Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova – ukázka

TEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA

Brno 2010

WILLEM FREDERIK HERMANS TEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA

Willem Frederik Hermans De donkere kamer van Damokles Copyright © 1958 by Erven W. F. Hermans Translation © Magda de Bruin Hüblová, 2009 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 Epilogue © Milan Kundera, 2007, Le Monde �is book has been published with the financial support of the Dutch Foundation for Literature.

Tato kniha vychází s finanční podporou Nederlands Letterenfonds. isbn: 978-80-7294-354-8

… Celé dny bloudil na voru, bez vody. Zmíral žízní, protože voda v oceánu byla slaná. Nenáviděl tu vodu za to, že ji nemůže pít. Když však udeřil do voru blesk a plavidlo začalo hořet, nabíral nenáviděnou vodu rukama, aby se pokusil požár uhasit!

Učitel se rozesmál první, třída se nakonec taky přidala.

Pak zazvonilo. Děti se zvedly z lavic. Henri Osewoudt byl o půl hlavy menší než ostatní chlapci ze třídy. Husím pochodem prošli po chodbě a u školních vrat se dali do běhu.

Osewoudt ještě přemítal o učitelově vyprávění, když ho právě přijíždějící modrá tramvaj oddělila od ostatních. Když projela, nesnažil se je dohonit. Zahlédl tabuli ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ ,

četl ji cestou ze školy denně. Stála na začátku úzké hlavní ulice ve Voorschotenu. Ta ulice je tak úzká, že se tramvajové koleje přibližují k sobě a prolínají. Ve středu městečka se tramvaje nemohou křižovat.

Trafika Osewoudtova otce byla na druhém konci, nedaleko místa, kde se tramvajové koleje znovu rozcházejí. Když došel k evangelické škole, uviděl u dveří do trafiky shluk lidí.

Velkou skupinu sousedů, kteří gestikulovali, překřikovali se a sem tam nahlíželi dovnitř. Stáli tam i dva strážníci.

Drogista Turlings si Osewoudta všiml, oddělil se od skupinky a přišel k němu.

— Dej mi ruku, Henri! Půjdeš se mnou. Domů nemůžeš!

Stalo se neštěstí, strašné neštěstí!

Osewoudt neřekl nic, podal mu ruku a nechal se odvést.

Lidé zahradili skoro celou ulici. Turlings ho táhl za sebou tak

�

�

rychle, že Osewoudt nezaslechl, co si povídají, ačkoliv si byl jistý, že mluví o něm.

— Stalo se něco mamince?

— Chlapče, je to tak strašné, že se to vypovědět nedá! Jednou ti to řeknou. Hrozné neštěstí!

— Je tatínek mrtvý?

— Chlapče, jak se můžeš tak ptát. Je to děsné! Děsné!

Turlingsova drogerie byla blízko tramvajové zastávky, šikmo proti trafice Osewoudtova otce. Osewoudt se ohlédl, ale viděl jen lidi, jak tam stojí, a tabuli ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ , přesně takovou jako na opačném konci městečka.

Vešli dovnitř a drogista ho dovedl do pokoje za krámem.

Drogistova žena na sobě měla bílý laboratorní plášť. Vrhla se k němu.

— Ty můj chudáčku! Takové hrozné neštěstí!

Dala mu pusu do vlasů, z obchodu mu přinesla ruličku lékořicových cukrátek a posadila ho na židli u kamen, ve kterých se netopilo.

I v obývacím pokoji to bylo cítit pastilkami proti kašli a jelenicí na čištění oken.

— Je to hrozné! Jak někdo může něco takového udělat! Chudáčku! Ubohý, ubohý chlapče!

Osewoudt odloupl z ruličky, kterou dostal, cukrátko.

— Udělala to maminka?

— Jak je to možné! Jak to ví!… ptala se drogisty. Ani nepláče!

Turlings se naklonil k Osewoudtovi a řekl: — Za chvíli pro tebe přijde strýček. Pojedeš do Amsterodamu. Šel do obchodu a zatelefonoval.

— Maminko! Viděl jsem na ulici krev!

Jejich Evertovi bylo taky dvanáct, jako Osewoudtovi, ale chodil do evangelické školy.

— Viděls mou maminku?

— Mlč, Henri! Mlč, Everte! Umýt ruce a ke stolu!

Teď byly v pokoji cítit brambory a zelí.

Drogista šel se ženou a synem ke stolu, Osewoudta nechali sedět u kamen. Na nic se už neptal, ale cpal si do pusy jedno cukrátko za druhým.

Drogista s manželkou se před jídlem hlasitě pomodlili, na závěr u kaše přečetl Evert úryvek z bible. Pak hlasitě vzdali dík.

Strýček Bart zazvonil, když už měli zavřeno. Vešel dovnitř s drogistovou manželkou, klobouk v jedné ruce, v druhé bílý kapesník.

— Jak se to stalo, strýčku? Řekněte mi to. Jsem už velký kluk, strýčku!

— Tatínek stůně, řekl strýc Bart, a maminku odvezli do ústavu, stejně jako před pěti lety, však víš.

Venku už byla tma. Nastoupili do tramvaje do Leidenu.

Osewoudt se díval oknem, a když projížděli kolem trafiky, všiml si, že se nikde v domě nesvítí.

Zatahal strýce Barta za rukáv.

— Nevěřím, že tatínek stůně, jak by mohl onemocnět současně s maminkou?

— Dej pokoj, Henri. Já nemám předsudky. Příležitostně ti to všechno vypovím.

— Maminka často říkala, že tatínka umlátí hasákem.

— Hasákem?

— Hasákem, co leží pod pultem, strýčku. Z jedné strany je to hasák a z druhé kladívko.

— Jak to můžeš říct! Maminka je nemocná. Mysli na něco jiného. Zůstaneš na čas u nás. Smíš chodit do školy v Amsterodamu. Už se těšíš, viď?

Dojeli až k leidenskému nádraží a pak vlakem do Amsterodamu.

— Pan učitel nám dnes odpoledne vyprávěl příběh, řekl Osewoudt. Bylo to o trosečníkovi na voru. Neměl nic k pití, nenáviděl oceán, protože voda v něm byla slaná. Pak ale do voru sjel blesk a on nabíral tu nenáviděnou vodu z oceánu rukama, aby požár uhasil.

�

��

— A uhasil ten požár?

— Jestli ten požár uhasil, tak stejně zahynul žízní. Strašně jsme se tomu nasmáli.

— Vypráví vám pan učitel takové příběhy často?

— Dobrý den, teto Fietje!

— Nazdar, Henri! Chudinko, ubožáčku.

Dlouze ho hubičkovala, ale moc vábně nevoněla.

— Nazdar Rio! — Nazdar Henri.

Mazlila se s ním stejně dlouho jako teta, ale voněla mnohem liběji.

Strýc Bart řekl: — Těší se, že bude chodit do školy v Amsterodamu. A teď šup do postele, Henri! Ria ti ukáže, kde to je.

Rie bylo devatenáct. Odvedla Osewoudta, vystoupili po dvojích uzoučkých schůdkách a dostali se do komůrky, kde stála ustlaná postel. Ukázala mu, kam si má pověsit šaty a kde se má umýt. Svlékl se a umyl, ale když si lehl do postele, nemohl usnout. Slyšel strýce a tetu, jak si jdou lehnout, a pak se dveře pootevřely a nakoukla k němu Ria. — Co to má být? Ty ještě svítíš? Ty nespíš?

— Já se bojím.

Otevřela víc a ukázala na jiné dveře, o schůdky níž.

— To je můj pokoj. Jestli nemůžeš spát, tak smíš za chvíli přijít ke mně.

Když k ní přišel, ležela v posteli.

— Vlez si ke mně pod deku, ať ti není zima.

Když si k ní přilehl, zhasla.

— Maminka mě taky vždycky bere do postele.

Rozvzlykal se.

Podložila mu hlavu paží.

— Vždycky jsem si přála brášku. Smíš dneska v noci zůstat u mě. Nikdo si toho nevšimne. A vůbec, taťka dovolí všechno, říká vždycky.

— Nechtěl mi říct, jak se to stalo. Neřekla bys mi to ty?

— Já to taky nevím přesně, Henri. Nesmíš na ty věci myslet.

— Chtěl bych to vědět.

— Nepřipadá ti, že mi pěkně voní vlasy?

— Voní pěkně, ale já se bojím.

— Musíš spát.

— Já spát nemůžu.

— Jsi ještě malý kluk.

— Nejsem. Jsem velký kluk, ale na svůj věk jsem malý, za to já nemůžu.

— Vážně? Tak ty už jsi velký kluk? Víš to určitě? Když jsi tak velký kluk, tak to mi musíš dát hubičku.

��