejdůležitější úkoly je třeba považovat následující:

97

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

1. Další rozvíjení spolupráce na základě podepsaného Memoranda o spolupráci, které znamená velké zvýšení prestiže Jednoty mezi právnickými organizacemi i mezi veřejností.

2. V rámci Memoranda o spolupráci se připravuje obnovení tradice Sjezdu českých právníků, což by znamenalo velké zvýšení prestiže všech právníků jako takových, všech jejich organizací, vč. Jednoty českých právníků, která je v současné době hlavním motorem přípravy obnovení této tradice.

3. Pokračování ve vydávání Zpravodaje Jednoty českých právníků tak, aby si udržel svoji nezastupitelnou roli mezi jednotlivými právnickými organizacemi.

4. Pokračování a rozvíjení seminářů, odborných konferencí atd.

5. V rámci vnitřní činnosti Jednoty získávání dalších členů, zejména mladších tak, aby bylo možné omlazovat jednotlivé orgány Jednoty, a z hlediska její struktury pak i za jeden z hlavních úkolů je vytvoření pobočného spolku v Brně.

Dále byla JUDr. Novotnou, členkou prezidia, přednesena zprávu o hospodaření, předseda kontrolní komise JUDr. Hrádela přednesl zprávu kontrolní komise a dr. Tuma předložil návrh prezidia na změnu stanov JČP. V rámci diskuse se JUDr. Hrádela zaobíral otázkami členské základny, prof. Šturma a dr. Wawerka spoluprací se spolkem Všehrd a s právnickými fakultami.

Na návrh volební komise a prezidia byli poté na další funkční období jednomyslně zvoleni tito členové prezidia JČP: JUDr. Marek Bukva, JUDr. Lubomír Činka, JUDr. Martin Foukal, JUDr. Karel Longaver, JUDr. PhDr. Alena Novotná, Ph.D., JUDr. Pavel Rychetský a JUDr. Pavel Tuma.

(Na navazující 1. schůzi prezidia pak byl předsedou Jednoty opětovně zvolen JUDr. Rychetský, statutárním 1. místopředsedou JUDr. Tuma a dalším místopředsedou JUDr. Foukal.)

Na návrh volební komise a prezidia byli dále zvoleni i noví členové kontrolní komise JČP: JUDr. Ladislav Jouza, JUDr. Jiří Ondroušek a JUDr. Alice Sedláková. Konference poděkovala za dlouholetou práci dosavadnímu předsedovi kontrolní komise JUDr. Karolu Hrádelovi.

Na závěr Konference přijala usnesení, jímž mimo jiné schválila činnost prezidia za uplynulé období a vytyčila úkoly spolku pro další období, a dále novelu stanov JČP (jejichž úplné znění je publikováno na webových stránkách JČP).

JUDr. Marek Bukva

98

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Z činnosti Jednoty českých právníků

Informace o schůzi sjezdového výboru Sjezdu českých právníků konané dne 22. 9. 2020 Schůzi sjezdového výboru, která se konala 22. 9. 2020 v prostorech České advokátní komory za účasti všech jeho členů, tj. zástupců profesních komor a unií, zahájil ve 14 hodin předseda ČAK Vladimír Jirousek, který přivítal přítomné a rovněž informoval o schválení sjezdového řádu představenstvem ČAK a tématech, která ČAK navrhuje pro jednání na Sjezdu českých právníků.

P

oté se ujal slova i řízení schůze Martin Foukal, místopředseda Jednoty českých právníků. Poděkoval všem zúčastněným za podněty a připomínky k návrhu sjezdového řádu, jakož i za navržená témata, o kterých se na schůzi bude dále jednat; vyzdvihl přitom zvlášť pomoc Aleny Novotné a podněty Daniely Zemanové ohledně financování Sjezdu. Informoval též o připravované přednášce prof. Tichého na téma „Proč je zapotřebí obnovit tradici právnického sjezdu (historická a srovnávací analýza)“.

Přítomní členové výboru informovali o schválení sjezdového řádu orgány jejich komor či unií. Sjezdový výbor dále diskutoval o termínu, místu konání a počtu účastníků Sjezdu. Většina diskutujících (V. Jirousek, R. Neubauer i V. Plášil) navrhli, aby se s ohledem na současnou epidemickou situaci Sjezd konal spíše až na jaře 2022, D. Zemanová i M. Foukal navrhli ke zvážení i konání na podzim 2021. K termínu Sjezdu se výbor vrátí na příštích schůzích, a to podle vývoje situace. Jednomyslná shoda výboru panovala v tom, že Sjezd bude jednodenní.

Výbor se jednomyslně taktéž shodl, že celkový počet účastníků Sjezdu by neměl přesáhnout 200 osob. Z toho připadne po 20 delegátech na každý z právnických stavů a členy JČP (tzn. signatářů Memoranda o spolupráci), dalšími účastníky budou referující, reprezentanti akademiků (zejména právnických fakult) a hosté (Ministerstvo spravedlnosti, Všehrd apod.).

Pokud jde o místo konání, výbor se shodl, že nejvhodnějším místem by bylo Karolinum, popř. Právnická fakulta UK. Sjezdový výbor projednal okruh témat, která by mohla být na Sjezdu projednávána: Profesní mlčenlivost (navrženo ČAK i UPP), Legislativa, legislativní proces (navrženo ČAK),

99

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Alternativní řešení sporů jako prostředek odbřemenění justice (navrženo SU, podporuje i NK), Právníci – odpovědnost nejenom profesní, ale i společenská (navrženo USZ), Právnické profese – nezávislost a její institucionální pojistky (navrženo USZ), Právnické profese – ochrana proti vnějším zásahům výkonné moci (navrženo EK).

Diskutující (zejména D. Zemanová, V. Jirousek, V. Plášil, L. Bradáčová a M. Foukal) se shodli, že všechna navržená témata jsou výborná a zasluhují si projednání, ale i na tom, že zvolené téma pro první Sjezd musí mít obecné dopady na všechny právnické profese (každý z právnických profesních subjektů Sjezd seznámí s dopady a specifi ky zvoleného tématu na jeho profesi); současně však musí zaujmout i veřejnost, politiky, státní orgány.

Sjezd by po projednání tohoto tématu měl zaujmout a formulovat společné stanovisko, které by mělo mít dopad pro výkonnou moc, Ministerstvo spravedlnosti, politickou reprezentaci i odbornou veřejnost. Z diskuse dále vyplynulo, že z tohoto pohledu se jako vhodné jeví téma (s prozatím pracovním názvem) „Právníci – odpovědnost nejenom profesní, ale i společenská a institucionální pojistky jejich nezávislosti“.

Výbor se poté dohodl, že každý z jeho členů v rámci své profesní organizace, kterou reprezentuje, návrh tohoto tématu projedená v příslušných orgánech a výbor se k definitivnímu názvu tématu Sjezdu vrátí na příští schůzi.

Výbor dále prodiskutoval představy o vlastním průběhu sjezdového dne. Předběžně schválil, že po zahájení a úvodnímu referátu k historii právnických sjezdů bude přednesen hlavní referát na odborné téma, případně též koreferát. V odpoledním programu seznámí zástupci právnických profesí účastníky se stanoviskem svého profesního subjektu a následně proběhne diskuse, která by měla vyústit přijetím společného stanoviska Sjezdu. V duchu historické tradice by přednesené referáty i závěry Sjezdu měly být zveřejněny v publikaci („almanachu“).

Výbor dále projednal ekonomické otázky. Shodl se, že náklady na zpracování projednávaného tématu ponese každá komora a profesní sdružení ze svého. K výši příspěvku (vložného) se výbor vrátí až poté, kdy bude k dispozici odhad nákladů.

Výbor se dohodl, že příští schůze se bude konat dne 10. 11. 2020 v 15.30 hod. opět v sídle ČAK. Tato schůze výboru bude spojena se zasedáním signatářů Memoranda o spolupráci, tudíž bude počet účastníků rozšířen. Hlavním tématem tohoto zasedání bude problematika „Právnické profese a jejich ochrana proti neoprávněným zásahům výkonné moci“.

Po vyčerpání programu poděkoval předsedající Martin Foukal hostitelské České advokátní komoře a dále všem přítomným za účast a schůzi sjezdového výboru ukončil.

100

JUDr. Marek Bukva

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Z činnosti Jednoty českých právníků

Medaile Antonína Randy za rok 2020 Randova medaile je vyznamenání Jednoty českých právníků, které v souladu se stanovami Jednoty a statutem medaile Antonína Randy každoročně uděluje prezidium JČP na návrh stavovské komise JČP, která projednává podněty od místních sdružení a orgánů JČP i od členů a zabezpečuje organizační záležitosti spojené s jejich udělováním. Randovy medaile Jednota uděluje jako výraz ocenění zásluh českých i zahraničních právníků (eventuálně i dalších významných představitelů) na rozvoji demokracie, právní teorie i praxe, zákonodárství, organizování právního života a upevňování přátelských vztahů s českými právníky. Slavnostní předávání těchto vyznamenání, které se tradičně koná v říjnu, je každoročním vyvrcholením činnosti Jednoty.

P

oté, co jsme na jaře letošního roku museli odvolat, mimo jiné, i zasedání grémia JČP, připravili jsme předání letos udělených medailí Antonína Randy na schůzi grémia JČP, na které jsme si chtěli připomenout i 30. výročí obnovení činnosti Jednoty českých právníků ve svobodných poměrech, na pátek 9. října. S ohledem na vyhlášený nouzový stav a nepříznivou epidemickou situaci jsme však byli nuceni zrušit, respektive odložit zatím na neurčito, i toto slavnostní zasedání. Jak se později ukázalo, nebyla Jednota jediným subjektem, který musel předání vyznamenání odložit...

Bronzové medaile Antonína Randy za rok 2020 byly uděleny prof. JUDr. Janu Kyselovi, Ph.D., DrSc., vedoucímu katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK za jeho významnou vědeckou a pedagogickou činnost a za přínos pro rozvoj demokra-

101

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

tického právního státu, a dále JUDr. Michalu Princovi, předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 1 za dlouholetou spolupráci a podporu činnosti Jednoty a za jeho zásluhy o zušlechtění historických pražských soudních budov.

Stříbrná medaile Antonína Randy za rok 2020 byla udělena JUDr. Evě Barešové, dlouholeté člence výboru PS JČP za její přínos na poli občanského práva v oblasti katatru nemovitostí, a to v legislativě, metodické, přednáškové a publikační činnosti, za její lektorskou činnost pro Jednotu českých právníků i za její příkladnou aktivní činnost pro Jednotu, kterou výrazně přispívá k plnění úkolů Pražského sdružení JČP i Jednoty.

Dále byla udělena JUDr. Petru Čechovi, LL.M., Ph.D., členu katedry obchodního práva Právnické fakulty UK a advokátu, za jeho významnou vědeckou a pedagogickou činnost v oboru obchodního práva i za lektorskou činnost pro Jednotu českých právníků, a dále JUDr. Robertu Fremrovi, soudci Nejvyššího soudu ČR, který působil jako soudce Mezinárodního trestního soudu pro Rwandu a nyní je místopředsedou Mezinárodního trestního soudu v Haagu, za příkladné plnění této funkce i za vynikající reprezentaci České republiky v oblasti práva. Stříbrné medaile byly uděleny též JUDr. Ladislavu Muzikářovi, emeritnímu soudci Městského soudu v Praze za jeho přínos v oboru dědického práva, příkladné plnění soudcovské funkce a za dlouholetou publikační a lektorskou činnost pro Jednotu českých právníků, dále i JUDr. Pavlu Zemanovi, nejvyššímu státnímu zástupci, za jeho významný přínos pro nezávislost justice.

Zlaté medaile Antonína Randy jsou udělovány jen výjimečně, letos však byly u příležitosti 30. výročí obnovení činnosti Jednoty vyznamenány dvě osobnosti, které se na tom významně podílely.

Zlatá medaile Antonína Randy byla udělena in memoriam JUDr. Vladislavu Brožovi za jeho dlouholetou obětavou práci v prezidiu JČP i ve výboru Pražského sdružení JČP, jeho činnost publikační i za jeho nesmazatelný podíl na obnovení a rozvoji činnosti Jednoty českých právníků ve svobodných poměrech. Koneckonců, na vzniku a podobě Randovy medaile se JUDr. Vladislav Brož, který je autorem jejího statutu, zásadně podílel.

Zlatá medaile byla udělena též prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc., dr.h.c., emeritnímu rektoru Univerzity Karlovy, který se před nedávnem dožil významného životního jubilea, a to za jeho významnou vědeckou, pedagogickou a publikační činnost v oboru právních dějin a za jeho nepřehlédnutelný přínos na obnovení a rozvoji činnosti Jednoty českých právníků po roce 1989.

Všem vyznamenaným srdečně blahopřejeme. Doufejme, že Randovy medaile budou moci letošní laureáti převzít, jakmile nám to situace umožní.

102

JUDr. Marek Bukva

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Informace / zajímavosti / upozornění

Úmrtí prezidenta Exekutorské komory JUDr. Vladimíra Plášila, LL.M. Prezident Exekutorské komory JUDr. Vladimír Plášil zemřel dne 26. listopadu 2020 ve věku 63 let.

Soudní exekutor JUDr. Vladimír Plášil, LL.M. byl zakládajícím členem Exekutorské komory ČR, dlouholetým členem jejího prezidia a od roku 2018 též jejím prezidentem. Od založení profesní samosprávy soudních exekutorů v roce 2001 postupně působil v mnoha dalších orgánech Komory a zasadil se o její řádné vedení a správu, o elektronizaci a efektivitu exekucí.

V minulosti působil i v jiných právnických profesích a v Legislativní radě vlády.

JUDr. Vladimír Plášil byl dlouholetým členem Jednoty českých právníků a zejména v 90. letech se aktivně podílel na obnově Jednoty. Jako vrcholný představitel profese exekutorů se aktivně účastnil činnosti signatářů memoranda o spolupráci všech právnických profesí.

V osobě JUDr. Vladimíra Plášila přicházíme o významného člena našeho spolku, váženého právníka a představitele exekutorské profese, o kolegu a přítele. Čest jeho památce.

Za Jednotu českých právníků JUDr. Pavel Rychetský předseda

103

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

750 let Vyšehradské notářské školy Notáři a notářský stav patří bezesporu k nejstarším institucím, se kterými se setkáváme po celou dobu existence českého státu. Jejich úloha roste zejména v době panování Přemysla Otakara II., kdy začínají zaujímat důležité místo v životě tehdejší společnosti. Z popudu královského kancléře a vyšehradského probošta Petra z Prahy je v roce 1270 založena při Vyšehradské kapitule rétorská (notářská) škola, vedená vyšehradským kanovníkem, rodákem z jihoitalské Isernie, M. Jindřichem.

I

když toho o Mistru Jindřichovi mnoho nevíme, známe jeho práci a názory z dochovaných formulářových sbírek, které se ve škole používaly k výuce.

Je patrné, že se podle vzoru tzv. kapujské diktátorské školy zde vyučovalo ars dictandi – umění sepisovat veřejné listiny a rovněž ars epistolandi – umění sepisovat úřední dopisy. Součástí výuky byla rovněž latina, tehdejší univerzální jazyk nejen církve, ale středověké společnosti obecně. Škola, jejíž plán výuky se zachoval, měla připravovat především odborně vzdělané, schopné a gramotné státní úředníky, kteří by se ctí obstáli ve složitém prostředí tehdejší společnosti.

Vyšehradská notářská škola fungovala pravděpodobně do přelomu let 1274–1275, tedy do doby, kdy Mistr Jindřich ve funkci protonotáře začal fakticky řídit práci české královské kanceláře, a to až do skonu krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli 26. 8. 1278. Podle dnešních hledisek nepůsobila dlouho, ale skutečností zůstává, že vychovala řadu dobrých veřejných notářů a položila základy českého veřejného notářství.

Svým výukovým programem zprostředkovala rovněž myšlenky renesanční vzdělanosti a humanity nejen našemu kulturnímu a právnickému prostředí, ale prakticky celé české společnosti.

JUDr. Jan Kotous

104

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Informace / zajímavosti / upozornění

Soudnička § Chcete auto? aneb Zajíc v pytli

O

tázka vyslovená v titulku jistě vyvolává u řady občanů nejrůznější představy. U někoho toužebně očekáváné vyhlášení tažených čísel ve Sportce, další se zase chvěje netrpělivostí při slosování hry Euromiliony nebo při sázení na sportovní utkání, a jsou i takoví, u nichž představa auta symbolizuje závistivé pohledy sousedek, pro jejichž realizaci se dělá všechno možné i nemožné… Úplně jiné pocity má pan Blažej. Ještě teď, když si na ně vzpomene, mu běží mráz po zádech. To se jednou k večeru vrátil ze zaměstnání, pozdravil manželku a svého potomka a zasedl do křesla k nezbytné siestě. Zaujal ho inzerát, kterým majitel nabízel prodej málo ojeté Octavie se zaručenou dohodou. Se svým rozhodnutím seznámil manželku a pak se dlouho nerozpakoval. Odpověděl na inzertní nabídku a samozřejmě že nezapomněl slíbit nějakou tu stovku navíc, neboť cena auta byla velmi příjemná. Měl štěstí! Inzerent s návrhem souhlasil, a tak se jednoho dne sešli oba – prodávající i kupující – u modré Octavie na periferní ulici. Po nezbytných seznamovacích formalitách si pan Blažej odložil aktovku s několika desítkami tisíc korun na zadní sedadlo, usedl s majitelem auta za volant a vydal se na zkušební jízdu pražskými ulicemi.

Náš příběh nyní může vyústit do několika verzí. Havárie s těžkým ublížením na zdraví? Krádež peněz? Stalo se, co se nejméně očekává. Pan Blažej spokojeně dokončil zkušební jízdu a vydal se do bytu majitele auta k sepsání kupní smlouvy. V ní si oba potvrdili fakt, že auto je v pořádku, a dohodli se na kupní ceně. Byla s ohledem na ojeté auto dost vysoká, sto padesát tisíc korun. Ale pan Blažej se nenechal odradit. Zaplatil a zanedlouho byl coby novopečený šťastný majitel u své manželky.

Následující jitra byla pro pana Blažeje úžasná. Mohl si trochu déle přispat, neboť

105

4/2020

Zpravodaj Jednoty českých právníků

do zaměstnání, vzdor dražšímu benzinu, nejezdil přecpanými tramvajemi a metrem, ale svým vlastním vozem. Čtvrtý den ráno ho však na pracovišti marně očekávali. Jak se později zjistilo, zůstal „viset“ se svou škodovkou na cestě a nemohl dál. Byl odtažen havarijní službou a posudek odborníka, znalce z oboru motorismu, nebyl ani trochu povzbudivý: došlo k vážné poruše spojky, převodového ústrojí a dalšího vybavení.

Panu Blažejovi se úsměv ze rtů vytratil. Vždyť bývalý majitel mu zaručil v kupní smlouvě, že auto je bezvadné a dosahuje potřebných parametrů. Sto padesát tisíc, na které s manželkou tak dlouho šetřil, mu nedalo spát. Marně se s bývalým majitelem domlouval, aby mu peníze vrátil a auto, které nemohl užívat, si vzal zpět.

Jednoho dne panu Blažejovi někdo poradil, že podobné šlendriánství může dát k posouzení soudu. Od slov nebylo daleko k k činům. Obvodní soud na návrh poškozeného rozhodl, že kupní smlouva se ruší a že bývalý majitel je povinen vrátit zaplacenou částku. Odvolal se přitom na posudek znalce a na § 2106 nového občanského zákoníku, podle něhož je vadné plnění podstatným porušením smlouvy a kupující má právo na odstoupení od smlouvy. Prodávající dobře věděl o poruše spojky a dalších poruchách, ale kupujícího na to neupozornil a prodával auto jakoby bez vady.

A tak pan Blažej má zase svoje peníze. O autech teď nechce ani slyšet, přesněji řečeno o těch, která prodávají občané z ruky do ruky. Přesvědčil se totiž o důsledcích koupě zajíce v pytli. Což platí nejen pro pana Blažeje…

JUDr. Ladislav Jouza

Zpravodaj Jednoty českých právníků Zpravodaj

OBJEDNÁVÁM PŘEDPLATNÉ 2021

níkʶ

20̱̯

Zpravoda j Jednoty ɗeských právníkʶ 3/2018

Cena 380 Kč vč. poštovného (ČR), 4 čísla ročně. Jednota českých právníků nově nabízí širší právnické veřejnosti možnost distribuce odborného časopisu Zpravodaj JČP, který doposud byl určen pouze pro členy Jednoty. Časopis se zaměřuje především na aktuální, nové nebo jinak zajímavé právní úpravy a jejich aplikaci v praxi, a to pro právníky všech oborů.

3

Jednotyy ɗeských ý práv p

Co nikdo kd Must neví,

nulparis jako k bby se quam nedɣlo daccus l

Zpravodaj_ JCP_3_201 8.indd X1

Jméno a příjmení

13.9.2018

Fakturační adresa Adresa dodání Tel. a e-mail (volitelně)

Podpis

Objednávejte případně elektronicky na www.jednotaceskychpravniku.cz Jednota českých právníků, Ovocný trh 14, 110 00 Praha 1, info@jednotaceskychpravniku.cz

106

Předplatné P Pře edpl platn tnéé Zp Zpravodaje prav avod odajje JČP JČP lz lze ze obje o objednat edn natt po pomocí omo mocí cí té této éto o obj objednávky, bjed dnáávkky, kte kkterou erou ou p po v po vyplnění vyp ypln něn ní zašl zašlete za letee po poštou ošto anebo e-mailem na adresu Jednoty českých právní ků.

20:43:38

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Informace / zajímavosti / upozornění Články

Kalendárium V mezidobí mezi koronavirovými vlnami jsem měl to štěstí, že jsem mohl těsně před uzavřením galerií navštívit výtvarnou událost tohoto nešťastného roku, a to celoživotní výstavu z díla Mikuláše Medka (1926–1974) s názvem Nahý v trní, která proběhla a snad po odeznění druhé vlny ještě proběhne (minimálně do ledna 2021) ve Valdštejnské jízdárně. Doprovází ji další výstavy v Anežském klášteře a ve Sbírce moderního umění v pražských Holešovicích. Konečně se po 46 letech od smrti umělce podařilo shromáždit mnoho děl této velké osobnosti českého výtvarného světa. Mikuláš Medek pocházel ze slavné rodiny, byl synem spisovatele, legionáře a generála Rudolfa Medka, vnukem malíře Antonína Slavíčka a bratrem muzikologa Ivana Medka. Byl ovlivněn surrealismem, avšak s duchovním křesťanským přesahem. Již mé první setkání s křížovou cestou Mikuláše Medka umístěnou v moderním kostele v malé obci Senetářově na Moravě, který se podařilo postavit v období kolem osmašedesátého roku, mě přivedlo k velké úctě k tomuto tvůrci.

Obrazy Mikuláše Medka lze členit na dvě zdánlivě odlišné části. První část je ovlivněna surrealismem a tvoří ji především figurální tvorba většinou ženských postav zachycených v ostrých barvách a kontrastujících s jednobarevným pozadím (jako např. obraz „Cranachovská nadlyrika s imperialistickou květinou“). Právě zde lze hledat název celé výstavy „Nahý v trní“, protože Medkovy postavy se často ocitají v prostředí ostnů, které vystihují atmosféru tehdejší doby.

Druhou část Medkovy tvorby představuje abstraktní malba často monumentálních rozměrů, která zdánlivě s jeho surrealistickou érou nemá nic společného. Jedná se právě o ona již zmíněná duchovní díla. Byť nejsem zvláštním ctitelem abstrakce, tato meditativní Medkova díla tmavě modré či rudé barvy sugestivně navozují pocit úzkosti, ale také pokory a naděje. Jen názvy některých obrazů napovídají mnohé (např. Zastavení křížové cesty – 1971 či Velký pohyblivý hrob – 1973).

Z výstavy člověk odchází zasažen velkým uměním, které v těžkých dobách přinášelo a přináší útěchu.

107

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Celkem osm pátečních večerů na druhém programu České televize přitahoval diváky, kteří mají rádi historii, italsko-britský seriál Medicejové – Lorenzo Nádherný.

Už je mezi námi jen málo pamětníků legendárního představení „Lorenzaccio“ Alfreda de Musseta v Divadle za branou v režii Otomara Krejči na konci šedesátých let. Tehdy přitahovalo diváky nejen divadelním mistrovstvím, ale také úvahami o balancování nad propastmi moci. Představení bylo aktuální zvláště v tehdejší politické situaci, ale samozřejmě bylo i nadčasové.

Jak je známo, Lorenzo I. Medicejský byl v druhé polovině 15. století historickou osobností, vládcem renesanční Florentské republiky po dobu více než dvaceti let. Vývoj Florencie tvořil vlastně základ celé renesance. Přátelství a podporu, které Lorenzo Medicejský poskytoval výtvarným géniům Sandrovi Botticelimu a Michelangelovi, svědčí o historickém dopadu jeho vlády.

Samotný seriál využívá nádherné scenerie, které poskytuje nejen Florencie samotná, ale i Toskánsko, Řím, Neapol či Miláno. To vše tvoří sugestivní kulisu většinou strhujícího děje. Sledujeme vývoj Lorenza jako pohledného i vzdělaného mladíka, který se ujímá vlády po smrti otce ve spolupráci s mladším bratrem Juliem. Lorenza představuje Daniel Sharman, který vedle intelektuálských sklonů hlavního hrdiny také věrohodně zobrazuje jeho vývoj ve zralého muže a talentovaného státníka. Režii měl Jon Cassar.

K efektivní a stabilní vládě nad Florencií a jejímu vlivu na celou Itálii potřebuje Lorenzo využívat i mnohé mocenské nástroje, které pod vlivem špatného rádce kněze Bruna vedly k uplácení, vraždám a mnohým jiným mocenským úskokům. Zvláště po vraždě bratra Julia se Lorenzo naučí využívat brutální moc mistrně, i když ještě věří, že se brání vrahům svého bratra. Není náhodou, že se mezi fi lmovými postavami také objevuje středověký teoretik mocenských úkladů Nicolo Machiavelli. Lorenzo se v závěru oprávněně stane terčem útoků fanatického kritika zlořádů kněze Girolama Savonaroly, který však sám několik let po smrti Lorenza skončí upálením na hranici.

Lorenzo Medicejský představuje symbol renesanční Itálie.

Tomu odpovídá i styl celého seriálu, který vzdáleně připomíná seriál „Nový papež“ a jeho pokračování od italského tvůrce Paula Sorrentina. Domnívám se, že seriál se v České televizi bude v dohledné době reprízovat, a doporučuji ho všem zájemcům o počátky novověku v Itálii.

Připravil JUDr. Karel Wawerka

108

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Informace / zajímavosti / upozornění Články

Kulturní okénko

A

čkoliv jsme se všichni jistě těšili na poněkud „kulturnější“ podzim, druhá vlna pandemie nám tyto sny a přání překazila. Některé odkládané výstavy byly otevřeny, aby vzápětí byly uzavřeny. Jiné nebyly ani otevřeny a je možné, že nebudou moci být realizovány vůbec. Nezbývá než se zase vrátit k „pouličním“ výstavám a online verzím výstav.

Rembrandt: Portrét člověka Výstava Rembrandt: Portrét člověka patří k těm „smolným“ výstavám, které kvůli světové pandemii musely být odloženy na podzim. Otevřena byla 25. 9. 2020, ale po několika dnech musela být uzavřena. Výstava má trvat jen do 31. 1. 2021 a prodloužena být nemůže, protože zapůjčená díla musí Praha vrátit. Národní galerie proto přistupuje k online řešení a začala připravovat virtuální 3D prohlídku expozicí. Národní galerie se proto rozhodla zpřístupnit ojedinělá díla digitální formou. První video k výstavě Rembrandt: Portrét člověka by se mělo objevit v polovině listopadu na sociálních sítích Národní galerie Praha. První video se bude týkat obrazu Učenec ve studovně. Portrét z roku 1634 zachycuje nejen fyzickou podobu neznámého muže, ale také dramatický duchovní život odrážející se ve výrazu jeho tváře. Po tomto obrazu budou následovat další díla, na výstavě je celkem 115 obrazů zapůjčených významnými zahraničními i tuzemskými institucemi a soukromými sbírkami. Mělo by vzniknout také několik komentovaných videí, která představí vybraná díla se zaměřením na mezinárodní zápůjčky, věnovat se bude i grafice a kresbě, které mají v projektu zásadní prostor. Vznikne i série interaktivních workshopů pro děti a 3D prohlídka.

Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktuality/rembrandt-v-narodni-galerii-bude-k-videni-on-line

109

Zpravodaj Jednoty českých právníků

4/2020

Karel Čapek 130 Letos v lednu uplynulo 130 let od narození jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů Karla Čapka. Putovní expozici lze nyní vidět před Obchodním centrem Cíl v Praze 10 a zároveň je přístupná i její online verze na internetových stránkách desáté městské části (https://www. praha10.cz/vystava-karel-capek). Jednotlivé části jsou doprovázeny mluveným slovem autorky Kristiny Váňové, bývalé ředitelka Památníku Karla Čapka. Výstava ukazuje prostředí, v němž Karel Čapek se svými sourozenci Josefem a Helenou vyrůstali, zachycuje doby jeho studia, navazování kontaktů s mladou uměleckou generací v Praze, jeho úspěchy v dramatické tvorbě i úspěchy novinářské. Výstava předkládá vlastní Čapkovy dobové fotografie interiéru i zahrady jeho domu, ve kterém žil krátce do své předčasné smrti i s manželkou a herečkou Olgou Scheinpflugovou. Výstava dokumentuje také proslulé „pátky“ s umělci a významnými osobnostmi a v neposlední řadě prezentuje i názory Karla Čapka jako občana na tehdejší veřejný a politický život. Jeho poselství je stále aktuální i v dnešní době.

Zdroj: https://www.praha10.cz/Portals/0/%C4%8Capek/Vystava-KC-panely.pdf?ver=2020-11-02-150146-407

Vila Tugendhat online Zdroj: https://forbes.cz/devadesat-let-vily-tugendhat-podivejte-se-kudy-a-jak-naslapovaly-nejen-totalitni-dejiny/ V červnu plánovalo Pražské sdružení JČP výlet do Brna s návštěvou známé vily Tugendhat. Výlet se kvůli pandemii samozřejmě nekonal, ale na jaře snad již se bude moci uskutečnit. Do té doby si může každý vilu prohlédnout alespoň online na internetové adrese: https://www. mall.tv/gebrian-prekvapive-stavby/prelomova-vila-patri-mezi-nejuzasnejsi-domy-na-svete?utm_source=seznam&utm_medium=cpc&utm_campaign=PRF-SERP%3eStavby%3e(BM%2bE)&utm_content=Vila+Tugendhat&utm_term=vila+tugendhat.

JUDr. Eva Barešová

110

Zpravodaj Jednoty českých právníků

Informace / zajímavosti / upozornění Články

Myšlenky moudrých Současná nelehká doba klade na chování každého z nás mimořádné nároky.

Připomeňme si rady moudrých: Ne všechno lze změnit, o co se člověk snaží, ale určitě se nezmění nic, dokud se člověk snažit nezačne.

James Baldwin Sen se nestane skutečností prostřednictvím nějakého kouzla, k tomu potřebujete odhodlání a tvrdou práci.

Colin Powel Největším omylem lidstva je domněnka, že s úspěchem souvisí talent nebo genialita.

Svět je plný neúspěšných lidí s talentem a univerzitním vzděláním.

O úspěchu rozhodují především dvě vlastnosti: odhodlání a vytrvalost, ať se děje cokoli.

Ray Kroc, zakladatel McDonald Neodhodlanost je horší než nečinnost.

Fr.Vymazal, český lingvista a překladatel Rozhodněte se. Vaše rozhodnutí nemusí být moudré ani perfektní. Ale rozhodněte se.

Seth Godin, podnikatel Každý úspěch začíná rozhodnutím to zkusit.

Julian Michaels Připravila JUDr. Ludmila Suchá

111

„Ne všechno lze změnit, o co se člověk snaží, ale určitě se nezmění nic, dokud se člověk snažit nezačne.“ Zpravodaj Jednoty českých právníků James Baldwin

Ivan Exner | M E L A NC HOL I E | olej na plátně, 128 x 91,7 cm, 2012-13, soukromá sbírka

4/2020

JEDNOTA ČESKÝCH PRÁVNÍKŮ & PRAŽSKÉ SDRUŽENÍ JEDNOTY ČESKÝCH PRÁVNÍKŮ

PF 2021 112

JUDr. Pavel Rychetský, předseda Jednoty Českých právníků

JUDr. Martin Foukal, předseda Pražského sdružení JČP

Informace / zajímavosti / upozornění

Zpravodaj Jednoty českých právníků

kvalifikovaný certifikát pro ePečeť

elektronické časové razítko

I.CA EasyAuth

technologický certifikát

I.CA MobileSign komerční certifikát

I.CA QVerify

TWINS

kvalifikovaný certifikát pro ePodpis

I.CA EasyAuth

SECOM

www.ICA.cz

113