Skip to main content

Zuzana Urválková: Tajemství úspěchu — ukázka

Page 1


TAJEMSTVÍ ÚSPĚCHU

Zuzana Urválková

Mým nejbližším, kterým tímto děkuji za trpělivost a podporu.

Publikace vznikla v rámci řešeného grantového projektu GA ČR (GA 18-13778S) Německojazyčná knižnice Album Ignáce Leopolda Kobera v českém literárním kontextu (2018–2020).

Při vzniku knihy byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie — https://clb.ucl.cas.cz/ (kód ORJ: 90136).

Obrazový materiál pochází z digitalizovaných fondů Österreichische Nationalbibliothek Wien, z archivních fondů Wiener Bibliothek im Rathaus a Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Děkuji za laskavé udělení souhlasu s uveřejněním.

Lektorovali:

PhDr. Václav Maidl

prof. PhDr. Břetislav Horyna, Ph.D.

© Masarykova univerzita, Zuzana Urválková, 2022

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2021

ISBN 978-80-275-1093-1

1 . Česko-německý nakladatel a knihkupec

Ignác Leopold

Spolupráce s německými spisovateli a otázka

3 . Vydavatelské aktivity Kateřiny Jeřábkové v kontextu

spolupráce s Ignácem Leopoldem Kobrem

Bibliotéka českých původních románů historických

4

Zprostředkovatelská role kulturní revue Denice ....

Paul de Kock: Pariser Lebensbilder

(Pařížské obrazy života, 1846) .....................

Karl Herloßsohn: Weihnachtsbilder

Od humoristických a satirických žánrů Kobrova Alba

Německojazyčné žurnalistické a nakladatelské aktivity Ignáce Leopolda Kobra v revolučních

a jeho žurnalistické přílohy Beiblatt zum

6 . Novela Ein Mädchen aus dem Volke (Děvče z lidu, 1853/1855) Karla Gutzkowa v širších literárních

Gutzkowova novela v dotyku s jinými literárními texty

.............................................

Topos „ženy z lidu“ ve vybraných prózách Boženy

Němcové a jeho možné pretexty ...................

„Chyže pod horami (Obrázek ze Slovenska)“

jako „Žena z lidu“? .................................

K poetice a žánrové krajině „Chyže pod horami“ ....

Mezi městem a venkovem, centrem a městskou

...........................................

............................................

„La Bavolette“ (1850) aneb „Selské děvče“ (1851)

Paula de Musset — společný pretext „ženy z lidu“

Karla Gutzkowa a Boženy Němcové? ...................

7 . Časopis Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857—1858) v kontextu soudobých literárněkritických

debat o realismu

Schmidt-Weissenfelsova polemika s realismem a možnosti takzvaného „ideálního

Průniky německých a českých programových úvah

Úvodem

Čtením se ve všech písemných kulturách potírala nevědomost, zvyšovala vzdělanostní úroveň a s ní i vědomí sounáležitosti s územím, jazykem a národností. V českých zemích rozvoji čtenářství od počátků novověku napomáhala všestranná „síťovací“ aktivita humanistických vzdělanců z řad šlechty, kléru a majetných měšťanů, kteří byli přirozeně vícejazyční1 a díky své kulturní otevřenosti zprostředkovávali české knize a dobovému periodickému tisku napojení na evropský knižní trh (Wögerbauer 2019: 14). Během 19. století, které mělo pro stabilizaci českého literárního živlu zlomový význam, se objevilo několik osobností, jimž je česká literatura dodnes zavázaná. Mezi nimi zastával nepominutelné místo nakladatel I. L. Kober.

Ignác Leopold Kober (1825—1866) se zapsal do dějin středoevropské knižní kultury jako podnikavý česko-německý nakladatel a knihkupec. Díky jeho aktivní vydavatelské činnosti si mohl český čtenář vybavit domácí knihovnu prestižními edicemi původní a překladové beletrie (Slovanské besedy, Divadelní ochotník, Spisy výtečných českých básníkův novověkých), stranou ovšem nezůstala ani literatura nauková (například

Bibliotéka historická, Průmyslová škola). Bez Kobrovy odvahy a investovaného jmění by se česká literatura sotva mohla již na sklonku padesátých let pochlubit první českou encyklopedií: Riegrovým Slovníkem naučným, jehož vzorem byla všeobecná německojazyčná Brockhausova encyklopedie. Kobrovy zásluhy o českou literaturu, kulturu a politiku, jeho podnikavé nasazení zejména pro vše české se staly v české recepci emblémem, bez něhož se neobešly podobizny, vzpomínky ani nekrology tohoto respektovaného vydavatele a nakladatele.

Podle Nerudovy charakteristiky byl Kober „český kněhkupec

1 Jak uvádí Michael Wögerbauer, latina byla v polovině 18. století na ústupu a do popředí se dostávaly jazyky vehikulární (francouzština, italština) a mísily se s jazyky vernakulárními (němčinou a češtinou). K pojmu vehikulární jazyk srov. heslo „Lingua franca“ z  Encyklopedického slovníku češtiny (Karlík a kol. 2016). Dostupné z: https:// www.czechency.org/slovnik/LINGUA%20FRANCA.

a nakladatel par excellence“ (Neruda 1957: 530), jenž jako „první vymohl české knize průchod na trh světový“ (Neruda 1952: 244—245). Neruda se tím dotkl vlastnosti, jíž se Kober odlišoval od ostatních českých nakladatelských podniků své doby, poněvadž nejen podporoval českou literaturu, ale současně obstál na mezinárodním knižním trhu. Podařilo se mu to díky německojazyčné knižnici Album, kterou od svých skrovných nakladatelských počátků vydával nejprve v Táboře a posléze v Praze bez přerušení více než deset let (1846—1861).

Tím vydobyl své firmě nejen věhlas a uznání na evropském knižním trhu, nýbrž také kapitál, jejž bylo možné dále investovat. Ať už nabízel čtivo v češtině, nebo v němčině, v obojím se projevovala Kobrova podnikatelská ctižádost spojená se schopností odhadnout situaci na knižním trhu, reflektovat potřeby autorů a čtenářů, o jejichž přízeň se veškerou svou podnikavostí vytrvale ucházel. Neztrácel přitom ze zřetele ani estetickou a vzdělávací, ani komerční stránku literárního provozu, od nichž se odvíjely jeho nakladatelské plány a vydavatelské strategie.

Přestože se Kober valnou většinu své profesní dráhy zabýval vydáváním německojazyčné beletrie a výnosy z prodeje těchto titulů mu pomáhaly financovat aktivity na trhu s českými knihami, zdůrazňují se v dějinách literatury a v různých slovníkových příručkách převážně Kobrovy zásluhy o rozvoj české literatury a kultury. Přitom německojazyčná knižnice Album-Bibliothek der Originalromane der beliebtesten deutschen Schriftsteller (1846—1861) byla v evropském měřítku pozoruhodným a komerčně dlouhodobě úspěšným edičním projektem, o kterém věděli čtenáři nejen v českých zemích, ale rovněž ve Vídni, Pešti, Lipsku a dalších městech. Důvod, proč se knižnici dosud nevěnovala v literárněvědné bohemistice dostatečná pozornost, souvisí pravděpodobně s těžištěm v německé produkci a jejím populárním rázem. Kobrovo Album se primárně zaměřovalo na širší čtenářské vrstvy a jejich preferencím uzpůsobovalo výběr autorů a děl. Jakmile si vydobylo

na trhu s knihami stabilnější pozici, objevovala se v nabídce jednotlivých ročníků složitěji komponovaná díla, díky nimž knižnice přitahovala náročnější čtenáře.

Dřívější literárněvědné bádání v oblasti česko-německých literárních vztahů bylo značně zatíženo tradičními představami o literatuře malého českého národa v srdci Evropy, jenž si uprostřed jiné, jazykově německé kultury hájí právo na svou existenci. Například autoři Lexikonu české literatury se pod vlivem ideologických, nacionálně a esteticky motivovaných požadavků kladených na literárněhistorický výklad české literatury předem zřekli toho, aby o německy psané produkci uvažovali jako o přirozené součásti české kultury, a tím ji označili za „cizí“ a postavili ji do protikladu vůči kultuře jazykově české:

Protože však při konstituování novodobé české kultury hrálo podstatnou roli vymaňování z německé sféry a protože národnostní útlak (spojený s veřejným nadřazováním němčiny) trval až do vzniku samostatného státu (brzy ohrožovaného německým fašismem), nevytvořily se v nové době za existence německé literatury na českém území podmínky pro to, aby byl tento zvláštní celek písemnictví českých zemí zhodnocen i jako součást české kultury. ( Lexikon 1985: 12)

Z obdobně vydělující perspektivy se nahlíželo na rozsáhlé a vnitřně diferencované vrstvy populární literární produkce, a to zejména konvenční a triviální ražby, jež se neslučovaly s estetickými kritérii uplatňovanými literárními historiky vůči kánonu české literatury 19. století.2 Zatímco do devadesátých let 20. století se o populární literatuře bádalo v ideologicky

2 Podle Lenky Kusákové neuspěly předchozí školy badatelů (pozitivisté, formalisté) proto, že „přistupovaly k zábavné literatuře stejně jako k literatuře vysoké, umělecké, totiž z pozic esteticky hodnotících. Kvalita zábavné literatury závisí na tom, jak je naplněna funkce zábavná“ (Kusáková 2006: 188).

akceptovatelných mezích,3 sílil po roce 1989 v literárněvědné bohemistice zájem o komparativní výzkum žánrů a narativních technik populární literatury 19. století a zábavného čtiva (Mocná 2002, Janáček 2004, Kusáková 2006, Faktorová 2012, Koten 2020 a další).4 Literárněvědné bádání však v posledních desetiletích prokázalo, že „pro populární literaturu [je] estetická funkce nepodstatná“ a při jejím výzkumu „je nutno kombinovat několik postupů: strukturní analýzu, metodu recepční estetiky a metodu sociologického a psychologického přístupu“ (Kusáková 2006: 188).

Předkládaná monografie si klade za cíl doložit na příkladu populární německojazyčné knižnice Album význam Kobrova nakladatelského podniku pro rozvoj literatury a knižní kultury v českých zemích. Na zcela zásadní význam prostředkujících institucí (nakladatelství, knihkupectví, tiskáren, knihoven a dalších) jako aktérů specifických polí kulturní produkce (Šebek 2017: 319) upozornilo v posledních letech mnoho odborných prací (Wögerbauer a kol. 2015, 2019, Handbuch 2017: 87—89, Voit 2006, Šimeček 2002 a další), z nichž je zřejmé, že tato oblast bádání stále ještě představuje desideratum literárně vědné bohemistiky, germanobohemistiky a komparatistiky. Oproti kolektivní monografii Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“ (2019), pro niž bylo stěžejní „osvětlit historické okolnosti existence a některých zásadních proměn knižního trhu“ a sledovat „strategie a praktiky jeho aktérů“ (Wögerbauer a kol. 2019: 10), se omezuji na německojazyčnou beletris tickou edici Album a z perspektivy jejího fungování na knižním trhu podávám v následujících kapitolách pouze

3 Marxistická ideologie podporovala výzkum a ediční činnost v oblasti lidové kultury a zábavné literatury „pro lid“, například lidové písně, pohádky, knížky lidového čtení (srov. publikace Karla Horálka, Jaroslav Kolára, Alexandra Sticha, Jaroslavy Janáčkové, Lenky Kusákové). Na Slovensku, kde panovaly v literární vědě během normalizace politicky uvolněnější poměry, vznikaly v takzvané nitranské škole inspirativní studie Petera Liby, Františka Mika, Antona Popoviče a dalších.

4 Uvedené odkazy se týkají literatury 19. a částečně též 20. století a jejich výčet je namátkový, bez nároku na úplnost. Zájem o téma populární kultury je v posledních letech díky intermediálním přesahům na vzestupu.

dílčí vhled do nakladatelského provozu Kobrova vydavatelského podniku, do jeho publikačních a reklamních strategií, jimiž se Kober snažil oslovit co nejvyšší počet čtenářů z habsburské monarchie a sousedních německých zemí. Díky přirozené znalosti německého jazyka se knižnice záhy prosadila mezi čtenáři a posílila svou pozici ve středoevropském kulturním prostoru vůči konkurenčním německým a rakouským podnikům.

Nebylo snadné vybrat z obrovské materiálové šíře šestnácti ročníků knižnice takový vzorek děl, který by umožnil zachytit sémantický pohyb prostupující jednotlivými podobami literárnosti dané doby a vystihnout proměnu estetických nároků kladených na soudobou beletrii. Přestože bylo Album podle názvu edicí původních románů, obsahovalo díla, jež oscilovala na pomezí jiných prozaických žánrů, například novely, povídky, črty a jejich žánrových variant. V podtitulech některých próz Alba se objevoval odkaz k žánrovému obrazu či obrázku ze života, ať už se vázal k minulosti, či současnosti („Lebensbild“, „Bilder der Wirklichkeit“, „Reisebilder“, „Familienbilder“, „Weihnachtsbilder“ a podobně). Tomuto žánrovému kritériu odpovídají také texty analyzované v této monografii. V době před- a též pobřeznové se jednalo o mimořádně produktivní žánrový typ, jenž plnil stránky dobových časopisů a též knih, často v doprovodu se zejména časopiseckými ilustracemi (například oblíbený pražský německý časopis čtyřicátých let 19. století Bild und Leben funkčně propojoval složku literární a výtvarnou pestrým obrazovým doprovodem). Ostatně název celé Kobrovy knižnice upomíná na soubor těch nejpříhodnějších a nejhezčích „obrázků“ vybraných do beletristické „galerie“ na ukázku toho nejlepšího, co lze momentálně nabídnout. Obraz ze života se díky všeobecné oblibě stal v dané době průsečíkem nejrozmanitějších poetických postupů a témat, jež způsobem ztvárnění reagovaly na požadavky kladené na literaturu v první polovině 19. století.

Zastřešující metodologický rámec výkladu v této monografii představuje takzvaný synopticko-pulzační přístup k literatuře 19. století, jak jej rozvinuli Peter Zajac, Dalibor Tureček, Aleš Haman a další autoři v sérii kolektivních monografií zaměřených na zkoumání klasicismu, romantismu, parnasismu a realismu (Tureček a kol. 2012, 2015, 2017) a jejž doplňuji o další podněty imanentně založených literárně vědných metodologií (bádání kostnické školy receptivní estetiky, model literární komunikace v podání Umberta Eca a další). Kromě důsledně dílostředného výkladu obohaceného o podněty receptivní estetiky je přínosem Turečkova a Zajacova konceptu jiná představa trvání jevů a jejich manifestací v čase, jež je v rozporu s tradičně lineárním výkladem dějin literatury, problematizovaným v literárněvědné bohemistice a komparatistice přibližně od poloviny devadesátých let 20. století. Příznaky jednotlivých „diskurzů“, jak označují autoři synopticko-pulzačního přístupu literární proudy a ismy (romantismus, realismus a další), se v literatuře jako systému vyskytují neustále, prolínají se, překrývají a nemizí z něj, jen se proměňuje jejich diskurzivní síla. Čím větší je jejich podíl na organizační a sémantické dominantě, tím více vystupují do popředí, či naopak ustupují do pozadí a uvolňují místo jiným převládajícím estetickým a poetickým konfiguracím.5

Pojem diskurz se v humanitních vědách užívá v mnoha významových odstínech. Ve vztahu k literatuře jej chápu jako rámec rozmanitých způsobů vypovídání o nějakém kontextu, „jako zastřešující pojem pro soubory tvrzení či promluv utvářených jistým způsobem, tj. na základě jisté argumentace, přesvědčení a předpokladů“ (Bílek 2008: 203). Zatímco pro literaturu je klíčovým médiem jazyk, pro jiné typy umění (výtvarné umění, hudbu, film) budou významné zase jiné výrazové prostředky a výpovědní síly, jež se v daném čase

5 Peter Zajac specifikuje tento sémantický pohyb pojmy manifestace a  latence (Zajac 2014: 34).

a prostoru přirozeně stýkají a vzájemně ovlivňují. Jan Mukařovský vystihl vztah obrazu a textu označením „slohová a obrazová klišé“ (Mukařovský 1966: 134, též Tureček 2018: 43), jež jsou rovněž součástí dobového recepčního horizontu (Jauß 2001). Jejich analýza může být podstatná pro vztah těchto prostředků k soudobým diskurzivním požadavkům a převládajícím podobám literárnosti.

Svazovat dynamický proces přelévání prvků z centra na periferii systému a naopak představou sledu po sobě jdoucích epoch a uměleckých směrů či ismů znamená odhlédnout od tvůrčích procesů patrných v samotných literárních textech. Ostatně již před rokem 1989 upozorňovali literární vědci (například Vladimír Macura, Daniela Hodrová, Karel Krejčí, Vladimír Svatoň a další) na synkretickou povahu literárního dění, jíž si byli vědomi též pražští strukturalisté a formalisté. Zejména pokud se vedle esteticky hodnotných děl z kánonu literatury přihlédne rovněž ke konvenční a triviální literatuře, znamená to nejen významné rozšíření literárního materiálu, ale rovněž nutnost klást si nad vzájemným vztahem jednotlivých literárních rovin další naléhavé otázky.

Pojmem literární pole navazuji na podněty Turečkova a Hejdánkova literárněvědného chápání literatury jako „morfogenetického pole“ a sociologie literatury Pierra Bourdieua. Obě metodologické koncepce se v některých bodech doplňují mimo jiné tím, že reflektují nešvary dosavadních výkladů dějin literatury. Místo „linie“ či „řady“ po sobě jdoucích jevů se podle Turečka soustřeďuje sémantický pohyb v literárním poli do „uzlových bodů“ a ty odpovídají významným událostem, jež se manifestují v daném čase a prostoru. Onou dílčí „mikroudálostí“ může být literární dílo či text vážící se v 19. století k rozmanitým „makroudálostem“, například klasicismu, romantismu, parnasismu, realismu a podobně (Tureček 2018: 123). Podle Bourdieua se do literárního pole promítají „geneze víry, která je podepírá, […] jazykové hry, která se tu odehrává, materiálních či symbolických zájmů a možností

zisku, které tu vznikají“ (Bourdieu 2010: 16). Kober by byl dle Bourdieuovy teorie6 vlastníkem jak ekonomického, tak symbolického „kapitálu“. Disponoval finančními prostředky a zároveň se mu vyplácela znalost vkusu soudobých čtenářů a mechanismů knižního trhu v počtu prodaných výtisků. Měl stejně jako spisovatelé, které zval do Alba, představu o jejich schopnostech (jejich symbolickém „kapitálu“ a „habitu“) a sám těmito schopnostmi také disponoval. Bourdieuovo pojetí jednotlivých polí a kapitálů je svou strukturovaností blízké imanentně založenému synopticko-pulzačnímu přístupu k literatuře mimo jiné tím, že smysl a hodnotu přemísťuje do způsobu zařazování a přeřazování uvnitř dané „struktury“ (tamtéž: 340); s uměleckým dílem Bourdieu zachází v „logice literárního pole“ jako „se záměrným znakem, který je prostoupen a řízen něčím jiným, jehož je také příznakem“; předpokládá, „že se tu formuluje určitý výrazový podnět, který se však postupně stává nerozpoznatelným při ztvárnění vnuceném společenskou nutností pole“ (tamtéž: 16—17). Přestože se zabývá životem, kariérou, postavením a vztahy spisovatelů a umělců, zasazuje je do „struktury sítě“ spojující jednotlivá pole mezi sebou a odmítá mechanické zacházení s biografickými informacemi o autorovi ve vztahu k dění ve společnosti.7 V následujících kapitolách nahlížím na Kobrovu německojazyčnou knižnici Album jako na nepřehlédnutelnou literární událost, jež zanechala výraznou stopu v dějinách knižního trhu a v literárním dění padesátých let 19. století. Její působení v česko-německém literárním kontextu je pro českou literaturu zvlášť významné tím, že padesátá léta byla v dějinách

6 Srov. výklad o mocenském poli, poli kulturní výroby a společenském prostoru (Bourdieu 2010: 169).

7 „Chápat kariéru nebo život jako jednotnou a soběstačnou řadu následných událostí, jejichž jediným pojítkem je propojení se ‚subjektem‘, přičemž pevnost tohoto subjektu se možná zakládá pouze na společensky uznávaném vlastním jménu, je téměř stejně absurdní jako vysvětlovat cestu metrem, aniž by přitom byla brána v potaz struktura sítě, tedy matrice objektivních vztahů mezi různými stanicemi.“ (Bourdieu 2010: 340)

české literatury považována podle tradovaného výroku Jana

Nerudy za „čas za živa pohřbených“. Tyto politicky a společensky motivované náhledy aplikované na literaturu zvnějšku bez přihlédnutí k literárnímu provozu a významové výstavbě

jednotlivých děl dané doby rozporovali literární historici již dříve (srov. Jeřábek 1988: 62—66). Vezme-li se v potaz přirozená vícejazyčnost literárního dění v českých zemích, aktivita nakladatelských podniků, množství vydaných knih a časopisů, jeví se padesátá léta 19. století jako stále nedostatečně probádané období, na něž lze nahlédnout jako na „mimořádně produktivní […] uzlový bod“ (Tureček 2018: 123).

Naznačený pohyb se pokusím doložit komparacemi vybraných děl knižnice s českými a rovněž jinojazyčnými literárními texty, jež významně působily v dobovém literárním poli. Album doplňovaly rovněž publicistické přílohy, jež rezonovaly v dobové publicistice revolučních let, proto nevynechám ani je. Zmiňovaný žánrový obrázek či obraz ze života, jejž volím za selektivní kritérium, má v Albu výraznější zastoupení a ve své době se stal místem rozmanitých způsobů utváření textů oscilujících mezi postupy sentimentálního, subjektivního a vlasteneckého romantismu, biedermeieru a vyhraňujícího se realismu (srov. tamtéž: 96). První ročníky Alba byly napojeny na český, německý a též překladový literární kontext podobně jako ročníky další, přičemž významnou prostředkující roli sehrál periodický tisk a beletrie vycházející zde na pokračování. Podstatně větší prostor by si zasluhovaly Sueovy Tajnosti pařížské jako žánrový obraz „tajností“ ze života ve velkoměstě, k nimž opakovaně odkazuji jako k výraznému dobovému intertextu, přivlastňovanému populárním čtivem napříč 19. stoletím. To platí též pro Gutzkowovu novelu Děvče z lidu (1855), uveřejněnou v Kobrově Albu s podtitulem „Bilder der Wirklichkeit“ (Obrazy skutečnosti). Četba Gutzkowovy novely společně s dalšími díly recipovanými v českých zemích ve čtyřicátých a padesátých letech prostřednictvím překladů zanechala výraznou stopu v tvorbě Boženy Němcové.

Němcová, stejně jako Gutzkow a Paul de Musset, s jejichž díly srovnávám některé její prózy, ztvárnila oblíbený dobový topos selského děvčete konfrontovaného s láskou k muži z vyšší společenské vrstvy. Předmětem srovnání není jen působení těchto konvenčních pretextů na dílo Boženy Němcové jako autorky kánonu české literatury, ale analýza prvků zachytitelných v rovině poetiky, žánrových kódů, motivů, topoi a jejich vztahu k romantickým, biedermeierovským a (proto)realistickým tendencím v literatuře.

Závěrečná kapitola se zabývá pražským časopisem Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857—1858), jejž Kober vydával ve svém nakladatelství. Jeho cílem bylo vytvořit německojazyčnou literárněkritickou platformu otevřenou všem literaturám mnohonárodnostní habsburské monarchie. Němčina představovala pro Kobra nejpřirozenější jazykový most mezi jednotlivými národnostmi, což dokládal vydáváním beletristické knižnice Album a také nadnárodního literárněkritického časopisu, na jehož absenci v monarchii upozorňoval již zkraje padesátých let Constant von Wurzbach (Wurzbach 1856: XVII). Polemiky vedené v Kritische Blätter für Literatur und Kunst jsou pozoruhodné tím, že se týkají postupů literárního realismu, pro něž literární kritika hledala vhodné pojmenování. Rozlišování mezi jednotlivými typy realismu v literárněkritických debatách v Kritische Blätter sice ještě neodpovídá pozdější literárněvědné terminologii ustálené v dějinách literatury až později,8 dělo se však paralelně s vyhraňováním realistické poetiky v literatuře a umění padesátých let, o němž pojednávají také analytické kapitoly této monografie. Kobrovi evidentně nestačilo zásobovat čtenáře poučnou a zábavnou četbou. Jeho ambicí bylo také přispět k prohlubování vzdělanosti německojazyčným literárněkritickým časopisem a též první českou encyklopedií.

8 „Literární historie běžně směšuje termíny, kterými literární proudy, směry nebo skupiny identifikují samy sebe, s termíny, které označují pojmy v rámci reflektované (vědecké) klasifikace materiálu.“ (Svatoň 2009: 42)

1/ Česko-německý nakladatel

a knihkupec

Ignác Leopold Kober

Nakladatelská a vydavatelská činnost Ignáce Leopolda Kobra (1825—1866) bývá v dějinách české literatury spojována zejména s jeho službou česky psané literatuře a českému národu, která spočívala ve vydávání původních českých děl rozmanitého obsahu a zaměření. Kobrova firma dala vzniknout mnoha edicím sestávajícím z těch nejlepších výtvorů dané doby, a to jak z oblasti literatury umělecké, tak naukové. Byly to například Spisy výtečných českých básníkův novověkých (1860—1863, 19 svazků), Slovanské besedy (1861—1864, 18 svazků), Bibliotéka historická (1862—1864, 10 svazků, 1865—1869, 11 svazků), Divadelní ochotník (1866—1867), Průmyslová škola (1858—1862), Dívčí škola (1862—1872) a další (Homola 1993: 746—752). Nejvýznamnější a nejobsáhlejší byla Národní bibliotéka (1868—1894, 92 svazků), v níž se soustřeďovaly spisy význačných českých autorů (Miloty Zdirada Poláka, Václava Klimenta Klicpery, Karla Hynka Máchy, Františka Jaromíra Rubeše, Josefa Jiřího Kolára, Josefa Kajetána Tyla, Gustava Pflegera Moravského, Karoliny Světlé a dalších). Ačkoli začala tato řada vycházet péčí rodinných příslušníků, vdovy Karoliny Kobrové a syna Karla Bohuše, a nejbližších a nejoddanějších spolupracovníků Kobrova podniku až po Kobrově smrti, byla stálicí knižního trhu až do přelomu století. Kober nezanedbával ani překlady z jiných literatur. Vybíral si oblíbené zahraniční autory, které čtenáři znali ze soudobých českých a německojazyčných časopisů, sešitových edic a knižních vydání (například George Sandovou, Charlese Dickense a další). Kobrovo nakladatelství je v širším literárněvědném povědomí spjato především s vydáváním první české encyklopedie — Riegrova Slovníku naučného (1860—1874), nákladného projektu, o jehož dokončení se po Kobrově smrti zasadil především František Augustin Urbánek (1842—1919), vedoucí obchodu v knihkupectví a redaktor Věstníku bibliografického, prvního českého časopisu zaměřeného na přehled knižní produkce vydávané v českých zemích. Slovník naučný vznikal podle vzoru německé Brockhausovy encyklopedie. Podle zpráv ze soudobého tisku „nepřehánějí ti, kdož nazývají Kobra

českým Brockhausem“ (Anonym 1866: 351). Soudobá literární kritika oceňovala kromě Slovníku naučného a výše zmiňovaných beletristických řad zejména přírodovědně a vlastivědně zaměřené tituly, jako například Názorný atlas k Slovníku naučnému, Schoedlerovu Knihu přírody (1865), Rolníka nového věku, Mikovcovy Památky a starožitnosti země české (1860), Zapovu Kroniku českomoravskou (1862), Douchův Knihopisný slovník česko-slovenský (1865) a další (srov. Baštecký 1864/1865: 2).

Nakladatel a knihkupec Ignác Leopold Kober (1825—1866)

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook