Issuu

Výjimečná kniha názorů na vztah umění a vědy z per našich předních exaktních a společenských vědců a lékařů. Řešitelé projektu Registru uměleckých výstupů (RUV), který se snaží zrovnoprávnit �inancování vysokých uměleckých škol a škol s uměleckými programy s ostatními univerzitami a vysokými školami, vyzvali k tomuto úkolu na šedesát českých a slovenských vědeckých osobností, z nichž svými texty přispěly bezmála tři desítky. S velkými díky jsme uvítali především účast doyena světové sociologie profesora Zygmunta Baumana, který se o projekt živě zajímá.

O umění s rozumem

Zygmunt Bauman, Václav Cílek, Jiří Drahoš, František Koukolík, Václav Pačes, Dušan Šlosar, Ivan Wilhelm, Rudolf Zahradník a další

229 Kč ISBN 978-80-7491-554-3

Host

Zelinsky--O-umeni-s-rozumem--Obalka-broz.indd 1

O umění s rozumem 21.4.2015 16:27:35

Zelinsky--O-umeni-s-rozumem--Obalka-broz.indd 2

21.4.2015 16:27:35

Host

O umÄ›nĂ s rozumem

Zygmunt Bauman, Václav Cílek, Jiří Drahoš, František Koukolík, Václav Pačes, Dušan Šlosar Ivan Wilhelm, Rudolf Zahradník a další

O umění s rozumem Brno 2015

Recenzovali: Mgr. Jakub Chrobák, Ph.D. Mgr. Silvie Stanická, Ph.D.

Editors and preface © Miroslav Zelinský, Miloslav Klíma, Miroslav Plešák, 2015 © Zygmunt Bauman, Vladimíra Büngerová, Václav Cílek, Armin Delong, Jiří Drahoš, Libor Grubhoffer, Richard Hindls, Stanislava Hronová, Ivan Hubač, Oldřich Jirsák, Jozef Kelemen, Miloslav Klíma, František Koukolík, Jaroslav Květina, Bedřich Moldan, Tomáš Pačes, Václav Pačes, Ivan Rektor, Eduard Schmidt, Zdeněk Stuchlík, Martin Škop, Dušan Šlosar, Miroslav Urban, Jan Válka, Petr Vavřín, Václav Větvička, Ivan Wilhelm, Rudolf Zahradník, Eva Zažímalová, Tomáš Zima, Jan Zrzavý, 2015 Translation of Zygmunt Bauman’s text © Zuzana Gabajová, 2015

Cover art © Paweł Althamer, 2015 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7491-554-3

Obsah

Slovo editorů ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 9 Miloslav Klíma: Krása a celistvost života ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 11 Zygmunt Bauman: Umění a sociální vědy ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 19 Václav Cílek: Zabíjet básníky ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 26 Armin Delong ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 30 Jiří Drahoš: O vědě a umění ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 32 Libor Grubhoffer: Inspirace uměním ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 37 Richard Hindls: Svět vědy a svět umění — společný příběh? 39 Stanislava Hronová: Úloha umění v mém životě, vztah umění a vědy ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 45 Ivan Hubač ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 47 Oldřich Jirsák: Příběh s obrazem ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 49 Jozef Kelemen: Malá poznámka o konceptu ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 52 František Koukolík: O kráse ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 59 Jaroslav Květina: Subjektivní úvahy nad anketním tématem věda/umění ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 67 Bedřich Moldan ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 75 Tomáš Pačes ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 77 Václav Pačes ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 82 Ivan Rektor: O umění a lékařství ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 84

Eduard Schmidt: Věda ∩ umění ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 87 Zdeněk Stuchlík: Neurčitý prostoročas ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 90 Martin Škop ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 94 Dušan Šlosar: RUV ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 100 Miroslav Urban: K otázkam paralely medzi vedou a umením ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 103 Jan Válka: O umění s rozumem ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 110 Petr Vavřín: Projekt RUV z pohledu technika ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 115 Václav Větvička ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 118 Ivan Wilhelm ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 120 Rudolf Zahradník ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 123 Eva Zažímalová: K umění a vědě: Co pro mne znamená umění, jaký je podle mne vztah umění a vědy? ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 125 Tomáš Zima: Věda a umění ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 127 Jan Zrzavý ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 130 Vladimíra Büngerová: Vedecké umenie ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ 137 Poznámky

◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆

147

Slovo editorů

◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆ ◆

Laskaví čtenáři, ač na přebalu knihy tuto informaci nenajdete, držíte v rukou čtvrtou publikaci spojenou s projektem Registru uměleckých výstupů (RUV). První tři vás detailně informovaly o postupu prací na projektu, o metodice zaznamenávání uměleckých činností a možnostech jejich uplatnění v kontextu uceleného systému. Tato nejnovější je jiná už svým titulem O umění s rozumem. Na počátku byl nápad a především zájem a potřeba řešitelského kolektivu dát prostor pro vyjádření k podstatě projektu a především k samotnému vztahu k umění významným představitelům exaktních vědeckých oborů a také odborníkům ve společenských a humanitních vědách. Potřebovali jsme slyšet zpětnou vazbu nikoli v intencích metodických kroků, které jsme v celém projektu zvolili, ale především k samotnému principiálnímu vztahu obou významných tvůrčích činností, které se ve veřejném prostoru uplatňují, tedy vědě a umění. Po dlouhé debatě v redakčním kolektivu jsme podle vlastního uvážení i na doporučení kolegů oslovili šest desítek významných vědeckých osobností, aby se nám ze svého vztahu k umění vyznaly v žánru, který samy uznají za vhodný. Z toho důvodu jsme po autorech ani nepožadovali standardní vědecký odkazový aparát a prosíme laskavé čtenáře v tomto smyslu o shovívavost. Pro inspiraci jsme přiřadili dvě otázky, k nimž se autoři mohli, ale nemuseli vyjádřit.

1. Jaký je Váš osobní vztah k umění? Inspiruje Vás i ve Vaší odborné práci? 2. Pokud bychom připustili oprávněnost těchto Masarykových slov: „Dílo umělecké je výronem zvláštního poznávání světa i pravím dále, že je to poznávání právě tak samostatné a oprávněné jako poznávání vědecké. Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské. Pravím to jakožto člověk, který abstraktnou vědou se zabývá, docela upřímně, jako že zajisté každý člověk největšího povznesení a snad i největšího poučení v díle uměleckém nabývá. Poznání pravého, velikého umělce proto, že k věcem samým se vztahuje, jest tím nejlepším vystihnutím světa,“ nemělo by být umění jako poznávání sui generis postaveno na roveň s vědou i v adekvátní formě celospolečenského uznání a pochopení, jaké vedlo například Josefa Hlávku k projektu České akademie věd a umění? Předkládáme vám, milí čtenáři, tři desítky odpovědí, které redakce do uzávěrky na konci loňského roku obdržela. Zvláště si vážíme účasti doyena světové sociologie, u nás právem tolik ceněného a respektovaného Zygmunta Baumana, který velmi vstřícně přijal účast na tomto počinu. Děkujeme všem, kdož byli ochotni opustit na chvíli své obory a zamyslet se nad problémem, který jsme trochu obrazně vytkli do titulu naší knihy. Doufáme, že čtení jednotlivých příspěvků bude pro vás stejně inspirativní, jako se stalo nám. Editoři

Miloslav Klíma Krása a celistvost života

Ve společnosti zahlcované vizí hmotné úspěšnosti se často vrací pocit, a mnohdy dokonce i argument, že krása tu vždy byla a nadále je jen jako cosi, co zdobí hmotné úspěchy, avšak není pro život nezbytně nutná. Přitom krása chápaná v tom nejširším smyslu provází dějiny lidstva odnepaměti a je jejich nedílnou součástí. Platón1 říká už v pátém století před Kristem: Což teprve, kdyby se někomu dostalo spatřiti samo krásno čisté, ryzí, neporušené příměsky, barvami a mnohou pozemskou malicherností, nýbrž kdyby mohl uvidět samo ono božské krásno? Myslíš, že by to byl špatný život pro člověka, který by se tam díval a na to hleděl zrakem k tomu určeným a mohl s tím být?

Touha dosáhnout pravé krásy je zřejmě od počátku integrálně obsažena v každé lidské bytosti jako stálá potřeba vnímání a přijímání krásna v té nejširší podobě. Projevilo se to konkrétně ve snaze uvést do souladu duši a tělo neboli krásu forem a laskavost i prozíravost ducha, což byl ideál kalokagathie, jejímž nejvyšším vyjádřením jsou verše básnířky Sapfó a Praxitelovy sochy. Nejen umělci, ale i ilozofové té doby hledali vyjádření krásna jako kategorie lidského myšlení a cítění, tedy celistvého života. Připomeňme si jen některé, jako například Theognise, Eurípida, Xenofóna, Pýthagora či Theóna ze Smyrny.

Tendence směřující k souladu a úměrnosti je zřetelná v architektuře. Intervaly mezi sloupy, vzájemné poměry mezi jednotlivými částmi průčelí atp. Vitruviovo pojednání Deset knih o architektuře (první století před Kristem) bylo pro středověk i pro renesanci zásadním zdrojem poučení. Lze podobně mluvit o hudbě, literatuře, dramatu, kultu lidského těla. Nešlo o jednotný vývoj, měl řadu přirozených odchylek trvale přítomných v celých dějinách krásy. Už řecký kánon se výrazně lišil například od egyptského. Do úvah o krásnu vstupuje ovšem i vnímání Kosmu a přírody na zemi. Tomáš Akvinský ve vrcholném období středověkého myšlení uvažoval o kráse šířeji a napsal, že […] krásno záleží v náležité souměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné, neboť i smysl jest jakýsi rozum, jako každá poznávací schopnost […] ke kráse se vyžaduje nejprve neztenčenost čili dokonalost: neboť která jsou ztenčena, tím samým jsou škaredá. A náležitá úměrnost čili soulad. A opět jasnost: proto se krásným nazývají ta, která mají zářivou barvu […] duchovní krása pozůstává v tom, že chování člověka čili jeho jednání je dobře úměrné podle duchovní jasnosti rozumu […] tak, jako se četné kameny spojují jeden s druhým a vzniká z nich dům, podobně se všechny části vesmíru ve vzájemné shodě slučují, aby objasnily svou existenci. A ze stejného důvodu se říká, že každá věc, která je ve shodě sama se sebou, je krásná a že také všechny věci dohromady vytvářejí vzájemné společenství, každá podle svých vlastních schopností.2

Ve vývoji myšlení o krásnu se opakovaně prosazuje zásada přiměřenosti. Stále se opakuje a přetrvává soulad záměru a podoby v souladu s vývojem od chaosu k řádu. V renesanci je živý zájem o krásu obzvláště vidět například v díle Danta Alghieriho: Ó jase boží, jež jsi mi v té době / království triumfy zříti popřál skvělé, / mně moc dej říci, jak jsem zřel je v tobě. / Světlo je nahoře, jež stvořitele / zřetelným činí tvoru, který zírá / a jen v tom vidění mír najde cele; /

a tvarem oblým tak se rozprostírá / do šířky, že by obvod jeho pásu / i pro slunce byl příliš volná míra. / Zjev jeho všechen utvořen je z jasu, / jenž odrážen, kde první hybné vládne, / jež z něho čerpá život, moc i krásu…3

Vyjmenovávat řadu velikánů té doby by bylo nepochybně zbytečné, protože k této době končící barokem se k ideálům humanity a krásy vrací mnohé generace dodnes. Samozřejmě se zároveň opakuje i zájem o kontrastní polohu: Krása je božskou prvotní ideou, zatímco ošklivost jakožto její negace vyznačuje pouze druhotnou existenci. To není míněno tak, že krása, protože je krásou, by zároveň mohla být ošklivá, nýbrž tak, že okolnosti určující nezbytnost krásy se mění ve vlastní protiklad. Těsné spojení krásy a ošklivosti jakožto sebezničení krásy rovněž umožňuje, aby i ošklivost popřela sebe samu. A tak protože existuje pouze tehdy, popírá-li krásu, řeší tak svůj odpor ke kráse návratem k jednotě s ní. V tomto procesu se krása projevuje jako síla, která opětovně nabývá vlády nad ošklivostí a drtí její vzpouru.4

V průběhu let a století se objevovala a vracela v nových variantách témata různých podob krásy, jako […] krása lásky posvátné, láska světská, nadsmyslná krása, krása a absolutno, krása krutá a temná, krása romantická v nekonečných podobách. Vždy však se objevují a opakují tendence ke scelování, tendence k harmonizaci. Povždy jsem věřil, že dobro není nic jiného než krásno uvedené v činnost, že jedno těsně souvisí s druhým, že obojí má společný zdroj v dobře uspořádané přirozenosti. Z této domněnky vyplývá, že krasochuť se zdokonaluje týmiž prostředky jako moudrost, že duše roznícená půvaby ctnosti musí týmž poměrem být přístupná všem ostatním způsobům krásy.5

Přes období, kdy krása byla mnohdy náboženstvím, kultem až k polohám označovaným jako umění pro umění, přicházejí „ismy“ konce devatenáctého a hlavně začátku dvacátého století, které na jedné straně zásadně rozšiřují paletu a pluralitu v pojetí krásy až ke krajním a hraničním extrémům, v nichž je krása

prostředkem provokace. Krása se též stává konzumním zbožím, ale také se objevuje krása možností nové techniky, možnosti komunikace skrze nově objevované technologie. Tento jen zběžný exkurz chtěl především zdůraznit trvalou přítomnost krásy v každém okamžiku lidských dějin nikoli jako náhodného spoluúčastníka, ale jako integrální součást vývoje člověka a společnosti. Krása nezakrývá — je-li krásou — nedostatky, nedomalovává, či dokonce nepřemalovává to, co se nepovedlo, ale krása je součástí celku, neoddělitelnou částí díla. Možná v rituálu použité sloveso „zdobit“ nese někdy v sobě asociace povrchnosti, nálepky, dokonce až zbytečnosti. Jistěže tak není míněno, ale může být při povrchním vnímání nepřesně interpretováno. Podíl na vzniku děl, která koncentrují atributy krásna, sám jejich fakt a uplatnění v plném lidském životě mají dokonce fyziologický význam. Hra (doslova i v přeneseném slova smyslu) aktivuje zrcadlové buňky. Zrcadlové buňky umožňují predikci, vcítění do druhého a předpověď chování druhého. Predikce chování druhých je základním předpokladem přežití a znamená značnou selekční výhodu. „Zbytečné“ dětské hry, honičky, říkanky, žvatlání, drby a klevety dospělých a „jalové“ činnosti jako muzicírování, zpívání, bubnování a tancování jsou všechno — a mnohé podobné — činnosti, které tento pro život zcela zásadní systém zrcadlových buněk trénují a naši schopnost vcítění se do druhých a predikce jejich chování utvářejí. Umění a hra tak mají zásadní evoluční význam pro rozvoj schopností vcítiti se do druhého a předpovědět jeho chování, rozpoznávat emoce druhých, udržovat sociální soudržnost a v neposlední řadě nahlédnout sám sebe, uměním sebereflexe. Umění a hra tedy představují společného jmenovatele rozvoje sociální dimenze jazyka, motoriky a emotivity a z vývojového hlediska jsou vzhledem k trénování schopnosti predikce nositeli značné selekční výhody.6

Požadavek celistvosti lidské osobnosti a rovnováhy mezi ratiem a emotivností se téměř cyklicky vrací nejen v úvahách a vý-

zvách ilozofů i tvůrců. Josef Krček pro sborník Lyry Pragensis napsal: V naší době, která myslí jen či převážně materialisticky, podceňujeme význam toho, že jsme stvořeni také pro krásu. Kdo svojí duší nemůže odpovědět na věčně proměňující se hru přírody, která nás obklopuje, kdo necítí tiché kouzlo růže, komu umělecká díla nic neříkají, koho královna poezie nedojímá, toho již v dnešní době nemůžeme označit za zdravého člověka. Neboť krása je životní dar, jako dech. Rozšiřuje duši, otepluje srdce a osvěžuje životní procesy. Budeme ve velkém omylu, když uvěříme, že člověk, který je nadán duchem, může bez krásy žít. Tak jako rostlina zahyne bez světla, tak i člověk zakrní v širším slova smyslu duševně i tělesně bez krásy. Řeč krásy je řečí našeho nitra.7

Jaroslav Seifert nepochybně byl básníkem krásy a ne náhodou obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Ve svém projevu k udělení této významné ceny uvažoval o ztrátě patosu v dnešní společnosti a o „lyrickém“ postoji ke světu, který podle jeho názoru má mnohem více možností a síly ovlivňovat svět směrem ke kýženému dobru. Je možno nadhodit otázku případného vlivu lyrického stavu ducha například i v ekonomice, ekologii i politice. Ptát se po možném podílení se lyrického stavu ducha na přetváření člověkova vědomí vůbec, na eventuálních změnách jeho způsobu vnímání a vidění, na oné změně, která je obecně považována za nutnou, mají-li být tradiční způsoby chování, vzhledem k tomu, že nejsou na výši dnešních problémů, nahrazeny jinými. Snad je možno položit otázku spolupůsobení lyrismu při eventuálním posunu od pojmového myšlení k rozumovému vnímání, když jsme se dostali do stavu, který Carl Friedrich von Weizsäcker8 charakterizuje slovy: „Sestylizovali jsme svou společnost takovým způsobem, jaký neodpovídá ani vnímání citovému, ani vnímání rozumovému. Následek je rozklad citů a oněmění rozumu.“ Lyrický stav ducha, jakkoli se to může zdát paradoxní, je s to přispívat jako jedna ze sil k tomu, aby se naší civilizaci vrátila rozumnost. Napomáhat například i tomu, aby technika byla řízena opět

rozumem, rozumem ovšem spojeným se životem a s přírodou jiným způsobem než pomocí racionálních abstrakcí, tedy rozumem, který by byl jiný než náš nynější racionálně utilitární rozum pojmového myšlení… Není vedle nutnosti nové hodnotové orientace, jak o ní mluví různí autoři, i lyrický stav ducha, spočívající ve ztotožňování se s přírodou a se světem kolem nás vůbec, jedním z možných zdrojů vnitřní proměny člověka a tím i jednou z cest, jak jej vyvést z jeho neudržitelného postavení samozvaného pána, který se staví mimo přírodu, nad ni a proti ní? Není lyrický stav ducha jednou z možností, jak překonat pojímání přírody jako věci dané člověku, jeho síle a dovednosti, aby se jí zmocňoval, nakládal s ní jako se svou kořistí a sytil svou nenasytnou Chtivost? A není konečně lyrický stav ducha také oním Heideggerem požadovaným obratem ve vztahu k jsoucnu? Obratem spočívajícím v tom, že necháme jsoucno být tím, čím je, aby nás posléze samo oslovilo a ukázalo se nám ve své smysluplné podstatě tak, že se nám stane srozumitelné?9

Krása není v průběhu času neměnná, naopak se stále ve svém obsahu, podobě i konvencích modi ikuje v závislosti na stavu konkrétní společnosti, v níž se uplatňuje či vzniká. Některá díla přetrvávají trvale, některá se opětovně vynořují z hlubin zapomnění. Je tedy přirozeným úkolem a povinností člověka krásu pěstovat, aktivně kultivovat, neustále otevřeně přijímat jak v podobách aktuálních a mnohdy nečekaně nových, tak v podobách a tvarech minulých, pokud v nich živě rezonuje. Dílo, které stojí před každým člověkem, je nutno považovat za dokončené, je-li též naplněn požadavek krásy. To ovšem nelze chápat jako pouhou přidanou hodnotu, přívažek, doplnění, ozdobu, ale Krásu je nezbytné vnímat jako živou přítomnost ve všech fázích zrodu díla, jako trvalou součást jednotlivostí a pak samozřejmě i celku. Tom Stoppard v úvaze přednesené při udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně mimo jiné řekl: Umění má delší historii ve vývoji nejen společnosti, ale lidských hodnot […] máme v sobě estetický instinkt, který je starší než kresby na stěnách

pravěkých jeskyní, starší než obrazce vyryté do hlíny pravěkých hrnců […] Když říkám, že hudba a drama a umění obecně má kořen v našich prvopočátcích, nechci ani v nejmenším vyvolat dojem, že umění je neslučitelné s naším fyzickým, technickým, každodenním životem. Myslím tím pravý opak. Myslím, že život je téměř nepředstavitelný bez umění. Nemluvím o uměleckých dílech jako takových; ta jsou jen příznaky něčeho nezbytně lidského […]. Musíme si představit společnost, z níž byl nějakým kouzlem odstraněn každý projev uměleckého instinktu. A uvážit, jaký by byl výsledek. Pak se smysl umění ozřejmí. Je všude a v tom je jeho smysl.10

Z tohoto spektra uvažování se roky rodil, až posléze vznikl projekt Registru uměleckých výstupů, který si samozřejmě nečiní nárok na to, že řeší dokonale a úplně to, co je považováno obecně za neřešitelné, ale respektuje fakt, že potřeba najít v této oblasti nějaké přijatelné řešení převyšuje potíže s tím spojené. Navíc je známo, že ani ty nejracionálnější objevy se neobejdou bez inspirace, kreativity a odvahy jít novou cestou. Je bezpochyby výhodné, je-li lidská bytost pevně ukotvena v rozumné míře rovnováhy racionální a emotivní části osobnosti.

Prof. Mgr. MILOSLAV KLÍMA (1941) Miloslav Klíma je významný divadelní dramaturg, který během své životní dráhy spolupracoval s progresivními českými scénami (mimo jiné Západočeské divadlo Cheb, Divadlo Drak Hradec Králové, Divadlo Na zábradlí, Národní divadlo). Byl také dramaturgem Krátkého filmu Praha. V letech 1991–1994 byl děkanem DAMU, v letech 2005–2013 prorektorem AMU. Působí jako divadelní pedagog. Od roku 2010 je hlavním inspirátorem a výkonnou řídicí osobností projektu Registru uměleckých výstupů (RUV).

Zygmunt Bauman Umění a sociální vědy

Životní zkušenosti přicházejí ke kreslicím stolům, rýsovacím prknům, malířským stojanům a psacím stolům spisovatelů, výtvarníků i sociologů v předem interpretované podobě. Umění i humanitní a společenské vědy lze chápat jako cvičení v „sekundární hermeneutice“ — v reinterpretaci již interpretovaného. Nemohou tedy jinak než pátrat po skrytých švech, podél nichž by se daly trhat opony (mám-li použít metaforu Milana Kundery) společných výkladů. Nikdy však nebudou mít jistotu, že pod oponami, které zrovna budou trhat, nenaleznou, neodhalí a neobnaží opony další, pod nimi ukryté. Umělci a vědci zabývající se člověkem jsou sourozenci — a ne ledajací, jsou to siamská dvojčata. A navíc chirurgicky neoddělitelná, neboť mají společný orgán, jímž přijímají výživu a tráví ji. A jako správným sourozencům nám není neznáma ani sourozenecká rivalita; jenže jako „siamská dvojčata“ se nemůžeme vydat každý svou cestou, jakkoli prudké naše půtky a sváry jsou. Jsme navždy odsouzeni sledovat a zkoumat stejná témata a koordinovat u toho své kroky. Máme-li stejný úkol, nutně nás trápí i stejné obavy a jsme nuceni čelit stejným problémům. Vzhledem k inherentní neukončitelnosti všech našich výkladů a ke zdánlivě nenapravitelné drolivosti základů, na nichž spočívají, bývají naše společné problémy stejně matoucí a nepochopitelné, jako jsou závažné, a je