isbn 978-80-7491-712-7
299 Kč
Tak jako hmoždinka proniklá do zdi. Ta, která ponese její obraz provždy…
Krve do mé hlavy z tvého těla nával. Vzrušeně nehybný tam setrvával.
¶ Jazýček zasunulas do mých úst, pružný, vzrušeně nehybný tam setrvával. To byl nával krve do mé hlavy.
Jiří Olič
Vy neznáte Mirka Tichého…
Jiří Olič (nar. 1947) je básník, prozaik, esejista a autor řady beletristických prací, mimo jiné souboru textů Marná snaha (1992), Život je nuda (1996), Gloria (1997) a monografií o literatuře a výtvarném umění …nejlépe tlačiti vlastní káru sám. Život Josefa Váchala (1993), Čtení o Jakubu Demlovi (1993), Pomocný slovník českých a slovenských výtvarných umělců (1995), Klíč k moderně (1996), Neznámý Váchal. Život umělce (2000) či Jos. Lada (2003).
Miroslava Tichého a Jiřího Veselského spojoval Kyjov i společná fascinace „dívenkami“. Kniha vychází (kromě písemných dokumentů) především ze vzpomínek osobností, které oba tvůrce znaly, a také z osobní paměti autora, jenž se s nimi řadu let přátelil. Opírá se o téměř tisícovku dopisů, které si vyměnil s básníkem Jiřím Veselským a v nichž se často objevují zmínky také o Miroslavu Tichém. Jiří Olič cituje řadu Veselského básní, které ilustrují umělcovy životní peripetie, a rovněž otiskuje a interpretuje fotografie Miroslava Tichého. Oličova monografie se tak spíše než jako literárněhistorická práce čte jako faktografický román o dvou outsiderech, kteří vytvořili dílo, s nímž si stále jaksi nevíme rady, přestože nakonec ze svého kyjovského exilu trvale pronikli do dějin fotografie i literatury.
Jiří Olič
Příběh přátelství dvou Kyjovanů, světově proslulého fotografa M. Tichého a velkého českého básníka J. Veselského
host
Vy neznáte Mirka Tichého…
¶ Zašedla snědost dívek před 20 lety a mají dcery sedmnáctileté. Z 18letého děvčete byl by letos můj chlapec 8letý. Mé spolužačky v klimaktériu! A já se svým 17letým chvěním z ostychu, ale už i z únavy velice pomalu se měním.
h st
Vy neznĂĄte Mirka tichĂŠho_V7-tisk.indd 1
27.7.2016 14:08:52
Vy neznĂĄte Mirka tichĂŠho_V7-tisk.indd 2
27.7.2016 14:08:52
Vy neznáte Mirka Tichého…
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 3
27.7.2016 14:08:52
Jiří Olič
Příběh přátelství dvou Kyjovanů, světově proslulého fotografa M. Tichého a velkého českého básníka J. Veselského
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 4
Brno 2016
27.7.2016 14:08:52
Vy neznáte Mirka Tichého…
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 5
27.7.2016 14:08:54
Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR © Jiří Olič, 2016 Poetry © Jiří Veselský — dědicové, 2016 Visual art © Miroslav Tichý — dědicové, 2016 Photo © archiv autora, p28—p30, p31 Věra Kunderová, p30 Otakar Pajer, p32—p33 Libor Stavjaník, p34—p39 archiv Host, p40 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7491-712-7
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 6
27.7.2016 14:08:54
7
Vy neznáte Mirka Tichého…
Úvodem Hned na začátku bych chtěl čtenářům předeslat, že podkladem pro tuto knihu, existující v počítači téměř pět let a neustále doplňovanou a aktualizovanou, byly dokumenty, především obsáhlá korespondence s básníkem Jiřím Veselským a v jejím rámci také četné zmínky o Mirkovi Tichém a rovněž o dalších osobnostech, zejména o přátelích a známých básníka a malíře. Je nasnadě, že obsahovala mnohá dobová fakta a byla zrcadlem měnící se doby i politických proměn, které do životů jednotlivců zasahovaly přímo osudově. Tak se vytvářel celek, který je dílem osobním. S básníkem Jiřím Veselským jsem se seznámil někdy na jaře roku 1970 a přibližně v tom čase jsem v jeho jedno pokojovém bytě spatřil práce Miroslava Tichého. Teprve po absolvování vysoké školy (v roce 1973) začala moje pravidelná korespondence s básníkem a prostřednictvím dopisů jsem byl informován také o práci a životních osudech malíře, jemuž právě v tom čase v Kyjově z moci úřední odebrali ateliér, a z Tichého se postupně stával onen pověstný tulák chodící celoročně v bizarním, nevábném a zapáchajícím oděvu. Tichý se postupně stával figurkou, či spíše nepřehlédnutelnou figurou patřící ke koloritu Kyjova, zvláště jako fotograf žen a dívek a také vlastník-vynálezce obdivuhodného a bizarního fotografického přístroje, který si sám sestrojil. Čerpal jsem z osobních zážitků a zvláště z onoho závěreč ného decénia života básníka i fotografa, ale také z vyprávění
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 7
27.7.2016 14:08:54
8
Jiří Olič
osob, které básníka Veselského i malíře-fotografa Tichého do bře znaly. Právě z posledního období pocházejí nejzajímavější novinky a informace vrhající nové světlo na postavy této knihy, která — a to zdůrazňuji — nemá charakter takzvaných pamětí, ale je spíše dokumentární a většinou jen zveřejňuje to, co bylo dosud ukryto v domácích archivech. Její název je inspirován větou, kterou mně kdysi — v září 1989 — v dopise napsal Jiří Veselský: VY NEZNÁTE MIRKA TICHÉHO… Jen několik nejnutnějších údajů o dvou hlavních aktérech: Malíř Miroslav Tichý se narodil 26. listopadu 1926 v Nětčicích, vesnička je dnes součástí Kyjova. Vyrůstal jako jedináček. Otec byl krejčí, matka v domácnosti. Jiří Veselský se narodil 26. července 1933 v Kyjově. Pocházel ze střední vrstvy, otec byl vedoucí pošty (a také autor mnoha divadelních her z venkovského a maloměstského prostředí), matka v domácnosti. Tichý i Veselský vyrůstali v Kyjově, zde prožili léta dětství a rovněž absolvovali studium na základní a střední škole. Oba poznamenal genius loci místa a města, které bylo (a stále je) jedním z nejdůležitějších kulturních center moravského Slovácka, města, kde se pěstovala a rozhojňovala folklorní tradice. Jako dar z minulých věků bylo přirozené tuto tradici ctít a rozmnožovat, to na straně jedné. Na straně druhé a odvrácenější to však představovalo dědictví příliš konzervativní a málo inspirující pro moderního umělce, což byl jakýsi samozřejmý ideál básníka, ale i fotografa a malíře. Chtěli být uznávaní a známí nikoliv jako starci nad hrobem, ale
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 8
27.7.2016 14:08:54
9
Vy neznáte Mirka Tichého…
od prvopočátku tvorby. Nesvobodná doba jim ovšem nepřála a deset let volnosti po pádu režimu přišlo poněkud pozdě a v čase, kdy bylo dílo obou umělců ve své základní podobě již ukončeno. Básník věděl o malíři od dětských let, přátelit se začali později, začátkem let padesátých. Mohlo to být někdy v letech 1951—1952, po návratu Miroslava Tichého z vojenské služby. V té době se totiž Miroslav Tichý vrátil do Kyjova natrvalo, také ovšem v tichosti a s nezáviděníhodnou pověstí nedostudovaného malíře; dalo by se říci, že jeho kariéra skončila dřív, než vůbec začala. Nechybělo mu však sebe vědomí umělce-malíře nepochybujícího o významu a hodnotě svého díla. Tichý měl v maloměstském prostředí Kyjova pověst zázračně nadaného malíře ještě dávno před tím, než šel na Akademii. Víru ve vlastní schopnosti měl také o téměř sedm roků mladší Veselský, nutno připomenout, že svou první básnickou knížku Maria vydal jako patnáctiletý! Potom však celá desetiletí nic nebo téměř nic, tedy kromě jedné sbírky vydané bibliofilsky a jen pro hrstku přátel. Zůstaly plány, nikdy nesplněné sliby nakladatelů a ovšem i marná snaha několika přátel z okruhu režimních literátů, a tak básníkovi nezbylo, než aby své dílo vydával sám a jen po básních, anebo jako rozsahem malé, soukromé tisky. Zajisté trpěl pocity zneuznání a zapomenutí, ale nedával to příliš najevo. Miroslav Tichý si publicitu a prezentování díla na veřejnosti odepřel od začátku sám. Nebyl zakázaný, zakázal se sám.
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 9
27.7.2016 14:08:54
10
Jiří Olič
Oba tedy měli něco hodně osudově společného, souvisejícího s dobou, která nepřála individualismu a potírala vše výstřední a provokativní. Především však řekneme‑li Tichý a Veselský, máme na mysli ústřední téma jejich díla — „ženy a dívky“. Jaksi na okraj je nutno dodat, že malíř a básník se také v mnohém od sebe lišili. Dílo básníkovo bylo mnohdy „časové“, s dobovými ohlasy, bylo v něm vědomí společnosti, která vstoupila do kosmického věku; malíř a fotograf právě naopak: jako by novinky neznal a novotami opovrhoval, pracoval „mimo čas“ i mimo „vývoj“, jako věčný outsider, a s mírnou nadsázkou by se dalo říci, že dělal stále totéž. Malíř a básník, to jsou dva osudy, dva samostatné příběhy, které se sice jako křivky občas protnou, ale posléze běží dál, dva děje, které se dějí takřka bez souvislostí vytvářejících takzvaný kontext. Musel jsem se držet chronologie a respektovat skutečnost, že dílo malíře je autonomním celkem a jen málo poplatné době a takzvaným „aktuálním tendencím“, a už vůbec ne politickému režimu a systému, který podporoval především umělce „angažované“. Dílo básníkovo právě naopak na politické a společenské proměny reagovalo, občas dokonce posloužilo, jak jinak: jeho autor se hlásil k takzvanému socialistickému realismu. Básník, ale i fotograf a malíř jako by pracovali až kdesi na okraji této společnosti „hojnosti a velkých příležitostí“. Sdíleli ovšem podobný „společný“ osud „svobodných mládenců“ a nad všechny
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 10
27.7.2016 14:08:54
11
Vy neznáte Mirka Tichého…
pochyby — inspiraci proměnlivým a přeludným světem dívek a žen. Každá z nich měla příjmení a jméno, ale po každé zůstal jen záznam, dílo, které je ve své podstatě nadosobní a univerzální. Pro tvůrce bylo nejenom údělem a darem, ale také setbou samot a často jen kletbou samot. Vy neznáte Mirka Tichého… je kniha dokumentů, umělecko ‑historických úvah a vzpomínek, není to biografie. (Jaksi na okraj je nutno poznamenat, že nevěřím na literaturu paralelních biografií, které jsou ve své podstatě jen srovnáváním nesrovnatelného.) Pozornost jsem zaměřil na podobnost životů dvou umělců, dvou nekonvenčních osobností, které současníci vnímali jako podivíny a rovněž výstředníky, jež není třeba brát vážně, ale spíše s rezervou a s jistotou, že oba patří k sortě takzvaných kumštýřů. Veřejnost práce malíře a fotografa a podobně i celek básníkova díla ocenila pozdě, vlastně až několik let před jejich smrtí, podobně však reagovala i odborná kritika. Na straně jedné byla konstatována výjimečnost, novátorství, originalita a také zarputilé úsilí tvůrců, kteří nedbali ničeho a ani nevnímali nic z toho, co se označovalo za současné, aktuální, moderní a módní. Na straně druhé však nebylo nic, co by jen naznačovalo, že by malíř a básník patřili buď k takzvaně „prokletým“, anebo jen k pouhým outsiderům. Oba, malíř i básník, byli ctižádostiví, zvláště v nejmladších letech, a o určité veřejné uznání své práce usilovali, ale když dlouho nepřicházelo — na onu „kletbu samot“ si zvykli. Jsem ostatně přesvědčen o tom, že malířovo dílo (a podobně i dílo básníkovo) nikdy
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 11
27.7.2016 14:08:54
12
Jiří Olič
úplně nezapadalo do takzvaného kontextu, to jest souvislostí, které — jak známo — jsou buď mystériem, anebo čistou šalbou. Zůstává nicméně určitá a — jak se říká — osudová podobnost „života a díla“ dvou umělců, jejichž hlavním tématem byl svět dívek. Dívky (velice konkrétní a samozřejmě i plné života) byly ve středu tohoto uměleckého (a tedy poněkud umělého) světa vrchovatě přeplněného pracemi na téma milostné. Téměř ideálně, ačkoliv „jen“ platonicky. Je zřejmé, že malíř i básník od počátku a vlastně až do „konce“ jen trpěli nedosažitelností cíle a nemožností jakéhokoliv navázání trvalejšího vztahu a rovněž i dokonalého naplnění lásky a touhy, což — jak známo — je osudem všech věčných platoniků. Moje kniha kromě dokumentů písemných vychází především ze vzpomínek přátel básníka (a z jeho korespondence), ale i malíře (zvláště osob nejbližších) a zajisté také z toho, co jsem si asi tak z deseti návštěv uchoval v paměti — ačkoliv s pamětmi nemá nic společného, a třebaže pojednává o umělcích a jejich díle (dnes již dokončeném), není ani umělecko-historickou studií. Zakládá si především na dokumentech, těch se věcně a věrně drží, pouze občas popouští uzdu fantazii a domýšlí, co je třeba jen naznačeno a nedopovězeno. Zároveň se kniha vyhýbá spekulacím a kalkulacím a také všemu, co by se podbízelo a mohlo zavánět bulvárem, tedy prací novinářských idiotů určenou idiotům čtenářským. Materiálu bylo zpočátku málo a postupně ho přibývalo, až na knihu, ta ovšem nevznikala jen tak a z náhodného nápadu. První podnět mi dal Zdeněk Vašíček někdy v letech
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 12
27.7.2016 14:08:54
13
Vy neznáte Mirka Tichého…
1992—1993, ještě z Francie, kde tehdy žil; zamýšlel totiž vydat knižně sborník, jehož autoři by zpracovávali témata ryze kyjovská, ale nikoliv úzce regionální, spíše jen jako vyjádření genia loci, které spoluvytvářeli právě rodáci a místní, často podivínské osobnosti typu Hugo Sonky-Sonnescheina či Miroslava Tichého a také básníci a malíři, za něž jmenujme alespoň ty hlavní: Ivana Jelínka, Gertrudu Göpfertovou ‑Gruberovou, Cecilii Markovou, Jiřího Veselského či Vladimíra Vašíčka. Druhým podnětem ke knize a později také k projektu „společné“ výstavy bylo přání Jiřího Veselského, aby jeho básnickou sbírku, která měla vyjít v nakladatelství Torst, doprovodily Tichého fotografie. Tehdy poprvé mělo být publikováno a dáno na odiv veřejnosti společné téma dvou přátel-umělců ze stejného města. Tolik ke genezi knihy.
1941—1948 Tichý kreslil a maloval již v době středoškolských studií. Malířka Gerta Göpfertová-Gruberová, která v Kyjově žila a studovala na kyjovském gymnáziu, v dopise ve své vzpomínce uvádí, že již jako student na sebe výrazně upozorňoval. Tichý, pokud se pamatuji, byl spolužák mého bratra Jiřího; pan profesor Kotalek (kreslení) o něm šířil chvály, v Kyjově
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 13
27.7.2016 14:08:54
14
Jiří Olič
se samozřejmě všechno rozkřiklo, takže byl všeobecně pova žován za budoucího „velkého malíře“, zajímal i mne, já jsem tehdy (po maturitě a krátce před) malovala (jen akvarelem) hlavně ve Skoronicích, domluvili jsme se s Tichým, že tam půjdeme spolu, což se asi dvakrát uskutečnilo. Ovšem můj přístup k motivu byl zcela jiný než Tichého, pokud si vzpo mínám, on jen kreslil, ani stopy po barvě, já jsem byla fas cinována barvami, plochami, ne jen čarou, a měla jsem své náměty ráda až do nejmenšího detailu, které jsem tehdy od daně vypracovávala. […] Tichý vynikal pevnou, ale měkkou kresbou a mne moc překvapilo, že tatáž měkkost obrysu zů stala (!) v jeho fotografiích uveřejněných v časopise (Baby lon?). […] Řeč s M. Tichým nebyla valná, zůstával jaksi „vzdálen“, pro sebe, spíš neproniknutelný („nemluva“). Zdá se mi, že malířka vlastně řekla vše podstatné. Máme zde náčrt, malou literární kresbičku malíře, ale také člověka, který byl k takzvané veřejnosti od prvopočátku spíše nedůvěřivý. Spolužáci z gymnázia vzpomínají, že je Miroslav Tichý rád bavil, rád hrál někoho jiného, rád napodoboval: jednou prý imitoval Hitlera, a to tak dovedně a hlasitě, že byly obavy, aby parodistu někdo neudal Němcům; bylo to na začátku let protektorátních. Jedna dobová fotografie, která zachycuje Tichého jako kouzelníka, je z doby o něco pozdější, z období studia na pražské Akademii výtvarných umění. Na další se Tichý předvádí ve
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 14
27.7.2016 14:08:54
15
Vy neznáte Mirka Tichého…
slováckém kroji. Vystupovat před publikem, bavit a být „někým jiným“ bylo myslím Tichému vlastní od počátku. Velkým zlomem v životě Miroslava Tichého byl nástup na pražskou Akademii výtvarných umění. Musíme si ovšem představit situaci a změny, které nastaly po osvobození Česko slovenska v roce 1945. Mezi jiným bylo obnoveno studium na vysokých školách. Miroslav Tichý se přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze a byl přijat, nejdříve do přípravky vedené malířem Karlem Minářem a potom na řádné studium u profesora Jána Želibského. Když student krátce po příjezdu do Prahy hledal ubytová ní (upřednostňoval nějakou tišší lokalitu), našel je poměrně rychle v domě svého ročníkového spolužáka Lumíra Šindeláře. Bydlel tedy v soukromí v Praze-Braníku, ve čtvrti poklidné, i když poněkud vzdálené centru a škole. Na Akademii na sebe upozornil okamžitě a spolužáky prý přímo ohromil pěti či šesti dokonalými módními obleky, které si přivezl z domova. Jako student ovšem nadměrnou pílí nevynikal, Lumír Šindelář nicméně vzpomínal, že kromě toho, že byl spíše uzavřené povahy a že byl rád sám, dokázal být také docela zábavným společníkem, oblíbeným u spolužáků a rovněž u spolužaček. Nebyl nicméně člověkem kolektivním a od svých souvěkovců se lišil právě tím, že vyhledával samotu. Ruch velkoměsta nemiloval, Praha ho nijak zvlášť nezaujala. Rád prý spal či spíše polehával v posteli do desáté a do školy příliš nespěchal. Když Akademie pořádala svůj první poválečný ples (byl na něj pozván i ministr Jan Masaryk), měla Tichého třída za
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 15
27.7.2016 14:08:54
16
Jiří Olič
úkol vyzdobit sály výtvarně a zároveň vtipně, především však namalovat jakýsi rozměrný obraz, jenž by obsahoval scenérii velkého parku Stromovky, na jehož okraji se budovy Akademie nacházejí, a také figury nejvýraznějších osobností ročníku a učitelů, tuto figurativní a portrétní část měl na starosti právě Miroslav Tichý. Ten se však k předmalovanému plátnu nedostavil na čas, doběhl až se zpožděním a potom všechno zvládl velice brilantně a na poslední chvíli obraz domaloval. Na maškarním plese, který pořádala Akademie výtvarných umění o něco později v zimě, pak Tichý v přestrojení za cikánku vyzval k tanci rektora školy profesora Otakara Španiela. Ten nerozeznal lest a byl zvědavý, která studentka (či student) s ním tančí. Tichý už nevydržel a ozval se: „Pane profesore, to jsem já, Mirek Tichý!“ Ze vzpomínek pamětníků na příběhy z mládí zůstávají tedy v paměti především ty anekdotické. Jako student Miroslav Tichý patřil k průměru, nikterak nevynikal. Známky — dvojky a trojky. Říká se, že průměr mu vyhovoval. Rád však na sebe upozorňoval, brzy ho znal celý ročník. Ve vzpomínkách spolužáků Tichého dominují především učitelé a z nich ten, který uměl něco naučit. Z pedagogů byl oblíbený především Karel Minář. Dnes neprávem opomíjený umělec, který svého času proslul jako „malíř koní“, dokázal dát budoucím malířům solidní technické základy. Miroslav Tichý a jeho spolužáci ovšem obdivovali moderní umění, stále aktuální byly tehdy především malíři francouzští — Picasso a Matisse. Určité stopy tohoto obdivu nalezneme v řadě
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 16
27.7.2016 14:08:54
17
Vy neznáte Mirka Tichého…
obrazů a kreseb Tichého z té doby. Bylo to ovšem ještě před nástupem socialistického realismu, který se po únoru 1948 stal pro studenty povinným. Této trapné zkušenosti byl Ti chý vlastně ušetřen, již necelý rok před komunistickým pučem podal žádost o přerušení studia ze zdravotních důvodů a bylo mu vyhověno. Není tedy pravda, že odešel z důvodu jakéhosi zásadního nesouhlasu s doktrínou socialistického realismu. Byla to nemoc, a to vážná, patrně příznaky schizofrenie, která se dle odborníků projevuje zejména mezi osmnáctým a dvacátým rokem života. Zdravotní psychosomatické problémy zde zajisté byly, nejsou výmyslem, za nímž by se Tichý alibisticky schovával. Nicméně následovalo další zhoršení zdravotního stavu a opětovná žádost o přerušení studia: se školou byl konec. Tichý Akademii nedostudoval a musel nastoupit na dvouletou základní vojenskou prezenční službu, ovšem již ve změněných podmínkách, tedy v letech stalinismu, kdy se ministrem národní obrany stal zeť prezidenta Klementa Gottwalda, armádní generál Alexej Čepička. Pro Miroslava Tichého to byly nejhorší roky života, pamětníci a přátelé umělce vzpomínají, že o této době nikdy nemluvil. A zvláště o určité nešťastné události a několika měsících, které strávil ve vězení, v brněnské vazební věznici, za přečin, který by se dnes dal charakterizovat jako „sexuální obtěžování“. Jiří Veselský byl v té době čtrnáctiletý mladík (a sebevědomý básník, jenž svou prvotinu Maria vydal vlastním nákladem v roce 1948). Předcházelo však důležité setkání: v roce 1947 se jako student arcibiskupského gymnázia seznamuje s básníkem
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 17
27.7.2016 14:08:54
18
Jiří Olič
Janem Zahradníčkem. Svědčí o tom dedikace v Zahradníčkově knize Svatý Václav: „Jiřímu Veselskému, aby mu svatý Václav pomáhal v připravování radostnějších časů, než jsou tyto, Jan Zahradníček v Brně na svátek Andělů strážních l. P. 1947.“ Zahradníček tehdy Veselskému daroval také svou d alší básnickou knihu Pod bičem milostným. Básník v roce 1992 v rozhovoru se Zdeňkem Petrželkou vzpomíná: „V té, co nese název ‚Pod bičem milostným‘, je vepsáno, ‚aby si tuto knihu ještě schoval, až přijde jeho čas‘.“ Četl jsem ji několikrát, ale nevím, kdy pro básníka přesně ten „jeho“ čas přišel, je‑li tedy řeč o spojení a (vůbec možném) souznění času básnického a milostného.
1948—1950 Bylo to někdy v době po komunistickém převratu, kdy se rodiče Miroslava Tichého dopisem obrátili na malířku Gertu Göpfertovou-Gruberovou o zaslání psychofarmak potřebných k léčbě syna. Malířka totiž podobně jako Miroslav Tichý studovala na kyjovském gymnáziu, kde v roce 1943 maturovala, a po roce 1945 také na pražské Akademii. Tu ovšem opustila dřív než Tichý a z jiných důvodů; na rozdíl od něj byla znechucena poměry na škole, ale hlavně fanatismem spolužáků ostentativně vyjadřujících svůj obdiv ke komunistické straně, a touto atmosférou byl prý ateliér Františka Tichého „proslaven“. Znepokojena politickou situací v Československu v roce 1949
Vy neznáte Mirka tichého_V7-tisk.indd 18
27.7.2016 14:08:54